Č. 11471.

Zaměstnanci veřejní: I. * Nová organisace úřadu nezakládá sama o sobě — pokud opak není výslovně stanoven — nároku státního úředníka na přeložení do trvalé výslužby. — II. Není právního nároku na kladné vyřízení žádosti státního zaměstnance o dobrovolný odchod ze státní služby podle §§ 9 a násl. zák. č. 286/24 Sb.
(Nález ze dne 10. října 1934 č. 18877.)
Prejudikatura: ad II. 7507/28, 7626/28.
Věc: Dr. Koloman B. v B. (adv. Dr. Marko Gažík z Bratislavy) proti ministerstvu vnitra o přeložení na trvalý odpočinek.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že oznámení st-lovo, že nemůže setrvati v pragmatikálních službách státních, dlužno považovati za přijaté podle § 85 odst. 1 služ. pragm. a že není zapotřebí v tom směru činiti další opatření, zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l, nar. r. 1883, bývalý podfiskál župy bratislavské, byl k žádosti své výnosem min. vnitra z 31. července 1919 jmenován státním úředníkem VIII. hodnostní třídy 2. stupně platového ve stavu konceptních úředníků politické správy na Slovensku s titulem II. hlavního notáře.
V této úřední vlastnosti byla st-li rozhodnutím min. s plnou mocí pro správu Slovenska z 16. ledna 1922 propočítána jeho služební doba, později pak rozhodnutím téhož ministra z 15. ledna 1923 byl mu přiznán vyšší stupeň platu.
St-lovo úsilí, aby dosáhl povolení k současnému provozování soukromé advokátní prakse, nemělo výsledku. Na základě výnosu min. vnitra z 1. října 1922 oznámil mu ministr pro správu Slovenska výnosem z 16. října 1922, že v záležitosti soukromé advokátní prakse st-lem provozované bylo zaujato toto stanovisko: »V konkursu, který byl svého času vypsán na místa konceptních úředníků v polit. službě na Slov., bylo výslovně uvedeno, že žadatelé podrobují se všem předpisům platným pro státní úředníky politické v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a to jak předpisům pragmatickým, tak i předpisům upravujícím hmotné poměry úřednictva. Ale nehledíc ani k tomu, bylo § 4 zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb. výslovně stanoveno, že úředníci politické správy na Slov. podrobeni jsou zákonům a ustanovením, která platí pro státní úřednictvo v ostatních částech republiky, jmenovitě zákonu z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služební pragmatice). Že však výkon prakse advokátní jest naprosto nemožno uvésti v soulad s § 33 tohoto zákona, jest nesporno. Na základě tohoto výnosu se tedy vybízíte, abyste sem nejpozději do 1. listopadu 1922 podal písemné prohlášení o tom, chcete-li nadále setrvati ve státní službě a v kladném případě, že upouštíte hned a bez všeliké výhrady od prakse advokátní, ježto její provozování není ve smyslu § 33 služ. pragm. slučitelno se státní službou. Připomíná se, že kdybyste se zdráhal v žádané lhůtě toto prohlášení učiniti, bylo by nutno Vám další výkon advokátní prakse zakázati a další důsledky z toho vyvoditi . . .« K tomuto vyzvání oznámil st-l podáním z 25. října 1922 ministru pro správu Slovenska toto: Odvolávaje se na Vaše vyzvání z 16. října 1922 opětovně oznamuji, že jako pragmatikální úředník nemohu setrvati ve státní službě a v důsledku toho opakuji tuto žádost: »Račte mě s požitky mně příslušejícími podle mé nynější hodnostní třídy a podle služebních let se započtením služebních roků výnosem z 16. ledna 1922 přiznaných do výslužby přeložit.« K odůvodnění této své žádosti poukazuji na podání Dra Ludvíka K., župního hlavního fiskála, vyslovuje, že si vysvětlení onoho podání úplně osvojuji«.
Na to vyzval ministr pro správu Slovenska župana v Bratislavě výnosem z prosince 1922, aby vzhledem k tomu, že podle vl. nař. č. 310/1922 Sb. vstupuje dnem 1. ledna 1923 na Slovensku v činnost nové župní zřízení a dosavadní župy se zrušují a svou činnost zastavují, takže i funkce župních fiskálů zaniká, — vyzval st-le, aby ihned podal žádost k župnímu administrativnímu výboru v příčině svého pensionování na základě své dosavadní činnosti v župních službách s podotknutím, že podle platných předpisů jeho pensionování státem jest nemožné a že se mu dosavadní požitky dnem 31. prosince 1922 zastavují.
