Učinil-li knihovní soudce opatření podle § 90 knih. zák., § 17 nař. z 12. ledna 1872 č. 5 ř. z. a § 284 pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z., nelze v takovém opatření spatřovati rozhodnutí o jazykovém právu, na něž by si strana mohla stěžovati dohlédací stížností podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař.

Kr. soud jako soud knihovní vydal· v několika případech usnesení, že prvopisy listin, podle nichž se stal knihovní zápis, budou schovány ve sbírce listin a že strany mohou si prvopisy vyzdvihnouti, když předloží řádné opisy, protože opisy listin podle § 90 knih. zák., § 17 nař. z 12. ledna 1872 č. 5 ř. z. (instrukce k zákonu knihovnímu) a § 284 patentu z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. musí se srovnávati s prvopisem, zmíněné opisy však nemají ověřovací doložky v jazyku státním, nýbrž toliko v jazyku menšinovém (německém), takže nelze o opisech těch říci, že se srovnávají s prvopisem a nejsou tudíž pro sbírku listin k potřebě.
Proti tomuto usnesení podala strana na presidium kr. soudu dohlédací stížnost jazykovou, v níž dovozovala, že knihovní soud nebyl oprávněn zadržeti prvopisy listin pro sbírku listin, nýbrž že měl prvopisy listin straně vrátiti a do sbírky listin uložili opisy jejich s ověřovací doložkou toliko v jazyku německém, a žádala, by byla vyslovena nezákonnost takového opatření soudu knihovního a aby bylo vysloveno, že stačí při německých podáních knihovních k úplnosti opisů, když na nich jest toliko německý opis dvojjazyčných doložek ověřovacích.
Presidium kr. soudu dohlédací stížnost tu zamítlo, poukazujíc k správným důvodům naříkaného usnesení,, zákonu plně vyhovujícím a dodávajíc: žádá-li knihovní zákon v § 6 a § 90 opis listiny, jest samozřejmé, že tím míněn úplný opis a nikoliv libovolný opis části, poněvadž zákonodárce, kdyby se byl spokojil s opisem části listiny, by to byl v zákoně vyslovil; poněvadž se žádá tudíž opis listiny bez jakéhokoliv obmezení, musí býti opis úplný; na tom ničeho nezměnil jazykový zákon.
Proti tomuto vyřízení podala strana další stížnost dohlédací na presidium vrch. zem. soudu, jež stížnost tu zamítlo jako úřad dohlédací podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 vl. nař. č. 17/1926 Sb. z. a n. a uvádí v důvodech: Stěžovatelé přehlížejí ustanovení čl. 32 jaz. nař., podle něhož doložky o ověření podpisu nebo vidimaci opisu na listinách mají býti psány jazykem státním a bylo-li žádáno v jazyku menšiny, též tímto jazykem. V daném případě byla doložka ověřovací na listinách sepsána jak jazykem státním, tak také jazykem německým. Má-li býti u soudu ponechán opis těchto listin, příloh to podání, jež bylo podkladem určitého knihovního usnesení, jest přirazeno, že opis ten, jak správně dovozuje naříkané rozhodnutí, musí souhlasiti doslova s originálem, zejména pak také vyhovovati výslovnému předpisu čl. 32 jaz. nař., pokud jde o jazyk ověřovací doložky. V tomto směru nemůže rozhodovati libovůle strany.
I proti tomuto rozhodnutí podala strana další stížnost dohlédací na ministerstvo spravedlnosti, které zrušilo rozhodnutí presidia kr. soudu i presidia vrch. zem. soudu a to z těchto důvodů: Podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař. přísluší státním úřa- dům dohlédacím rozhodovati spory o užití jazyka. Ani jazykový zákon, ani jazykové nařízení nepokládaly za nutno definovati, co jest rozuměli »jazykovým sporem«. Přihlédneme-li však k celému obsahu jazykového zákona a nařízení, nemůžeme býti na pochybách, že »jazykovým sporem« ve smyslu § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař. jest rozuměti spory o práva, jež jazykоvý zákon a nařízení určitým subjektům přiznávají. Že tento výklad je správný, svědčí zvláště úvodní slova odst. 2. čl. 96 jaz. nař. Otázky, které se netýkají práv, zaručených v jazykovém zákoně a v jazykovém nařízení, nelze řešiti v jazykovém sporu ve smyslu § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař.
V případě, o který jde, domáhají se stěžovatelé dohlédacími stížnostmi, aby bylo vysloveno, že právem pojali do opisů určených pro sbírku listin určité části, v originále psané jazykem státním a jazykem německým, pouze v německém jazyku. Jde tu tedy pouze o otázku, zda opisy, které podle § 6 a § 90 knih. zák. připojeny byly ke knihovní žádosti, jako opisy vyhovují čili nic. Tato otázka nemá však s právy a povinnostmi stanovenými v jazykových předpisech nic společného. Ježto šlo o soudní okres s kvalifikovanou menšinou německou, měly strany právo žádati, aby jejich podání v jazyku německém i s přílohami v tomto jazyku bylo soudem přijato a podle čl. 27 odst. 2. jaz. nař. vyřízeno. Tohoto práva stran soud nijak neporušil. O tom, jaký má býti obsah opisů, určených pro sbírku listin, ani jazykový zákon, ani jazykové nařízení nic neustanovily a učinil-li knihovní soudce určité opatření proto, že opisy neshodovaly se s originály, nelze v takovém opatření spatřovati rozhodnutí o jazykovém právu, na něž by si strana mohla stěžovati dohlédací stížností podle § 7 jaz. zák. a čl. 69 jaz. nař. — Stížnost na rozhodnutí kr. soudu měla býti již presidiem tohoto kr. soudu jako nepřípustná odmítnuta. Nestalo-li se tak, nutno jak rozhodnutí kr. soudu, tak rozhodnutí presidia vrch. zem. soudu z moci úřední zrušiti, neboť v nich byla překročena práva, jež § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař. přiznaly státním orgánům dohlédacím.
In merito pokládá ministerstvo spravedlnosti postup kr. soudu, hledíc jmenovitě k § 17 instrukce, za správný.
Výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 24. listopadu 1926 č. 45.090/26.
R. v. z. s. dr. Schmidt.

Citace:

Učinil-li knihovní soudce opatření podle § 90 knih. zák.,. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 9, s. 310-312.