Č. 11601.

Zaměstnanci veřejní: * Nárok státního zaměstnance na vrácení pensijních příspěvků nespadá pod preklusi stanovenou v § 151 odst. 6 platového zákona č. 103/1926 Sb.
(Nález ze dne 15. prosince 1934 č. 7613/32.)
Prejudikatura: Boh. A CCCCLXXVI/34, opačně Boh. A 9388/31.
Věc: František Š. v T. (adv. Dr. František Veselý z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o vrácení pensijních příspěvků. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 25. dubna 1929 žádal st-l, soudní kancelářský asistent v T., poukazuje na svoji služební dobu 34 r. 6 m. 29 d. započitatelnou pro výměru pensijních požitků, aby byl na základě posl. odst. § 165 plat. zák. č. 103/1926 Sb. od 1. října 1927 osvobozen od placení pensijních příspěvků. Na tuto přihlášku přiznalo mu presidium vrchního soudu v Praze výměrem z 26. června 1929 výhodu ustanovení čl. IV. posl. odst. zákona ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 a § 165 plat. zák. z 24. června 1926 č. 103 Sb., ježto dosáhl nároku na plné výslužné dnem 2. září 1923. Nárok tento trval i dne 1. ledna 1925, byl však ztracen dnem 1. ledna 1926 nezapočtením válečných let a pololetí do doby potřebné pro dosažení tohoto nároku po rozumu ustanovení § 165 plat. zák. a znovu získán dnem 2. září 1927. Zároveň byl st-l vyrozuměn, že se účtárna vrchního soudu v Praze současně poukazuje, aby mu nově upravený pensijní příspěvek srážela, příslušný přeplatek však, aby mu vrátila pouze za dobu od 1. května 1926 vzhledem k tomu, že doplatky resp. přeplatky za dobu delší tří let počínajíc dnem uplatnění, t. j. dnem 25. dubna 1929 nazpět, čili za dobu od 1. října 1923 do 30. dubna 1926 jsou promlčeny důsledkem ustanovení § 151 odst. 6 plat. zák. a nelze je proto za tuto posléz uvedenou dobu k výplatě poukázati.
Z tohoto výměru odvolal se st-l, vytýkaje jmenovitě, že nemůže býti prekludován, kdyžtě teprve nař. výměrem jest uvědomován o tom, že jest vlastně u něho započítání válečných let a z toho plynoucí nárok na vrácení pensijních příspěvků, a že odvolání výnosu na ustanovení § 151 odst. 6 plat. zák. jest nepřípadné. Žal. úřad zamítl odvolání stran nároku na doplatek na služebních příjmech rozhodnutím z 7. srpna 1929 v podstatě z těchto důvodů: »Podle čl. IV. zák. č. 2/1920 Sb. a § 165 plat. zák. č. 103/1926 Sb. sráží se pensijní příspěvek v měsíčních částkách ze služebního platu státních zaměstnanců. Povinnost k placení tohoto příspěvku a jeho výše stanoví se z moci úřední, ježto uvedené předpisy neobsahují jiných formálních náležitostí. Náhled odvolání, že započítání válečných let děje se z úřední povinnosti, jest správný. Pro započítání toto jsou rozhodna data obsažená v osobním výkaze. Není předpisu, podle něhož státní zaměstnanec měl by právní nárok na to, aby úřad správní vydával mu za jeho činné služby osvědčení o započítání válečných let. V § 151 odst. 6 plat. zák. jsou úplně na roveň postaveny případy, kdy předpoklady pro výměru a poukaz služebních příjmů zjišťují se z moci úřední a kdy se zjišťují po žádosti či přihlášce zaměstnancově. Napadený výměr jest plně odůvodněn jasným ustanovením § 151 odst. 6 plat. zák. Ježto tímto specielním předpisem bylo přímo normováno promlčení nároku na doplatek na služebních příjmech, jest námitka bezdůvodného obohacení bezpodstatná.«
Toto rozhodnutí napadá stížnost, namítajíc jmenovitě, že v daném případě jde o vrácení přeplatku pensijního příspěvku a nikoliv o nějaké dodatečné vyplacení služebních příjmů a proto odvolání se na §151 odst. 6 plat. zák. jest nepřípadné. Nss dal stížnosti za pravdu.
