Č. 7367.

Pozemková reforma: Jak má správní úřad postupovati při vyšetřování důvodu propuštění zaměstnance na zabraném majetku pozemkovém s hlediska § 22 zák. č. 118/20.
(Nález ze dne 21. června 1928 č. 17708.)
Věc: Ondřej hrabě B. proti župnímu úřadu v Košicích o propuštění Viléma K. ze služby.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje dílem pro vady řízení, dílem pro nezákonnost.
Důvody: Přípisem z 11. června 1926 sdělil zástupce st-lův Vilému K., že hospodářství jeho bylo v celku pronajato, že odpadá nutnost ředitelského místa a že z toho důvodu zastavuje mu od 1. července 1926 jeho požitky jako zástupce ředitele. Přípisem z 27. srpna 1926 sdělil mu st-l, že ho s okamžitou platností na základě § 1 zák. čl. XXVII:1900 propouští i ze služby lesního rady z důvodů, jež podrobně jsou v přípise uvedeny a vrcholí v tom, že K. neplnil náležitě povinnosti služební a tím způsobil mu značné majetkové škody. Ke konci svého přípisu st-l uvedl, že K. vůči jeho zmocněncům prohlásil, že si na zaměstnavatele stěžoval u stpú-u a žádal za uvalení úřední správy na jeho majetek; tím dopustil prý se vůči němu nevděku, jejž dovršil ještě tím, že i ostatní úřednictvo proti zaměstnavateli popuzoval.
Podáním de pres. 30. července 1926 a kde pres. 7. září 1926 žádal Vilém K. okr. úřad ve Vranově za ochranu ve smyslu § 22 zák. č. 118/20.
Výměrem ze 16. dubna 1927 vyhověl okr. úřad ve V. žádostem těm a obojí propuštění na základě cit. § 22 zrušil. Nař. výměrem nevyhověl župní úřad v Košicích odvolání zaměstnavatelově a prohlásil propuštění Viléma K. za bezúčinné.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost stojí na právním názoru, že předpis § 22 zák. č. 118/20, na jehož základě jest nař. rozhodnutí zbudováno, jest výjimkou ze smluvní volnosti, jinak zaměstnavateli v mezích služ. smlouvy a příslušných zákonů zaručené, i že předpisu toho bylo by lze použíti jenom tehdy, kdyby plnění povinností v § 22 cit. zák. uložené bylo s jeho propuštěním ve výlučné i bezpochybné souvislosti, i že ochrana poskytnutá zaměstnanci podle cit. § 22 nemá místa, zjistí-li se alespoň jediný důvod, jenž opravňoval zaměstnavatele propustiti zaměstnance svého ze služeb na základě poměru služebního.
Názor stížnosti co do příčinné souvislosti sdílí i nss. Názor druhý nelze však bez výhrady a omezení uznati správným. Zákon v § 22 stanoví zcela jasně, že zaměstnanec nesmí býti propuštěn ani jinak poškozen proto, že plnil povinnosti zákonem tím uložené. Má-li zaměstnanec za to, že se tak stalo, může se dovolati pomoci správního úřadu. Úkolem tohoto úřadu jest pak vyšetřiti, co bylo pravou příčinou a důvodem výpovědi. Rozhodnutí zaměstnavatele propustiti zaměstnance je výsledkem úvah, jež pravidelně zůstanou součástkou jeho vniterného uvažování. Snad v určitých případech může zaměstnavatel zaměstnanci vytknouti něco, co by ho opravňovalo k výpovědi, a přece práva toho nepoužije; použije ho teprve, když shledal, že zaměstnanec plnil povinnosti zákonem č. 118/20 uložené. V takovém případě bude pak věcí úřadu, aby po zjištění všech relevantních okolností skutkových rozhodl a vyslovil, co bylo pravou příčinou (důvodem) výpovědi, a může ovšem, předpokládaje, že má ve skutkové podstatě řádně zjištěné pro závěr ten podklad, vysloviti, že pravou příčinou výpovědi bylo ono plnění povinností se strany zaměstnance, třeba bylo snad i prokázáno, že mohla tu býti i příčina jiná, která však vzhledem k výsledkům šetření nebyla by po názoru úřadu sama o sobě pohnula zaměstnavatele, aby zaměstnance vypověděl. Zda tomu tak, jest otázkou skutkovou, již může nss přezkoumati jen s hlediska § 6 zák. o ss.
