Č. 11614.

Vodní právo. — Samospráva obecní: Zákonné předpisy o obecním hospodářství (zejm. § 23 zák. č. 329/21) nebrání obci žádati za udělení vodoprávního konsensu bez předchozích usnesení o případných závazcích, jež podnikatele díla vodního z vodního konsensu postihnou a bez předchozích dozorčích schválení těchto závazků.
(Nález ze dne 19. prosince 1934 č. 23998.)
Věc: František Š. v L. a spol. proti zemskému úřadu v Praze o vodoprávní povolení ke zřízení skupinového vodovodu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: K žádosti podané městskými úřady v H. a v N. jménem »Zatímního komitétu pro stavbu skupinového vodovodu Metujského« udělil vodoprávní úřad 1. stolice podle předloženého generelního projektu ve smyslu § 86 vod. zák. pro Čechy povolení k provedení výměrem ze dne 15. února 1931. V odvolání proti tomuto výměru podaném vytýkali dnešní st-lé mimo jiné, že z výměru není patrno, komu se vodoprávní povolení uděluje. K této výtce opravil žal. úřad výměr 1. stolice v ten způsob, že vodoprávní povolení uděluje se městským obcím H. a N., zastupujícím tvořící se »Vodoprávní svaz metujský« podle § 17 zák. ze dne 27. března 1931 č. 49 Sb. Všecky ostatní námitky odvolání žal. úřad jednak odmítl pro nepřípustnost, jednak zamítl pro bezdůvodnost, změnil však »z moci úřední« výměr 1. stolice v podstatě potud, že doplnil povinnosti žadatelkám uložené povinností vmontovati na spádovém potrubí od pramenišť 2. vodoměr, stanoviv blíže účel a přístupnost tohoto vodoměru a dále že přiznal podniku v zásadě nárok na vyvlastnění vody na pramenech od N. s omezením na díl podniku, který bude uskutečněn v prvém desetiletí, uloživ 1. stolici, aby rozsah tohoto vyvlastnění podle prokázaného stavebního programu stanovila po novém řízení novým výměrem.
Stížnost podaná k tomuto soudu vytýká nejprve jako nezákonnost, že sporné vodoprávní povolení bylo uděleno jmenovaným dvěma obcím pro vodovodní svaz, který té doby ještě neexistoval a ani zřízen býti nemohl, poněvadž zákon č. 49/1931 Sb. v době vydání rozhodnutí 1. stolice ještě nebyl vyhlášen. St-lé však přehlížejí, že podle obsahu nař. rozhodnutí není příjemcem vodoprávního povolení tvořící se vodovodní svaz, nýbrž městské obce K. a N., které již podle § 95 obec. zřízení a tedy bez ohledu na zákon č. 49/1931 Sb. mohly se sdružiti ke zřízení a provozování společného vodovodu a mohly tedy tím spíše společně za udělení vodoprávního konsensu pro zamýšlený společný vodovod žádati. Pokud tedy stížnost vytýká, že za žádostí za vodoprávní konsens nestojí žádný právní subjekt, je na omylu, neboť žadatelkami jsou dvě obce, jimž vodoprávní konsens také byl udělen. Pokud však stížnost chce snad viděti nezákonnost v tom, že vodoprávní konsens udělen byl oběma obcím pro vodovodní svaz, který té doby ještě nebyl zřízen, není jí rovněž možno dáti za pravdu, neboť vodní oprávnění je povahy reální, přecházejíc podle § 26 vod. zák. na majitele vodních děl, pro něž se povolení udílí, takže vodoprávní oprávnění sporným konsensem udělené přešlo by již ex lege na zmíněný vodovodní svaz, jakmile by žadatelky vodní dílo na základě konsensu zřízené na tento svaz převedly. Nemůže tedy býti nezákonným, když nař. rozhodnutím bylo vysloveno, co již podle zákona samého nastane, jakmile žadatelky konsentované dílo na vodoprávní svaz té doby právně ještě neexistující převedou.
