Č. 11621.


Řízení správní: Nedostatek místní příslušnosti úřadu nepostačuje k odůvodnění zmatečnosti vydaného jím rozhodnutí.
(Nález ze dne 21. prosince 1934 č. 17639.) Věc: Ludvík S. v P. proti ministerstvu vnitra o zrušení služebního poměru.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem ministra pro Slov. z 23. ledna 1922 byl st-1 připuštěn k notářské praxi na Slov. ve smyslu § 11 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. s upozorněním, že po jednoroční pragmatické službě jest povinen absolvovati notářský naukoběh a vykonati s úspěchem předepsanou administrativní zkoušku, že tento služební poměr nezakládá nároku na definitivní jmenování ani na pensi neb odbytné, a že se o st-lovu definitivním jmenování rozhodne až po odbyté praxi a vykonání notářské zkoušky. St-1 nastoupil pak službu 14. února 1922, když byl výměrem župního úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši ze 7. února 1922 přidělen obvodnímu notářství ve V.
Min. vnitra výnosem z 22. července 1923 připustilo dodatečně st-le jako čekatele do stavu obecních a obvodních notářů na Slov., a to ode dne, kdy na základě provisorního připuštění ministrem pro Slov. skutečně službu nastoupil. Výnosem tohoto ministra ze 6. srpna 1923 byla st-li — tehdy ve V. — povolena návštěva notářského naukoběhu ve školním roce 1923/24 v B. s ponecháním dosavadních požitků. Podle potvrzení z 28. června 1924 vykonal st-1 administrativní notářskou zkoušku a byl uznán způsobilým. Výměrem župního úřadu v Turč. Sv. Martině ze 6. června 1925 byl st-1 přidělen službou notariátu v N.
Výnosem ministra pro Slov. z 30. července 1926 převeden byl st-1 ke dni 1. ledna 1926 ve II. služ. tř. do požitků adjuta 2. ve výši 11316 Kč s 50% slov. přídavkem v dosavadní výši, při čemž počítán byl den 28. února 1923 jako den nápadu adjuta XI. hodn. tř. 1. stupně, a to s doložením, že ono přeřazení jest jen prozatímní do té doby, než bude definitivně upraven služební poměr st-lův. Rozsudkem disciplin, komise I. stolice při župním úřadu v Turč. Sv. Martině z 11. května 1927 byl st-1 uznán vinným disciplinárního přečinu podle § 87 služ. pragm., spáchaného v době přiděleni st-le notářskému úřadu v L. roku 1924/1925 a byl podle bodu a) § 93 služ. pragm. odsouzen k trestu důtky vedle náhrady útrat řízení podle § 128 služ. pragm. Podle výměru župního úřadu v Turč. Sv. Martině z 19. srpna 1927 nabyl předchozí rozsudek právní moci. Dekretem župního úřadu Povážské župy v Turč. Sv. Martině z 12. prosince 1927 byl st-1 jmenován ve S.-ckém státním matričním obvodu náměstným matrikářem k vedení matrik narozených, zemřelých a oddaných ve smyslu § 5 zák. čl. XXXVI/1904. Podle výměru okr. úřadu v Kys. Novém Městě z 13. ledna 1928 byl st-1 podle vlád. nař. z 15. července 1927 č. 113 Sb. převeden do kategorie úředníků služby notářské, obecní a obvodní, v systemisovaném osobním stavu u polit, správy na Slov. s úředním titulem notářského eléva. Při protokol, výslechu konaném 2. března 1928 u okr. úřadu v Kys. N. Městě st-1 podrobně vylíčil své působení u zásobovacího oddělení v M. roku 1920 a popřel, že by byl tam něco zpronevěřil. Kvalifikační komise při zem. úřadu v Bratislavě učinila dne 5. září 1928 usnesení, že jest v zájmu služby žádoucí, aby služební poměr notářského eléva Ludvíka S. byl ve smyslu § 11 odst. 2 služ. pragm. zrušen vzhledem k disciplinárnímu odsouzení z 11. května 1927, ježto se jmenovaný ani přes malý trest nepolepšil, nýbrž i nadále, kde jen může, vybírá neoprávněně poplatky za soukromé práce, takže jest proti němu zavedeno nové disciplinární řízení, že jako úředník jest lehkomyslný, nerozmyslně činí dluhy, které potom neplatí, že při zacházení s penězi jest nespolehlivý, že u výkonu služby jen tehdy projevuje ochotu, když může očekávati hmotný zisk, jinak jest lenivý a lhostejný, že podle vlastního přiznáni konal službu vojenskou v M. do 28. září 1920, kdy se vrátil na Slov., že tuto okolnost zatajil a jen tak byl do stát. služby za notářského praktikanta jmenován, že vzhledem k tomu není způsobilý zastávati své služební povinnosti.
