Vzdání se napadlého již dědictví ve prospěch jiného za předpokladů § 938 obč. zák. jest sice darováním, nevyžaduje však formy notářského spisu. Příspěvek k §§ 551, 805, 806, 939 a 943 obč. zák.

Prohlášením ze dne 25. V. 1924, podepsaným jen dětmi, vzdaly se tyto pro případ smrti jejich otce V. Š. zákonného podílu dědického ve prospěch jejich matky Aloisie Š-ové.
Když pak V. Š. zemřel dne 7. VII. 1924, zřekly se opětně prohlášením ze dne 1. IX. 1925 předloženým soudu pozůstalostnímu svéprávné děti dědického nároku po svém otci V. Š-ovi ve prospěch maky Aloisie Š-ové.
Při projednání pozůstalosti však dvě z dcer prohlásily, že přihlašují se k pozůstalosti ze zákona s dobrodiním inventáře a že odvolávají své dřívější jednostranné prohlášení o vzdání, které prý se stalo pro omyl a z donucení.
Soud prvé stolice vzdání se dědického práva prohlásil podle § 551 obě. zák. neplatným, soud rekursní však stížnosti matčině vyhověl a prohlášení pozůstalých dětí o vydání přijal na soud.
Nejvyší soud dovolacímu rekursu obou dcer nevyhověl z těchto důvodů:
Prohlášení ze dne 25. V. 1924 nemůže přijití v úvahu, po- něvadž spadá ještě do doby před smrtí zůstavitelovou, podle § 551 obč. zák vyžaduje se však k tornu, aby někdo platně již napřed se vzdal práva dědického, smlouvy se zůstavitelem, jež potřebuje ke své platnosti formy notářského spisu nebo soudního protokolu. Těch předpokladů zde však nebylo.
Kdo však může se svými právy samostatně nakládati, tomu jest podle § 805 obč. zák. volno, vzdáti se dědictví jemu napadlého. Toto vzdání se nemůže již býti odvoláno (§ 806 obč. zák.). K prohlášení o takovém vzdání se dědického práva není třeba zvláštní formy.
Rozhodujícím jest pouze prohlášení ze dne 1. IX. 1925, jež také obě stěžovatelky podepsaly a jež bylo pozůstalostnímu soudu dne 15. X. 1925 předloženo a tudíž za tím účelem sepsáno.
Rekursní soud posuzuje toto prohlášení s hlediska §§ 805 a 806 obč. zák. praví, že obě stěžovatelky váže, že pozůstalostní soud je má vzíti k vědomosti a tudíž pozůstalost projednati jen s pozůstalou vdovou. V dovoliacim refcursu se vytýká, že toto prohlášení, poněvadž se stalo ve prospěch určité osoby, nebylo posuzováno s hlediska § 939 obč. zák. a ježto obsahuje pouze darovací slib, vyžaduje prý ke své platnosti formy notářského spisu. Ježto jí nemá, jest prý neplatné.
Dovolací rekurs není odůvodněn. Podle § 939 obč. zák. nepokládá se za dárce, kdo vzdává se očekávaného nebo skutečně napadlého práva, aniž je řádně postoupil jinému. Z toho jest vyvozovati, že ve vzdání se takového práva, zejména napadlého již dědického práva ve prospěch jiného, lze spatřovati darování za předpokladů § 938 obč. zák. Sama dovolací stížnost připouští, že se tak stalo v souhlase s pozůstalou vdovou, kteráž také vzhledem k tomuto prohlášení při projednávání pozůstalosti u tamního komisaře dne 29. VII. 1925 žádala, aby pozůstalost byla bez ohledu na dědické právo dětí projednána pouze s ní a jí odevzdána.
Nejen věc, nýbrž i majetková práva (§ 291 obč. zák.) mohou býti předmětem darování a když i očekávaná práva, tož tím více práva již napadlá, tedy i práva dědická (Ehrenzweig sv. II. díl I. str. 337, Krasnopolski sv. III. str. 321). Vzdání se stalo bezúplatně a ve prospěch pozůstalé vdovy. Není však správný názor dovolací stížnosti, že pro nedostatek formy jest prohlášení o vzdání se dědictví ve prospěch pozůstalé vdovy neplatné. Jen k darování »bez skutečného odevzdání« jest třeba formy notářského spisu (§ 943 obč. zák. a zákon ze dne 25. VII. 1871 č. 76 ř. z.). Zvláštní formě podléhají tedy jen takové případy, kde ke smlouvě o darování nepřistupuje zároveň jiný od ní rozdílný jako odevzdání se vyznačující úkon, z něhož jest teprve opravdová vůle dárcova patrna, aby předmět darování ihned přešel v držení obdarovaného (judikat býv. nejv. soudu čís. 142 GlU 650 Ehrenzweig v uvedeném díle str. 344). Kde ivšak smlouva nevyžaduje ještě zvláštního splnění, kde ihned právní výsledek, ku kterému směřuje darování, se usku- tečňuje, není vázána formou notářského spisu a proto vzdání se napadlého dědictví může i bez této formy státi se platně. (Krasnopolski v uvedeném díle na str. 324, Stubenrauch II. díl, str. 134, rozhodnutí býv. nejv. soudu GlU 11507.) V praxi také bez výjimky se přijímají jako platná prohlášení o vzdání se dědictví ve prospěch určité jiné osoby,, aniž se vyžaduje k tomu formy spisu notářského. Ovšem prohlášení takové musí se státi vůči pozůstalostnímu soudu, jak tomu bylo také v tomto případě. Stěžovatelky nevhodně se odvolávají na rozhodnutí ve sbírce n. ř. XVIII. sv. č. 1763, neboť tam prohlášení o vzdání se dědictví stalo se soukromě, nikoli vůči pozůstalostnímu soudu, bylo proto pojímáno jako pouhý slib darovací, jenž pak ovšem vyžaduje předepsané formy.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 17. listopadu 1926 R I 904/26. Dr. Grešl.

Citace:

Vzdání se napadlého již dědictví ve prospěch jiného. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 7, s. 234-236.