Č. 11481.

Řízení správní: I. * Není samo o sobě podstatnou vadou řízení, jestliže úřad, doplňuje z příkazu vyšší stolice šetření, neřídí se přesně příkazem mu daným.
Pojištění nemocenské: II. * Zaměstnavatel domáckého dělníka není zproštěn závazku platiti nemocenské příspěvky podle zák. č. 33/1888 ř. z. proto, že domácká práce pro něho je v poměru k domácké práci téhož zaměstnance u jiných zaměstnavatelů jen zaměstnáním vedlejším. — III. Povinné nemocenské pojištění domáckých dělníků jest za platnosti zák. č. 33/1888 ř. z. posuzovati výhradně podle odst. 2 (nikoliv 1) § 1 cit. zák. — IV. O promlčení pojistných dávek nemocenských a náhradního nároku pojišťovny proti zaměstnavateli.
(Nález ze dne 16. října 1934 č. 19017.)
Prejudikatura: Ad III.: Boh. A 8328/30.
Věc: (oset Č. v N. (adv. Dr. Jan Čáp z Prahy) proti ministerstvu sociální péče a zemskému úřadu v Praze o pojistné.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: I. Výměrem z 11. prosince 1923 vyslovila osp v Nové Páce, že šetřením, částečným doznáním st-lovým a výslechem svědků bylo zjištěno, že st-l zaměstnával od 22. března 1922 do 12. února 1923 Antonína H. mimo svoji dílnu jako domáckého dělníka obuvnického, a že jej, ač jeho práce pro st-le byla jeho jediným a hlavním zaměstnáním, nepřihlásil v třídenní lhůtě k nemocenskému pojištění, jak k tomu byl podle § 1 odst. 2 a § 31 nemoc. zák. povinen, nýbrž přihlásil jej teprve dne 1. prosince 1922 a to pouze do 22. prosince 1922. Tím se dopustil st-l přestupku § 31 nemoc. zák., jehož trestnost se však vzhle- dem k ustanovení § 4 min. nař. ze 3. dubna 1855 č. 61 ř. z. promlčela. Osp uznala však ve smyslu ustanovení § 33 nem. zák. st-le za povinna zaplatiti okr. nemoc, pokladně v N. pojistné příspěvky za Antonína H., a to za dobu od 22. března 1922 do 30. listopadu 1922 podle VI. mzdové třídy v částce 218,44 Kč, za dobu od 1. prosince do 22. prosince 1922 rozdíl mezi IV. a VI. mzdovou třídou v částce 7,48 Kč, a za dobu od 23. prosince 1922 do 12. února 1923 podle VI. mzdové třídy v částce 44,72 Kč, úhrnem 270,64 Kč.
Z tohoto rozhodnutí, pokud st-li uložilo povinnost zaplatiti pojistné příspěvky, se st-1 odvolal, jeho odvolání však zsp v Praze výnosem ze 4. dubna 1924 nevyhověla.
Také z tohoto rozhodnutí se st-l odvolal, načež po delším šetření vydalo min. soc. péče rozhodnutí z 19. února 1931, že odvolání nevyhovuje a potvrzujíc rozhodnutí vzaté v odpor ze správných jeho důvodů připojuje k vývodům odvolání: »Provedeným šetřením, zejména vyšetřením četnictva, výpovědí Antonína H., jeho manželky a svědků bylo nade vši pochybnost zjištěno, že Antonín H. pracoval v době od 22. března 1922 do 12. února 1923 pravidelně a nepřetržitě jako domácký dělník pro odvolatele Josefa Č., že práce ta byla jeho zaměstnáním jediným a hlavním pramenem jeho výživy. Podléhal tudíž v základě této domácké práce pojistné povinnosti ve smyslu § 1 odst. 2 nemoc. zák. K vývodům odvolatelovým dlužno podotknouti, že k pojistné povinnosti domáckého dělníka podle § 1 odst. 2 nemoc. zák. dostačuje skutečnost, že domáckou práci vykonává pravidelně po určitý čas, a není rovněž pojistné povinnosti této na závadu, když příležitostně zabývá se případně i prací na svůj vlastní účet. Proto i v daném případě, když snad H. při určitých ojedinělých příležitostech zhotovil sám jako výrobce obuv pro některé osoby (výslechem těchto osob zjištěno, že se tak stalo po většině před dobou jeho domácké práce pro odvolatele), nemůže tato skutečnost nic měniti na charakteru jeho jako domáckého dělníka z povolání. Odvolatelem uplatňovaná námitka, že H. měl všechno potřebné obuvnické nářadí jako samostatný živnostník, z čehož podle vývodů odvolatelových dlužno souditi, že samostatným živnostníkem byl, jest nerozhodna, neboť v těchto momentech není známky, z níž by se dalo souditi na samostatnost dělníkovu, ježto momenty tyto jsou jen důsledkem okolnosti, že domácký dělník koná práci doma a jsou přímo nutným předpokladem práce po domácku konané. Ostatně provedeným šetřením, zejména výslechem odvolatelem navrhovaných svědků pro jeho tvrzení, že H. převážně se zabýval prací na svůj vlastní účet, bylo naopak zjištěno, že šlo o ojedinělé příležitostné výkony, a že H. se vůbec po živnostensku samostatnou prací nezabýval.«
»Pokud se týče odvolatelem dokazovaného porušení základních zásad adm. řízení ohledně výslechu svědků ...., dlužno podotknouti, že jmenovaní podle úřední zprávy osp-é byli sice vyslýcháni současně s Marií H., avšak za účelem nestranného zjištění materiální pravdy a že po té na základě této konfrontace byli vyslýcháni každý zvláště i za přítomnosti jiných úředníků. Ostatně svědectví jejich vzhledem k výše uvedeným výpovědem celé řady svědků, kteří potvrdili pravidelné zaměstnání Antonína H.. jakož i vzhledem ke zjištěné skutečnosti, že Josefem Č. byli odhlášeni od pokladny dne 16. prosince 1922 a opětovně přihlášeni až v lednu 1923, když pak zejména svědek Jan H. přiznal, že v této době u odvolatele zaměstnán nebyl a svědek D. potvrdil, že v lednu 1923 H.-ovi práci pravidelně donášel, jakož i vůbec vzhledem k vyšetřeným skutkovým okolnostem případu nemohou bezpečně vyvrátiti, že H. pro Č. v kritické době pravidelně pracoval, nehledíc ani k tomu, že šlo o zaměstnance na odvolateli existenčně závislé.«
»Pokud pak odvolatel odvozuje nesprávné zařazení Ant. H. do VI. mzdové třídy poukazem na svůj výpis ze mzdových záznamů, dlužno k tomu podotknouti, že jednak ve výpisu uváděná doba zaměstnání H. -ova se neshoduje s výsledky provedeného šetření a že manželka zemřelého H. informována jsouc o způsobu zaměstnání svého muže správnost tohoto výpisu popřela. Ostatně provedené šetření, zejména zjištění četnictva a výslechy zemřelého H. a jeho manželky, jakož i provedeným šetřením zjištěný způsob zaměstnání H.-ova potvrzují správné zařazení, pro něž vzat za základ průměrný týdenní výdělek 110 Kč.«
»Ježto zjištěno, že H. pojistné povinnosti ve smyslu § 1 odst. 2 v době od 22. března 1922 do 12. února 1923 podléhal a nebyl vyjma v době od 1. prosince do 22. prosince 1922 odvolatelem přihlášen, jest tento povinen k doplatku pojistných příspěvků podle § 33 nemoc. zák. za dobu výše uvedenou.«
II. Platebním výměrem z 10. dubna 1931 uložila okr. nemoc, pojišťovna v N. st-li podle § 32 nemoc. zák. náhradu částky 4 880,70 Kč, kterou vynaložila na léčebném a nemocenské podpoře za dobu od 20. března 1923 do 11. března 1924, jakož i na úmrtném za Antonína H., jehož st-l zaměstnával od 22. března 1922 do 12. února 1923 a k pojištění nepřihlásil.
