Č. 11541.
Stavební právo. — Řízení před nss-em. — Řízení správní: Legitimace obce a sousedů k námitkám, že vyšší instance stavební nevzala zřetel k veřejným zájmům — věty jako u Boh. A 7915/29, 3505/24.
(Nález ze dne 14. listopadu 1934 č. 21233.)
Prejudikatura: srv. Boh. A 1810/23, 4414/25.
Věc: Město K. (adv. Dr. Otto Scheiter z Karl. Varů), Hugo H. a Dr. Max T. v K. proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. Alf. a Annu L. adv. Dr. Heřman Becker z Falknova n. O.) o stavební povolení.
Výrok: Stížnosti se z části odmítají pro nepřípustnost, z části zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 20. září 1931 žádali manželé Alfred a Anna L.-ovi městkou radu v Karlových Varech o udělení stavebního povolení pro stavbu vily o čtyřech poschodích na parcelách č. 622/11 a 629/4, upozorňujíce zároveň, že pro stavbu hodlají využíti výhod zákona o stav. ruchu. Když se stalo pro uvedené staveniště pravoplatným určení stav. čáry a stav. úrovně, konáno bylo o žádosti dne 2. června 1932 komisionelní jednání. Při něm prohlásil úřední stavební znalec, že projektovaná stavba je technicky proveditelná, že však s jejím zřízením nelze souhlasiti z veřejného ohledu, neboť zřízení novostavby předpokládá existující silnici, čehož v daném případě není, a není také dána garancie, že by v dohledné době zřízena byla, pročež není také hotova kanalisace, vodovod a vedení pro světlo. K tomuto prohlášení připojili se i zástupcové obce. Zástupce pozvaných sousedů Dra Maxe T. a Hugo H., připojiv se k vývodům úředního znalce, vznesl kromě toho při komisi námitku, že stavba je nepřípustná i proto, že nebylo dosud provedeno předepsané řízení pro změnu polohového plánu. Zástupce stavebníka opřel se o rozhodnutí zem. úřadu ze 14. ledna 1932, jímž bylo pravoplatně vysloveno, že staveniště není zahrnuto do plánu polohy, a dovolal se jinak § 61 zák. o stav. ruchu, podle něhož je přípustno stavěti i při prozatímní komunikaci, která v daném případě je k disposici; úhradu udržovacích výdajů na silnici, kanalisaci a vodovod projevil ochotu zabezpečiti.
Výměrem z 16. června 1932 zamítla městská rada v K. žádost manželů Alfreda a Anny L.-ových v podstatě proto, že požadavek § 61 zák. o stav. ruchu není v daném případě splněn, neboť promenádní cesta, kterou má stavebník na mysli jako prozatímní komunikaci, je nesjízdná, takže nevyhovuje § 61 zák. o stav. ruchu, kromě toho že není v této cestě zřízena kanalisace, vodovod a vedení pro přívod světla, a konečně že stavebníkovo prohlášení při komisi o zajištění náhrady nákladů na komunikaci týká se jen nákladů udržovacích, nikoli však pořizovacích, takže je nedostatečné.
K odvolání stavebníka zrušil zem. úřad v Praze výměrem z 6. prosince 1932 napadený výměr městské rady a stavební povolení žadatelům za určitých podmínek udělil, zamítnuv námitky sousedů T. a H. při komisionelním jednám vznesené. Rozhodnutí spočívá na úvaze, že veškeré předpoklady § 61 zák. č. 45/1930 Sb. jsou splněny, ježto tu je i dostatečná »prozatímní komunikace« ve smyslu tohoto ustanovení; pro tuto se totiž nevyžaduje, aby byla opatřena též potrubím vodovodním a kanalisačním, a to tím méně, ježto podle § 68 odst. 2 cit. zák. je tu dočasně přípustná soustava žumpová, a o opatření vody může býti postaráno zřízením studně (§ 91 stav. řádu).
Proti tomuto rozhodnutí jsou podány tři stížnosti, a to 1. města K., 2. Dra Maxe T. a 3. Hugo H.
Ad 1. Stížnost obce K. vytýká na prvém místě a převážným svým obsahem, že žal. úřad nedbal při svém rozhodování zájmů veřejných, zejména že nař. rozhodnutí porušilo zájmy zdravotní, estetické a lázeňské. K těmto námitkám není však možno přiznati stěžující si obci legitimaci, ježto zájmy veřejné přísluší hájiti ve stavebním řízení jedině úřadu, takže obec není oprávněna vytýkati rozhodnutím vyšších (nadřízených) úřadů správních, že nebylo v nich k veřejným zájmům náležitě přihlédnuto; toto stanovisko zastává důsledně judikatura tohoto soudu (srovnej na př. Boh. A 1810/23, 4414/25, 7915/29). Jsou tudíž zmíněné námitky obce nepřípustnými.
