Č. 11485.

Vodní právo: I. Pod ustanovení § 42 zák. čl. XXIII:1885 spadají netoliko stavby vodní v užším slova smyslu, t. j. stavby a práce, jejichž účelem jest vody užívati, ji upravovati a jí brániti, nýbrž i jakékoliv práce jiné (na př. stavby hospodářských budov), jež dotýkají se cizích zájmů, vodním zákonem chráněných. — II. Stavební povolení, udělené podle předpisů stavebního řádu (býv. župy Liptovské z r. 1895 č. 13600) pro stavbu hospodářských budov, nemůže nahraditi povolení vodoprávního předepsaného §em 42 zák. čl. XXIII:1885 a úřad vodoprávní může podle § 187 cit. zák. naříditi straně, aby odstranila z mlýnského koryta část bez tohoto povolení provedené stavby těchto budov, pokud jeví účinky uvedené v § 42 cit. vod. zák.
(Nález ze dne 17. října 1934, č. 12190/32.)
Věc: Josef B. v D. proti zemskému úřadu v Bratislavě o odtok vody.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l obdržel od okresního úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši ve smyslu § 3 stav. statutu čís. XCI býv. župy Liptovské výměrem z 3. července 1929 povolení ke stavbě hospodářských budov č. 40 v D. mezi jiným pod č. 4 za podmínky, že má »dreváreň a maštal stavať najmenej 30 cm ďalej do intravilánu ako je terajšia maštal«, když byl soused Josef K., nynější zúčastněná strana, při místní komisi dne 26. června 1929 vznesl požadavek, aby betonové pilíře nejméně 1 m byly vzdáleny od řeky, a zvláště uplatnil námitky proti zřízení pilíře, který má býti založen přímo při břehu řeky, ježto pilíř ten by vodě překážel po čas přívalu větší vody.
Ke stížnosti Josefa K., podané 4. července 1929 u jmenovaného okr. úřadu na st-le pro rušení odtoku vody v potoce provedením shora zmíněné stavby hospodářských budov, okr. úřad výměrem z 10. března 1930 na základě §§ 42 a 156 zák. čl. XXIII:1885 na základě komisionelního jednání na místě provedeného uznal st-le povinným, aby pravý konkávní břeh mlýnského potoku podél obytného domu Josefa K. vyzdil v rozsahu a způsobem ve výměru blíže vymezeným a dále, aby nahradil výlohy místního šetření částkou Kč 653,20.
Na další odvolání st-lovo zemský úřad rozhodnutím z 18. ledna 1932 výměr I. stolice pozměnil, resp. doplnil takto: Josef B. v D. je povinen do 1. května 1932 pod následky exekuce odstraniti částku své novostavby z koryta mlýnského odpadu nebo pravý konkávní břeh tohoto v úseku vyznačeném při místním šetření, a to 4,5 m nad a 6 m pod rohem stavení Josefa K., opevniti opěrnou zdí z betonu nebo lomového kamene na cementovou maltu vysokou asi 1,20 cm nade dnem, širokou asi 30 cm, založenou v šířce 40 cm asi 40 cm pode dnem a dále do 15 dnů po úředním vyzvání pod následky exekuce zaplatiti Josefu K. útraty místního šetření, a to cestovné a stravné úředních zástupců při řízení dne 9. listopadu 1929 ve výšce, jak byly, resp. ještě budou stanoveny úřední úpravou cestovních účtů.
