Žalobu podle § 35 ex. ř. opříti nelze o vzájemnou pohledávku, jež není likvidní (§§ 1438 a 1439 obč. zák.)
Žalobu o nepřípustnost exekuce podanou podle § 35 ex. ř. zamítly všecky tři stolice, nejvyšší z těchto důvodů:
Jde o to, zda podmínkou započtení pohledávek jest jejich likvidnost, co jest touto rozuměti a zda lze žalobu podle § 35 ex. ř. opříti o vzájemnou pohledávku, jež není likvidní.
Ustanovení §§ 1438 a 1439 obč. zák. žádají, aby vzájemná pohledávka k započtení namítaná byla dospělá, stejnorodá a správná (richtig). Význam slova »správný« byl by v literatuře sporný, ale ovládl — jak uznává i Krasnopolski (str. 310) a Neumann (II. str. 1218) — názor, že značí tolik jako likvidní (richtig gestellt) a že jest jím rozuměti nikoli, že pohledávka pozůstává po právu (§ 1397 obč. zák.), nýbrž že nepotřebuje obšírnějšího prokazování než pohledávka žalobcova (Krainz-Ehrenzweig Privatrecht II. str. 310), tedy že není sporná neb pochybná. Tento názor si také osvojila judikatura, vyvinuvší se před platností nového civilního řádu. Podle něho nebylo také lze rozhodnouti ve sporu o vzájemné pohledávce illikvidní, namítané k započtení, neboť ustanovení § 1438 obč. zák. zakazovalo započtení při nedostatku likvidity vzájemné pohledávky (Klein Vorlesungen str. 211). Obrat nastal novým civilním řádem (§ 391).
Ovšem nebyl ani tu odstraněn požadavek materielního práva podle §§ 1438 a 1439 obč. zák., že nelikvidní pohledávku nelze započísti, toliko v případě, že byla namítána proti zažalované pohledávce vzájemná pohledávka, byl soudci uložen postup v § 391 c. ř. s. vytčený, jehož bylo mu šetřiti bez ohledu, jak se to má prozatím s otázkou započtení (Klein str. 212).
Ve shodě s tmito názorem tvůrce civilního řádu jest i rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 1922 Rv II 93/22, jehož se dovolává strana žalující, jímž bylo vysloveno, že účelem § 391 odst. 3 c. ř. s. jest právě, aby jednáním o takovéto illikvidní pohledávce a rozhodnutím o ní byla odstraněna její illikvidita.
Avšak rozhodnutím tímto neocitl se nejvyšší soud nikterak v rozporu s rozhodnutím č. 3539 sb. n. s., o něž opřel napadený rozsudek svůj výrok. Rozhodnutí posléz uvedené řeší otázku jinou, totiž tu, zdali ustanovení § 391 odst. 3 c. ř. s. platí i pro případ, když byla ve sporu o zrušení exekuce podle § 35 ex. ř., o jaký i tuto jde, namítána vzájemná pohledávka, která není likvidní a dospělá. Nejvyšší soud v něm vyslovil názor, že se nehodí k započtení proti pohledávce exekučně vymáhané vzájemná sice, ale nelikvidní pohledávka. Že o takovou vzájemnou pohledávku jde na straně žalující, vyplývá — jak odvolací soud správně uvedl — z toho, že žalovaná strana ji neuznala, čímž se stala spornou a potřebovala by obšírnějšího prokazování, než pohledávka žalované strany, která jest již vykonatelná.
Na názoru v rozhodnutí čís. 3539 sb. vysloveném trvá nejvyšší soud důsledně a neuchýlil se od něho ani v dalších svých rozhodnutích, řešících tutéž otázku. Stačí proto odkázati odvolatele s jeho námitkami, pod titulem nesprávného právního posouzení věci vznesenými, na důvody v něm uvedené, které jsou i pro tento případ přiléhavé a jejich správnost nebyla ani vyvrácena ani otřesena vývody dovolacího spisu.
Posoudil proto odvolací soud případ správně s hlediska právního (§ 503 č. 4 c. ř. s.).
Dovolacího důvodu podle č. 2 § 503 c. ř. s. tu také není. Jeho oprávněnost byla podmíněna a bylo by o ní lze jen tehdy mluviti, kdyby se byl právní názor odvolacího soudu ukázal nesprávným, Tomu však tak není. Podotknouti jest jen ještě, že se neshoduje se zásadami o průkazním břemenu tvrzení žalující strany, že bylo povinností žalované strany, aby pohledávku k započtení namítanou sama učinila likvidní. Povinnost ta stihla naopak žalobkyni, když tato tvrdila existenci protipohledávky.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 1926 čj. Rv I 1510/26.
Dr. Grešl.