Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 66 (1927). Praha: Právnická jednota v Praze, 740 s.
Authors:
= Právník, 66 (1927)
PDF

Čsl. pozemková reforma jest úplně oprávněna i s hlediska obecného práva mezinárodního, jak ho užívá Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti (S. D. M. S.) v Haagu podle čl. 38 svého statutu, najmě též podle mírových smluv. Akce spadá pod pojem vyvlastnění, jež jest opatřením mírověprávním a jehož se mírové smlouvy nedotkly, a nikoli pod pojem likvidace válečně-právních opatření, o níž jednají mírové smlouvy. Rozdíl obou pojmů. Poměr akce pozemnoreformní k likvidaci podle úmluvy Československa s Německem ze dne 29. června 1920 č. 359 Sb. zák. a nař. pro 1922 o provedení čsl. 297 smlouvy Versaillské. Nález S. D. M. S. v Haagu ze dne 25. května 1926 č. 7 vynesený ve sporu Německa s Polskem, domněle expropriačním, nejedná vůbec o vyvlastnení jako opatření mírověprávnim a neprejudikuje nikterak čsl. pozemkové relormě. (Dokončení.)


Odpověď. Především vymýtiti sluší z vylíčení p. Vallottona všecky právní omyly. První omyl jeho je, má-li za to, že čsl. stát zřízen byl mírovými smlouvami, neboť smlouvy ty nic takového nepraví, naopak pojímají čsl. stát jako již existující mezi mocnosti spojené a sdružené, tedy co člena do jedné ze smluvních stran. Čsl. stát utvořen byl ne někým třetím, nýbrž samým národem československým, jenž si jej znovu zřídil z vlastní vůle a moci reokkupací svých starých a nepominutelných historických práv, vlastním svým zákonem ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. a to, že zřídil se sám jako svrchovaný stát a že již existuje, bylo výslovně konstatováno smlouvou uzavřenou mezi ním a čelnými (5) mocnostmi spojenými a sdruženými v St. Germain dne 10. září 1919 č. 508 sb. 1921, která nem smlouvou mírovou, protože není uzavřena s nepřáteli (Německem, Rakouskem, Maďarskem) a které si p. Vallotton vůbec nepovšiml. Bylo to konstatováno v její slavnostní vstupní formuli, kde se výslovně vytýká to, co učinil shora citovaný zákon z 28. října 1918, že národy Cech, Moravy a Slezska a národ Slovenska rozhodly se z vlastní vůle spojiti a skutečně se spojily ve svrchovaný a samostatný stát, čímž jasně naznačeno, že právní povaha Čsl. republiky jako svrchovaného státu je již dána, že nenastává a nepropůjčuje se jí teprv touto smlouvou, neboť kdyby tomu tak mělo býti, bylo by to bylo musilo pojato býti do obsahu smlouvy samé, a tak ani tato smlouva neobsahuje snad teprv zřízení čsl. státu, ale ani jeho uznání, nýbrž, což je mnohem více, pouhé, jak řečeno, konstatování jeho již z vlastní vůle nastalé existence, čehož ovšem potřebí bylo, aby bylo vidno, že a proč může vystupovat jako smluvní strana. Smlouva přijímá existenci čsl. státu jako hotovou událost, nastalou již před ní a neodvisle od ní. Poněvadž tedy čsl. stát vznikl, správněji řečeno obnovil se originar ně. není proto také žádným právním nástupcem býv. Rakouska a Uherska. To všecko vyloženo podrobněji již v zdejším rozhodnutí č. 3008 a 4186 sb. n. s., na něž se proto odkazuje.
Dále vyloučiti dlužno z úvahy mírové smlouvy, o nichž bude níže ad 2. řeč zvláště, a ukáže se, že s otázkou vyvlastnění jako opatření mírového ve smyslu § 365 obč. zák. nemají vůbec co činiti, upravujíce opatření válečná, učiněná z důvodu mezinárodního nepřátelství za světové války, což platí zvláště i o článcích 297 smlouvy Versaillské a 267 smlouvy St. Germainské, jichž se p. Vallotton dovolává. Tím odpadá celá jeho materie a), t. j. mezistátní smlouvy a zbývá jen materie b), z níž vyloučiti musíme zatím jako pramen práva mínění spisovatelů, ježto o něm jednáno bude níže ad 4., a vlastně vzhledem k čl. 38 č. 4 Statutu haagského soudu již tak ad 3. I o praxi soudů, která se na kontinentě zakládá na zákoně a nemůže býti tedy samostatnými pramenem práva, bude učiněna vzhledem k témuž předpisu Statutu zmínka ad 3.
Tak zbývá z materie ad b) zatím jen »vnitřní« zákonodárství »civilisovaných států«. Ale z těchto »států« (plurál) tu zbude při správném pojetí čl. 297 smlouvy Versaillské, na nějž P. Vallotton tento pramen mezinárodního práva zakládá, pouze stát jediný, totiž stát čsl. Pan Vallotton totiž nejen že, vy- loučíme-li cit. dva články mírových smluv, jež sem, jak řečeno, nepatří, nepodává pro svá tvrzení žádných dokladů, ač tvrzení tak dalekosáhlá, protože territorialní výsost států tak pronikavě omezující, právě docela mimořádně minutiósních dokladů vyžadují, on krom toho provádí docela nápadnou záměnu singuláru s určitým členem v plurál. Jeho citace čl. 297 »Législation générale d’un État« jest totiž nesprávná, ač i tak, při neurčitém singulárním členu »un« nelze se dovtípiti, kterak by se z toho smyslem mohl vyloupnouti plurál. Ve skutečnosti článek 297 sml. Vers., o němž již v rozhodnutí čís. 4977 sb. nejv. soudu byla řeč, vztahuje se ve svém odstavci lit. b) č. 2 al. 2, o nějž jde, jen na nové státy, jakým je i stát čsl., a státy neúčastné náhrad Německu uložených, a již tím jsou všecky ostatní státy z jeho oboru vyloučeny. Jedná se o likvidaci válečných opatření, jež v těch státech provedeny byly, a kritická věta zní v doslovném českém překladu, že kdyby podmínky prodeje nebo opatření vládou toho státu, o který jde (roz. který likvidaci provedl) mimo jeho obecné zákonodárství učiněná (fr. mesures prises par le Gouvernement de l’État, dont il s’agit en dehors de s a législation générale, a angl.: measures taken by the Government of the State in question outside its general legislation) byla na újmu ceně, bude postiženému příslušníku německému příslušeti slušná náhrada. Kdyby tedy šlo na krásně u nás o likvidaci či došlo na cit. čl. 297, vždy by přišlo v potaz jen »obecné zákonodárství« našeho čsl. státu a ne i států jiných, jež by ani nemohly přicházet v úvahu také již proto, že zákonodárství jich může býti u každého jiné a od našeho rozdílné, takže by nastal nezhojitelný zmatek. Pojem »legislace« státu ostatně v sobě zavírá vždy jen psané právo vnitrostátní a vyloučeny jsou tedy z něho mezistátní smlouvy ad a), jež spadají už pod pojem práva mezinárodního. Pan Vallotton, aby i ty dostal pod pojem legislace, nazývá zákony státu legislací »vnitřní«, takže pro mezistátní smlouvy mu vyplyne pojem legislace zevní. Co však znamená »obecné zákonodárství« a že naše čsl. pozemnoreformní zákonodárství spadá pod jeho pojem, vyloženo již shora pod A).
Toto obecné zákonodárstva může býti v každém státě jiné a nelze z nich tedy sestrojiti nějaké obecné právo mezinárodní, jak p. Vallotton to činí. Tím by byla celá ta otázka ad 1. vyřízena. Ale právo čsl. státu je v pozemkové reformě tak dobré, že bez zdráhání možno přistoupiti i na stanovisko pana Vallottona a zkoumati její ospravedlněnost podle práv cizích, a tedy předem podle býv. práva rakouského. Poněvadž čsl. stát, vzniknuv originarne, není, jak už řečeno, právním nástupcem býv. Rakouska, nedá se sice žádným způsobem dovodí ti, že vyvlastnění je v čsl. státě oprávněno jen tehdy, srovnává-li se s býv. právem rakouským, ale ve skutečnosti se opravdu čsl. právo kryje zásadně s býv. rakouským, záležejíc v podstatě v jeho vlastních předpisech. Tedy:
Právo rakouské a čsl. Že i rakouské právo připouštělo vyvlastnění, sám pan Vallotton přiznává, cituje čl. 5 cit. st. zákl. zák. a § 365 obč. zák. Ale se svými thesemi shora pod aa), bb) a cc) uvedenými, nemá pravdu a jest nepochopitelno, odkud má tu domnělou právní vědu a praxi rakouskou, jíž je přičítá. Neboť:
Ad aa). Není pravda, že stát může vyvlastňovati jen pro sebe. Stačí tu odkázati na řadu vyvlastňovacích zákonů u § 365 obč. zák. u Manze uvedených, z nichž vynímáme jen ten nejužívanější, totiž zákon ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z. o vyvlastnění k účelům železničním, podle jehož § 1 výkon práva vyvlastňovacího přísluší v plném objemu § 365 obč. zák. každému železničnímu podnikateli v té míře, v které všeužitečnost podniku správním úřadem uznána byla. Podobně i podle cís nař. č. 285/1914 přísluší vyvlastnění pro stavbu výhod požívající každému podniku tam poznačenému. V pozemkové reformě vyvlastňuje ovšem jen stát sám, ale hlavně za účelem přídělu a přijde tedy jen na to, zdali tento příděl jest požadavkem »obecného blaha«, jak § 365 obč. zák. k vyvlastnění vyžaduje. O tom níže pod C).
Ad bb). Že se právomoc vyvlastňovací vztahuje i na movité věci, dokázáno už shora pod a), dokazuje to § 365 obč. zák., jenž naprosto nerozeznává ,a všecky věci vyvlastnění podrobuje, a dokazuje to celá řada zákonů v § 365 obč. zák. u Manze vyjmenovaných.
Ad cc). Otázka náhrady. Musí-li dána býti vždy náhrada plná či možno-li vyvlastniti také za náhradu neúplnou nebo dokonce bez náhrady. Tot ovšem otázka velice důležitá. Pravda, že § 365 obč. zák. předpisuje náhradu přiměřenou, tedy plnou. Ale tím není ještě řečeno, že specielní zákon nemůže pro specielní případ ustanoviti jinak.
Pan Vallotton velmi zdůrazňuje emanaci čl. 5 rak. st. zákl. zák., že »vlastnictví jest nedotknutelné«, a činí tak patrně jen k vůli náhradě, když vyvlastnitelnost připouští. Tato »nedotknutelnost vlastnictví« však je pouhá frase, která nic nepraví a nepatří do zákona vůbec, natož dokonce do státního základního zákona. Vyslovuje theoretickou ideu beze všeho praktického obsahu, neboť přes to může se zákon vlastnictví všelijak dotknouti a také se ho dotýká. Zda vlastnictví prohlášeno za nedotknutelné čili nic, je lhostejno, neboť vždy přijde jen na to, zda je tu občanský zákon a zda a co o vlastnictví stanoví, zda a jakým povinnostem vlastníka podrobuje. Sám st. zákl. zákon svou zásadu nedotknutelnosti vlastnictví prolomil, stanově jedním dechem, že vyvlastnění může nastati, pokud to zákon stanoví: zákon může se tedy vlastnictví dotknouti jak chce, jest třeba jen ho vydati. Frase o nedotknutelnosti vlastnictví byla r. 1867 pojata do zákona pro útěchu populace, která ve své převážné většině byla antisocialisticky orientována, byl to slib, že zákonodárství zachová ústav soukromého vlastnictví a nebude sledovati radikální socialistické nauky, jež hlásaly jeho odstranění prohlašujíce soukromé vlastnictví za krádež.
Historickým pořadem má se věc takto:
Předpis § 365 obč. zák., jenž předpisuje přiměřenou náhradu, je nejstarší, datuje se z r. 1811. Avšak předpis ten je obyčejný zákon, takže mohl býti změněn jakýmkoli zákonem pozdějším buď všeobecně nebo pro jednotlivé případy. Předpis čl. 5 cit. zákl. zák. z r. 1867 prohlásil vyvlastnění za přípustné, avšak o náhradě, že musí býti úplná, neustanovil nic, takže zůstal v platnosti § 365 obč. zák. Kdyby byl st. zákl. zákon pojal do sebe ustanovení o plné náhradě, byl by býval předpis ten zajištěn náležitostí kvalifikované většiny (§ 15 st. zákl. zák č. 141), jaké by k jeho změně třeba bylo a požíval by tedy zvýšené ochrany. Ježto se to však nestalo, jest možno pořad § 365 obč. zák. změniti obyčejným zákonem. A to se stalo.
