Č. 11382.

Pojištění úrazové: I. Za úrazové pojistné příspěvky z podniku provozovaného veřejnou obchodní společností (čl. 85 a násl. zák. obch.) ručí podle § 21 min. nař. čís. 4790/1917 M. P. manželka veřejného společníka. — II. Ručební závazek manželky podle § 21 min. nař. čís. 4790/1917 M. P. za úrazové příspěvky, předepsané jejímu manželovi, promlčuje se teprve po 5 letech od doby, kdy byly manželovi vyměřeny. — III. Manželka neručí podle § 21 min. nař. č. 4790/1917 M. P. za příspěvky úrazové, za které ručí manžel její jako nástupce v podniku podle § 21 odst. 3 cit. nař.
(Nález ze dne 26. června 1934 č. 12024.)
Prejudikatura: ad I.: srov. Boh. A 6867/27.
Věc: Božena Z. v B. proti ministerstvu sociální péče o ručení za úrazové pojistné příspěvky.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká povinnosti platiti úrazové pojistné příspěvky předepsané firmě L., akc. spol., zrušuje se pro nezákonnost, ostatně se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Rozhodnutím župního úřadu v Nitře z 5. února 1927 nebylo vyhověno námitkám Boženy Z. v B. proti ručebním platebním výměrům Zemské úřadovny pro pojištění dělníků v Bratislavě z 20. května 1926, týkajícím se úrazových pojistných příspěvků z podniků: továrna na palice v U., lesní manipulace v K. a U., cihelna v U., lesní manipulace v U., parní pila v U., lesní dráha v U. a kamenolom v U. v úhrnných částkách 15853'63 Kč, 99373 Kč, 100273-71 Kč, 5395'47 Kč, 318‘65 Kč, 44792-22 Kč, 34806'97 Kč, 6473'81 Kč a 3817‘37 Kč, s příslušnými úroky z prodlení kromě dalších úroků z prodlení od 4. června 1926 až do dne zapravení. Podniky továrna na palice v U., lesní manipulace v K. a v U. byly v roce 1920 a 1921 provozovány firmou L. akc. spol. v Praze, pak firmou G. Z. a spol. v Praze, která provozovala i podniky ostatní. Příspěvky týkají se let 1920 až 1923 resp. 1924.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. soc. péče podanému odvolání z těchto důvodů: »Podle § 21 min. nař. č. 4790/1917 ručí Zem. úřadovně pro dělnické pojištění v Bratislavě za úrazové pojistné příspěvky solidárně manželka zaměstnavatele, resp. podnikatele ve společné domácnosti žijící. Konaným šetřením bylo zjištěno, že st-lka v době vzniku platební povinnosti žila ve společné domácnosti s podnikatelem Gustavem Z., veřejným společníkem firmy G. Z. a spol. V podaném odvolání popírá st-lka svoji závaznost. Je sice pravda, že dlužníkem jest zde obchodní společnost (firma Z. a spol.), avšak tento dluh zatěžuje i manžela odvolatelky jako veřejného společníka. Tuto okolnost vyslovila Zemská úřadovna pro dělnické pojištění v Bratislavě též aktem samotným, vydáním ručebních platebních výměrů na tento dluh. Třeba poznamenati ještě, že ustanovení § 21 min. nař. č. 4790/1917 nezná omezení v tom smyslu, že by manželka ručila jen za původní dluhy, jež by manžel jako samojediný podnikatel učinil a že by její solidární závaznost vylučovala dluhy, zatěžující ho jako člena veřejné obchodní společnosti. Tvrzení odvolatelky, že firma G. Z. a spol. nepřevzala podnik firmy L. spol. s r. o., není ničím doloženo, ba naopak jest vyvráceno zprávou okresního notariátu v U. z 27. července 1928, podle níž firma G. Z. a spol převzala firmu L. spol. s r. o., v závodě nic nezměnila a pracovala tam právě tak, jako její předchůdkyně. Změnila se pouze jména, ale závod zůstal nezměněný. Podle protokolu sepsaného dne 14. března 1928 s Václavem B., akcionářem a místopředsedou firmy L., byl Gustav Z. předsedou firmy L. Z toho je zřejmo, že manžel odvolatelky byl členem obou shora zmíněných firem. Rovněž námitka promlčení úrazových pojistných příspěvků jest bezpodstatná. Ručební platební výměr není výměrem v pravém slova smyslu vyměřujícím, nýbrž toliko prohlašujícím ručební závazek, když příspěvky byly již stanoveny původními platebními výměry. Původní platební výměry byly řádně doručeny a nabyly již moci práva. Opak st-lkou tvrzen nebyl, ač jí k tomu byla dána příležitost. Vyměřené úrazové pojistné příspěvky promlčují se však v pěti letech od vyměření počínajíc, v daném případě příslušné příspěvky byly vyměřeny v r. 1923 a 1924, ručební platební výměry pak byly vydány v roce 1926, tedy ještě před uplynutím 5leté lhůty promlčecí.«
O stížnosti uvážil nss:
Jak z nař. rozhodnutí a ze správních spisů plyne, byla st-lka podle § 21 min. nař. č. 4790 z r. 1917 uznána povinnou z titulu solidárního ručení zaplatiti úrazové pojistné příspěvky, které dluhovala jednak firma L., akc. spol., jednak firma G. Z. a spol. z podniků jimi provozovaných.
