Č. 11589.

Vojenské věci: Služební poměr »gážisty z povolání« a »gážisty v záloze« nemůže současně u jedné a téže vojenské osoby vedle sebe trvati.
(Nález ze dne 11. prosince 1934 č. 23369.)
Věc: Adolf J., zastoupený podpůrkyní Marií J. v S. proti ministerstvu nár. obrany o vojenské zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost. — — — —
Důvody: St-l, narozený roku 1877, bývalý soudní zřízenec okresního soudu v T., onemocněl za války roku 1914 duševní chorobou po výbuchu granátu, byl ošetřován v ústavu pro choromyslné ve V., později v P. a po utišení choromyslnosti zůstaly u něho příznaky neurasthenie (traumatická neurosa). Byl uznán válečným invalidou a stupeň výdělečné neschopnosti stanoven původně 25%. Usnesením okresního soudu v J. z 26. května 1919 byl pro duševní chorobu zbaven částečně svéprávnosti a podpůrkyní byla mu ustanovena jeho manželka Marie J. Dnem 1. března 1921 byl dán do výslužby a byla mu od tohoto dne až do konce roku 1924 vyplácena pense s drahotními přídavky upravená od 1. ledna 1925 podle zákona č. 287/1924 Sb. Výnosem presidia vrchního zemského soudu v Praze z 6. května 1927 byla st-li na základě celkové služební doby 28 roků provedena od 1. března 1921 nová úprava pensijních požitků.
Výměrem zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze z 7. září 1925 byl st-l na základě lékařských prohlídek z 25. ledna 1924 a 26. února 1925 opět uznán válečným invalidou a stanovena neschopnost jeho k výdělku 50%. Zemská odvolací komise v Praze nevyhověla st-lovu odvolání co do stanovení procenta výdělečné neschopnosti nálezem ze 3. února 1926 č. 3999/50-25, v odpor vzatý výměr potvrdila a ztrátu výdělečné schopnosti stanovila 50%, načež zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Praze výměrem z 3. února 1926 přiznal st-li invalidní důchod na podkladě onoho nálezu zemské odvolací komise. Když ministerstvo soc. péče rozhodnutím z 5. října 1926 st-lovu stížnost zamítlo a potvrdilo výměr zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze se zřetelem k nálezu zemské odvolací komise pro válečné poškozence v Praze a st-l vznesl proti tomuto rozhodnutí stížnost k nss-u, zrušil nss nálezem z 5. května 1928 čís. 11848/28 rozhodnutí to pro nezákonnost v podstatě z důvodu, že žal. úřad vycházeje z mylného právního názoru, že nález zemské odvolací komise zbavuje jej povinnosti učiniti jakékoli další úřední opatření, nezkoumal vůbec nález ten jako součást skutkové podstaty po stránce formální správnosti a nezaujal stanoviska k námitkám st-lovým. Na to ministerstvo soc. péče výnosem z 20. června 1928 uložilo zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze, aby případ znovu předložil zemské odvolací komisi, jež by na základě spisů a osobní prohlídky válečného invalidy, po případě po jeho výslechu rozhodla přihlížejíc k cit. nálezu nss-u, pokud možno ve stejném sestavení jako při zasedání z 3. února 1926, zda trvá na svém nálezu z 3. února 1926. Když pak zemská odvolací komise pro válečné poškozence v Praze výměrem z 30. dubna 1930 rozhodla znovu, že setrvává na svém nálezu, stanovena výdělečná neschopnost 50%, ježto jde o neurosu, která podle dosud provedených přehlídek nesnižuje výdělečnou schopnost o více než 50%, poukázal zemský úřad pro válečné poškozence v Praze výměrem z 19. května 1930 st-li požitky tomuto posudku přiměřené. St-l vznesl pak stížnost k min. soc. péče jak na citované rozhodnutí zemské odvolací