Č. 11613.

Církevní věci: Vliv urbariální dohody na povahu církevních dávek, zakládaných původně na zápisu v kanonické visitaci.
(Nález ze dne 19. prosince 1934 č. 23671.)
Věc: Dr. Jan B. v R. proti zemskému úřadu v Bratislavě o dávku palivového dříví řím.-kat. faráři.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Rozhodnutím žal. úřadu z 20. listopadu 1928 byl kníže Filip Josiáš S.-C.-G. jako majitel panství na základě kanonické visitace z r. 1859 instanční cestou odsouzen, aby dnešnímu st-li dal k disposici částku palivového dříví, stanovenou v této kanonické visitaci. Ke stížnosti jmenovaného majitele panství bylo rozhodnutí to nálezem nss-u z 10. září 1931 zrušeno pro vadnost řízení a sice z toho důvodu, že žal. úřad neměl ve spisech dostatečného podkladu pro svůj závěr, že jde tu o věcné břemeno patronátní a že není také dostatečného podkladu ve spisech k tomu, aby mohla býti zodpověděna primérní otázka, totiž, zda správní úřady byly vůbec kompetentní rozhodovati o daném sporu.
Okresní úřad ve Feledincích, jemuž byly na to spisy zemským úřadem v Bratislavě postoupeny k vydání prvoinstančního rozhodnutí ve smyslu důvodů cit. nálezu nss-u, vydal pak »v důsledku nálezu nejvyššího správního soudu ze dne 10. září 1931 č. 13065/31 v předmětné záležitosti nový výměr« ze dne 18. června 1932, jímž žádost jmenovaného faráře o exekuční vymáhání palivového dříví příslušejícího jemu od býv. panství Filipa Josiáše S.-C.-G. za léta 1926 a 1927 jako farářské požitky zamítl a stanovil, že spor tento patří do kompetence řádného soudu. V důvodech bylo uvedeno: Jmenovaný řím.-kat. farář podal k okr. úřadu žádost, aby tento exekučně vymohl od k.-ského panství jemu jako naturální požitky náležející palivové dříví za léta 1926 a 1927. Žádost odůvodnil tím, že dřevo náleží mu od k.-ského panství jako od patrona řím.-kat. církve v R. a žádost doložil vytahem z kanonické visitace ze 7. září 1859 jako dokladem o tom, že dodávání dříví je věcným břemenem patronátním. Ve věci bylo za účasti stran provedeným šetřením zjištěno, že mimo kanonickou visitaci ze 7. září 1859 není jiného právního podkladu tohoto požadavku řím.-kat. faráře v R. Zástupce státního pozemkového úřadu jako právní zástupce k.-ského panství předložil sice ověřený opis přátelské dohody uzavřené dne 7. září 1863 ohledně urbariální segregace v R., leč tato dohoda není podepsána ani farářem, ani zástupcem církve, a není schválena ani církevní vrchností, a proto nemohl okr. úřad tuto uznati jako veřejnou listinu a jako doklad právního podkladu z předmětného sporu. Zápisnice o kanonické visitaci ze 7. září 1859 v druhé hlavě praví, že faráři patří dřevo od panství, t. j. od zeměpána (ab J. Dominio), v třetí hlavě hovoří o patronovi. V zápisnici té ale není uvedeno, že dřevo patří faráři od patrona. Ani jmenovaný farář nemohl ničím prokázati a doložiti toto své tvrzení, že dodávání tohoto dřeva je povinností patrona a věcným břemenem patronátním. Osnova zápisnice o kanonické visitaci dokazuje právě opačně to, že se tu nejedná o věcné břemeno patronátní ani o veřejnoprávní povinnost k dodávání naturálních požitků farářových patronem, ale o soukromoprávní závazek panství, t. j. zeměpána. Jasné je to i z té okolnosti zápisnice, že tato v 2. a 3. hlavě zřetelně rozlišuje panstvo (»...ab J. Dominio...«) a patrona (»De patronis et dominis...«) a naturální požitky dříví uvádí v hlavě 2. (ab J. Dominio). Okr. úřad shledal tímto za prokázáno, že závazek dodávání požadovaného palivového dříví je soukromoprávním závazkem zeměpána a nikoliv veřejnoprávním závazkem patrona a není tedy věcným břemenem patronátním a proto stanovil, že spor tento nepatří do kompetence okr. úřadu, nýbrž do kompetence řádného soudu a žádost zamítl.
Nař. výměrem z 21. září 1932 potvrdil zemský úřad v Bratislavě výměr okr. úřadu z důvodů v něm uvedených a odvolání zamítl z těchto dalších důvodů: »Je sice pravda, že důchody řím.-kat. faráře v R. původně zakládaly se na kanonické visitaci z r. 1859 a bylo je povinno ve smyslu 2. záhlaví poskytovati panství, ovšem nikoli jako patron, nýbrž jako zeměpán, v důsledku čehož tyto závazky nabyly povahu závazků veřejnoprávních, jichž vymáhání jako takových spadalo by do kompetence správních úřadů. Leč právní základ dodávání palivového dříví řím.-kat. faráři v R. byl změněn urbariální dohodou z r. 1873 za přítomnosti a součinnosti všech v úvahu přicházejících činitelů a postaven na nový právní podklad, totiž na dohodu, čímž ovšem i z ní vyplývající práva, resp. závazky, nabyly povahy práv a závazků soukromoprávních, jichž vymáhání jako práv soukromoprávních, zakládajících se na urbariální dohodě, tedy na podkladě soukromoprávním, spadá do kompetence řádných občanských soudů. Na základě uvedeného nemohl odvolatel svůj požadavek uplatňovati na podkladě kanonické visitace, ale jen na podkladě urbariální dohody z r. 1873, jejíž platnost neprávem popírá, poněvadž připojený doklad o této dohodě vystavený královskou sedrií v R. bylo třeba uznati za věrohodný, čímž ovšem odpadají ostatní námitky jím uplatňované.«
