Č. 11512.
Dávky za úřední úkony: Povolení k užívání i několika částí státního znaku, spojených v jednotný celek, podléhá podle pol. A 10 b) vlád. nař. č. 198/1931 Sb. toliko jedné pevné dávce 500 Kč.
(Nález ze dne 30. října 1934 č. 20268.)
Věc: Svaz křesťansko-sociálních železničních zaměstnanců v ČSR. v Brně proti ministerstvu vnitra v Praze o dávku za úřední úkony.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud předepsalo dávku vyšší než 1000 Kč, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 24. srpna 1931 zažádal stěžující si svaz u min. vnitra o povolení, aby na svazovém praporu, který bude posvěcen 6. září 1931 v M., mohl býti vyšit znak československé republiky podle předloženého obrazu a aby na praporu mohly býti barvy státní vlajky. Min. vnitra povolilo rozhodnutím z 8. března 1932 st-li podle § 10 vl. nař. č. 512/1920 Sb. užívání zemských znaků Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jakož i státní vlajky na spolkovém praporu určeném pro skupiny Č., M., B., V. a F. s podmínkou, že jmenované znaky budou přesně odpovídati ustanovením zákona č. 252/1920 Sb. Nař. rozhodnutím z téhož data předepsalo pak min. vnitra st-li podle zák. ze 3. dubna 1925 č. 53 Sb. ve znění z 16. prosince 1926 č. 253 Sb. o dávkách za úřední úkony ve věcech správních, jehož platnost byla prodloužena zákonem z 27. listopadu 1930 č. 192 Sb., a pol. 10 lit. b) sazby A přílohy vl. nař. z 11. prosince 1931 č. 198 Sb. za povolení užívati státní vlajky a zemských znaků českého, moravského, slezského a slovenského dávku 2500 Kč. Výměr obsahoval na konci tuto doložku: Pokud poštovní úřad nevyrozumí min. vnitra o tom, že tato dávka byla zaplacena, bude zadrženo vyřízení Vaší žádosti za povolení užívati státní vlajky a zemských znaků českého, moravského, slezského a slovenského na spolkovém praporu.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí především nezákonnost v tom směru, že podle zákona č. 53/1925 Sb. lze vyměřiti dávky za úřední výkony podle volného uvážení pouze tenkráte, nebyla-li dávka stanovena pevnou sazbou, v daném případě byl prý úřad vázán dávkovým řádem podle vl. nař. č. 198/1931 Sb., v němž jest pod pol. č. 10 stanoveno, že za povolení užívati státní vlajky, státního znaku, jakož i jeho částí, nutno zaplatiti dávku 500 Kč, nejedná-li se o podnik výdělečný, o který v daném případě nešlo.
Námitka tato není odůvodněná. Nař. rozhodnutí výslovně praví, že dávku vyměřuje podle pol. 10 lit. b) sazby A příl. vl. nař. č. 198/31 Sb., z čehož plyne, že dávka nebyla vyměřena podle volného uvážení, nýbrž podle pevné sazby cit. položky 10. Žal. úřad zřejmě vycházel z názoru (v odvodním spise výslovně hájeného), že šlo o povolení několikeré, z nichž každé zvláště zpoplatnil.
Pokud stížnost v závěru svém namítá, že z uděleného povolení neměla býti v daném případě vůbec vyměřena dávka za úřední úkon, ježto šlo jen o další využití povolení daného st-li k jeho žádosti z 3. září 1925 výnosem min. vnitra z 5. září 1925, jest námitka tato rovněž bezdůvodná. Ze správních spisů plyne, že cit. výnosem bylo st-li povoleno, aby směl na svém spolkovém praporu používati částí československého státního znaku podle předloženého vzoru. V žádosti z 24. srpna 1931, jež zavdala podnět k úřednímu úkonu, zpoplatněnému nař. rozhodnutím, žádal však stěžující si svaz o nové povolení, aby na svazovém praporu, který bude posvěcen 6. září 1931 v M., mohl býti vyšit znak československé republiky podle předloženého obrazu, od dřívějšího vzoru zcela odchylného, a aby na praporu mohly býti barvy státní vlajky. Šlo tedy o žádost novou s jiným petitem a udělené povolení také mělo jiný obsah než povolení z 5. září 1925. Nemůže se proto st-l cítiti dotčeným tím, že mu byla vyměřena dávka za úřední úkon, k němuž svou novou žádostí zavdal příčinu.
Stížnost vytýká dále, že žal. úřad nebyl oprávněn vyměřiti dávku za povolení k užívání čtyř zemských znaků a státní vlajky. Pokud lze ze stížnosti, která sice uvádí, že žal. úřad mohl vyměřiti dávku pouze za užívání státního znaku jako takového a za užívání státní vlajky, přesto však označuje částku 500 Kč za nejvyšší přípustnou dávku, usuzovati, že stížnost popírá též oprávněnost úřadu vyměřiti dávku za užívání státní vlajky vedle dávky za povolení k užívání státního znaku, jest ovšem neodůvodněná, poněvadž slovné znění cit. položky 10 »za povolení užívati státní vlajky, státního znaku, jakož i jeho částí« zřejmě ukazuje, že dávku jest vyměřiti za každý jednotlivý úkon v této položce uvedený zvláště. Stížnost jest však v právu, pokud obrací se proti vyměření dávky za udělení povolení k užívání každého jednotlivého zemského znaku. Vyměření dávky za povolení k užívání jednotlivých zemských znaků nemá ve slovném znění položky 10 b), která o povolení k užívání zemských znaků nemluví, vůbec opory. Chtěl-li pak žal. úřad, jak dovozuje v odvodním spise, vyměřiti dávku za povolení k používání čtyř zemských znaků, jako částí státního znaku, pak nebyl oprávněn vyměřiti dávku z každého zemského znaku zvláště. Odporuje to slovnému znění této položky, která mluví o částech státního znaku (arg. slůvko »částí«) a vyvrací se úvahou, že by podle názoru žal. úřadu za povolení k užívání celého státního znaku, tedy všech jeho částí, bylo platiti dávku jen jednu, kdežto za povolení k užívání některých částí státního znaku v hmotné jich souvislosti, bylo by platiti dávku tolikeronásobnou, kolik částí státního znaku bylo by povoleno používati. Nař. rozhodnutí, pokud předepsalo st-li dávku přesahující 1000 Kč, spočívá tudíž na mylném právním názoru a bylo je zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Citace:
Č. 11512. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 436-438.