komise, tak na výměr zem. úřadu pro péči o vál. poškozence v Praze, vydaný na základě rozhodnutí zem. odvol. komise. Ministerstvo soc. péče rozhodnutím z 28. února 1931 odmítlo stížnost do nálezu zem. odvol. komise pro vál. poškozence v Praze z 30. dubna 1930 jako nepřípustnou, a zamítlo stížnost vznesenou do výměru zem. úřadu pro péči o vál. poškozence v Praze z 19. května 1930 jako neodůvodněnou. Stížnost podaná k nss-u do tohoto rozhodnutí byla nálezem nss-u z 24. června 1933 č. 9114/33 zamítnuta pro bezdůvodnost. Podáním z 26. dubna 1928 domáhal se st-l u mno úpravy a výměry vojenských zaopatřovacích požitků podle zák. č. 76/1922 Sb. od 1. března 1921 počínajíc a dovozoval, že nespadá do kompetence min. soc. péče jako invalida. Ku konci této žádosti specifikoval petit tím způsobem, aby 1. byl dán dnem 1. prosince 1918 do takového stavu, v jakém jej převzala československá vojenská správa z domácího léčení do svých služeb a v jakém jej odeslala na Slovensko, 2. v případě, že se tak státi nemůže, aby mu byly nově upraveny jeho požitky se započtením služební doby ztrávené ve vlastnosti kancelářského pomocníka u magistrátu Sarajeva v době od 15. února 1907 do 15. června 1907, dále 3. aby mu byla vyplacena nouzová neb drahotní výpomoc z října 1920 částkou 100 Kč, 4. aby mu byly hrazeny výlohy spojené s jízdou po železnici k nové prohlídce sociálně-lékařské, dále léčení, umístění do zaměstnání, lékařské prohlídky u okresního soudu v J., znalečné lékaři, lékařské vysvědčení, kolky, poštovné 4500 Kč, 82 Kč, 117 Kč, 200 Kč a 110 Kč za různá podání, pak další kolky a jízdné drahou až do dne podání žádosti, 5. aby byl dnem 1. března 1921 přeložen jako úředník do hodnostní třídy, a aby mu byla dána taková výslužba nebo zaopatřovací požitky, jako kdyby dosáhl nejvyšší plat. stupnici úředníka 7. hodn. třídy se 6% úroky a 6% úroky z prodlení z této částky od 1. března 1921, 6. aby mu byly dány výlohy 500 Kč spojené s vypůjčením částky 10000 Kč na úhradu dluhu, 7. aby mu byla ihned vyplacena záloha 15000 Kč proti dodatečnému vyúčtování na náhradu škody a 8. aby byl převzat vojenskou správou od presidia vrchního zemského soudu v Praze k úplnému zaopatření, aby mu byly vyměřeny podle zák. č. 76/1922 Sb. a vlád. nař. č. 186/1923 Sb. zaopatřovací požitky, válečný přídavek a přídavek za zranění a aby byly upraveny podle zák. č. 394/1922 Sb. a 288/1924 Sb. a dle dodatečných zákonů a nařízení o zrovnoprávnění staropensistů s novopensisty, které budou vydány, s ponecháním vojenské hodnosti.
V dalším podání z 17. října 1928 žádal st-l o přiznání příplatku podle zák. č. 80/1928 Sb., a podáním z 20. března 1929 vznesl k mno stížnost do výměru zem. vojen. velitelství v Praze, intimovaného výměrem doplňovacího okr. velitelství v Hradci Králové z 12. března 1929, jímž byla zamítnuta st-lova žádost o provedení nové superarbitrace podle zákona č. 76/1922 Sb. za účelem zjištění jeho úplné nezpůsobilosti k původnímu přiměřenému občanskému povolání a dle výsledku její o zápočet služební doby, která mu dosud nebyla započtena a o úpravu a zvýšení výslužného s příplatky — s odůvodněním, že se tento zákon na st-le nevztahuje. Vyřízení těchto svých podání (z 26. dubna 1928, 17. října 1928 a z 20. března 1929) urgoval pak st-l resp. jeho manželka jednak podáními adresovanými Národnímu shromáždění z 17. října 1928 a 13. června 1929, jednak podáním adresovaným presidiu mno z 24. září 1929.