Co se týče dlužných příspěvků firmy G. Z. a spol., uznal žal. úřad ručební povinnost st-lčinu proto, že její manžel, s nímž žila ve společné domácnosti, byl veřejným společníkem této firmy. Že tomu tak, jde z odůvodnění nař. rozhodnutí, v němž se výslovně praví, že st-lka v době vzniku platební povinnosti žila ve společné domácnosti s podnikatelem Gustavem Z., veřejným společníkem firmy G. Z. a spol., a že dluh této firmy zatěžuje i manžela st-lčina jako veřejného společníka. Mýlí se tedy stížnost, má-li za to, že žal. úřad vycházel i pokud jde o příspěvky, jež zůstala ze svých podniků dlužna firma G. Z. a spol., od toho, že Gustav Z. nebyl přímým dlužníkem těchto příspěvků, nýbrž že jen za ně ručil. Jdou tedy mimo vývody stížnosti, pokud i stran těchto příspěvků chtějí dovoditi nezákonnost nař. rozhodnutí tím, že ručební povinnost manželky podle cit. § 21 min. nař. nevztahuje se na příspěvky, k jichž placení není manžel zavázán jako přímý dlužník, nýbrž sám pouze jako ručitel. Úřad pokládá Gustava Z. jako veřejného společníka firmy G. Z. a spol. za podnikatele a za přímého dlužníka příspěvků, jež platiti bylo z podniků touto firmou provozovaných. Jde o to, zda právem. Stížnost i to popírá, tvrdíc, že podnikatelem a tedy přímým dlužníkem stran příspěvků z podniků provozovaných firmou G. Z. a spol. nebyl Gustav Z., nýbrž veřejná obchodní společnost G. Z. a spol., a popírá proto, že by ručení stihalo st-lku jako manželku veřejného společníka.
Avšak stížnosti nebylo lze dáti za pravdu. Otázkou, jež tvoří předmět sporu, zabýval se nss v nál. Boh. A 6867/27 a vyslovil a blíže odůvodnil právní názor, že v případě, kde zaměstnavatelem je veřejná obchodní společnost, postihuje povinnost platiti úrazové příspěvky pojistné každého z veřejných společníků a lze je přímo na každém ze společníků vymáhati. K tomu dospěl nss úvahou, že veřejná obchodní společnost povstává podle uh. obch. zák. (§ 64) tím, že obchodní podnik provozuje dvě nebo více osob pod společnou firmou s neobmezeným a solidárním ručením v ten způsob, že (§ 88 uh. obch. zák.) členové společnosti ručí solidárně a celým svým majetkem za závazky veřejné společnosti; z toho jde, že podnik veřejné obchodní společnosti provozuje se i na účet jednotlivých společníků, a že každý společník je podnikatelem po rozumu § 22 zák. čl. XIX: 1907 a že každého společníka postihuje povinnost platiti pojistné příspěvky na podnik společnosti připadající.
V cit. nál. šlo ovšem o veřejnou obchodní společnost, zřízenou podle uher. obch. zák., avšak stejně jest tomu u veřejné obchodní společnosti zřízené podle všeob. obch. zák. v zemích historických, jak plyne z ustanovení čl. 85 a 112, a setrvává tudíž nss i v daném případě, kde jde o veřejnou obchodní společnost podle čl. 85 a násl. obch. zák., na názoru shora uvedeném.
Ježto pak jest nesporno, že Gustav Z. byl veřejným společníkem firmy G. Z. a spol., nutno jej podle právě řečeného pokládati za podnikatele ve smyslu § 22 zák. čl. XIX: 1907 a ježto st-lka nepopřené byla jeho manželkou a žila s ním ve společné domácnosti, je pokud jde o příspěvky, jež zůstala dlužna firma G. Z. a spol. v době, kdy sama podniky provozovala, splněn předpoklad § 21 min. nař. č. 4790 z r. 1917, a je proto dotyčná námitka stížnosti bezdůvodná. Stížnost namítá dále, že právo předepsati st-lce ručebním platebním příkazem i tyto úrazové příspěvky zaniklo promlčením, poněvadž platební příkazy byly vůči st-lce vydány — s výjimkou nepatrných období — po uplynutí 3leté lhůty, počítané od doby splatnosti příspěvků těch. Stanovisko toto odůvodňuje stížnost zejména tím, že i proti ručiteli musí býti vydán stejný platební příkaz podle § 41 zák. čl. XIX: 1907 jako proti dlužníku hlavnímu a má to býti platební výměr v pravém slova smyslu, takže pro ručitele platí stejné promlčecí lhůty, jako pro hlavního dlužníka. Námitka tato jest bezdůvodná.
Paragraf 46 zák. čl. XIX: 1907 rozeznává dvojí lhůtu promlčecí a sice pětiletou pro vyměřené úrazové příspěvky pojistné a tříletou pro nevyměřené. Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že v daném případě jde o vyměřené úrazové příspěvky, které promlčeny nejsou, ježto pětiletá lhůta promlčecí od jejich vyměření ještě neuplynula, kdežto stížnost stojí na stanovisku, že zde přichází v úvahu promlčecí lhůta tříletá, jejíž uplynutím závazek st-lčin stran úrazových příspěvků firmy G. Z. a spol. — až na nepatrné částky — zanikl. Tím, že se dovolává tříleté lhůty promlčecí a svými ostatními vývody projevuje st-lka právní názor, že okolnost, že příspěvky byly zmíněné firmě předepsány, jest zcela irelevantní, neboť dle jejího názoru při vydání záručního platebního rozkazu jde o platební výměr stejný, jaký se vydává původnímu dlužníku, pročež platí pro ručitele stejná promlčecí lhůta jako pro hlavního dlužníka, jemuž příspěvky předepsány nebyly, tedy lhůta tříletá. V tom je však stížnost na omylu.
Ručební povinnost za úrazové příspěvky pojistné jest subsidierního rázu a má za předpoklad existenci primérního závazku podnikatele, za kterého se ručí. Pokud tento závazek existuje, existuje i ručební povinnost a jest tudíž pro stanovení rozsahu ručení směrodatným rozsah povinnosti původního podnikatele. Z toho plyne, že jen tam, kde závazek původního podnikatele je již promlčen, může se ručitel promlčení dovolávati, a že lhůtu promlčecí lze posuzovati jen s tohoto hlediska, neboť jak řečeno, závazek ručitelův jest toliko subsidierním a sdílí osud závazku primérního jak do jeho rozsahu tak i do jeho existence. V důsledku toho řídí se délka promlčecí lhůty tím, zda úrazové příspěvky pojistné byly původnímu dlužníku předepsány nebo ne; nebyly-li předepsány, platí lhůta 3letá, byly-li předepsány, 5letá.
Z ustanovení 4. odstavce § 21 min. nař. č. 4790/1917, že ručiteli jest vydati platební příkaz vystavený podle § 41 zák. čl. XIX: 1907, nelze pro stanovisko stížnosti vůbec nic dovozovati, neboť dovolaný předpis vyslovuje pouze, že formalisování ručební povinnosti vůči ručiteli má se státi vydáním platebního příkazu.
Že tento platební příkaz má býti vydán podle § 41 zák., znamená toliko, že má býti vydán ve formě platebního příkazu, tímto předpisem stanovené, nelze však ustanovení ono vykládali tak, že se původní platební příkaz, jak byl vydán proti původnímu podnikateli, nyní teprve doručí ručiteli s tím účinkem, jako by původnímu podnikateli snad ještě vůbec doručen nebyl. Stížnost nepopírá, že úrazové pojistné příspěvky byly firmě G. Z. a spol. vyměřeny; ale pak vycházel žal. úřad právem z toho, že promlčení mohlo nastati teprve uplynutím pětileté lhůty; že by od vyměření příspěvků firmě G. Z. a spol. až do vydání záručního platebního rozkazu tato lhůta byla již uplynula, stížnost sama netvrdí. Jeví se tudíž stížnost, pokud se týká ručební povinnosti za úrazové příspěvky pojistné předepsané firmě G. Z. a spol. z podniků, jež firma tato sama provozovala, bezdůvodnou a bylo ji zamítnouti.
Jinak jest tomu však stran ručení st-lky za příspěvky, jež zůstala dlužna firma L. akc. spol. ze svých podniků, které podle nař. rozhodnutí převzala firma G. Z. a spol.