Ústavní listina čsl. v § 109 pojavši do sobe podle staršího vzoru zbytečnou, protože samozřejmou bezvýznamnou frasi, že »soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem« — náhražek to za dřívější nedotknutelnost — dodala, že vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není neb nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá. Tu je výslovně řečeno, co dřív mlčky platilo a v právu rakouském posud jen mlčky platí, že zákon může stanoviti i náhradu nižší neb i vyvlastnění bez náhrady.
Otázka jen je, zda zákon tak může učiniti. libovolně, anebo jen má-li proto zákonodárný důvod, tudíž důvod mravní, kterým ovšem nemůže býti nic jiného než to, co může býti důvodem vyvlastnění sama : zda toho vyžaduje obecné blaho či veřejné dobro (§ 365: das allgemeine Beste), aby vlastník odstoupil své vlastnictví jen za náhradu částečnou anebo úplně bez náhrady.
Toť ta otázka. Čsl. pozemková reforma však takový dobrý důvod má, o čemž níže sub C).
Dal by se sice mysliti i jiný důvod, než veřejné blaho, zejména důvody historické (ač to by už nebylo vyvlastnění) nebo trest (ač to by už byla konfiskace), jak to měl na mysli § 9 záb. zák. (srov. § 35 náhr. zák.), když mluvil o převzetí bez náhrady, avšak poněvadž toho zákonodárce potom neužil a mírové smlouvy za dynastický majetek předepsaly náhradu, možno tu otázku považovati za bezpředmětnou a dlužno se tedy přidržeti jen otázky veřejného blaha.
Poněvadž jde při vyvlastnění o statky hmotné, bude mravní důvod veřejného blaha jeviti se vždy jako důvod hospodářský. Důvodem zákona je buď nutnost (nécessitas) nebo užitečnost (utilitas) nebo vhodnost (opportunitas). Pouhá vhodnost neodůvodní vůbec vyvlastnění, tím méně vyvlastnění za nižší náhradu neb vůbec bez náhrady, neboť nezaloží nikdy požadavek obecného dobra, sama užitečnost pak založí ho, jak § 1 cit. zák. žel. výslovně praví, jen jako všeužitečnost.
Nařídil-li by zákon vyvlastnení za nižší náhradu neb bez náhrady, nemaje k tomu podnětu z důvodu veřejného blaha, je to v duchu dnešních právních řádů nespravedlivé, ale domácí občan nemá proti tomu ochrany, ježto podléhá jen domácím úřadům, jež musí dbáti zákona, cizozemec však mohl by se brániti, bylo-li by tu mezinárodní forum, k němuž by stát stati musil. Ale spadal-li by zákon pod pojem »zákonodárství obecného«, lze pochybovati, že by tu odpor mohl kdy míti úspěchu, neboť obecné blaho bude vždy věcí subjektivního názoru a žádné forum nebude smět imputovati žádnému národu neb národnímu zastupitelstvu, že tvrdí obecné dobro mala fide, že zákonodárný důvod pouze předstírá. Tak zdá se skutečně, že intellektuelní západ nemá pravého porozumění pro čsl. agrární reformu a podobná zákonodárná opatření jen následkem své odlišné právní mentality tonoucí ještě úplně v římsko-právním pojmu nedoktnutelnosti individuelního vlastnictví, opuštěném dávno tam, kde zaveden ústav vyvlastnění.
Je-li přílišná nerovnost v distribuci majetku — přestaňme zde na majetku pozemkovém — pociťována v mysli národa jako sociální křivda, bude na jevě, že je to v zájmu veřejném, v zájmu obecného blaha, aby byla učiněna přiměřená opatření, jimiž by pocit křivdy byl, když ne vyhlazen, tedy aspoň zmírněn, a to
3 je na místě tím spíše, mluví-li pro reformu živě i důvody historické, jako v Čsl. republice. Snáší-li mentalita západu sebe větší nerovnost v distribuci bez pocitu křivdy, jest to jeho věcí, ale každý stát, který vzhledem k národní povaze a sociálnímu smýšlení své populace vyciťuje z příliš rozlehlého rozpjetí důchodové distribuce nebezpečí pro svůj byt neb i jen nerušený zdárný vývoj a zasahuje tedy účelně reformně v daný stav věci, má právo, aby tato jeho státní potřeba a prýštící z ní reformní opatření byly loyálně chápány a on nebyl nespravedlivě viněn z násilnictví, postranních úmyslů a simulace, jakoby mu nešlo o reformu, nýbrž o domněle zastíranou konfiskaci majetku cizích státních příslušníků, jak to beze všeho důkazu tvrdí pan Vallotton, nebo příslušníků národnostních menšin, jak to rovněž bezdůvodně činí stížnosti v jiných případech. Ve skutečnosti jest reforma výronem sociálního smýšlení čsl. národa, jíž nemůže býti na újmu, že jiné národy mají smýšlení jiné, než aby státy jich jej v tom následovati mohly; čsl. národ hladce přinesl také oběť dávky z majetku a jeho přírůstku, která stihla nejen i vrstvy střední, ale i majetky zcela nepatrné, kdežto jiné státy, daleko bohatší, nemohly nebo nesměly se k tomu odhodlati ani na pokraji finanční katastrofy. Žádá-li čsl. stát oběti i od svého drobného lidu, je zajisté oprávněn žádati je od velkého majetku pozemkového, když za to má, že toho obecné lepší a jeho státní zájem vyžadují.
Kdyby ovšem zákon stanovil privilegium odiosum nebo obecný zákon praktikován byl tak, že by se obecnost jeho jevila jen zástěrou pro takovou nežádoucí výsadu, bylo by objektivně na jevě, že nejde o obecné blaho.
Z ostatních práv stačí doložiti právo sousedů, bývalých válečných nepřátel, kteří jedině mohli by jako smluvní strany užívati ve svůj prospěch mírových smluv, kdyby tam pro otázku mírového vyvlastnění jaká výhoda stipulována byla vůbec, neřku-li právě zrovna pro ně, kdežto stěžovatelé jako občané švýcarští žádných práv z nich pro sebe dovozovati nemohou, ježto Švýcarsko smluvní stranou není, smluv se nezúčastnilo a je nepodepsalo, takže by stěžovatelé jen jako bývalí rakouští občané přicházeli v úvahu.
Právo Rakouské republiky je totéž jako shora bývalé rakouské právo, platit i tam předpisy § 300, 1, 33 a 365 obč. zák.
Právo maďarské nemající kodifikace, nýbrž místo ní obyčejové právo vytvořené soudní praxí, nicméně uznává odevždy zásadu imnobilia obnoxia sunt territoriis a uznávají slo- venští právníci, že právě konsekvencí zásady té jsou kompeteční předpisy §§ 9 a 39 slov. práv. por., stanovící jako naše
shora pod A) citované předpisy čl. IX. odst. 2. uv. zák. k с. ř. s.
a § 85 jur n. výlučnou příslušnost fora rei sitae při nemovitostech i pro osoby exterritorialní, takže předpisy ty mohou slouží ti jako doklad hořejší zásady, která jak shora pod A) dovoženo, stačí sama o sobě.
K tomu stanoví § 1 č. 13. zák. čl. XLI : 1881, že vyvlastnení může miti místo sice jen v obecném zájmu, avšak mimo případy č. 1—12 téhož paragrafu též ve všech případech, v kterých to vyvlastňovací zákon zvláště nařídí, a § 9, jenž arci vyvlastnění omezuje na nemovité věci, dodává, že vyvlastnění nebrání žádná vlastnost držitele, ani reality, z čehož jde, že cizozemci jsou zrovna tak podrobeni vyvlastnění jako tuzemci. Podle §§ 23 a 25 téhož zákona má se dáti ovšem skutečná a plná náhrada podle doby odhadu, avšak toto ustanovení nemá většího významu než § 365 obč. zák. shora, takže i ono každým novým zákonem pro ten který případ změněno býti může, jen jestli toho „bude žádati obecný zájem.
Německé právo. Ustanovení čl. 7.—31. úv. zák. k obč. zák., obsahující mezinárodní právo soukromé, nemají sice žádného ustanovení o tom, jakému právu podléhají nemovitosti, ale nauka je přes to za jedno, že lex rei sitae platí, a to nejen pro nemovité, nýbrž i pro movité věci, jenže tyto své místo a tudíž i svou lex měniti mohou, a ovšem, že lex rei sitae platí i pro vyvlastnění (srov. Neumeyer J. P. R. Berlin 1923 § 30 v Encykl. d. R. u. St. Wissensch., Zittelmann J. P. D. 1914, II. sv. 2. kn., str. 301 násl, Frankenstein J. P. R., 1. sv. 2. kn., str. 322, Cosack L. B. d. B. R., I. sv., str. 31, das Gesetz des Lageortes- Realstatut) a j.
Čl. 109. úv. zák. k obč. z. ponechává v příčině vyvlastnění v platnosti zemské zákony a tím i zemskou pravomoc zákonodárnou, jíž podle čl. 15. č. 2 úv. zák. k civ. soud. řádu i úprava řízení vyhražena jest, ale ovšem příslušela pravomoc zákonodárná co do materielního práva vyvlastnění vždy i říši, proto čl. 52. úv. zák. k obč. zák. jedná o vyvlastnění na základě zákona říšského. Vzhledem k tomu všemu čl. 153 nové říšské ústavy z 11. srpna 1919, které dopouští vyvlastnění jen z důvodu obecného blaha (zum Wohle der Allgemeinheit) a jen na podkladě zákona, stanoví výslovně, že ze sásady přiměřené náhrady může jen říšský zákon výjimku učiniti (vyjma že říše vyvlastňuje majetek země, obce, neb nějakého všeužitečného svazu) a že také jen říšský zákon může vyloučiti řádný
3* pořad práva o výši odškodnění. Tento předpis říšské ústavy potvrzuje důrazně stanovisko shora zaujaté, že všecky předpisy o vyvlastnění musí chápány býti tak, že vyžaduje-li toho veřejné blaho, jest připustilo vyvlastnění i proti náhradě jen částečné neb i bez náhrady, neboť cit. čl. 153. říšské ústavy není dán proto, aby říšskému zákonodárství pravomoc tu teprv zřídil, nýbrž proto, aby ji zemskému zákonodárství odňal (arg. slůvka »jen«), ježto do té doby i jemu příslušela: důvod předpisu je ten, že říšská ústava, obávajíc se, že by některé průmyslové a tudíž ostřeji komunisticky zabarvené země mohly tohoto práva zneužiti, cítila se nucenou vyhraditi je zákonodárství říšskému.
Čsl. ústavní listina z 29. února 1920, připustivši v § 109 i vyvlastnění za náhradu pouze částečnou neb bez náhrady, ustanoví-li tak zákon, následovala tu jen — zda vědomky neb nevědomky, je lhostejno — příkladu říšské ústavy německé. Loyalita tedy by bránila říši německé, aby se postavila před S. D. M. S. v Haagu podle čl. 34 jeho statutu za ty své příslušníky dotčené čsl. pozemkovou reformou, kteří ve svých stížnostech hrozí jmenovaným soudem.
Ad 2. Mírové smlouvy. Předeslati dlužno, že nejvyšší soud od prvopočátku uznává a také v rozhodnutí č. 4977 výslovně vytkl, že mírové smlouvy nabyly mezinárodní působnosti uložením ratifikace a vnitrostátní působnosti publikací ve Sbírce zákonů a nařízení, neboť když byly přijaty Národním shromážděním a schváleny hlavou státu, tedy uvedenou publikací nabyly i pro vnitřní život státu téže platnosti jako zákony vnitrostátní, a pokud tedy v nich jednotlivcům přiznána prava nebo uloženy povinnosti, dlužno disposic těch i soudům dbáti, jakož nejvyšší soud vskutku již měl příležitost disposic obsažených v nich ohledně soukromoprávních smluv níže citovaných užiti. Výklady pana Vallottona, obsahující polemiku proti opačnému stanovisku jiného tribunálu čsl., jsou tedy bezpředmětny.
Dále dlužno předeslati, že mírové smlouvy uzavřeny jsou mezi mocnostmi spojenými a sdruženými jako jednou smluvní stranou a Německem (Versaillská), resp. Rakouskem (St. Germainská), resp. Maďarskem (Trianonská), jako druhou smluvní stranou, práva a závazky z nich vyplývající přísluší tedy jen jedné smluvní straně proti druhé, tak na př. každé neb té které mocnosti spojené neb sdružené vůči Německu a vice versa Německu vůči ní, nikoli však jedné mocnosti sdružené a spojené vůči druhé, nebo Německu vůči: Maďarsku neb Maďarsku vůči Rakousku atd. a samozřejmě též ne státům na smlouvě nezúčastněným a proti nim, na př. tedy Švýcarsku, Švédsku, Dánsku, Holandsku atd., a proti nim, leč by výslovně předpis zněl i ve prospěch států třetích — zjev to analogický smlouvě § 881 obč. z. — jako na př. klausule o svobodě průplavu Kielského čl. 380 a násl. sml. Vers. ve prospěch států všech.
