Č. 7373.

Zdravotnictví. — živnostenské právo: I. * Administrativní úřad v zemích historických jest oprávněn zakázati výkon babické praxe porodní asistentce, jež byla odsouzena pro zločin krádeže. — II. * Předpokladem pro výkon babické praxe jest spolehlivost a důvěryhodnost.
(Nález ze dne 23. června 1928 č. 17706.)
Prejudikatura: Boh. A 4489/25.
Věc: Augusta N. v B. (adv. Dr. Lad. Weber z Prahy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy stran odnětí babického diplomu.
Výrok: Stížnost na rozhodnutí z 28. února 1923 odmítá se jako nepřípustná, na rozhodnutí z 24. března 1926 zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím žal. min. z 28. února 1923 zamítnuto bylo v cestě instanční odvolání st-lčino z výměru osp-é ve V. ze 14. června 1918, jímž bylo st-lce odňato oprávnění vykonávati babickou praxi, poněvadž byla pravoplatně odsouzena pro zločin spoluviny na krádeži, čímž pozbyla důvěryhodnosti, potřebné k výkonu svého povolání. — Podáním ze 17. července 1923 obrátila se st-lka na zsp-ou v Praze se žádostí, aby byla znovu připuštěna k provozování babické praxe, poněvadž byla odsouzena pro čin, který s výkonem jejího povolání nesouvisí, poněvadž dle zák. z 21. března 1918 č. 108 ř. z. jsou u ní dány podmínky po prominutí a zahlazení trestu a poněvadž od spáchání shora uvedeného činu se ničeho trestného nedopustila. Žádosti této zsp výměrem z 23. srpna 1923 nevyhověla a také další žádost ze 16. ledna 1924 stejného obsahu vrátila st-lce výměrem z 20. března 1924 s podotknutím, že nové opatření učiniti nehodlá.
Odvolání, jež st-lka z obou posléze uvedených výměrů podala, zamítlo žal. min. nař. rozhodnutím.
Pojednávaje o podané stížnosti, vycházel nss z těchto úvah:
Stížnost nejprve namítá, že žal. ministerstvo neprávem se opírá o svoje rozhodnutí z 28. února 1923, neboť prý rozhodnutí toto jest zmatečné. Zmatečnost spatřuje stížnost předem v tom, že prý politické úřady vůbec a zejména osp-é nejsou příslušný odnímati porodním asistentkám oprávnění k provozování jejich praxe, neboť jejich kompetence k tomu není založena ani v živn. řádě, když provozování babické praxe není živností tomuto zákonu podléhající, ani v § 30. trest. zák., kterýž prý připouští odnětí oprávnění živn. jen v takových případech, kde odnětí jest upraveno předpisy specielními, a konečně ani ve všeobecném zdravotním normativu z 2. ledna 1770, poněvadž ten již dávno pozbyl platnosti. Zde dlužno na to poukázati, že dosavadní praxe důsledně spatřovala dostatečný podklad pro vydávání zákazu dalšího výkonu babické praxe v případě odsouzení pro zločin politickými úřady v ustanovení § 30 trest. zák. (srovnej v tom směru nál. býv. ss Budw. 7644/10, 8459/11 a 10813/15, jakož i nál. Boh. A. 4489/25). Poněvadž o správnosti názoru toho byly vysloveny pochybnosti, podrobil nss dosavadní svoji praxi revisi a předložil otázku dnes spornou svému odbornému plenu. V sezení tohoto plena ze 16. dubna 1928 uznán dosavadní názor za správný. Také senát, projednávaje stížnost, setrval na názoru dosud hájeném a to z těchto důvodů:
§ 30. trest. zák. z 27. května 1852 č. 117 ř. z., jenž nadepsán jest: »Ustanovení o ztrátě živnosti, lodního patentu a oprávnění k používání pobřežního plavidla,« ustanovuje v odst. 1. toto: »Ztráta živnosti není žádným následkem, spojeným již po zákonu se zločinem, a nemůže tudíž trestním rozsudkem vyřknuta býti. Má však soud trestní, když odsouzený má živnost, po vyhlášeném rozsudku postoupiti spisy tomu úřadu, jemuž propůjčování živnosti takové přísluší. Kdyby se úřadu tomuto zdálo závadným, povoliti zločinci, aby po odbytí trestu živnost tu provozoval, má živnost odejmouti, šetře při tom předpisů o tom vydaných.«
Okolnost, že se zde mluví o »živnosti«, nemůže býti na závadu, aby ustanovení toho bylo použito též na výkon babické praxe, proto že jde o předpis z doby před vydáním živn. řádu z 20. prosince 1859 č. 227 ř. z., kdy výkon babické praxe živností byl, jak plyne z ustanovení dekr. dvoř. kanc. z 2. května 1809 Sb. zák. pol. sv. 32. č. 44, kde. v seznamu t. zv. živností policejních uvedeny jsou pod č. 38 porodní báby. Na tom nezměnilo se nic ani vydáním živn. řádu, neboť ten výkonu babické praxe neodňal charakter živnosti vůbec, nýbrž v čl. V pouze stanovil, že se k tomuto zaměstnání živn. zákon nevztahuje a že s ním jest nakládati podle platných pro ně předpisů.