Co se těchto příspěvků týče (v nař. rozhodnutí se sice firma L. označuje jako spol. s r. o., avšak ze správních spisů plyne, že jde o firmu L., akc. spol., takže v chybném označení lze spatřovati toliko přepsání, jímž obrana st-lce nikterak ztížena nebyla), uznal žal. úřad v podstatě ručební povinnost st-lčinu z důvodu, že podnik této firmy byl převzat firmou G. Z. a spol., jejíž veřejným společníkem byl manžel st-lčin, takže předpoklady § 21 min. nař. č. 4790/1917 i tu byly splněny. Nař. rozhodnutí konstatuje sice, že manžel st-lčin byl předsedou »L.«, ale z toho dovozuje jen, že firma G. Z. a spol. podniky akciové společnosti převzala, nikoli však, že by Gustav Z. byl bývalým podnikatelem podniků L. provozovaných. Vychází ovšem žal. úřad z toho, že manžel st-lčin jako veřejný společník firmy G. Z. a spol. ručil za ony dlužné příspěvky akc. spol. L. jako nástupce v podniku L., a vychází z právního názoru, že v případě, kde nástupce podniku ručí za nedoplatky úrazových příspěvků původního dlužníka podle 3. odst. cit. § 21 a svému závazku nedostojí, nastupuje ručení manželky ve smyslu 1. odst.
Tento názor nelze uznati správným, jak stížnost právem vytýká, uvádějíc, že nikde není stanoveno, že by manželku nástupce v podniku stihalo ručení za příspěvky, které tento povinen je platiti z důvodu nástupnictví.
Paragraf 21 cit. nař. rozlišuje tři případy ručení za nemocenské a úrazové příspěvky: 1. ručení manžela zaměstnavatele, pokud se týče podnikatele, ve společné domácnosti žijícího, 2. hlavního podnikatele za podpodnikatele a 3. nástupce v podniku.
Již z tohoto textového rozlišování plyne, že min. nař. má na mysli trojí samostatný druh ručební povinnosti, a že nelze jeden s druhým navzájem směšovati a doplňovati, avšak vyplývá to i zcela jasně z dikce odst. 1 cit. § 21, který ukládá solidární ručení manželce zaměstnavatele, pokud se týče podnikatele, ve společné domácnosti žijícího. Tato ručební povinnost jest podle jasného znění tohoto předpisu omezena na manželku zaměstnavatele resp. podnikatele (oba tyto pojmy staví min. nař. sobě na roven) a stihá ji jen potud, pokud jest právě manželkou zaměstnavatele, podnikatele. Kdo jest zaměstnavatelem, stanoví § 22 zák. čl. XIX: 1907 ve znění upraveném čl. I zák. č. 248/23 Sb., a sice jest jím osoba, na jejíž účet se vykonávají práce nebo služby uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zák. Z toho plyne, že ručení manželky týká se jen těch příspěvků, jež zůstal manžel dlužen jako zaměstnavatel, podnikatel, tedy příspěvků vzniklých v době, kdy byl podnikatelem, zaměstnavatelem, v době, kdy práce či služby pojištění podléhající byly konány na jeho účet po případě na účet veřejné obchodní společnosti, jejímž byl společníkem.
Proto nelze cit. předpis vztahovati na příspěvky, jichž přímým dlužníkem byla akc. spol. L. jako podnikatel určitých podniků, jak činí to žal. úřad. Neboť stran těchto příspěvků šlo by o ručení za ručitele, o ručení manželky za příspěvky, které nevzešly manželovi jako zaměstnavateli, podnikateli. Takovýto výklad by však odporoval nejen znění odst. 1, který manželce ukládá ručební povinnost toliko za manžela jako zaměstnavatele, nýbrž nemohl by býti ani uveden v soulad se zásadou, že ručební povinnost, stanovenou pro určitý případ, nelze rozšiřovati také na další případy, zejména, že nelze z přímého ručení vyvoditi i ručení za ručení třetí osoby.
Jest tudíž nař. rozhodnutí, pokud uznalo povinnost st-lčinu platiti i úrazové pojistné příspěvky, za které její manžel podle nař. rozhodnutí jako veřejný společník firmy G. Z. a spol. ručil podle odst. 3 § 21 cit. nař. z titulu nástupnictví v podniku firmy L., akc. spol., již ze svrchu uvedeného důvodu nezákonným a nemusil se nss zabývati oněmi vývody stížnosti, které dovozují, že manžel st-lčin nebyl nástupcem v podniku firmy L. a že ani jej nestihala povinnost příspěvky ty platiti.

Citace:

č. 11382. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 90-94.