Předpisy mírových smluv dají se podle svého účele rozděliti ve dvě skupiny a sice podle toho; zdali mají za účel:
a) likvidovati válečné poměry, zejména také hospodářské, pokud válkou dotčeny byly, jako tomu zejména při majetku příslušníků nepřátelských států, jenž nalézaje se v úze- mí cizí nepřátelské mocnosti stižen tam byl tím oním válečným opatřením, t. j. upraviti je pro přechod do dob mírových at již zrušením nebo provedením řečených opatření a tak je ukon- čiti, což právě je pojem »likvidace«, jej definovati lze tedy asi v ten rozum, že jest to skoncování poměrů válečných pře- vedením jich do stavu mírového a za tím účelem jich uspořá- dání, pod kterýž pojem spadají zvláště též předpisy čl. 297, 298 sml. Vers, a odpovídajících jim čl. 249, 250 sml. St. Germ. a 232, 233 sml. Trian., ježto upravují právě otázku »nepřátelského« majetku postiženého »válečnými opatřeními«, a jichž je proti pozemkové reformě v stížnostech i literatuře dovoláváno; anebo
b) zaříditi úpravu jistých poměrů mírových, tudíž neválečných, které mají všeobecnou důležitost, ať už opatření jich se týkající omezena jen na státy smluvní, jako na př. prospekt opatření proti nekalé soutěži '(cl. 274, 275 sml. Vers.), která je zjevem mírovým, nebo rozšířena na státy všecky, i ty, jež války a tudíž mírových smluv se nezúčastnily, jako na př. klausule o průplavu Kielském (čl. 380—386 téže sml.), nebo konečně sloužiti mají ku blahu všeho lidstva a jsou tudíž v zájmu všeho světa jako na př. zřízení Společnosti národů (čl. 1—26 téže smlouvy), jež má za účel zajistiti věčný všezemský mír, nebo předpisy o organisaci práce (čl. 387—427 téže sml.), při nichž poukázati dlužno zvláště na úvodní slovo, které rozvinuje prapor lidskosti, totiž obecného lidského blaha a shledává k tomu cíli za nutno organisovati práci, ježto prý kdyby jeden stát nepřijal řád práce v pravdě humánní, maří to úsilí ostatních států připraviiti pracujícímu lidu lepší osud.
Docela obdobný obsah jako sml. Versaillská má i smlouva St. Germainská a Trianonská.
Do které z oboru kategorií ta která ustanovení spadají, dá se rozhodnouti jen podle jich obsahu. Tak na př.: upravuje-li čl. 299 sml. Vers. smlouvy uzavřené »mezi nepřáteli« zejména v příloze § 8 násl., § 11 násl., § 16 násl., § 19, 20 násl. i pro případ, že jedna strana se stala později »nepřátelskou«, nebo ruší-li čl. 310 smlouvy licenční uzavřené »před vypověděním války«, je to zřejmě likvidace války a jasně se odráží od předpisů daných pro doby mírové, jako na př. v čl. 380 a násl., že Kielský přístav zůstane navždy svobodným a otevřen lodím všech národů, kde tedy o nepřátelství už nemůže býti řeči a mírové jednání je jen podnětem k ustanovenému zařízení. Vlastním předmětem mírových smluv však je v pravdě likvidace válečných poměrů ad a), jak to vyplývá již z toho, že to jsou smlouvy »mírové«, t. j. smlouvy, jimiž se válka zakončuje a zřizuje opět mír, což se v úvodní formuli i výslovně vytyčuje.
Kdo by chtěl hledati v mírových smlouvách nějaké ustanovení o vyvlastnění, o něž nám jde, musil by je ovšem hledati v kategorii předpisů ad b), tedy v materiích, jež upravují poměry mírové, neboť vyvlastnění právě jest opatřením. práva mírového, jestiť přípustnost jeho stanovena v zákonech ústavních a právech občanských, nikoli v právu válečném nebo vůbec vojenském, v nějakém nepřátelství vůči cizím státům nebo jich příslušníkům, jako tomu jest při opatřeních ad a), nýbrž účelem jeho je povznesení obecného blaha a povinnost, kterou ukládá, směřuje nikoli zvláště proti cizozemcům vůbec nebo některým jmenovitě, nýbrž proti všem majitelům statků toho druhu, o nějž jde, bez rozdílu státní příslušnosti, a tudíž v přední řadě a hlavně proti občanům vlastním, kteří jako držitelé takových statků jsou v daleko převládající většině, mezi nimi pak ovšem zase bez rozdílu nějaké příslušnosti jiné, na př. národnostní.
Ale kdo by v mírových smlouvách vůbec nějakou zmínku o vyvlastnění hledal, hledal by marně, neboť tam naprosto žádné není, ani v předpisech o materii b) ani o materii a), vůbec se v nich ani slovo »vyvlastnění« mezinárodním výrazem tedy »expropriation« nevyskytuje. Vyvlastnění vždy bylo předmětem vlastní legislace každého jednotlivého státu pro sebe a nebylo obvyklé uzavírali mezistátní smouvy o předmětu tom, nebylo k tomu také žádné nutkavé příčiny, zvlášť když se provádělo jen ve skrovném měřítku a tak ani mírovým smlouvám na mysl nepřipadlo, aby se o tu otázku zajímaly a s ní se zabývaly. Bila jim spíše do očí nekalá soutěž, organisace práce a pod. Teprv po mírových smlouvách stalo se »vyvlastnění« z příčin zcela výjimečných předmětem zvláštní úmluvy t. zv. Ženevské mezi Polskem a Německem, pokud jde o plebiscitní území Hornoslezské přidělené od Německa k Polsku, avšak i to jen do- mněle. ježto toho výrazu tam užito neprávem místo »likvidace«,
o čemž níže ad 3.
Odpůrci čsl. pozemkové reformy také nijak netvrdí, že
mírové smlouvy o vyvlastnění něco ustanovují, nýbrž oni se dopouštějí zcela hrubé záměny užívajíce proti mírovému vyvlastnění, opírajícímu se o zákony pozemnoreformní, předpisů mírových smluv o likvidaci válečných opatření.
Že mírové smlouvy nemají s čsl. pozemkovou retormou
co činiti, dolíčil nejvyšší soud podrobně:
co se týče smlouvy Trianonské, v rozhodnutí č. 2186 (též č. 5400) sb. n. s.
co se týče smlouvy Versaillské, v rozhodnutí č. 4977 (též č. 2037 a 4004) sb. n. s.
Co však platí o Trianonské. platí i o St. Germainské, takže o té netřeba zvláště vykládati. K vůli úplnosti se podotýká, že sice o rakouského příslušníka šlo již v rozh. č. 698, avšak věc tam jen zhruba vybavena, a v rozh. č. 540 že šlo o belgického občana.
Jak již v rozh. č. 4977 vyloženo, má sice čsl. zákonodárství pozemnoreformní předpis, jenž, kdyby ho užito bylo, znamenal by válečné opatření, takže by pak na něj dopadal čl. 297 sml. Vers, a odpovídající mu články smluv Trianonské a St. Germainské. Je to předpis § 9. zák. záb. z 16. dubna 1919 čís. 215. sb., že zvláštním zákonem provede se zásada, že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států (a majetek, jehož užívání zakládá se na výkonu funkcí, úřadů a hodností cizozemských, což ale ovšem již nespadá pod zákonodárné opatření válečné, ježto necelí proti »nepřátelům« a mohlo by se tedy na ně nahlížeti jen s hlediska privilegii odiosi, o čemž už shora) a provádějící jej předpis § 35 zák. náhr. z 8. dubna 1920 č. 329 sb., podle něhož předpisy tohoto zákona, že vlastníku převzatých nemovitostí poskytne se náhrada, neplatí pro majetek příslušníků nepřátelských států, pokud tomu neodporují mírové smouvy.
Ale tohoto předpisu, který by arci mírovým smlouváni odporoval, ježto čl. 297 sml. Vers. a odpovídající článek sml. St. Germ. a Trianonské náhradu ukládají, nebylo nikdy užito, nýbrž vždy proti každému příslušníku Německa, Rakouska i Maďarska, kteří jako příslušníci druhé smluvní strany by se na mírové smlouvy odvolávati mohli, a rovněž i proti každému jinému cizozemci, jenž by ovšem dovozovati mohl, že jeho právní postavení nemůže býti horší než postavení bývalých nepřátel, bylo užito obecných předpisů náhradového zá- kona § 41—71 o náhradě, která jim poskytnuta v téže míře jako občanům domáсírn, a nebyl jim tedy majetek odňat bez náhrady, takže věc se má tak, jakoby oněch předpisů § 9 záb. zák. a § 35 náhr. zák. vůbec nebylo a nelze říci, že proti někomu učiněno válečné opatření a naloženo s ním jako s nepřítelem.
Ale i kdybychom akci pozemnoreformní, pokud prováděna proti bývalým nepřátelům, t. j. příslušníkům Německa, Rakouska a Maďarska, pokládali per inconcessum za opatření válečné a likvidační a posuzovali je tedy pod zorným úhlem čl. 297 sml. Vers. a odpovídajících článků sml. St. Germ, a Trian., pak stejně věc vyjde na jedno. Čl. 297. Vers. sml. pod lit. b) vyhrazeno mocnostem spojeným a sdruženým, tedy i Čsl. republice likvidovati veškerý majetek, jenž v době, kdy smlouva nabude působnosti, náleží německým příslušníkům a nalézá se na je jim území a podle lit. c) náhrada zaň určí se podle způsobu likvidace stanoveného jejím »zákonodárstvími« (prostě, bez přívlastku), tedy právě zase podle náhradového zákona. Po případě mohlo by to dojiti až na ustanovení lit. h) č. 2 al. 2, kde se vyžaduje, jak už řečeno, aby jak opatření samo, tak i cena (náhrada) za likvidovaný majetek vyměřená srovnávala se s »obecným zákonodárstvím« likvidujícího státu, sice že by postiženému příslušela slušná náhrada, které by se dožadovati mohl před rozhodčím soudem tam vytčeným. Ale už shora ukázáno bylo, že čsl. zákonodárství pozemnoreformní je skutečně zákonodárstvím obecným, neboť pořád zůstane jen rozhodno, že čsl. pozemková reforma nečiní rozdílu v osobách a nakládá s cizozemci jako s domácími, čili budeme-li vycházeti z předpokladu, že pozemkovou reformou učiněno opatření proti bývalým nepřátelům, rozšířeno toto opatření zároveň i na všecky jiné cizince a na všecky občany domácí a učiněno tak »obecným« zákonodárstvím státu.
V pravdě však, jak dolíčeno, čsl. akce pozemnoreformní nemá nikterak povahu likvidace nepřátelského majetku ani zakrytě neb zastřeně, jak si to jmenovati oblíbili, neboť tak by tomu bylo teprve, kdyby prováděla simulaci, t j. pod rouškou mírového vyvlastnění jen neb aspoň hlavně likvidaci majetku býv. nepřátel (neb vůbec cizozemců), takže by bylo zřejmo, že stát se ve svém pozemnoreformním zákonodárství jen tak tváří, jako by bylo mírové a obecné, že však praxe usvědčuje ho ze lži. Ale statistika S. P. Ú-u jistě všecky inkriminace toho druhu skvěle vyvrací.
Poněvadž čl. 297 sml. Vers. arciť upravuje likvidaci a pod lit. b) vyhražuje, jak řečeno, čsl. státu právo, zadržeti a likvidovati říšskoněmecký majetek na jejím území se nalézající, tedy, ač čsl. stát mohl likvidaci tu provésti jednostranné mocí práva daného mu tímto článkem, přece uzavřel s Německem úmluvu ze dne 29. června 1920 publikovanou dne 18. prosince 1922 pod č. 359 Sb. zák. a nař. o provedení tohoto čl. 297 sml. Vers., v jejíž čl I. odst. I. prohlašuje, že použije práva zadržeti a likvidovati německý majetek jen potud, pokud všeobecně hospodářský a sociální zájem státu (tedy veřejné blaho) vyžaduje, aby německý majetek přešel do oblasti jeho vlivu, a že pod toto hledisko spadají ona hospodářská odvětví, při nichž se pomýšlí na zvýšení sociálních neb hospodářských reforem, jako železnice, doly, hutě, jakož i léčebné lázně.
Tak tedy: čsl. stát omezil své právo likvidace říšskoněmeckého majetku dobrovolně, ač nemusel, pouze na případy, kde toho žádá jeho veřejný zájem, obecné dobré — při čemž však si učinil ohledně osvobozeného majetku výhradu v čl. II. č. 2 — a co do předmětu na dráhy, doly, hutě a lázně. O majetku pozemkovém, jenž je předmětem agrární reformy, zejména tedy o majetku zemědělském a lesním, se tu nic nepraví, toho se úmluva netýče. Otázka tudíž: není tím tento majetek, jímž se zabývá pozemková reforma, z likvidace vyloučen? Zajisté, že ano! Tedy otázka další: Není tímto vyloučením z likvidace říšskoněmecký majetek zemědělský a lesní v čsl. území se nalézající vyloučen i z pozemkové reformy? Zajisté, že nikoli!
To vše je jasné. Sice se čl. 297 sml. Vers. lit. b) vztahoval i na majetek zemědělský a lesní a byl by tedy i tento byl mohl býti pojat do úmluvy, avšak pojat nebyl proto, že jest předmětem již pozemkové reformy, tedy vyvlastnění mírového, kde ho stát má právo nabýt podle míry zákonodárství pozemnoreformního a v rámci této míry podle své vůle nabude, proto mohl býti z úmluvy vypuštěn, čímž ale není řečeno, že práva čsl. státu ze zákonodárství pozemnoreformního jsou tím nějak alterována, že je čsl. stát nějak zadal: nezadal nic, když tam o nich není zmínky. Naopak říše německá nejen že nemohla proti čsl. pozemkové reformě, ježto je to akce mírová, vznésti žádné remonstrace, ale dokonce tím, že vědouc o ní nechala ji stranou a nežádala, aby od ní bylo upuštěno, a aby i majetek zemědělský a lesní pojat byl do úmluvy jako předmět likvidace, uznala ji mlčky za oprávněnou, a spokojila se s ní jako s hotovým faktem.
Věc má se tak : kdyby byly podniky v čl. I. odst. I. úmluvy vytčené (dráhy, doly, hutě, lázně) byly ve vyvlastňovací akci mírové pozemkové reformy, jako v ní jest majetek zemědělský a lesní, nebylo by třeba bývalo úmluvy ani ohledně nich a nebylo by bývalo k úmluvě došlo. A na obrat, kdyby nebylo pozemkové reformy a majetek zemědělský a lesní byl býval posud tak volný, jako řečené podniky (dráhy, doly, hutě, lázně), byl by i on býval do úmluvy pojat. Tak ale jde o akci dvojí: mírově právní vyvlastnění ohledně majetku zemědělského a lesního, a válečně právní likvidaci drah, dolů, hutí a lázní. Kdyby na př. některých objektů lázeňských stát nemohl dosíci v akci agrárněreformní, ježto by byly podle § 3 lit a) záb. zák. ze záboru vyloučeny, má právo je převzíti v cestě likvidace podle čl. 297 lit. b) sml. Vers. v rámci hořejší úmluvy. Nevadí tedy také, že v čl. II. vzdal se práva zadržeti a likvidovati majetek zemědělský a lesní, neboť jej skutečně nezadržuje a nelikviduje nýbrž v akci agrárně reformní vyvlastňuje.
Rozdíl ovšem je ten, že podle úmluvy čl. I. odst. IV.-VI. musí .se mysliti cena podle »objektivních hledisek«, tedy bezpochyby přítomná běžná cena. kdežto podle § 41. náhr. zák. platí cena let 1913—1915, i je otázka, mohl-li zemědělský a lesní majetek říšskoněmeckých příslušníků tím, že podroben byl tomuto mírovému vyvlastnění, býti vyřazen z čl. 297 sml. Vers. a tím z úmluvy a jejích běžných cen. Ovšem že mohl, to právě proto, že mírovému zákonodárství nejsou ani v čl. 297 sml. Vers. ani jinde ve smlouvách mírových položeny žádné meze, a zajisté čsl. stát byl naopak oprávněn podrobiti i dráhy, doly, hutě a lázně stejnému mírovému vyvlastnení za ceny let 1913—1915, ba kdyby se byl na tom usnesl, zaříditi se dokonce i jako stát kollektivisticky, neboť ani to není nikde v žádné smlouvě a vůbec v mezinárodním právu zakázáno a býti nemůže, neboť i v tom právě záleží právo jeho svrchovanosti. Na mysli tu tane arciť především případ, že taková pronikavá změna hospodářského a tím i právního řádu provedena by byla legální cestou, vůlí ústavních zákonodárných činitelů a tedy vůlí státní populace v její většině, ale i to se už stalo, že provedena byla násilně, mocí brannou proti vůli národa, a světu nezbylo než de fakto to přijmouti, ač velká většina mocností, mezi nimi právě i nejčelnější, uznaly to i de jure.
Vlastně však i to je v mírových smlouvách dovoleno, aby stát nakládal s cizozemci hůře. Důkazem je čl. 276 a čl. 280 sml. Vers. Čl. 276 zavázal sice Německo, že neuloží příslušníkům mocností spojených a sdružených: lit. c) žádných daní, poplatků a dávek, kterých by neuložilo zároveň svým vlastním občanům bud vůbec anebo ve stejné výši, a lit. d) žádného ome- zení, které by nepostihlo stejně i jeho vlastní občany, avšak toto omezení jeho pravomoci vůči příslušníkům druhé smluvní strany (jiných cizinců se vůbec netýče) platí podle čl. 280 odst 2. nejvýše 10 let, takže po uplynutí této lhůty odpadne a Německo bude moci příslušníky i mocností spojených a sdružených zatížiti břemeny lit c) a omezeními lit. d) — pod které dá se subsumovati zajisté i vyvlastnění (§§ 363—365 obč. zák. mají nápis »omezení« vlastnictví, pod něž tedy spadá i vyvlastnění § 365) i jinými nebo většími, než jakými zatíží své vlastní občany, a bude tedy moci vyvlastňovati je za náhradu i jen částečnou, třeba vlastní občany nevyvlastňovalo vůbec anebo jim dalo náhradu úplnou. Ale poněvadž mocnostem sdruženým a spojeným stejné omezení pravomoci ve smlouvě té uloženo není, mohou ony taková omezení německým příslušníkům ukládati od prvopočátku a ne teprv po uplynutí 10 leté lhůty. Takovéto nerovné nakládání s cizozemci v míru ovšem není spravedlivé a bylo proto již shora pod a) zavrženo, avšak dokazuje to dvojí: jednak že všichni, kdo do mírových smluv vkládají právní zásadu, že s cizinci se nesmí nakládati hůře než s domácími nebo dokonce že mají právo na nějaké nakládání lepší, takže nesmějí býti podrobeni újmám majetkovým, jimž stát podrobuje občany domácí, jsou na krutém ač patrném omylu, a jednak že, jak už v rozh. č 4977 blíže vytčeno, právo mezinárodní je ještě nevykvašené, nevytříbené a neurčité, když jeho domněle kardinální zásadu o právu cizozemců ani mírové smlouvy, na nichž se tolik států zeměkoule zúčastnilo, nejen neznají, ale přímo opačné právo sankcionují.
Ale myšlenku dlužno domysliti a stane-li se tak, bude jí ulomen osten nespravedlnosti: je zajisté dovoleno s cizinci nakládati i hůře než s občany domácími, avšak musí proto býti mravní důvod, ovšem platný a skutečný, nikoli předstíraný neb simulovaný, pokud by tedy šlo o vyvlastnění, musilo by obecné blaho vyžadovati toho, aby právě majetek cizozemců podroben byl újmám, jež se státním občanům neukládají.
Že ve válce případ ten nastává, dokazuje válka světová, kde všecky válčící státy podrobily nepřátelský majetek omezujícím opatřením, když ne jiným, aspoň sekvestrací v té neb oné formě. Nebyl tu ovšem vždy důvod veřejného blaha, nýbrž jen tam, kde opravdu to bylo podle povahy cizího podniku spojeno s nebezpečím pro stát, ponechati jej ve správě nepřátel, jinak byla důvodem zevní retorse a nikoli vnitřní potřeba.
Nyní lze už přezkoumati, mínění p. Vallottona, jenž praví, že »mírové smlouvy uložily si za úkol, vytvořiti na čsl. území účinky analogické všeobecným zásadám mezinárodního práva, pokud jde o práva nabytá«, podle kterýchž zásad prý vyvlastnění nemá místa vůči příslušníkům státu cizího, a to tlm méně, pakli tento cizí stát nes volil zvláštní úmluvou ve prospěch čsl. státu k výjimce z pravidla, že soukromé vlastnictví jest nedotknutelné a nesmí býti skonfiskováno ani z části.
Odpověď: Mírové smlouvy neuložily si právě naopak ohledně čsl. státu (území) docela nic, zejména nepředepsaly mu nějaký právní řád a zejména závazky, jak se má chovati k právům nabytým nebo k cizincům a jich majetku, neboť jak řečeno, pasivní smluvní stranou, jíž se povinnosti ukládají, je v každé z nich jediný stát, totiž Německo (Vers.), Rakousko (St. Germ.), Maďarsko (Trian.), Bulharsko (Neuilly), kdežto čsl. stát je zahrnut v souboru smluvní strany aktivní, tož v mocnostech spojených a sdružených, jimž se naopak stipulují práva, až na jisté výjimky vždy všem stejná, ale ovšem též vždy jen proti jmenované pasivní smluvní straně, a povinnosti jen potud, pokud jde právě o likvidaci válečných poměrů, tož jich skončení, na př. tedy povinnost náhrady za zadržený a likvidovaný majetek. Ale zákonodárné moci čsl. státu, jeho pravomoci upraviti si vnitřní své poměry, tudíž i otázku pozemkového vlastnictví uvnitř hranic svého území podle svých potřeb a své vůle, mírové smlouvy vůbec se nedotkly a dotknouti ani nemohly, protože čsl. stát vstoupil do smluv těch jako suverénní stát, rovný všem ostatním mocnostem spojeným a sdruženým, lak úvodní fornvle dokazuje, a každý podobný zásah v jeho zákonodárnou pravomoc byl by porušením této jeho suverenity. Docela nemístně mluví pan Vallotton při čsl. mírové pozemkové reformě o »kon- fiskaci«, nebot konfiskace podle správného historického pojmu svého vždy je trestem či pokutou (fiskus zabírá majetek rebela, zrádce, desertéra a pod.), ale hledisko trestu neb pokuty je čsl. agrární reformě naprosto cizí, jak už vyloženo. Patrně má to však býti jen řečnický výraz pro »likvidaci« válečných poměrů, o kterou ale při mírovém zákonodárství rovněž naprosto nejde.
Praví-li pan Vallotton, že opatření agrární reformy jsou v mírových smlouvách »prostě zapovězena«, tedy to prostě není pravda, protože mírové smlouvy o vyvlastnění, pod jehož pojem agrární reforma spadá, nikde nemluví.
Pan Vallotton dovolává se čl. 255, 297, 298, 303 a 305 sml. Vers., avšak úplným neprávem.
Čl. 225 jedná o převzetí státních dluhů německých, vypadajících na části připojené od Německé říše k Francii, Polsku a jiným státům a nemá tedy s otázkou naší vůbec co činiti. Čl. 297 spadá, jak už vyloženo, úplně pod pojem likvidace válečných poměrů, jak definován shora ad а) а nepatří tudíž také nikterak sem, do otázky mírového vyvlastnění. On už v úvodě praví, že otázka soukromého majetku v zemích nepřátelských bude rozřešena podle ustanovení, jež podává dále jednak sám v lit. a) až j) a jednak čl. 298 a příloha. Již tento úvod tedy dokazuje, že jde jen o úpravu a skoncování poměrů vzešlých za světové války, nikterak o úpravu poměrů mírových, nebo o direktivy pro zákonodárství mírové. On nejprv pod lit. a) nařizuje, že opatření, která učinilo Německo s nepřátelským majetkem, t. j. majetkem mocností spojených a sdružených, musí býti zrušena a majetek ten vlastníkům vrácen, a pod lit. b) že naopak mocnosti sdružené a spojené mají právo, majetek německých příslušníků zadržeti a likvidovati a pak v dalších předpisech rozvádí a blíže upravuje onu povinnost Německa ad a) a toto právo· mocností spojených a sdružených ad b), zejména, že kde vrácení ad a) není možno, musí dána býti náhrada, a zadržení a likvidace ad b) že se díti smí jen proti zaplacení ceny.
Že je toto právo »zadržeti a likvidovati majetek nepřátelský« něco docela jiného než mírové vyvlastnění, vidno z toho, že se nezakládá na důvodu veřejného blaha, nýbrž na nepřátelství a poměr vítěze k poraženému, ježto jen vítězi je přiznáno a ne i naopak, takže kdyby nebylo nařízeno majetek ten zaplatiti, byla by to konfiskace, nejpádněji ale z toho, že mírové vyvlastnění není ani Německu zabráněno, či snad chtěl by kdo tvrdili, že Německo majetek býv. nepřátel nesmí vyvlastniti ani kdyby to jeho vnitřní potřeba, jeho obecné dobro sebe více vyžadovalo, tedy na př. ani ne k účelům železničním a jiným všeužitečným nezbytnostem a že to tak má navěky trvati? Odpověď kladná byla by zřejmou absurdností.
Výraz (majetek) »nepřátelský« přichází v našem článku čtyřikrát, výraz »likvidace (likvidovati)« jedenáctkrát, výraz »mimořádná opatření válečná« pětkrát. Tento poslednější vždy se nachází ve spojení s t. zv. »opatřeními disposičními«, o kterých tedy, když nemají přívlastek »válečná«, mohlo by se myslit, že válečnými nemusí býti, ale protiva není k attributu »(mimořádná opatření) válečná«, nýbrž k attributu »mimořádná«, neboť příloha potom oba pojmy v § 3 přesně vysvětluje a praví, že »opatření disposiční« jsou taková, jimiž byla nebo bude dotčena podstata vlastnictví k majetku nepřátelskému převodem na osobu jinou než vlastníka nepřátelského.
Čl. 298 pak pouze upravuje blíže otázku zadrženého ma- jetku nepřátelského, o němž byla učiněna disposice v čl. 297 odst. a) a f) v ten rozum, že ho má Německo vrátit, a ukládá ohledně majetku toho v odstavci b) Německu podobné omezení jako shora čl. 276 ohledně majetku mocností spojených a sdružených vůbec (i nezadrženého), jenže bez omezení na lhůtu. Nepatří tedy k naší otázce z týchž důvodů jako čl. 297.
Čl. 303 definuje výraz »za války«, že v sobě zavírá dobu až do nabytí působnosti mírové smlouvy (10. ledna 1920) a nemá s naší věcí tedy co činiti. Pan Vallotton ovšem míní, že sice mírové smlouvy nezměnily dřívější mezinárodní právo o nedotknutelnosti práv nabytých, ale že jimi přistoupil nový titul na ochranu práv těch, a že tedy když se vyvlastnění stalo až po mírové smlouvě, jsou porušeny i ony. Než když se podle hořejšího smlouvy ty čsl. agrární reformy vůbec netýčí, nemohly jí býti porušeny a je tato argumentace bezpředmětná.
Totéž platí i o čl. 305, jenž stanoví, že kdyby příslušný soud, zde tedy čsl. soud, vynesl rozsudek, jenž by se neshodoval se zásadami oddílu IV. to jest čl. 297 a 298, určí smíšený rozhodčí soud na návrh postiženého náhradu. Zde k tomu nedojde, ježto zásady čl. 297 a 298 nepřijdou při čsl. agrární reformě, jako ústavu mírovém vůbec v úvahu.
Pan Vallotton odvolává se dále na čl. 90—92, 94, 201, 208, 249, 250 a 267 smlouvy St. Germainské, avšak opět úplným neprávem.
Čl. 90 a 91 obsahují závazek Rakouska ohledně uznání státních hranic tam zmíněných a čl. 92 jeho závazek nemstíti se na občanech bývalého mocnářství Rakousko-Uherského pro jich chování za války, na př. tedy na Češích za jich »velezradu«. To vše tedy nepatří sem.
Čl. 94 inauguruje zvláštní smlouvy Rakouska s t. zv. nástupnickými státy o občanských právech, obchodu a živnostech jich obyvatel. I to je pro naši otázku nulou.
Čl. 201 zaručuje mocnostem spojeným a sdruženým právo volně nakládati vlastnictvím nepřátelským, nalézajícím se pod jejich pravomocí v době, kdy smlouva vejde v působnost — tedy pravý opak, než co se v něm hledá.
Čl. 208 stanoví, že t. zv. nástupnické státy nabudou majetku státu Rakouského, ležícího v jich území a náhrada zaň že se připíše Rakousku k dobru na účet jeho reparačních povinností. K tomu srovnati sluší čsl. zákon č. 354/21. Poněvadž nejde o státní majetek býv. Rakouska, nepatří to sem.
Čl. 249 a 250 stanoví totéž co shora čl. 297 a 298 sml. Vers. a jsou tedy i ony hořejšími výklady vyřízeny. Čl. 267 zní stejně jako čl. 250 sml. Trianonské, jenž podrobně byl vyložen v rozh. čís. 2186, na něž se odkazuje důrazné zvláště proto, že p. Vallotton právě též z článků těch vyvádí zápověď čsl. reformy pozemkové a to nejen pro příslušníky Ra- kouska a Maďarska, ale i Švýcarska. Stručně řečeno je obsah ten, že č. 267 St. Germ. a 250 Trian. spadajíce pod nápis »Zvláštní ustanovení o územích postoupených« zapovídají všechna jiná nepřátelská či válečná opatření, než — tuto větu pan Vallotton vynechává a dodává tak uměle celému předpisu smysl zákazu absolutního — která dovoluje čl. 249 prvé a čl. 232 druhé (shora čl. 297 sml. Vers.), a nařizují uvolnění a vrácení majetku těmito zapovězenými opatřeními stiženého. Nepatří to tedy sem, když pozemková reforma čsl. není opatřením nepřátelským či válečným, nýbrž mírovým, postihujícím stejně i domácí občany, a není tedy v mírových smlouvách vůbec dotčena, neřku-li zapovězena.
Čl. 267 St. Germ. a 250 Trian. praví ovšem, že nad míru dovolenou v čl. 249 Germ. resp. 232 Trian. příslušníci Rakouska, resp. Maďarska, nebudou podrobeni ani »záboru« ani likvidaci, tím ale není míněn zábor čsl. pozemkové reformy, neboť výraz »zábor« je v cit. článcích mírových smluv jen překlad nahodilého fr. saisie, kdežto text angl. má i tu »retention«, tak jako v čl. 249 St. Germ. a 232 Trian., o jichž míru se jedná, užito fr. retenir, angl. ritain, zadržeti, takže zcela zřejmě se míní totéž i v čl. 267 St. Germ. a 250 Trian. Ostatně výraz »zábor« je i v poz. reformě nemístný, neboť znamená vlastně okkupaci, kdežto jde o obstávku za účelem případného budoucího vyvlastnění.
Pokud se odvolává p. Vallotton na úmluvu Německa s čsl. státem (č. 359/22) o provedení likvidace podle čl. 279 sml. Vers.. nevyrozumívá smyslu a dosahu úmluvy, když z toho, že tam zaručen nárok, jak on praví, »vyvlastněným« německým příslušníkům na náhradu proti čsl. státu, dovozuje nepřípustnost čsl. pozemkové reformy vůči cizincům. Smysl i dosah úmluvy vyložen jasně již shora.
Stejně neprávem odvolává se p. Vallotton i na úmluvu čsl. státu s Polskem z dubna 1926, že prý tam čsl. stát zaručil vyvlastněným náhradu škody podle zásad ekvity a nikoli podle zákonů agrárně reformních. Jaká mýlka! Myslí patrně úmluvu ze dne 23. dubna 1926 publ. 29. dubna 1926 pod č. 56 sb., která jedná sice v části V. o likvidaci majetku, avak týče se jen rozdělení Slezska a Slovenska a předpisuje v čl. 34 a násl., že majetek země Slezské, býv. žup Oravské a Spišské, jakož i samospráv- nýсh svazů a veřejnoprávních korporací, jichž
obvod byl neb bude rozdělen novou hranicí, podléhá likvidaci
podle této smlouvy a ovšem podle čl. 41. tak, že hodnota jeho
ocení se podle zásad slušnosti a spravedlnosti. Nejde tu tedy ani
o majetek soukromníků, ani o vyvlastnění, nýbrž o likvidaci nutnou následkem rozdělení území, kdy část jeho, kde se majetek
neb část jeho nalézá, připadla státu jinému, než v němž se nalézá sídlo země, župy, obce, jíž majetek ten patřil.
Ad 3. Nálezy Stálého dvoru Mezinárodní spravedlnosti v Haagu ve sporu Německa proti Polsku.
Jsou vlastně dva No 6 a No 7 sbírky nálezů. Podstata věci, jež se rozpadá ve dva případy, je tato:
Když plebiscitní území Hornoslezské připadlo od Německa k Polsku, uzavřely tyto dva státy dne 15. května 1922 v Ženevě úmluvu, kterou upravily právní poměry resultující z přechodu suverenity (tedy vlastně také druh likvidace) a ustanovily, že:
Čl. 6. »Polsko může v polském Horním Slezsku vyvlastniti podniky patřící velkoprůmyslu, zahrnujíc v to ložiska (roz. minerální), a velký majetek zemědělský podle ustanovení článků 7 až 23. S výhradou těchto ustanovení majetek, práva a zájmová účastenství příslušníků německých neb společností, nalézajících se pod kontrolou německých příslušníků, nemohou býti v Horním Slezsku polském likvidována.« (Všimněme si, že v prvé větě se mluví sice o »vyvlastnění«, v druhé však o »likvidaci«.)
Otázka: Vzalo na sebe Polsko tímto ustanovením smluvní závazek, že neprovede oproti německým příslušníkům v Horním Slezsku vyvlastnění, jež by se nesrovnávalo s ustanovením čl. 7—23 této úmluvy? Dvůr tak praví, ale dá se mysliti ještě jiné pojetí, stejně blízké, nebo bližší, o čemž níže.
Čl 15 § 1 al. 1: »Chtěla-li by vláda polská vyvlastniti velký majetek, jest povinna oznámiti tento svůj úmysl vlastníku před 1. lednem 1925.«
Staly se pak dva případy, jeden týčící se velkoprůmyslu a druhý velkého majetku pozemkového a sice:
a) Smlouvou z 5. března 1915 zavázala se společnost Bayrische Stickstoffwerke A. O. Německé říši, zříditi pro ni v Chořově v Horním Slezsku továrnu na dusík. Potřebná area byla opatřena na účet Říše a zapsána v knihách pozemkových na jméno Říše. Bayrische se zavázala obstarávati exploitaci tohoto podniku až do 31. března 1941, a to pod dozorem Říše, která měla participovati na přebytcích výtěžku a míti právo, správu podniku kterýkoli rok k 1. březnu na 5 měsíců předem vypověděti počínaje 1. březnem 1926, a v případě, že by přebytky nedosáhly jisté úrovně, již 1. březnem 1921. Dne 24. prosince 1919 utvořena však společnost Treuhand a jiná, Oberschlesische Stickstoffwerke, a uzavřena mezi těmito a Říší smlouva, kterou Říše postoupila závody Chořovské firmě Oberschlesische, která zapsána byla 29. ledna 1920 do pozemkové knihy jato vlastnice továrny, ale její závazky vůči státu převzala Treuhand jako samodlužniee. Aby Říše měla záruku za své požadavky z kontraktu, zavázala se Treuhand opatřiti Říši právo zástavní na všecky akcie firmy Oberschlesische, a Říše byla oprávněna vykonávati sama všecka práva, vyplývající z držby akcií, zvláště však právo hlasovací ve valné hromadě, avšak souhlasila, aby Bayrische podržela správu podniku místo Oberschlesische. Zcizení akcií bylo i po zániku zástavního práva Říše vázáno na souhlas Říše, kteráž k zajištění této smluvní podmínky podržeti měla držbu akcií i po zániku svého zástavního práva.
Na to však 1. července 1922 knihovní soud, stav se mezitím polským, prohlásil na základě čl. 256 sml. Vers. a polských zákonů z 14. července 1920 a 16. června 1922 knihovní vklad vlastnictví firmy Oberschlesische za neplatný s tím, že má býti vymazán a původní stav (— vklad pro Říši) znovuzřízen a vlastnictví pro stát polský vtěleno, a ihned téhož dne toto vše také provedl, načež dne 3. července 1922 stát polský uvedl se v držbu podniku. (Nález č. 6, str. 8 a 9 a nález č. 7, str. 35, 36.)
Doloženo budiž, že Versaillská smlouva, podle jejíž článku 256 Polsko nabýti mělo všeho majetku patřícího Říši, uzavřena byla dne 28. června 1919, ač ovšem vstoupila v působnost teprv ratifikací dne 10. ledna 1920, takže transakce, kterou Říše přestala býti vlastnicí, stala se několik máto dní před tím, knihovní vklad pro Oberschlesische dokonce až několik dní potom.
b) Dne 30. prosince 1924 oznámila vláda polská v Monitoru Polskem některým německým příslušníkům svůj úmysl vyvlastniti jich veliký majetek zemědělský.
Německo vzneslo pro oba tyto případy u S. D. M. S. v Haagu žalobu na Polsko pro porušení Ženevské úmluvy a Polsko namítlo ve formálním směru nepříslušnost soudu (kterou ad a) zakládalo též na to, že tu nejde o Ženevskou úmluvu, nýbrž o čl. 256 sml. Vers., t. j. o nabytí majetku Německé Říše, kde Dvůr příslušným není, ježto se Polsko v tomto směru ve smlouvě ženevské jeho jurisdikci nepodrobilo, dále nepřípustnost žaloby a ve věci samé navrhlo zamítnutí žaloby. K formeluím námitkám dlužno uvésti:
že Statut S. D. M. S. v čl. 34—36, podle nichž mohou jako strany před ním vystupovati jen státy, stanoví, že příslušnost jeho je čistě prorogatomi, vztahujíc se jen na ty spory, v nichž se jí oba proucí se státy dobrovolně podrobí (čl. 36 al. 1) a že v případě, že odpůrce příslušnost popře, rozhoduje o ní Dvůr sám (čl. 36 posl. al),
a úmluva Ženevská že stanoví v čl. 23, že:
vznikl-li by mezi vládou Německou a Polskou rozpor o výklad a upotřebení čl. 6—22, podrobují se obě rozhodnutí S. D. M. S., že však tím neděje se žádná újma příslušnosti Smíšeného rozhodčího soudu německo-polského, stanoveného ve smlouvě Versaillské.
Nálezem č. 6 Dvůr uznal se (str. 27) příslušným a žalobu za přípustnou v obou věcech přes. to, že věc a) a některé případy věci b) byly už u řečeného Rozhodčího soudu zahájeny a ještě nevyřízeny.
Nálezem č. 7 ve věci samé uznal (str. 81, 82), že:
ad a) jednání Polska vůči Oberschlesische nesrovnává se s ustanovením čl. 6 a násl. Omluvy Ženevské, a
ad b) v pěti případech oznámení zamýšleného vyvlastnení nesrovnává se s ustanovením čl. 6 až 22 Úmluvy Ženevské, kdežto
ve 4 případech žalobu zamítl a v jednom ji prohlásil za bezpředmětnou.
Z toho plyne, že:
Dvůr není pro otázku čsl. pozemkové reformy příslušným, dokud se čsl. stát příslušnosti jeho pro ni nepodrobil, což by ovšem se mohlo státi nejen úmluvou podle čl. 36 odst. 1. St., nýbrž i tím, že by na žalobu k soudu stál (do sporu se pustil) a námitku nepříslušnosti nevznesl, nikoli však, kdyby se nedostavil, neboť čl. 36 posl. odst. St. praví sice, že Dvůr uzná o své příslušnosti, byla-li »popřena«, avšak čl. 53 výslovně předpisuje, že nedostaví-li se strana a druhá žádá, by se uznalo podle jejího návrhu, Dvůr nicméně zkoumati musí svou příslušnost ve smyslu čl. 36 a 37, a ovšem též nárok po skutkové i právní stránce, takže kontumace vlastně není;
nález ve věci samé netvoří pražádný prejudic pro čsl. pozemkovou reformu, neboť se zakládá na Ženevské úmluvě, tvořící specielní právo pouze mezi Německem a Polskem, jehož nikdy nemůže býti užito pro stát jiný nebo proti němu Ale pan Valloiton podle obsahu dobrozdání do stížnosti pojatého praví, že Dvůr ve svém nálezu č. 7 prohlásil:
»Stejně jako stát československý, tak i stát polský předstírá, že zproštěn byl závazků respektovati soukromá práva, nabytá za vlády předcházející vzniku tohoto státu a popírá stejné reklamační právo poškozených a domnívá se, že nadřazuje zákony o pozemkové reformě mezinárodnímu právu. Stejně jako soudy československé i žalovaný stát trvá na faktu, že jeho opatření pozemkové reformy, vnitřní to zákony, stíhající stejně jeho vlastní příslušníky, nejsou ani konfiskací, ani likvidací, avšak jsou určíte přípustný vůči cizincům a zvláště vůči Němcům a jiným bývalým nepřátelům.«
a že Dvůr odmítá toto odůvodnění jak následuje:
»Právní ústav zákonů o pozemkové reformě jest opatřením výjimečném. Okolnost, že vnitřní zákony nerozlišují národnost vzhledem k majitelům nemovitostí a nakládají s vlastními příslušníky stejně špatně jako s cizinci, jest bez právního významu a nezbavuje tato výjimečná opatření vůči cizinci nedovoleného charakteru.« Tak praví Dvůr, praví pan Vailotton. Avšak především ani o Čsl. státu ani o jeho pozemkové reformě není v celém nálezu ani slůvka a ovšem ani býti nesmí, protože vůbec žádný soud nesměl by morálně odsouditi nějakou osobu a její právní čin, když ani osoba není stranou, ani její čin předmětem ve sporu rozsuzovaném, nýbrž v jiném, který mu k rozhodnutí ještě předložen nebyl a který tedy nevyšetřil a osobu tu neslyšel, a nesměl by to ani kdyby to byl soud nejnižšího řádu a osoba soukromá, natož aby to učinil soud tak vysoký jako S. D. M. S. a vůči suverénnímu státu. Každá stížnost a každé dobrozdání, jež něco takového Dvoru imputují, měly by si uvedomiti, že tím poškozují ve veřejnosti vážnost Dvora, což jim dovoleno není. Vůbec ani výraz »tchécoslovaque« se v celém nálezu č. 7 nenalézá, v nálezu č. 6 pak jen jednou na straně 24, kde se reprodukuje přednesení Německa, že v případě b) někteří účastníci nabyli příslušnosti československé. A co se týče emanace ohledně rozlišování mezi cizinci a domácími, řekl Dvůr k námitce polské, že zákon ze 14. července 1920 postihuje všecky národnosti, takto (str. 32 posl. řádka a 33):
»I kdyby bylo prokázáno — otázka to, kterou Dvůr nemá
za potřebnou zkoumati — že zákon skutečně vztahuje se stejně
na příslušníky polské a německé, nenásledovalo by z toho nikterak, že porušení soukromých práv, jež vůči příslušníkům německým uskutečňuje, není v odporu s oddílem III. úmlu- vy Ženevské. Vyvlastnění bez odškodnění jest jistotně na odpor oddílu III. úmluvy; neb opatření zakázané úmluvou nemohlo by se státi oprávněným vzhledem k této listině tím, že ho stát užije také vůči vlastním svým příslušníkům.« Není tu nic, co by šlo za meze sporu německo-polského o práva z úmluvy Ženevské.
Čl. 59 Statutu praví, že nález Dvoru váže jen sporné strany a to jen v případě, jenž byl předmětem rozhodnutí. Nesmí se tedy nálezů jeho zneužívati, aby se z nich odvozovaly zásady pro případy zcela jiné.
Zbývá shora vzpomenutá otázka, zda čl. 6. úmluvy Ženevské zakázal každé »vyvlastnění« jiné, než které dovolují její čl. 7—22. Osvětliti ji nutno nejen proto, že stížnosti žádají, aby užito bylo nálezu Dvora na úmluvě té založeného, ale hlavně proto, že se tím teprv otázka nyní platného práva mezinárodního, pro čsl. pozemkovou reformu tak důležitá, postaví do pravého světla.
Dvůr praví již v nálezu č. 6 str. 16, že nepotřebuje vyšetřovati význam termínů (pojmů) »likvidace« a »vyvlastnění« v čl. 6. úmluvy, neboť ať prý je jakýkoli, je vždy jasno, že článek má za účel ohraničiti pravomoc Polska v tomto bodě na daném území, a v nálezu č. 7 na str. 21 vraceje se k té otázce, dí slova: »Buď tomu jakkoli, jisto jest, že jedině oprávněna jest expropriace v případech a za podmínek čl. 7 a násl. : mimo tyto případy, nebo chybí-li tyto podmínky, expropriace je nedovolena.«
Ač první věta by připouštěla i jiný opak, přece tato druhá vyslovuje jasně, že mimo případy vytčené v úmluvě Ženevské Polsko vyvlastňovati nesmí.
To však by bylo kruté, neboť pak by Polsko nesmělo vyvlastnil ani k účelům nejnutnějším, na př. železničním, zejména vůbec ne menší majetek pozemkový, t. j. ve výměře pod 100 ha (čl. 12 al. 1 úml.) a velký majetek pozemkový, o kterém neoznámilo do 1. ledna 1925 zamýšlené vyvlastnění, rovněž už vůbec nikdy a pod žádnými podmínkami. Ale je otázka, zdali strany něco takového obmýšlely a zda zejména Polsku lze takový úmysl imputovati, zda tu spíše nešlo o likvidaci, jak čl. 6. úmluvy v druhé větě vskutku praví: vždyť jak shora ukázáno, právo vyvlastňovací zůstalo i Německu, jemuž v čl. 297 a) sml. Vers. byla všecka likvidace nepřátelského majetku zakázána, kdežto Polsko náleží ve smlouvách mírových k mocnostem spojeným a sdruženým, kterým bylo právo likvidace německého majetku v témž čl. 297 b) výslovně přiznáno, takže je na snadě myšlenka, že v Ženevské úmluvě šlo zrovna tak jen o provedení likvidace mírovou smlouvou Versaillskou dovolene jako v úmluvě Německa s čsl. státem č. 359/22 shora vyložené.
Dvůr vyhnul se definici pojmů likvidace a vyvlastnění a řekl, že když Úmluva užívá výrazu expropriace, bude on ho užívati též; ale jest naopak nejnutnější potřeba, uvědomiti si je co nejjasněji. Posud znalo právo pouze pojmy vyvlastnění a konfiskace, ale právě mírové smlouvy stvořily útvar nový, třetí, který povahou svou zapadá zrovna doprostřed mezi oba tyto starší pojmy, totiž právě likvidaci. Musíme tedy rozeznávali:
aa) Vyvlastnění, jež jest odnětím vlastnictví z důvodů obecného blaha, či obecné potřeby, pravidelně sice proti, plné náhradě, avšak když to právě obecné dobro vyžaduje, i proti náhradě jen částečné neb vůbec bez náhrady. Dají se vedle obecného dobra mysliti ještě jako mravní důvod příčiny historické, způsob původního nabytí předka rodiny, jenž byl prvým držitelem, jak na to myslil § 9 záb. zák., když pravil, že bez náhrady bude převzat majetek bezprávně nabytý, při čemž mu tanulo na mysli nabytí darem od vladaře, jenž statek podle národního přesvědčení nespravedlivě zkonfiskoval, ale tento předpis zůstal nepoužit a případ, jenž by ovšem nebyl pravým vyvlastněním, nýbrž restaurací, tedy odpadá.
bb) »Zadržení a likvidování nepřátelského majetku«, útvar mírových smluv, který se krátce nazývá likvidací a, správněji by slul saisie, záborem, způsob to odnětí majetku, jenž se liší od vyvlastnění tím, že odnětí majetku nemá důvod svůj v příkazu obecného blaha, nýbrž v právu válečného vítěze nad poraženým, a jest to tedy druh pokuty, v čemž se srovnává s konfiskací,, jenže se zase od ní liší tím, že podle nařízení mírových smluv musí odňatý majetek vždy býti zaplacen a to obecnou cenou obvyklou ve státě likvidujícím, čili zkrátka novodobá diplomacie stvořila tento nový ušlechtilejší pojem, ježto morálka jí zakazovala užiti prostě
cc) konfiskace, kteráž jest odnětím majetku z trestu a tudíž úplně bez náhrady (leda že by se nějaká dala z milosti), jak na to opět myslil § 9 našeho záb. zák., když praví, že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států, což však mu. diplomacie v mírových smlouvách, jak právě ad bb) ukázáno, nedovolila, podrobiši majetek ten jen likvidaci, a majetek osob, jež se hrubě provinily ve světové válce proti čsl. národu, což však zůstalo neprovedeno.
Jestliže tedy úmluva Ženevská nevyžaduje k »vyvlastnění« důvod veřejného blaha, ba vůbec žádný důvod, pak už z toho je jasno,že tu nešlo o vyvlastnění v pravém slova smyslu, nýbrž o likvidaci, о provedení čl. 297 lit. b) sml. Vers. na území kdysi plebiscitním, jak tomu i celý ostatní obsah její, i pokud má předmět jiný, hlasitě svědčí. Ale jako všecky stížnosti a p. Vallotton zaměňují vyvlastnění a likvidaci, protože, oba pojmy mají společný nejhlavnější znak, záležejíce v odnětí majetku, tak i strany v úmluvě Ženevské oba pojmy identifikovaly, zapomínajíce rovněž, že důvod každého ústavu je zcela jiný, a nazvaly tuto likvidaci v nápisu oddílu III. a jeho ustanoveních expropriací. Jméno však nesmí másti, nýbrž dlužno přihlížeti k podstatě věci. Dvůr sám na straně 22 nálezu č. 7. uznává, že konstrukce stran ho neváže.
Dvůr, popřev na str. 21. Polsku možnost vyvlastnění mimo případy úmluvy Ženevské, ihned na to na str. 32 praví, že úmluva je derogaci obecných pravidel o nakládání s cizinci a zásady o šetření nabytých práv, že derogace ta jest výjimkou a zavírá z toho, že jiná derogace není dovolena. »Každý zásah do majetku příslušníků německých, poznačeného v III. oddíle úmluvy, jenž není ospravedlněn zvláštním titulem přesahujícím úmluvu a který vybočuje z hranic obecného práva mezinárodního, jest neslučitelný s úpravou danou v úmluvě,« praví doslovně a z těchto principů prý plyne, že »opatření zakázaná jsou pouze ta, jež obecné právo mezinárodní nedovoluje vůči cizincům; vyvlastnění z důvodu veřejného dobra, likvidace soudní a podobné akty nejsou dotčeny úmluvou.«
Tato emanace, jíž se vyjma poslední větu i p. Vallotton dovolává, zajisté je v odporu s hořejším popřením všeho polského práva expropriace mimo případy úmluvy, ale plyne z ní tolik, že Dvůr uznává, že — mimo případ, který nás nezajímá, že by Polsko mělo zvláštní titul jdoucí nad úmluvu, tedy ještě zase úmluvu derogující úmluvě ženevské — byla by expropriace oprávněna ještě tehdy, kdyby byla kryta obecným právem mezinárodním, a v tomto že je dovolena expropriace z důvodu veřejného dobra. Avšak tato jest podle aa) shora jediná expropriace v pravém slova smyslu a tak z toho vyplývá, že Dvůr uznává, že naše expropriace pravá není úmluvou dotčena či správně řečeno, že úmluva upravuje jen likvidaci, neboť uznává-li Dvůr dvojí espropriaci; jednu podle úmluvy a druhou podle obecného práva mezinárodního, která se děje z důvodu obecného blaha, pak když jen tato je pravým vyvlastněním, tu prvá, na úmluvě se zakládající, jím býti nemůže a může tedy býti jen likvidací. Dvůr nepraví sice nikde, co je to »obecné právo mezinárodní«, jehož tak často se dovolává, ale zřejmo, že tím jsou míněny předpisy čl. 38 č. 1.—3. jeho statutu, vyjma ovšem »speciální« smlouvy mezinárodní, a rovněž nepraví, kdy je expropriace v nich dovolena, ale když ji nazývá expropriací z důvodu obecného blaha, je zřejmo, že ji za dovolenou má tehdy, když se na důvodu tom zakládá. A tak Dvůr nepraví pranic, čeho by se dalo užiti proti čsl. pozemkové reformě, naopak Dvůr podle správně vyložené argumentace své uznává, že je podle obecného práva mezinárodního oprávněna, pakli jen se zakládá na důvodu obecného blaha.
Podle č. 38 Statutu mezinárodní právo, jehož Dvůr užívá,
je toto:
1') předpisy mezinárodních úmluv, obecných, i zvláštních, pokud pro sporující se státy jsou závazný,
2') mezinárodní zvyklost, t. j. obecná praxe za
právo přijatá,
3') obecné zásady právní uznané civilisovanými národy.
4') S výhradou předpisu čl. 59 nálezy soudní a nauka nejosvědčenějších spisovatelů jako pomocný prostředek k určení právních pravidel.
Čl. 59 stanoví, že nález Dvora váže jen strany sporné a jen v rozhodnutém případě.
5') Souhlasí-li strany, nalezne Dvůr ex aequo et Dono. Prameny práva 1')—4') převzala naše úmluva s Polskem č. 175/26 v čl. 19.
Prameny 1')—4'. vyjma zvláštní smlouvy ad 1') a rozhodnutí soudní ad 4') jsou patrně to »mezinárodní právo obecné«, o němž nález č. 7 tak často mluví.
Zřejmo, že prameny následují v pořadí tak, jak je článek uvádí, tedy každý následující teprv, když v předchozích rozhodná norma chybí.
Mezinárodní praxe za právo uznávaná ad 2') je zajisté praxe mimosoudní, ustálený způsob, jak se státy ve vzájemném styku v té které právní otázce chovají.
Obecné zásady právní ad 3') jsou zajisté předpisy právních řádů civilisovaných států, pokud se shodují, ať jde o právo psané (zákon) či obyčejové (soudní praxi).
Jak se má rozuměti výhradě čl. 59 při nálezech soudních ad 4') jest ovšem dosti záhadné. Zajisté, že míní se jako pramen práva pod soudními nálezy č. 4') nálezy soudů státních a nikoli Dvoru samého, pak ale výhrada čl. 59 znamená, že nález soudní vynesen byli v téže věci, o niž i u Dvoru jde, a nutně pak to může býti jen otázka prejudicielní nebo pomocná a nutně jen nález soudu jednoho z proucích se států neb i soudu rozhodčího, jenž v té záležitosti nalezl, na př. i rozhodčího soudu z mírových smluv. Tak na př., kdyby byl v případě a) rozhodl říšskoněmecký soud, že vklad vlastnictví s Říše na Oberschlesische je neplatný, nebo polský soud byl rozhodl, že polský stát dopustil se rušené držby vypuzením téže firmy z továrny. To by bylo pokaždé rozhodnutí v neprospěch vlastního státu. Jak ale, kdyby rozhodl ve prospěch jeho? Jde zde jen o objasnění věci, ne o rozhodnutí a proto netřeba odpověděti.
Právní věda ad 4') poznačena jen za »prostředek pomocný« k zjištění právních pravidel, nemá tedy většího významu, než právní věda pro každý jiný soud. Jako každý státní soud musí znáti nauku práva, jehož užívá, musí i Dvůr znáti nauku práva mezinárodního. V nauce uložen poklad zkušeností a badání celých staletí a mnoha generací, a musí se soud zvláště v pochybných případech s ní poraditi, dojista ale ani předpis č. 4') nechce Dvoru ukládati povinnost jurare in verba magistři, což by byl jistě faux pas, neboť konkrétní praktický případ teprv nejlépe ukáže, co věc žádá, co cit spravedlnosti káže. Nauka je jen к tomu, aby soudce měl úplný rozhled. Jinak právní věda není už, jako byla v římském právu, pramenem práva, nýbrž kde přímé normy i analogie soudce opouštějí, nastupuje právní cit, t. zv. »přirozené právo« jak praví § 7 obč. z. čsl. a rak. a § 16 portug., či, jak dí § 1 švýc. civ. zák., soudce rozhodne, jak by rozhodl zákonodárce, sleduje v tom dobrou nauku, jistě že v tom smyslu dobrou, která nejlépe cit spravedlnosti uspokojuje. Jinými slovy soud rozhodne ex aequo et bono: souhlasí-li s tím nauka, je to jen potvrzení, že je to dobré, řeší-li však nauka, nemajíc oporu v praktických zkušenostech, věc ex iniquo et malo, zkrátka tak, že konkrétní případ toho řešení nesnese, uchýlí se od ní a motivuje to.
Prameny 1') a 2') pro otázku vyvlastnění selhávají, neboť ono není posud upraveno ani ve smlouvách mezistátních, ani se nevyvinula o něm mezinárodní zvyklost, neboť až do války vyvlastnění se dělo jen v nepatrné míře, takže to zůstalo vnitřní věcí každého státu, nedostalo se na mezinárodní forum. Obecné zásady ad 3') tu sice ohledně vyvlastnění jsou, ale nelze dokázali, že by přiznávaly cizincům nějakou výhodu před domácími občany, naopak,, jak ad В 1. shora ukázáno, neznají při nemovitostech žádné výjimky z železného pravidla. Soudní nálezy ad 4') selhávají rovněž, neboť musí dbáti vždy zákona svého státu a odsuzovati i, cizince, když zákon pro ně výjimku neučinil. Tak. zbývá jen ad 4. právní věda. Nechť jest taková, jak pan Vallotton líčí, což zde jednak pro nedostatek pramenů přezkumovati nelze a jednak pro nerozhodnost netřeba, tedy nauka předválečná nepřichází vůbec ve zřetel, protože počítala s předválečnými poměry, jež se radikálně změnily jak politicky, sociálně a hospodářsky, tak i ideově, a nemůže tedy nikdy žádným způsobem applikována býti na poměry poválečné či zkrátka na veliké a pro státy tak veledůležité dílo agrární reformy, která tu ještě nikdy nebyla a jejíž docela nové, buď válkou přímo vyvolané anebo k rychlejšímu uzrání dospělé široké potřeby v svém úzkém ideovém obzoru tehdejší doby znáti a vyměřiti nemohla, neboť oč tehdáž při sporadickém vyvlastnení šlo, byly čiré imponderabilie proti, ohromnosti nynější pozemkové reformy. Taková vážná věc se nedělá z lehkomyslnosti. Co se však týče literatury poválečné, tedy jest již podle původu svého zakleta v tutéž nepohnutou ideovou sféru a nedotčena duchem nové doby, nemá porozumění pro její potřeby, naopak přistupuje k otázce s nepřípustnou zaujatostí. Aspoň už v rozh. č. 4977 sb. n. s. ukázáno na nauce prof. Verdrosse, jejž p. Vallotton též cituje, nepřípustnost jejich method, jako jest generalisování rozhodčího nálezu týčícího se náhrady škody za neoprávněné vzetí movité věci( náhrada škody vůbec nenáleží do naší otázky vyvlastnění, kde věc béře se právem) nebo generalisování specielní smlouvy sovětů se státem diktujícím mu mír, nebo předpisujícím si podmínky za uznání de jure, nebo generalisování čl. 298 lit. b) sml. Vers., jenž nehledě к tomu, že týče se likvidace a ne vyvlastnění, ukládá povinnost Německu jako státu poraženému neomezovati majetek vítězů, ale ne i naopak, a nedá se tedy, jak on činí, generalisovati a tím méně na vyvlastnení applikovati. Ostatně co se týče nemovitostí, o něž zde jedině jde, odporuje celá ta věda právním řádům všech států, jež uznávají tu lex rei sitae za bezvýmmečně platnou, ale tyto přijdou podle § 38 č. 3 ct. Stat. jako mezinárodní právo napřed a na vědu tedy vůbec nedojde, a to je právě hlavní věc, která zároveň nejlépe dokazuje, že právní věda nemůže míti ani v čl. 38 Stat. význam starořímských »responsa prudentium«, neboť nyní, kdy článek tento udává prameny mezinárodního práva, dojista už nemůže příslušeti právní vědě žádná vlastní moc právotvorná, tak, aby právní zásady směla tvořiti z vlastního právního přesvědčení, nýbrž činnost její je omezena na výklad pramenů práva v článku tom č. 38 Stat. pod čísly 1.—3. udaných. Tady by tedy právní věda musila nasaditi páku, aby, když praví, že vyvlastnení vůči cizincům se neřídí domácími zákony a otázka že nezní, zda s nimi muže nakládáno býti hůře neb lépe než s domácími občany, nýbrž že s nimi nakládáno býti musí tak, jak mezinárodní právo káže — ukázala, kde a jak prameny mezinárodního práva č. 1. až 3. Statutu nakládati s nimi v otázce vyvlastnění kážou. To je úskalí, na němž to stroskotá, protože, pokud se odvolává na mezistátní smlouvy ad 1., činí to neprávem, neboť ty, totiž mírové smlouvy a úmluvy je provádějící, nepojednávají o vyvlastnění, nýbrž o likvidaci, nějakou praxi ad 2. však dosud nebyla s to uvésti, obecné zásady právních řádů. ad 3. všecky vyvlastnění dopouštějí a to, jak jsme viděli, i za náhradu jen částečnou neb vůbec bez náhrady, a pokud se odvolává sama na sebe, je to circulus vitiosus, neboť ona má podle cit. čl. č. 4. Statutu jen úkol, pomáhati k determinaci, výstižněji řečeno k objasnění právních pravidel, takže ta pravidla, která má zpracovati, tu už musí býti odjinud, tedy nutně z pramenů č. 1.—3.
C) Mravní důvody agrární reformy či obecné dobro jako její ratio legis.
Tato ratio jest, známkou pojmu vyvlastnění immanentní, conditio sine qua non, sice není-li tu důvodem odnětí vlastnictví veřejné dobro, není to už vyvlastnění v technickém smyslu, i když by se dělo jako opatření mírové, tedy nikoli z důvodu nepřátelství a také ne z trestu, nýbrž je to v duchu platných právních řádů opatření nedovolené.
