Výrok rozsudkový, že dlužník povinnen jest platiti věřiteli jen proti tomu, předloží-li věřitel výkaz o přihlášení pohledávky k soupisu jmění, lze bráti v odpor odvoláním i dovoláním.
K soupisu majetku musí se přihlásiti všechny neknihovní peněžité pohledávky dle stavu 1. března 1919 vyjma krátkodobé kupecké, to jest trhové ceny za prodané zboží. Nepředložil-li věřitel výkazu o přihlášce zažalované pohledávky, může soud uznati žalovaného za povinna zaplatiti mu jen, vykáže-li mu tento, že pohledávku k soupisu řádně přihlásil.

Žalobce zažaloval pohledávku o vrácení kupní ceny 1561 K předem žalovanému zaplacené a o náhradu útrat dopravy 261 K, jelikož důvodně od kupu ustoupil před 1. březnem 1919.
První soud žalobní nárok zamítl ještě před 31. srpnem 1919, aniž požádal na žalobci výkaz o přihlášce zažalované pohledávky.
Žalobce podal z rozsudku v září 1919 odvolání, v němž zřekl se líčení odvolacího, avšak výkazu o přihlášce nepřipojil.
Jelikož i žalovaný zřekl se líčení odvolacího, rozhodl odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) o odvolání v sedění neveřejném, rozsudek prvního soudu změnil, žalovaného odsoudil k zaplacení a přidal další výrok, že žalovaný povinen jest zaplatiti žalobci přiřknuté mu částky jen proti tomu, předloží-li žalobce výkaz o přihlášce.
Do tohoto dodatkového výroku rozsudku soudu odvolacího podal žalobce revisi, v níž uplatňoval hlavně, že pohledávka vůbec přihlášce nepodléhá, poněvadž to byla pohledávka nejistá.
Nejvyšší soud dovolání nevyhověl.
Důvody: Především sluší uvážiti, lze-li naříkaný výrok bráti opravným prostředkem dovolání v odpor.
Jelikož výrokem zmíněným obmezuje se povinnost dlužníkova k zaplacení určitou podmínkou, kdežto žalobce žádal výrok ku placení bez obmezení, bylo vlastně žalobci přiznáno rozsudkem méně než žalobou požadoval, výrok týká se tudíž uplatňovaného nároku samého a proto lze jej bráti v odpor právě takovým opravným prostředkem, který se dopouští proti rozsudku rozepři věcně vyřizujícímu.
Žalující strana uplatňuje jako dovolací důvod především zmatečnost rozsudku dle § 477. č. 9 c. ř. s., jelikož prý pro naříkaný výrok nejsou uvedeny žádné důvody.
Avšak zmatečnost byla by tu po rozumu citovaného zákonného předpisu jen tehdy, kdyby pro rozsudek vůbec nebylo uvedeno žádných důvodů. Tomu však tak není. Rozsudek jest náležitě odůvodněn a pro výrok naříkaný postačuje již v něm samém dovolaný nařízený soupis movitého majetku.
Tím méně jeví se odůvodněn dovolací důvod č. 3 § 503. c. ř. s. Neboť tento vyhledává, aby rozsudku v některé podstatné
části za základ položeno bylo předpokládání týkající se skutkových okolností, které jest v odporu se spisy. Dovolání vytýká tu, že odvolací soud neprávem má za to, že pohledávku vymáhanou nutno ohlásiti. Než okolnost tato není okolností skutkovou, nýbrž právní, a proto bude o ní s hlediska č. 4 § 503. c. ř. s. dole jednáno.
Že soud nevyžádal si na žalobci výkazu, není také žádnou vadou řízení, která by zamezovala úplné vysvětlení a důkladné rozhodnutí rozepře, zvláště když žalující strana stojí na stanovisku, že přihlášky takové potřebí není a proto jí nepředložila.
Není tu tedy ani dovolacího důvodu č. 2 §503. c. ř. s., který strana žalující sice v dovolání neoznačila, ale přece také provádí.
Pokud se týká konečně důvodu č. 4 § 503. c. ř. s. nelze ani s tohoto hlediska činiti rozsudku výtek.
Mylně za to má žalobkymě, že pohledávka žalobou uplatňovaná nepodléhá přihlášce.
Předpisem § 5. zák. ze dne 25. února 1919 č. 84 sb. z. a nař., jímž byl ministr financí zmocněn, aby provedl soupis jmění, stanoveno, že i veškeré neknihovní pohledávky musí býti přihlášeny pod sankcí, že nebudou-li řádně a na pravého majitele přihlášeny, propadají ve prospěch státu.