Za této situace nemá pro otázku zákonnosti vodoprávního konsensu žádného významu, zdali a jaká ujednání uzavřely obě žadatelky mezi sebou anebo s obcemi, jež budoucí svaz vodovodní mají utvořiti, neboť úmluvy takové týkají se toliko vnitřních vztahů mezi zúčastněnými obcemi, nemají však významu ani pro otázku subjektu uděleného vodoprávního konsensu ani pro otázku právních povinností z konsensu proti osobám třetím vzcházejících. Po opravě provedené žal. úřadem v povolovacím výměru stolice 1. jest konsens vodoprávní udělen oběma jmenovaným obcím, a jsou proto tyto obce subjekty všech právních povinností, jež z podmínek konsensních vzcházejí, třebaže v průběhu řízení mluvilo se o nich jako o zástupcích vodovodního svazu. Tím padá i výtka stížnosti, že prohlášení jménem žadatelek za konsens učiněná nejsou závaznými prohlášeními vodovodního svazu.
V dalším svém bodě stížnost namítá, že osoby, jež v řízení zastupovaly obce K. a N., nebyly oprávněny obce tyto zavazovati k povinnostem »z vodoprávního řízení« plynoucím, ježto neprokázaly příslušná usnesení obecních zastupitelstev a tím méně schválení úřadů dozorčích podle zákona potřebných. Vytýkaný nedostatek, kterýž podle tvrzení stížnosti činí celé řízení zmatečným, musil by, kdyby toto tvrzení stížnosti bylo správné, zmařiti provedení projektu. Pak by ale st-lé tvrzenou zmatečností nejen neutrpěli žádné újmy, nýbrž naopak by získali, neboť kdyby projekt nemohl býti proveden, nemohla by jejich práva býti nijak dotčena. Než ani kdyby věcná legitimace st-lů k této námitce byla dána, nebylo by možno námitce přisvědčiti. Právní povinnosti, jež příjemci vodoprávního konsensu vzcházejí z podmínek a modalit, za nichž byl konsens udělen, jsou vesměs podmínečné, postihujíce příjemce konsensu teprve tehdy, když uděleného konsensu použije. Zdali tak učiní, závisí však na jeho svobodném rozhodnutí, a nepoužije-li konsensu do lhůty úřadem stanovené (§ 29 vod. zák.), konsens ipso iure zaniká a s ním ovšem zanikají i všecky podmínky k němu připojené. Vodoprávní konsens může mimo to býti úřadem prohlášen za zaniklý i tehdy, když stanovená odškodnění nebyla oprávněným osobám řádně splněna (§ 29 odst. 2 vod. zák.). Již z podmínečné povahy závazků plynoucích z podmínek konsensních následuje, že nepříčí se nikterak zákonným předpisům o hospodářství obecním, zejména § 23 zák. č. 329/1921 Sb., jestliže obec za konsens žádající neopatří si již zpředu schválení případných závazků, neboť závazky z konsensu, jež ostatně zpravidla nejsou zpředu ani přesně určitelny, nevznikají již udělením konsensu, nýbrž teprve jeho realisací, před níž musí se obec rozhodnouti, zdali uděleného konsensu použije. Teprve když se obec rozhodne, že konsensu použije, nastane pro obec nutnost opatřiti si schválení dozorčí, pokud jich podle zákona vůbec je zapotřebí. Nebrání-li však zákonné předpisy o obecním hospodářství obci žádati za udělení vodoprávního konsensu bez předchozích usnesení o případných závazcích, jež podnikatele díla vodního z vodního konsensu postihnou, a bez předchozích dozorčích schválení těchto závazků, pak nemůže býti řeči o tom, že by nedostatek těchto usnesení a dozorčích schválení zakládal procesní vadu nebo dokonce zmatečnost provedeného řízení konsensního.
