Sedláček, Jaromír: Pozemková reforma. Pět civilistických úvah o záboru velkého majetku pozemkového a o tom, co se záborem souvisí. Brno: Barvič a Novotný, 1922, 294 s. (Sbírka spisů právnických a národohospodářských, sv. 12).
Authors:
= Sedláček, Pozemková reforma (1922)
PDF

Zábor.


I. Výklad pojmu.
§ 1. Zábor v právním názvosloví.
Nechceme při výkladu tohoto názvu postupovati způsobem obvyklým, že totiž předem svedeme spor o slova a pak teprve o věc samotnou. Myslíme, že účelnější je přihlížeti nejprve k věci samé a pak teprve k názvu a oceňovati tento k obecné terminologii naší co do vhodnosti jeho.
Záborem vyjadřují se vzájemné povinnosti osob, které jsou determinovány určitým poměrem k velkému majetku pozemkovému (§ 2 z. z.) na straně jedné a státu československého na straně druhé. Jde o vzájemný vztah právních povinností čili t. zv. právní poměr.1 Je tedy zábor výraz pro určitý právní poměr a neoznačuje žádné právní skutečnosti. Když toto budeme přesně rozlišovati, vyvarujeme se chyb mnohých právnických spisovatelů a zamezíme tím plané hádky o slova, které právě pramení v této základní chybě mnohého, jinak velmi znamenitého výkladu dogmatického (při čemž máme na mysli civilistiku vůbec).
Právní povinnosti, které označujeme společným názvem zábor, jsou v přehledu tyto:
1. osoby, které podle práva občanského jsou oprávněny hospodařiti na zabraném majetku, jsou povinny na něm řádně hospodařiti až do té doby, kdy bude státem převzat (§ 6 z. z.);
2. majitelé pozemků zabraných nebo jich zástupci jsou povinni majetek zabraný ohlašovati k soupisu (§ 16 odst. 2 z. z.);
3. zcizení, pronájem zabraného majetku, jeho zavazení a dělení vyžaduje úředního souhlasu Pozemkového úřadu (§ 7 z. z.);
4. na zabraném majetku možno nabýti práva úkojového jen exekucí vnucené správy (§ 8 z. z.);
5. majitelé2 zabraných pozemků jsou povinni strpěti, alby stát mohl zabraný majetek přejímati (§ 5 z. z.); Zábor v právním názvosloví.
6. prodati státu inventář (§ 12 z. z.);
7. stát je povinen osobám, jichž majetek se tímto zákonem zabírá, propustiti ze záboru majetnost nepřesahující výměry zpravidla dle § 2 z. z., ale výjimečně možno vyloučiti půdy i více až do největšího rozměru 500 ha (§ 11 z. z.);
8. stát je povinen za převzatý majetek poskytnouti náhradu (§ 9 z. z.).
Tato řada vzájemných povinností označuje se společným názvem zábor. Jsou to povinnosti většinou z brusu nové, našemu dosavadnímu právnímu řádu zcela neznámé, proto nebude na podiv, že slovní označení jich souhrnu nebylo zcela lehkou věcí, zvláště proto, že naše názvosloví právních pojmů není nikterak ustálené, poněvadž legální text většiny našich právních předpisů dosud není , český. Přihlížíme-li k okruhu osob, které jsou subjekty vylíčených právních povinností, shledáváme, že okruh těchto osob záborovým zákonem není nějak přesně vymezen. Snad zde byla přímo snaha neurčovati ony povinnosti přesně a ponechati prováděcím předpisům dosti volnosti.
Bývalo zvykem označovati záborem okupaci.3 To by však nevadilo, poněvadž tímto zákonem je zcela zřejmě stanoveno, že nejde o právní skutečnost ovládnutí nějaké věci — jak tomu při okupaci — leč o řadu právních povinností, které — jsouce zachovávány — ani vždy nějaké změny mocenských poměrů nepřivedou. Tím tedy i pro teleologický způsob výkladu právních norem je dán rozdíl obou pojmů, označených společným názvem. Ale tím zase vysvětluje se ta prudká výtka autoru tohoto názvu z řad oficiální jurisprudence, která je po většině ovládána hlediskem teleologickým a podvědomě pojmovým realismem, který se vyhrocuje v boj o slova. Myslíme však, že tato výtka autoru tohoto názvu není oprávněna a také nikdy v praxi nenarazíme asi na potíže. Zabraná půda je dnes název již tak běžný a nikdo, kdo je věci poněkud znalý, nemyslí na nic jiného, než právě na vylíčené vzájemné povinnosti.
Nelze-li činiti autoru tohoto názvu žádných výtek, neplatí to však o našich zákonodárných činitelích. V našem právním řádu vyskytuje se totiž slovo »zabírati« ještě v jiném, zcela jiném smyslu, než jak stanoveno je zákonem záborovým. Dle zákona ze dne 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a n. mohly totiž obce, které byly k tomu autorisovány, zabírati byty a dávati je do nuceného nájmu. Zde tedy slovo zabírati značí nucenou smlouvu nájemní. Tak toto demagogicky zpopularisované slovo »zabírati« má nejen v listech rozvášněné ulice, nýbrž i v našem zákonodárství mnohoznačný význam. Není snad náhodou, že toto slovo vyskytuje se v zákonech, které byly redigovány pod tlakem ulice pro ulici, a že zákonodárci i mimovolně osvojovali si nomenklaturu lidových řečníků pouličních. Studie druhá § 2.
§ 2. Vztah velikého majetku pozemkového a záboru.
I. Zábor nastává, jakmile je dán soubor velikého majetku pozemkového, t. j. mají-li pozemky, do zákonné výměry včítatelné, výměru nejméně 150 ha, po př. 250 ha půdy. Tento pojem velikého majetku pozemkového snažili jsme se osvětliti ve studii předcházející a nyní máme právo na tuto studii prostě odkázati.
Aby zábor nastal, není zapotřebí nějakého výroku Pozemkového úřadu nebo jiného státního orgánu, anebo nějakého úkonu vlastníka těchto pozemků. Vlastník těchto pozemků nemusí ani věděti, že jeho majetek tvoří soubor velikého majetku pozemkového, a vědomost Pozemkového úřadu je též zcela nerozhodna. Tak může se státi, že až po letech vyjde najevo, že určitý pozemek tvořil součást souboru zabraných nemovitostí a že vlastník neplnil povinnosti záborovým zákonem mu uložené. Poněvadž pak zábor dotýká se velmi značně všech osob, které s vlastníkem souboru zabraných nemovitostí právně jednají, a poněvadž i dodatečně může vyjíti najevo neplatnost toho nebo onoho právního jednání, je patrno, že toto ustanovení záborového zákona je velmi primitivní a je s to náš nemovitostní úvěr zcela rozvrátiti, čímž nebude poškozen pouze veliký majetek, nýbrž i drobní a střední majitelé půdy. Neboř úvěr spočívá na důvěře, a je-li tato podlomena, odnáší to i ten, kdo skýtá jinak úplnou záruku. Z toho důvodu bude nutno toto neskonale primitivní opatření změniti v ten rozum, že jen ony pozemky jsou zabrány, o nichž to bylo Pozemkovým úřadem vyřčeno a v knihách pozemkových poznamenáno. Prozatím takové ustanovení neznamená v naší legislativě vývoj, ale spíše úpadek, jejž autoři záborového zákona mohou omlouvati chvatem a nerovností doby, ale v prováděcích předpisech tento omluvný důvod odpadá a výtka úpadku legislativy je zcela oprávněna.
II. Rozhodne-li Pozemkový úřad v tom kterém případu, že jde o majetek zabraný, není toto rozhodnutí podmínkou záboru, není pro zábor žádnou právní skutečností a pozemky jsou zabrány, jakmile se spolčily v soubor velikého majetku pozemkového. Právní skutečností záboru je soubor velkého majetku pozemkového, a můžeme tudíž jen opakovati větu, kterou jsme uvedli na počátku této částky: zábor nastává, jakmile je dán soubor velikého majetku pozemkového. Až potud není sporu a nenašel jsem žádného odchylného mínění.
Pro vznik záborových právních povinností musí tedy býti dán soubor velkého majetku pozemkového. Je však tento soubor nutný i pro trvání těchto povinností? Rozvedeme tuto otázku, abychom si ji mohli lépe uvědomiti:
Je dán zábor trvale, soustředí-li se nemovitý majetek vlastnicky podle §§ 2—4 z. z. i jen jediný okamžik, co do všech těchto pozemků, jen přechodně soustředěných, či pomíjí, jakmile Je zábor reálným břemenem? Věcná práva.
majetek nemovitý pozbyl výměry zákonné takovým způsobem, že tato změna vlastnictví po rozumu § 7 z. z. má platnost proti státu? Co se stane s pozemky dle § 7 z. z. právoplatně oddělenými?
Bude snad na prospěch vysvětlení a zodpovědění této otázky, poohlédneme-li se po podobných předpisech našeho právního řádu. Nalezneme-li jistou analogii, budeme moci přesněji postupovali na půdě, která nám svojí novostí není dosti známa a kde se necítíme dosud tak jisti jako v předpisech, které v naší evropské kultuře s malými změnami platí po tisíciletí.
V našem právu máme dánu ochranu pokojného užívání nějakého statku dvojím způsobem: ochranou držby a ochranou vlastnictví. Účel jich je v jádře týž, ale právní skutečnosti dvou těchto norem jsou upraveny různě. Má-li někdo býti dle práva považován držitelem, t. j. má-li jemu příslušeli ochrana dle § 309 a násl. obč. z., není nutno, aby prokázal, že nabyl věci animo et corpore, leč že příslušnou věc ovládal (animo et corpore) právě v době, kdy povinnost §§ 309 a násl. obč. zák. vůči němu byla porušena.4 Zcela opačně při vlastnictví. Ve sporu reivindikačním nemusí žalobce prokázati, že právní skutečnosti, determinující jej jako oprávněného k žalobě vlastnické, byly dány tehdy, kdy porušení právních povinností se stalo, leč že vůbec byly dány. Jinými slovy — abychom se vrátili k obratu výše použitému — způsob nabytí vlastnictví je nutný pro vznik vlastnického práva (aktivní legitimace k žalobě vlastnické), ale toto právo trvá, i když faktický stav dávno neodpovídá stavu dle způsobu nabytí vlastnictví, a trvá toto právo do té doby, pokud nejsou dány skutečnosti, že ochrana vlastnictví se odnímá.5 Je zde tedy pravý opak rušené držby: u držby nezáleží na tom, jak držby nabyto, ale držba musí trvati, u vlastnictví záleží vše na tom, jak vlastnictví bylo nabyto, ale nezáleží na tom, zda ovládání věci skutečně trvá. Podobně jako u žaloby vlastnické je tomu i při žalobě konfesorní a žalobě zástavního věřitele. Tato okolnost považuje se za charakteristický zjev t.zv. Studie druhá § 2.
práv věcných, což přispělo jistě k tomu, že teleologicky orientovaná jurisprudence prohlašovala t. zv. věcná práva za práva absolutní a držbu považovala za něco faktického. Jak v našem případu? V prvé řadě musíme odmítnouti námitku, že o záboru nerozhodují soudy, leč úřady správní, poněvadž forma rozhodování, zda ta, nebo ona právní skutečnost je dána, není rozhodující pro posouzení její povahy.
Po tomto vysvětlení mohli bychom výše uvedenou otázku krátce formulovati takto: nabývá stát záborem věcného práva, které by jako reálné břemeno stíhalo každého vlastníka příslušného pozemku, který třebas, již dávno není součástkou souboru zabraných nemovitostí? Takto převedli jsme naši otázku na tradiční názvosloví našeho práva soukromého, a bude nám snad lépe patrno, o jaký problém jde. Otázka zní tedy: Je zábor věcným právem na věci cizí?
Nemůžeme v tomto případu než rekurovati k přepisům zákona. Nejprve musíme si připomenouti původní znění § 7 z. z.: »Zcizení, pronájem zabraného majetku, jeho zavazení a dělení vyžaduje úředního souhlasu a nemá bez něho proti státu žádných následků.« Před druhou novelou k záborovému zákonu (z 11. března 1921 č. 108 sb. z. a n.) bylo nutno usuzovati, že každá jiná změna vlastnictví je oproti státu účinná i bez schválení Pozemkového úřadu.6 Vzhledem na povinnosti záborové nelze v účinnosti této změny vlastnictví viděti nic jiného, než že dotyčný vyloučený pozemek přestává býti součástkou dřívějšího souboru zabraných nemovitostí. Z toho však se podává další důsledek, že zmenšení souboru je s výjimkou § 7 proti státu účinné, že proti státu projevují se důsledky změny této právní skutečnosti. A již z toho mohli bychom směle usuzovati, že zmenšení skutečné výměry pod zákonnou výměru má za následek, že není dán předpoklad záboru. Ale k tomuto závěru dosud přikročiti nemůžeme, poněvadž nemáme dosud vyřešenu otázku, zda zábor nespočívá na příslušných pozemcích jako reálné břemeno.
Další závažný předpis je obsažen v § 2 z. z., kde je totiž řečeno: » jestliže výměra, náležející vlastnicky osobě je větší «. Přihlédneme-li k tomuto předpisu, shledáváme, že nás poukazuje obratem »je větší« na to, že skutečnost souboru velkého majetku pozemkového musí trvati, pomine-li soubor velkého majetku pozemkového, pomíjí i zábor. Že toto je zcela správné, je patrno z tohoto příkladu: soubor 260 ha náleží osobě A, osoba B vydrží vlastnictví 30 ha. Z § 7 z. z. je patrno, že těchto 30 ha vylučuje se nejen ze souboru, nýbrž i ze záboru, není tudíž žádného důvodu, abychom zbylých 230 ha považovali za zabrané. Pokud trvá soubor, je dán zábor.
neboť bylo by zřejmou nedůsledností jeden zlomek považovati za zabraný a druhý ne. Je-li pak text § 2 takový, že řešení toto napovídá, nesmíme činiti jiného závěru. Kdyby zábor měl míti povahu reálného břemene, musil by zníti § 2 z. z. takto: »Dosáhnou-li nemovitosti jednoho vlastníka výměry 150 ha půdy jsou zabrány i v tom případu, když výměra se později zmenší.« Zní-li však § 2 »jestliže výměra .... je větší«, znamená to, že nejen v době záboru, nýbrž i v době pozdější musí býti zákonný výměr zachován. Klesne-li výměra, přestává soubor, a přestává-li soubor, přestává i zábor.7 Odpůrci mohli by se dovolávati § 4 z. z.: »Jestliže soustředí se ...., stává se tento soubor majetkem zabraným.« Ale zde pomýšlí se jen na dobu soustředění (že to nemusí býti doba, kdy zákon vstoupil v platnost) a nestanoví se nijak další náležitosti záboru. § 4 je jen rozšířením § 2, ale nestanoví, co se pozemků týče, žádné nové náležitosti, rozšiřuje se pouze okruh osob záborem povinných.
Tím dospíváme k odpovědi na otázku výše položenou a odpovídáme na ni takto: Soubor velikého majetku pozemkového je nutný nejen pro vznik, nýbrž i pro trvání záboru.
V literatuře otázka tato v plném rozsahu dosud nebyla řešena. Krčmář, 1. c. str. 29 přihlíží jen k případům nabytí vlastnictví dle § 7 z. z. a usuzuje zcela v našem smyslu, že »zabraný majetek by mohl vystoupiti ze záboru, kdyby s úředním souhlasem byl po částech zcizen, takže by na dosavadního vlastníka zbyla jen výměra 150 (250) ha nebo menší«. Krejčí Dobr., Komentář str. 5 a str. 16 zastává názor, že změna vlastnictví a tím i vyloučení ze záboru není možné, leč se svolením Pozemkového úřadu. Výše jsme vyslovili o tomto názoru své pochybnosti. Dle našeho mínění neznamená text § 7 z. z., že jen tam uvedenými způsoby může se svolením Pozemkového úřadu osoba třetí nabýti vlastnictví k zabraným pozemkům a tím je ze záboru eventuálně vyloučiti, ale značí ustanovení toto tolik, že jen zmíněné nabývací způsoby vyžadují souhlasu Pozemkového úřadu, kdežto jiné nabývací způsoby takového souhlasu nevyžadují. Toto plyne z té okolnosti, že § 7 z. z. mění částečně občanský zákoník, tento je pak jen potud změněn, pokud je to patrno z textu specielního zákona, kterýžto text je nad to, jako výjimečné ustanovení vykládati restriktivně. Stieber, 1. c. str. 216, vyslovuje se velmi lapidárně: »Soubor přestal, zábor přestal«. K tomu dospívá tím, že pohlíží na právní normy teleologicky (»Předpis tento nemůže míti rozumně i ten účel, aby takovým změnám bránil, které s sebou hospodářský život přinese«).
III. Dospěli jsme tedy k tomu úsudku, že trvání souboru je pro trvání záboru nutným předpokladem. Tento závěr zavazuje nás, abychom vyložili ještě jednu okolnost. Jak známo nesčítají Studie druhá §§ 2—4.
v zákonnou výměru souboru zabraných nemovitostí všechny pozemky, které náleží dotyčnému vlastníku, po př. i když jinak tvoří součást souboru zabraných nemovitostí (srov. výše str. 46). I bez změny vlastnictví, ale změnou hospodářského určení pozemků může nastati, že výměra pozemků včítatelných do zákonné výměry 150 (250) ha se zmenší a klesne pod 150 (250) ha. Na tento případ není v zákoně pamatováno. § 7 vztahuje se jen na právní jednání, a hospodářský zákon ze ze dne 12. února 1920 čís. 118 sb. z. a n., vztahuje se jen na povinnosti hospodařiti řádné, »aby ze zabraného majetku dosaženo bylo výtěžků hospodářských, úměrných jeho povaze a jakosti« (§ 1). Z toho však možno souditi, že vlastník nemůže volně disponovati svým majetkem nemovitým, najmě že stát není povinen strpěti, aby měnila se intensivní kultura v extensivní. Toto je velmi důležito, zvláště při malých souborech. Na druhé straně bude však za to míti, že svolení Pozemkového úřadu jako orgánu dozorčího ke změně kultury, má ev. za následek vyloučení malého souboru ze záboru.
Daleko spornější případ je, má-li hospodářsky samostatný pozemek státi se i právně samostatným zřízením samostatné vložky, což se může státi i z moci úřední (§ 5 zem. zák. o zakl. knih pozemkových). Podobně, přestal-li pozemek právně i hospodářsky samostatný býti nemovitostní pertinencí souboru zabraných nemovitostí (viz str. 47). Konečně máme případ, že pozemek, náležející k hospodářskému podniku a tím i do souboru, stane se právně a hospodářsky samostatným, na př. některé parcely se zastaví činžovními domy a zřídí se pro ně zvláštní vložka. V těchto případech zdálo by se, že lze s úspěchem použiti ustanovení § 3 zák. o odepisování pozemků ze dne 6. února 1869 č. 18 ř. z. K bezbřemennému odepsání je zapotřebí souhlasu osob, které mají v knihách pozemkových zapsána věcná práva na tomto pozemku váznoucí. Široký výraz zápisu obsahuje i poznamenání (§ 8 kn. ř.), a proto by i poznamenané právo mohlo býti účastno výhody § 3 cit. zákona. Ale právě jsme z ustanovení záborového zákona zjistiti, že zábor není věcným právem, které lpí na pozemku, proto nemůže stát z důvodu záboru účasten býti výhody § 3 cit. zák. Jsou tedy zájmy státní velmi nedokonale chráněny.8 Změna kultury a zábor. Povinnost řád. hospodaření.
Jiný případ máme ten, že půda právně již samostatná stane se později hospodářsky samostatnou; i v tomto případu není stát chráněn, leč hospodářským zákonem.
Z toho se podává závěr, že změna kultury je proti státu bez významu, porušil-li vlastník povinnosti hospodářského zákona, jinak proti státu má plný význam a po př. ruší i celý soubor zabraných nemovitostí. Proti knihovnímu odepsání nějakého pozemku beze změny vlastníka nemá stát žádných prostředků.
Není pochyby, že toto neurčité právní postavení Pozemkového úřadu je důsledkem zmíněného již primitivismu legislativy v záležitosti pozemkové reformy, a nepochybuji taktéž, že najde se dosti hlasů, které tyto důsledky zavrhnou, poněvadž neprospívají pozemkové reformě. Nesmíme však zapomínati, že tyto studie jsou psány sine ira et studio, bez jakéhokoliv politického zabarvení a mají před očima jen logický vztah nových zákonů k dosavadnímu našemu právu soukromému. Proto nemůžeme použiti fingovaných prostředků, jako je všeobecný účel pozemkové reformy a pod. Jsou sice pohodlné a mnohem snadnější než práce tato, mají mimo to výhodu, že hoví heslu dne a zálibám obecenstva, ale mají jednu vadu, že totiž nelze pomocí nich stanoviti přesně, co kdo je povinen a co není povinen.
§ 3. Postup výkladů.
V dalších oddílech vyložíme jednotlivé právní povinnosti, označené společným názvem zábor, a přidržíme se schématu, kterým jsme načrtli v § 1 této studie. Při tom přihlížeti budeme ovšem jen k tomu, pokud těmito povinnostmi mění se naše právo soukromé. Do zvláštní studie zařadíme úvahu o poznámkách knihovních a úpravu námezdní smlouvy zaměstnanců na zabraném majetku.
II. Povinnost řádného hospodaření.
Tato povinnost je upravena § 6 z. zák. a zákonem ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém. Tento zákon byl proto nutný, poněvadž § 6 z. z. je ustanovení rámcové, které odkazuje na další ustanovení právní. Zmíněný § 6 zní: »Osoby, které podle práva občanského jsou oprávněny hospodařiti na zabraném majetku, pokud nebude státem převzat, jsou napříště povinny na něm hospodařiti řádně«.
§ 4. Které osoby jsou povinny řádně hospodařiti.
Zákonem záborovým není kruh osob přesně vymezen a hospodářský zákon ze dne 12. února 1920 č. 118, jako předpis prováděcí, Studie druhá §§ 4, 5.
žádného bližšího označení neobsahuje. V § 6 z. z. mluví se jen o osobách, které podle občanského práva jsou oprávněny hospodařiti na zabraném majetku. Zdá se, že redaktoři tohoto ustanovení měli na mysli Windscheldovu konstrukci subjektivního práva tak zv. »Wollendürfen«. Avšak toto »Wollendürfen« je, jak již Thon9 velmi přesvědčivě dokázal, pojem právně irrelevantní a označuje jednání právně neutrální. Není tedy tímto obratem mnoho řečeno, ač tento obrat přizpůsobuje se zdánlivě občanskému zákonu, leč tam právo subjektivní je zpravidla věc nehmotná, t. j. statek hospodářský, zvaný poměrový.10
V tomto případu nemyslí se na žádný hospodářský statek, leč právě na ona irrelevantní jednání. Krčmář (1. c. str. 21) sám nazývá tuto dikci dosti kostrbatou a vysvětluje ji tím, že »bylo úmyslem zákona postihnouti rozmanité právní formy hospodaření.« Tím je problém velmi jasně formulován a určuje okruh osob takto i jsou to ony osoby, které jsou ustanoveními občanského práva chráněny tou měrou, aby mohly nerušeně hospodařiti, čili, všem ostatním osobám se ukládá právní povinnost, nerušiti toto hospodaření. Považujeme-li pak hraniční pojem této povinnosti, t. j. nepovinnost, za subjektivní právo, můžeme mluviti ovšem o subjektivním právu těchto osob, jen musíme míti na paměti, že tento pojem je čistě negativní.
Není právě jednoduché zjistiti rozsah tohoto ustanovení a zůstane vždy dosti pochyb. V rámcovém ustanovení takové rčení bylo dostatečné, třebas s výtkou inelegantiae, ale v prováděcím zákonu bylo místo pro podrobné ustanovení a byl i k tomu čas, by látka mohla býti zpracována. To se však nestalo, a nyní jsme odkázáni jen na kusé ustanovení § 6 z. z.
Z toho, co bylo řečeno, je patrno, že § 6 z. z. určil pojem hospodaření negativně. Máme-li však pojem hospodaření konstruovati jako povinnost, musíme tento pojem konstruovati positivně. V tom pak spočívá největší obtíž, že máme toto čistě negativní stanovisko vyjádřiti positivně. Konstruktivní pokus s běžným pojmem subjektivního práva nevede k žádnému výsledku, poněvadž tento pojem zůstává negativní a jeho positivní vymezení je s hlediska právní normy zcela irrelevantní.
Nesmíme zapomenouti, že subjektivním právem nazýváme i nárok žalobní (subjektivní právo ve formálním smyslu), jenž je dán pro ten případ, poruší-li někdo vůči oprávněnému své subjektivní povinnosti. Rozlišování toto v běžné právnické mluvě není provedeno s náležitou jasností. Na detaily a literaturu nemůžeme Právo hospodařiti. Jednotlivé případy.
nyní poukazovati.11 Ale se žalobním nárokem na hospodaření se v našem právu nesetkáme a nemůžeme se setkati, poněvadž žalobní nárok je pouhý formální nárok a právo hospodařiti možno pojímati pouze obsahově, t. j. materiálně.12
Z toho se podává, že právo hospodařiti určité osoby neznamená s hlediska právního řádu nic jiného, než že druhé osoby mají povinnost nezasahovati do toho, jak osoba určitá nakládá s onou věcí, hospodaříc s ní, t. j. vynakládajíc práci, aby věc poskytovala užitek dle zásad hospodářských. Toto je materiální omezení v positivním smyslu onoho negativního pojmu nepovinnosti. S pojmem takto materiálně limitovaným nesetkáváme se v žádném předpisu právním, jež jsou rázu formálního. Nám nicméně uložena je povinnost, abychom se pokusili vyvoditi ze zákonných norem materiálně limitované právo hospodařiti. Za základ musíme vzíti to positivům, jež nám právní řád skýtá, t. j. povinnosti.
§ 5. Jednotlivá práva na hospodaření.
Zjistivše pojem práva hospodařiti na nemovitosti, musíme nyní přikročiti k bližšímu rozboru, abychom získaným takto materiálem mohli stanoviti pojem povinnosti řádného hospodaření. V jednotlivých případech velmi jasně vysvitne nám negativnost tohoto pojmu.
Nejjednodušší případ je vlastnictví: všechny ostatní osoby mají povinnost zdržovati se jakéhokoliv zasahování na věc, pokud vlastník není povinen to strpěti (§§ 354, 369, 523 obč. z.), následkem toho vlastník je chráněn co do svého hospodaření, čili má právo hospodařiti. Zástavní věřitel naproti tomu není oprávněn bráti užitek věci (§ 1372 obč. z.) a proto nemá ani práva hospodařiti v našem slova smyslu. Přecházejíce ke služebnostem nesmíme zapomínati, že hospodaření značí určitě kvalifikované získávání užitků z nějaké věci, tedy v našem případu zásad zemědělství, po př. i dle jiných technických způsobů prvovýroby a zpracování užitků prvovýroby. Studie druhá § 5.
Není tedy každé užívání věci hospodařením, aniž jakékoliv pobírání užitků z oné věci. Právě při služebnostech nutno si to upamatovati, poněvadž při služebnostech je rozsah užívání velmi různý od požívání až k pouhé služebnosti vyhlídky. Poživatel může věci užívati dle své libosti, jen má povinnosti šetřiti substance (§ 509 obč. z.), t. j. hospodářský podklad věci nesmí býti změněn. Poživatel má nárok na jakýkoliv užitek věci (§ 511 obč. z.)13 a vylučuje tím i vlastníka věci z práva hospodaření. Z §§ 514—516 obč. z. není možno usuzovati na oprávnění vlastníkovo hospodařiti s věcí, neboť vlastník jest sice oprávněn provésti stavbu, ale nicméně nemůže se stavbou tou nakládati; právo toto přísluší poživateli, a vlastníku náleží jen renta ve formě úroku z kapitálu, na stavbu vynaloženého. Konstruovati však z nároku na rentu právo hospodařiti nelze, poněvadž základ jest příliš úzký.14
Při užívání (§ 504 obč. z. násl.) jsou poměry komplikovanější: uživatel může užívati věc pro svoji potřebu, ale další užitky náležejí vlastníku. Prakticky se tento případ v pozemkové reformě asi vůbec nevyskytne, ale teoreticky má pro nás veliký význam, poněvadž zde narážíme na nemožnost přesného, přímého vymezení otázky, kdo má právo hospodařiti na pozemku, který je obtížen služebností užívání. Chceme-li přece toto »právo hospodařiti« vymeziti, musíme postupovati takto: vlastník má povinnost nésti řádná i mimořádná břemena, která na věci lpí, a má ji udržovati v dobrém stavu, a má na druhé straně právo na přebývající užitky z věci (§ 508 obč z.). Uživatel má právo na užitky dle svých potřeb (§ 505 obč. z.), na druhé straně pak má povinnost neměniti substanci (§ 507 obč. z.) a přispívati k nákladům na udržování věci, pokud tyto přesahují užitky vlastníkovy (§ 508 obč. zák.). Tato ustanovení jsou kusá a nutno je doplniti § 12 kn. ř., že služebnosti nutno vkládati do knih pozemkových určitě co do obsahu a rozsahu. Musí tedy ustanovení o užívání doplněna býti odvozenými normami (smlouvou nebo opatřením úředním § 480 obč. z.) a z toho teprve nám bude možno zjistiti, do jaké míry je uživatel oprávněn hospodařiti. Že je oprávněn hospodařiti, plyne z textu § 505 (Nutzen davon ziehen), který nepoukazuje nikterak na pouhý nárok na vydání užitků, které dociluje vlastník pozemku. Z toho se nám podává, že jak vlastník pozemku, tak i uživatel mají právo hospodařiti, ač obč. z. nám neudává způsob, jak máme řešiti eventuální kolisi nároků obou konkurenčně oprávněných strana. Tím máme stanoveny jen velmi neurčitě meze obou oprávnění, vysvětlení nám podává § 483 obč. z., který má dle našeho mínění zde subsidiární platnost. Právo hospodařiti. Jednotlivé případy.
Podobně budeme postupovati i v dalších výkladech o služebnostech. Při služebnostech dřevorubu, lámání kamene, uvedené v § 503 obč. z., jakož i u služebnosti pastvin (§§ 499—502 obč. z.) určiti musíme subjekt hospodaření podobným způsobem, jenže máme útoku usnadněnu omezeným rozsahem jednotlivých oprávnění, zde uvedených. Hospodaření osoby, oprávněné ze služebnosti, bude se mnohdy omezovali jen na pobírání užitků mu příslušejících, aniž musí vynakládati péči na vypěstování těchto užitků.15 Ve všech těchto případech platí zásada § 483 obč. z., že vlastník i oprávněný ze služebnosti jsou povinni udržovati věc v tom poměru, v jakém ji užívají, je tedy vzájemná povinnost a vzájemné právo hospodaření na věci. Poměr mezi oběma subjekty může býti stanoven jen z poměru jich povinností. Zde vidíme zcela jasně nerozhodnost t. zv. subjektivního práva pro právní řád. Tohoto způsobu musíme použíti i v případech §§ 475—477 obč. z. a při služebnosti bytu (§ 521 obč. z.).
Při dědickém právu mají se poměry právní dle našeho mínění takto: neodevzdaná pozůstalost je ve správě soudu pozůstalostního, byla-li však dědici odevzdána do správy, je tento oprávněn na ní hospodařiti (§ 810 obč. z., § 122, 145 nesp. p.).16
Přicházíme ke smlouvám obligačním. Dle našeho práva může se kdokoliv zavázati, že umožní druhému smluvníku, aby mohl na věci hospodařiti, ale jeho oprávnění směřuje jen proti prvému smluvníku a nedotýká se osob třetích. (Osob třetích dotýká se tento právní poměr jen tehdy, je-li oprávněný chráněn dle § 339 obč. z. [§ 313 obč. z.]). Musíme si uvědomiti, že oprávněný může býti po př. pouze formálně oprávněn hospodařili a že zavázaný není ani s to své povinnosti učiniti zadost (aniž je dán případ § 878 obč. z.). Právně mohou býti totiž dvě osoby nebo více osob oprávněny hospodařiti, ale jen jedna je oprávněna fakticky Studie druhá § 5.
touto věcí nakládati. To se zdá býti sice poněkud abstrusní, ale není: Vlastník pozemku propachtoval pozemek x osobě A na dobu do 1. září 1920; v domnění, že může disponovati s tímto pozemkem již 1. března 1920, propachtuje tento pozemek osobě B od té doby. Formálně logicky jsou obě osoby oprávněny hospodařiti na pozemku x. Máme zde kolisi norem, a tuto řeší naše právo tím způsobem, že ten, kdo fakticky onu věc dle smlouvy ovládá, požívá ochrany dle §§ 313 a 339 obč. z. po př. 346 a 351 obč. z. Tato pak osoba ve smyslu teleologicky orientované právní vědy, která účel normy objektivisuje, jeví se jedině oprávněnou osobou. Přihlížíme-li však jen s hlediska právního předpisu, vidíme, že nebezpečno je pracovati s pojmem subjektivního práva v materiálním smyslu. Ale vidíme také, jak labilní je tento pojem, že s ním v obligacích vůbec nevystačíme, neboť k obligačně-právnímu poměru musíme přidávati poměr possessorní a přece běžná doktrína vytyčuje mezi oběma nepřekročitelnou mez. Osoba oprávněná musí tedy míti více než nárok na hospodaření, t. j. nedostačí pouhý závazek propachtovatelův, ale musí k tomu přistoupiti též faktum hospodaření, kterému se poskytuje ochrana possessorní. Ze smluv, v občanském zákoníku vytčených, máme dva typy, které sem spadají; půjčka (§ 971 obč. z.) a smlouva nájemní (§ 1090 obč. z.), mimo to některé případy námezdní smlouvy (deputátníci).
V majetkovém právu rodinném máme tyto případy, o nichž se musíme zmíniti: Manžel má právo hospodařiti i na pozemcích manželčiných, pokud má právo spravovati pozemky manželčiny § 1238 obč. z.; spravuje-li si své pozemky manželka sama, je ona hospodařícím subjektem. Kdo je hospodařícím subjektem v prvém případu? V § 1239 je řečeno, že manžel se považuje za pouhého zmocněnce ženina; toto ustanovení určuje právní poměr mezi mužem a ženou, a tu okolnost, že žena je právně odpovědna z jednání, která muž provádí s jejím jměním. Naproti tomu je řečeno, že muž není povinen skládati účty z užitků věci. Toto ustanovení je velmi značného hospodářského významu, ale subjekt odpovědnosti je pro posouzení právní rozhodný, a řekneme tudíž, že i v případu § 1238 obč. z. manželka je hospodařícím subjektem a manžel její je jen jejím orgánem (§ 1239 obč. z.).
Poručník a opatrovník spravují jmění poručencovo, resp. opatrovancovo, ale právní odpovědnost za jich jednání, pokud jednají v mezích své zákonné plné moci, stíhá poručence, po př. opatrovance. Je tudíž poručenec, resp. opatrovanec, subjekt hospodaření.
Tak máme určeny subjekty práva hospodaření dle obč. zákoníku. Uvádí se též vlastník fideikomisu. (Krčmář 1. c. str. 21), leč vzhledem na panující mínění Randovo (Vlastnické právo str. 5), není třeba tento případ v těchto výkladech zvláště Právo hospodařiti. Jednotlivé případy.
vytyčovati.17 Leč tím nemáme řadu subjektů k hospodaření oprávněných ukončenu. Je zde ještě beneficiát, užívající pozemků církevních. Má právo k veškerým užitkům a k libovolnému nakládání beneficiátními pozemky, a proto uvádí se jako oprávněný k hospodaření (Krčmář, I. c. 21, Veit, str. 65). Stavební právo dle zákona ze dne 26. dubna 1912 č. 86 ř. z. (srov. Veith, 1. c. Krejčí, Komentář str. 15)18 připomíná se též na tomto místě, ale myslím, že případ tento v pozemkové reformě nebude praktický, poněvadž pozemek, náležející vlastníku zabraného velkostatku (stav. právo dle § 2), netvoří s velkostatkem ani právní (§ 5 zem. zák. o základ. knih pozem.) ani hospodářské jednotky, ani neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech. Majitel stavebního práva není vlastníkem pozemku příslušného, a proto nelze pozemek tento sčítati s ostatními jeho pozemky v soubor.
Sporno je, zda sem náleží nucený správce, jenž dle § 109 ex. ř. má hospodařiti na pozemcích, exekuci podléhajících. Právně odpověden z výkonu nucené správy je správce a nikoliv exekut nebo exequent, proto nutno za to míti, že nucený správce je subjektem povinnosti hospodařiti na dotčeném pozemku, aby exequent došel zaplacení. Tato povinnost může se stejně správně vyjádřiti, že správce je oprávněn na dotčeném pozemku hospodařiti.19
Není našim úkolem kasuisticky vypočítati všechny možné případy. Uváděli jsme tyto případy jako typické, aby nám jasně vysvitlo, co rozuměti jest obratem »právo hospodařiti dle práva občanského«. Právo hospodařiti dle práva občanského značí: druhým osobám je dána povinnost nezasahovati do toho, jak nějaká osoba nakládá určitou věcí za tím účelem, aby tato věc poskytovala užitek dle zásad hospodářských; poruší-li tyto druhé osoby tuto svoji povinnost, může zmíněná osoba domáhati se ochrany civilním procesem soudním. Není-li dána tato civilně-procesní ochrana, nemůžeme mluviti o právu dle občanského práva. Tím dosaženo předpisu velmi pružného, ale také dosti neurčitého.20 Studie druhá § 6.
Vada spočívá v tom, že podklad předpisu je negativní a že jen oklikou dá se převésti (a to ne vždy přesně) na positivní pole, čímž ovšem je způsobena určitá nejistota v aplikaci tohoto ustanovení, ale zákonodárce měl na vybranou buď přímé vypočítávání jednotlivých případů, anebo pružný, leč negativní předpis. Zákonodárce volil cestu druhou, veden jsa opatrností, diktovanou nejistotou v horkých dnech revolučních. Co tedy v zákonu záborovém bylo by do jisté míry omluvitelno, není již omluvitelno v prováděcím zákonu (zákon ze dne 12. února 1920 č. 118 sb.). Bylo by právě v zájmu obecné srozumitelnosti tohoto zákona, aby negativní předpis § 6 z. z. vyjádřil positivně taxativním výpočtem osob, které jsou dle tohoto předpisu považovány za subjekt hospodaření. V tom spočívá umění demokratické legislativy, aby dovedla vydávati právní předpisy jasné, jednoznačné a snadno srozumitelné. Zde naše doba, ač holedbá se stále svojí demokratičností, zdaleka nedosahuje umění illuministů XVIII. století. V tomto případu je srovnání tím přesvědčivější, poněvadž obsahově a tím i účelově pohybují se normy pozemkové reformy celkem v ideách tereziánské a josefínské doby.
§ 6. Obsah povinnosti řádného hospodaření.
Doposud snažili jsme se vymeziti positivně právo hospodařiti, což jsme učinili tím, že jsme stanovili příslušné povinnosti jako jediné možné positivní pojmy. Zdálo by se, že máme cestu úplně upravenu, abychom mohli stanoviti obsah povinnosti řádného hospodaření, poněvadž každému právu musí odpovídati povinnost. I tomu tak řečenému právu hospodaření odpovídá povinnost, ale nepovinnost řádného hospodaření, nýbrž povinnosti druhých lidí, jak byly výše popsány. Musíme tedy voliti jinou cestu, abychom dospěli k positivnímu výsledku. Je zřejmo, že pouhým rozborem pojmu práva hospodařiti nedospějeme k pojmu povinnosti řádně hospodařiti, a proto musíme míti positivní předpis právní, udávající obsah této povinnosti. Je značný zisk, že v zákonu o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém (12. února 1920 č. 118 sb.) v § 1 obsah ten byl udán, totiž:
a) vynaložení veškeré péče, práce i nákladů nutných k tomu, aby ze zabraného majetku dosaženo bylo výtěžků hospodářských, úměrných jeho povaze a jakosti (quo ad fructus);
b) vynaložení veškeré péče, práce i nákladů, nutných k tomu, aby majetek sám se vším příslušenstvím byl udržován stále v dobrém stavu a neztenčený (quo ad substantiam).
Veškerá péče znamená, že povinný subjekt má si počínati tak pilně a pozorně jako člověk o schopnostech obyčejných, opomene-li tuto míru, přičítá se mu to za vinu (§ 1297 obč. z.).21 Praví-li zákon nad to, že má hospodařící osoba vynaložiti též Obsah povinnosti řádně hospodařiti.
práci a nutné náklady, vytyčuje jen zvláštní případy péče, kterou má řádně hospodařící osoba věno váti svému pozemku. Nelze to vykládati tak, že vedle péče po rozumu § 1297 obč. z. měl by hospodařící ještě další povinnost práce a nutných nákladů. Toto vedlo by k nesprávnému úsudku a v praxi k nejistotě, má-li se určiti, jaké má hospodařící osoba povinnosti.
Obsah této »veškeré péče« máme v našem případu blíže určen: je to dle § 1 hospodářská činnost, směřující k docílení přiměřených výtěžků a k zachování substance věci. Opomene-li osoba k hospodaření povinná tuto činnost, je chování její bezprávné,22 ovšem jen tehdy, je-li chování povinné osoby kvalifikováno dle § 1297. (K tomu srov. § 513 obč. z.) Z toho se podává pro všeobecné právo soukromé ten závěr, že povinnost není zachována jen v tomto případu, je-li toto nezachování kvalifikováno dle § 1297 obč. z., jinak — ač jsou ostatní náležitosti dány — je chování oné osoby právně neutrální, podobně jako t. zv. výkon práva. V případu ručení za škodu nezaviněnou není ovšem zapotřebí kvalifikace dle § 1297 obč. z. Potud mají ustanovení tato pro nás význam, jinak nutno poukázati na výklad o náhradu škody.
Pokud se týče povinnosti zachovati substanci, je vhodno poukázati na ustanovení § 513 obč. z. Poživatel je povinen věc udržovati v tom stavu, v jakém ji převzal, a z výtěžku opatřovati opravy, doplňky a zařízení.23 Povinnost hospodařící osoby dle § 1 hosp. zák. a povinno poživatelova dle § 513 obč. zák. jsou si velmi podobny.24 Mezi § 1 a 2 hosp. z. a § 513 obč. z. je malý, ale závažný rozdíl: povinnost poživatelova je limitována výtěžky věci samé, (cf. 512 obč. z.) dle § 1 hosp. z. není limitována vůbec a nemohla býti limitována pro neurčitost subjektu. Důležitější odchylka spočívá v tom, že poživatel není povinen prováděti stavby, třebas nutné §§ 514—516 obč. z., kdežto osoba hospodařící je povinna prováděti stavby (§ 2 č. 2 hosp. zák.). Máme-li dáno vlastnictví neomezené anebo požívání, je případ poměrně jednoduchý. V prvém případu vlastník, ve druhém případu poživatel je hospodařící osobou, a je tudíž povinen prováděti příslušná zařízení atd. I potřebné stavby musí prováděti poživatel, poněvadž dle § 514 obč. z. není vlastník povinen příslušné stavby prováděli a z důvodu § 6 z. z. není možno přidržeti vlastníka ke stavbě, poněvadž není osobou hospodařící. Provede-li poživatel stavbu, upravují se Studie druhá § 7.
vzájemné nároky poživatele a vlastníka dle § 515 obč. zák. Povinnost meliorační dána není (§ 2 č. 7 má na mysli meliorace provedené (anebo aspoň započaté). Provádí-li poživatel nad to meliorace, upravuje se jeho poměr k vlastníku dle § 517 obč. z. Postavení poživatelovo zhoršilo se do té míry, že není v investicích omezen na výtěžek pozemků, mohou mu tedy býti uloženy investice mnohem větší, než je výnos pozemků. A vzájemný poměr mezi poživatelem a vlastníkem? Není možno používati ustanovení §§ 1041 a 1042,25 poněvadž poživatel neplní povinnost vlastníkovu, leč svoji.26 Myslím však, že případ tento je do té míry podoben případu § 515, a má proto poživatel odškodněn býti od vlastníka jako neobmyslný držitel, a to dle ceny nákladu, jež má zařízení v kritické době, pokud nepřesahuje skutečných nákladů (§ 331 obč. z.).27
Vzali jsme si tento případ jako školský. V ostatních případech, kde máme konkurenci dvou hospodařících subjektů, nemáme však tak jednoduchých poměrů. V těchto případech můžeme právo hospodařiti posuzovati jen dle vzájemných povinností, které jsme stanovili v předchozím paragrafu. Pokud můžeme zjistiti tyto vzájemné povinnosti, potud máme pevnou míru pro stanovení míry povinnosti řádného hospodaření, ale jakmile nás tato pomůcka opouští, jsme na půdě velmi nejisté. V důležitém případu smlouvy nájemní máme subsidiární ustanovení § 1096 obč. z., které řeší naši nejistotu: pronajímatel i propachtovatel je povinen věc předati v dobrém stavu a ji též v takovém stavu udržovati. Je tedy propachtovatel pozemku (zpravidla vlastník) povinen věc udržovati v dobrém stavu, tedy quo ad substantiam, kdežto povinnost quo ad fructus stíhá pachtýře. Situace propachtovatelova může býti velmi choulostivá, když nájemné je nízké a uložené náklady vysoké. To může vésti někdy ke značným nesrovnalostem. V jiných případech bude nám vodítkem ustanovení § 483 obč. z.: povinnost udržovati věc určuje se měrou, jakou ji ten neb onen po právu užívá.
§ 7. Prodeje dřeva ze zabraného majetku.
Předpisy o hospodaření na souboru zabraných nemovitostí jsou rázu správního a dotýkají se jen malou měrou občanského Prodeje dřeva ze zabraného majetku.
práva. Výjimka je však co do prodeje dřeva. § 4 h. z. ustanovuje: »Osoby, hospodařící na zabraném lesním majetku, jsou povinny hlásiti do 14 dnů od uzavření prodeje Pozemkovému úřadu každý prodej dříví, vyjímajíc drobný prodej místní, a připojiti k oznámení opis trhové smlouvy a prodejních podmínek. Prodeje řádně neohlášené a nedoložené opisem smlouvy jsou neplatný. Pozemkovému úřadu jest vyhrazeno do 14 dnův ode dne ohlášení prohlásiti prodej za neplatný, odporuje-li řádné těžbě lesní, neb omezuje-li právo státu, vyplývající ze záborového zákona.«
Ustanovení nemá zpětné platnosti, a proto nevztahuje se na smlouvy, uzavřené přede dnem 4. března 1920, ani na smlouvy, rektifikované dle zákona ze dne 17. března 1921 č. 121 sb. Trhové smlouvy o dřevo ze zabraných nemovitostí nutno uzavírati písemně (arg. »opis smlouvy«), a musí býti předloženy do 14 dnů Pozemkovému úřadu ke schválení. Pozemkový úřad vezme smlouvu prostě na vědomí, v kterémžto případě je tato právoplatná, po čtrnácti dnech ode dne ohlášení smlouvy, anebo může Pozemkový úřad smlouvu neschváliti.
Strany jsou vázány, jakmile se sjednotily na podstatných náležitostech smlouvy trhové (§§ 1053, 1054 obč. z.). Až do schválení smlouvy Pozemkovým úřadem bud výslovně neb mlčky je nerozhodno, zda bude smlouva právoplatná, či nic. Před uplynutím předepsané lhůty schvalovací nemůže však kupitel žádati plnění, proto máme zde suspensi vzájemných závazků.28 Uplynutím lhůty schvalovací nebo schválením, dříve uděleným, nastává teprve nejbližší možná splatnost vzájemných plnění. Neschválí-li Pozemkový úřad smlouvu, je tato neplatná dle § 878 obč. z. Je tomu stejně jako při smlouvě, nepředložené ke schválení do 14 dnů po uzavření smlouvy. Vzájemné nároky stran dlužno posuzovati dle § 878 obč. z.
Veliké nebezpečí pro obchod spočívá v tom, že strany nemusí ani věděti, že jde o zabraný majetek. Později, bude-li to stranám známo, bude moci jedna nebo druhá strana odepříti dodržení smlouvy pro její neplatnost. Dle textu zákona nemůže si strana, které na tom záleží, po uplynutí čtrnáctidenní lhůty od uzavření smlouvy zjednati dodatečně schválení Pozemkového úřadu. Co plněno bylo před tím, možno condictione indebiti (§ 1431 věta 1. obč. zák.) žádati zpět.29 Dohodnou-li se strany, že smlouva má býti dodatečně předložena Pozemkovému úřadu ke schválení, a dostane-li se jí schválení, nastává konvalidace původně neplatné smlouvy. Naproti tomu nemá Pozemkový úřad žádného práva žádati, aby to, co bez jeho schválení bylo plněno, uvedly strany v předešlý stav (srov. § 12 č. 4 h. z.). Tato nejistota, vnášená do našeho právního řádu zákony pozemkové reformy, je jen důkazem, jak málo opatrně si počínají neprávníci při sdělávání zákonů.
Na drobné prodeje dříví pro místní potřebu (dřevo stavební a palivové) se ustanovení § 4 h. z. nevztahuje. Studie druhá § 8.
§ 8. Sankce povinnosti řádného hospodaření. Opatření dozorčího orgánu.
O tom, zda porušena byla povinnost, rozhoduje Pozemkový úřad buď sám (§ 10 h. z.), anebo svým orgánem, jenž ukládá hospodařící osobě, co v tom kterém případu má učiniti, aby řádně bylo hospodařeno (§§ 5 a 8 h. z.). Sankce mohla býti dvojí: nárok na náhradu škody anebo policejní opatření. Při nároku na náhradu škody musila by státu povstati majetková újma, ale majetek státu nehospodařením zmenšen není, ačkoliv zhoršením substance zmenšuje se hodnota nároku na vydání zabrané nemovitosti. Zákon hospodářský se tomu vyhnul a volil opatření policejní:
a) dozorčí orgán provede opatření na účet hospodařící osoby, nemá-li dozorčí osoba, komu by opatření uložila, nebo odepře-li hospodařící osoba písemný rozkaz přijmouti, anebo odepře-li provésti příkaz30 (§ 8 h. z.);
b) trvalý dozor;
c) úřední správu (§ 12 h. z.).
S hlediska občanského práva nemají tato ustanovení tak dalece žádného významu, najmě pomíjíme jako pro náš úkol bezvýznamné stížnosti a podmínky, kdy policejní opatření ad b) a c) možno provésti. Pro civilistu je nadhozena však zajímavá otázka v § 8 all. 2 hos. z. Dozorčí orgán, jak ad a) bylo řečeno, může za určitých okolností provésti na účet hospodařící osoby potřebná zařízení. Právně odpověden z těchto jednání je československý stát po př. jeho orgán, ne však hospodařící osoba, poněvadž jednání neděje se jménem (§ 1002 obč. z.), ale na účet zastoupené osoby (srov. čl. 360 obch. z.).31 Pozemkový úřad má ovšem regres proti osobě hospodařící tak, že hospodářský výsledek tohoto jednání stíhá hospodařícího, můžeme tedy v tomto případu právem mluviti o nepřímém zastoupení.
Při tom musíme rozeznávati dvojí poměr:
a) poměr státu k osobě, s níž právně jednal, na př. uzavíral smlouvu;
b) poměr státu k hospodařící osobě.
ad a) Stát je smluvníkem, druhá smluvní strana je odkázána jen na stát a nemá s osobou hospodařící co činiti. Uzavře-li dozorčí orgán dle § 8 all. 2. h. z, takovou smlouvu, je kontrahentem Sankce této povinnosti. Dozorčí orgán.
stát a nikoliv hospodařící osoba. Plní-li druhý kontrahent, plniti musí státu a nikoliv hospodařící osobě. Hospodařící osoba v tomto případu není povinna ani oprávněna plnění přijmouti. Trhovou cenu musí zaplatiti stát a stát stíhají eventuelní následky prodlení ať dlužníka (§§ 918—921, pak 1333—1335 obč. z.), či věřitele (§ 1419. obč. z.). Praktická bude dále krátkodobá smlouva námezdní a smlouva o dílo, jinaká právní jednání v tomto případu se v praxi asi nevyskytnou.
ad b). Státu se plní a proto i stát nabývá příslušné právní ochrany, ať jest to žaloba vlastnická, či jiná ochrana, která přísluší věřiteli, jemuž bylo plněno. Má-li nabýti osoba hospodařící vlastnictví, musí jí býti vlastnictví odevzdáno. V některých případech však hospodařící osoba nenabude vlastnictví, leč vlastník půdy, třebas nehospodařící, tak při stavbě a rostlinách (§ 417, 420 obč. z.). Dle § 8 all. 2. stát se může obrátiti jen na hospodařící osobu a tato může vykonávati regres na vlastníka (§ 515 obč. z.). Poměr mezi těmito dvěma stranami jsme již popsali. Nemáme však dosud zjištěno, co může Pozemkový úřad žádati a jakou formou to může žádati.
Dle § 11 h. z. je nutno souditi, že Pozemkový úřad sám může rozhodnouti o tom, co má hospodařící osoba plniti, poněvadž tyto impense nutno čítati do nákladů dozorčí služby, o nichž dle zmíněného § 11 h. z. rozhoduje Pozemkový úřad. To je poněkud nesrovnalé. Pozemkový úřad je stranou, jde-li o to, zda zařízení dle § 8 all. 2 odpovídá zákonu čili nic, a proto bude soudcem ve vlastní věci. Tato nesrovnalost je stupňována ještě tím více, poněvadž Pozemkový úřad je konstruován na podkladu osobním, a tak bude týž člověk soudcem i stranou. Normativně, se to dá ovšem odůvodniti, ale v praxi budou různá účelová hlediska se křížiti a to nebude věci na prospěch. Co může Pozemkový úřad požadovati? Tato otázka není také jasně řešena, ale z obratu »na účet hospodařící osoby«, mohu souditi, že Pozemkový úřad může požadovati veškeré náklady, učiněné bez zřetele na hospodářský jich výsledek a rozmnožení jmění hospodařící osoby.
Ve spojení s touto otázkou jsme nuceni řešiti ještě jinou nejasnost. Pozemkový úřad může náklady ty vyměřiti jen »pro hrubé opomenutí nebo přestoupení zásad řádného hospodaření« (§ 11 h. z.). »Přestoupení zásad řádného hospodaření« obsahuje v sobě i opomenutí, ba bude hlavně pozůstávati v opomenutí. Opomene-li hospodář na jaře nebo na podzim orati svoje pole, opomene-li je obdělati, je to dle našich názorů »opomenutím zásad řádného hospodaření«, poněvadž v našich krajinách se již neúhoří. Řádné hospodaření involvuje v sobě též ručení za omnis culpa, jak výše bylo podotčeno; povinnost tato vztahuje se jak na jednání, tak i na opomenutí. Pochybnosti ty by byly ihned odstraněny, kdyby adjektivum Studie druhá § 9.
»hrubé« vztahovalo se jak na opomenutí, tak i přestoupení, ale to dle textu zákona učiniti nemůžeme.32
Řekneme-li, že hospodařící je práv z přestoupení zásad řádného hospodaření, znamená to, že je práv i z lehkého zavinění nejen při jednání, nýbrž i při opomenutí. Staví-li zákon proti sobě hrubé opomenutí a přestoupení, mělo by to jen ten význam, že při opomenutí vyžaduje se hrubé zavinění, při přestoupení stačí lehké zavinění. Ale toto nemá valného smyslu, poněvadž přestoupení obsahuje i opomenutí. Zákon chtěl asi říci, že při opomenutí vyžaduje se jen hrubé zavinění a že při jednání dostačí lehké zavinění, ale pak měl říci: »hrubé opomenutí zásad řádného hospodaření anebo jednání proti nim«. Praxi nezbude při aplikaci než vykládati »přestoupení zásad« jako »jednání proti zásadám«.
Vadou těchto ustanovení je, že neobsahují žádných předpisů o tom, jaké nároky má hospodařící osoba, byla-li jí jednáním Pozemkového úřadu nebo jeho orgánů způsobena škoda. Máme sice naději, že dostaneme syndikátní žalobu pro bezprávná jednání správních orgánů státních (§ 92 úst. listiny), ale předpisy o syndikátní žalobě budou rázu formálního a bez přesných materiálně- právních předpisů nebude míti žaloba žádného významu. Tento zákon o hospodaření na zabraných nemovitostech je tak mimořádného významu, že vyžaduje mimořádně přesného ustanovení o nárocích na náhradu škody, způsobené Pozemkovým úřadem. Takto mají předpisy ráz předpisů policejního státu.
§ 9. Právní poměr mezi konkurujícími osobami hospodařícími.
I. Pozemkový úřad má uložiti opatření řádného hospodaření těm osobám, které mají právo dle občanského práva hospodařiti na příslušném pozemku. Je-li konkurence více hospodařících osob, určuje se toto »právo« vzájemnými povinnostmi, najmě co do povinnosti udržovati substanci věci v řádném stavu. Tyto vzájemné povinnosti řídí se předpisy práva občanského. Pozemkový úřad však tím, že určuje, kdo má povinnost hospodařiti, rozhoduje zároveň o povinnosti určité osoby k impensím dle předpisů občanského práva. Tu může se státi, že zúčastněná osoba nebude spokojena s výrokem správního úřadu (Pozemkového úřadu) a že se bude domáhati, aby druhá osoba nahradila jí výlohy, které měla sama nésti. Objasníme-li si celý problém, vidíme, že máme co činiti se dvěma případy:
a) osobě byly uloženy povinnosti, které dle občanského práva nepříslušejí žádné osobě,
b) osobě jedné byly uloženy povinnosti, které příslušely dle občanského práva osobě jiné. Poměr mezi konkurujícími osobami hospodařícími.
ad a). V tomto případu je jasně patrno, že pojem práva hospodařiti a pojem povinnosti hospodařiti se nekryje.33 Uložené povinnosti musí vykonati ona osoba, jíž uloženy byly, jinak následuje sankce § 8 odst. 2. a 3. Hospodařící osoba má ovšem nárok proti vlastníkovi pozemku. Musíme rozeznávati impense quo ad substantiam a quo ad fructus.
V občanském zákonníku máme uvedeny dva speciální případy. Prvý případ je při požívání co do staveb: poživatel může žádati náhradu staveb po skončeném požívání jako neobmyslný držitel (§§ 515 obč. z.). To je speciální vyjádření této myšlenky: jestliže při konkurenci hospodařících osob učiní nevlastník náklady trvalé ceny, k nimž nikdo není povinen, má býti odškodněn jako držitel neobmyslný.34Druhý případ je uveden při smlouvě nájemní: nájemce, učinivší za pronajimatele náklad užitečný, má býti posuzován jako jednatel bez příkazu (§ 1097 ve spojení s § 1037 obč. z.)35 Oba případy jsou speciálním vyjádřením všeobecné myšlenky, jak rozhodnouti, učiní-li hospodařící nevlastník náklad, který mu nenáleží, ale ke kterému také vlastník není povinen. Otázka tato je řešena dvěma způsoby (v prvém případu náhrada nynější ceny resp. obnos nákladů, je-li tento nižší, než nynější cena jeho, ve druhém náhrada nákladů). Kdy použíti případu toho neb onoho? Na to nám dávají odpověd ostatní okolnosti stanovené § 515 a § 1097 obč. z. V prvém případu není vlastník povinen věc udržovati v dobrém stavu, ve druhém je povinen udržovati podstatu Studie druhá § 10.
věci v dobrém stavu (§ 1096 obč. z.). Prvého případu nutno použíti ve všech těch případech, kde hradí se náklad, který nepříslušel osobě druhé, případu druhého, kde činí se náklad, příslušející osobě druhé. Tímto máme určen způsob, kdy máme používati jednoho a kdy druhého pravidla. Nesmíme zapomenouti, že splatnost nároků je různá: dle § 515 obč. z. po skončeném oprávnění, dle § 1097 obč. z., když skončeno jednatelství. Dvojí toto řešení nebude ani nespravedlivé.
Pokud jde o povinnost quo adfructus, je otázka celkem jednoduchá a mnoho sporu nezpůsobí. Ta osoba, která vynakládá péči na dobývání plodů, je povinna též příslušně racionálně tak činiti. Nároky proti vlastníkovi nebudou aktuálními a jest je řešiti dle analogie § 483 obč. z.
ad b) Ve druhém případu jde o to, že vlastník svoji povi nost nedodržel a neudržoval věc v dobrém stavu, jak k tomu dle občanského práva byl povinen.36 V tomto případě jde o určitou právní povinnost, která vlastníku právním řádem byla uložena. Tato povinnost ukládala vlastníku, aby vynaložil určitý náklad na věc, a tento náklad učiněn byl osobou jinou. Máme zde tedy případ § 1042 obč. z.37
§ 10. Trvalý dozor. Úřední správa.
I. Trvalým dozorem rozuměti je stálý dohled na hospodaření, prováděný úředníkem nebo zmocněncem Pozemkového úřadu. Jinak platí o trvalém dozoru pravidla §§ 5—11 h. z. (§ 13 h. z.), t. j. pravidla o dozorčím orgánu Pozemkového úřadu, o němž jsme pojednali v předcházejících paragrafech. Podmínky, kdy lze uvaliti trvalý dozor, jsou stanoveny v § 12 h. z.
II. O úřední správě praví zákon toto: Ustanovením úřední správy přechází správa a vše, co se správou majetku souvisí, zejména tedy zpeněžení plodin, surovin, výrobků a pod., uzavírání a rozvazování pachtů, služebních a námezdních smluv a pod. v mezích platných zákonů na úředního správce, ustanoveného Pozemkovým úřadem. Ustanovením úřední správy nabývá Pozemkový Trvalý dozor. Úřední správa a právní odpovědnost za ní.
úřad ze zákona všeobecného zmocnění k zastoupení majetku, podrobeného úřední správě (§ 14 h. z.).
Jednáme-li zde o úřední správě zabraného majetku nemovitého, činíme tak v prvé řadě proto, abychom stanovili, koho stihá právní odpovědnost z jednání úředního správce.38 Bude pro výklad těchto ustanovení snad vhodno, poohlédnouti se po, ustanoveních analogických. Taková analogická ustanovení jsou: o sekvestraci soudní (§§ 259, 379, č. 1, 382 č. 1 a 2, 385, ex. ř. § 968 obč. z.), o sekvestraci soukromých drah (zák. z 22. prosince 1920 č. 690 sb.), o vnuceném správci dle řízení exekučního (§ 97 a násl. ex. ř.).
III. Pro nás nejdůležitější je ustanovení o vnuceném správci, a proto dovolíme si poněkud u něho prodlíti. V exekučním řádu (§ 109) je stanoveno, že vnucenému správci přísluší správa exekvované nemovitosti a že je oprávněn jednati i právně, pokud to k řádné správě je zapotřebí. Jde nyní o to, kdo je subjektem právní odpovědnosti z těchto jednání? Tato právní odpovědnost jeví se v legitimaci žalobní a v rozsahu majetkového ručení. Pokud se týče rozsahu majetkového ručení, není sporu, že ručení toto omezuje se pouze na výtěžky vnucené správy (§ 120 č, 4 ex. ř. náklady vnucené správy),39 neručí tudíž vnucený správce jako takový svým jměním. Touto myšlenkou vedeni jsouce vyslovili někteří spisovatelé mínění,40 že vnucený správce je pouhým mandatářem exekutovým, a že tudíž i pasivní legitimace přísluší exekutovi. Nehledě k nesprávným předpokladům a k záměně formální a materiální stránky, nemáme pro toto mínění žádné přímé opory v zákoně. Z aktivní legitimace žalobní (§ 109 ex. ř.) nelze ničeho usuzovati, poněvadž i mandatář je aktivně legitimován třebas jen jménem mandanta (§ 1008 obč. z.). Myslíme však, že analogie s mandátem je zcela pochybená, neboť analogie měla býti hledána spíše v zákonném přímém zastoupení poručníka a opatrovníka. Z §§ 187 a 188 obč. z. je patrno, že poručník a opatrovník mají jednati na místo poručence a opatrovance, jehož Studie druhá §§ 10, 11.
jménem bylo jednáno, což výslovně je stanoveno v § 1034 obč. z.41 Vnucená správa podobá se více curae rei,42 ale i zde zastupuje kurátor určité osoby a jménem jich jedná. Naproti tomu vnucený správce nejedná ani za exekuta ani za exekventa, a proto je dle našeho mínění nejsprávnější závěr ten, že vnucený správce je sám právně odpověden ze svých činů, ale co do majetko-právní záruky je dáno omezení na výtěžky zabavené věci. To nemění se tou okolností, že po skončené správě i druhé osoby mohou býti materiálně z různých důvodů přidrženy k placení. Do té míry je správné tvrzení, že vnucený správce je odpověden ne osobně, ale jen jako zástupce spravovaného objektu.43 Doslova vzato, obrat tento nevystihuje správný stav věci, poněvadž spravovaný objekt vnucenou správou nestává se žádnou osobou. Má-li se tím však naznačiti limit majetkového ručení vnuceného správce při právní odpovědnosti jeho, je výraz ten správný. Překročí-li vnucený správce svoji plnou moc, je práv beze všeho omezení (§§ 117, 118 ex. ř. cf., §§ 1016, 1017 obč. z.), neboť zde jedná na vlastní vrub.
IV. Úřední správa liší se v mnohém od vnucené správy. Není na nás, abychom se o těchto rozdílech rozepisovali, poněvadž se nedotýkají občanského práva. Věrni jsouce našemu programu, máme nyní stanoviti, kdo je právním subjektem správy. V § 14 h. z. se praví: »Ustanovením úřední správy přechází správa a vše, co se správou majetku souvisí — v mezích platných zákonů na úředního správce, ustanoveného Pozemkovým úřadem (odst. 1.). Ustanovením úřední správy nabývá Pozemkový úřad ze zákona všeobecného zmocnění k zastoupení majetku, podrobeného úřední správě (odst. 2.).« Dle tohoto ustanovení je úřední správce pověřen technickým provedením úřední správy a Pozemkovému úřadu přísluší právní odpovědnost za tuto úřední správu. Toto mínění zesiluje se tím více, poněvadž úřední správce je speciální a kvalifikovaný orgán Pozemkového úřadu po rozumu § 5 h. z. (§ 15 odst. 2 h. z.). Z toho se nám podává závěr, že subjektem úřední správy je Pozemkový úřad. Ale tento závěr je nepřesný, poněvadž Pozemkový úřad je zase orgánem československého státu, a proto v přesném pojmovém určení je subjektem úřední správy stát, což můžeme vyjádřiti, že stát je oprávněn k zastoupení a úřední správce je orgánem státu (srov. dále str. 103, 104, 106). Právní odpovědnost z úřední správy a její rozsah.
§ 11. Rozsah úřední zprávy.
I. Rozsah oprávnění státu k zastoupení majetku, podrobeného úřední správě, jak zní úřední výraz, určen je skutečnostmi, uvedenými v § 14 odst. 1. Z těchto skutečností je patrno, že pojem velkého majetku pozemkového pro tento případ je dosti nerozhodný, a že spíše je vycházeti z pojmu hospodářského závodu (§ 15 odst. 3, §§ 16, 17 h. z.), ale tento pojem jako právní skutečnost nemáme nikde stanoven. Tím jsme odkázáni na nepřímou konstrukci, jak v odd. III. vysvětlíme.
II. Převedeme-li toto oprávnění státu na pojem povinnosti, nabudeme mnohem bezpečnější půdy: stát svým orgánem je povinen řádně hospodařiti na majetku, podrobeném úřední správě, a ostatní osoby jsou povinny toto hospodaření strpěti. Není námitek, abychom těmto vzájemným povinnostem říkali oprávnění státu. Pokud se týče nemovitostí, nebude sporu, poněvadž tyto jsou podrobeny záboru a úřední správa je jen speciální případ záboru. Mnohem nejistější je ustanovení co do movitostí, na něž, jak známo, zábor se nevztahuje. V jednom případu máme kontroversi rozřešenu v exemplifikaci záborového zákona (§ 14 odst. 1): plody má stát oddělovati, je zpracovati nebo zcizovati. Otázku, kdo se stává vlastníkem plodů oddělených, řešiti budeme v paragrafu následujícím. Méně jasná je otázka, pokud může stát disponovati inventářem, ať živým, či mrtvým. Výše jsme dovodili, že inventář není zabrán, že na inventář se nevztahuje zábor, a proto mohli bychom se domnívati, že na inventář nevztahuje se úřední správa. Tomu však tak není. Hospodařící osoba má udržovati zabraný majetek v dobrém stavu a k tomu náleží po rozumu § 2 č. 3 h. z. »opravy, doplňování a podle rozsahu a způsobu hospodářství nutné rozmnožování mrtvého i živého zařízení«. Poruší-li hospodařící osoba tuto povinnost, může býti uvalena úřední správa (§ 12 č. 3 h. z.). Z toho nutno usuzovati, že úřední správa má též doplňovati a udržovati přiměřený inventář či zařízení, a v důsledku toho vztahuje se úřední správa též na inventář.
III. Zde však hledisko zákona je pozměněno. Nevychází se již z pojmu podniku, ale z pojmu závodu. Pojem závodu dle tohoto zákona určíme pak jednak ze všeobecného ustanovení § 1 h. z., jednak z jednotlivých speciálních předpisů (§ 2, 3, 6 atd. h. z.). Pojem závodu není však dílčím pojmem hospodářského podniku, jak jsme jej dle záborového zákona určili ve studii předcházející, a proto, budou se oba pojmy prolínati. Bude nutno určiti, zda v tom kterém případu jde o ten či onen pojem. Pro praxi bylo by bývala mnohem srozumitelnější a jasnější, kdyby zákon rozlišoval přesně pojem závodu a podniku hospodářského. K tomu se však redaktoři jen těžce propracovávali, poněvadž v teorii dosud přesné rozlišování obou pojmů provedeno nebylo. Ačkoliv tedy zákon výslovně přesně nerozlišuje, musíme nicméně toto rozlišení provésti, Studie druhá §§ 11, 12.
vnikajíce kombinací jednotlivých výslovných ustanovení poněkud hlouběji do smyslu a obsahu zákona.
Ve studii prvé § 22 stanovili jsme rozdíl mezi podnikem a závodem a pravili jsme, že k závodu přihlíží se s hlediska technického, kdežto k podniku s hlediska hospodářského. Dále jsme pravili v téže studii v § 27, že soubor velkého majetku pozemkového je v jádře svém zemědělský podnik, při čemž jsou dány různé odchylky od běžného pojmu zemědělského podniku, a z této studie pak víme, že zábor zachycuje zpravidla jen část tohoto zemědělského podniku, t. j. půdu, kdežto movitosti záborem zpravidla dotčeny nejsou. V tomto případě však přihlíží zákon právě k technické stránce hospodaření, což plyne z § 1 h. z., dále z § 6 (»prohlédnouti veškerý zabraný majetek, jeho příslušenství a zařízení«), z § 10 (»opatření, nutná k zabezpečení řádného hospodaření na zabraném majetku«), z § 14 (»ustanovením úřední správy, přechází správa a vše, co se správou souvisí«), z § 16 (»výdaje správy majetku«), z § 24 (»přenechati za obecnou cenu propachtovatelovi k vyzvání Poz. úř. na propachtovaném majetku vlastní živé i mrtvé zařízení«). Proto musí vycházeti zákon z pojmu závodu, neboť ta soukomohospodářská stránka, která je rozhodná při podniku, zde ustupuje zcela do pozadí, najmě nepředpokládá zákon pojem souboru zabraných nemovitostí. Hledisko zákona je toto: hospodaření týká se zemědělského (včetně lesního) podniku, pokud jde pak o podklad nemovitostní tohoto podniku, musí půda náležeti k souboru zabraných nemovitostí. Důsledkem toho je, že zákon musí přihlížeti též k zařízení takového závodu, a z toho plynou též zvláštní ustanovení o zaměstnancích na zabraném majetku hospodařících. Neurčitost redakce zákona projevuje se v různém užívání výrazu »zabraný majetek«. Jednou se tím rozumí zemědělský podnik, jindy modifikace tohoto pojmu, totiž soubor zabraných nemovitostí, jindy zemědělský závod.
IV. Výraz správa ,užitý v § 14, je pojímati ve významu péče o substanci a plody věci po rozumu § 1 h. z. Rozsah této správy určuje nám jednak všeobecné ustanovení § 1,44 v detailech pak § 2. Tato ustanovení stanoví nejzazší mez úřední správy. Dále úřední správa jíti nemá. Co má nastati, překročí-li se tyto meze, dovodíme níže. Úřední správa může se však omeziti na určitý výsek hospodaření nebo na určitou část. Případ tento bude praktický najmě v těch případech, kde na pozemcích konkurují dvě osoby k hospodaření povinné, na př. vlastník a pachtýř, a jeden z nich učiní svým povinnostem zadost, kdežto druhý jich hrubě zanedbává. Za těchto okolností není nutno, ba ani vhodno, aby úřední správa uvalena byla i na hospodaření osoby, která svým povinnostem učiní zadost. Dále možno úřední správu uvaliti i pro ten výsek hospodaření, k němuž konkurující hospodařící subjekty nejsou Poměr státu k hospodařící osobě. Otázka zastoupení.
povinny vzájemně, ale který je jim uložen tímto zákonem. Uvalí-li se úřední správa jen na hospodaření jednoho z konkurujících subjektů, je rozsah její omezen povinností tohoto hospodařícího subjektu. Dle znění § 14 h. z. dlužno za to míti, že rozsah úřední správy pochybnostech je považovati za největší přípustný.
Tím máme stanoven rozsah úřední správy, ovšem jen schematicky naznačený, neboť v konkrétním případu budou musiti znalci zjistiti, co je považovati za řádnou správu.
§ 12. Poměr státu k hospodařící osobě. Otázka zastoupení.
I. První otázka, kterou máme nyní vyšetřiti, zní: je stát, spravuje-li úředně zabraný majetek, přímým či nepřímým zástupcem hospodařící osoby, anebo nemáme zde dáno zastoupení vůbec?
Musíme rozeznávati přesně formální či právní a materiální či hospodářskou stránku této otázky. Tímto rozlišením zjednodušíme si naši úlohu velmi, ovšem za cenu, že nemůžeme používati obvyklého interpretačního prostředku, tak. zv. interesse, které tvoří protějšek k subjektivnímu právu a není v jádře nic jiného, než záměna objektivního postulátu se subjektivním a podkladek, že každá osoba, jednající dle norem, t. j. neporušující svých povinností, jedná v tomto tak zv. interesse, což ovšem je ničím nedoložitelná fikce.45
Co do formální stránky, bude nás zajímati otázka, kdo je konečně právně (ne-hospodářsky) odpověden z jednání úředního správce. Po tom, co řečeno bylo výše (str. 100), máme jen dvojí možnost: buď stát, anebo hospodařící osoba. Buď jedná stát — jak se praví — vlastním jménem anebo jménem osoby hospodařící. K tomu však, aby mohl jednati jménem osoby hospodařící, musí býti dána příslušná norma. K tomu účelu musíme si uvědomiti ustanovení § 14 odst. 2 h. z., kde je řečeno, že Pozemkový úřad zastupuje majetek, podrobený úřední správě. I o vnuceném správci říká se, že zastupuje majetek, podrobený vnucené správě, a přece v literatuře nepřevládá názor, že vnucený správce je přímým zástupcem exekutovým.46 Studie druhá § 12.
Druhý odstavec § 14 h. z. není dosti přesný. Obrat, že Pozemkový úřad zastupuje zabraný majetek, je úplně bezbarvý. Zabraný majetek uvalením úřední správy nestává se žádným právním subjektem (osobou), a proto nedovídáme se ničeho o právní odpovědnosti. Nelze z toho tedy usuzovati na přímé zastoupení47 a konstruovati v důsledku toho právní odpovědnost hospodařící osoby. Mělo-li by se souditi na přímé zastoupení, musilo by se říci, že Pozemkový úřad zastupuje osobu k hospodaření povinnou co do majetku podrobeného úřední správě. Také znění § 16 h. z. nenasvědčuje přímému zastoupení, též široké pojetí impensí § 20 h. z. mluví spíše pro zastoupení nepřímé, poněvadž pod pojem »nákladů, spojených s úřední správou« možno zařaditi náklady již splacené, ale i závazky převzaté. Z těchto důvodů kloním se k mínění, že zde jde o zastoupení nepřímé, a že stát, a nikoliv hospodařící osoba, je subjektem právní odpovědnosti.48
II. Důsledky tohoto stanoviska jsou velmi značné. Předně je zde otázka vlastnictví plodů. Záborem, a tudíž ani úřední správou, nemění se poměr vlastnický. Vlastník zůstává vlastníkem půdy dále. Dokud je plod neoddělený, je jako pars fundi ve vlastnictví vlastníka půdy. Oddělením stává se samostatnou věcí a nenáleží pak vždy do vlastnictví vlastníka půdy.49 (§§ 330, 354, 405, 1101 obč. z.) Hospodařící osoba není také vždy vlastník. Otázku naší zahrotíme zcela formálně: přísluší osobě hospodařící či státu vindikace oddělených a bezprávně odňatých plodů? Hospodařící osoba nesmí se mísiti do výkonu úřední správy (§ 17 odst. 1. h. z.). Žaluje-li však na vydání plodů, je to míšením do úřední správy. Proto nemůžeme připustiti, aby hospodařící osoba mohla sama vindikovati bezprávně odňaté plody. Může tak činiti jen stát svými orgány (Pozemkovým úřadem), ale stát nebude vindikovati plody jménem hospodařící osoby, dokonce byla by její aktivní legitimace dosti sporná (na př. uživatel a vlastník), ale jménem vlastním. Je-li Úřední správce není zástupcem hospodařící osoby.
však osoba, aktivně legitimovaná k žalobě reivindikační, vlastníkem, je stát vlastníkem oddělených plodů. Je to prostý důsledek státního obhospodařování. Podobně je tomu, doplňuje-li stát inventář. Stát je vlastníkem doplněných kusů, pokud nenastane případ originárního nabytí vlastnictví dle § 414 a násl. pro vlastníka půdy či pro vlastníka inventáře, který nyní stát doplňuje.50
III. Velmi důležité je zjistiti, jak se máme zachovati vůči závazkům a) osoby hospodařící, b) států a jeho orgánů vůči osobám třetím a navzájem.
ad a) Pohladávky hospodařící osoby z doby před zavedením úřední správy, nejsou touto přímo doučeny.51 Jmenovitě mohou dlužníci hospodařící osoby této osobě i nadále platiti poněvadž v hosp. zák. nemáme ustanovení podobného § 110 ex. ř., že dlužníci exekutovi (pokud dluh je roveň výtěžku spravovaného pozemku) nejsou povinni a oprávněni platiti exekutovi. Pokud se týče pohledávek hospodařící osoby, je situace celkem dosti jasná. Úřední správce vzhledem na své úřední postavení je též oprávněn přijímati platy, ale je to osoba solutionis causa aldjecta.
Komplikovanější je případ závazků osoby hospodařící z doby před zavedením úřední správy. Pro tuto otázku máme dánu nepřímou odpověď v § 16 h. z. in pr.: »Z výtěžku správy platí úřední správce náklady úřední správy, vyměřené Pozemkovým úřadem, a ostatní výdaje správy majetku, jmenovitě tedy veřejně dávky a daně, úrazové a nemocenské pojištění, platy a dotace podle § 3 neb anuity z pohledávek hypotečních a pod.« Z toho se podává tento úsudek: stát zavazuje se až do výše výtěžků správy platiti ony závazky hospodařící osoby z doby před zavedením správy, pokud tyto vyplývají ze správy majetku, t. j., pokud jsou srovnatelný se řádným hospodařením.52 Pozemkový úřad má možnost tento rozsah závazků zúžiti. Plyne to jednak z toho, že Pozemkový úřad stanoví náklady úřední správy, do čehož náleží i »ostatní výdaje«, ale hlavně z toho, že úřední správa má rozsah, jaký určí Pozemkový úřad. Tím ovšem určuje i rozsah toho, co se má z výtěžků platiti.
Tento závazek státu přistupuje k dosavadnímu závazku hospodařící osoby. Dosavadní závazek osoby hospodařící Studie druhá § 13.
není uvalením úřední správy dotčen. Otázka je, zda a jak se může věřitel domáhati, aby jemu bylo plněno dle § 16 h. z.? Tento případ bude tím aktuálnější, čím méně půjde o dluhy peněžité, na př. o smlouvu o dodávání plodin, mléka, dobytka atd. V těchto případech nebude hospodařící osoba s to, tuto smlouvu dodržeti, a myslím, že může se dlužník obrátiti na stát, aby mu z výtěžků správy bylo plněno. Opatrnost však bude vyžadovati, aby věřitel nejprve zjistil, kam sahá úřední správa a jaké omezení dle § 16 h. z. Pozemkový úřad stanovil. Není-li dáno žádné omezení, platí zásada, že stát má plniti všechny závazky, spojené s řádným hospodařením, pokud toto je podrobeno úřední správě.
Závazky, které odporují řádnému hospodaření, stát nepřejímá, ale také ne ty závazky, které odporují nutnému zabezpečení zásobování lidu potravinami a jinými předměty potřeby, pokud učiněn byl Pozemkovému úřadu návrh od příslušného úřadu (§ 12 č. 4 h. z.). Splnění těchto závazků bude velmi problematické. Musíme si celý problém závazků takového druhu řádně uvědomiti. Před zavedením úřední správy může Pozemkový úřad zakázati splnění těchto závazků (§ 8 h. z.), ovšem jen pokud se splnění týče hospodaření řádného. Jestliže nemůže však jinak závazek býti splněn, pak je smlouva podle analogie §§ 879 a 880 obč. zák. neplatna), neboť splnění odporuje zákonnému předpisu § 8 h. z.; na tom nic nesejde, že předpis tento je blanketní a musí býti vyplněn příslušným příkazem orgánu dozorčího nebo Pozemkového úřadu. Chce-li se však hospodařící osoba vyhnouti sankci § 878 obč. z. in f., musí učiniti vše, co je ji možno (§ 1297 obč. z.), aby dozorčí orgán, po př. Pozemkový úřad, byl řádně informován. Důkazní břemeno v tomto případě je na osobě hospodařící, poněvadž tvrdí, že beze své viny nemůže splniti smluvního závazku. Jde-li však ze způsobu uzavření smlouvy a z obsahu jejího najevo, že smlouva tato odporuje zásadám řádného hospodaření, nemůže se druhá strana domáhati náhrady škody. V době zavedení, úřední správy není možno také plniti (§ 17 h. z.) a po zrušení úřední správy nastává stav jako před zavedením úřední správy (§ 8 h. z.). Text § 12 č. 4. vyšel jako důsledek poválečného vázaného hospodaření a měl by býti co nejdříve změněn, poněvadž je neurčitý, a skončí-li státní hospodaření, nemá také žádného významu.
ad b). Nejen závazky, spojené s úřední správou po dobu trvání úřední správy, jsou závazky státu, ale i pohledávky, které vzniknou z právních jednání úředních orgánů, jsou pohledávky státu a nedotýkají se nikterak hospodařící osoby.
Tím máme z formálního hlediska vyřešenu otázku na počátku položenou a odpovídáme na ní: stát není přímým zástupcem hospodařící osoby.
§ 13. Poměr státu k hospodařící osobě: nárok na výtěžek.
I. Čistý výnos súčtuje každoročně Pozemkový úřad a vydá jej oprávněné osobě (§ 16 h. z.). Může z toho zadržeti obnosy, potřebné Komu přísluší nárok na výtěžek úřední správy.
k zajištění řádného chodu hospodářství v příštím roce. Oprávněnou osobou je v prvé řadě ona osoba, které přísluší nárok na užitky věci. Tato osoba nemusí býti totožná s osobou, která »dle práva občanského je oprávněna hospodařiti«. Pozemkový úřad přijde mnohdy do nepříjemné situace, aby správně rozhodl, komu má platiti. Zde pociťujeme nedostatečnost tohoto předpisu. Otázka tato se nás přímo netýká, poněvadž Pozemkový úřad rozhoduje v tomto případě jako správní úřad a vylučuje tím pořad práva. Nerozhoduje ani o t. zv. soukromoprávných nárocích, poněvadž nárok na vydání čistého výtěžku není žádným »soukromoprávným« nárokem proti Pozemkovému úřadu.53
II. Řešiti máme nyní otázku, jakých předpisů právního řádu máme použíti, vyplatí-li Pozemkový úřad čistý výtěžek osobě jiné, než která je oprávněna jej přijmouti dle ustanovení soukromého práva. Zde jde o jiný právní poměr než v případu předcházejícím, a proto posuzuje se věc z jiné stránky.54Otázky v tomto případě řešiti jsou tři:
a) zda žalobci dle práva soukromého přísluší výtěžek;
b) zdá plněno bylo osobě neoprávněné;
c) zda má žalobce proti žalovanému nějaký nárok na vydání tohoto výtěžku.
Z toho tedy plyne, že žalobcem je osoba, která měla výtěžek dostati, ale nedostala, žalovaný pak osoba, které výtěžek byl zaplacen Pozemkovým úřadem.
Otázku prvou řešiti jest nejprve dle zásad, které jsme vyvodili o osobě k hospodaření oprávněné, Máme-li takto zjištěnu osobu k hospodaření oprávněnou, musíme se dále tázati, zda tato osoba in concreto má nárok na čistý výtěžek. Zpravidla bude tomu tak,55 má-li se dostati výtěžku osobě jiné, bude to zpravidla osoba, která má obligační nárok na plnění, kde tedy výtěžek musí přejíti solučním jednáním hospodařící osoby v právní sféru osoby oprávněné. Tento právní poměr je však zcela nerozhodný pro stanovení legitimace osoby, jíž se má odevzdati čistý výtěžek, a proto zcela správně v takovém případě vyplatí Pozemkový úřad čistý výtěžek hospodařící osobě. Zvláštní zmínky zasluhuje případ, hospodaří-li osoba, jejíž hospodaření je proti státu bezúčinné (§ 7 z. z. pův. znění). Tato osoba má sice dle soukromého práva nárok na čistý výtěžek, ale stát tohoto nároku neuznává, a proto vyplácí Pozemkový úřad čistý výtěžek osobě, která je k hospodaření povinna, aniž se tím prejudikuje nároku osoby fakticky hospodařící na čistý výtěžek, ale tento nárok nedotýká se Pozemkového úřadu. Odpověď na druhou otázku máme dánu zkonstatování odpovědi na prvou otázku: Pozemkový úřad plnil právoplatně, plnil-li osobě k hospodaření povinné. Studie druhá § 14.
Nyní přicházíme k třetí otázce. Zde rozhodují jediné ustanovení občanského práva bez zřetele na ustanovení záborového zákona a zákonů prováděcích. Předně bude rozhodný právní poměr mezi osobou placení přijímající a osobou, jíž obnos má býti vydán. Mohou býti dány různé speciální právní důvody tohoto poměru; nemáme-li žádného speciálního důvodu, jsme odkázáni jen na žalobu z obohacení.56
§ 14. Poměr státu k hospodařící osobě po skončení úřední správy.
I. Když se zruší úřední správa, má úřední správce provésti konečné súčtování, a to s Pozemkovým úřadem. Pozemkový úřad schválí konečné vyúčtování a peněžní hotovost má býti odevzdána »oprávněnému«, aniž tento oprávněný je blíže určen, a aniž je řečeno, jak formálně tento oprávněný má býti zjištěn. Platí zde stejné pochybnosti, které jsme vyslovili výše několikráte. Hospodařící osobě má se vydali také inventář, pak plody. Pokud stát byť vlastníkem některých věcí, je akt tento zároveň tradicí (§ 426 násl. obč. z.).
II. Hospodařící osoba má Pozemkovému úřadu nahraditi náklady, spojené s úřední správou. Zákon sice v § 20 h. z. praví, »že náklady, spojené s úřední správou; postihují osobu hospodařící na zabraném majetku, ale z druhého odstavce téhož ustanovení jde najevo, že tímto obratem nemíní zákon vyjádřiti přímou odpovědnost hospodařící osoby. Pozemkový úřad má totiž právo postihu za náklady úřední správy proti hospodařící osobě. Z toho a contr. plyne, že odpověden ze správy je Pozemkový úřad t. j. stát (srov. str. 100, 105, 104, 106) sám.57
Rozsah nákladů stanoven jest v § 16 h. z. Rčení je poněkud odchylné od § 20 h. z. Kdežto tento mluví pouze o nákladech, spojených s úřední správou, rozeznává § 16 h. z. a) náklady úřední správy, vyměřené Pozemkovým úřadem; b) ostatní výdaje správy majetku, c) náklady dle §§ 2 a 3. Rozdíl tento nebyl asi redaktorům dosti patrný, ale nicméně vystihuje zcela správně tři případy skutečně od sebe rozdílné. Dlužno rozeznávati náklady v širším smyslu dle § 20 h. z. a užším dle § 16 h. z. Do nákladů dle § 20 je čítali jak obojí druh nákladů dle § 16, tak i výdaje tamtéž uvedené.
1. »Výdaje«, jak z exemplifikativního výpočtu je patrno,58 značí Poměr státu k hospodařící osobě po skončení úřední správy.
splnění závazků hospodařící osoby vůči třetím osobám. Tato komulativni intercesse státu přistupuje k dosavadnímu závazku, a stát dle analogie §§ 1358, 1422 a 1042 obč. z.59 měl by přímý regres proti hospodařící osobě. Ale tato analogie je vzhledem na § 20. odst. druhý do té míry vyloučena, že Pozemkový úřad tento nárok státu nemůže uplatňovati z důvodů §§ 1358, 1422 a 1042 obč. z., nýbrž v řízení správním, které pozůstává v tom, že Pozemkový úřad předpisuje, které náklady má hospodařící osoba nahraditi. Pozemkový úřad může náhradu výdajů těchto uplatňovati administrativním řízením dle § 20 h. z. jen potud, pokud souvisejí s úřední správou, nejsou-li v souvislosti s úřední správou, může svůj nárok uplatniti jen dle ustanovení občanského zákona.
2. Pokud se týká nákladů, rozeznává § 16 h. z. dvojí druh těchto nákladů, což vyjadřuje slovy »náklady úřední správy, vyměřené Pozemkovým úřadem pak náklady podle §§ 2 a 3«. Z citace § 3 plyne, že rozlišení mezi náklady a výdaji ani v § 16 h. z. není zcela přesně provedeno, ale nicméně dá se do jisté míry slovo »náklad« dle § 16 h. z. vysvětliti. Předně z citace § 2 h. z. Tato citace tyká se hlavně č. 1.—7.; náklad, který má býti nahrazen, může spočívati jednak v hotových vydáních, tedy v zaplacených úplatách za investice tam jmenované, jednak v užití nebo spotřebování věcí státních, jednak v závazcích, které stát na sebe vzal, aby byly provedeny investice.60 Závazek k náhradě nákladů spočívá v tom, že má hospodařící osoba zaplatiti výdaje hotově učiněné nebo hodnotu věcí užitých, dále vstoupiti jako samostatný dlužník do závazku státu. Exekuci provádí do jmění hospodařící osoby politický úřad: nebo soud na základě platebního výměru Pozemkového úřadu, nabyvšího právní moci (§ 1 č. 12, § 54 ex. ř.). Převzetí dluhu nastane po rozumu § 367 ex. ř., jakmile na základě platebního výměru Pozemkového úřadu možno žádati o exekuci. Zde je patrno, db jaké míry je hospodařící osoba odkázána na blahovůli Pozemkového úřadu.
3. Rozeznává-li § 16 h. z. mezi náklady dle § 2 a náklady, vyměřené Pozemkovým úřadem, je toto rozlišení zcela správné. Ustanovení § 2 h. z. exemplifikují totiž ustanovení § 1 h. z., aniž je úplně vyčerpávají. Může tudíž Pozemkový úřad domáhati se náhrady dalších nákladů v rámci § 1 h. z., ale jen potud, pokud byly Předem Pozemkovým úřadem vyměřeny. Bez předchozího výměru nemůže Pozemkový úřad vymáhati tyto náklady krátkým řízením po rozumu § 20 h. z. Tyto náklady může pak vymáhati jen v rámci Studie druhá § 14.
§ 1042 obč. zák. pořadem práva.61 Zdá se to snad rozlišování rozdílů teleologicky měřených, zcela nepatrných, ale přihlížíme-li jen k obsahu a ne k účelu, umele do zákonná vloženého, shledáváme tento rozdíl. Rozdíl tento není však bezúčelný. Předpisem § 16 h. z. omezuje se poněkud přesněji pravomoc Pozemkového úřadu. Bez předpisu tohoto byla by hospodařící osoba zcela odkázána na milost Pozemkového úřadu, neboť ustanovení § 20 odst. 2 ve spojení s § 1 h. z. jsou do té míry různá, že hy hospodařící osoba nemohla si ani přibližně stanoviti mez, až po kterou je povinna náklady Pozemkovému úřadu nahraditi. Tímto mez stanovena je.
Náklady jsou tedy tyto:
a) výlohy, spojené s placením závazku hospodařící osoby, k němuž stát přistoupil jako komulativní intercedent bez rozdílu, zda jde zde o t. zv. veřejnoprávní či soukromoprávní závazky, o závazky ze smluv, či ze zákona;62
b) náklady na opatření investic a zařízení jmenovaných v § 2 h. z.;
c) ostatní náklady sice v rámci § 1 h. z., ale mimo ustanovení § 2 h. z.
Náklady označené a), b) nahraditi musí hospodařící osoba bezpodmínečně, závazky c) jen dle výměru Pozemkového) úřadu, stanoveného předem, jinak jen z důvodů občanského zákoníka a předpisů konexních. Náhrada děje se bud náhradou příslušných obnosů peněžitých nebo věcí, anebo převzetím příslušných; závazků státu.
III. Tím tedy pojem nákladů dle § 20 h. z. omezuje se na vydání a právní závazky převzaté, aby dosaženo bylo výtěžků hospodářských a majetek sám udržován byl stále v dobrém stavu (§ 1 h. z.), dále na placení závazků hospodařící osoby. Ustanovení jsou dosti pružná, aby mohla zabezpečiti Pozemkovému úřadu dostatečnou volnost. Ustanovením těmto podříditi jest i speciální ustanovení § 17 odst. 2, jež zní: »Jde-li o uzavření kolektivních smluv se zaměstnanci nebo služebních smluv trvalého rázu, jest povinen úřední správce vyžádati si vyjádření vlastníka (uživatele, pachtýře),63 nebo důvěrníka. Stejné platí, má-li býti uzavřen anebo rozvázán pachtovní poměr hospodářského celku (dvoru, statku), mají-li býti zlepšeny požitky pensistů zabraného majetku, nebo podniknuty investice většího rozsahu a značnějších nákladů.«
Z toho prozatím vyjímáme ustanovení o zaměstnancích aktivních i bývalých, poněvadž jsou zvláštním způsobem upraveny. Zbývají investice mimořádné, mez i zde dána je § 1 h. z.; dále pachty hospodářských celků, které se uzavírají na řadu let a mají vázati i hospodařící osobu. Hospodařící osoba má býti vyslechnuta, ale její hlas není závazný. Potud přisvědčuji Krejčímu (Kom. str. 78), Náhrada nákladů. Převzetí závazků hospodař. osobou.
ale bez této náležitosti, totiž bez výslechu, není hospodařící osoba povinna nákladů nahrazovati, v závazky vstupovati a jich uznávati. Nejasné ustanovení toto může býti velmi nebezpečné pro dosavadního pachtýře, neboť Pozemkový úřad může uzavříti nový pachtovní poměr, který dosavadní pachtýř — byv vyslechnut — musí uznati. Zákon mluví sice o rozvázání dosavadního pachtovního poměru, ale tím se situace starého pachtýře nijak nezlepšuje, poněvadž není řečeno, jak má býti rozvázán. Ovšem v jednom směru pachtýř je chráněni: úřední správa může býti pa jeho hospodaření uvalena jen z důvodů § 12 h. z., pro rozvázání poměru pachtovního jsou pak rozhodny případy 1—5 cit. Nejsou-li dány náležitosti § 12 č. 1—5, nemůže býti s ním smlouva pachtovní před časem rozvázána a není také povinen uznati smlouvu pachtovní, uzavřenou s třetí osobou. Z toho se však podává závěr, že takte uzavřená pachtovní smlouva neváže ani vlastníka dotčeného pozemku. Prejudiciální otázku přípustnosti nebo nepřípustnosti této smlouvy soudům nepřísluší rozhodovati.64 Předpokládáme však, že hospodařící osoba byla vyslechnuta, nebyla-li vyslechnuta, dopustil se úřední správce excessu a pak ovšem o přípustnosti smlouvy rozhoduje soud sám (viz dále § 17). Bud jak buď, do našeho právního řádů vnesena byla nejistota nepřesnými a nejasnými právními předpisy.
IV. V případu uzavření dlouholeté smlouvy pachtovní nelze mluviti o nákladech správy, pokud jde o dobu po zrušení úřední správy. Zde vybočují převzaté závazky z pojmu nákladů dle § 20 h. z. Ustanovení toto je rázu singulárního a nemůže býti analogicky rozšiřováno na jiné dlouholeté smlouvy, týkající se hospodaření na zabraném majetku, na př. dlouholeté dodací smlouvy dřeva z lesů atp. Převzetí těchto závazků nemůže Pozemkový úřad uplatňovati v rámci § 20 h. z., ale v rámci §§ 1036 a 1037 obč. z. a to pořadem práva,65 kdežto v případu dlouholetého pachtu nebo smluv, námezdních rozhoduje se v řízení správním, pokud jde o přípustnost takové smlouvy; o jiných smluvních závazcích rozhodují ovšem soudy.
V. Takto stanovili jsme hospodářskou nebo-li materiální odpovědnost hospodařící osoby. Tuto materiální odpovědnost jest lišiti přesně od formální odpovědnosti. Prakticky materiální odpovědnost nabývá významu teprve po zrušení úřední správy, kdy má nastati vyúčtování. Studie druhá § 15.
Tato materiální odpovědnost není stanovena jednotně, prolínajíť se tu různé nároky, o nichž se má rozhodovati, částečně v řízení správním, částečně v řízení soudním. Velká vada těchto předpisů je jich nejasná a nepřesná dikce. Výrazů se neužívá v přesném ohraničení, ale v neurčitosti běžné pouliční mluvy.
§ 15. Poměr mezi více hospodařícími osobami: společný zmocněnec.
I. Je-li více hospodařících osob stejné kvality: spoluvlastníci, spolupachtýři, spolupoživatelé, je případ poměrně jednoduchý. Jsou zde vůči třetím osobám stejné povinnosti a stejná práva. Jich postavení je posuzovati v jádře dle § 833 obč. z., proto je ustanovení § 17 odst. 3. h. z. v zásadě zcela správné, až na nejasné výrazy.66
Z tohoto ustanovení plyne, že více hospodařících osob považuje se vůči Pozemkovému úřadu za jednotka a že Pozemkový úřad při výměře nákladů úřední správy nemusí přihlížeti k vnitřnímu poměru mezi nimi. Až potud ustanovení toto jistě vyhovuje. Ale tážeme-li se dále, jsme v odpovědích odkázáni jen na nepřímé dedukce. Čím se má říditi osoba, která má jménem druhých osob jednati s Pozemkovým úřadem? Nejlépe by vyhovovalo společném zájmům hospodařících osob, kdyby hned po zavedení úřední správy jmenovaly dle § 836 obč. z. svého zmocněnce, který je má vůči Pozemkovému úřadu zastupovati. Neučiní-li tak, k čemuž nejsou také povinny, na koho se má úřední správce obraceti v případech § 17 odst. 1, ale najmě v odst. 2.? Může si vybrati mezi spoluvlastníky osobu mu vhodnou, anebo nemůže pak prováděti úkony dle § 17 odst. 2.? Nebo vyjádří-li se více spoluvlastníků různým způsobem, čí vyjádření může považovati za směrodatné? Není naší povinností odpovídati na tyto otázky. Jen tolik možno předvídá ti, že správnímu soudu způsobí zodpovídání těchto otázek nejednu nesnáz.
II. V poměru mezi spoluvlastníky po př. ostatními spoluhospodařícími osobami stejného druhu (spolupachtýři, spoluuživatelé atd.) je však poměr, který nutno posuzovati dle občanského práva. Osoba, jednající za spoluvlastníky, atd., je zmocněncem dle §§ 837 a 1190 obč. z., byla-li jí udělena plná moc a příkaz k jednání (§§ 1009, 1017 obč. z.). Musí tedy zastupovati zájmy svých druhých spoluvlastníků se vší bedlivostí, z jeho úkonů jsou spoluvlastníci bezprostředně odpovědna a oprávněni. Nebyla-li jí dána plná moc a na vyzvání Pozemkového úřadu dala prohlášení, je odpovědna svým spoluvlastníkům Společný zmocněnec hospodařících osob. Rozvržení nákladů, úřední správy.
atd., podobně jako jednatel bez příkazu, t. j. musí jednati v zájmu svých spoluvlastníků (§ 1038 obč. z.), jinak je povinna k náhradě škody (§ 1039 obč. z.). Nejde o to, jaký má výsledek jeho jednání, zda Pozemkový úřad dle toho zařídí úřední správu, jde pouze o to, že jednal se vší pečlivostí.
III. Je-li více hospodařících osob nestejné kvality (vlastník, pachtýř), nelze případ ten posuzovati dle ustanovení § 17 odst. 3.
Na tento případ v zákoně němí vůbec pamatováno. Podá-li jedna hospodařící osoba vyjádření jménem svým, není vtom zahrnuto vyjádření i druhé hospodařící osoby. Tato okolnost může míti velkou vání hospodářského celku, a na základě tohoto vyjádřená propachtování hospodářského celku, a na základě tohoto vyjádření propachtuje úřední správce znovu tento celek, ač dosavadní smlouva pachtovní dosud trvá (§ 17 odst. 2 h. z.). V tomto případu nemusí dosavadní pachtýř této smlouvy uznati a přistoupiti na rozvázání své smlouvy pachtovní, nýbrž je chráněn jako pachtýř i nadále. Jen. tehdy by byl povinen uznati novou pachtovní smlouvu, kdyby byl býval vyslechnut.
§ 16. Poměr mezi více hospodařícími osobami: rozvržení nákladů úřední správy.
I. Rozvrhne-li Pozemkový úřad náklady úředaní správy dle poměru, v jakém jsou jednotlivé osoby povinny k nákladům řádného hospodaření, není vzájemný poměr těchto osob tímto opatřením nikterak dotčen.
Jinak však v tom případu, jde-li o náklady úřední správy za zařízení a vydání, která dle vzájemného poměru nebyly hospodařící osoby povinny učiniti. Tu musíme rozeznávati dva případy: a) hospodařící osoby jsou stejné kvality, b) jsou různé kvality.
ad a) V tomto případu — pro jednoduchost promluvíme o spoluvlastnících — mají se náklady rozvrhnouti na spoluvlastníky dle celkového poměru, v jakém přispívají k nákladům hospodaření, subsidiárně je použíti ustanovení §§ 839 a 1187 obč. z.
ad b) Jsou-li hospodařící osoby nestejné kvality, platí pro pacht a nájem toto: Náklady na udržení věci samé stíhají propachtovatele dle § 1096 obč. z., náklady na docílení lepších užitků stíhají pachtýře, poněvadž pachtýř má »právo« hospodařiti, pokud se plodů týče, a proto má i povinnost nésti příslušné náklady. Z toho lze usuzovati dále: meliorační náklady zásadně má nahraditi propachtovatel, ale pachtýř má je nahraditi v tom poměru, v jakém zvyšují užitky, které dle smlouvy jemu příslušejí. Přesněji bude věc vysvětlena, redukujeme-li vše na vzájemné povinnosti: pokud propachtovatel (vlastník) má povinnost neosvojovati si výsledků meliorací po dobu pachtu, potud nenese i nákladů na tato zařízení. Při jiných právních poměrech platí jako zásadní ustanovení § 483 obč. z., které je přiměřeně analogicky na tato ustanovení použíti, pro požívání máme zvláštní ustanovení v § 514 obč. z. (poživatel má Studie druhá § 17.
nahraditi vlastníku úroky z kapitálu věnovanému na stavbu) a v § 515 obč. z. Náklady na meliorace mají se tedy v tomto případu předepsati vlastníku a nikoliv poživateli. (Tomu neodporuje § 517.)
II. Předepíše-li Pozemkový úřad náklady osobě jiné než dle občanského práva k tomu povinné, může se postižená osoba hojiti na příslušné povinné osobě (viz výše str. 89, 107).
III. Popsaná ustanovení platí nejen o náhradě učiněných peněžních nákladů, nýbrž í o povinnosti vstoupiti do závazků, učiněných u výkonu: úřední správy. Soudy nemohou přezkoumávati, zda má či nemá osoba, již to bylo dle § 20 h. z. předepsáno, vstoupiti do závazku, resp. smluvního poměru dle rozhodnutí Pozemkového úřadu. Osoba tato vstupuje tedy do závazků určených Pozemkovým úřadem, ale může regresem v pořadu práva se hojiti na osobě, které těmto náklad přísluší nahraditi dle občanského práva, poněvadž tento závazek se týká jejího »práva« hospodaření.
§ 17. Postavení úředního správce.
Úřední správce je úřední osobou.67 Jeho jednání, pokud se pohybují v mezích úřední správy, jsou jednáními úřední osoby a proto nemůže se nikdo domáhati náhrady škody, která z tohoto chování se úředního správce hospodařící osobě vzešla (dv. dekret z 14. března 1806 č. 758 sb. z. soudních).68 Rozhodujícím pro meze této úřední činnosti úředního správce je rozhodnutí Pozemkového úřadu o zavedení úřední správy. Je-li tato správa neomezená, jsou meze činnosti úředního správce stanoveny § 1 h. z. Překročí-li tyto meze, je jednatelem bez příkazu dle §§ 1035—1040 obč. z., soudce pak uváží zcela volně, zda meze úřední správy byly úředním správcem překročeny, není nijak správním řízením prejudikován.69 Z toho se podává, že ani rozhodnutí Pozemkového úřadu na rekurs hospodařící osoby tomuto sporu neprejudikuje a že soud může zkoumati i rozhodnutí Pozemkového úřadu co do mezí úřední správy. Dále má toto veliký význam po rozumu § 17 odst. 2, když úřední správce jednal, aniž si vyžádal vyjádření hospodařící osoby.
Pokud je hospodařící osoba chráněna proti přehmatům úřední správy, ale není chráněna, když v mezích úřední správy způsobil hospodařící osobě škodu. Tento případ budě v praxi nejzávažnější. Postavení úředního správce. Ohlášení zabraného majetku k soupisu.
Novák v cit. článku chce na tyto případy rozšířiti ustanovení o žalobě syndikátní (zák. z 12. července 1872 č. 112 ř. z. §§ 600 a násl. civ. ř. s.) v tom předpokladu, že Pozemkový úřad dosadil osobu neschopnou, ač v § 5 odst. 1 a § 15 odst. 1 h. z. určitá kvalifikace její je předepsána. Rozšířiti ustanovení o syndikátním závazku nelze, poněvadž tento je omezen na soudce, analogie s úředníky správními není přípustná. V tomto případě nutno postupovati podobně jako v případu předešlém; pokud úředník Pozemkového úřadu překročil kompetencí ve jmenování úředního správce, je osobně odpověden dle § 1299 posl. věty a § 1315 obč. z. Je však otázka, kdy jmenování neschopného úředního správce je překročením kompetence? Dle mého mínění tehdy, není-li to osoba odborně vzdělaná70 (§ 15 odst. 1 h. z.). Opatření takového správce nejsou dle mého mínění ničím jiným, než opatřením jednatele bez příkazu (§ 1035 násl. obč. z.), a jako na takové má na ně soudce pohlížeti. Pozemkový úřad resp. stát neručí však nikdy za nesprávné vedení úřední správy.
Takto bylo na pravou míru uvésti zajímavé výklady Novákovy, které jsou jistě dobře míněny a dokazují jen, do jaké míry ustanovení hospodářského zákona odporují našemu, citu pro spravedlnost.

III. Ohlášení zabraného majetku k soupisu.
Tato povinnost nemá pro občansko-právní poměry žádného významu, neboť ani provedeni ani neprovedení této povinnosti nemění ničeho na souboru zabraných nemovitostí. Pro úplnost se připomíná, že příslušná ustanovení jsou obsažena v § 16 z. z. a v nařízení vlády ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. Zajímavo je pouze, že v § 3 cit. nař. rozšiřuje se okruh osob, povinných soupisem, nad rozsah ustanovení zákona, a v § 4 jsou nepatrné rudimenty řízení o zabrání majetku nemovitého: Pozemkový úřad vyzve osobu k soupisu zabraného majetku, osoba tato má podati soupis bez zřetele na výměru, ale současně má podati i své námitky, že nejde o zahraný majetek. Jaký je význam toho, zmešká-li ona osoba tuto lhůtu? Dle. mého mínění žádný, neboť kdykoliv později může se domáhati stanovení, že nejde o zabraný majetek. Výrok, že dotčený majetek se přejímá státem, tvoří další mez pro uplatnění nároku postižené osoby na propuštění příslušného pozemku ze záboru. Ovšem ani vindikace převzatého pozemku nebude vyloučena. Na tuto možnost dle mého Studie druhá § 18.
mínění poukazuje Krejčí (Komentář str. 57). Je tedy právní poměr mezi vlastníkem a Pozemkovým úřadem dosti nejasný, a právě tato nejasnost zavdá příčinu k mnohým a mnohým sporům.
IV. Svolení pozemkového úřadu k právním jednáním.
Původní text § 7 z. z. zněl takto; »Zcizení, pronájem zabraného majetku a dělení vyžaduje úředního souhlasu (§ 15) a nemá bez něho proti státu právních následků.« K tomu byl přidán zákonem ze dne 11. července 1919 č. 387 sb. druhý odst.: »Aby zabezpečeno bylo právo státu pro případ pozdějšího převzetí pozemkového majetku bez náhrady podle § 5 odst. 2, věta 2,71 mohou k úředním a souhlasu býti připojeny vhodné podmínky.« Obě tato ustanovení byla zase změněna čl. I. č. 1 zákona ze dne 11. března 1921 č. 108 sb. takto: »Zcizení, dělení, zavazení, pacht a nájem zabraného majetku vyžaduje svolení Pozemkového úřadu a jest bez něho neplatné. Pozemkový úřad uděluje svolení, může uložiti podmínky a učiniti výhrady.« Ustanovení toto nabylo účinnosti (§ 4 zák. ze dne 13. března 1919 č. 139, jímž se upravuje vyhlášení zákonů a nařízení) dne 9. dubna 1921. Ustanovení toto nemá zpětného účinku, kdežto původní ustanovení mělo zpětný účinek na den 28. října 1918 (§ 18 z. z.). Ustanovení další jsou zákon ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. a zákon z 10. prosince 1918 č. 64 sb. (§ 4). O všech těchto ustanoveních musíme v tomto oddílu pojednati a sice nejprve o nejnovějším textu § 7, pak o starém textu tohoto ustanovení, dále o jich vzájemném poměru a konečně o poměru k ostatním příslušným předpisům.
§ 18. Rozsah nového ustanovení § 7 z. z.
Zdá se nám, že dosavadní výklady § 7 poněkud přepínaly rozsah tohoto ustanovení. Poněvadž pak rozsah nového a starého ustanovení je celkem stejný, možno použíti i těch výkladů, které přihlížely k původnímu znění § 7, a zaujmouti k nim stanovisko i při výkladu nového znění § 7.
Ustanovení § 7 záborového zákona vztahuje se dle textu na zcizení, dělení, zavazení, pacht a nájem zabraného majetku. Zabraný majetek značí zde nemovitosti, které jsou součástkou souboru zabraných nemovitostí. O tom jsme již na jiném místě (str. 33) psali dosti a proto můžeme na své výklady pouze odkázati. Obrátíme svůj zřetel k jednotlivým úkonům, k nimž dle § 7 z. z. je zapotřebí svolení Pozemkového úřadu. Rozsah nového ustanovení § 7. z. z. týká se jen právních jednání vlastníka.
Máme nejprve zcizení ,72 čímž rozumí se dle běžného názoru vzdání se nebo omezeni nějakého práva právním jednáním mezi živými, čili, jinými slovy: právním jednáními zaváže se někdo k takové povinnosti, že mu následkem toho právní ochrana již nepřísluší. Vedle zcizení zákon uvádí dělení. Dělení znamená přechod práva (ve form. smyslu) z jedné osoby na více osob, anebo právo, které příslušelo více osobám společně, má nyní příslušeti každé osobě samostatně. Aby však nenastala kolise povinností, je nutno, aby hospodářský podklad těchto povinností mohl býti mezi ně rozdělen, čili, obecně řečeno: pokud je věc dělitelná, je i právo dělitelné (§ 843 cf. § 415 obč. z.). Dělení je tedy zvláštní případ zcizení a může nastati jen na základě právních jednání. Na to je klásti zvláštní důraz.
Při smlouvě nájemní a pachtovní zavazuje se pronajímatel, že ponechá věc nájemci nebo pachtýři úplatně v užívání. Máme zde tedy právní jednání. Zavazení značí zřízení práva na věc cizí, při čemž nerozhoduje, z jakého právního důvodu se toto právo zřizuje, zda právním jednáním či výrokem soudce, anebo přímo předpisem zákona; (t. j. bez další odvozené právní normy je povinnost trpěti toto jus in re aliena).73 V tomto případu je sporno, zda ustanovení § 7 z. z. vztahují se též na taková, zavazení, která se neopírají o žádná právní jednání, na př. zákonné právo zástavní. Nemyslím, že § 7 z. z. se vztahuje i na zákonná práva zástavní, poněvadž jinak i finanční orgány státu musily by si vyžádati schválení Pozemkového úřadu, čímž by však stát byl připravován o velmi cenné privilegované postavení. Z celého kontextu § 7 z. z. lze za to míti, že zákonná zástavní práva do ustanovení § 7 z. z. pojata nejsou. Zbývá otázka soudcovského práva zástavního. Toto je vyloučeno ustanovením § 8 z. z., poněvadž jde zde o určitý způsob exekuce na nemovitý majetek a tato se připouští jen vnucenou správou. Z toho však možno a contrario souditi, že § 7 dotýká se jen zavazení na základě právního jednání vlastníka zabrané nemovitosti.74
Z toho se však podává, že § 7 z. z. týká se v zásadě jen právních jednání vlastníka zabraného souboru. Tím je ovšem i řečeno, že nemůžeme přistoupiti k názoru, který toto ustanovení vykládal dosti volně. Nelze souhlasiti s názorem, že jen se svolením Pozemkového úřadu možno pozemky vyjmouti ze záboru,75 ani s výkladem, který nerozeznává přesně disposic Studie druhá § 19.
vlastníkových od jiných způsobů nabývacích.76 Rozsah § 7 z. z. je omeziti zásadně jen na právní jednání vlastníkovo.77
Z pojmu zcizení plyne, že § 7 má na mysli změnu ve vlastnictví, pokud změna tato zakládá se na příslušném právním jednání dosavadního vlastníka. Přechází-li vlastnictví z jiných právních důvodů, na př. výroku úřadu správního při expropriaci dle expropr. z. žel. ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z. §§ 35 a násl., anebo vodního zákona § 32 (§ 31 mor.), nebo dle, zákona o staveb. pozemcích ze 17. prosince 1919 č. 20 ex 1920, resp. dle zák. ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. (§ 1.), anebo při směně pozemků dle zákona o agrárních operacích (zák. 7. června 1883 č. 92 ř. z., o scelování, k tomu z. zákony moravské z 13. února 1884 č. 30 zem. z. a 14. května 1910 č. 52 zem. z.)78 není k tomuto převodu vlastnictví zapotřebí schválení Pozemkového úřadu. Vlastník zde svými věcmi nedisponuje, nezcizuje je, tyto věci jsou mu úřadem státním odnímány. Nabývací způsoby t. zv. originární tímto ustanovením dotčeny nejsou. Také z § 7 z. z. nesmíme usuzovati, že Pozemkový úřad snad vylučuje samostatné pozemky dle § 3 lit. a) z. z., jak úplně nesprávně se domnívá Dr. Josef Kaňka.79 Pozemky ty jsou samostatnými bez zřetele na rozhodnutí Pozemkového úřadu.
§ 19. Svolení Pozemkového úřadu a neplatnost právních jednání.
K platnosti uvedených právních jednání vlastníka s osobami třetími je zapotřebí schválení Pozemkového úřadu, čili, jak zákon praví, svolení Pozemkového úřadu. V tom spočívá omezení volnosti disposice vlastníkovy. Rozeznávati musíme dvojí stadium: a) až do rozhodnutí Pozemkového úřadu, b) po rozhodnutí Pozemkového úřadu.
ad a) Do rozhodnutí Pozemkového úřadu není jisto, zda příslušné právní jednání bude plátno či ne. Nesmíme však zapomínati, že právní jednání, uvedená v § 7 z. z., jsou soluční právní jednání vlastníkova, jimiž se nějaký jeho závazek zrušuje. Nedotýká se tedy § 7 z. z. bezprostředně obligačních právních jednání vlastníkových, jimiž tento béře na sebe nějaký právní závazek. Jen Svolení Poz. úř. a neplatnost právních jednání.
ku platnosti solučního jednání je zapotřebí schválení Pozemkového úřadu, nikoliv však k jednání, obligačnímu. Pokud je však soluční právní jednání neplatné, potud je i jednání obligační neplatné (§ 878, 879, 880 obč. z.). Proto možno mluviti o neplatnosti smluv o zcizeni atd., ale jen potud, že plnění závazku není možné. V tomto případu však neplatnost solučního jednání není dána v době uzavření smlouvy obligační, neníť o ní dosud rozhodnuto, a proto až do rozhodnutí Pozemkového úřadu nemůže se žádná se zúčasněných straní smluvních dovolávati neplatností smlouvy na př. trhové, dílčí, pachtovní atd. Lhůta žádná stanovena není. Na druhé straně nemůže žádná strana požadovati plnění, poněvadž příslušné soluční jednání bez schválení je neplatné.80
ad b) Po rozhodnutí Pozemkového úřadu nastane zase dvojí možnost:
α) Pozemkový úřad nedá souhlasu k plnění, v tom případu je i obligační smlouva neplatná dle zásady, vyslovené v § 880 obč. z., neboť nejde o to, že předmět plnění (věc) je vzata z právního obchodu vůbec, ale o to, že v tomto konkretním případu nemá býti plněna.
β) Pozemkový úřad dá souhlas k plnění, a v tomto případě je smlouva závazná dle toho, jak souhlas, byl dán (§ 7 odst. 2). Pozemkový úřad může totiž změniti způsob plnění tím, že uloží podmínky a učiní výhrady. Poněvadž pak obligační smlouva je do té míry platna, do jaké míry je splnitelná závisí platnost její na souhlasu Pozemkového úřadu.
Pozemkový úřad schvaluje však jen závazek vlastníka zabraných nemovitostí,81 nemá však co rozhodovati a schvalovati vzájemný Studie druhá §§ 20, 21.
závazek osoby druhé.82 Na př. u smlouvy trhové schvaluje Pozemkový úřad závazek vlastníka ke zcizení nemovitostí, ale neschvaluje závazku kupitelova ku placení ceny trhové. Proto podmínky a výhrady Pozemkového úřadu mohou se dotýkati jen plnění prodatele co do zcizení pozemků, nikoliv však jiných závazků, na př. zcizení inventáře, depurace atp. Při zřízení zástavního práva podléhá schválení nejen výše závazku, nýbrž i způsob jeho plnění, poněvadž vším tím je nemovitost zavazena, naproti tomu osobního závazku zastovitelova se schválení Pozemkového úřadu netýká. Souhlasem Pozemkového úřadu je dotčena jen příslušná zástavní smlouva (§ 1368 a násl. obč. z.), nikoliv však příslušný závazek dlužníkův, k jehož utvrzení zástavní smlouva byla zřízena. Neschválí-li Pozemkový úřad příslušného zavazení, může po př. nastati pro dlužníka závazek ke zřízení jiné zástavy po rozumu §§ 1373, 1374 obč. z.
Pronesená zásada, že Pozemkový úřad schvaluje jen závazky vlastníkovy a ne vzájemné závazky smluvníka druhého, nutno omeziti v tom případu, přejímá-li druhá strana závazky mířící k řádnému hospodaření. Je-li řádné hospodaření pod stálou kontrolou Pozemkového úřadu, může-li tento činiti svým orgánem vhodná opatřená (§ 6 a 8 h. z.), může to tím spíše Pozemkový úřad, shvaluje-li příslušné právní jednání. Proto při pachtu schvaluje nejen závazek propachtovatele, nýbrž i závazky pachtýře co do řádného hospodaření, naproti tomu ostatní závazky pachtýřovy, najmě co do placení pachtovného, schválení nepodléhají. Toto stanovisko je proto odůvodněno, poněvadž druhý smluvník stává se subjektem povinnosti řádného hospodaření.83
§ 20. Vliv podmínek a výhrad Pozemkového úřadu na smluvní povinnosti.
I. Pozemkový úřad může ke svému svolená připojiti různé podmínky a výhrady. Rozsah těchto podmínek a výhrad jsme již stanovili. Překročí-li Pozemkový úřad ve stanovení těchto výhrad svoji kompetenci, nejsou tím strany vázány, a smlouva platí dle ujednání. Na př. smluvena byla cena trhová na 100.000 Kč a Pozemkový úřad by ji snížil na 80000 Kč: prodatel by se mohl domáhati nicméně zaplacení plných 100000 Kč a soudce rozhodnutím Pozemkového úřadu nebyl by vázán.
II. Jiná je otázka, jaký vliv má těmto omezený souhlas na platnost smlouvy. Když strana učiní výhradu, že smlouva má platiti Podmíněný souhlas Pozemkového úřadu.
jen tak, jak byla smluvena, činí takové omezené schválení smlouvu tuto neplatnou. Není-li nic smluvemo, může soudce zaujmouti stanovisko dvojí: buď postaví se na stanovisko, že strany jsou vázány i takovém omezeným souhlasem, poněvadž tento je zákonem připuštěti a neznalost zákona neomlouvá (§ 2 obč. z.), anebo bude přihlíželi k celkovému znění smlouvy a dle toho přihlížeti k intencím stran. Myslím, že tento druhý případ je vhodnější, odpovídá více slušnosti, a má také oporu v ustanoveních obč. zák. §§ 914 a 863. Bude proto soudce moci zkoumati, do jaké míry vzájemné závazky na sobě závisí:, zda možno část jich odděliti čili nic, anebo může nastati případ, že smlouva s výhradou uzavřená odporuje dobrým mravům (§ 879 obč. z.). Proto bude soudce přihlížeti k smluvním závazkům tak, aby odpovídaly dobrým mravům. Na př. prodáno je 200 ha půdy za cenu obvyklou pro pozemky nezabrané. Pozemkový úřad však schválí smlouvu s výhradou, že pozemky zůstanou zabranými. Tu je nutno snížiti kupní cenu na cenu pozemků zabraných. Jiný příklad: za cenu N prodáno bylo Y ha pozemků, ale Pozemkový úřad svolil ku prodeji jen Y—X ha. V tom případě má soudce sám snížiti cenu trhovou odpovídající zmenšené výměře, pokud strany uzavíraly smlouvu za určitou cenu, redukovanou na jednotku plošné výměry atp.
§ 21. Jednotlivé případy právních jednání. Zcizení. Právní důvod.
I. Ke zcizení a zavazení nemovitostí je třeba zápisu do knihy pozemkové (§ 431 a 451 obč. z.). Zápis se povoluje na základě příslušné právní listiny (§ 432 obč. z., § 26 kn. ř.), která musí obsahovati právní důvod.84 Studie druhá § 21.
Právní důvod v tomto případu značí normu právní. Musíme si uvědomiti, že máme vedle zákonných právních norem též odvozené (druhotné) právní normy,85 o nichž platí však taktéž zásada § 9 obč. z., že podržují formální platnost potud, pokud jinou pozdější normou nebyly pozměněny nebo odstraněny. Tato konstrukce však zasluhuje poněkud přesnějšího vysvětlení. Odvozená či druhotná právní norma odvozuje svoji normovou relevanci od normy vyšší — zákonné, platnost druhotné normy je pak podmíněna platností normy primémí. Pomíjí-li tato, pomíjí i ona. Ale o tuto derogaci druhotných morem nám nejde, ač nám podává velmi cenný návod k řešení pojmu t. zv. práva nabytého (§ 5 obč. z.). Nám jde o derogaci této druhotné normy za platnosti příslušné normy prvotní. Z pojmové jednoty právního řádu plyne, že nemohou současně existovati povinnost A a povinnost non-A; dle § 9 obč. z. má přednost norma pozdější. Tato jednota musí býti zachována i v řádu odvozených norem, proto pozdější odvozená norma, která odporuje dřívější odvozené normě (pokud obě odvozují svoji relevanci od téže prvotní normy),86 ruší dřívější odvozenou normu. A zde přicházíme k pojmu právních jednání solučních. Máme povinnost A, že X je povinen dáti Y 100, Y uzavře s X smlouvu, že tento není povinen Y dáti oněch 100, čili povinnost non -A.87
Doktrína občanského práva (viz literaturu výše citovanou) nedovedla se rozhodnouti, kterou právní normu má považovati za právní důvod: zda právní jednání obligační či soluční.88 Výsledek úvah je stručně tento: při tradici dostačí i. zv. subjektivní kausa, kdežto při intabulaci je třeba objektivní kausy. Ale kausai subjektivní je hospodářský postulát (při čemž se nerozlišuje, zda objektivní či subjektivní), kausa objektivní je norma daná obligačním právním jednáním, která má býti nyní zrušena.89 Jsou tedy dva pojmy sneseny v jedno, dva pojmy neúměrné: jeden daný s hlediska teleologického, druhý s hlediska normativního.90 Není proto divu, že problém tento se velmi komplikoval a nic nám k vysvětlení nepřinášel. Pojem právního důvodu.
Předně musíme si uvědomiti, že t. zv. věcné smlouvy jsou povahou svou smlouvami solučními na př. smlouva trhová — tradice, smlouva o zřízení zástavního práva, na níž míří § 1373 obč. z. a zřízení zástavy § 1368 obč. z.91
Po těchto úvahách — jichž bližší odůvodnění jsme tuto podati nemohli, neboť problém len jen z části souvisí s naším úkolem — vyhrocuje se nám náš problém v otázku: zda obligační či soluční právní jednání je právním důvodem dle § 433 obč. z. a § 26 kn. ř.? Autentický text § 433 používá obratu »Rechtsgrund der Übergabe«, kdežto § 26 mluví o »richtiger Rechtsgrund«. Nesmíme zapomenouti, že v praxi zpravidla obligační i soluční smlouva spadají v jedno, což vyjadřuje se v kautelární jurisprudenci ustáleným obratem: »touto smlouvou prodává a prodal«. Nespadá-li soluční a obligační právní jednání v jedno, na př. při intabulačním prohlášení separátně daným (§§ 433, 438 obč. z., § 32 kn. ř.), přijímá praxe mínění, že právní důvod značí obligační právní jednání.92 Nemáme příčiny proti této ustálené praxi vystupovati, ba nemáme k tomu ani práva, poněvadž jsme nepodali dostatek důkazního materiálu. Studie druhá § 22.
II. Tím máme dánu možnost, abychom vysvětlili dle panujícího názoru náš případ. Pozemkový úřad schvaluje plnění zcizovatelovo, a bez tohoto souhlasu nemůže býti proveden vklad práva vlastnického. Sporno je, zda možno povoliti prenotaci. Proti prenotaci možno uvésti, že je dosud nerozhodnuto, zda zcizovatel je k tomu legitimován (§ 94 č. 2 kn. ř.). Naproti tomu nutno uvážiti, že ku prenotaci by dostačila listina dle § 26 kn. ř., zřízená i bez schválení (§ 35 kn. ř.). Soluční jednání v pravém slova smyslu je totiž intabulační klausule (§ 32 lit. b) kn. ř.),93 kdežto listina dle § 26 kn. ř. může býti i písemná listina o příslušném obligačním právním jednání, proto by tato listina dostačila k prenotaci, kdyby nebylo ustanovení § 94 č. 2 kn. ř.
III. Je možno po dat i žalobu před schválením Pozemkového úřadu? Dle toho, co by bylo řečeno, je patrno, že žalobu o plnění nelze podati před schválením Pozemkového úřadu. Žalobu takovou bylo by dle § 406 c. ř. s. zamítnouti pro tentokráte jako předčasnou.94
Naproti tomu lze podati žalobu určovací v době před schválením Pozemkového úřadu, jsou-li dány náležitosti § 228 c. ř. s., a žalobě této je za daných podmínek dáti místa, poněvadž smlouva obligační je uzavřena.
§ 22. Pokračování. Dělení. Vyplácení legátů.
I. Dělení znamená v tomto případě zrušení spoluvlastnictví (§ 841 obč. z.). Společenství věci může se opírati jak o právní jednání mezi živými, tak i o jednání na případ smrti (§ 825 obč. z.). Znamená-li zcizení přeneseni vlastnictví právním jednáním mezi živými, není tím dotčeno drobená zabraných nemovitostí pro případ smrti. Drobení souboru zabraných nemovitostí dědickou posloupností je však taktéž vyloučeno právě tímto zákazem dělení zabraných nemovitostí.
Dělení nutno rozeznávati: a) mezi spoluvlastníky, b) pozůstalostních věcí mezi dědice.
ad a) Spoluvlastníku přísluší nárok na zrušení spoluvlastnictví a na reálné rozdělení věci, je-li dělitelná (§§ 830, 841, 842 obč. z.). Tento nárok je omezen ustanovením § 7 z. z. do té míry, že spoluvlastník může tento nárok uplatňovati jen tehdy, prokáže-li se svolením Pozemkového úřadu, ačli není mezi spoluvlastníky smluveno něco jiného (snov. níže § 25). V § 830 obč. z. je řečeno, že dělení nemůže býti požadováno v nevhodné době a ke škodě druhých. Z toho plyne, že vystupováním spoluvlastníka a dělením společné Zcizení, dělení, vyplácení legátů.
věci nemá se posice druhých vlastníků zhoršiti.95Dále je souditi z toho, že ten, kdo chce uplatniti svůj nárok, musí učiniti vše, čeho je k uplatnění potřebí, a to je v tomto případě i vyžádání si souhlasu Pozemkového úřadu. Je v tomto případě situace jiná než při zcizení (o tom viz níže § 25). Soudce nebude mocí dáti žalobě místa, není-li předložen souhlas Pozemkového úřadu, neboť by se jinak situace spoluvlastníků po dobu nerozhodnosti značně zhoršila.96
ad b) Dědicové, ať testamentární (§§ 554—558 obč. z.), ať zákonití (§ 727 n. obč. z.), stávají se odevzdáním pozůstalosti spoluvlastníky (§ 825 obč. z.).97 Mohou tedy požadovati rozdělení společných pozemků za stejných podmínek jako jiní spoluvlastníci,98 a to buď za intervence soudní (§ 171 nesp. pat.), anebo bez intervence této (§ 170 cit.); je-li dědic nesvéprávný, vyžaduje se schválení soudní (§§ 166, 168 cit.).99 Při dělení nutno rozeznávati obligační smlouvu, jíž se někdo k dělení zavazuje, a soluční smlouvu, která obsahuje příslušné plnění. Ona obligační smlouva je zmíněný právní důvod, o němž jsme mluvili v § 21, a platí o této dělící smlouvě vše, co jsme pravili o obligační smlouvě, obsahující závazek ke zcizení. O legitimaci žadatelově za reální dělení platí to, co jsme pravili v tomto paragrafu ad a).
II. V souvislosti s dělením pozůstalosti nutno připojiti několik slov o výplatě legátů. Legatář nabývá nároku na výplatu legátu, tedy na určité positivní chování obtíženého (t. zv. osobní právo § 684 obč. z.). Obtížený je povinen legatáři odkázaný předmět vydati do vlastnictví, teprve tímto předáním zavazují se on i ostatní osoby, že nemají rušiti klidné ovládání věci legatářem. Tento akt je však soluční právní jednání, které vyžaduje souhlasu Pozemkového úřadu. Nedá-li Pozemkový úřad k tomu schválení, je legát bezúčinný, t. j. neplatný (anal. § 662 ve spojení s § 653 obč. z.). Zde je velmi jasně patrno, že Pozemkový úřad schvaluje soluční, nikoliv obligační právní jednání. Na tomto nic nemění ustanovení § 178 nesp. pat.100 Studie druhá §§ 23, 24.
§ 23. Pokračování. Zavazení. Vlastnická hypotéka.
I. Co řečeno bylo o zcizení nemovitosti, náležející k souboru zabraných nemovitostí, platí v plném rozsahu i o zavazení. