Č. 11604.

Pojištění nemocenské (Slovensko): 1. * Skutečnost, že osoba, konající určité práce, nese risiko, že případně neobdrží za svoji práci žádnou odměnu nebo jen odměnu nepřiměřenou, nevylučuje ještě sama o sobě existenci služebního nebo pracovního poměru ve smyslu zákona nemocenského. — 2. * Ze zák. čl. 29:1900 nelze dovoditi, že tabákoví zahradníci jsou vždy k majiteli půdy v poměru pracovním.
(Nález ze dne 18. prosince 1934 č. 18304.)
Prejudikatura: ad 2. srov. Boh. A 11114/34 a 11115/34.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v K. proti zemskému úřadu v Bratislavě a pojistnou povinnost.
Výrok: Nař, rozhodnutí, pokud se týká předpisu pojistného za Ludvíka B., Jana F., Ondřeje M., Josefa G., Jana T., Ondřeje P., Pavla P., Štěpána a Jiřího P., zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 25. listopadu 1925 nevyhověla okresní dělníky pojišťující pokladna v Šahách žádosti Vojtěcha S. v M. za odepsání pojistných příspěvků, které byly předepsány mimo jiné také za dobu od 1. listopadu 1920 do 1. listopadu 1925 za tabáčníky Ludvíka B., Jana F., Ondřeje M., Josefa G., Jana T., Ondřeje P., Pavla P., Štěpána a Jiřího P. v částce 1548 Kč za každého z nich. Rozhodnutím z 15. července 1930 vyhověla expositura okresního úřadu v Šahách odvolání Vojtěcha S., zrušila napadený platební výměr a rekurenta od placení požadovaných nemoc. příspěvků osvobodila.
107* Nař. rozhodnutím zamítl zemský úřad v Bratislavě odvolání stěžující si pojišťovny a potvrdil výměr první stolice, při čemž převzal částečně jeho důvody s tímto dodatkem, resp. změnou: »Zprávou notářského úřadu v H. bylo zjištěno, že Vojtěch S. vydal tabákovým zahradníkům v r. 1920—1925 každoročně tabákovým úřadem vyznačenou plochu, kde společně pěstovali tabák. Tak spojily tyto smluvní strany svoji práci, po případě i svoje věci, ke společnému užitku (z poloviny). Škoda postihuje je též z poloviny. Tabákoví zahradníci nesou i určité náklady, spojené s pěstováním tabáku (příp. z poloviny). Z toho následuje, že výsledky činnosti tabákových zahradníků (tedy osob pracujících) projevují se podle vůle smluvních stran v poměrech osoby pracující. Tak podle obsahu notářských zpráv a protokolárních výpovědí tabáčníků risiko tabákových zahradníků (polovičářů) spočívá najmě v tom, že v případě neúrody anebo jiné živelní katastrofy (i v případě požáru), které tabák stihnou (po případě i po sklizni s pole), dokud není odevzdán úřadu nákupu tabáku, postihují tyto okolnosti i tabákového zahradníka tak, že jeho práce, resp. podnikání, může skončiti i takovým nezdarem, že polovina výtěžku tabáku nestačí ani na krytí jeho režie. Tím, že předmětné smlouvy obsahují podle svého pojmu a právní povahy vzájemné povinnosti a závazky smluvních stran, nepozbývají tabákoví zahradníci své podnikatelské samostatnosti. Takováto smluvní ustanovení, vyplývající ze samé podstaty dvoustranných smluv, nezakládají o sobě ještě podřízenost, charakterisující pojmově poměr služební a nečiní tabákového zahradníka ještě nesamostatným zaměstnancem majitele půdy. Nedostává se tu tedy předpokladu povinného pojištění podle pojišťovacího zákona — existence služebního poměru. Nebyla tudíž pojišťovna ani oprávněna pojistné předepsati. Písemná smlouva uzavřená na rok 1926 není směrodatná pro dobu před r. 1926. Pokladna předepsala nemocenské příspěvky za celou dobu od 1. listopadu 1920 do 1. listopadu 1925. Učinila tak proti předpisu § 12 posledního odstavce. Je přece všeobecně známo, že práce s pěstováním tabáku spojené netrvají nepřetržitě celý rok (v březnu spraví se pařeniště, ve druhé polovině května vysadí se sazenice a potom teprve až počátkem října olamují se listy a věší se do sušárny. To trvá do 15. listopadu).«
O stížnosti uvážil nss:
Žal. úřad v enunciátu nař. rozhodnutí vyslovil, že prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje; v důvodech pak na počátku uvedl, že důvody 1. instance se částečně s dodatkem a změnou přejímají; dále uvedl žal. úřad své vlastní důvody. Bylo proto především zjistiti, zda žal. úřad stran t. zv. tabáčníků, o něž jedině jde, vůbec po případě kolik a co převzal z odůvodnění okresního úřadu.
Platební výměr okresní nemocenské pojišťovny se netýkal jen tabáčníků, nýbrž i jiných zaměstnanců Vojtěcha S. I stran těchto jiných zaměstnanců byl platební výměr okresním úřadem zrušen, což bylo též nař. rozhodnutím potvrzeno. Proti výroku o ostatních zaměstnancích stížnost nebrojí, a jest tudíž předmětem rozhodování nss-u jedině rozhodnutí, pokud jedná o t. zv. tabáčnících. Co se pak těchto týče vyslovila 1. stolice, že pro právní jejich poměry jsou směrodatny uzavřené smlouvy a dovodila ze smlouvy předložené zaměstnavatelem (t. j. smlouvy z 10. března 1926), že tabáčníci nejsou zaměstnanci S. a dospěla dále i z ustanovení § 18 zák. čl. 29:1900, jakož i § 12 zák. čl. 41:1908 k závěru, že tabáčníci nemocenskému pojištění nepodléhají.
Žal. úřad na rozdíl od úřadu 1. stolice pak vyslovil, že obsah písemné smlouvy uzavřené na rok 1926 (z 10. března 1926) není směrodatným pro dobu před rokem 1926, z čehož plyne, že z této písemné smlouvy pro své stanovisko stran pojistné povinnosti, shodné se stanoviskem 1. stolice, nic nedovozuje a že také nezkoumal, zda by se z ní dalo něco pro spornou otázku vyvozovati. Z toho se však podává, že důvody 1. stolice opřené o onu smlouvu nepřevzal. Svůj výrok odůvodnil pak žal. úřad v podstatě tím, že nešlo o smluvený pracovní resp. služební poměr, který by činil tabákového zahradníka nesamostatným zaměstnancem majitele půdy, nýbrž v podstatě o společenskou smlouvu dvou samostatných podnikatelů (S. na straně jedné a tabáčníků na straně druhé), zakládající vzájemné povinnosti a závazky smluvních stran, nikoliv však podřízenost tabáčníků na rozkazy S., charakterisující pojmově poměr služební. Že nejde o poměr služební, tomu svědčí skutečnost, že tabáčníky stihá risiko, spočívající v tom, že v případě neúrody nebo živelní pohromy jejich práce skončí nezdarem. Ježto pak žal. úřad převzal částečně i důvody 1. stolice, nutno za to míti, že se ztotožnil s názorem této, pokud se ve svém rozhodnutí dovolávala tam citovaných zákonných ustanovení.
Naproti tomu uvádí především stížnost, že nemohlo jíti o žádnou smlouvu společenskou, poněvadž jedině majitel pozemků Vojtěch S. měl od úřadu nákupu tabáku povolení k pěstování tabáku na svoje jméno a v případě, že by šlo o společné pěstování, muselo by povolení zníti na společnost. Tato skutečnost sama o sobě nemůže podle názoru nss-u býti důkazem existence služebního poměru, neboť poměr, v jakém S. byl k úřadu nákupu tabáku, nevylučuje ještě, že by S. nebyl mohl s tabáčníky uzavříti smlouvu společenskou, poněvadž tím, že by snad zneužil svého oprávnění, by se takováto smlouva ještě beze všeho nepřeměňovala na smlouvu služební.
Stížnost poukazuje dále na zák. čl. 29:1900, který tabákové zahradníky prohlásil v § 2 za »robotníky«, tedy osoby nalézající se k tomu, komu dostalo se povolení tabák pěstovati, ve služebním poměru. Z toho stížnost dovozuje, že i osoby, o které jde, ve služebním poměru k S. byly a dokazuje, že žal. úřad, který poměr ten považuje za poměr společenský, jednal nezákonně.
O této námitce nss uvážil toto:
Poměr mezi tím, kdo má povolení tabák pěstovati a osobami, které konají práce spojené s tímto pěstováním, může býti různý podle obsahu konkrétní smlouvy mezi těmito stranami uzavřené. Může býti poměrem služebním, společenským nebo snad i poměrem jiným. Rozhodným bude vždy jen obsah smlouvy. Je-li poměr ten podle obsahu smlouvy poměrem služebním (pracovním), pak ovšem dopadají na něj ustanovení zák. čl. 29:1900, jenž je normou, upravující blíže poměr tabákových zahradníků (tabáčníků) tenkrát, jestli mezi stranami vznikl poměr pracovněslužební. Takový poměr ovšem zákon ten zřejmě (arg. § 1) prohlašuje za poměr robotnický. Ale z toho ještě nelze dovozovati, že by každý poměr vzniklý úmluvou mezi majitelem půdy, jemuž dostalo se povolení ku pěstování tabáku a mezi osobami, jež při pěstování tom jsou dle úmluvy oné činny, byl poměrem služebním — pracovním. Onen zákonný článek má za předmět právě jen úpravu služebního poměru a nelze proto z něho dovozovati, že by každý poměr zmíněných osob (tabáčníků) byl poměrem služebním — pracovním. Toho zmíněný článek nevyslovil a nemůže proto z obsahu jeho býti nic dovozováno pro povahu konkrétních poměrů zmíněných osob. Úmluvou mohl poměr osob při pěstění tabáku činných k tomu, kdo má oprávnění tabák pěstovati, býti postaven na jinou basi, než kterou cit. zák. článek za normální považuje a ze které vychází.