Výměrem ze 14. června 1931 okr. úřad v Nové Páce nevyhověl st-lovu odvolání z těchto důvodů: K námitce st-lově, že k vydání platebního výměru okr. nemoc, pojišťovna v Nové Páce nebyla oprávněna, poněvadž spor o náhradu léčebných výloh měl rozhodnouti podle § 41 nem. zák. okr. úřad, dlužno uvážiti:
»V daném případě jde o pojistný případ nastalý za platnosti zák. č. 33 z r. 1888 ř. z. a předpisů jej pozměňujících a doplňujících. Dnem 1. července 1926 byly podle § 282 odst. 1 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb. zbaveny platnosti dosavadní normy o pojištění pro případ nemoci. Zrušením těchto norem však nebyla nikterak dotčena materiální práva za platnosti jejich nabytá, resp. právní poměry za jejich platnosti založené. Pro rozhodování sporů, jejichž předmětem jsou takováto práva nebo právní poměry, jsou směrodatná přechodná ustanovení v § 282 odst. 2 uvedená. Podle těchto ustanovení mají býti podání, stížnosti a spory, jež byly podány nebo zahájeny před účinností zák. č. 221/24 Sb., podle dosavadních norem rozhodnuty. Z toho dlužno usuzovati, že spory zahájené teprve po účinnosti zák. č. 221/24 Sb. dlužno posuzovati podle tohoto zák. Odst. 2 § 282 jest pak normou čistě procesní, takže výrazem rozhodování jest míněn způsob rozhodování (procesní stránka rozhodování), nikoliv obsah rozhodnutí (věcná stránka rozhodování). V daném případě jest tedy pro posouzení námitky st-lovy jedině rozhodující, byl-li spor zahájen před nebo po účinnosti zák. č. 221/24 Sb.«
»Povinnost st-lova k náhradě opírá se o ustanovení § 32 nemoc. zák. Podle tohoto ustanovení nastává povinnost zaměstnavatelova k náhradě teprve tehdy, když okr. nemoc, pokladna (pojišťovna) léčebný náklad skutečně vynaložila. Okr. nemoc. pojišťovna v N. vyúčtovala a doplatila pozůstalým po Antonínu H. léčebné výlohy dne 2. dubna 1931, t. j. teprve když min. soc. péče s konečnou platností o nemocenské pojistné povinnosti H.-ově rozhodlo. Mohl býti tedy v daném případě spor o náhradní povinnosti st-lově zahájen teprve po výplatě léčebných výloh, tedy již za platnosti zák. č. 221/24 Sb. a novely jej pozměňující a doplňující. Okr. nemoc. pojišťovna použila tedy v daném případě podle posléz cit. norem právem platebního výměru o náhradě léčebného nákladu a nutno tudíž námitku st-lovu v tomto směru odmítnouti.«
»K dalším námitkám st-lovým se podotýká:«
»Podle § 32 nem. zák. č. 33/1888 ř. z. je zaměstnavatel, který nepřihlásí svého zaměstnance buď vůbec, nebo přihlásí ho k pojištění teprve po onemocnění, povinen nahraditi okr. nemoc, pokladně léčebný náklad, který tato na svého onemocnělého člena podle zákona a stanov vynaložila. St-l zaměstnával Antonína H. jako domáckého dělníka obuvnického v době od 22. března 1922 do 12. února 1923 a nepřihlásil ho, kromě doby od 1. prosince 1922 do 22. prosince 1922, k nemocenskému pojištění. Antonín H. podléhal podle § 1 odst. 2 nem. zák. ve znění novely z 15. května 1919 č. 268 Sb. nemocenské pojistné povinnosti a byl podle § 13 téhož zák. ipso iure členem okr. nemoc. pokladny v N. O nemocenské pojistné povinnosti Antonína H. v době od 22. března 1922 do 12. února 1923 rozhodlo již pravoplatně pořadem instančním min. soc. péče výnosem z 19. února 1931 a zdejší úřad nemůže se již z toho důvodu zabývati námitkou st-le v tomto směru vznesenou.«
»Podle vyjádření úředního lékaře onemocněl Antonín H. v polovině února 1923 a k výdělku nezpůsobilým stal se v druhé polovině měsíce března 1923. Nesporno jest a st-l toho ani nepopírá, že Antonín H. před svým onemocněním, t. j. v době od 23. prosince 1922 do 12. února 1923 nebyl vůbec k nemocenskému pojištění přihlášen. Jest tedy dán předpoklad pro použití ustanovení § 32 nemoc. zák. Zdejší úřad se také nemůže zabývati námitkou ohledně zařazení Antonína H. do VI. mzdové třídy, poněvadž o tomto zařazení bylo již pravoplatně rozhodnuto rozhodnutím min. soc. péče shora uvedeným.«
