Č. 11588.

Pojištění úrazové. — Řízení správní: * V právu dozoru, jež přísluší podle § 48 úrazového zákona č. 1/1888 ř. z. ministerstvu sociální péče, jest obsaženo i právo určovati místní příslušnost úrazových pojišťoven k rozhodování o vznesených nárocích. Toto právo jest založeno již skutečností, že úrazové pojišťovny, o něž jde, svoji příslušnost k věcnému rozhodování popřely.
(Nález ze dne 11. prosince 1934 č. 22054.)
Věc: Úrazová pojišťovna dělnická v Brně proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Podáním z 28. července 1929 obrátila se Růžena E. na ministerstvo soc. péče a uvedla, že její manžel Max E., jenž byl původně cestujícím a později řidičem auta firmy Fr. L. v Olomouci, utrpěl dne 28. září 1927 smrtelný úraz nedaleko Cvikova u České Lípy. Úrazová pojišťovna dělnická v Praze zamítla žádost za přiznání důchodu s odůvodněním, že Max E. byl cestujícím na provisi a nepodléhal proto úrazovému pojištění, a že, nehledíc k tomu, bylo sídlo podniku v Olomouci, pročež se pro otázku pojistné povinnosti jeví příslušnou Úrazová pojišťovna dělnická v Brně. Rozhodčí soud Úrazové pojišťovny dělnické v Praze zamítl pak žalobu za přiznání vdovského a sirotčího důchodu pro nepříslušnost, poněvadž auto patřilo firmě Fr. L. v Olomouci, u níž byl usmrcený jako zřízenec pojištěn, takže projednání případu přísluší Úrazové pojišťovně dělnické v Brně. Úrazová pojišťovna dělnická v Brně odmítá však se tímto případem zabývati. V podání byla vznesena žádost, aby ministerstvo soc. péče rozhodlo, která z obou pojišťoven je pro tento případ příslušna.
Ministerstvo soc. péče, vyžádavši si vyjádření obou úrazových pojišťoven, nařídilo pak zemskému úřadu v Praze, aby po vyšetření věci rozhodl o příslušnosti Úrazové pojišťovny dělnické v Praze. Ve svém vyjádření z 21. září 1929 uvedla stěžující si Úrazová pojišťovna dělnická
104* v Brně mimo jiné, že firma Fr. L. v Olomouci má u stěžující si pojišťovny pojištěny podniky sladovnu a skladiště v Olomouci a že při podniku sladovna je spolupojištěno osobní auto, kterého se užívá výhradně pro účely podniku v Olomouci, kdežto auto, jímž jezdil Max E., bylo přiděleno Rudolfu J. v Děčíně, generálnímu zástupci jmenované firmy. Max E. byl subzástupcem J., byl jím přijat a měl trvalé sídlo v Čechách. Auto, při němž se přihodil smrtelný úraz E., jezdilo pouze v Čechách a užívalo se ho výhradně pro potřebu generálního zastupitelství v Děčíně. Vzhledem k tomu nemá stěžující si pojišťovna zákonných předpokladů, aby jako místně příslušný ústav rozhodl o nároku pozůstalých na odškodnění.
Městská rada v Olomouci podala zprávu ze 4. listopadu 1929, podle níž nastoupil Max E. u firmy Fr. L. jako zástupce pro různé okresy v severních Čechách. Rudolf J. byl generálním zástupcem firmy a byl tudíž bezprostředním představeným E. Později dodala firma pro okresy, v nichž byl J. generálním zástupcem, osobní auto k návštěvě zákazníků a vyhledávání objednávek, a poněvadž měl E. vůdčí list a uměl auto říditi, ustanovila, že má býti současně jako řidič, jezditi se všemi zástupci, podřízenými J., a současně používati auta k cestování v přidělených mu okresích.