Jinak odvolání, kterému tímto bylo částečně vyhověno, bylo zem. úřadem zamítnuto, zvláště pokud popírá pravdivost skutkových okolností, při projednávání nesporně zjištěných. Rozhodovací důvody, jež zem. úřad ke svému rozhodnutí připojil, jsou následovní: Dle zápisnice při místním jednání dne 9. listopadu 1929 bylo vodoprávně technickým úředním znalcem za přítomnosti znalců a obou stran zjištěno, že sokl stavení st-lova zasahuje do koryta a ztěžuje částečně odtok vody při větším stavu, takže voda nahání se tím více na pravý břeh v konkávě a ohrožuje stáj Josefa K. Vzhledem k tomuto skutkovému stavu navrhl odborný znalec potřebné opatření, aby nastal opět původní stav tak, jak je výše uvedeno. Na tomto základě strany se dohodly, že Josef B. postaví a bude udržovati navrženou opěrnou zeď, že uhradí výlohy komisionálního jednání a že do vystavení zdi vzniklé škody Josefu K. nahradí. Josef B. se však po přečtení zápisnice vzdálil a nepodepsal jí. Dle výše uvedeného je jisto, že stavba Josefa B. překáží přirozenému odtoku vody, dotýká se cizích zájmů a že byla provedena bez úředního povolení ve smyslu § 42 zák. čl. XXIII:1885. Z toho důvodu mělo se proti němu zakročiti podle bodu 3 § 184 cit. zák. čl.; zda se to stalo, není ze spisu zřejmo, ale je to i bez významu, neboť opomenutím nebo promlčením vodopolicejního zakročení nezaniká dle § 187 cit. zák. článku povinnost náhrady škody a opravy provedené stavby nebo prací, a to tím méně, ježto i v případě prací dle vodního zákona povolených takovou povinnost ukládá § 50 cit. zák. článku. Josef B. sice si vyžádal a s určitou podmínkou i obdržel stavební povolení dle stavebního statutu župního od okr. úřadu v L. z 3. července 1929, které však nebylo vydáno, resp. doručeno zájemníkovi Josefu K., který při stavební komisi uplatňoval určité námitky, a tak pravoplatnost tohoto stavebního povolení je sporná. I tato okolnost je však vzhledem k výše uvedenému pro posouzení věci dle vodního zákona bez významu. Na základě na místě zjištěného stavu věci odborný znalec vodoprávně technický navrhl dva možné způsoby opravy a okr. úřad měl buď jen prvý neb oba dva pojati do výměru. Právě druhý alternativní způsob uložený okr. úřadem, který odvolání zvláště napadá, je vlastně na prospěch odvolatele, neboť mu umožňuje zachování nesprávně postavené stavby znemožněním škodlivých jejích účinků a spolu s prvým poskytuje mu volbu způsobu opravy pro něho výhodnější. V případě exekuce dle § 179 cit. zák. článku přikročí se ovšem k provedení opravy dle prvého způsobu.
Proti tomuto rozhodnutí podána jest stížnost k nss-u pro nezákonnost a vadnost řízení. Stížnost především napadá skutkové zjištění žal. úřadu jakož i stolice I., že sokl stavení st-lova zasahuje do koryta a ztěžuje částečně odtok vody při větším stavu, takže voda nahání se tím více na pravý břeh v konkávě a ohrožuje stáj Josefa K. Zjištění toto zakládá se podle tvrzení stížnosti na znaleckém posudku, který nebyl podepřen žádnými technickými pomůckami, mapami, pozemkovou knihou, vodní knihou anebo jinými doklady. Proto prý již v odvolání st-l nesprávnost tohoto zjištění uplatnil a žádal místní prohlídku, ale tomuto návrhu žal. úřad nevyhověl. V celém řízení nebyly prý vůbec vyšetřeny rozsah a rozměry koryta a tedy také nebylo přesně zjištěno, jak hluboko st-l hospodářskými budovami do koryta zasáhl. Je-li závadna stavba jen »při vyšším stavu vody«, znamená to, že »při řádném stavu vody« závadna není a »vyšším stavem vody« ono zjištění nemohlo mysliti nic jiného než povodeň, ale pak dotčený potok jako jiné vystoupí daleko z koryta a zaplavil by humno i tenkráte, kdyby stavba byla o pár metrů dozadu posunuta.
O této námitce uvažoval nss takto:
St-l sice v odvolání k II. stolici popíral správnost skutkového zjištění shora uvedeného a navrhl »v pádu potřeby novou prohlídku na místě, aby omyl byl zjištěn«, avšak okolností, z nichž nyní stížnost vadnost řízení dovozuje, neuvedl, takže žal. úřad se jimi ani nemohl zabývati. Proto nelze ani soudu k těmto okolnostem přihlížeti, ježto jde o nepřípustné novoty (§§ 5 a 6 zák. o ss).
