Č. 11523.
Legionáři: K výkladu pojmu konání služby »podle svého služebního přidělení ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 462/1919 Sb., jako jednoho z předpokladů nároku na přiznání legionářského karakteru.
(Nález ze dne 3. listopadu 1934 č. 17525.)
Věc: Josef S. v J. (adv. Dr. Bohumil Kynych z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o oduznání karakteru legionáře.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 28. října 1931 žádal st-l — po bezvýsledném uplatnění tohoto nároku v letech 1921, 1922 a 1925 — znovu o přiznání karakteru legionáře. V této své žádosti uvedl, že v roce 1914 byl jako býv. rak. vojín zajat na ruské frontě a že v Rusku vstoupil do československého vojska na základě přihlášky v dubnu r. 1916, kterou učinil u p. V. v asijském Rusku v městě Ch. Z Ch. byl převezen do Ta. a ještě téhož roku 1916 dopraven do T. do závodu na výrobu střeliva. V T. pracoval až do roku 1918 a po rozpuštění t.-ské organisace se vrátil s transportem p. H., plnomocníka Národní Rady v Rusku, do českosloslovenského státu r. 1919, kde byl demobilisován v září 1919.
Žal. úřad nař. rozhodnutím po provedeném šetření zamítl žádost st-lovu za přiznání karakteru legionáře podle zák. č. 462/1919 Sb. a vl. nař. č. 151/1920 Sb. z těchto důvodů: Podle archivních záznamů se st-l nepřihlásil ke službě ve zbrani v československém zahraničním vojsku. Pracoval sice od 10. srpna 1916 v t.-ském závodě, ale když na jaře 1918 odjížděli přihlášení dobrovolníci do vojska, st-l s nimi neodjel a zůstal v T., ač nebyl ustanoven, aby zde zůstal na likvidaci závodu s panem H. Svědkové jím uvedení jeho údajů nepotvrdili nebo oznámili, že se po 14 letech naň již nepamatují. Nevyhověl tudíž podmínkám výše citovaného legionářského zákona a karakter legionáře mu nepatří.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Podle § 2 odst. 1 zák. č. 462/1919 Sb. — odst. 3 tohoto paragrafu, v němž se za určitých modalit přiznává karakter legionářů Čechoslovákům, příslušníkům spojeneckých armád, v daném sporu nepadá na váhu — je legionářem každý dobrovolník československé legionářské (revoluční — zahraniční) armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci československé Národní Rady v Paříži, nebo některé z jejích odboček, nejdéle do 28. října 1918, a to úplně dobrovolně, bez jakéhokoliv nátlaku nebo nařízení československé Národní Rady nebo jiného československého revolučního orgánu, veřejnou mocí nadaného, a v den převratu, t. j. 28. října 1918, skutečně v ní službu podle svého služebního přidělení konal. Vedle toho se tímto předpisem — kterážto ustanovení však v daném případě nepřicházejí v úvahu — za předpokladu splnění dobrovolné přihlášky shora označené přiznává karakter legionáře též tomu, kdo hodnověrně prokáže, že z důvodů na jeho moci a vůli nezávislých, nemohl v den 28. října 1918 v místě příslušného zařazujícího a přidělujícího československého vojenského úřadu k zařazení býti přítomen, nebo kdo byl z československé armády řádně propuštěn.
Ze shora uvedeného ustanovení, pokud in concreto přichází v úvahu, plyne, že zákon nárok na přiznání legionářského karakteru váže na splnění dvou podmínek a to: 1. že osoba přiznání tohoto karakteru se domáhající se nejdéle do 28. října 1918 dobrovolně u příslušného k tomu orgánu přihlásila do československé legionářské armády a 2. že v této armádě v den 28. října 1918 skutečně podle svého služebního přidělení konala službu. Při tom netřeba snad ani zvlášť zdůrazňovati, že obě uvedené podmínky musí býti v osobě domáhající se přiznání legionářského karakteru splněny a že nedostatek byť i jen jedné z nich nárok na přiznání legionářského karakteru vylučuje.