»Rovněž se zamítá námitka, že okr. nemoc, pojišťovna neprávem vyplatila léčebné výlohy za dobu po 1. únoru 1924. Podle bodu 2 § 6 nemoc. zák. ve znění novely z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. náleží členu okr. nemoc. pokladny nemocenské podpory, pokud nemoc trvá a neskončí-li dříve, po dobu jednoho roku. Doba před nezpůsobilostí k výdělku, pokud pojištěnec byl pouze lékařsky ošetřován a pokud mu byly poskytovány léky, se do této jednoroční doby nezapočítává. Okr. nemoc. pokladna v N. poskytovala Antonínu H. podpory od 20. března 1923 do jeho úmrtí, t. j. do 12. března 1924. Vzhledem ke shora uvedenému lékařskému vyjádření, podle něhož Antonín H. onemocněl ve smyslu nemoc. zák. v polovině března 1923, byla okr. nemoc, pokladna k poskytování dávek až do dne H.-ova úmrtí po zákonu povinna.«
Dalšímu odvolání nevyhověl zem. úřad v Praze rozhodnutím z 29. . října 1931, potvrdil v odpor vzatý výměr okr. úřadu z jeho správných důvodů a připojil k vývodům odvolání:
»K námitce odvolatelově, že je nemožno, aby daný případ byl řešen materiálně a formálně podle různých zákonů, nemůže zem. úřad přihlížeti, ježto námitka tato nemá — jak shora uvedeno — opory v zákoně. Rovněž nemůže přihlížeti zem. úřad k námitce, že byla podána odvolatelem stížnost k nss-u proti výměru min. soc. péče z 19. února 1931, který okr. úřad vzal za základ svého rozhodování, zejména pokud šlo o otázky, zda výše jmenovaný zaměstnanec byl v kritické době skutečně odvolatelem zaměstnán a do jaké mzdové třídy měl býti zařazen. Okolnost, že proti citovanému výměru min. soc. péče byl podán mimořádný opravný prostředek, neopravňuje úřady k tomu, aby řešily znovu prejudiciální otázky, které byly již v předešlém sporu postupem instančním poslední stolicí rozhodnuty.«
»Pokud odvolatel namítá, že náhradu obnosů vyplacených 2. dubna 1931 nemůže pojišťovna požadovati z toho důvodu, že nároky pozůstalých po Antonínu H. byly v této době již promlčeny, činí tak neprávem, neboť podle § 136 zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 Sb. promlčuje se, není-li nic jiného stanoveno v zákoně, právo na přiznání pojistné dávky v 5 letech ode dne, kdy nastal pojistný případ. V daném případě jde však o výplatu nároku uplatněného resp. přiznaného již v roce 1923, tedy před uplynutím promlčecí lhůty. Taktéž neoprávněna jest námitka, že nárok pojišťovny na náhradu podpůrného nákladu jest promlčen vůči odvolateli, neboť o promlčení podpůrného nákladu není v zákoně žádného ustanovení, pročež nutno míti za to, že nárok tento jest nepromlčitelný; k § 1489 o. z. o., na nějž odvolatel poukazuje, nelze vůbec přihlížeti vzhledem k veřejnoprávní povaze náhradního nároku nemocenské pojišťovny.«
»Pokud odvolatel poukazuje na to, že jmenovaný zaměstnanec byl přihlášen k nemocenskému pojištění od 1. prosince 1922 do 22. prosince 1922, poznamenává k tomu zem. úřad, že nároky zaměstnancovy z dřívějšího pojištění neosvobozují zaměstnavatele od náhrady podpůrného nákladu, ježto nejde o náhradu v pravém slova smyslu, nýbrž o pokutu za to, že zaměstnavatel nesplnil svou zákonnou přihlašovací povinnost. Bezdůvodná jest konečně i námitka, že jednoroční doba stanovená v § 6 zák. č. 689/1920 počíná běžeti ode dne onemocnění a nikoliv ode dne nezpůsobilosti k práci, neboť § 6 a) odst. 2 cit. zák. stanoví, že do této jednoroční doby nezapočítává se doba nemoci, jež předcházela nezpůsobilosti k práci. Okr. nemoc, pojišťovna v N. jest tudíž oprávněna náhradu podpůrného nákladu podle § 32 zák. č. 33/88 ř. z. požadovati.«
K nss-u jsou podány stížnosti jak do rozhodnutí min. soc. péče z 19. února 1931, tak do rozhodnutí zem. úřadu z 29. října 1931.
1. Ad rozhodnutí min. soc. péče z 19. února 1931:
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí dotýká se v zásadě dvou otázek, a to jednak otázky, zda zaměstnání Antonína H. u st-le podléhalo vůbec pojistné povinnosti, jednak otázky, zda Antonín H. byl u st-le zaměstnán též po 22. prosinci 1922. Výše pojistného v tom směru, zda Antonín H. měl býti zařazen do VI. či do IV. mzdové třídy, není již na sporu.
