Kdož najal cizího pacholka, věda, že koně a vůz s příslušenstvím nejsou jeho majetkem a že se pacholkovi jedná o vedlejší výdělek, o němž službodárce neví, ručí za škodu vzniklou tím, že se koně náhodou utopili. (§ 1311 vš. ob. z.).

Žalovaní vidouce jeti koleni svého domu čeledína s vozem a párem koní požádali jej, aby jim odvezl popel ze dvora, a slíbili mu původně 50 k za vůz, později přidala mu žalovaná manželka ještě 10 K, s čímž manžel souhlasil.
Čeledín zavážel popel do rozvodněné Ostravice. Když dovezl třetí a poslední vůz, zajel poněkud dále, aby prý vůz i koně očistil, koně však byli strženi do hloubky a utonuli. Ce lodní pán žaloval oba manžele na zaplacení náhrady 20000 K. Soud 1. stolice žalobu zamítnul, nesli leda v souvislosti příčinné mezi jednáním žalovaných manželu, t. j. neoprávněným použitím cizího čeledína a vzniklou škodou. Sond 2. stolice odvolání žalobce vyhověl, naříkaný rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stolice k projednání a vynesení rozsudku po pravomoci.
Z důvodu: Právní názor soudu l. stolice jest mylný. Ježto žalovaní nevykázali pacholkovi místo, kde má popel složití, a týž zajel z vlastního popudu do vody, jest ovšem jeho jednání, pokud jde o zodpovědnost žalovaných, považovati za náhodu. Avšak podle § 1311. obč. z. ručí, kdo k náhodě vinou svou podnět dal, kdo bez pilné potřeby do cizích záležitostí se vmísil, za veškerou škodu, pokud by se náhoda nebyla přihodila. Jak sluší rozuměli slovům »kdo svou vinou k náhodě podnět dal«, vysvítá z ustanovení §§ 979. a 965. vš. ob. z. Podle § 979. vš. ob. z. jest vypůjčitel práv nejen ze škody, která byla způsobena jeho vinou, nýbrž také, stejně jako schovatel podle § 965. vš. ob. z., ze škody nahodilé, ku které bezprávním jednáními podnět dal, a podle § 965. vš. ob. z. ručí uschovatel, který uschované věci uvolniti, když druhý na dobrovolný rozvod nepřistoupí? Nebude žalovati z deliktu, nýbrž ze svého — polepšení, jímž se přece situace změnila: svazek stal se mu trapným, nelze na něm spravedlivě žádati, aby setrval, uplatní tedy rozvrat (odpor nemůže, když odpůrce nesouhlasí), jenž u nás nepředpokládá rušivých skutků druhé strany, nýbrž připouští příčiny jakékoli. Ovšem, musí dokázati věrojatné indicie, že své smýšlení změnil, nebo, že to byl pouze okamžitý poklesek, že jeho povaha je jiná. Dle něm. práva byl by tu však důvod k rozluce teprv tehdy, kdyby druhý manžel dopouštěl se některých rozvratných skutků §u 1508, na př. že by perversili své smýšlení aspoň projevoval. užívá, neb ji bez potřeby a svolení ukladatele jinému do schování dá, nebo s vrácením prodlévá, za škodu, která by věd u ukladatele nebyla stihla, aniž se může vymlouvá ti na náhodu.
Z těchto ustanovení tedy vysvítá, že žalovaní, byť i nepřivodili ani přímo ani nepřímo událost, která bezprostředně měla škodu v zápětí, přece za ni ručí, ana by se nebyla přihodila, pakli by žalovaní si nebyli bezprávně osobovali užívání věcí žalovaných, a že ručí za celou dobu, po kterou věcí žalobcových užívali, tedy od doby, kdy pacholek na jejich dvůr vjel, až do doby, kdy by se byl vrátil, poněvadž i zpáteční cesty bylo zapotřebí, aby byly věci opětně majiteli vráceny. Jelikož jest výpovědí pacholka zjištěno, že by, kdyby nebyl jel s popelem, nebyl s koňmi zajel na místo, kde se mu neštěstí přihodilo, jest tím dokázáno, že by se škoda nebyla stala, kdyby žalovaní nebyli pacholkovi dali příkaz, aby jim popel vyvezl, čímž zákonem požadovaná souvislost, mezi jednáním žalovaných a povstalou škodou jest dána.
Nejvyšší soud rekursu žalobcovu nevyhověl v podstatě z důvodu 2. stolice, prohlásiv právní posouzení věci odvolacím soudem za úplně bezvadné. Na vyvrácenou příslušných vývodů rekursu ohledně spolužalované poukázal nejvyšší soud na to, že i spolužalovaná s příkazem, který její manžel pacholkovi dal, souhlasila a se s ním, zvýšivši sama odměnu, stotožňovala, takže i ona, když věděla, že kouč a vůz nejsou majetkem pacholkovým, dopustila se bezprávného jednání, za jehož následky musí vzhledem k úvahám 2. stolice ručiti, a to rukou společnou a nerozdílnou s manželem, poněvadž se její podíl a škodě určití nedá. (§ 1302. vš. ob. z.)
Z úvah těch plyne dále i bezpodstatnost neúplnosti odvolacího řízení stěžovateli uplatňované, pokud ji. spatřují v tom, že není zjištěno, že žalovaným byla známa okolnost, že pacholek jest zaměstnán u žalobce a: že koně a vůz náležejí žalobci, nesejdeť pro právní posouzení věci na tonu, kdo byl zaměstnavatelem pacholkovým a majitelem povozu, ale stačí zjištění, že povoz pacholkovi nepatřil a že to žalovaní věděli.
Neúplnost řízení odvolacího není však dána ani v dále uvedeném směru. Neboť soud odvolací nevzal na základě výpovědi svědka-pacholka za zjištěno, že týž by býval vůz a koně v Ostravici vůbec nečistil, kdyby nebyl býval ze dvora žalovaných popel vyvážel, nýbrž vzal za prokázáno, že by, kdyby nebyl jel s popelem, nebyl by s koňmi zajel na místo, kde se mu neštěstí událo. Výslech svědkyně-služky o tom, že se k ní svědek-pacholek vyjádřil, že musí ještě koně a vůz v Ostravici očistiti, byl proto zbytečný. Ostatně brojí rekurs jen proti hodnocení výpovědí svědka-pacholka. Odvolacímu soudu však dle zákona nepřísluší přezkoumávati ocenění průvodu (§§ 503. a 526. csř.) Nebylo proto rekursu vyhověno.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 1920, č. R-II 57/20.
R. t. n. s. Chytil.

Citace:

Kdož najal cizího pacholka, věda, že koně a vůz s příslušenstvím nejsou jeho majetkem a že se pacholkovi jedná o vedlejší výdělek, o němž službodárce neví, ručí za škodu vzniklou tím, že se koně .... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 9, s. 347-349.