Římané, největší právníci a státníci dějin za všech dob, vždy měli nejživější mysl pro to, co svědčí zdraví státu, pro nějž dovedli přinésti největší oběti. Agrární otázka, jediná jejich otázka sociální, byla v starém Římě po více než 700 let akutní a předmětem nekonečných bojů. Plebejové dožadovali se častějších a hojnějších přídělů, šlechta (patriciové), která půdu státní rozchvátila, odpírala, až roku 386 ab u. c. přijat zákon ne quis plus 500 jugera agri possideret, aby: nikdo nedržel více než 500 jiter půdy. V důvodové zprávě pravilo se, jaká to spravedlnost, aby každému patriciovi volno bylo držet jakoukoli výměru, člověk plebejský však že nemá půdy leda pro střechu nad hlavou nebo pro hrob. Šlo tedy vlastně o uvolnění půdy pro drobný lid, jako u nás. Ale plutokracie dovedla zákon obcházet i prolamovat a tak velkostatky rostly, takže již za časů Ciceronových vešli v přísloví centům domini, t. j. sto vlastníků půdy a netrvalo to ani sto let a Plinius píše svůj náhrobní nápis Italii a tím největší velmoci světa, jaká kdy byla. Římské říši: latifundia Itáliam perdidere, velkostatky zahubily Italii.
Nejzdravější hospodářsky i politicky je stát, který má mo- hutnou a početnou střední vrstvu. Ohromné rozdíly v distribuci majetku, soustředění hodnot v rukou poměrně nečetných »nahoře« a zející chudoba »dole« je zjev chorobný, a záhubný. O co šlo v zákoně Liciniově z r. 386 a. u., o to jde i čsl. agrární reformě. Pravil-li zákon římský, že nikdo nesmí držeti více než 500 jiter půdy, čehož rub byl, že každá nad výměra spadá zpět do rukou státu za účelem přídělu drobné plebi, tak praví čsl. zákon, že nikdo nemá nároku, aby mu ponecháno bylo více než 150 případně 250 hektarů půdy a každou nadvýměru že stát může mu vykoupiti za tu a tu cenu za účelem přídělu drobnému a střednímu lidu zemědělskému. Bylo třeba korrigovati výsledky historického vývoje, zbytky středověké feudality, upraviti přiměřeněji distribuci pozemkového majetku, především tedy uspokojiti drobný zemědělský lid a z bezzemků učiniti držitele půdy. Toho vyžadoval pokojný vnitřní vývoj a konsolidace státu, od které závisí i jeho bezpečnost zevní. Bylo třeba, myslil čsl. národ, oštítiti drobný lid proti převratovým snahám klíčícím z utopistických, vzhledem k mravní úrovni současného lidstva nepraktických ideí, jichž propagandě se i západní státy ze všech sil brání, ale spíše jen slovy. Čsl. stát učinil to tímto skutkem, dílem agrární reformy. Bylo třeba také čeliti ještě jiné stálé bolesti národní: vystěhovalectví. To vše jest zajisté něco mnohem více, než někde nějaká železná dráha. Jde o největší statky státu a národa, o samé základy jeho bezpečné vnitřní i zevní existence. To musí i právní věda pochopiti. Nešlo o učinění křivdy, nýbrž o napravení křivd, jež s sebou přinesl neřízený a sobě samému ponechaný historický vývoj, zkrátka o sociální reformu, které nesmí nikdo brániti, spíše právě naopak s blahovůlí k ní přihlížeti, ježto reforma značí sociální pokrok, jehož nutně třeba, má-li lidstvo uchráněno býti bolestných překotných převratů. Reforma nedala se ale provésti tak, aby majitelům latifundií byla dána plná náhrada, to by bylo pro většinu přídělců, lid naprosto nemajetný, nedostižitelno, naopak musil pro ně opatřen býti levný úvěr. Nelze hospodařiti na usedlosti, jež je prodlužena až na poslední hřebík. S druhé strany sluší ovšem uznati, že vyvlastnění nesmějí zůstaveni býti »na holičkách«, tomu ale učiněno zadost, neboť zůstaveni v poměrech velmi slušných, neboť mimo částečnou náhradu zůstane jim ještě značná výměra půdy, jež vždy ještě representuje velkostatek.
To vše musí i právní věda pochopit a změněným poměrům a nové době svou nauku přizpůsobit. Pravidelně právní věda má zákonodárci předcházet reformními podněty, zde však vzala na se nevděčný úkol naopak reformní snahu jeho potírat a brzdit.
Frase o naprosté »nedotknutelnosti vlastnictví« dělá v tomto světle dojem Shylockova úpisu, který postižená latifundia až do omrzení presentují.
D) Resumé. Čs, agrární reforma, spadající podle obsahu svého pod pojem mírově právního ústavu vyvlastnění, jest plně právně odůvodněna jak podle práva, čsl., tak podle práva mezinárodního i vůči cizozemcům, af jsou příslušníky státu kteréhokoli, a to i v těch svých normách, podle nichž poskytuje jen náhradu částečnou.
I. Podle práva čsl. je oprávnění její založeno vůči cizozemcům již v obecné zásadě § 300 obč. z., jenž nemovitosti podrobuje bez zřetele na osobu bezvýhradné vládě všeobecně uznávané legis rei sitae, a § 365 obč. z., jenž vyvlastnení dopouští, dále i v předpisech §§ 1, 33 a 365 obč. z., jež i cizozemcům ukládají, pokud v tuzemsku majetek mají, tytéž povinnosti jako domácím, a co se týče náhrady pouze částečné, je tato odůvodněna v předpisech § 109 úst. list. a § 41 náhr. zák., které náležejíce k čsl. zákonodárství obecnému ji v první normě zásadně dopouštějí a v druhé konkrétně nařizují.
II. Také mezinárodní právo, jež je nyní fixováno v předpisech čl. 38 č. 1.—3. Statutu S. D. M. S. v Haagu, nejen vyvlastnění nemovitostí patřících cizozemcům za náhradu pouze částečnou a tudíž zvláště čsl. agrární reformu nezakazuje, nýbrž přímo a zásadně dopouští, neboť prameny mezinárodního práva podle cit. čl. jsou:
1. Mezistátní smlouvy, jsou-li pro zúčastněné státy závazny. Avšak není žádné smlouvy mezistátní ani všeobecné ani zvláštní, která by čsl. státu ukládala v otázce vyvlastnění nějaké omezení ohledně cizinců neb ohledně náhrady, neboť v žádnou takovou smlouvu čsl. stát nevešel a nemůže tedy býti řeči o nějaké takové smlouvě vůbec, neřku-li pro něj závazné.
Odpůrci pozemkové reformy odvolávají se tu na smlouvy mírové a úmluvy je provádějící, avšak ani smlouvy ani úmluvy ty neupravují mírověprávní ústav vyvlastnění, jenž má důvod svůj v příkazu obecného blaha, nýbrž válečně-právní ústav likvidace nepřátelského majetku, jenž má důvod svůj v poměru vítěze k poraženému.
Čl. 297 a) sml. Vers, zakázal Německu zadržeti a likvidovali majetek nepřátelský, totiž majetek příslušníků mocností spojených a sdružených, tedy i čsl., a nařídil zrušení všech jeho opatření sem spadajících, nepřiznal mu tedy právo likvidace, avšak ani v nejmenším se nedotknul jeho práva vyvlastnění, takže i jemu zůstalo úplně vyhrazeno i po válce tak, jako bylo před válkou.
Avšak týž čl. 297 b) dal výslovně všem mocnostem spojeným a sdruženým, tedy i čsl. státu, právo zadržeti a likvidovati majetek německý, ale samozřejmě nedotknul se vyvlastňovacího práva ani zde, a to tím méně, když je zůstavil bez újmy ad a). Tedy :
Německu přísluší proti čsl. příslušníkům pouze právo vyvlastňovací,
Čsl. státu však proti německým příslušníkům jak právo zadržovací a likvidační, tak právo vyvlastňovací, takže tu obojí akce: válečněprávní likvidace a mírověprávní vyvlastňovací akce pozemnoreformní běží paralelně vedle sebe a úmluva čsl. státu s Německem č. 359/22 provádí jen čl. 297 b), tak jako i úmluva Ženevská mezi Polskem a Německem jen likvidační právo na plebiscitním území Hornoslezském.
Co však o čl. 297 lit. a) a b) sml. Vers., to platí i o čl. 249 a) a b) sml. St. Germ. a čl. 232 a) a b) sml. Trianon. v poměru k Rakousku, resp. Maďarsku. Jiných států než těchto а pak mocností spojených a sdružených se smlouvy mírové v otázce naší vůbec netýkají.
2. Mezistátní zvyklost. Dokud nebudou předložena — a to se ještě nestalo — nějaká konkrétní data, aby věc mohla býti s právního hlediska posouzena, lze bezpečně říci, že ohledně mírového ústavu vyvlastnění žádné praxe mezistátní není, neboť vyvlastnení provádělo se před válkou jen v tak skrovných rozměrech, že bylo pro diplomatické styky pouhým imponderabile, a nebylo příčiny, aby se jeden stát druhému do té otázky vměšoval, a co se týče poválečných akcí vykazujících rozměry daleko širší, tedy právě o> to jde spor: právo vyvlastňovací zůstalo sice pořád stejné, ale odpůrci pozemkové reformy zneuznávajíce její povahu jako vyvlastnění a zaměňujíce ji omylem s likvidací, brojí proti ní, odvolávajíce se neprávem na mírové smlouvy shora ad 1., jež o vyvlastnění vůbec nejednají, a na obecné zásady právních řádů níže ad 3., jež ovšem o něm jednají, ale právě naopak tak v plném obsahu ho dopouštějí, jak ho čsl. pozemková reforma užívá, a není naprosto dokladu, že by některý stát vůbec, zejména však stát čsl. byl jakkoli od tohoto svého dobrého práva byl ustoupil a nějak je zadal, a že by tu tedy byl i jen začátek nějaké praxe svědčící proti právu vyvlastňovacímu v poměru k cizincům, neřku-li aby se mohlo mluviti dokonce o zvyklosti či obyčeji mezinárodním. O to tedy právě jde: kdyby čsl. stát a ten i onen jiný agrární reformu provádějící na zakročení států, jichž příslušníky cizozemští majitelé domácích latifundií jsou, ustoupil a z obecné povinnosti expropriační je vyňal, takto právě by se pomalu řečená mezinárodní praxe a zvyklost č. 2 čl. 38 Statutu S. D. M. S. vyvíjeti začala.
3. Obecné zásady právních řádů. Všecky právní řády civilisovaných států dopouštějí vyvlastnění a to s tou buď výslovnou nebo aspoň mlčelivou a vtomnou výhradou, že nařídí-li to zákon z důvodů veřejného blaha, je přípustno vyvlastnění i za náhradu jen částečnou, neb i bez náhrady.
Jde tedy jen o důvod veřejného blaha, jenž jest idei vyvlastnění immanentní jako jeho pojmová známka. V čsl. agrární reformě jde o sociální reformu, a tím je řečeno vše, neboť sociální reformy slouží ku blahu státu, aspoň se z toho úmyslu а k tomu účeli všecky reformy v život uvádějí. Salus rei publicae suprema lex. Není pravda, že je soukromé vlastnictví nedotknutelné, neboť vyžaduje-li toho salus rei publicae, vždy se ho stát dotknouti může; co však je vskutku nedotknutelné, to je toto právo státu, právo jeho svrchovanosti, territoriální výsosti, právo zaříditi se v území svém, jak mu jeho zájem a potřeba velí. Praví-li člověk my house my castle, »můj domov, můj hrad«, tedy praví stát »má země, můj hrad«, zde já mám právo svrchovanosti a sebeurčení, a to jest právo svaté a nedotknutelné, sacrosanctum, můj habeas corpus act vůči všem státům druhým, moje magna charta libertatis, toho já nedovolím nikomu se dotýkali a proto noli me tangere, ruce pryč.
Pan Vallottom nemá pravdu, tím více tedy musí nejvyšší soud litovati jeho vybočování z obvyklých forem, neboť žádný právní omyl neospravedlňuje tón, jehož užívá o suverénním čsl. státu a jeho agrární reformě, a to obraceje se k nejvyššímu soudu státu, jehož se dotýká a jenž jako obnovený stát český jest jedním z nejstarších v Evropě ztráceje se vznikem svým v nejrannějším středověku.
Praví-li, že stěžovatelé »jsou obětí konfiskace sotva zastřené«, že jest to »znásilnění nabytých práv« neb »znásilnění obecného práva«, že čsl. stát »porušil právní záruky mezinárodního práva« a že může »na příště býti přidržen, aby se podrobil odsuzujícímu rozsudku, jenž proti němu z toho důvodu bude vydán«, tedy sluší tyto docela nemístné projevy s rozhodností odmítnouti.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 1927 č. j. R I 120/27.
A. Hk.
Citace:
Československá pozemková reforma. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 10,11, s. 326-336, 358-392.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).