Výnosem z 26. října 1928 presidium min. vnitra vzhledem ke zprávě zem. úřadu v Bratislavě ze 6. října 1928 zrušilo po slyšení kvalifikační komise na základě § 11 odst. 2 služ. pragm. služební poměr st-lův s odůvodněním, že se přes to, že byl roku 1927 disciplinárně potrestán pro porušení úředních povinností, nepolepšil, takže proti němu musilo býti znovu disciplinárně zakročeno, a nemá tedy způsobilosti k ustanovení úředníkem. Na to byl pak st-1 podle výnosu zem. úřadu v Bratislavě z 3. listopadu 1928 dnem 30. listopadu 1928 zproštěn služby a tímto dnem mu byly zastaveny dosavadní požitky podle § 139 posledního odstavce plat. zákona.
Podáním z 13. listopadu 1928 vznesl st-1 proti předchozímu výnosu, jehož převzetí téhož dne odepřel, stížnost, kterou se domáhal jeho zrušení a svého ponechání ve službě ve S., a uvedl mezi jiným, že proti disciplinárnímu odsouzení neapeloval, poněvadž bylo skončeno udělením důtky, že toto řízení nemělo býti vedeno v Turč. Sv. Martině, nýbrž v Lipt. Sv. Mikuláši, kdež byl delikt spáchán. Zvláštním podáním ze 14. listopadu 1928 žádal pak st-1 za revisi a za znovuprovedení disciplinárního řízení. Usnesením disciplinární komise I. stolice zem. úřadu v Bratislavě z 10. dubna 1929 bylo pak zastaveno disciplinární řízení, zavedené proti st-li usnesením disciplinární komise I. stolice při bývalém župním úřadě v Turč. Sv. Martině ve smyslu § 131 služ. pragm., ježto služ. poměr st-lův byl výnosem pres. ministerstva vnitra z 26. října 1928 zrušen. Toto usnesení nabylo právní moci dne 11. května 1929.
Nálezem ze 4. listopadu 1931 č. 14153/31 zrušil nss rozhodnutí min. vnitra z 26. října 1928, kterým byl zrušen služ. poměr st-lův, a v odůvodnění uvedl mezi jiným, že podle § 11 služ. pragm. jest předpokladem rozvázání služ. poměru praktikantova skutečnost, že během přípravné služby vyjde najevo, že čekatel nemá způsobilosti k ustanovení úředníkem, že všeobecný výraz »způsobilost« zákon neomezuje jen na způsobilost k výkonu úřadu s hlediska odborných vědomostí a schopností, nýbrž že tu jde i o ony vlastnosti, které úředník musí zásadně vykazovati, má-li býti považován za osobu, která jest schopna vykonávati trvale funkce úřadu státní správou jí svěřeného, tedy i vlastnosti povahové a morální, a že jejich nedostatek může býti důvodem k rozvázání služ. poměru čekatelského podle služ. pragmatiky, že jest proto nerozhodným, že st-1 vykonal notářskou zkoušku s dobrým prospěchem a že byl za léta 1922 až 1926 velmi dobře kvalifikován, že důvodem pro propuštění st-le bylo, že se přes potrestání nepolepšil, ale toto nepolepšení úřad nijak neodůvodnil. Podáním z 28. listopadu 1931 žádal pak st-1 u zem. úřadu v Bratislavě, aby mu bylo přiděleno služební místo, hlásil se k nastoupení služby a předložil další doklad potřebný pro své definitivní jmenování. Dalším podáním z 5. února 1932 žádal st-1 znovu o přidělení služebního místa, o jmenování definitivním úředníkem státním s účinností ode dne 28. února 1923, a aby tato jeho žádost byla s jeho dřívější žádostí jedním správním aktem vyřízena a poukázal na to, že nové disciplinární řízení proti němu zavedené bylo pravoplatně zastaveno, a