Mno vyřídilo podání výnosem z 23. listopadu 1929 prostřednictvím intendance zem. vojen. velitelství v Praze takto: »Zpravte písemně bývalého domobraneckého četaře Adolfa J. skrze jeho opatrovnici Marii J. ve S., že podle zák. č. 199/1919 Sb. jest válečným poškozencem a podle téhož zákona, jakož i podle zák. č. 142/1920 Sb., přísluší péče o válečné poškozence od 1. května 1920 ministerstvu sociální péče. Poddůstojníkem z povolání ani důstojníkem nikdy nebyl a proto se na něj nevztahují ustanovení zák. č. 76/1922 Sb. V důsledku toho nemá nároku na zaopatřovací požitky od vojenské správy. Tím se zároveň vyřizuje žádost jeho manželky z 13. června 1929, kterou zaslala Národnímu shromáždění, a žádost ze 24. září 1929, zaslaná mno.«
Doplňovací okr. velitelství v Hradci Králové, jemuž intendance zem. vojen. velitelství v Praze výměrem z 30. listopadu 1929 tento příkaz sdělila, provedlo jej výměrem z 7. prosince 1929, avšak neoznačilo výměr jako intimát, ani necitovalo data a jednacího čísla rozhodnutí mno, nýbrž opakovalo jen věcný jeho obsah tak, jako by šlo o rozhodnutí jeho vlastní. Nálezem z 26. dubna 1932 č. j. 6581/32 zrušil nss k st-lově stížnosti toto rozhodnutí doplňovacího velitelství v Hradci Králové pro vadnost řízení.
Na to jmenované okr. doplňovací velitelství výměrem z 8. června 1932 intimovalo znovu st-li rozhodnutí mno z 23. listopadu 1929 s označením jak data a jednacího čísla mno, tak výměru intendance zem. vojen. velitelství v Praze, kterým mu citovaný výnos byl sdělen. Do tohoto rozhodnutí mno směřuje nová stížnost k nss-u.
Mimo to vydalo mno 12. září 1932 nový výnos, který jest u nss-u napaden druhou stížností a který má toto znění: »Mno zamítá Vaši žádost z 26. dubna 1928 o přiznání vojenských zaopatřovacích platů podle zák. č. 76/1922 Sb. z těchto důvodů: Podle záznamů v kmenovém listu nastoupil jste vojenskou službu 18. května 1899 a dnem 31. prosince 1902 byl jste přeložen do zálohy jako vojín. 1. září 1905 nastoupil jste dobrovolně další vojenskou službu, kterou jste konal do 1. ledna 1907, kdy jste byl opět přeložen do zálohy v hodnosti četaře. 28. července 1914 nastoupil jste vojenskou službu v důsledku mobilisace, a po superarbitraci byl jste 19. srpna 1918 propuštěn z vojenské služby v hodnosti domobraneckého četaře bez přiznání invalidní pense. Po státním převratě hlásil jste se dobrovolně 10. prosince 1918 u Družiny československých invalidů v Praze ke konání vojenské služby a 26. května 1919 byl jste propuštěn do neaktivity v hodnosti domobraneckého šikovatele. V době od 1. července 1919 do 30. června 1920 konal jste službu u vojenské policie v Praze a v Náchodě. Zem. vojen. velitelství v Praze rozhodnutím ze 6. dubna 1919 přiznalo Vám vojenské zaopatřovací platy od 1. října 1918 na jeden rok. Poněvadž jste od 1. července 1919 konal službu u vojenské policie, zastavilo Vám proto zemské vojenské velitelství v Praze rozhodnutím ze 4. srpna 1919 výplatu vojenských zaopatřovacích požitků dnem 1. září 1919. Službu u vojenské policie konal jste do 30. června 1920. Podle záznamu v kmenovém listu nebyl jste při posledním vystoupení z vojenské služby vůbec gážistou ať v hodnostní třídě nebo mimo hodnostní třídu. Sám jste též neprokázal, že byste v té době gážistou byl, ani nebylo nic takového jinak zjištěno. Nemůžete se proto dovolávati ustanovení zák. č. 76/1922 Sb., týkajících se nároku na vojenské zaopatřovací platy gážistů a z nich nijakých práv pro sebe dovozovati. V kmenovém listu není též záznamu o tom, že jste měl při posledním vystoupení z vojenské služby závazek dále činně sloužiti podle § 47 bran. zák. č. 128/1912 ř. z. Rovněž sám jste neprokázal, že jste takový závazek učinil a jenž při Vašem posledním vystoupení z vojenské služby trval, ani nebylo nic takového jinak zjištěno. Nebyl jste proto při posledním vystoupení z vojenské služby poddůstojníkem z povolání a nemůžete se tudíž dovolávati ustanovení zákona č. 76/1922 Sb., týkajících se nároku na vojenské zaopatřovací platy poddůstojníků z povolání. Ze záznamů v kmenovém listu, jakož i ze spisového materiálu a ze skutkového vylíčení ve Vašich podáních jest však zřejmo, že jste byl při posledním vystoupení z vojenské služby jen osobou z počtu mužstva a to domobrancem v hodnosti šikovatele, takže pro Vás platí ustanovení § 103 odst. 1 zák. č. 76/1922 Sb. Podle něho Váš nárok na vojenské zaopatřovací platy končil koncem dubna 1920. Od 1. května 1920 platí pro vás zák. č. 142/1920 Sb. a o nárocích podle tohoto zákona nepřísluší rozhodovati vojenským úřadům, nýbrž jedině úřadům v zákoně tom určeným. — — Proti tomuto rozhodnutí není dalších opravných prostředků instančním postupem.«
Jest tedy nss-u jednati o stížnostech do dvou rozhodnutí mno a to do rozhodnutí 1. z 23. listopadu 1929 a 2. z 12. září 1932.