Co se týče prvé otázky, uznává stížnost, že Antonín H. pracoval pro st-le jako domácký dělník v době od 22. března 1922 do 22. prosince 1922, popírá však, že tento pracovní poměr podléhal pojistné povinnosti podle § 1 nem. zák. Proti názoru žal. úřadu, že k pojistné povinnosti domáckého dělníka podle § 1 odst. 2 nemoc. zák. dostačuje skutečnost, že domáckou práci vykonává pravidelně po určitý čas a není rovněž pojistné povinnosti na závadu, když se příležitostně zabývá případně i prací na svůj vlastní účet, namítá stížnost, že pouhá pravidelnost určitého zaměstnání nestačí k založení pojistné povinnosti. Podle názoru stížnosti dlužno ustanovení 2. odst. § 1 nemoc. zák. o domáckých dělnících vykládati v souvislosti s ustanovením 1. odst. a jest pak za povinné pojištěním považovati v obou případech jen ty, kdo si svoji vlastní pravidelnou prací získávají prostředky k výživě, při čemž zákon v odst. 2 při domáckých dělnících upouští od zásady vyslovené v odst. 1 jen v tom, že připouští výkon práce mimo zaměstnavatelovu provozovnu a dovoluje současný výkon pro několik zaměstnavatelů. Jest tedy i při domáckých dělnících založena pojistná povinnost jen tenkráte, je-li ona práce hlavním pramenem jejich výživy, nikoli také tehdy, tvoří-li doplněk třebas pravidelný jiného příjmu, jsouc konána jen, pokud to práce hlavní dovoluje. Měl proto žal. úřad zjišťovati rozsah zaměstnání Antonína H. pro něho samotného, na jeho účet, a bylo možno uznati na jeho pojistnou povinnost teprve tenkráte, bylo-li by se zjistilo, že jediným, hlavním a pravidelným pramenem jeho výživy bylo jeho zaměstnání u st-le. V souvislosti s tím vytýká stížnost jako vady řízení, že adm. úřad neuvádí v žádném svém rozhodnutí, co zjišťuje co do způsobu a rozsahu práce Antonína H. a neuvádí konkrétních skutkových okolností, na nichž buduje svůj závěr, že Antonín H. byl u st-le zaměstnán pravidelně a nepřetržitě jako domácký dělník a že práce ta byla jeho zaměstnáním jediným a hlavním pramenem výživy, ač právě byl sporný rozsah jeho zaměstnání pro st-le, zejména v poměru k jiné jeho práci. Nebyly vzaty v úvahu ani další okolnosti, že si Antonín H. na subvenci pro živnostníky pořídil obuvnické stroje a sám si pro svoji výrobu nakupoval svršky a materiál a — jak sám doznal — pro jiné pracoval. Ze způsobu zaměstnání Antonína H. u st-le, jež záleželo v podbíjení svršků, jest patrno, že pro práci u st-le šicích strojů nepotřeboval, a pořídil-li si je, učinil tak jen pro práce jiné, a to takového rozsahu, že stroje mohl zaměstnati.
K tomuto obsahu stížnosti jest uvésti:
V § 1 nemoc. zák. č. 33 ř. z. z r. 1888 ve znění zák. č. 268/19 Sb., jenž byl v účinnosti v době, o kterou v tomto sporu jde, jest stanoveno v odst. 1, že pro případ nemoci jsou podle tohoto zák. pojištěny všechny osoby, jež vykonávají práce a služby na základě poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonávají jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. K tomu jest předepsáno v odst. 2, že pojištěni jsou také domáčtí dělníci, t. j. osoby, jež nejsouce živnostníky podle živn. řádu, pravidelně a nikoli pouze příležitostně vykonávají živn. práce na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů mimo dílnu zaměstnavatelovu, i tenkráte, byla-li jim práce přidělena zprostředkujícími (skladovními mistry a pod.).
Otázkou vzájemného vztahu těchto dvou ustanovení zabýval se nss již v nál. Boh. A 8328/30, kde dospěl k názoru, že povinné pojištění domáckých dělníků jest posuzovati výhradně podle 2. odst. § 1 nemoc. zák., jenž pojmové znaky pojistné povinnosti domáckých dělníků stanoví samostatně a odlišně od odstavce 1, zejména neobsahuje ustanovení, vylučující vedlejší zaměstnání z nuceného pojištění. Na tomto právním názoru trvá nss i v tomto sporu.
Z tohoto názoru pak jde, že hlediska uplatněná pro pojistnou povinnost podle odst. 1 nelze přenášeti do obsahu odst. 2, to jest, že pojistná povinnost domáckého dělníka podle odst. 2 není závislá na předpokladech, zakládajících pojistnou povinnost podle odst. 1, a že proto nelze při posuzování pojistné povinnosti podle 2. odst. vylučovati z povinného pojištění práci domáckou z důvodu, že jest zaměstnáním vedlejším, resp. že není zaměstnáním hlavním a hlavním nebo jediným zdrojem výživy dělníka.
I kdyby proto domácká práce nebyla pro Antonína H. jeho jediným, po případě hlavním zaměstnáním a pramenem výživy, nemohla by z tohoto důvodu býti právem popírána pojistná povinnost uvedeného pracovníka jako domáckého dělníka st-lova.
Co pak se týče skutečnosti, že Antonín H. pracoval jako domácký dělník též pro jiné zaměstnavatele, nemá ani tato skutečnost vlivu na pojistnou povinnost, neboť nahoře cit. ustanovení 2. odst. stanoví pojistnou povinnost i pro tento případ, jak stížnost sama uznává. Při tom právě uvedené ustanovení mezi pracemi pro jednotlivé zaměstnavatele nikterak nerozlišuje, a nemá proto okolnost, které z několika domáckých zaměstnání dělníkových jest jeho zaměstnáním hlavním a které vedlejším, ani pro pojistnou povinnost ani pro závazek zaměstnavatelův domáckého dělníka pojistiti, žádného významu.
Z toho jde, že pracoval-li Antonín H. jako domácký dělník pro st-le, nemohl býti z pojistné povinnosti na základě tohoto pracovního poměru vyloučen ani proto, že domácká práce vůbec v poměru k případnému nějakému jeho zaměstnání byla jeho zaměstnáním vedlejším, ani proto, že v úhrnu zaměstnání domáckých pro různé zaměstnavatele nebylo jeho zaměstnání pro st-le jeho zaměstnáním hlavním.
Za tohoto stavu nemohlo pak býti ani vadou řízení, že žal. úřad nezjišťoval rozsah práce Antonína H. pro st-le v poměru k jiné jeho práci, neboť i kdyby se vzhledem k onomu rozsahu mohlo míti za to, že domácká práce pro st-le nebyla hlavním zaměstnáním Antonína H., nebyla by okolnost ta způsobilá vyloučiti pojistnou povinnost pracovního poměru zmíněného domáckého dělníka k st-li.
Žal. úřad ovšem vyslovil v nař. rozhodnutí, že domácká práce pro st-le byla jediným zaměstnáním a hlavním pramenem H.-ovy výživy. Leč podléhal-li Antonín H. jako domácký dělník st-lův pojistné povinnosti i v případě, že domácká práce pro st-le nebyla jeho hlavním zaměstnáním, jest zjištění žal. úřadu nahoře uvedeného obsahu pro dnešní spor zcela nerozhodné, a jest pak i bez významu, že ono své zjištění neopírá žal. úřad o určité konkrétní skutečnosti, z nichž by rozsah práce H.-ovy pro st-le v poměru k jiné jeho práci byl patrný. Podle obsahu nahoře cit. 2. odst. § 1 nemoc. zák. bylo by jen zkoumati, zda Antonín H. byl příslušníkem oné zvláštní kategorie dělníků, kterou zákon zahrnuje pod výraz domáckého dělníka, čili zda domácké práce byly jím konány pravidelně a nikoli pouze příležitostně, to jest tak, aby tvořily řádný zdroj jeho příjmů, a nikoli ojediněle a nahodile, po případě další otázku, zda Antonína H. nebylo lze pokládati za živnostníka podle živn. řádu.