že podle čl. II. služ. pragm. změněného zákonem č. 541/1919 měl býti po výkonu odborné zkoušky se zachováním předepsané lhůty jmenován definitivním úředníkem se zpětnou platností od počátku druhého roku služebního, tudíž ode dne 28. února 1923, že po uplynutí dvou roků absolvovaných ve službě za současného splnění všech zákonných podmínek vznikl st-li právní nárok na skutečné jmenování, že ta okolnost, že nadřízený úřad pokládal st-le za způsobilého k ustanovení úředníkem, vyplývá z toho, že byl roku 1926 převeden do II. plat. stupnice XI. hodn. třídy a nebyl při této příležitosti ani propuštěn ani restringován, že přísného ustanovení § 11 odst. 2 služ. pragm. lze použíti jen na čekatele, kteří dosud nedovršili čekatelské doby článku V. zák. č. 541/1919, že Dr. Isidor F. a Polda M. byli rozsudkem okr. soudu v Turč. Sv. Martině z 5. února 1932 uznáni vinnými přečinu nedbalého obvinění před úřadem podle § 70 tr. zák. a § 20 zák. čl. XXXXI:1914 spáchaného na st-li, a že rozsudek ten byl potvrzen rozsudkem krajského soudu v Báňské Bystřici ze 7. května 1932.
Nař. rozhodnutím min. vnitra z 1. července 1932 zrušen byl služ. poměr st-le jako notářského eléva dnem 30. listopadu 1928, od kteréhož dne st-l služby nekonal, na základě § 11 odst. 2 služ. pragm. po slyšení kvalifikační komise při zem. úřadě v Bratislavě z těchto důvodů: St-1 byl pravoplatným nálezem disciplinární komise I. stolice při býv. župním úřadě v Turč. Sv. Martině z 11. května 1927 odsouzen k disciplinárnímu trestu důtky podle bodu a) § 93 služ. pragm. pro služební přečiny, jichž se dopustil tím, že 1. vybíral od stran ve více případech za vyhotovení žádostí v záležitostech vojenských přemrštěné poplatky, 2. na přijaté poplatky nedával stranám účtů a kvitancí, 3. knihy o soukromých pracích nevedl, v některých případech vyhotovil stranám za poplatky žádosti ve vojenských záležitostech, ačkoli jako vojenský referent měl a mohl věděti, že žádosti ty jsou opožděny a nemohou tudíž míti příznivého výsledku. Mimo to podle hlášení představených vedl st-1 jako notářský elév lehkomyslný život, dělal lehkomyslně dluhy (v letech 1925 až 1928 byla vedena na jeho služební plat vícekráte soudní exekuce), v službě byl poslední léta (v roce 1927 a 1928) lhostejný ba lenivý. Podle vlastního doznání při protokolárním výslechu na okr. úřadě v Kys. N. Městě z 2. března 1928 sloužil po převratu v maďarské armádě až do dne 28. září 1920, kteroužto okolnost však zatajil a jen tak se stalo, že byl přijat do přípravné notářské služby v zemi Slovenské. Jest tedy zřejmo, že jmenovaný nemá způsobilosti pro ustanovení úředníkem.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-1 stížnost, o které uvažoval nss takto:
Žal. úřad opřel svůj úsudek o tom, že st-1 nemá způsobilosti býti ustanoven definitivním úředníkem, především o zjištění, že st-1 byl pravoplatným rozsudkem disciplin, soudu z 11. května 1927 odsouzen pro disciplinární přečin. Proti tomu tvrdí stížnost nejprve, že uvedený rozsudek není pravoplatný, poněvadž st-1 proti němu podal odvolání dosud nevyřízené, a dále, že rozsudek ten jest zmatečný, ježto byl vydán místně nepříslušným úřadem.