Pokud pak jde o výtku, že žal. úřad nevyhověl návrhu na opětnou prohlídku na místě samém a že šetření vůbec v potřebné podrobnosti nebylo provedeno, jeví se výtka tato bezdůvodnou. Žal. úřad zamítl, jak svědčí znění napadeného rozhodnutí, odvolání st-lovo, zvláště pokud popírá pravdivost skutkových okolností při projednávání nesporně zjištěných, a v důvodech poukázal výslovně k tomu, že dle zápisnice při místním jednání dne 9. listopadu 1929 bylo vodoprávně technickým úředním znalcem za přítomnosti obou stran zjištěno, že sokl stavení st-lova zasahuje do koryta a ztěžuje částečně odtok při větším stavu vody, takže voda nahání se tím více na pravý břeh v konkávě a ohrožuje stáj Josefa K. St-l při komisi proti tomuto zjištění nic nenamítal.
Stížnost správnost těchto okolností v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedených nepopírá. Z okolností těch usoudil však žal. úřad, že stavba st-lova překáží přirozenému odtoku vody a dotýká se cizích zájmů. Zda tento závěr je správný, nemůže však nss přezkoumávati věcně, nýbrž jen v mezích § 6 odst. 2 zák. o ss. Že by pak řízení, v němž byl získán podklad pro tento úsudek, trpělo nějakou podstatnou vadou v cit. ustanovení zákona uvedenou, soud, přihlížeje k odůvodnění nař. rozhodnutí, neshledal a proto musí i soud vycházeti z tohoto skutkového stavu, na němž žal. úřad založil své rozhodnutí (§ 6 odst. 1 zák. o ss). Neuznal-li žal. úřad vzhledem k dostatečnému zjištění v řízení konaném před prvou stolicí potřeby k nové prohlídce na místě, neporušil předpisů o řízení důkazním, nýbrž postupoval v rámci samého návrhu st-lova, jenž navrhoval novou prohlídku právě jen »v pádu potřeby«.
Nezákonnost rozhodnutí stížnost odůvodňuje takto:
Běží o stavbu na soukromém pozemku a odstranění její vůbec nepatří do působnosti úřadů správních, nýbrž na cestu soukromé žaloby. Jde dále o stavbu hospodářských budov a úprava těchto nespadá pod ustanovení vod. zák. čl. XXIII:1885, zvláště prý jsou porušeny předpisy §§ 42 a 50, které se vztahují jen na vodní stavby, kdežto § 41 dává držiteli břehu právo a povinnost opevniti břeh jakýmkoliv způsobem; za takové opevnění mohla by se stavba st-lova považovati i při skutkovém stavu úředně zjištěném. Úřad mohl by pak st-li nejvýše naříditi opravu nesprávného směru opevnění. Předpisům §§ 42 a 50 vod. zák. příčí se rozhodnutí i v tom směru, že nařídilo odstranění st-lovy zdi, ač vodní zákon k takovému opatření mu práva nedává.
Konečně vytýká stížnost jednak neurčitost a nevykonatelnost rozhodnutí, ježto není uvedena v něm přesně míra části stavby, jež má býti odstraněna, jednak nepřípustnost alternativy, jíž se může st-l osvoboditi dle své volby od povinnosti odstranění stavby závadnou shledané.
Námitky ty jsou bezdůvodné. Stížnost vychází především z právního názoru, že vodní zákon se vztahuje toliko na stavby vodní (míněny jsou patrně stavby sledující užívání a úpravu vody nebo zabránění škodám vodami způsobovaným), takže tam, kde nejde o takové stavby, nýbrž o stavby hospodářské, tohoto zákona nelze použíti. Než tento názor stížnosti je mylný. Již sám text § 42 nemluví toliko o pracích k užívání a úpravě vod nebo k zamezení případných škod a které překážejí přirozenému toku vody, nebo jej mění, nýbrž výslovně uvádí i ty práce, které na cizím pozemku se provádějí anebo cizích zájmů se dotýkají. Spadají tedy pod ustanovení § 42 netoliko stavby vodní v užším slova smyslu, t. j. stavby a práce, jejichž účelem jest vody užívati, ji upravovati a jí brániti, nýbrž i jakékoliv práce jiné, jež dotýkají se cizích zájmů, vodním zákonem chráněných. Tomu nasvědčuje také předpis § 6 vod. zák., jenž omezuje držitele koryta a břehu ve výkonu jeho práva vlastnického vůbec ohledy na užívání vody a na policejní předpisy, aniž toto omezení váže jen vlastní stavby vodní, jak tomu chce stížnost. Tomu odpovídá i ustanovení § 41 vod. zák., jež rovněž omezuje právo pobřežníkovo, vyplývající ze soukromého vlastnictví, aby si břeh chránil a zabezpečil i bez povolení, neboť toto ustanovení ukládá pobřežníkovi, aby práce, jež se později ukáží škodlivými, ku přání úřadu na svůj náklad změnil, což i sama stížnost, dovolávajíc se tohoto ustanovení, přiznává.