O stížnosti uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutím bylo cestou instanční vysloveno, že požadavek řím.-kat. faráře v R. o vymáhání palivového dříví od panství knížete Filipa Josiáše S.-C.-G. jest uplatňovati řádnou cestou soudní. Výrok ten opírá žal. úřad o důvody výměru 1. stolice, k nimž připojuje další důvody vlastní.
Z výměru okresního úřadu z 18. června 1932 se pak podává, že tento úřad odkázal předmětný spor do kompetence řádných soudů z toho důvodu, že ověřený opis urbárské dohody ze 7. září 1863, předložený zástupcem k.-ského panství, nelze uznati pro různé nedostatky za veřejnou listinu a doklad právního podkladu v předmětném sporu a že v jediném zbývajícím právním podkladu uplatňovaného požadavku, t. j. v kanonické visitaci z r. 1859, mluví se toliko o tom, že dříví patří faráři »od zeměpána« a nikoliv »od patrona«, z čehož plyne, že jedná se tu o soukromoprávní závazek zeměpána a nikoliv o věcné břemeno patronátní a veřejnoprávní povinnost k určité naturální dávce patronem, což ostatně ani st-l nemohl nijak prokázat.
Naproti tomu žal. úřad ve svých vlastních důvodech sice přiznává, že požadavky uplatňované na základě kanonické visitace z r. 1859 patřily by do kompetence úřadů administrativních, ale že dohodou urbariální z r. 1863 (žal. úřad sice mluví o r. 1873, ale míní tím zřejmě dohodu z r. 1863, citovav v datu pouze ročník doložek k dohodě připojených) byl tento právní základ změněn a st-l může pak uplatňovati svůj požadavek jen na základě této dohody, která však způsobuje, že závazky z ní plynoucí jsou rázu soukromoprávního. Dohoda pak stala se za součinnosti všech v úvahu přicházejících činitelů a doklad o ní, ve spisech připojený, dlužno uznat za věrohodný.
Poněvadž však — jak z uvedeného plyne — opírá se žal. úřad též o důvody prvé stolice, jeví se v jeho odůvodnění vnitřní rozpor, ježto se tu jednak dovozuje, že urbariální dohodu z r. 1863 pro různé její nedostatky nelze uznati za právní podklad uplatňovaného požadavku (viz recipované důvody 1. stolice, v nichž nad to se mluví o tom, že i podle kanonické visitace jde o soukromoprávní závazek), na druhé straně se však prostě konstatuje, že dohoda tato vyhovuje všem podmínkám a že dlužno ji uznati za jediný právní podklad požadavků farářem v R. uplatňovaných. Další rozpor jeví se pak nad to v tom, že v recipovaných důvodech 1. stolice se dovozuje, že z kanonické visitace plyne, že jde tu o závazek soukromoprávní, který dlužno uplatňovati u řádných soudů, naproti čemuž však ve vlastních důvodech žal. úřadu se praví, že závazky zakládané na kanonických visitacích patří před úřady správní. Již pro tento vnitřní rozpor, ježto není zřejmo, co vlastně vzal žal. úřad za prokázáno a jaký skutkový stav tedy svému rozhodnutí dal za podklad, bylo nutno nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss, aniž bylo možno stížností blíže se zabývati.
Avšak ani tehdy, kdyby se nař. rozhodnutí dalo vyložiti tak, že opustilo důvody 1. stolice a nahradilo je vlastními, nebylo by rozhodnutí to bezvadným, neboť se v něm prostě konstatuje, že dohoda z r. 1873 (resp. 1863) stala se za součinnosti všech v úvahu přicházejících činitelů, ačkoliv námitky přednesené st-lem v řízení správním, zejména v jeho odvolání, jimiž bylo popíráno, že zmíněná dohoda se vztahuje na řím.-kat. faru v R. a že vykazuje všechny předepsané formální náležitosti, vyžadovaly, aby žal. úřad zaujal i k nim své stanovisko a řádně zamítnutí jich odůvodnil. Nestačí uvésti pouze závěr žal. úřadu v tomto směru, nýbrž nutno uvésti i premisy, z nichž žal. úřad k závěru tomu vzhledem k předneseným námitkám a předpisům v nich dovolaným dospěl. Bylo by tedy i při této eventualitě nař. rozhodnutí stiženo vadou podstatnou, jež by měla za následek jeho zrušení podle § 6 zák. o ss.

Citace:

Č. 11613.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 705-708.