Nepřípustnou, ovšem z jiného důvodu, je také námitka stížnosti, že stavební povolení nemělo býti uděleno, ježto žádost o povolení stavby překračuje zastavovací prostor, pravoplatným parcelačním povolením pro staveniště určený. Námitka tohoto obsahu nebyla uplatněna při komisionelním jednání, jež o žádosti za udělení stavebního povolení bylo 2. června 1932 konáno, neboť podle protokolu o tomto jednání připojili se zástupcové obce k prohlášení technického znalce, který však svůj nepříznivý úsudek o žádosti opíral o jiné důvody, spatřuje překážky pro příznivé vyřízení žádosti v důvodech veřejného zájmu. Ale pak je s touto námitkou obec v řízení před nss-em prekludována a zmíněná výtka musela býti odmítnuta.
Naproti tomu muselo býti uznáno, že obec je legitimována k námitce, kterou dovozuje, že stavební povolení nemělo býti uděleno, ježto nejsou v daném případě splněny předpoklady § 61 zák. č. 45/1930, a to proto, že podle tohoto zákonného ustanovení stavba může býti zřízena jen tehdy, lze-li dosáhnouti spojení staveniště se zastavěnou částí obce po snadné a nepříliš nákladné, třebas jen prozatímní komunikaci, a takovouto komunikací lze v lázeňském místě rázu K. rozuměti ne jen cestu schůdnou pro pěší a sjízdnou pro povozy, nýbrž vybavenou i vedením vodovodním a kanalisačním. Legitimace obce k této námitce podává se z toho, že obec jako správkyně veřejných komunikací v území obce má právo na to, aby i na »prozatímní komunikace« ve smyslu cit. § 61 kladla určité požadavky a vyvolala rozhodnutí o tom, kterým z nich komunikace takové vyhovovat musí. Věcně však tato námitka není důvodná. Zákon č. 45/1930 má v citovaném předpise zřejmě na mysli pouze komunikaci jako takovou. Z autentického textu zákona vyplývá, že jde pouze o komunikaci jedinou a nikoli o komunikací několik, jak stížnost se domnívá. Že pak není v zákoně míněna výrazem komunikace ulice, v níž je uloženo i potrubí vodovodní a kanalisační, je patrné z toho, že § 68 zák. upravuje otázku kanalisace samostatně a také § 22 odst. 4 stav. ř. pro Čechy rozlišuje zřejmě mezi zřízením ulic a vybudováním hlavního kanálu. Že by pro komunikaci, o kterou jde, nebylo možno dosáhnouti spojení staveniště se zastavěnou částí obce, takže by komunikace nevyhovovala požadavku § 61, stížnost sama netvrdí. A poukazuje-li stížnost na to, ze zvláště v lázeňském místě, jako jsou K., je nutno klásti zvýšené požadavky na komunikace, a že dbáti těchto veřejných ohledů náleží podle § 60 stav. úřadu, nutno odpovědít, že ani pro lázeňská místa nějaká odchylka od § 61 l. c. není stanovena, a že — jak již s počátku bylo řečeno — ochranu veřejných zájmů proti nadřízenému úřadu uplatňovat obec legitimována není.
Ad 2 a 3. Stížnosti sousedů mohou býti podle stálé judikatury tohoto soudu (srovnej zejména Boh. A 3505/1924) uznány za přípustné jen potud, pokud se opírají o ony normy stav. řádu, jež chrání nejen zájmy veřejné, nýbrž zakládají i právo ochrany pro jejich zájmy sousedské. Porušení ryzích zájmů veřejných nejsou sousedé oprávněni vytýkati. Pokud tudíž stížnosti sousedů uvádějí, že žal. úřad nepřihlížel při svém rozhodnutí k veřejným zájmům lázeňským a zdravotním, musí býti označeny za nepřípustné. Avšak nepřípustnými jsou i ony námitky stížností, jimiž se prokazuje, že žal. úřad nesprávně si vyložil předpis § 61 odst. 1 zák. č. 45/1930, uznav, že staveniště lze dosíci prozatímní komunikací. Tento zákonný předpis, jehož účelem je ulehčiti stavebníkovi možnost stavěti, není zřejmě dán v zájmu sousedů, do jichž práv sousedských nemůže jeho porušením býti v žádném směru zasaženo. Pak ovšem důsledně je nepřípustnou i námitka, jíž se snaží stížnosti prokázati, že nebyl splněn předpoklad § 61 odst. 1 zák. č. 45/1930 o zabezpečení udržovacích nákladů na komunikaci stavebníkem, neboť ani z tohoto předpisu nelze nijak vyvoditi, že by byl dán v zájmu sousedů, když naopak jeho umístění i textace zřetelně naznačuje, že povinnost stavebníkova, v něm stanovená, je uložena výlučně v zájmu obce.
