Platnost smíru sjednaného při dobrovolném rozvodu o soukromoprávních nárocích rozlukou manželství nezaniká.

Žalobce domáhá se námitkami proti exekuci podle § 35 ex. ř. nepřípustnosti exekuce, kterou proti němu vede dřívější jeho manželka k vydobytí alimentačních příspěvků za měsíc březen a duben 1926 na základě smíru ze dne 23. ledna 1922 č. j. Cg I 276/21, jímž se žalobce při dobrovolném rozvodu zavázal platiti své manželce výživné 320 Kč měsíčně. Žalobce opírá se o rozsudek ze dne 14. července 1925 č. j. Ck 1 120/25, jímž bylo na jeho žalobu prohlášeno manželství za rozloučené z viny žalované, a na skutkové okolnosti, které jsou základem tohoto rozsudku, a tvrdí, že po vzniku exekučního titulu nastaly takto skutečnosti vymáhaný nárok zrušující.
První instance žalobu zamítla. Odvolací soud žalobě vyhověl uváděje, že rozsudkem o rozluku zanikl nárok na alimenty ze smíru, že tento exekuční titul byl zaplacením alimentů, dospělých až do pravoplatnosti rozlukového rozsudku plně konsumován, že sice exekuční titul nebyl zrušen, že by bylo možno na jeho základě vésti exekuci pro výživné později dospělé a že by exekut zase musil se brániti žalobou oposiční, ale že fakticky byl nárok ze smíru zrušen, třebaže zrušení to nebylo vysloveno rozsudkem.
Na dovolání žalované manželky nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a obnovil rozsudek I. instance z těchto důvodů:
S názorem odvolacího soudu nelze souhlasiti. Jest třeba rozeznávali mezi skutečnostmi nárok zrušujícími nebo stavícími a mezi odstraněním exekučního titulu. Jen v prvním případě platí předpis § 35 ex. ř.; ale v takovém případě zůstane titul exekuční nedotčen a bude konsumován jen co do vymáhaného nárok u. Při tom jest lhostejno, zdali vymáhaný nárok vyčerpává exekuční titul zcela, či jen z části, jak jest tomu na př. při pohledávkách alimentačních. Bude-li žalobě vyhověno, bude exekuce zrušena podlé § 39 č. 5. ex. ř. Ve druhém případě však odstraní se exekuční titul jako základ exekuce (§ 1 ex. ř.) a tato bude pak zrušena podle § 39 čís. 1. ex. ř.
V souzeném případě jest exekučním titulem smír, uzavřený mezi manželi u příležitosti dobrovolného rozvodu, jímž se manžel zavázal piatiti manželce výživné. Jde tedy o exekuční titul podle § 1 č. 5. ex. ř. Smír o výživné jest podle své právní povahy smlouvou o nárocích soukromoprávních, kterou byl dřívější zákonný nárok manželčin na výživu (§ 91 obč. zák.) změněn v nárok smluvní. Nastala tu novace podle § 1376 a 1370 obč. zák. Žalovaná má nyní nárok na placení ujednaných alimentačních příspěvků nikoli již na základě zákona, nýbrž na základě smlouvy (§ 1377 obč. zák.). Dokud tato smlouva trvá a nebyla zrušena buď srovnalou vůlí stran nebo výrokem soudcovským, dotud trvá povinnost žalobcova, aby smlouvu plnil.
Odvolací soud uvádí pro své stanovisko, že rozlukou se manželství rozvazuje, že manželství tu nadále není, že se zruší všechny vzájemné vztahy obou manželů a zanikají svatební smlouvy i nároky alimentační. Odvolací soud však přehlíží, že tu nejde o zákonný, nárok manželky na výživu podle § 91 obč. zák., nýbrž — jako dovoděno — o nárok smluvní a že není zákonného předpisu, že by platnost smíru sjednaného při dobrovolném rozvodu o soukromoprávních nárocích rozlukou manželství zanikla.
Jest věcí žalobce, aby — domnívá-li se, že rozlukový rozsudek, který by měl za následek zánik zákonného práva alimentačního manželčina, (§ 1266 obč. zák.), měl za následek také zánik smluvního práva alimentačního — domáhal se především odklizení smíru sporem, ve kterém by bylo mimo jiné rozebírati a řešiti otázky, jaký úmysl strany při uzavření smíru měly, měl-li býti smírem založen závazek manželův i pro případ rozluky manželství, znal-li manžel již v prvém sporu o rozluku, který skončil dobrovolným rozvodem, poklesky manželčiny, z nichž se později rozluky domohl, jaký význam by to mělo pro jeho smluvní závazek a má-li v tomto případě snad nějaký význam předpis § 19 rozl. zák.
Žalobce může se ovšem brániti žalobou podle § 35 ex. ř. také jen té které exekuci a uplatňovati, že smír pozbyl platnosti, že tedy po vzniku exekučního titulu nastala skutečnost nárok zrušující. V takovém případě jest otázka dosavadní platnosti či nastalé neúčinnosti smíru jen otázkou předurčující a rozsudek působil by jen pro ten případ. Avšak i tu musily by řešeny býti též otázky vytčené v předchozím odstavci a musil by proto žalobce přednésti skutečnosti, z nichž by vyplýval nutný právní závěr, že rozsudkem povolujícím rozluku byl zrušen i smluvní nárok žalované na výživu. Nikdy však nestačí ani k žalobě o zrušení nebo bezúčinnosti smíru, ani k žalobě o nepřípustnost exekuce jedině skutečnosti, o něž žalobce svůj žalobní nárok opřel, totiž rozsudek o rozluce z viny manželčiny a skutkové okolnosti, které jsou základem onoho rozsudku. Tyto skutečnosti — jak již řečeno — smíru se nedotkly.
Bylo proto dovolání vyhověti a rozhodnouti, jak se stalo.
Rozhodnutí nejvyš. soudu ze dne 13. ledna 1927 č. j. Rv II 709/26. Dr. Rudolf Svozil.

Citace:

Platnost smíru sjednaného při dobrovolném rozvodu o soukromoprávních nárocích rozlukou manželství nezaniká.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 9, s. 303-305.