Zemský úřad v Praze vydal pak tento výměr ze 17. března 1930: »Ježto konaným šetřením bylo zjištěno, že podnik, ve kterém přihodil se smrtelný úraz Maxe E., totiž nákladní automobil »Tatra« značky O-VI-132, nebyl přihlášen Úrazové pojišťovně dělnické v Praze a podnik tento, jak vyšetřeno, byl technickou součástí továrny firmy »Export Hanna Malzfabrik Franz Langer et Söhne, Olmütz« v Olomouci, ležící v teritoriálním obvodu Úrazové pojišťovny dělnické v Brně, nelze ani řečený podnik za člena Úrazové pojišťovny dělnické v Praze podle § 10 úraz. zák. pokládati. Důsledkem toho nebyl ani udánlivě v podniku tom zaměstnaný Max E. členem řečené pojišťovny. Není tedy podle § 36 úraz. zák. Úrazová pojišťovna dělnická v Praze příslušna pro rozhodování o úrazovém důchodu.«
Z tohoto výměru se kromě Růženy E. odvolala i stěžující si pojišťovna, jíž byl výměr zemského úřadu též doručen. Po dalším šetření vyslovilo ministerstvo soc. péče nař. rozhodnutím, že u příležitosti odvolání Růženy E. a Úrazové pojišťovny dělnické v Brně, potvrzujíc v odpor vzatý výměr zemského úřadu v Praze, rozhoduje se stanoviska § 48 úraz. zák. ve věci samé, že stěžující si Úrazová pojišťovna dělnická v Brně jest pojišťovnou, které přísluší rozhodnouti o důchodu, na nějž činí Růžena E. nárok vzhledem k smrtelnému úrazu svého manžela. V důvodech tohoto rozhodnutí se praví: »Podle zprávy městské rady v Olomouci ze 4. listopadu 1929 byl Max E. firmou Fr. L. a spol. v Olomouci ustanoven řidičem nákladního automobilu značky O-VI-132. Automobil tento byl majetkem jmenované firmy, která jej také podle zprávy četnické stanice v D. ze 7. června 1930 pojistila u soukromých pojišťoven proti povinnému ručení a havariím a příslušné pojistné prémie z něho platila. Z provedeného šetření jest vidno, že automobil zn. O-VI-132, byť byl určen jen pro cesty v Čechách, jest pokládati za součást podniku firmy Fr. L. v Olomouci, poněvadž šlo o dodávání zboží vyrobeného ve zmíněném podniku, doprava zboží byla prováděna na účet jmenované firmy a v oblasti, kde se automobilové jízdy konaly, nebylo pobočného závodu firmy, resp. obchodního střediska, jež by bylo možno jako podnik ve smyslu úrazového zákona kvalifikovati. Jelikož pak sídlo podniku firmy Fr. L. a spol. jest v Olomouci, jest tím dána pojistná příslušnost k Úrazové pojišťovně dělnické v Brně. K námitce odvolávající se pojišťovny se poznamenává, že zemský úřad v Praze nerozhodoval o pojistné povinnosti podniku, o níž nebylo sporu, nýbrž řešil kompetenční konflikt, jenž vznikl mezi nositeli úrazového pojištění v Praze a Brně.«
O stížnosti, kterou na toto rozhodnutí podává Úrazová pojišťovna dělnická v Brně, uvážil nss toto: — — — — —
Stížnost namítá předem, že podle § 48 úraz. zák., jehož se žal. úřad dovolal jako právního podkladu své rozhodovací činnosti, vykonává státní dozor nad úrazovými pojišťovnami dělnickými příslušný zemský úřad a v dalším pořadu ministerstvo soc. péče. Tohoto dozorčího práva lze však užíti jen tehdy, nebylo-li dbáno ustanovení zákona. Úkolem státního dozoru je dbáti, aby se úrazové pojištění dělo způsobem zákonným. Podle § 18 úraz. zák. rozhoduje představenstvo pojišťovny, zda podnik, o jehož provozování se dovědělo, je či není podroben pojištění. Proti takovému rozhodnutí mohou býti podnikatelem neb orgánem státního dozoru podány námitky, o nichž musí rozhodnouti zemský úřad, při dalším odvolání pak ministerstvo soc. péče. Podle tohoto ustanovení měla tedy Úrazová pojišťovna dělnická v Praze, která se o úrazu a tím o provozování podniku dověděla, zjistiti a rozhodnouti, o jaký podnik tu jde, zdali jde o podnik automobil či o prodejní zastupitelství s používáním auta, nebo o zařízení podniku firmy Fr. L. v Olomouci, a měla o svém rozhodnutí vydati výměr, proti němuž by bylo možno použíti opravných prostředků. Dokud se tak nestalo, nelze říci, že nebylo dbáno ustanovení zákona. Dozorčí úřad mohl tedy jen naříditi úrazové pojišťovně, aby zjistila, o který podnik jde, a aby rozhodla o jeho pojistné příslušnosti. Teprve kdyby bylo učiněno protizákonné rozhodnutí, a toto rozhodnutí se stalo pravoplatným, bylo je možno u vykonávání státního dozoru ve smyslu § 48 úraz. zák. zrušiti.
Obsah těchto vývodů lze chápati jako námitku, že nebylo předpokladů, za nichž podle § 48 úraz. zák. může ministerstvo soc. péče vydávati výroky jako dozorčí úřad nad úrazovými pojišťovnami. Stížnosti nebylo však možno přisvědčiti. V § 48 úraz. zákona je stanoveno, že státní dozor nad pojišťovnami, zřízenými podle tohoto zákona, vykonává politický úřad zemský, v jehož obvodu je sídlo dotyčné pojišťovny, a v dalším postupu ministr soc. péče.
Podle obsahu správních spisů došlo k nař. rozhodnutí za těchto skutečností: Úrazová pojišťovna dělnická v Praze nepřiznala výměrem ze dne 31. března 1928 Růženě E. důchodu ze smrtelného úrazu jejího manžela, projevivši názor, že Max E. nebyl zaměstnancem podle § 11 úraz. zák., a podotknuvši, že nehledíc k tomu, bylo sídlo podniku v Olomouci, pročež se pro otázku pojistné povinnosti jeví příslušnou Úrazová pojišťovna dělnická v Brně. Žalobu, která proti tomuto výměru byla podána, zamítl rozhodčí soud Úrazové pojišťovny dělnické v Praze pro nepříslušnost z důvodu, že projednání případu přísluší stěžující si úrazové pojišťovně v Brně. Avšak ani stěžující si Úrazová pojišťovna v Brně, na kterou se Růžena E., zastoupena Jaroslavem P., obrátila, neuznala své příslušnosti, poněvadž se automobil, u něhož se úraz přihodil, nenalézal v okrsku stěžující si pojišťovny, a vyslovila v dopise z 15. června 1929, že se proto nemůže touto záležitostí zabývati a vydávati rozhodnutí o důchodu.
Jest ovšem pravda, že Úrazová pojišťovna dělnická v Praze ve svém výměru z 31. března 1928 vyslovila, že pozůstalým po Maxu E. nárok na důchod nepřísluší, poněvadž nešlo o zaměstnance ve smyslu § 11 úraz. zák., leč k tomu připojila dodatek, že nehledíc k tomu (že nešlo o zaměstnance podle § 11 úraz. zák.) bylo sídlo podniku v Olomouci, pročež se pro otázku pojistné povinnosti jeví příslušnou stěžující si pojišťovna v Brně. Bylo tu proto i se strany Úrazové pojišťovny dělnické v Praze popření její příslušnosti, jak to pak došlo jediného výrazu v nálezu rozhodčího soudu této pojišťovny z 24. dubna 1929 a to jako emanace primerní, kdežto výroku o tom, že pozůstalým nárok na důchod nepřísluší, lze přiznati jen povahu podružného projevu názoru ve věci samé.
Za tohoto stavu dospělo se k situaci, v níž se strany obou v úvahu přicházejících pojišťoven byla popřena jejich příslušnost projednati věcně otázku nároku pozůstalých po Maxu E., při čemž nepadá na váhu, že stěžující si pojišťovna neučinila tak zvláštním formálním výměrem, nýbrž ve formě prostého dopisu, když přece jeho obsahem vyslovila, že nejsouc k projednání nároku příslušna nebude ve věci samé rozhodovati.
Úrazový zákon nemá zvláštního ustanovení, jež by výslovně normvalo, jakým postupem je řešiti otázku tohoto druhu negativního kompetenčního konfliktu, to jest v jakých formách a kterým orgánem má býti rozhodováno, která z pojišťoven jest příslušna, aby o uplatněném nároku věcně rozhodla. Naproti tomu nelze si mysliti, že by zákonodárce byl chtěl ponechati tuto otázku vůbec nevyřešenu. Je proto na snadě myšlenka, že řešení otázky té spadá podle vůle zákonodárcovy do okruhu práv, vyhražených nahoře citovaným §em 48 úr. zák. státní moci dohlédací nad pojišťovnami. Výkon tohoto práva dohlédacího, jež zasahuje právě obory v zákoně procesně a kompetenčně jinak neupravené, není však v citovaném § 48 vázán na zvláštní procesní předpoklady, z čehož pak jde, že právo dozorčího úřadu určovati příslušnost té neb oné pojišťovny je tu dáno již skutečností, že v úvahu přicházející pojišťovny svoji příslušnost k věcnému rozhodování popřely, aniž je třeba, aby tak učinily formálními výměry a aby na tomto základě bylo provedeno zvláštní opravné řízení. Je proto zjevno, že za stavu, jak byl nahoře vylíčen, byl státní úřad dohlédací oprávněn vydati ze své moci dozorčí výrok, určující příslušnost jedné z dnešních sporných stran k věcnému rozhodnutí o vzneseném nároku. Úřadem tím pak nemohl býti politický úřad zemský, když šlo o pojišťovny, nemající sídlo v obvodu téhož zemského úřadu, nýbrž jedině ministerstvo soc. péče.
Poukazuje-li stížnost k tomu, že podle § 18 úraz. zák. rozhoduje představenstvo pojišťovny, zda podnik, o jehož provozování se dovědělo, je či není podroben pojištění, a že proti takovému rozhodnutí mohou býti podány námitky, o nichž rozhoduje zemský úřad, že měla tedy Úrazová pojišťovna v Praze rozhodnouti, o jaký podnik jde, a vydati o tom výměr s vyhražením opravných prostředků podle § 18 úraz. zák., a že dokud se tak nestalo, že mohl žal. úřad jen naříditi, aby zjistila, o jaký podnik jde, a rozhodla o jeho pojistné příslušnosti, kdežto podle § 48 že mohl postupovati jen tehdy, bylo-li učiněno rozhodnutí protizákonné a nabylo-li právní moci, je k tomu poznamenati, že ministerstvo soc. péče nerozhodovalo o tom, zda podnik, při němž došlo k úrazu, je či není podroben úrazovému pojištění, nýbrž že šlo právě jen o to, která z obou pojišťoven má o pojistné povinnosti podle § 18 úraz. zák. rozhodnouti, takže poukaz na tento posléze uvedený předpis a postup jím předepsaný zcela selhává.
Nss nemohl proto uznati, že k vydání výroku, jaký učinilo, nebylo ministerstvo sociální péče příslušno, a mohl proto přejíti k dalšímu obsahu stížnosti, týkajícímu se již merita věci, totiž otázky, zda stěžující si pojišťovna jest onou pojišťovnou, které přísluší rozhodovati o vzneseném nároku na důchod.
Stížnost tu namítá, že podklady pro rozhodnutí žal. úřadu v této otázce nebyly dostatečné, jak lze poznati z odůvodnění nař. rozhodnutí, kde se praví, že Max E. byl firmou L. ustanoven řidičem automobilu. Stížnost popírá správnost tohoto zjištění, uvádějíc v podstatě, že E.-ovi bylo na základě ujednání z 1. prosince 1926 předáno jmenovanou firmou zastupování firmy, v té době že nebylo však ještě hlavnímu zástupci J.-ovi přiděleno auto. To mu bylo přiděleno teprve v dubnu 1927, a E. se sám nabídl, že bude auto říditi. Na jeho smlouvě s firmou nestala se však žádná změna, a nebyl tedy E. firmou L. ustanoven řidičem jejího automobilu.
K této výtce jest uvésti, že v dnešním sporu jde jen o řešení otázky příslušnosti stěžující si pojišťovny k rozhodnutí o důchodu, pro níž jest ovšem zcela nerozhodno, v jakém smluvním poměru byl Max E. k firmě L., pokud se týče, k jakým funkcím byl podle obsahu svého smluvního poměru ustanoven. Žal. úřad ovšem praví v úvodě důvodů nař. rozhodnutí, že Max E. byl firmou L. ustanoven řidičem nákladního automobilu, leč z tohoto zjištění nevyvozuje žádných konsekvencí pro spornou otázku příslušnosti stěžující si pojišťovny k rozhodování, takže je zcela nerozhodno, zda ono zjištění, pro dnešní spor zcela bezvýznamné, odpovídá skutečnosti či nikoli. Možno proto otázku správnosti tohoto zjištění ponechati mimo věcný zřetel.