Pokud jde o prvou otázku, vyslovil žal. úřad, že má za zjištěno, že Antonín H. pracoval v době od 22. března 1922 do 12. února 1923 pravidelně a nepřetržitě jako domácký dělník pro st-le, k čemuž dodal v dalším obsahu, že pojistné povinnosti H.-ově nemohlo býti na závadu, jestliže se příležitostně zabýval i prací na svůj vlastní účet, neboť zhotovil-li v určitých ojedinělých případech sám jako výrobce obuv pro některé osoby, nemohla tato skutečnost nic měniti na jeho charakteru jako domáckého dělníka z povolání.
Co pak se týče druhé otázky, popřel žal. úřad, že by Antonína H. bylo pokládati za živnostníka podle živn. řádu, poněvadž ze skutečnosti, že měl obuvnické nářadí jako samostatný živnostník, na což st-l v odvolání poukazoval, nelze souditi na dělníkovu samostatnost, ježto uvedený moment jest jen důsledkem okolnosti, že domácký dělník koná práci doma, a je přímo předpokladem práce po domácku konané. K tomu dodal žal. úřad, že šetřením bylo zjištěno, že při práci na vlastní účet šlo o ojedinělé výkony a že se H. vůbec po živnostensku samostatnou prací nezabýval.
Zjištění žal. úřadu, že Antonín H. pracoval pravidelně a nepřetržitě pro st-le, stížnost — pokud jde o dobu do 22. prosince 1922, o kterou jediné jde v této části nálezu — neodporuje. Právě tak nepopírá správnost názoru, že pojistné povinnosti domáckého dělníka nemůže býti na závadu, jestliže se příležitostně zabývá případně i prací na svůj účet. Vytýká jen, že nebylo vzato v úvahu, že si Antonín H. na subvenci pro živnostníky pořídil obuvnické stroje, že si pro svoji výrobu nakupoval svršky a materiál a — jak sám doznal — pracoval pro jiné. K tomu dodává, že ze způsobu zaměstnání Antonína H. u st-le, totiž podbíjení svršků, jest patrno, že k práci pro st-le šicích strojů nepotřeboval, a pořídil-li si je, učinil tak jen pro práce jiné, a to takového rozsahu, že stroje mohl zaměstnati.
K těmto výtkám stížnosti jest uvésti, že ke skutečnosti, že si Antonín H. pro svoji výrobu nakupoval materiál a pracoval pro jiné, žal. úřad v nař. rozhodnutí přihlédl, neboť sám připustil, že Antonín H. pracoval též na vlastní účet. Vyslovil-li však, že šlo jen o výkony ojedinělé, jimiž Antonín H. nepozbyl povahy domáckého dělníka a pro něž právě pro jejich ojedinělost nemůže ještě býti považován za živnostníka podle živn. řádu. Jest ovšem pravda, že se žal. úřad zvláště nevypořádal s námitkou, že si Antonín H. pořídil obuvnické stroje, neboť nař. rozhodnuti mluví jen o obuvnickém nářadí, leč nedostatek ten nemohl býti uznán za vadu podstatnou, kdyžtě jest na bíle dni, že z toho, že si Antonín H. — a to již v době dřívější — opatřil stroje, kterých pro práci na zakázky st-lovy nepotřeboval, neplyne ještě, že strojů těch používal právě pro práci na vlastní účet, když jest mezi stranami nesporno, že pracoval také pro jiné zaměstnavatele, po případě používal-li strojů těch pro práci na vlastní účet, neplyne z toho ještě, že práce ty v době, o kterou jde, nebyly jen výkony ojedinělé. Na věci nic pak nemění, že úvěr, z kterého si Antonín H. stroje opatřil, byl určen pro živnostníky, neboť jen pro tuto skutečnost nemůže býti ještě Antonín H. považován za živnostníka podle živn. řádu.
Tím jest vyčerpána stížnost v otázce, zda Antonín H., pokud pracoval pro st-le, podléhal pojistné povinnosti podle nemoc. zák. č. 33/1888 ř. z. ve znění zák. č. 268/19 Sb., a jest pak přihlédnouti k dalšímu obsahu stížnosti, týkajícímu se druhé otázky, zda Antonín H. byl u st-le zaměstnán též po 22. prosinci 1922, kterýmž dnem byl u okr. nemoc. pokladny odhlášen.
Zabývajíc se touto otázkou, k níž žal. úřad odpověděl kladně, vytýká stížnost, že min. soc. péče uznavši výsledky dosavadního šetření za nedostatečné, nařídilo výnosem z 1. června 1928 obšírné doplnění, a to zejména konfrontační výslech svědků za osobní účasti st-lovy, že však okr. úřad vyhověl tomuto nařízení jen z části a nedokonale, neprovedl nařízené výslechy za st-lovy účasti, ba neoznámil ani st-li výsledky k vyjádření. Při tom vytýká stížnost, že výslechy prováděl opět aktuárský tajemník B., proti jehož účasti a způsobu jednání vznesl st-l v odvolání námitky, a uvádí, že výpovědi jím protokolované jsou nejasně stylisovány. St-li nebyly oznámeny všechny výsledky šetření, zejména mu nebyla předložena výpověď F. K. a zpráva oděvního skladu v Brně, aby mohl podati potřebné vysvětlení, byla mu předložena jen výpověď Aloise K. a výpověď Josefa D., nebyl však ani s těmito svědky proveden nařízený konfrontační výslech, ostatní výsledky pak nebyly st-li vůbec předloženy k vyjádření.
K tomuto obsahu stížnosti jest uvésti, že skutečnost, že okr. úřad nevyhověl v plném rozsahu příkazu min. soc. péče a neprovedl všech nařízených důkazů, nemůže býti sama o sobě důvodem pro zrušení nař. rozhodnutí. Z příkazu min. nevzešel st-li stihatelný nárok na provedení všech nařízených výslechů; za podstatnou vadu, pro kterou by bylo rozhodnutí zrušiti, mohlo by býti neprovedení určitého průvodního prostředku uznáno nikoli proto, že provedení jeho bylo nařízeno, nýbrž jen proto, že jeho provedení bylo pro zjištění skutkové podstaty třeba. S tohoto hlediska však stížnost výtku vadnosti nevznáší, spatřujíc porušení práv st-lových jen v tom, že nebylo vyhověno příkazu min. V tom však, jak již řečeno, podstatná vada řízení nemůže býti spatřována.
Taková podstatná vada nemohla však býti shledána ani v tom, že výslechy, pokud byly prováděny, nebyly provedeny způsobem, nařízeným min., to jest konfrontačně za osobní účasti st-lovy. Pokud tu st-l výtku vadnosti čerpá právě jen z toho, že způsob ten byl nařízen min., jest k výtce té odpověděno již nahoře. Jinak však v právním řádu není předpisu, že by se výslechy svědků ve věci, o kterou jde, musily díti konfrontačně a za osobní účasti strany; podle právního řádu postačí, byla-li straně dána možnost, aby o obsahu provedených důkazů nabyla vědomosti a k nim zaujala stanovisko. — — — — — — — — — —
V dalším svém obsahu dovozuje stížnost, že výpovědi svědků nebyly hodnoceny správně. — — — — — —
Tím jest vyřízena stížnost do rozhodnutí min. soc. péče z 19. února 1931. Podle toho, co uvedeno, nebyla shledána důvodnou. II. Ad rozhodnutí zem. úřadu v Praze z 29. října 1931.
Nejdříve jest přihlédnouti k námitce, zabývající se otázkou, v jaké procesní formě mělo býti řízení o náhradním nároku pojišťovny proti st-li provedeno. Stížnost tu praví, že jest nesporno, že pojistný případ nastal jakož i řízení ohledně pojistné povinnosti bylo zahájeno před platností zák. č. 221/24 Sb., a že proto st-l namítal, že podle zák. č. 33/88 ř. z. nebyla okr. nemoc. pojišťovna oprávněna sama vydati platební výměr, nýbrž měl o náhradním nároku podle § 32 cit. nemoc. zák. rozhodovati administrativní úřad podle téhož zák. Tuto námitku zamítl žal. úřad, odvolav se na ustanovení § 282 zák. č. 221/24 Sb., avšak podle stížnosti, neprávem, neboť 2. odst. uvedeného §u uvádí všeobecně, že právních předpisů v odst. 1 uvedených jest i na dále použíti při rozhodování podání, stížností a sporů, jež byly podány nebo zahájeny přede dnem, kdy nabude nový zákon účinnosti. Tu pak byl nárok Antonína H. uplatněn, jak se ve výměru tvrdí, již v r. 1923, ale pak platí i o formálním postupu § 41 zák. č. 33/88 ř. z., nebo byly nároky ty uplatněny teprve v r. 1931, ale pak platil sice postup podle zák. č. 221/24 Sb., avšak nároky ty jsou prekludovány, neboť ustanovení § 282 odst. 2 nerozeznává mezi formálním postupem a meritorním rozhodováním.
K tomuto obsahu stížnosti jest předem poznamenati, že sluší přesně — čehož právě stížnost nečiní — rozlišovati mezi nárokem Antonína H., pokud se týče jeho pozůstalých proti pojišťovně na pojistné dávky, a mezi nárokem pojišťovny proti st-li na náhradu oněch dávek podle § 32 nemoc. zák.
Platební rozkaz, přezkoumaný nař. rozhodnutím v postupu instančním, týkal se náhradního nároku pojišťovny na dávky, jež pojišťovna vyplatila za nemoc a úmrtí Antonína H., nastalé ještě před 1. červencem 1926. Do tohoto dne upravoval pojištění zaměstnanců pro případ nemoci na území Čsl. republiky mimo území Slov. a Podk. Rusi zák. č. 33/88 ř. z., a právní předpisy jej pozměňující a doplňující. Uvedeným dnem nabyl účinnosti zák. č. 221/24 Sb., podle jehož ustanovení 1. odst. § 282 byly dnem účinnosti tohoto zák. zbaveny platnosti dosavadní normy o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci. Zrušením těchto norem nebyla ovšem dotčena materiální práva za jejich platnosti nabytá, bylo však dnem 1. července 1926 znemožněno uplatňovati před veřejnoprávním forem ona práva nebo domáhati se určení právních poměrů, založených za platnosti starého zák., způsobem dosavadním, ježto cit. 1. odst. § 282 byly odstraněny i dosavadní předpisy rázu procesního.
V odst. 2 § 282 jsou však obsažena přechodná ustanovení pro rozhodování sporů, jejichž předmětem jsou práva za platnosti dřívějších předpisů nabytá a právní poměry za jejich platnosti založené. Podle tohoto 2. odst. § 282 mají býti podání, stížnosti a spory, jež byly podány nebo zahájeny před účinností zák. č. 221/24 Sb. podle dosavadních norem rozhodnuty. Z toho dlužno a contrario usuzovati, že spory zahájené teprve po účinnosti tohoto zák. dlužno posuzovati jako spory podle tohoto zák., t. j. že dlužno na ně buď přímo, nebo není-li to pro různost dřívější úpravy možno, alespoň obdobně použiti jeho předpisů upravujících kompetenci a řízení. Odstavec 2 § 282 je normou čistě procesní, omezující se na přechodnou úpravu otázek kompetence a řízení, takže výrazem »rozhodování« zde použitým není míněn obsah rozhodnutí (věcná stránka rozhodování), nýbrž způsob rozhodování (procesní stránka rozhodování). Tomu nasvědčují i další odstavce § 282, jež navazujíce na ustanovení odst. 2 upravují výhradně otázky práva procesního (kompetence). Výklad ten potvrzují i materialie zák. Tak praví zpráva výboru sociálně politického a výboru rozpočtového tisk 4795 na str. 18, že nově vsunuté tři odstavce upravují způsob, jak mají býti skoncovány věci zahájené a nevyřízené za působnosti zrušeného zák.