V daném případě jde o výklad ustanovení 6. odst. § 151 plat. zák. č. 103/1926 Sb. Ustanovení to zní: »Byly-li zaměstnanci vypláceny služební příjmy nižší, než mu podle vydaných výměrů příslušely, nebo nebylo-li včas učiněno z moci úřední opatření o zvýšení služebních příjmů, na něž zaměstnanec měl podle platných předpisů nárok, může zaměstnanec uplatňovati nárok na doplatek scházejících částek pouze do tří roků od splatnosti té které nesprávně vyplacené částky. Totéž platí, pokud zvláštní předpisy jinak nestanoví, o nedoplatcích na služební příjmy, jestliže zaměstnanec svůj příslušný nárok, ač byl k tomu podle platných předpisů povinen, neuplatnil do tří roků od vzniku nároku.«
Jest nesporno, že nař. rozhodnutím byl zamítnut st-lem uplatňovaný nárok na vrácení přeplatků na pensijních příspěvcích za dobu od 1. října 1923 do 30. dubna 1926. Jen tato otázka jest na sporu. Presidium vrchního soudu v Praze odůvodnilo svůj výrok tím, že předmětné doplatky resp. přeplatky jsou promlčeny důsledkem ustanovení § 151 odst. 6 plat. zák. Žal. úřad pak, zamítaje st-lovo odvolání, mluví rovněž o nároku st-lovu na doplatek na služebních příjmech a to jak v enunciátě, tak v odůvodnění. Z uvedeného plyne, že žal. úřad, rozhoduje o uplatňovaném nároku st-lovu na vrácení přeplatku na pensijním příspěvku, posuzoval nárok tento podle ustanovení § 151 odst. 6 plat zák. s hlediska, že jde v daném případě o úpravu služebních příjmů.
Nss jest toho názoru, že žal. úřad nemá opory pro svůj výrok v ustanovení § 151 odst. 6 plat. zák. ve příčině řečené prekluse. Jest sice pravda, že nss v nál. Boh. A 9388/31 vyslovil právní názor, že rozhodnutí gfř v Bratislavě o srážce pensijních příspěvků z požitků státního zaměstnance týká se úpravy služebních příjmů ve smyslu § 151 plat. zák. č. 103/1926 Sb. a že podléhá proto instančnímu pořadu tam stanovenému. Od tohoto právního názoru ustoupil však nss na základě usnesení odborného plena z 29. října 1934 č. 897/32 pres., kdež vyslovil právní názor, že nárok státního zaměstnance na vrácení pensijních příspěvků nespadá pod preklusi stanovenou v § 151 odst. 6 plat. zák. č. 103/1926 Sb. a sice na podkladě těchto úvah:
Jde-li o přeplatek na pensijních příspěvcích, nelze říci, že by byly zaměstnanci vypláceny služební příjmy nižší, než mu podle vydaných výměrů příslušely, ani, že nebylo včas učiněno z moci úřední opatření o zvýšení služebních příjmů, na něž zaměstnanec měl podle platných předpisů nárok. Domáhá-li se však zaměstnanec vrácení toho, co neprávem vydal, nelze mluviti o služebních příjmech ve smyslu právě citovaného ustanovení a nelze tedy mluviti ani o prvé ani druhé eventualitě prvé věty odst. 6 § 151 plat. zák. a také o nedoplatcích na služební příjmy ve smyslu druhé věty tohoto předpisu.
Jde-li o vrácení přeplaceného pensijního příspěvku proto, že zaměstnanec nabyl podle čl. IV. odst. 3 zák. č. 2 Sb. ex 1920 resp. podle § 165 plat. zák. č. 103/1926 Sb. od placení určité dávky, která se platí pensijních příspěvků, jde zřejmě o osvobození od placení tohoto příspěvku a tedy po rozumu čl. IV. odst. 2 zák. č. 2/1920 Sb. a 2. odst. § 165 odst. 3 plat. zák. č. 103/26 Sb. nároku na osvobození od placení pro účely pensijní a sráží ze služebních platů. Ostatně osvobození od placení pensijních příspěvků nedotýká se výše služebních příjmů, tyto naopak zůstávají i po povolení osvobození od placení pensijních příspěvků i nadále nezměněny. Z povahy věci i ze slovného znění zákonného ustanovení, že se pensijní příspěvky srážejí ze služebního platu, plyne, že zákon rozeznává mezi služebním platem a pensijními příspěvky jako dávkou. Na věci nic nemění, že vrácení pensijních příspěvků vrhá reflex na výplatu služebních příjmů zaměstnancových proto, že pensijní příspěvek se sráží ze služebního platu. To jest jen otázka modality vybírání pensijních příspěvků, která se nijak nedotýká otázky nároku a výše služebních příjmů. Otázka nároku a výše služebních příjmů zůstává tím nedotčena a nemůže býti směšována s otázkou, kolik zaměstnanci zbude ze služebních příjmů po zaplacení pensijních příspěvků.
Z uvedeného se podává, že nárok na služební příjmy jest zcela odchylný od povinnosti platiti pensijní příspěvek a že nelze nárok na vrácení přeplaceného pensijního příspěvku zahrnouti pod nárok na doplatek scházejících částek služebních příjmů či pod nedoplatky na služební příjmy podle ustanovení § 151 odst. 6 plat. zák. Ale pak nezbývalo, než nař. rozhodnutí, které vycházelo z opačného a tudíž mylného právního názoru, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 11601.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 669-672.