Rozhodnutím žup. administrativního výboru v B. z 18. prosince 1922 bylo žádosti st-lově o přeložení na trvalý odpočinek vyhověno a vyměřeny mu od 1. ledna 1923 pensijní požitky. Toto pensionování vzalo minsterstvo pro správu Slovenska výnosem z 31. ledna 1923 na vědomí.
Na to rozvinula se mezi župním úřadem, úřadem ministra pro správu Slovenska, generálním fin. ředitelstvím pro Slovensko a příslušnými účtárnami obsáhlá korespondence, vyvolaná pochybnostmi o právním postavení st-le a jeho právu na odpočivné požitky, až posléze sdělilo ministerstvo pro správu Slov. přípisem z 11. května 1926 generálnímu fin. ředitelství pro Slov., že vzhledem k tomu, že st-l byl jmenován župním fiskálem jakožto státním úředníkem, nebyl župní úřad v B. oprávněn ho pensionovati a že proto není nyní možno upraviti mu odpočivné požitky podle zák. č. 310/1924 Sb. V důsledku toho, že se gfř žádá, aby výplatu odpočivných požitků st-lových na základě poukazu žup. úřadu zastavilo. O stanovení a poukázání odpočivných požitků st-le že bylo současně požádáno presidium administrativního oddělení. V důsledku toho byly zastaveny st-lovy odpočivné požitky dnem 30. června 1926.
Prve citovaný přípis ministra pro správu Slov. byl pak sdělen také st-li, který proti rozhodnutí tomu vznesl stížnost (č. 15814/26) k nss-u, kterou tento nálezem z 22. října 1928 č. 24244/26 zamítl pro bezdůvodnost v podstatě proto, že nelze pochybovati o tom, že st-l — jak podrobně tam dovoženo — byl definitivním státním úředníkem, že proto nebyl župní administrativní výbor jako orgán autonomní příslušným rozhodovati o otázce, má-li nárok na pensijní zaopatření a v jaké míře a že jest proto jeho rozhodnutí zmatečné a neschopné právní moci, takže když ministr pro správu Slov. zjistil tuto nepříslušnost, zrušil z moci úřední jeho rozhodnutí a nařídil, aby o pensijním nároku st-lově rozhodl příslušný úřad státní, nelze v tom spatřovati nezákonnost, ježto jednak st-li z neplatného rozhodnutí žádná práva vzniknouti nemohla, jednak žal. úřadu jako nejvyššímu administrativnímu úřadu na Slov., vyzbrojenému mocí dozorčí, nelze upříti právo k tomu, aby z moci úřední mohl odstraniti zmatečná a proto neplatná rozhodnutí administrativních úřadů jemu podřízených.
Mezitím vznesl st-l k župnímu úřadu v B. žádost z 30. března 1925 o přeložení na trvalý odpočinek s požitky a výhodami podle § 10 resp. 11 zák. č. 286/1924 Sb. Žádost ta byla předložena ministerstvu pro správu Slovenska a dnem 28. února 1930 přešla na zem. úřad v Bratislavě, kterým byla zprávou z 28. února 1930 předložena min. vnitra k příslušnému rozhodnutí.
>Nař. výnosem z 30. března 1932 rozhodlo min. vnitra takto: »Žádosti Dra Kolomana B. z 25. října 1922 o přeložení na trvalý odpočinek nelze vyhověti, poněvadž neuplatnil svou nezpůsobilost ke službě a poněvadž nebyly splněny ani ostatní zákonité předpoklady předepsané §§ 75 až 80 služ. pragm. Oznámení Dra B., že nemůže setrvati v pragmatikálních službách státních, dlužno považovati za přijaté podle § 85 odst. 1 služ. pragmatiky a není zapotřebí v tom směru činiti další opatření. Žádosti Dra B. z 30. března 1926 (správně 1925) o přeložení na odpočinek podle §§ 10 a 12 zák. č. 286/1924 Sb. se nevyhovuje pro nedostatek právního nároku, jakož i v té úvaze, že Dr. B. nebyl v roce 1924 již v aktivní pragmatikální službě státní«.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:
Nař. rozhodnutí — jak z obsahu jeho je zřejmo — obsahuje trojí výrok: 1. zamítá st-lovu žádost o přeložení do výslužby z 25. října 1922 pro nesplnění předpokladů stanovených §§ 75 až 80 služ. pragm., 2. zamítá st-lovu žádost z 30. března 1925 o dobrovolný odchod ze státní služby s odpočivnými požitky podle §§ 10 až 12 zák. č. 286/1924 Sb. a 3. odpírá učiniti vzhledem k st-lovu prohlášení z 25. října 1922 opatření v příčině služebního jeho poměru.