Třeba tedy šlo o stavbu budov hospodářských, není použití § 42 vod. zákona vyloučeno a není tedy vyloučena ani příslušnost úřadů správních, jež podle § 156 cit. zák. jsou příslušny ve všech oněch záležitostech, které se vztahují na úpravu a užívání vod a na ochranu proti vodě podle tohoto zákona. Posoudil-li tedy žal. úřad projednávaný případ právem podle § 42 cit. zák., nedostal se do rozporu se zákonem. Jde-li však o případ § 42 je lhostejno, jak by se věc jevila s hlediska § 41 cit. zák.
Nesprávný je také právní názor stížnosti, že vodní zákon nedává příslušnému úřadu vodoprávnímu práva, naříditi odstranění stavu podle tohoto zákona závadného. Ustanovení § 187 věty 2. předpisuje zcela nepochybně povinnost vinníkovu, aby zjednal nápravu. Tím je plně kryt příkaz žal. úřadu, aby byla odstraněna část stavby z mlýnského koryta, to jest, aby stavba byla odstraněna potud, pokud jeví účinky uvedené v § 42 cit. zák. čl., a pokud byla zřízena bez předepsaného povolení vodoprávního, jehož podle tohoto § 42 jest zapotřebí. Žal. úřad změnil výrok 1. stolice v prvé řadě v ten smysl, že uložil st-li odstraniti stavbu v nepřípustné části nebo provésti opevnění protějšího břehu, a odůvodnil podrobně tuto alternativu právě zájmem st-lovým, aby rozhodna se pro tuto druhou alternativu, zbavil se povinnosti stavbu již provedenou měniti. Stížnost proti tomuto stanovisku žal. úřadu má jen tu námitku, že úřad touto druhou alternativou vybočil z rámce zákona. Než st-l není nucen této druhé alternativy použíti a nemůže se tedy cítiti zkráceným tím, co v jeho zájmu na základě posudku znaleckého a s jeho souhlasem v řízení správním bylo předepsáno jako snesitelnější způsob nápravy, zejména když odstranění nepovolané novoty by podle tvrzení stížnosti znamenalo hmotné zničení st-le.
Lichá je také výtka neurčitosti alternativy prvé, t. j. příkazu k odstranění části stavby z koryta mlýnského odpadu, v němž st-l pohřešuje vymezení dotčené části stavby v centimetrech. Příkaz, jak byl vydán, je dostatečně vymezen tím, že stavba nesmí býti v korytě mlýnského odpadu. Má-li st-l věcný důvod k pochybnostem, nic mu nebrání, vyžádati si dodatečně detailní vymezení.
Vytýká-li stížnost, že nedostatečné vymezení oné části stavby, jež má býti odstraněna, zaviněno je tím, že nebyly vyšetřeny rozměry koryta, takže není zjištěno, do jaké míry provedená stavba do koryta zasahuje, byla by i tato námitka bezdůvodná. Byloť věcí st-lovou, aby dal podnět při místním šetření před I. stolicí konaném ke zjištění tak přesnému, jaké nyní ve stížnosti požaduje. Úřad sám za tehdejší situace neměl k tomu příčiny, ježto bylo tehdy nesporně zjištěno, že stavba do koryta zasahuje, a zároveň bylo ujednáno, že st-l místo aby odstranil nepřípustnou stavbu, opevní protější břeh.
Stížnost poukazuje ovšem i také na povolení, které si st-l pro stavbu svých hospodářských budov opatřil podle stavebního pořádku býv. župy Liptovské z roku 1895 č. 13600. Než stavební povolení zřejmě nemůže nahraditi povolení vodoprávního. Žal. úřad právem proto uvedl, že zmíněné povolení stavební je pro posouzení věci podle vodního zákona (§ 42 zák. čl. XXIII:1885) beze všeho významu.

Citace:

č. 11485. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 358-362.