Č. 11 423.

Živnostenské právo: živn. úřad není oprávněn vázati koncesi pro periodickou dopravu osob autobusy rozvazovací výminkou toho obsahu, že koncese se uděluje jen na dobu, dokud nebude místní potřeba cestovní uspokojena tím, že státní správa vybuduje v atrakčním obvodu automobilní trati spojení železniční nebo automobilové směru souhlasného nebo málo odchylného, nebo že se železniční spojení zlepší do té míry, že linky autobusové nebude třeba. (Nález ze dne 18. září 1934 č. 17 646.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 11316/34 a tam uvedené.
Věc: Obec O. proti zemskému úřadu v Praze o koncesi k periodické dopravě osob.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím byla koncese vázána podmínkou č. 11, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: K žádosti z 31. srpna 1929 udělil okr. úřad v (Ústí n. Lab. výměrem z 25. února 1930 Městské elektrárně v Ú. koncesi k provozování živnosti periodické dopravy osob na trati L.—M.—J.—S.—státní hranice za určitých podmínek, z nichž podmínka č. 1 zněla takto: »Koncese zaniká kdykoli bez jakéhokoli nároku na náhradu, zřídí-li státní správa vlastní automobilní trať směru stejného nebo nepříliš odchylného.« Podmínka č. 11 měla toto znění: »Podnikatel zruší automobilní trať bez nároku na náhradu, vybuduje-li státní železniční správa v atrakčním obvodu automobilní trati spojení železniční neb automobilové směru souhlasného nebo málo odchylného nebo prokáže-li citelnou konkurenci dnešnímu spojení železničnímu.«
Nař. rozhodnutím vyhověl žal. úřad včas proti tomu podanému odvolání st-lky a zrušil podmínku č. 1 koncesního dekretu a podmínku č. 11 upravil takto: »Koncese se uděluje pouze na dobu, dokud nebude místní cestovní potřeba uspokojena tím, že státní správa vybuduje v atrakčním obvodu automobilní trati spojení železniční neb automobilové směru souhlasného nebo málo odchylného, nebo že se zlepší spojení železniční do té míry, že se nebude jeviti potřeba linky autobusové.«
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost směřuje toliko proti uložení podmínky č. 11 a dovozuje, že tato podmínka jest nezákonná, ježto zákonu jest neznámo udílení koncese na určitý čas, a vytýká, že žal. úřad k této námitce, kterou st-lka uplatnila již v odvolání, v nař. rozhodnutí vůbec nevzal žádného zřetele.
V té příčině má stížnost pravdu. V tom, že žal. úřad k vývodům odvolání nezaujal stanoviska a výslovně se jimi nezabýval, nutno spatřovati vadu řízení. Než tato vada není podstatná, neboť jí ani nebyla pod- statně ztížena obrana st-lky před nss-em, ani nebylo nss-u znemožněno přezkoumati nař. rozhodnutí. Z obsahu nař. rozhodnutí totiž plyne logicky, že žal. úřad nesdílí právního názoru, vysloveného v st-lčině odvolání, a že má za to, že koncese, o kterou tu jde, může býti obmezena podmínkou resolutivní.
Avšak tento názor žal. úřadu je právně mylný. Předpis § 23:1 a § 23:5 živn. ř. stanoví vyčerpávajícím způsobem podmínky, jichž splnění dává žadateli nárok na udělení koncese pro periodickou dopravu osob. Z toho plyne, že jsou-li splněny všechny náležitosti v zákoně předepsané k nabytí koncese, nesmí úřad odepříti udělení koncese a nesmí také udělenou koncesi obmezovati výhradami, předpisy a podmínkami, které nemají opory v zákoně. Případy, kdy zaniká živn. oprávnění resp. kdy může býti odňato, jsou vypočteny v §§ 56, 57, 133 b, 139, 144 a 146:2 živn. ř. Ani z těchto ani z nějakých jiných ustanovení živn. ř. nelze dovoditi právo živn. úřadu vázati koncesi pro periodickou dopravu osob resolutivní podmínkou toho obsahu, že se koncese udělí pouze na dobu, dokud nebude místní cestovní potřeba uspokojena tím, že státní správa vybuduje v atrakčním obvodu automobilní trati spojení železniční nebo automobilové směru souhlasného nebo málo odchylného, nebo že se železniční spojení zlepší do té míry, že se nebude jeviti potřeba linky autobusové. Jestliže tedy žal. úřad obmezil udělení koncese zmíněnou podmínkou, jednal v rozporu se zákonem a uložení podmínky č. 11 bylo zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 11423. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 197-199.