Stížnost obrací se dále proti tomu, že žal. úřad odvolací námitku st-lů, vytýkající zmatečnost komisionálního řízení konaného dne 29. října 1930 v M., zamítl, aniž provedl nabídnuté důkazy o vadách, jež se při tomto řízení komisionálním sběhly. Vytýkaná vada řízení komisionálního záleží v tom, že úřední orgán, komisionální jednání řídící, řízení sice zahájil, vzdálil se však dříve než st-lé své prohlášení o vodovodním projektu přednesli, což mělo podle tvrzení stížnosti za následek, že prohlášení toto nebylo správně pojato do zápisu o jednání. Podle tohoto zápisu nečinili dnešní st-lé (kromě Marie, Františka a Milady F., kteří se komisionálního řízení tohoto vůbec neúčastnili) proti předloženému projektu žádných zásadních námitek a vyhradili si toliko právo žádati za náhradu škody, která by jim vzešla uskutečněním projektu nebo jeho části ztrátou na vodní síle. Podle tvrzení stížnosti obsaženého již v instančním odvolání vznesli však jmenovaní st-lé při komisionálním řízení proti zřízení vodovodu zásadní protest a uvedli také několik konkrétních námitek.
Žal. úřad, maje patrně na mysli ustanovení § 22 spr. řádu vzal za základ svého rozhodnutí znění protokolu o komisionálním jednání z 29. října 1930, z něhož je patrno, že st-lům bylo poskytnuto slyšení. Tvrzení obsažené v odvolání, že za nepřítomnosti řídícího orgánu byl na st-le činěn nátlak neznámými a neoprávněnými osobami, aby od svého protestu upustily, odbyl žal. úřad poukazem na ustanovení § 86 spr. ř., podle něhož budou se st-lé moci domáhati obnovy řízení, prokáží-li rozsudkem trestního soudu, že rozhodnutí bylo přivoděno soudně trestním činem.
Právní názor, z něhož žal. úřad, vyřizuje řečenou námitku odvolání, vycházel, jest ovšem již proto mylný, že obnova řízení je podle svého pojmu procesním prostředkem směřujícím ke zrušení neb ke změně rozhodnutí, které již nabylo právní moci. Není proto možno odkazovati stranu na obnovu řízení v průběhu správního řízení ještě nedokončeného. Ježto však zrušení nař. rozhodnutí, jehož se stížnost pro vadu řízení domáhá, je podle § 6 zák. o ss jen tehdy přípustno, když toto rozhodnutí trpí vadou podstatnou, musil soud zkoumati, zdali lze uznati za podstatnou vadu řízení, když žal. úřad pominul důkazy nabízené v odvolání o nesprávnostech řízení komisionálního, jež podle tvrzení stížnosti způsobily jeho zmatečnost. Vytýkané vady nař. rozhodnutí mohly by však býti za podstatné uznány jen tehdy, kdyby zjištěním skutečností, jež v odvolání o průběhu komisionálního jednání byly tvrzeny, byla se mohla procesní situace dnešních st-lů zlepšiti, čili — jinak vyjádřeno — jen tehdy, jestliže nevyšetřením těchto skutečností mohli st-lé utrpěti právní újmy. Musil tedy soud podrobiti situaci zkoumání s tohoto hlediska.