St-l namítá, že toto druhé rozhodnutí jest nezákonné, ježto o žádosti z 26. dubna 1928 bylo rozhodnuto již výměrem z 23. listopadu 1919 a že tedy o téže věci bylo rozhodnuto dvakráte.
Námitka tato jest bezdůvodná, ježto oběma rozhodnutími byl st-li odepřen nárok na vojenské zaopatřovací požitky podle zák. č. 76/1922 Sb. a nebyla tedy st-li rozhodnutím prvním založena nějaká právní posice, která by rozhodnutím druhým byla materielně-právně nebo procesně zhoršována, kdyžtě st-l podal proti oběma rozhodnutím včas stížnosti k nss-u. Rozhodnutí druhé obsahuje toliko podrobnější důvody, kterých rozhodnutí prvé postrádá. Lze tedy na obě rozhodnutí pohlížeti jako na jeden celek a nelze proto v postupu žal. úřadu shledati žádné nezákonnosti. — — — —
Stížnost na rozhodnutí z 12. září 1932 obsahuje dále formální námitku toho obsahu, že nař. rozhodnutí není opatřeno úředním razítkem a že generál V., jenž nař. rozhodnutí podepsal, neoznačil, zda jest k tomu zplnomocněn. Nss neshledal ani námitku tuto důvodnou, ježto z nař. rozhodnutí jest zcela jasně patrno, že jest výrokem žal. ministerstva a není předpisu, který by potřebu přitisknutí úředního razítka kvalifikoval za takovou podstatnou náležitost, jejíž opomenutí by zakládalo vadnost dotyčného správního aktu. Pokud jde o podpis generála V., jest z nař. rozhodnutí zřejmo, že je podepsal »za ministra«, scil. národní obrany, kdežto skutečnost, jak jest vzhledem k personálnímu principu organisačnímu, na němž se zakládá organisace ministerstev republiky Československé vzhledem k § 1 zák. č. 2/1918 Sb. a §§ 70 a 72 úst. listiny, vybudována služba v mno, a za jakých předpokladů jest jednotlivý úředník nebo důstojník tohoto ministerstva zmocněn vydávati samostatně správní akty, jest pro posouzení věci bez významu (srov. Boh. A 9770/32). — — — — —
Hlavním petitem st-lovým, jejž st-l vznesl v řízení správním, byl uplatněný nárok na přiznání zaopatřovacích požitků podle zák. č. 76/1922 Sb. Žal. úřad odepřel st-li nárok na úpravu vojenských zaopatřovacích požitků podle citovaného zákona v podstatě z důvodů, že st-l při posledním vystoupení z vojenské služby nebyl ani důstojníkem, ani poddůstojníkem z povolání, nýbrž byl v tu dobu jen osobou z počtu mužstva a sice domobrancem v hodnosti šikovatele, takže pro st-le platí předpis § 103 odst. 1 zák. č. 76/1922 Sb., podle něhož st-lův nárok na vojenské zaopatřovací požitky končil koncem dubna 1920 a od 1. května 1920 pro st-le platí zák. č. 142/1920 Sb. o nárocích válečných poškozenců. Po názoru žal. úřadu se ostatní předpisy zák. č. 76/1922 Sb. na st-le nevztahují.