Z ustanovení, že odnětí živnosti má vysloviti úřad, kterému přísluší živnost dotyčnou propůjčovati, nelze dovozovati, že ustanovení toto omezeno jest na ona živn. oprávnění, jež možno provozovati teprve po formálním jich propečení. Nelze přehlédnouti, že jde o předpis z doby před vydáním živn. řádu, a již proto nelze tu z terminologie dnes platného živn. řádu dovozovati nějaké omezení. V době vydání trest. zák. nebylo lze označení »úřad, jemuž přísluší dotyčnou živnost propůjčovati«, dle tehdy platné terminologie pojímati jinak, než že tu má býti označen úřad, jehož určitého výkonu bylo třeba, aby osoba nějaká na určitém místě mohla svoji živnost rite provozovati.
Také neshledal nss důvodnou pochybnost vyslovenou proti tomu, že v cit. § 30 trest. zák. jako zákona daného pro soudy, obsažen jest materielní předpis pro úřady politické. Jde o předpis z r. 1852. Třebas vydání jeho předcházela již březnová ústava (cis. pat. ze 4. března 1849 č. 150 ř. z.), jež v § 102 obsahovala zásadu, že soudnictví a správa mají býti odděleny a na sobě nezávislý, přece nelze přehlédnouti, že tato ústava byla ještě před vydáním trest. zák. sylvestrovským patentem (cis. pat. z 31. prosince 1851 č. 2 ř. z. z r. 1852) zrušena, a nad ta není zásada ta ani v ostatních předpisech trestního zákona důsledně, provedena, neboť podle celé řady předpisů tohoto zák. vyslovuje soud dokonce i sám ztrátu živn. oprávnění (tak v §§ 356, 357, 498 nad lékaři, v § 345 a násl. nad lékárníky, v § 385 a násl. nad staviteli, §§ 320 a 515 nad hostinskými, v § 362 a násl. nad prodavači jedů, § 406 a násl. nad cínaři, v § 436 a násl. nad stavebními živnostníky, v § 469 nad zámečníky, v § 471 nad vetešníky, v 478 nad provozovateli živností podrobených sazbám atd.).
Nelze proto spatřovati nesrovnalost v tom, jestliže zákon trestní, třebas byl zákonem, daným v prvé řadě pro trestní soudy, obsahuje také materielní předpis pro úřadování úřadů správních. Ostatně třeba vzíti v úvahu i historický vznik sporného ustanovení. Jde o novelisaci dříve platného ustanovení § 24 trest. zák. z r. 1803 č. 626 Sb. z. s. Také podle tohoto ustanovení měl soud v případě odsouzení majitele živnosti povinnost učiniti o tom oznámení »úřadu, jemuž propůjčováni dotyčné živnosti příslušelo«, a byl tedy tento »živn. úřad« příslušný ono živn. oprávnění odejmouti. Zákonem trestním z r. 1852 nastala tu změna jedině v tom směru, že úvaha o tom, zda »bylo by povážlivé zločinci po vytrpěném trestu dovoliti další provozování jeho živnosti«, přešla se soudů na úřady živnostenské, na kompetenci těchto úřadů k odnímání živn. oprávnění nemělo, však býti nic změněno.
Konečně neshledány důvodnými ani námitky dovozující z poslední věty 1. odst. § 30. trest. zák., že odnětí živn. oprávnění podle těchto ustanovení jest přípustno pouze tam, kde odnětí živnosti jest upraveno již jiným, specielním ustanovením, a že tedy u živnosti babické, pro niž takové specielní ustanovení dáno nebylo, ho užiti nelze. Znění věty »má mu živnost odejmouti, šetře při tom předpisů o tom vydaných« připouští jistě vedle výkladu právě uvedeného aspoň stejnou měrou také výklad, že jest sice oprávněn živnost podle tohoto předpisu odejmouti, že však tam, kde specielní předpisy upravují řízení, jež se při odnímání některé živnosti mají zachovati, jest úřad povinen řídit se i těmito předpisy. Nss přiklonil se k tomuto poslednějšímu výkladu. Kdyby úřad směl odníti živnost jen v takovém případě, kde mu to nějaká specielní norma již dovoluje, pak byla by direktiva pro tento úřad daná v § 30 trest. zák. naprosto zbytečnou a bylo by stačilo stanovití povinnost soudu vyrozuměti živn. úřad o každém odsouzení. Výklad opačný vedl by však také k anomálii a nespravedlnosti, již těžce lze vydateli trest. zák. imputovati. Dle předpisů shora již citovaných může totiž soud odníti živn. oprávnění pro celou řadu přestupků rázu naprosto podružného, a může resp. mohl tak učiniti i u takových živností, ohledně nichž v době vydání trest. zák. z r. 1852 nebylo specielních ustanovení, upravujících jich odnímání. Není proto myslitelno, že by zákonodárce u týchž živností byl chtěl odnímání pro zločin, tedy čin rázu daleko těžšího a nebezpečnějšího, nějak omeziti.
Ze všech těchto úvah dospěl nss k názoru, že polit, úřady podle § 30. trest. zák. k odnímání živnosti babické v případě odsouzení pro zločin příslušny jsou.
Pokud st-lka z předpisů o výkonu babické praxe snaží se dovoditi, že úřad, jemuž porodní asistentka oznámí svůj úmysl praxi provozovati, není vůbec oprávněn zkoumati, zda osoba taková jest zachovalá a důvěryhodná, stačí poukázati na to, co dovoděno bylo již shora, že totiž pro ztrátu spolehlivosti a důvěryhodnosti může porodní asistentce býti další provozování praxe zakázáno i tehdy, jestliže ji již řádně vykonávala. Z toho však plyne též, že k výkonu babické praxe jest spolehlivosti a důvěryhodnosti třeba a že proto také úřad, jemuž porodní asistentka oznámí, že chce v jeho obvodu praxi vykonávati, jest oprávněn zkoumati, zda jest spolehlivá a důvěryhodná.
Pokud jde o zjištění skutkové otázky, zda st-lka ztracené důvěryhodnosti opět nabyla, namítá stížnost, že amnestií byly odčiněny následky trestního odsouzení st-lčina a uplynutím 5 let pominulý účinky, jež mělo soudní odsouzení v zápětí. Leč žal. úřad právem již poukázal na to, že odnětí živnosti pro ztrátu potřebné důvěryhodnosti není následkem trest. odsouzení, jaký má na mysli trest. zákon a výnosy amnestiční, nýbrž že tu jde o samostatné opatření adm., pro něž platí předpisy zvláštní. Proto pro otázku opětného nabytí ztracené důvěryhodnosti, t. j. pro otázku morálního polepšení osoby odsouzené, jsou okolnosti namítané bezvýznamný a proto také právem k nim žal. úřad nehleděl.

Citace:

č. 7373. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 866-869.