Je proto zkoumati, na jaké basi spočívá poměr, o který jde. Žal. úřad má za to, že základem není tu poměr služební — pracovní a sice proto, poněvadž osoby, o jichž pojištění jde, mají určité risiko a poněvadž poměr jejich k S. nevykazuje znaků podřízenosti, která pojmově služební poměr charakterisuje.
Stížnost dovozuje, že případné risiko nevylučuje ještě existenci pracovního resp. služebního poměru a že tabáčníci byli vůči S. v poměru podřízenosti. Nss po té stránce uvážil:
Co se týče tvrzení žal. úřadu, že chybí podřízenost tabáčníků majiteli půdy, neuvádí žal. úřad, na podkladě jakých skutečností a úvah dospěl k tomuto závěru. Z obsahu spisů snad dá se souditi, že měl na mysli zprávu obvodního notariátu v H. z 11. dubna 1932, kde se mimo jiné praví, že prací spojenou s pěstováním tabáku S. nedisponuje, tu že vykonává tabáčník sám bez úpravy a příkazu majitele pozemku. Avšak Ondřej P. a Ludvík B. udali dne 12. března 1926, že oni a ostatní, o které se v dnešním případě jedná, jsou k S. v poměru závislosti, on jim dává příkazy, jak se práce mají konati a jsou povinni se jeho rozkazům podrobiti.
Za tohoto stavu věci nemohl nss shledati, že žal. úřad měl ve zprávě jmenovaného notariátu dostatečný podklad pro svůj závěr. Bylo věcí žal. úřadu, aby rozpor právě vytčený odstranil a v nař. rozhodnutí uvedl, z jakých skutečností a jakými úvahami dospěl k závěru, že onoho služební poměr charakterisujícího znaku podřízenosti tu nebylo. Jeví se tudíž nař. rozhodnutí, pokud zjišťuje, že nebylo tu podřízenosti osob, o které jde, podstatně vadným.
Pokud jde o risiko, vychází žal. úřad zřejmě z názoru, že nese-li určitá osoba risiko, které se může projeviti ve výsledku její práce, jest to znakem, charakterisujícím činnost podnikatelskou a vylučujícím existenci poměru služebního nebo pracovního. Tu jest však žal. úřad na omylu, neboť i když zaměstnavatel zásadně nese risiko, je přece jen pojmově přípustno, aby i zaměstnance stihalo risiko nezdaru jeho práce. Tak na př. dělník pracující za akordní mzdu nese risiko, že v důsledku nepříznivého počasí nebo živelní pohromy neb z jiného důvodu jeho práce zůstane bez zisku, cestující na provisi, který uzavře se zaměstnavatelem služební smlouvu, jako plat však dostává toliko procentuelní část z obchodů jím uzavřených, může na základě své služební smlouvy pracovati zcela bezvýsledně, nepodaří-li se mu uzavříti nějaké obchody, nese tudíž také risiko, třeba je ve služebním poměru. Nelze proto shledati správným názor žal. úřadu, že již proto, že tabáčník nese určité risiko, musí se jednati o společenskou smlouvu a že proto služební smlouva jest vyloučena. Na podnikatelskou činnost tabáčníků resp. společenský poměr jich k S. bylo by snad uznati, kdyby tímto byly tabáčníkům odevzdány pozemky, aby na nich samostatně hospodařili a za poskytnutí půdy k užívání odváděli jemu jako úplatu polovinu, resp. nějakou část úrody. O takovýto případ však nejde, neboť, jak ze spisů je patrno, naopak tabáčníci za to, že tabák vypěstují a sklidí, jako úplatu obdrží polovinu z výtěžku celé úrody, tedy obdrží úplatu za svoji práci.
Jestliže žal. úřad tento poměr neuznal za pracovní — služební proto, poněvadž práce oněch tabáčníků za jistých okolností mohly skončiti i nezdarem, tedy proto, že nesli risiko své práce, nevykládal si správně pojem poměru pracovního — služebního a je tedy nař. rozhodnutí po té stránce nezákonným. Jest tudíž nař. rozhodnutí založeno jednak na nedostatečném skutkovém podkladě, jednak na mylném právním názoru, a bylo je proto zrušiti dle § 7 zák. o ss.
Vzhledem k tomu, že žal. úřad vůbec neuznal pojistnou povinnost tabáčníků a v důsledku toho potvrdil zrušení platebního výměru stěžující si pokladny, nelze v posledním odstavci odůvodnění nař. rozhodnutí, v němž se uvádí, že práce tabáčníků netrvaly po celou roční dobu, spatřovati samostatný důvod, pročež odpadá příčina zabývati se vývody stížnosti tohoto bodu se týkajícími.

Citace:

Č. 11604.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 679-683.