Je mimo spor, že st-lé při komisionálním řízení učinili prohlášení, podle něhož nečiní proti vodovodnímu projektu žádných zásadních námitek, a že prohlášení toto vlastnoručně i se svým zástupcem ing. Maxem S. podepsali. Neboť st-lé ani v odvolání ani ve stížnosti nikdy nepopřeli, že prohlášení takové učinili, ani netvrdili, že podpisy jejich jsou nepravé. Jisto je také, že st-lé při komisionálním řízení nečinili ve smyslu § 21 spr. ř. námitek, že jejich prohlášení bylo v protokolu zapsáno neúplně nebo nesprávně. Jisto je dále, že st-lé ani při dalším řízení komisionálním, konaném 18. listopadu 1930, jež, jak správní spisy dokazují, bylo ve všech dotčených obcích řádně vyhlášeno, ani proti protokolu o komisionálním řízení z 29. října t. r., ani proti projektu samému námitek nevznesli, ač měli možnost tak učiniti. St-lé omezují se od počátku na tvrzení, že podlehnuvše nátlaku se strany třetích osob, učinili do protokolu prohlášení jiné, než jaké učiniti zamýšleli a které při komisionálním řízení, podle svého tvrzení, vskutku také ústně přednesli. Příčinu tohoto rozporu mezi prohlášením zamýšleným a protokolovaným, vidí st-lé v tom, že orgán komisionální jednání řídící proti předpisu § 46 spr. ř. nebyl jednání až do konce přítomen. Tyto vývody stížnosti mohou za popsaného stavu věci míti jen ten smysl, že st-lé neprohlásili do protokolu svoji pravou a skutečnou vůli, podlehnuvše jednak nátlaku třetích osob, jednak nesprávnému tvrzení těchto osob o přípustnosti námitek v řízení komisionálním. Než skutečnosti, které st-lé jak v odvolání tak v soudní stížnosti uvedli, nejsou té povahy, aby činily platnost jejich protokolovaného prohlášení pochybnou, neboť nátlak, jak jimi samými jest líčen, nemá znaků donucení hrozbou (srv. § 870 a násl. o. z. o.), kdežto nesprávná tvrzení třetích osob o přípustnosti námitek mohla přivoditi toliko omyl v pohnutce (srv. §§ 871, 872 a 901 o. z. o.), který na platnost projevu vůle st-lů nemohl míti vlivu. I kdyby tedy skutková tvrzení st-lů o průběhu komisionálního řízení byla důkazy jimi nabídnutými úplně potvrzena, nepozbylo by tím jejich protokolované prohlášení svého právního významu, a není tedy podstatnou vadou řízení, když žal. úřad důkazů nabídnutých o okolnosti právně bezvýznamné neprovedl. Totéž platí o tvrzení, že úřední orgán komisi řídící, prohřešiv se na ustanovení § 46 spr. ř., vzdálil se dříve než řízení bylo skončeno, neboť úkolem tohoto úředního orgánu ani podle § 46 spr. ř. není, aby jednotlivé strany řízení chránil proti psychickým vlivům vykonávaným jinými stranami tohoto řízení.
Ostatně i s jiného hlediska jeví se vytýkaná procesní vada nař. rozhodnutí nepodstatnou. Bylo již řečeno, že za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6 zák. o ss lze uznati jen vadu, která je způsobilá zkrátiti stranu v jejích právech anebo aspoň zhoršiti její právní situaci. Podle toho, jak st-lé sami svůj zamýšlený projev proti předloženému projektu reprodukují, omezovalo se jejich prohlášení na zásadní protest proti zřízení vodovodu, k němuž připojili jednak popření výše potřeby vody v technické zprávě projektantově vykázané, dále výtku, že ve zprávě této není vykázáno, v jaké výši je již nyní kryta potřeba vody obcí, pro něž vodovod má býti zřízen, a konečně prohlášení, že st-lé mohli by býti srozuměni jen s odběrem množství vody nutně potřebného a způsobilým zařízením na povolenou výši omezeného. Závěrek prohlášení kryje se v podstatě s prohlášením do protokolu pojatým. Přihlédne-li se blíže k obsahu prohlášení, jež podle tvrzení st-lů bylo potlačeno, objeví se, že ani zásadní protest ani pouhé popírání velikosti potřeby, posudkem
109* úředního znalce ostatně potvrzené, neobsahují konkrétních námitek proti předloženému projektu a nebyly by tedy způsobilé přivoditi změnu rozhodnutí o vodoprávním konsensu, i kdyby prohlášení st-li zamýšlené, ale neprotokolované, bylo bývalo do protokolu pojato. Námitce, že není zjištěno, do jaké míry je potřeba vody v obcích již nyní kryta, a výhradě, že st-lé mohou býti srozuměni jen s odběrem množství vody nutně potřebným, je vyhověno dodatkem, jejž žal. úřad »z moci úřední« k vodoprávnímu konsensu prvé stolice připojil a podle něhož má býti rozsah vyvlastnění vody teprve v budoucnosti stanoven a to po novém řízení novým výměrem. Pokud pak ve zmíněném prohlášení vznáší se požadavek, aby povolená výše vody byla způsobilým zařízením omezena, bylo tomuto požadavku zmíněným právě dodatkem rovněž vyhověno, neboť žadatelkám se ukládá, aby se postaraly o náležité zařízení kontrolní.