Stížnost uplatňuje námitku nezákonnosti proti všem těmto výrokům dovozujíc: K č. 1. že st-li přísluší nárok na přeložení do výslužby i bez průkazu nezpůsobilosti ke službě vzhledem ke skutečnosti, že úřad župního fiskála dnem 1. ledna 1923 zanikl následkem reformy župní, že pro st-le není vhodného místa a že odsloužil více než 5 roků započítatelné služební doby, z kteréhožto hlediska měl prý i žal. úřad žádost posuzovati a řešiti podle analogie § 73 sl. pragm., ve kterém předpoklad nezpůsobilosti ke službě není stanoven.
Výtku tuto neshledal nss důvodnou.
V daném případě není o tom sporu, že st-l, byv převzat ze služeb župních, stal se definitivním státním úředníkem na Slov., na jehož služební poměr vztahují se podle § 4 zák. č. 210/1920 Sb. předpisy služ. pragmatiky č. 15/1914 ř. z., jakož i nařízení a předpisů k této vydaných. V § 73 stanoví sl. pragm., že »není-li pro úředníka následkem změny v organisaci služby dočasně žádného místa, nebo nastanou-li okolnosti, které další služební činnosti úředníkovy na místě téhož oboru služebního, odpovídajícím jeho postavení v hodnostní třídě, nepřipouštějí z důležitých ohledů služebních, může býti dán přednostou ústředního úřadu na dovolenou s čekatelným«.
Znění tohoto předpisu, které jest zcela jasné a určité, nasvědčuje tomu, že jednak změna organisace služby může býti sice důvodem pro přeložení na dovolenou s čekatelným, nikoliv však přímo a bezprostředně pro přeložení do výslužby, jednak že úředník na to, aby na dovolenou s čekatelným byl přeložen, nemá žádného nároku, nýbrž že jest opatření takové ponecháno volné úvaze úřadu (přednostovi ústředního úřadu), jak potvrzuje slovo »může . . .«. Nemohl by proto ani st-l uplatňovati nárok na přeložení na dovolenou s čekatelným. Analogické použití tohoto předpisu — pokud by vůbec bylo přípustno — pro opatření st-lem žádané jest však vyloučeno, neboť analogie má místo pouze tam, kde na případ v zákoně nerozřešený nutno použíti předpisů zákona daných pro podobné případy zákonem určitě řešené (srov. §§ 6 a 7 o. z. o.). O takový však v daném sporu nejde. Kdy má státní zaměstnanec nárok na přeložení do výslužby, stanoví zcela přesně a určitě služ. pragmatika v § 75 odst. 1 a § 79 odst. 1. Podle zásady tam vyslovené má úředník nárok na přeložení do dočasné nebo trvalé pense, je-li ke službě neschopný a lze-li předpokládati, že opět dosáhne způsobilosti ke službě (při dočasné pensi), nebo že opětné dosažení její jest vyloučeno (při trvalé pensi). Z této zásady připustil však zákon v § 75 odst. 2 a § 79 odst. 2 výjimku potud, že »nárok na přeložení do dočasné resp. trvalé výslužby trvá i bez průkazu nezpůsobilosti ke službě«, avšak v obou případech za podmínky, že úředník byl dán na dovolenou s čekatelným a jde-li o trvalou výslužbu, že byl na této dovolené od tří roků (mimo jiné případy, které zde nepřicházejí v úvahu).
