Příspěvek k §u 379 ex. ř. Dle tohoto ustanovení nestačí — oproti ustanovení §u 381 ex. ř. — obava objektivního zmaření nebo stižení vymáhání pohledávky, zejména pouhé podezření z útěku. Nestačí také pouhé podání žaloby, by m osvědčen byl nárok.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti do usnesení rekursního soudu, jímž bylo povolující usnesení soudu I. stolice změněno a návrh na povolení prozatímního opatření zamítnut — z těchto důvodů:
Dle § 379 ex. ř. jest předpokladem prozatímního opatření nebezpečenství, jež spočívá v chování dlužníkově, ať již v jednání neb opomenutí nějakém jeho, jímž by mohla býti privodená nějaká změna v majetkových poměrech dlužníkových ohrožující navrhujícího věřitele.
Nestačí tedy — oproti ustanovení § 381 ex. ř. — obava objektivního zmaření nebo stiženi při vymáhání pohledávky, nýbrž vyžadují se osvědčení, že právě dlužník chce jednání, z něhož by vyplývalo zmaření nebo stiženi vymáhání pohledávky.
Stěžovatel míní, že stačí k osvědčení nebezpečenství, propustil-li trestní soud, u něhož se vede trestní řízení proti oběma povinným, oba z vyšetřovací vazby proti složení kauce. Avšak z této okolnosti jde na jevo pravý opak, vždyť tím, že trestní soudí je propustil z vyšetřovací vazby uvalené na ně pro podezření útěku, třeba proti složení kauce, dal na jevo, že je právě z důvodu složení kauce nepokládá již podezřelými útěku. Jinak vsak správně poukázal soud rekursní k tomu, že pouhé podezření z útěku, pouhá možnost útěku nestačí po rozumu ustanovení § 379 odst. 2 ex. ř., aby bylo povoleno prozatímně opatření, není-li nijak osvědčen skutečný úmysl dlužníků podniknouti útěk. Ostatně je poukázati i k tomu, že ani nárok, k jehož zajištění žádané prozatímně opatření směřuje, není osvědčen, pouhé podání žaloby k tomu nestačí.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 7. října 1919, čj. R II 122/19.
R. v. z. s. Dr. Grešl.