I když prvé rozhodnutí žal. ministerstva se omezilo jenom na zcela stručné odůvodnění, že st-l poddůstojníkem z povolání ani důstojníkem nikdy nebyl a že se tedy ustanovení zák. č. 76/1922 Sb. na něho nevztahují, jest z rozhodnutí tohoto a zvláště pak z rozhodnutí z 12. září 1932 patrno, z jakého skutkového základu žal. úřad vycházel a podle které normy st-lův případ posoudil, a měl tedy st-l možnost proti těmto vývodům se brániti. Možnosti té st-l také plnou měrou použil, takže nelze říci, že mu nedostatečným odůvodněním byla obrana znemožněna nebo stížena. Pokud tedy v tomto směru stížnost vytýká oběma nař. rozhodnutím vadnost řízení, nemohl nss výtku tu shledati důvodnou.
V meritu věci vytýká stížnost nezákonnost z důvodu, že odepření nároku na vojenské zaopatřovací požitky se stalo neprávem, dovozujíc v podstatě, že st-li jakožto četnickému i vojenskému poddůstojníku z povolání, nyní v záloze, požitky ty příslušejí a že proto podle § 44 zák. č. 142/1920 Sb. ve znění zák. č. 39/1922 Sb. péči ministerstva soc. péče nepodléhá.
O této námitce uvažoval nss takto:
Zákon č. 142/1920 Sb. ve znění zák. č. 39/1922 Sb. o požitcích válečných poškozenců stanoví v § 44, že se tento zákon nevztahuje na vojenské gážisty, poddůstojníky z povolání a jejich příslušníky a pozůstalé. Naproti tomu zák. č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích upravuje především v oddílu I. nároky gážistů a čekatelů z povolání (§§ 1 a násl.), pak gážistů (čekatelů) v záloze (§§16 a násl.), v oddílu II. nároky pozůstalých po gážistech (čekatelích) a to vdovský důchod (§§ 36 a násl.), příspěvek na vychování (§§ 50 a násl.) a nároky předků (§§ 63 a násl.), v oddílu III. jedná o přídavku za zranění (§§ 66 a násl.) a válečném přídavku (§§ 74 a násl.). Podle konstantní judikatury tohoto soudu vztahují se však ustanovení tohoto zákona, obsažená v §§ 1 až 95, toliko na gážisty československého vojska a jich pozůstalé (srovn. nál. Boh. A 4406/25, 5110/25, 5426/26 a j.), jak potvrzují i materiálie k cit. zákonu. Tak uvádí zpráva sociálně-politického výboru č. t. 3401/1922 posl. sněm. N. S. výslovně, že »zákon tento týká se ovšem jen příslušníků československého vojska«, a totéž vyjadřuje i zpráva sociálně-politického výboru senátu N. S. č. t. 1271/1922 slovy: »Zákon tento týká se pouze příslušníků československého vojska a nikoli gážistů bývalé rakousko-uherské armády, jimž byly pense vyměřeny bývalým státem a také se netýká nepřevzatých gážistů...« Mohl by tudíž st-l z předpisů oddílu I. až IV. tohoto zákona odvozovati nárok na vojenské zaopatřovací požitky jen za předpokladu, že byl československým gážistou z povolání nebo v záloze. Pokud se týče příslušníků býv. armády rakousko-uherské (rakouské nebo uherské) obsahuje zák. č. 76/1922 Sb. předpisy v oddílu V. (§§ 96 až 116) pod nadpisem »Ustanovení závěrečná a přechodná«, a stanoví specielně v §§ 101 až 103 předpisy o poddůstojnících z povolání a osobách ze stavu mužstva a přiznává nárok na zaopatřovací požitky jen v případě, že
1. poddůstojníci z povolání byli přijati do čsl. armády, sloužili v ní činně a byli dáni do výslužby jako rotmistři (letmistři, loďmistři), § 101 odst. 1, nebo že
2. poddůstojníci z povolání nebyli přijati do činné služby v československém vojsku jako rotmistři (letmistři, loďmistři), ale výdělečná jich schopnost byla následkem vojenské služby za světové války snížena nejméně o 20% (§ 101 odst. 3),
3. vojenským osobám ze stavu mužstva — poddůstojníky z povolání v to počítaje — povstal nárok na vojenské zaopatřovací požitky před světovou válkou (§ 102) a konečně v § 103 odst. 1 praví:
4. »Pro osoby ze stavu mužstva, jejichž nárok na vojenské požitky zaopatřovací povstal za světové války, končí nárok na tyto požitky podle dosavadních vojenských předpisů koncem dubna 1920. Od 1. května 1920 počínajíc platí pro tyto osoby zákon z 20. února 1920 č. 142 Sb. Podle zákona toho přísluší nárok na invalidní důchod jen těm válečným poškozencům (§ 1 lit. a) zákona z 8. dubna 1919 č. 199 Sb.), jejichž výdělečná činnost byla snížena aspoň o 20%.«
Předpisy cit. zákona stanoví jako skutkový předpoklad pro přiznání nároku na vojenské zaopatřovací požitky určitou hodnost (t. j. důstojníka nebo poddůstojníka) resp. určitý služební poměr (gážisty z povolání nebo v zál.), pojící se k určitému výseku vojenské služby (v rakousko-uherské armádě, v československém vojsku), v níž splněny byly ostatní náležitosti zákonem předepsané nebo nastala událost (ztráta schopnosti k vojenskému povolání, ztráta schopnosti k přiměřenému občanskému povolání aspoň 20% v důsledku poruchy zdraví přivoděné vojenskou službou), ze které se nárok na vojenské zaopatření odvozuje. Z přirozené povahy věci samé plyne, že zmíněný zákonný předpoklad určité hodnosti nebo služebního poměru musí býti splněn v době, kdy skončil onen výsek vojenské služby, ze které se nárok odvozuje, resp. ve které nastala událost nárok zakládající, jinými slovy, že rozhodným jest vojenský poměr osoby nárok činící v době posledního její vystoupení z té či oné služby vojenské. St-l odvozuje nárok svůj jednak z činné služby v býv. rak.-uh. vojsku za světové války, jednak z činné služby v býv. rak.-uh. vojsku za světové války, jednak z činné služby v čsl. armádě po státním převratu a nutno tudíž zkoumati, zda při skončení těchto služeb, resp. při posledním vystoupení z nich byl gážistou z povolání, neboť v kladném případě by se na něho zákon č. 142/1920 Sb. o válečných poškozencích vzhledem k ustanovení jeho § 44 nevztahoval.
Že st-l nebyl v rozhodné době právě zmíněné ani v bývalé armádě rakousko-uherské, ani v čsl. vojsku gážistou do hodnostní třídy zařazeným, t. j. důstojníkem z povolání, jak žal. úřad zjistil, stížnost sama nijak nepopírá, a zbývá proto jen otázka, zda vojenský jeho poměr v té které armádě skončil aspoň v hodnosti poddůstojníka z povolání. Poddůstojníky z povolání rozumí zákon č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích, jak zřejmo z ustanovení jeho § 1, gážisty mimo hodn. třídy (resp. nyní podle plat. zák. č. 103/1926 Sb. části IV. gážisty mimo služební třídy), t. j. — jak potvrzuje důvodová zpráva k vl. návrhu zák. č. 76/1922 Sb. č. t. 2424/1921 posl. sněm. N. S. — takové vojenské osoby v hodnosti poddůstojnické, »jimž jest vojenská služba povoláním«, na rozdíl od gážistů v záloze, kteří — jak táž důvodová zpráva dále uvádí — »vykonávají službu vojenskou pouze přechodně a mohou se obyčejně po odchodu z činné služby věnovati zase dřívější činnosti«. Z toho, jakož i z uspořádání zákona, obsahujícího zvláštní předpisy pro gážisty z povolání a gážisty v záloze, nutno usuzovati, že jde o dva pojmy vzájemně se vylučující v tom smyslu, že služební poměr gážisty obojího druhu nemůže současně u jedné a téže vojenské osoby vedle sebe trvati. Tak jako důstojník z povolání (aktivní) nemůže jako takový bytí zároveň v záloze, jinými slovy, tak jako přeložením důstojníka z povolání do zálohy přestává jeho služební poměr »z povolání« (§ 25 br. zák.), právě tak služební poměr poddůstojníka »z povolání« (gážisty mimo hodnostní resp. služební třídu) přeložením do zálohy se končí a stává se nadále branným poměrem »v záloze«.