Jest tedy otázka nároku úředníkova na přeložení do výslužby zákonem řešena a příslušel by podle toho st-li nárok na přeložení do trvalé výslužby bez průkazu nezpůsobilosti ke službě, ať jest uplatněn z jakéhokoliv důvodu, jen v tom případě, kdyby byl býval přednostou ústředního úřadu přeložen na dovolenou s čekatelným a ztrávil v této aspoň tři roky, tedy i v tom případě, když důvodem byla reforma politické správy na Slov. Že by tomuto zákonnému požadavku byl st-l vyhověl, resp. že by byl splnil ostatní eventuální předpoklady nároku pro přeložení na trvalý odpočinek (t. j. že dosáhl 60. rok věku, nebo že byl nejméně od tří let v příkaznosti nebo na dočasném odpočinku), stížnost sama netvrdí a ze správních spisů nevyplývá. Podle správních spisů byl sice st-l na základě výnosu ministra pro správu Slovenska z 30. září 1924 vyrozuměn o tom, že následkem změny v organisaci služby nastalé zavedením nového župního zřízení na Slovensku dnem 1. ledna 1923 není pro něho dočasně v polit. správě na Slovensku místa, ježto funkce župních fiskálů jím zastávaná nebyla tímto zřízením převzata a že ho proto jmenovaný úřad zamýšlí navrhnouti ve smyslu § 73 sl. pragm. na dovolenou s čekatelným s tím, že může ve 14 dnech přednésti své námitky, a st-l podal na základě tohoto vyzvání župnímu úřadu v B. prohlášení z 16. října 1924, že proti tomuto přeložení nečiní námitek, bude-li v příslušném usnesení též zdůrazněno, že přeložení na dovolenou s čekatelným nastalo dnem 1. ledna 1923 následkem změny v organisaci administrativní služby proto, že není v polit. správě na Slov. pro něho místa, ježto funkce župních fiskálů nebyla převzata resp. ponechána, a bude-li dále zdůrazněna i ta okolnost, že úřední titul a úřední vlastnost župního fiskála zůstane též nedotčenou; avšak že by přeložení st-le na dovolenou s čekatelným bývalo určitým správním aktem též uskutečněno, ze spisů správních nevyplývá a stížnost sama netvrdí a pokud tvrzení to bylo předneseno teprve při ústním líčení, nemá ve správních spisech soudu předložených opory, nehledíc ani k tomu, že bylo by podle §§ 14 a 18 zákona o ss nepřípustným. Zamítl proto žal. úřad právem nárok st-lův na trvalý odpočinek uplatněný žádostí z 25. října 1922.
K č. 2. Rovněž neshledal nss stížnost důvodnou, pokud brojí proti zamítnutí nároku uplatněného žádostí z 30. března 1925 o povolení dobrovolného odchodu ze státní služby podle §§ 10 až 12 zák. č. 286/1924 Sb., dovozujíc, že st-l jest ještě dnes státním zaměstnancem v činné službě a že jako takový byl oprávněn žádati o přeložení do výslužby podle citovaných ustanovení zák. č. 286/24 Sb.
Jak nss vyslovil a odůvodnil již ve svých nál. Boh. A 7507/28 a 7626/28, nezakládají ustanovení §§ 9 a násl. o dobrovolném odchodu stát. zaměstnanců ze státní služby subjektivního nároku pro státního zaměstnance, aby jeho žádosti o dobrovolný odchod ze státní služby s výhradami s tím spojenými bylo vyhověno a tedy, aby i bez průkazu nezpůsobilosti byl do trvalé výslužby přeložen v případech, kde takový průkaz jest služ. pragmatikou č. 15/1914 ř. z. předepsán, ale zůstavuje zcela uvážení státní správy, chce-li žádosti zaměstnancově vyhověti (arg. slovo: »může ...« v §§ 9 až 12 zák. č. 286/1924 Sb.). Na právním názoru vysloveném v cit. nálezech setrvává nss i v daném případě a odkazuje podle § 44 jedn. řádu na bližší jich odůvodnění.
Z toho vyplývá, že ani v daném případě nemohl se žal. úřad dotknouti žádného subjektivního práva st-lova ve smyslu § 2 zák. o ss, když žádosti jeho z 30. března 1925 nevyhověl. Nemá-li však st-l vůbec nároku, aby mu byl povolen dobrovolný odchod ze státní služby s odpočivnými požitky, jest už nerozhodno, z jakých důvodů žal. úřad žádost jeho zamítl a zda snad předpoklad úřadu, že v r. 1924 nebyl st-l už v činné službě, byl mylný. K č. 3. V příčině úpravy st-lova služebního poměru neuznal žal. úřad potřeby k nějakému dalšímu opatření, vycházeje z právního názoru, že služební poměr st-lův jakožto státního pragmatikálního úředníka byl zrušen resignací podle § 84 sl. pragm., obsaženou v st-lově prohlášení z 25. října 1922, které dlužno považovati za přijaté podle § 85 odst. 1 sl. pragm.