V prvém směru st-1 své tvrzení nikterak nedokládá, naproti tomu však plyne ze správních spisů, že st-1 nepodal odvolání jím tvrzené, a že také ve své stížnosti z 13. listopadu 1928, podané do rozhodnutí žal. úřadu z 26. října 1928 sám výslovně uvedl, že proti rozsudku disciplin, komise z 11. května 1927 neapeloval, mysle si: »Chvála Pánu Bohu, že se to již jednou skončilo.« Avšak ani ve směru druhém nelze stížnosti přiznati důvodnosti, ježto tvrzení o tom, že disciplin, řízení bylo zahájeno v době, kdy st-1 ještě konal službu v L. (§ 103 služ. pragm.), st-1 rovněž ve smyslu § 18 odst. 2 zák. o ss nikterak neprokazuje, a okolnost ta ani z předložených správních spisů není patrna. Avšak i kdyby byla tato okolnost prokázána, zakládala by toliko místní nepříslušnost disciplin. komise prvé stolice při župním úřadě v Turč. Sv. Martině. Stížnost snaží se z tvrzené místní nepříslušnosti vyvozovati absolutní zmatečnost disciplinárního nálezu ve zmíněném řízení vydaného, avšak neprávem, jak plyne z této úvahy:
Právní řád stanoví řadu předpokladů, za jakých akt určité fysické osoby neb sboru fysických osob platí za akt veřejné moci. Z této okolnosti postupem ryze logickým bylo by lze usuzovati, že tam, kde chybí kterýkoli z předepsaných zákonných předpokladů, nelze akt uznati za akt veřejné moci, nýbrž že nutno takový akt uznati právně neexistentním. Avšak tento úsudek jest v rozporu s positivním právem, které uznává veřejnoprávní akty, jež jsou stiženy různými vadami, přes to plně účinnými alespoň potud, pokud nebyly zrušeny. Takové zrušení však právní řád připouští pouze za celé řady předpokladů, jak plyne z předpisů o řízení opravném a z předpisů o správním soudnictví. Zrušení správního aktu zpravidla předpokládá, že vadný akt byl stranou naříkán; pouze výjimkou stanoví positivní právo, že určité vadné akty, i když zůstaly nenaříkány, jsou neplatný, při čemž zpravidla zůstavuje pochybným, míní-li touto neplatností naprostou neúčinnost vadného aktu, t. j. absolutní jeho zmatečnost, či jen zrušitelnost z moci úřední. Za tohoto stavu práva, kdy právní praesumpce mluví pro platnost správního aktu, kdežto jeho absolutní zmatečnost jest zjevem mimořádným, možno při nedostatku výslovného zákonného předpisu za absolutně zmatečný pokládati jen takový akt, jehož existence neb obsah se jeví býti naprosto nesrovnatelnými s platným právním řádem.
Pokud pak jde o předpisy kompetenční, tu posuzování závažnosti toho kterého předpisu bude záviseti na tom, jaký vliv může míti okolnost, že rozhodl úřad nepříslušný, jednak na zájmy veřejné správy, jednak na zájmy stran. Absolutně zmatečným jest proto takový akt nepříslušného úřadu, který by podle svých nejpodstatnějších elementů za žádných okolností nemohl býti tím kterým úřadem předsevzat, tedy akt úřadu, kterému věcná příslušnost pro rozhodování neb pro úpravu, o které jde, vůbec chybí. Jinak tomu však jest při předpisech o místní příslušnosti, které určují toliko, za jakých předpokladů může úřad kompetence jemu příslušející použíti, a omezují se v podstatě na uspořádání s hlediska procesního, a které s tohoto hlediska berou za základ namnoze jen ohledy účelnosti, určujíce místní příslušnost podle momentů podružných a podstaty řízení se nedotýkajících, jak to právě také in concreto činí § 103 služ. pragm., jenž místní příslušnost spojil se služebním zaměstnáním a postavením zúčastněného úředníka v době zahájení řízení disciplinárního bez ohledu na to, kdy, kde a v jakém služebním zaměstnání a postavení byl inkriminovaný čin spáchán. (Srov. Havelka: Nástin zásad správního řízení, Praha 1927, str. 88 a článek Hoetzlův: Řízení správní ve Slovníku veř. práva III. díl str. 926.)
