Totožnost nároku jest tu jen tehdy, uplatňuje-li se na základě téhož skutkového podkladu.

Ve skladišti dráhy vypukl oheň. Ohni přihlížel ze zvědavosti 12letý hoch X. a utrpěl explosí, při požáru povstalou, úraz. X. žaloval dráhu u zem. soudu v Praze na náhradu škody úrazem tím utrpené, odůvodňuje nárok svůj zaviněním dráhy, pokud se týče jejích zřízenců. Se žalobou byl však právoplatně zamítnut, poněvadž zavinění dráhy nebylo prokázáno. Na to podal X. žalobu, domáhající se náhrady škody z téhož úrazu mu vzešlé, u krajského soudu v Mostě jako obchodního senátu, v jehož obvodu se úraz na dráze přihodil, a opřel nárok svůj o ustanovení § 1. zák. o ručení železnic tvrdě, že požár ve skladišti (explose), jest událostí v dopravě a poněvadž mu úraz touto explosí, tedy touto událostí v dopravě přivoděn byl, jest mu dráha povinna škodu jím vzniklou bez ohledu na své zavinění nahraditi.
Proti žalobě vznesla finanční prokuratura námitku rozhodnuté rozepře.
První soud námitku zamítl. Vrchní zemský soud uznal námitku oprávněnu a odmítl žalobu.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu žalobcovu vyhověl a obnovil usnesení stolice prvé.
Důvody: Zákonodárný důvod účinků pravomoci věcného rozhodnutí soudcovského spočívá v tom, aby právní záležitost, o které soud již jednou ve věci rozhodl, nebyla znova, ať týmž nebo jiným snad soudem, řešena. Aby tu byla tedy rozhodnutá rozepře, vyhledává se dvojí předpoklad; musí se jednati o týž nárok a mezi týmiž stranami.
Že v daném případě jest zde identita stran, jest samozřejmo.
Rekursní soud má nárok přítomnou žalobou vymáhaný za totožný s nárokem, který uplatňoval žalobce dne 27. listopadu 1917 u zemského soudu v Praze, s nímž zamítnut byl rozsudkem téhož soudu ze dne 9. dubna 1918 G-XVII 171/17.
Nárok, jejž činí si žalobce proti žalovanému, jest tehdy totožný, když spočívá na témž skutkovém a právním základě.
V první řadě rozhoduje tu tedy totožnost skutkového podkladu, z kterého se nárok vyvozuje. I kdyby tu byl stejný právní důvod, o který se žaloba opírá, jsou-li tvrzeny ale jiné skutečnosti, na základě jichž se tento konstruuje, nemůže býti řeči o totožnosti nároku.
Žalobce ovšem i v prvé žalobě u zemského soudu podané domáhal se náhrady úrazem utrpené škody, jako v žalobě přítomné, avšak náhradní povinnost žalovaného eráru odvozoval z jiných skutečností, než žalobou přítomnou.
Pokud ovšem líčil svůj úraz a jeho následky, jest skutkový přednes jeho přirozeně stejný. Tím však není ještě celý skutkový podklad žaloby jeho vyčerpán.
V prvé žalobě u zemského soudu projednané tvrdil, že úraz ten přivodila mu svou vinou železniční správa nedbalostí svých zřízenců, a uváděl v tom směru řadu skutkových okolností, z nichž zavinění to prý vyplývalo, a to, že zřízenci dráhy uložili do dřevěného, а k tomu ještě čerstvě dehtem natřeného, skladiště výbušné látky, ač se tak činiti nesmí, takže explosi v případu ohně mohli předpokládati, dále že vedle skladiště toho přistavili kolnu, v níž byly nahromaděny staré papíry a odpadky bavlny, aniž učiněno bylo opatření, aby chráněny byly před jiskrami, které buď z lokomotiv nebo z blízké pily mohly sem zapadati.
V obou těchto případech spatřuje žalobce zanedbávání jednak předpisu o ukládání výbušných látek, jednak náležité, pro každého samozřejmé opatrnosti, která činí dráhu za škodit z toho vzniklou zodpovědnu.
Tyto skutečnosti, jimiž prokazoval žalobce zavinění dráhy, tvořily podstatnou část objektivního základu žalobního nároku první žalobou uplatňovaného.
Jelikož se však důkaz o nich žalobci nezdařil a soud jím tvrzené zavinění dráhy vyloučil, byl nárok jeho zamítnut. V nynější žalobě uplatňuje žalobce ovšem zase náhradní nárok z jeho úrazu vzešlý, avšak povinnost k náhradě neopírá se o to, že jest tu zavinění dráhy, nýbrž tvrdí se odchylně od žaloby první, že úraz, z kterého škoda vzešla, přivoděn byl událostí v dopravě dráhy elementární silou provozované, za který železnice odpovídá dle § 1. zákona o ručení železnic. Jako událost v dopravě uvádí se právě explose válců s kyselinou uhličitou, kteráž, ana se udála ve skladišti, musí dle žaloby za událost v dopravě býti považována.
Okolnost skutkovou, že úraz přivoděn byl událostí v dopravě, v prvním sporu žalobce netvrdil a z ní také náhradní povinnost dráhy neodvozoval. Tehdy vyvozoval nárok svůj z určitého zavinění, které bylo také předmětem prvního rozhodování.
Jelikož nyní o tomto určitém zavinění dráhy jednati se nemá, nýbrž o tom, je-li tu žalobcem tvrzená událost v dopravě a zdali z ní úraz jemu vzešel, nelze uznati, že by předmětem rozhodování byl nárok na témže skutkovém a právním podkladě založený a proto právem první soud uznal, že není tu rozhodnuté rozepře a námitku toho obsahu žalovaným vznesenou zamítl.
Rozhodnutí nejvyššího soudu z 8. ledna 1920, č. j. R-I. 461/19.
-r.

Citace:

Totožnost nároku jest tu jen tehdy, uplatňuje-li se na základě téhož skutkového podkladu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 6, s. 234-236.