Správnost tohoto názoru potvrzují ustanovení branného zákona č. 193/1920 Sb., nyní ve znění zák. č. 53/1927 Sb., který v § 19 jedná o dobrovolném dalším konání činné služby a normuje, že »déle sloužícími třeba rozuměti jen ty osoby dobrovolně dále činnou službu konající, které byly do poměru déle sloužících převzaty jakožto vyhovující všem podmínkám příslušného služebního předpisu« a že »jen na tyto osoby se vztahují ustanovení zákona z 8. dubna 1927 č. 54 Sb. o umísťování déle sloužících poddůstojníků...« a v § 21, pojednávaje o přeložení do zálohy, výslovně v odst. 1 praví, že »přeložení do zálohy děje se po skončení stanovené presenční služby neb další činné služby dobrovolně převzaté« (srov. též § 25 bran. zák. o zániku poměru důstojníků a rotmistrů z povolání). To potvrzují dále ustanovení dříve platných předpisů vlád. nař. č. 269/1921 Sb., obsažená v §§ 84 a 93 odst. 3, 5 a 6, jakož i nyní platné vlád. nař. č. 141/1927 Sb. § 136 odst. 2 písm. a) a c), dále § 137 odst. 6 a 7, pak organisační předpis pro poddůstojníky z povolání československého vojska Org. 7 vydaný výnosem mno z 1. května 1920 č. j. 51000 org. (5. 5. 1920 č. 28 čl. 305), který v § 13 ukládá přeložení všech dobrovolně ze sboru československých poddůstojníků z povolání vystoupivších poddůstojníků dnem odchodu do zálohy a v § 14 stanoví u poddůstojníků imperativně z tohoto sboru vyloučených propuštění z činné služby.
Rovněž dříve plativší branný zákon č. 128/1912 ř. z., který v § 47 stejně jako branné předpisy vydané na základě bran. zák. č. 41/1889 ř. z. v dílu II. § 15 jedná o dobrovolném pokračování v činné službě, tedy o déle sloužících, stanoví, že »každému, jenž dokoná zákonitou presenční služební povinnost a jejž ve službě podržeti jeví se prospěšno, povoluje se, aby na místě přestupu do zálohy a přes čas úhrnné služební povinnosti konal dobrovolně rok od roku dále službu aktivní«, resp. je-li již v záloze, vstoupil opětně do aktivní služby a poukazuje ve příčině hmotných výhod, kterých se dostane poddůstojníkům takto déle sloužícím, na ustanovení zvláštních předpisů. Mají tedy i tyto předpisy na zřeteli aktivní poddůstojníky (déle sloužící) na rozdíl od poddůstojníků v záloze, do které přecházejí podle cit. § 15 č. 5 odd. II. zmíněných branných předpisů gážisté do hodn. tříd nezařazení po vystoupení z presenční služby, tedy po skončení poměru z povolání, mají-li ještě povinnost ke službě v záloze. V daném případě zjistil žal. úřad v prvém nař. rozhodnutí, že st-l nebyl vůbec nikdy poddůstojníkem z povolání, kteréžto nesprávné zjištění však opravil druhým nař. rozhodnutím z 12. září 1932 potud, že při posledním vystoupení z vojenské své služby nebyl gážistou mimo hodnostní třídu. Že by posléze zmíněné zjištění bylo vadné, nss neshledal.
Ze správních spisů, zejména z kmenového listu st-lova, jest totiž zřejmo, že st-l byl sice po svém přeložení do zálohy v hodnosti pěšáka v době od 1. září 1903 do 1. září 1905 četníkem 2. třídy a po splnění služebního závazku že v době od 1. září 1905 do 31. prosince 1906 byl déle sloužícím četařem u vojska, avšak tím, že dnem 1. ledna 1907 byl přeložen opět do zálohy, skončil jeho služební poměr jako poddůstojníka z povolání, tím spíše pak, když dnem 31. prosince 1911 byl jako četař v záloze po splnění služebních povinností v zeměbraně z vojenského svazku propuštěn.