Nedostatek místní příslušnosti disciplinární komise nepostačuje tedy k odůvodnění zmatečnosti vydaného jí rozhodnutí, a může býti uplatňován proto jen přípustnými prostředky v řízení disciplinárním. Poněvadž v tomto případě st-1 v řízení disciplinárním této námitky neuplatnil, jest nyní s námitkou tou prekludován a důsledkem toho dlužno uznati bezdůvodnou námitku, že žal. úřad nemohl své rozhodnutí opříti o citovaný rozsudek disciplinární komise z 11. května 1927 pro jeho zmatečnost.
Pokud dále stížnost nabízí důkazy o tom, že zjištění učiněná citovaným disciplinárním rozsudkem neodpovídají skutečnosti, nelze se jimi nyní zabývati, ježto nejde o přezkoumávání tohoto rozsudku po stránce věcné, nýbrž o pouhé konstatování, že rozsudkem tím bylo zjištěno, že byl st-1 pro služební přečin v něm uvedený pravoplatně odsouzen. Poněvadž tedy prvý důvod, o který žal. úřad opřel svůj úsudek o nezpůsobilosti st-le pro ustanovení úředníkem, podle výše uvedeného není stížností vyvrácen, netřeba se zabývati dalšími důvody, kterými žal. úřad tento svůj úsudek podepřel, totiž, že st-1 vedl lehkomyslný život, že dělal lehkomyslně dluhy, že byl ve službě lhostejný ba lenivý a že zatajil při svém přijetí do přípravné služby okolnost, že sloužil do dne 28. září 1920 v maďarské armádě, neboť i kdyby tyto výtky byly uznány bezdůvodnými, postačilo by odůvodnění spočívající na disciplinárním rozsudku k potvrzení úsudku žal. úřadu o nezpůsobilosti st-le pro ustanovení úředníkem.
Rovněž netřeba se zabývati vývody stížnosti, pokud dovozují, že žal. úřad neučinil nijakého opatření o platu st-lově a že st-li přísluší nárok na pensi, neboť těchto otázek nař. rozhodnutí vůbec neřešilo a k vyřízení sporu o přípustnost propuštění st-le ze služby také řešiti nemusilo. Pokud pak st-1 dovozuje, že se neprohřešil ani proti trestnímu zákonu, ani proti zákonu brannému, jsou jeho vývody bezpředmětný, poněvadž nař. rozhodnutí jeho propuštění ze služby neodůvodnilo prohřešením se st-le proti zákonu trestnímu nebo brannému.
V dalším, dovozuje stížnost ještě, že použití § 11 odst. 2 služ. pragm. jest toliko tehdy přípustné, vyjde-li nezpůsobilost čekatele pro ustanovení úředníkem najevo během služby přípravné, a dojde-li také během této přípravné služby k jeho propuštění, s kterýmžto právním názorem dlužno souhlasiti. Naproti tomu však nelze souhlasiti s dalšími vývody stížnosti, jimiž má býti dovoženo, že st-lova přípravná služba trvala pouze do dne 27. června 1924, kdy se st-1 podrobil s úspěchem předepsané zkoušce, a že po tomto dni mělo »automaticky, ipso jure« následovati jeho jmenování úředníkem, ježto prý splnil všecky podmínky předepsané pro definitivní přijetí, zejména též, pokud jde o kvalifikaci, a že nárok ten jemu zabezpečuje čl. V. zák. č. 541/19, výnos min. vnitra z 30. listopadu 1921 č. 63560/3/21 a § 7 odst. 5 a § 9 odst. 1 plat. zák. č. 103/26 Sb.