Z tohoto výkladu jest zřejmo, že meritum nároku, o nějž jest dnes spor, totiž náhradního nároku pojišťovny proti st-li, musí býti zkoumáno podle norem, platných před zák. č. 221/24 Sb., ježto nárok ten týká se náhrady dávek, jež pojišťovna vynaložila za události, nastalé ještě před platností tohoto zákona, kdežto otázku, v jakých formách řízení měl býti nárok ten uplatněn, to jest zda v řízení podle zák. starého či podle zák. č. 221/24 Sb., nutno vyřešiti podle toho, zda spor byl zahájen přede dnem účinnosti posléze cit. zák. či již za jeho účinnosti.
Spor, o nějž dnes jde, nebyl ovšem zahájen tím, že u Antonína H. nastal pojistný případ, ani tím, že bylo zahájeno řízení o jeho pojistné povinnosti, ani konečně tím, že byl Antonínem H. nebo jeho pozůstalými uplatněn nárok na dávky, ježto předmětem judikátního rozhodování nebyla a není úprava pojistného poměru Antonína H. nebo nároku na pojistné dávky, o nějž v dnešním sporu může jíti jen jako o prejudiciální předpoklad náhradního nároku pojišťovny, nýbrž mohl býti zahájen teprve tím, že pojišťovna vznesla proti st-li nárok, aby jí pojistné dávky, zaplacené Ant. H.-ovi případně jeho pozůstalým, nahradil. To pak se stalo, jak stížnost sama uznává, teprve platebním výměrem pojišťovny z 10. dubna 1931, tedy již za účinnosti zák. č. 221/24 Sb., a právem proto žal. úřad neuznal st-lovu námitku, že řízení mělo býti provedeno způsobem, předepsaným v § 41 starého nemoc. zák.
Ve věci samé namítá stížnost, že skutečnost, že nemocenská pojišťovna vyplatila léčebné Ant. H.-ovi, nezakládá náhradní nárok podle § 32 nemoc. zák., poněvadž pojišťovně nevznikla újma, jejíž náhradu by byla oprávněna na st-li požadovati, neboť Antonín H. onemocněl v době, kdy na základě pojištění do 22. prosince 1922 měl léčebné nároky. Výklad, jaký dává žal. úřad ustanovení § 32, nesrovnává se s jeho zněním, neboť nemoc. zák. rozeznává mezi trestností opomenutí přihlášky podle § 67 a povinností k náhradě újmy.
Stížnosti nebylo možno přisvědčiti. Předpis § 32 nemoc. zák. stanoví, že zaměstnavatelé, kteří nedostojí ohlašovací povinnosti, jsou bez újmy trestnosti, naznačené v § 67, povinni nahraditi pokladně všechen náklad, který byl spojen podle zákonného nebo statutárního předpisu s podporou osoby vůbec neohlášené nebo ohlášené teprve po onemocnění. Z tohoto ustanovení jde, že újma záležející v tom, že zaměstnavatel jest povinen nahraditi pojišťovně podpůrný náklad, stihá zaměstnavatele za podmínek v §u tom uvedených vedle následků trestních podle § 67. Stihá pak zaměstnavatele tenkráte, jestliže nedostál své ohlašovací povinnosti, a záleží v tom, že zaměstnavatel jest povinen nahraditi pojišťovně náklad, který byl podle zákonného nebo statutárního předpisu spojen s podporou osoby neohlášené atd. Jest tedy jedním z předpokladů náhradní povinnosti zaměstnavatelovy, že nedostál své ohlašovací povinnosti a že jeho zaměstnanec zůstal neohlášen, kdežto požadavek, aby pojišťovně vznikla nějaká újma, za zákonný předpoklad náhradní povinnosti zaměstnavatelovy prohlášen není. Jestliže tedy Antonín H. konal st-li pojištěním povinné práce po 22. prosinci 1922 — o námitkách, popírajících tuto skutečnost bude jednáno později — ačkoli jej st-l dnem 22. prosince 1922 z pojištění odhlásil, zůstal Antonín H. pro tuto dobu neohlášen, a byl proto, trval-li onen pracovní poměr dále, uskutečněn jeden z předpokladů, za nichž je citovaným ustanovením § 32 náhrada podpůrného nákladu zaměstnavateli uložena, zcela bez ohledu, že nárok na pojistné dávky, jejichž náhrada se na st-li žádá, vzešel Ant. H. případně již z pojistného poměru, v němž byl u pojišťovny přihlášen. Nemáť náhrada podpůrného nákladu podle uvedeného ustanovení býti náhradou pojišťovně vzešlé škody, nýbrž pořádkovou pokutou, ukládanou zaměstnavateli za to, že své ohlašovací povinnosti nedostál.
Stížnost ovšem, jak již naznačeno, popírá pojistnou povinnost Antonína H. po 22. prosinci 1922. Otázkou tou nezabývá se však již věcně, nýbrž proti poukazu žal. úřadu, pokud se týče okresního úřadu, že o pojistné povinnosti Ant. H. do 12. února 1923 rozhodlo již pravoplatně min. soc. péče výnosem z 19. února 1931, praví, že již ve stížnosti do tohoto výnosu (1. část tohoto nálezu) bylo podrobně rozvedeno, že ono rozhodnutí spočívá jednak na vadném řízení, jednak na nesprávném výkladu právním, a že se st-l odvolává na ony vývody. K tomu postačí pro účely tohoto nálezu odpověděti, že v prvé části tohoto nálezu nebyly ony výtky shledány důvodnými a možno proto již z tohoto důvodu přejíti přes řečený poukaz stížnosti k dalšímu jejímu obsahu.
V něm uplatňuje stížnost, že ve sporu o náhradu podpůrného nákladu neřešily správní úřady otázku, kdy se skončil pracovní poměr Ant. H., nýbrž odvolaly se prostě na rozhodnutí min. soc. péče z 19. února 1931, že však nestačí prostě se odvolati na toto rozhodnutí, neboť k odůvodnění nároku podle § 32 nemoc. zák. jest zjistiti další podmínky, zejména též, že pojišťovna byla podle zákona nebo stanov skutečně povinna plniti nemocenské dávky.
K této námitce stížnosti jest poznamenati, že poukazem na rozhodnutí min. soc. péče z 19. února 1931 neprohlásil žal. úřad otázku povinnosti st-lovy k náhradě podle § 32 nemoc. zák. za vyřešenu ve všech směrech, nýbrž pokládal oním rozhodnutím za vyřešenu jen otázku, že tu byl pojistný poměr pracovní Ant. H. k st-li do 12. února 1923, kdežto ostatních předpokladů náhradní povinnosti st-lovy se poukazem tím nedotkl. Že by pak v oné otázce pojistného pracovního poměru nemohl žal. úřad vzíti ono rozhodnutí za základ jako judicium in re, stížnost nenamítá.
