I.
Zkrácená lhůta ediktální v zákoně ze dne 31. 3. 1918
č. 128 ř. z. platí i pro takové případy, když současně
s návrhem na prohlášení za mrtva podá se žádost za
rozluku manželství.
K. s. v Ch. při vyřizování návrhů na prohlášení nezvěstného
za mrtva určoval, když jednalo se o účastníka války ve smyslu
zákona z 31. března 1918 čís. 128 ř. z., zkrácenou 6měsíční lhůtu
ediktální. V případech, kde současně žádáno bylo za výrok, že pokládati dlužno manželství s pohřešovaným uzavřené za rozvázané, určoval ve smyslu § 112. obč. zák. ediktální lhůtu i nadále
jednoroční, třeba jednalo se o účastníka války, poněvadž
vycházel z toho přesvědčení, že výjimečné předpisy zákona z 31.
března 1918, čís. 128. ř. z., vztahují se pouze na výrok o prohlášení za mrtva.
Stížnosti podané zástupcem navrhovatelky do usnesení k. s.,
pokud jím stanovena byla jednoroční ediktální lhůta, vyhověl
vrchní zemský soud v Praze jako soud rekursní. V odpor brané
usnesení změnil v ten způsob, že ediktální lhůtu určil šesti měsíci.
Odůvodnění. Zjištěno jest výpovědí F. H., že K. S.,
vojín 98. pěš. pl., účastnil se v bitvách v červenci 1915 na italské
frontě na Dobrdě, tam se ztratil a od té doby jest, jak manželka
jeho uvádí, pohřešován. Poslední zpráva o něm jest datována
z července 1915.
Uplynuly tudíž lhůty v § 1. zákona z 31. března 1918, čís.
128 ř. z., v § 1. min. nař. z 8. dubna 1918, čís. 134 ř. z., ustanovené a není tudíž příčiny, aby nemohlo býti použito ustanovení
§ 7. zák. ze dne 16. února 1883, čís. 20 ř. z., který ve znění
zákonem ze dne 31. března 1918, čís. 129 ř. z., nyní ustanoveném
v posledním svém odstavci odvolává se na zák. z 31. března
1918, čís. 128 ř. z., jenž ve svém § 2. ustanovuje ediktální lhůtu
šestiměsíční.
Není při tom rozdílu, zda žádá se nejen prohlášení nezvěstného za mrtva, ale i za rozluku manželství. Zákony citované vztahují se i na poslednější případ, což zejména jest vidno
z § 9. a 11. zák. z 16. února 1883, čís. 20 ř. z., a z § 9. odst. 2.
téhož zákona ve znění nyní v § 4. zák. ze dne 31. března 1918,
čís. 129 ř. z., upraveném.
Dovolacímu rekursu obhájce svazku manž. nejv. soud nevyhověl. Odůvodnění: V daném případě jde o prohlášení
za mrtva vojína, súčastněného na právě skončící světové válce,
jenž se pohřešuje. Zákon z 31. března 1918, č. 128 ř. z., změnil
podmínky, za kterých smrt vojína z této války pohřešovaného se
předpokládá, a stanovil dokonce v § 2., že když při vydání ediktu,
kterým po rozumu § 7. zákona ze dne 16. února 1883, č. 20 ř. z.,
činí se veřejná výzva, aby soudu nebo opatrovníku nezvěstného
podala se o něm zpráva, prošel už čas, jehož uplynutí stanoví
zákon za podmínku ku prohlášení jeho za mrtva, že má lhůta
ediktální, která jinak činí jeden rok, určena býti na šest měsíců.
Poněvadž tento případ skutečně tu jest, neboť od poslední
zprávy o životě pohřešovaného došlé uplynula již před podáním žádosti a tudíž i před vydáním ediktu dvě leta a také ode dne
1. března 1918, termínu to po rozumu téhož zákona nařízením
ze dne 8. dubna 1918, č. 134 ř. z., ustanoveného, prošla doba
jednoroční, soud rekursní právem zkrátil ediktální lhůtu na 6
měsíců, jak shora dovolaný předpis § 2. zákona z 31. března
1918, č. 128 ř. z., určil.
Není tomu na překážku, že navrhovatelka spojila se žádostí za prohlášení svého nezvěstného manžela za mrtva dle
§ 9. zákona z 16. února 1883, čís, 20 ř. z., také žádost, aby bylo
i její manželství s ním prohlášeno za rozloučené, poněvadž právě
§ 3. zákona ze dne 31. března 1918, č. 128 ř. z., výslovně stanovil, že předpisy zákona z 16. února 1883, č. 20 ř. z., upravující
řízení o prohlášení za mrtva zůstávají v platnosti, ovšem ale
s úlevou připuštěnou, pokud jde o nezvěstné vojíny a účastníky
na válce nynější, § 2. téhož zákona z 31. března 1918, č. 128 ř. z.
V důsledku toho přizpůsobil také zákon z 31. března 1918,
č. 129 ř. z,, ve svém § 3. nové znění § 7. zákona ze dne 16.
února 1883, č. 20 ř. z.
Třeba tento poslední zákon v § 9. i ve svém novém znění
dovolává se ohledně podmínek, za kterých může býti manželství
za mrtva prohlášeného uznáno za rozloučené, ustanovení občanského zákona, nemíní tím jistě lhůty pro řízení samo v § 113.
obč. zák. předepsané, poněvadž řízení to došlo nové jednotné
úpravy právě v zákonu ze dne 16. února 1883, č. 20 ř. z., nýbrž
má na mysli jen přísnější podmínky hmotného práva pro tento
výrok § 112. obč. z. určené, že totiž nestačí k němu pouhé projití
doby, potřebné k prohlášení někoho za mrtva, nýbrž že požaduje
se, aby tu byly také positivní skutečnosti nepřítomnost pohřešovaného provázející, které jsou s to, přesvědčiti soudce o tom, že
pohřešovaný skutečně není na živu.
Poněvadž jsou tedy stanoveny pro řízení o prohlášení za
mrtva jednotné lhůty ediktální bez rozdílu, ať děje se prohlášení
to jen samo pro sebe nebo i za účelem rozloučení manželského
sňatku, odpovídá naříkané usnesení zákonu, takže dovolacímu
rekursu neslušelo přiznati úspěchu.
Rozhodnutí z 16. prosince 1919, R. I. 482/19.