V těchto směrech dlužno odkázati především k nálezu nss-u ze 4. listopadu 1931 č. 14153 Boh. A 9457/31 v této věci vydanému, v němž bylo vysloveno, že okolnost, že st-1 vykonal notářskou zkoušku s dobrým pro- spěchem a že byl za léta 1922 až 1926 velmi dobře kvalifikován, nevylučuje použití § 11 odst. 2 služ. pragm., poněvadž nezáleží pouze na odborné kvalifikaci, nýbrž může i nedostatek potřebných povahových a zejména morálních vlastností založiti nezpůsobilost ve smyslu citovaného předpisu, dále pak na zdejší nález z 9. listopadu 1925 č. 20894 Boh. A 5101, v němž bylo vysloveno, byl-li někdo ustanoven úřednickým čekatelem s výhradou odvolání za určitých předpokladů, že může býti jeho služební poměr zrušen kdykoliv, na nález z 12. března 1927 č. 9982/26 Boh. A 6387/27, dovodivší, že zatímní dosazení v úřad, neurčuje-li ustanovovací dekret jinak, neposkytuje nároku na definitivní ustanovení ani na ponechání v prozatímním postavení, a na nález ze 6. listopadu 1931 č. 16207 Boh. A 9464/31, jímž bylo vysloveno, že uplynutí čekatelské doby, předepsané zákonem pro ustanovení čekatele úředníkem, nepřekáží použití § 11 odst. 2 služ. pragm. o propuštění ze služby. Poněvadž nss neshledává důvodů, aby se od těchto právních názorů uchýlil v tomto případě, odkazuje podle § 44 jedn. řádu na odůvodnění svrchu citovaných nálezů.
Ve směru skutkovém pak plyne pro st-le z obsahu dekretu vydaného ministrem pro Slov. z 23. ledna 1922, jehož opis st-1 sám předložil, že byl připuštěn k notářské praxi ve smyslu § 11 služ. pragm. s výslovným doložením, že tento služební poměr nezakládá nároku na definitivní vyjmenování, ani na pensi, ani na odbytné, a že o definitivním vyjmenování bude rozhodnuto teprv po vysloužení praxe a složení notářské zkoušky. Vzhledem k tomu nebylo nijaké překážky, aby u st-le, jehož služ. poměr nebyl dosud žádným správním aktem přeměněn v poměr definitivně ustanoveného úředníka, nemohlo býti použito § 11 odst. 2 služ. pragm., a jest proto námitka stížnosti v tomto směru vznesená bezdůvodná.
Zbývá tudíž jen námitka, že zrušení služ. poměru provedené nař. rozhodnutím se zpětnou účinností ke dni 30. listopadu 1928 jest nepřípustné. Tento výrok nař. rozhodnutí s hlediska skutkového odůvodnilo tou okolností, že st-1 toliko do uvedeného dne konal službu, a s hlediska právního citovalo toliko § 11 odst. 2 služ. pragm. Stížnost dovozujíc, že tento výrok nemá zákonného podkladu, v souvislosti s tím sama cituje i § 139 služ. pragm., který v odstavci 4. ustanovuje, že při rozvázání služ. poměru jiným způsobem než úmrtím úředníkovým zastaví se plat posledním dnem měsíce, ve kterém zaměstnanec z tohoto poměru skutečně vystoupil nebo byl dekretem služby zproštěn. Za tohoto stavu věci nelze uznati, že by pouhé tvrzení stížnosti o nedostatku právního podkladu pro stanovení dne zrušení služ. poměru dnem zproštění služby bylo postačitelným konkretisováním tohoto stižního bodu, a nelze se proto touto námitkou vzhledem k § 18 zákona o ss dále zabývati.
Citace:
č. 11621. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 728-734.