Otázka ostatních předpokladů náhradní povinnosti st-lovy, zejména zda jde o náklad, jejž pojišťovna byla povinna vynaložiti podle zák. nebo stanov, jest ovšem otázka jiná, kterou třeba zkoumati zvláště. Stížnost tu uvádí, že podle vyjádření úředního lékaře, citovaného ve výměru okr. úřadu, onemocněl Ant. H. v polovině února 1923 a stal se nezpůsobilým výdělku v druhé polovině března 1923, a že z tohoto jen pravděpodobného posudku je patrno, že doba onemocnění a nezpůsobilosti nebyla zjišťována, nýbrž bylo na ni jen ex post usuzováno. Nebylo také zjišťováno, kdy Ant. H. uplatnil nárok na nemocenské dávky, stalo-li se tak ve lhůtě stanovami nařízené, že přesná zjištění těchto dat mají rozhodný význam jednak pro preklusi nároků, jednak pro jejich rozsah.
K této výtce jest odpověděti, že ovšem žal. úřad st-lem uvedených dat zvláště nevyšetřoval, leč neměl k tomu ani důvodu, když v žádném z označených směrů st-l ve svém odvolání k žal. úřadu pochybností nevznesl, ani nežádaje, aby bylo vyšetřeno přesně, kdy Antonín H. onemocněl, nebo se stal k práci neschopným, nebo kdy uplatnil nárok na dávky, ani nenamítaje, že nároky jeho byly prekludovány proto, že nárok na dávky uplatnil opožděně.
Právě tak nemůže býti vadou řízení, že žal. úřad nezjišťoval, kdo jsou pozůstalí, jimž podle rozhodnutí okr. úřadu byly léčebné výlohy dne 2. dubna 1931 doplaceny, že nezjišťoval jejich zákonný nárok a zda tento nárok jim byl pozůstalostně odevzdán, neboť ani tu st-l otázky, kterých se dnes dotýká, v odvolání k žal. úřadu nevznesl na spor a jejich vyřešení nežádal.
Co pak se týče výtky, že platební výměr uváděl, že pojišťovna poskytla dávky Ant. H., kdežto podle rozhodnutí adm. úřadů byl léčebný náklad vyúčtován a doplacen pozůstalým po Ant. H., takže tvrzení platebního rozkazu jest uvedenými rozhodnutími jako nesprávné vyvráceno, není patrno, v jakém směru se může st-l onou diskrepancí cítiti poškozen ve svých právech, a jest proto přes výtku tu přejíti bez dalšího zřetele.
Stížnost dotýká se dále otázky promlčení a praví, že ohledně této námitky nebyly skutečnosti, rozhodné pro rozhodnutí, náležitě zjištěny. Je-li však správné tvrzení úřadů, že nároky byly vyplaceny teprve 2. dubna 1931, jistě nastalo promlčení těchto nároků. Odůvodnění nař. rozhodnutí, spočívající na ustanovení § 136 zák. č. 221/24 Sb., není případné, neboť za platnosti tohoto zák. byly již nároky ty promlčeny. Vzhledem k tomu, že zák. č. 33/88 ř. z. nemá zvláštní normy, platí pro náhradní nárok ustanovení § 1489 o. z. o. Jest také mylný názor žal. úřadu, že jde o nárok veřejnoprávní, neboť nejde právě o placení nemocenských příspěvků, nýbrž o náhradu vzniklé újmy.
Z tohoto obsahu jde, že stížnost tu relevuje otázku promlčení ve dvou směrech. Jednak má za to, že byly-li pojistné dávky vyplaceny teprve dne 2. dubna 1931, byl promlčen nárok pozůstalých na dávky, a pak je neplatila pojišťovna po zákonu a není ani st-l povinen je pojišťovně hraditi. Ve druhém směru má st-l za to, že i kdyby nebyl promlčen nárok pozůstalých na dávky, promlčel se náhradní nárok pojišťovny proti st-li. Mezi oběma těmito promlčeními případně nároky stížnost dobře nerozlišuje. Leč nehledíc ani na tuto vadu, nebyla stížnost shledána důvodnou.
Pokud jde o prvou otázku, totiž o promlčení nároku na pojistné dávky, jest ovšem pravda, že na věc nedopadá ustanovení § 136 zák. č. 221/24 Sb., ježto šlo o pojistné dávky podle zákona dřívějšího a jest proto materiální podmínky nároku na dávky ty posuzovati podle tohoto dřívějšího zák. Než odpověď žal. úřadu, že podle podmínek ustanovení § 136 zák. č. 221/24 Sb. nároky pozůstalých po Ant. H. nebyly promlčeny, byla dána na námitku st-lova odvolání, jež promlčení dávek, nevyplacených do 2. dubna 1931, dovozovalo právě na základě cit. ustanovení § 136.
Nemůže proto st-l ze skutečnosti, že žal. úřad posuzoval věc podle cit. § 136, proti nař. rozhodnutí nic vytěžiti. Stížnost ovšem praví, že nároky na pojistné dávky byly promlčeny již za platnosti zák. č. 221/24 Sb., čímž patrně chce vyjádřiti, že promlčení nastalo již před jeho účinností. Na jakém právním základě však ono promlčení nastalo, stížnost již nedovozuje, neboť další její pasus, že vzhledem k tomu, že zák. č. 33/88 ř. z. neobsahoval o promlčení zvláštní normy, platí pro náhradní nárok ustanovení § 1489 o. z. o., týká se již promlčení náhradního nároku pojišťovny proti st-li, nikoli promlčení nároku na pojistné dávky, takže stižní bod, že promlčení nároku na pojistné dávky nastalo již za účinnosti zák. č. 221/24 Sb., není náležitě proveden.
Co pak se týče promlčení náhradního nároku pojišťovny proti st-li, vyslovil žal. úřad právem, že jde o nárok veřejnoprávní, a mýlí se stížnost, jak plyne z toho, co uvedeno již dříve, domnívá-li se, že jde o náhradu vzniklé újmy. Ale pak nemůže se nárok tento promlčeti podle ustanovení § 1489 o. z. o., jenž platí jen pro nároky a poměry soukromoprávní. — — — —

Citace:

č. 11481. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 340-353.