Nebyl tudíž ve smyslu shora citovaných branných předpisů st-l ani v bývalé armádě rakousko-uherské za světové války poddůstojníkem z povolání (aktivním), jak plyne i z té skutečnosti, že podle kmenového listu byl v čas mobilisace přidělen domobraneckému pěšímu pluku a dnem 19. srpna 1918 v cestě superarbitrace z armády vyloučen jako domobranecký četař. Že by pak poměr poddůstojníka z povolání byl st-lem teprve v čsl. armádě podle ustanovení § 83 vlád. nař. č. 269/1921 Sb. (resp. ve smyslu nyní platných §§ 136 a 137 nebo § 143 vlád. nař. č. 141/1927 Sb.) nově založen, ani stížnost sama netvrdí. Nemusil se proto nss zabývati otázkou, jakým způsobem je upraven poměr rotmistrů čsl. armády (Org. III-2) a jaký význam má přeložení rotmistrů z povolání do zálohy. Z kmenového listu st-lova je dále zřejmo — jak také žal. úřad zjistil —, že st-l byl dnem 26. května 1919 propuštěn v čsl. armádě jako domobranecký šikovatel do neaktivity, pak 30. června 1920 propuštěn od vojenské policie a dnem 22. září 1920 podělen propouštěcím listem — vesměs jako domobranecký šikovatel, tedy vojenská osoba ze stavu mužstva St-l také netvrdil, tím méně prokázal, že by jako poddůstojník z povolání byl převzat do čsl. armády, a v této po činné službě jako rotmistr (letmistr, loďmistr) dán do výslužby, nebo že přihláška jeho do činné služby v čsl. armádě jako rotmistra (letmistra, loďmistra), ač včas podaná, byla mno z meritorních důvodů (srov. Boh. A 10659/33) zamítnuta, nebo že nabyl nároku na vojenské zaopatřovací požitky jako poddůstojník z povolání již před světovou válkou. Proto se na něho předpisy §§ 101, 102 a 103 odst. 2 zákona čís. 76/1922 Sb. nevztahují.
Platí tudíž na st-le jakožto osobu ze stavu mužstva pouze ustanovení § 103 odst. 1 cit. zák., podle něhož od 1. května 1920 dlužno na něho použíti předpisů zákona č. 142/1920 Sb. resp. zákona č. 199/1919 Sb. o požitcích válečných poškozenců, pokud jeho výdělečná schopnost byla snížena aspoň o 20%. Ale potom nemůže se s úspěchem dovolávati vylučující normy § 44 tohoto zákona.
St-l namítá též, že mu patří aspoň přídavek za zranění podle §§ 86 a 87 zák. č. 76/1922 Sb. Leč ani tato námitka není důvodná, ježto předpis § 86 cit. zák. má na zřeteli osoby, které jsou v civilních státních službách a byly zaměstnány v poli přiměřeně své hodnosti, aniž se tak stalo podle branného zákona nebo podle zákona o válečných úkonech, a které se staly válečnou službou neschopnými civilní služby. Předpoklad ten však u st-le splněn není, ježto st-l nekonal službu v poli jako civilní státní zaměstnanec, nýbrž za mobilisace nastoupil válečnou službu v poli jako domobranec, stejně jako v prosinci 1918 nastoupil činnou službu vojenskou jako domobranecký četař. Nemůže tedy ani z předpisu § 86 cit. zákona nic dovozovati. Tím padá i st-lem tvrzený nárok na přídavek za zranění podle § 87 zák. č. 76/1922 Sb., ježto předpis tento jedná jen o osobách zmíněných v § 86 a tento, jak řečeno, se na st-le nevztahuje.
Nemůže tudíž st-l ze žádného předpisu zákona č. 76/1922 Sb. dovozovati právní nárok na vojenské zaopatřovací požitky a neporušil žal. úřad zákon, když mu požitky takové odepřel.
Tím padají všechny ostatní petity, které st-l ve své žádosti z 26. dubna 1928 uplatňoval, a zamítl-li je žal. úřad, jak st-l ostatně ve své stížnosti proti prvému rozhodnutí z 23. listopadu 1929 v bodu 84. sám uvádí, nedopustil se žádné podstatné vady řízení, že zamítnutí jich podrobněji neodůvodnil. — — — — —

Citace:

Č. 11589.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 636-645.