V daném případě odepřel žal. úřad přiznati st-li karakter legionáře proto, že nesplnil žádné z obou uvedených podmínek, tedy že se ani do československé legionářské armády dobrovolně nepřihlásil, ani v ní v den převratu nekonal skutečně služby podle svého služebního přidělení. Pokud se posléz uvedené podmínky týče, odůvodnil žal. úřad svůj výrok tím, že st-l pracoval sice od 10. srpna 1916 v t.-ském závodě, ale když na jaře 1918 odjížděli přihlášení dobrovolníci do vojska, st-l s nimi neodjel a zůstal v T., ač nebyl ustanoven, aby zde zůstal na likvidaci závodu s panem H.
Z tohoto odůvodnění jest zřejmo, že žal. úřad, aniž upřel práci st-lem v t.-ském závodě konané kvalifikaci služby v československé legionářské armádě, shledal nesplnění podmínky svrchu sub 2. uvedené v tom, že st-l, neodjev na jaře roku 1918 s ostatními dobrovolníky do vojska a nebyv ustanoven k likvidaci závodu, v den převratu nekonal službu v tomto závodě podle svého služebního přidělení. St-l to popírá a dovolává se k vyvrácení tohoto zjištění žal. úřadu jednak »potvrzení« evidenční kanceláře Čechoslováků v Rusku z 21. srpna 1919, jednak »potvrzení«, vystaveného plnomocníkem československé Národní Rady, oddělení pro Rusko, Josefem H. z 9. prosince 1918, uváděje, že z těchto dokladů je zřejmo, že byl přidělen na práci v t.-ském závodě a sice — jak z posléz uvedeného potvrzení vysvítá — nejméně po dobu od r. 1916 do 9. prosince 1918 a že tedy i v den převratu v tomto závodě službu podle svého služebního přidělení konal.
V prvém ze st-lem dovolaných dokladů se potvrzuje, že Josef S. veden jest v evidenci ruské legie při evidenční kanceláři v Praze a že jmenovaný se hlásil do československého vojska a byl přidělen na obranu na práci v T. při výrobě střeliva. V druhém dokladu shora označeném potvrzuje jmenovaný tam plnomocník Národní Rady v této své vlastnosti, že Josef S. byl od r. 1916 zaměstnán v Rusko-Baltických závodech na náboje v městě T., že byl zapsán u Československé Národní Rady jakožto dobrovolník a platil řádně ustanovenou národní daň.
Než žádný z těchto dokladů není po mínění nss-u způsobilý zvrátiti zjištění žal. úřadu, že st-l neodjev na jaře 1918 do vojska a nebyv ustanoven k likvidaci t.-ského závodu v den převratu v československé armádě skutečně podle svého služebního přidělení služby nekonal. Neboť z dokladu shora na prvém místě uvedeného lze, pokud se konání služby týče, vyčisti jen tolik, že st-l byl přidělen na práci na obranu v t.-ském závodě, není z něho však patrno, kdy se tak stalo a zejména ani do kdy toto přidělení trvalo. Z dokladu druhého pak vysvítá pouze, že st-l fakticky byl v t.-ském závodě na výrobu střeliva zaměstnán, doklad ten nepodává však důkazu o tom, že a kým byl k této práci přidělen, tím méně pak v které a po kterou dobu se tak stalo.
Zůstává tedy zjištění žal. úřadu, že st-l v rozhodný den 28. října 1918 v československé legionářské armádě podle svého služebního přidělení skutečně Služby nekonal a že tedy nesplnil druhý předpoklad pro přiznání legionářského karakteru zákonem stanovený, stížností neotřeseno. Ježto pak, jak svrchu bylo podotčeno, nárok na přiznání karakteru legionáře jest podmíněn splněním obou v zákoně vytčených předpokladů a nedostatek byť i jednoho z nich vznik tohoto nároku vylučuje, musila stížnost býti zamítnuta, aniž měl soud příčinu zkoumati zákonitost nař. rozhodnuti, pokud st-li odepřelo přiznati legionářský karakter i z důvodu nesplnění podmínky prvé, t. j. řádné přihlášky do československé legionářské armády.