V důsledku tohoto zmocňovacího zákona stanoví nařízení vlády ze dne 10. dubna 1919 č. 185 sb. zák. a nař. čl. 1 č. 2, dole č. 2 lit. b) a čl. 3 č. 1, že soupisu podléhají neknihovní pohledávky dle stavu 1. března 1919 v penězích splatné s jedinou výjimkou
krátkodobých pohledávek vyplývajících z normálního obchodního spojení. Lhůta přihlašovací určena do 31. července 1919 a prodloužena nařízeními č. 416 a č. 478 z roku 1919 sb. z. a nař. do 31. srpna 1919 se sankcí v § 7. prvního nařízení nově opakovanou, že neknihovní pohledávky, které nebyly přihlášeny, propadají ve prospěch státu a nesmí býti dosavadnímu věřiteli vůbec placeny, při čemž v odstavci 6 téhož zákonného předpisu uloženo soudu, aby z úřední povinnosti zjistil, zda se přihláška stala.
Jelikož vymáhaná pohledávka není krátkodobou pohledávkou z normálního obchodního spojení, pod jakými lze vyrozumívati přece jen trhové ceny za prodané zboží, a jiné pohledávky ze soupisu vyjmuty nebyly, podléhá i tato pohledávka soupisu, třeba byla nejistá, a pokládal-li ji žalobce za nejistou, pak vztahuje se na ni předpis čl. 4 lit. a) nařízení č. 185 z 1919 sb. z. a nař., že jest ji uvésti v nominální hodnotě a udati v poznámce, v jakém poměru bude asi, dle jeho mínění splněna.
Také nesprávně udává žalobce o vymáhané pohledávce, že jí tu v den 1. března 1919 ještě nebylo. Vždyť žalobce domáhal se výroku, že od smlouvy kupní právem ustoupil, a v tomto smyslu bylo také uznáno. Od smlouvy ustoupil před 1. březnem 1919 a proto byly mu také přiznány z trhové ceny přijaté bez právního důvodu žalovanou stranou úroky od 29. září 1918 jako dne splatnosti, což zřejmě prokazuje, že pohledávka již tímto dnem byla dospělou.
Bylo proto povinností žalobcovou, aby podávaje 4. září 1919, tedy po projití konečné lhůty přihlašovací, odvolání, připojil k němu i výkaz o přihlášce ymáhané pohledávky k soupisu jmění zvláště když zříkal se ústního jednání odvolacího a tudíž mohl předvídati, že nebude míti již příležitosti, učiniti tak dodatečně.
Soud odvolací měl ovšem vyžádati si výkaz ten na žalobci dodatně, když neučinil tak hned soud stolice prvé, přijímaje odvolací spis, podaný po projití lhůty přihlašovací, jelikož okolnost tuto soud z úřední moci zjistiti má, tudíž i soud odvolací, když se tak již dříve nestalo, než rozepře k němu došla. Avšak zákon neobsahuje žádného ustanovení, co nastane, když žalobce
výkazu nepředložil aneb soud od něho takového výkazu si nevyžádal.
Jelikož § 234. c. ř. s. stanoví, že zcizení sporného předmětu neb pohledávky za sporu nemá na rozepři vlivu a takovému zcizení v důsledcích svých rovná se i zákonem za trest vyslovený převod pohledávky k soupisu nepřihlášené na stát, nemůže soud, i když tu není výkazu o přihlášce vymáhané neknihovní pohledávky k soupisu jmění, rozhodnutí své o ní odložiti; maje ale z moci úřední k tomu přihlížeti, zdali se přihláška stala čili nic, musí vzíti dle toho sám v úvahu i okolnost, že, nestalo-li se tak, změnila se platební povinnost dlužníkova co do osoby věřitelovy a dle toho tudíž odsoudí-li žažalovaného k placení, uznati, že žalobci, jenž tvrdí, že je věřitelem, jest povinen jen tehdy platiti, vykáže-li mu tento, že pohledávku k soupisu jmění řádně
přihlásil; neboť by jinak věřitelem jeho býti přestal a neměl tudíž na placení to zákonného nároku.
Nelze tudíž shledati nesprávné právní posouzení věci v tom, že soud odvolací takový výrok do rozsudku pojal, když tu zákonem požadovaného výkazu o přihlášce pohledávky k soupisu majetku nebylo.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne
21. ledna 1920 Rv I. 604/19. -r.

Citace:

Výrok rozsudkový, že dlužník povinnen jest platiti věřiteli. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, s. 279-282.