Stížnost naproti tomu dovozuje, že zmíněné prohlášení st-lovo není resignací, protože prý nežádal o rozvázání služebního poměru bez všeliké výhrady a nároků, nýbrž domáhal se jen přeměny svého aktivního poměru v poměr pensijní z důvodu zániku svého dosavadního úřadu župního, a že i kdyby bylo lze prohlášení to pokládati za bezvýhradné vzdání se místa, že nemožno považovati je za přijaté úřadem, poněvadž st-l i po uplynutí 4 týdnů byl na svém služebním místě dále ponechán a služební plat byl mu dále řádně poukazován, z kterýchžto skutečností prý plyne, že jak služební úřad st-lův, tak i nadřízené ministerstvo pro správu Slov. odmítlo resignaci vyhradivši si další disposici se st-lem, resp. rozhodnutí o jeho prohlášení do doby pozdější. Z toho, že zproštění st-le služby dnem 31. prosince 1922 županem bratislavským a přeložení jeho do trvalé výslužby dnem 1. ledna 1923 stalo se prý v důsledku nálezu tohoto soudu z 22. října 1928 č. j. 24244/26 zmatečným a neúčinným, že se st-l svého služebního místa nikdy pravoplatně nevzdal a své služby neopustil z vlastního popudu, nýbrž jen následkem opatření nadřízených představených a pensionování župou, dospívá st-l k závěru, že jest dosud státním úředníkem v činné službě.
V tomto směru uvažoval nss takto:
Služební pragmatika stanoví v § 84 odst. 1, že »úředník jest oprávněn prohlásiti, že vystupuje ze služebního poměru, nepřevzal-li povinnosti tomu se příčící. Toto prohlášení musí býti podáno písemně u služebního úřadu« a podle odst. 2 cit. paragrafu vyžaduje »příjetí úřadem podle platných předpisů povolaným«. V příčině přijetí resignace stanoví pak zákon v § 85 odst. 1 sl. pragm. právní domněnku, že »ohlášení výstupu pokládá se za přijaté, nebylo-li odepřeno ve 4 týdnech«.
V daném případě spatřuje žal. úřad oznámení výstupu st-lova ze služebního jeho poměru jakožto státního úředníka v prohlášení jeho z 25. října 1922, jak shora v ději bylo uvedeno. Nss nemůže však sdíleti toto právní posouzení projevu st-lova. Podle názoru nss-u nemůže se svrchu zmíněný projev st-lův vykládati v ten smysl, že st-l chtěl jím vyjádřiti svůj úmysl, aby zanikl nejen jeho aktivní poměr, nýbrž jeho služební poměr vůbec jakožto státního pragmatikálního úředníka a to tím méně, když současně žádal o přeložení do výslužby a vyměření pensijních požitků se zřetelem na svou započitatelnou služební dobu a svou hodnostní třídu, kteroužto žádost měl přec žal. úřad před sebou, ježto byla obsažena v tomtéž podání z 25. října 1922. Byl by dojista protismyslný výklad, že st-l současně žádá jednak, aby služební jeho poměr byl vůbec zrušen, jednak aby byl dán do výslužby, tedy aby služební poměr, který je právě základem nároku na pensionování, zrušen nebyl. Žádost o pensionování svědčí zjevně tomu, že st-l chtěl jen vystoupiti z činné služby a změniti — po zániku dosavadního úřadu župního — aktivní poměr služební v poměr pensijní, tedy se zachováním práv a nároků z aktivního služebního poměru jemu dosud vzešlých. Nedostává se proto v odpor vzatému výroku žal. úřadu zákonného předpokladu, totiž kvalifikovaného prohlášení podle § 84 sl. pragm., výrok jeho odporuje v tom směru zákonu, pročež bylo jej podle § 7 zákona o ss zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se ještě dalšími vývody stížnosti, pokud dovozují, že i kdyby šlo o takové prohlášení kvalifikované, že v daném případě nebylo úřadem přijato.

Citace:

č. 11471. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 312-318.