Č. 11590.

Zaměstnanci veřejní: Z pouhé skutečnosti, že státní zaměstnanec býv. státu uherského složil slib věrnosti republice Československé a že i po převratu konal službu na svém místě dále, neplyne ještě, že se stal trvalým zaměstnancem čsl. státu.
(Nález ze dne 11. prosince 1934 č. 23370.)
Věc: Alexandr K. v P. proti ministerstvu veřejných prací o přeřazení do úřednické skupiny.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl za býv. vlády uherské podúředníkem státních železáren v Podbrezové, dne 18. ledna 1920 složil slib věrnosti republice Československé a dle osobního výkazu konal nadále službu jako podúředník při státní železárně v Podbrezové. Byv na základě výnosu min. veř. prací z 30. června 1924 vyzván, aby podal žádost za přeložení na trvalý odpočinek, podal proti vyzvání tomuto dne 14. října 1924 námitky, v nichž uplatňoval, že splnil všechny podmínky zákona z 15. dubna 1920 č. 289 Sb. a žádal, aby byl přeřazen do skupiny úřednické a aby mu pak v této skupině služební doba byla znovu propočtena a aby až do vyřízení této věci byl ponechán v činné službě.
Rozhodnutím z 15. ledna 1925 byl však st-l z moci úřední podle § 80 odst. 2 resp. § 179 služ. pragm. přeložen na odpočinek, při čemž žádosti jeho, aby byl před pensionováním přeřazen do kategorie úřednické podle zák. z 15. dubna 1920 č. 289 Sb. vyhověno nebylo, jelikož tento zákon se vztahuje toliko na státní báňské podniky, k nimž nelze počítati též státní železárny. Rozhodnutí toto zůstalo nedotčeno v oné části, kterou se st-l dává do výslužby z moci úřední, ostatní části byly však na stížnost st-lovu nálezem nss-u ze dne 9. června 1926 č. 12075 zrušeny pro vady řízení. Dalším rozhodnutím žal. úřadu ze 14. září 1926 nebylo vyhověno žádosti st-lově ze 14. října 1924, jakož i další žádosti o přeřazení do skupiny úřednické podle zák. č. 289/20 Sb. v podstatě z toho důvodu, že zákon ten vztahuje se toliko na státní báňské podniky, k nimž státní železárnu a ocelárnu v Podbrezové nelze počítati. Toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem nss-u z 21. dubna 1928 č. 10131/28 pro vadnost řízení. Na to žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl opětně žádostem st-lovým ze 14. října 1924, resp. z 2. července 1926 a 11. července 1929 o přeřazení do skupiny úřednické podle zákona č. 289/20 Sb.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss:
Na sporu je otázka, zda st-l má právní nárok na to, aby byl podle zák. č. 289/1920 Sb. přeřazen do skupiny úřednické. Žal. úřad odepřel st-li nárok na přeřazení do skupiny úřednické podle cit. zákona ze dvou důvodů, a to:
1. proto, že předpokladem takového nároku je, aby se na st-le vztahovaly předpisy služební pragmatiky, kterýžto předpoklad u st-le splněn není, ježto st-l se nestal skutečným zaměstnancem československého státního podniku, a
2. proto, že se zákon č. 289/1920 Sb. vztahuje toliko na státní báňské podniky, kdežto železárny a ocelárny v Podbrezové nejsou státním báňským podnikem, nýbrž podnikem živnostenským a ježto ředitelství těchto železáren nebylo v rozhodné době organickou součástí některého státního báňského podniku.
Proti zásadnímu názoru žal. úřadu, že předpokladem nároku na přeřazení do skupiny úřednické podle zák. č. 289/20 Sb. je požadavek, aby se na st-le vztahovaly předpisy služební pragmatiky z roku 1914, stížnost nebrojí.
Stížnost namítá jen, že tento zásadní předpoklad je u st-le splněn. To dovozuje stížnost námitkou, že Československá republika na základě kontinuity převzala všechny bývalé uherské státní zaměstnance, kteří dne 28. října 1918 konali službu, služby té se nezřekli a složili přísahu věrnosti republice, takže nějakého individuelního aktu jmenovacího nebylo vůbec zapotřebí. St-l prý konal službu čsl. státu až do roku 1925, kdy byl pensionován, složil 18. března 1920 úřednickou přísahu, čímž po názoru stížnosti bylo trvalé zaměstnání st-lovo, vykonávané via facti, sankcionováno, a je prý tedy zcela irrelevantní, jaké po případě protizákonné výnosy ministr s plnou mocí vydal.