Z toho všeho je patrno, že stejně jako neprotokolováním protestu st-lů v řízení komisionálním, tak ani neprovedením důkazů nabídnutých st-li o průběhu tohoto komisionálního řízení nebylo st-lům v jejich právech nikterak ublíženo a je tedy námitka stížnosti v té příčině vznesená zcela bezdůvodná, ne-li dokonce svévolná.
V posledním svém bodě vytýká stížnost, že nař. rozhodnutím nebylo vyhověno námitce odvolání, v níž bylo vytýkáno, že udělený vodoprávní konsens neposkytuje zákonné ochrany starším vodním dílům a vodním právům st-lů a že vodoprávní povolení neobsahuje předpisu, jak zabezpečiti, aby povolené maximum vody nebylo překračováno. V této souvislosti vytýká stížnost dále, že žal. úřad nehleděl k námitce odvolání, podle níž nebylo zjištěno, že všecky obce v popisu projektu uvedené chtějí se skutečně na skupinovém vodovodu účastniti, takže skutečná potřeba vody pro skupinový vodovod je zcela neurčitá.
Žal. úřad odmítl dotčené námitky odvolání pro nepřípustnost, poněvadž při řízení komisionálním o projektu konaném nebyly uplatněny a podle zásady koncentrační, konsensní řízení vodoprávní ovládající, teprve v odvolání uplatněny býti nemohou. Proti tomuto vyřízení odvolacích námitek neformuluje stížnost k tomuto soudu podaná žádného stižného bodu, nýbrž reprodukuje prostě námitky v odvolání obsažené, jež však podle ustanovení § 5 zák. o ss jsou ve stížnosti soudní nepřípustny, ježto o nich poslední stolicí správní nebylo rozhodnuto.
Ostatně v nař. rozhodnutí dostalo se řečeným námitkám odvolacím byť ne formálně, tož aspoň materielně odpovědi a to v dodatku, jejž žal. úřad »z moci úřední« k výměru prvé stolice připojil. Dodatkem tímto, o němž již svrchu stala se zmínka, vymezen byl vodoprávní konsens v ten smysl, že se projekt schvaluje a za účelem jeho provedení nárok na vyvlastnění potřebného množství vody zásadně přiznává, že však o vyvlastnění má býti in concreto rozhodnuto novým výměrem po novém řízení. Nař. rozhodnutím neprejudikuje se tedy nikterak otázce, zda a do jaké míry budou st-lé vyvlastněním ve svých vodních právech dotčeni, takže námitky stížnosti proti vyvlastnění namířené, i kdyby byly přípustny, nebylo by možno uznati odůvodněnými. Vytýká-li posléze stížnost, že zmíněný dodatek činí projekt neurčitým v tom směru, zda vůbec a v jakém rozsahu bude zapotřebí vyvlastnění pramenů, mohly by se touto neurčitostí cítiti snad zkrácenými žadatelky za vodoprávní konsens, nikoli však st-lé, kteří právě následkem vytýkané neurčitosti schváleného projektu nemohou býti na ten čas ve svých právech nikterak dotčeni. Po těchto úvahách bylo stížnost v celém jejím obsahu zamítnouti.

Citace:

Č. 11614.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 708-713.