Žal. úřad, dovolav se výsledků úředního šetření, shledal, že vlastními důvody k zákroku proti st-li byla okolnost, že st-l: 1. jako centrální ředitel zdráhal se svoliti k hromadnému propuštění úřednictva a tím plnil povinnosti řádného hospodaření a 2. jako lesní rada konal povinnosti uložené mu §em 7 cit. zák. tím, že k úřednímu vyzvání učinil povinné hlášení.
Ad 1. Stížnost nenamítá, že by obranu proti propuštění zaměstnanců nebylo možno počítati k plnění povinností podle § 22 cit. zák., nýbrž napadá jen závěr žal. úřadu, že skutečnost ta byla důvodem výpovědi. Činí tak především námitkou, že není tu souvislosti mezi činností K-ovou a jeho zbavením místa centr, ředitele proto, že dopis, jímž zbaven byl K. ředitelství, byl napsán dne 11. června 1926, K. pak vzepřel se propuštění zaměstnanců teprve později.
Námitka ta nemá oporu ve spisech. Ale skutečnost, že ono zdráhání se před výpovědí předcházelo, sama ještě nestačí k závěru, že toto zdráhání se, tedy obrana proti propuštění zaměstnanců, byla pravou příčinou, proč byl K. funkce ředitele zbaven, když st-l tvrdil a tvrdí, že funkci tuto jako zbytečnou zrušil. Ovšem žal. úřad uvádí v důvodech nař. rozhodnutí, že tento důvod st-lův nemůže pokládati za správný, a opírá se při tom o sdělení obv. úřadovny v Prešově. Ale přípis ten uvádí jen, že řádné hospodaření na st-lově velkostaku vyžaduje pověření Viléma K. správou tohoto zemědělského průmyslového podniku a konstatuje, že st-li zůstává ještě výměna 18296 kj., tedy plocha stejná, jaká byla v době, kdy byl K. ustanoven ředitelem. Pro zodpovědění otázky, je-li správné tvrzení st-lovo, že ani kousek země neobdělává v režii, jež je zřejmě relevantní pro posouzení toho, zda byl K. zbaven místa ředitele proto, že funkce té není u st-lova velkostatku již třeba, není v tomto sdělení vůbec podkladu.
Úvahami těmito dospěl nss k názoru, že závěr, k němuž žal. úřad v této části dospěl, spočívá na vadné skutkové podstatě. V tom shledal nss podstatnou vadu řízení.
Ad 2. Žal. úřad shledal příčinu propuštění K-ova i z jeho služby jako lesního rady v tom, že na výzvu dozorčího orgánu stpú-u učinil v několika případech povinné hlášení o závadách řádného hospodaření na majetku jeho správě svěřeném. Stížnost nepopírá, že K. hlášení takové učinil, ale tvrdí, že nikoliv toto hlášení, nýbrž zcela jiné příčiny vedly st-le k výpovědi. Žal. úřad uvádí pouze, že dle výsledků šetření je dána nesporně kausální souvislost mezi propuštěním a oním hlášením závad. Avšak žal. úřad neuvedl, z jakých skutkových zjištění při tom vycházel. Z přípisu st-lova z 27. srpna 1926, o němž se žal. úřad zmiňuje, neplyne nějaká příčinná souvislost mezi hlášením závad a propuštěním, (když se v něm mluví o nevděku, jehož se K. dopustil žádostí za uvalení úřední správy. Nehledě k tomu, nezaujal žal. úřad ani stanoviska k tomu, co st-l udal jako příčinu výpovědi. Při zjišťování, co bylo pravým důvodem výpovědi, nejsou ovšem důvody uváděné zaměstnavatelem bez významu.
Žal. úřad, vycházeje z mylného názoru, že důvody, jimiž zaměstnavatel odůvodňuje výpověď svému zaměstnanci, musí tu zůstati stranou, důvody st-lem v řízení správním po této stránce uvedenými se nezabýval, čímž se stalo, že skutková podstata nutná k utvoření závěru, zda pravým důvodem propuštění bylo plnění povinností podle § 22, zůstala kusou. V tom spočívá vada řízení. Ježto pak vada způsobena byla nesprávným právním názorem žal. úřadu, bylo nař. rozhodnutí v této části zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7367. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 853-855.