K ostatnímu obsahu stížnosti, jímž se blíže dovozuje, že automobil značky O-VI-132 nebyl součástí podniku firmy L. v Olomouci, za jakou jej prohlásil žal. úřad, bylo pak uvážiti:
Žal. úřad uznal uvedený automobil za součást podniku firmy v Olomouci proto, že šlo o dodávání zboží, vyrobeného ve zmíněném podniku, doprava zboží byla prováděna na účet jmenované firmy, a v oblasti, kde se automobilové jízdy konaly, nebylo pobočného závodu, resp. obchodního střediska, jež by bylo možno kvalifikovati jako podnik ve smyslu úrazového zákona. Podle toho uznal žal. úřad skutečnosti, že šlo o dodávání zboží, vyrobeného v podniku v Olomouci, a že doprava zboží byla prováděna na účet jmenované firmy, za znaky, na jejichž základě dospěl k závěru o tom, že automobil je součástí podniku firmy v Olomouci, jen ve spojení se skutečností, že v oblasti, kde se automobilové jízdy konaly, nebylo pobočného závodu resp. obchodního střediska, jež by bylo možno kvalifikovati jako podnik ve smyslu úrazového zákona. V otázce, zda byl tu v oné oblasti takový pobočný závod resp. obchodní středisko, je pak právě jádro sporu. V řízení správním podala stěžující si pojišťovna vyjádření z 21. září 1929, v němž uvedla mimo jiné, že auto, o něž jde, bylo přiděleno Rudolfu J. v Děčíně, jenž byl generálním zástupcem firmy L., a užívalo se ho výhradně pro potřebu tohoto generálního zastupitelství. Ve svém odvolání, u jehož příležitosti vydalo ministerstvo soc. péče své rozhodnutí, tvrdila pak stěžující si pojišťovna, že generální zástupce J. upravoval používání automobilu ve vlastním oboru působnosti. Toto generální zastupitelství je prodejní kancelář pro severní Čechy a udržuje v J.-ově domě sklad výrobků firmy, z kterého se dodává jednotlivým odběratelům. Činnost tohoto generálního zastupitelství směřuje k tomu, aby zboží, převzaté z továrny pro obchod, bylo dáno do obchodu, a tato činnost se odehrává v místnostech úplně oddělených od závodu samého. Nevykonává se tedy činnost v rámci olomouckého závodu a ve spojení s produkcí, nýbrž výhradně jako část komerčních výkonů. Tuto činnost generálního zastupitelství nelze proto považovati za technickou součást firmy v Olomouci, a nebyl proto technickou součástí uvedeného podniku v Olomouci ani nákladní automobil, sloužící k rozvážení zboží ze skladu generálního zastupitelství, nýbrž jde o samostatný podnik.
Podstatou těchto poukazů netvrdila ovšem st-lka, že t. zv. generální zastupitelství v Děčíně je pobočným závodem olomoucké firmy, přece však spatřovala v něm zvláštní obchodní středisko, které možno kvalifikovati jako podnik ve smyslu úrazového zákona.
Žal. úřad nevypořádal se s poukazy stěžující si pojišťovny po stránce skutkové vůbec, po stránce právní pak prostě prohlásil, že v oblasti, ve které se jízdy konaly, nebylo pobočného závodu resp. obchodního střediska, jež by bylo možno kvalifikovati jako podnik ve smyslu úrazového zákona, aniž toto svoje stanovisko vzhledem k tvrzením stěžující si pojišťovny jakkoli blíže odůvodnil. Tím znesnadnil st-lce obranu před nss-em, tomuto soudu pak znemožnil náležité přezkoumání zákonnosti nař. rozhodnutí. Trpí proto toto jeho rozhodnutí podstatnou vadou, pročež je bylo zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 2140. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 589-590.