Přípustnou shledal však nss námitku, že žal. úřad povolil projektovanou stavbu s podmínkou, že provisorně, až do připojení na městskou kanalisaci, bude zřízena při domě žumpa. Stížnost má totiž za to, že toto opatření, opírající se o ustanovení § 68 odst. 2 zák. č. 45/1930 Sb., nebylo přípustné, poněvadž v městě K. je soustavná kanalisace zavedena, ač ovšem obec pro nedostatek předpokladů § 22 odst. 4 stav. ř. nemůže býti nucena, aby svou kanalisační síť tak rozšířila, aby připojení na ni bylo i v daném případě možné. Ze zřízení žumpy vzniknou pak pro sousedy závady (obtěžování zápachem, mouchami).
Nedá se popřít, že předpisy stav. řádu o odvádění splašků a odpadků ze stavebních objektů jsou dány na ochranu veřejných zájmů zdravotních, že však působnost jejich projevuje své účinky především v nejbližším okolí, jež by závadným stavem bylo nejvíc postiženo. Proto mohou sousedé projektované stavby naléhati na to, aby dotyčných ustanovení bylo skutečně použito, a tento svůj nárok uplatňovati i opravnými prostředky. Ovšemže se ale stížnosti mýlí, mají-li za to, že v místech, kde je vůbec zavedena kanalisační soustava, je novostavba vyloučena, nedá-li se připojit ihned na hlavní kanál. Tento názor je vyvrácen již zněním § 79 odst. 2 stav. ř. a tento předpis nebyl zostřen, nýbrž jen opakován ustanovením § 68 odst. 2 zák. o stav. ruchu. Jestliže tedy stížnosti prostě poukazem na skutečnost, že u domu má býti zřízena prozatímně žumpa, dovozují porušení práv st-lů, jsou bezdůvodné. Pokud pak poukazují na domnělou vadu řízení, již shledávají v tom, že o zřízení žumpy nebylo se sousedy jednáno, jest konstatovati, že úřad nařídil, aby žumpa byla zřízena přesně podle § 80 stav. ř., a že stížnosti neuvádějí nic, proč by takové zařízení v daném případě nestačilo, leč okolnost, že jde právě o město K. Bylo však již řečeno, že ani pro toto místo odchylky od zákonných ustanovení zák. o stav. ruchu stanoveny nejsou.
Rovněž přípustnou je námitka, jíž st-lé uplatňují, že stav. povolení nemělo býti uděleno proto, ježto pozemek, na kterém má býti stavěno a který sousedí s pozemky st-lů, je zatížen platným plánem polohy zákazem stavby. Nss neměl však příčiny obírati se otázkou, obsahuje-li platný plán polohy skutečně takovýto zákaz, poněvadž je nesporně zjištěno faktum, že pozemek, na němž se má prověsti dotyčná stavba, byl pravoplatně parcelován, a že pro tuto stavbu byla pravoplatně určena stav. čára a niveau. St-lé ovšem tvrdí, že povolení parcelační a určení stav. čáry a úrovně nemohlo se platně státi, nebylo-li zachováno řízení, předepsané pro změnu plánu polohy v § 4 stav. řádu, dovozujíce, že tato povolení jsou právně neúčinná, a dovolávají se na podporu svého stanoviska nálezů tohoto soudu Boh. A 2912/1923 a 7667/1929. Avšak nss nemohl dáti stížnostem za pravdu. Je ovšem správné, že dříve nežli se přikročí k parcelačnímu řízení, jehož výsledek by byl v rozporu s plánem polohy, má býti provedeno řízení o změně plánu polohy, předepsané §em 4 čes. stav. ř. Porušení tohoto zákonného předpisu zakládá nepochybně nezákonnost. Z toho však ještě neplyne, že by parcelační povolení, udělené proti ustanovení plánu polohy, nemohlo nabýti právní moci, jíž jsou schopny i nezákonné akty nikým v odpor nevzaté. Nálezy tohoto soudu, jichž se st-lé dovolávají, jednají o případech, ve kterých by nezákonnost, vyplývající z porušení předpisů o plánu polohy, teprve vznikla, nebyla však v nich vůbec řeč o tom, jak se to má tehdy, bylo-li povolení parcelační v rozporu s platným plánem polohy pravoplatně uděleno. Námitku svrchu zmíněnou mohli st-lé uplatniti jen v řízení parcelačním, na němž jsou podle § 12 stav. ř. zúčastněni. Že by snad k němu nebyli bývali přizváni, st-lé sami netvrdí. —