Námitka tato není důvodná. Stát československý nesukcedoval v právní poměry státních zaměstnanců bývalého státu uherského v tom smyslu, jak za to má stížnost. To je viděti z celé úpravy státně-zaměstnaneckých poměrů na Slovensku.
Již zákonem č. 64/1918 Sb. bylo stanoveno, že státní, samosprávní a církevní hodnostáři, úředníci a zaměstnanci býv. státu uherského se ponechávají prozatímně ve svých úřadech, složí-li slib poslušnosti republice Československé a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly. Zákon č. 269/1920 Sb., kterým byly upraveny poměry úředníků a zřízenců býv. státu uherského na Slov. a v Podk. Rusi, pak stanovil v § 2, že úředníci a zřízenci u úřadů býv. státu uherského na Slov. a Podk. Rusi se stávají státními zaměstnanci státu Československého a jsou podrobeni služební pragmatice z roku 1914 jen za podmínek tímto zákonem stanovených, t. j. za podmínky, že podali ve stanovené lhůtě žádost za své ustanovení u ministra pro Slov. (§ 4), a že o přijetí přihlášených úředníků rozhodne příslušný ústřední úřad (§ 6 odst. 2).
Jedině úředníci a zřízenci, kteří již byli na Slov. a Podk. Rusi ústředním úřadem republiky Československé trvale ustanoveni nebo tam byli z úřednictva ustanoveného v ostatních zemích republiky Československé službou přikázáni, byli povinnosti podati žádost za své ustanovení ve smyslu zák. č. 269/20 Sb. zproštěni.
Podobným způsobem bylo upraveno převzetí zaměstnanců župních do státních služeb československých zákonem č. 210/1920 Sb. Poměry úředníků u soudů na území bývalého státu uherského byly pak upraveny zákonem č. 270/20 Sb. Pokud jde o zaměstnance státních podniků bývalého státu uherského na Slov. a v Podk. Rusi, stanoví § 10 zák. č. 269/20 Sb., že poměry zaměstnanců těch budou upraveny obdobně, t. j. obdobně podle zásad stanovených zákonem č. 269/1920 Sb., a sice vlád. nařízením.
Z toho tedy, že st-l složil slib věrnosti republice Československé a že i po převratu konal službu dále, neplyne ještě, že st-l se stal trvalým zaměstnancem československého státu, ježto k tomu bylo potřebí zvláštního ustanovovacího aktu ústředního úřadu, jímž se však st-l vykázati nemůže.
Stížnost dále namítá, že žal. úřad uznal právní charakter st-le jako skutečného státního zaměstnance československého státu; stalo prý se tak v odvodních spisech, které min. veř. prací podalo v průběhu řízení pod č. 12074/26 a 10131/28, v nichž prý žal. úřad implicite uznal, že se st-l stal skutečným zaměstnancem československého státu, a že se na něho vztahují předpisy služební pragmatiky. Námitka tato je však bezdůvodná již proto, že odvodní spisy podané k dřívějším stížnostem st-lovým uznání takového neobsahují, nýbrž dovozují jenom, že státní železárny v Podbrezové nejsou podnikem báňským.
Konečně namítá stížnost, že i kdyby výměra odpočivných požitků podle předpisů platných pro státní zaměstnance československé se byla stala omylem, což stížnost popírá, nabyl tím st-l nicméně právo uplatňovati všechna práva, která příslušejí československým státním zaměstnancům.
Leč ani tato námitka není důvodná, ježto, je-li k založení služebního poměru československého státního zaměstnance potřebí zvláštního ustanovovacího aktu vydaného ústředním úřadem československým, jak výše bylo dovozeno, nemohla by náležitost tato býti nahražena tím, že st-l byl pensionován a odpočivné požitky st-lovy byly vyměřeny dle předpisů platných pro státní zaměstnance, ježto i když st-l byl podle předpisů pro státní zaměstnance pensionován, nelze z úpravy odpočivných požitků nic dovozovati pro právní povahu předchozího aktivního poměru, neboť § 1 zák. č. 289/1920 Sb. předpokládá aktivní služební poměr státních zaměstnanců, podléhajících služební pragmatice, kterýžto předpoklad u st-le splněn není.
Stížnosti nepodařilo se tedy zvrátiti důvod žal. úřadem na prvém místě uvedený, a ježto tento důvod stačí k podepření nař. rozhodnutí, nebylo již zapotřebí, aby se soud zabýval dalším důvodem, jejž žal. úřad ve svém rozhodnutí na druhém místě uvedl.
105*

Citace:

Č. 11590.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 645-647.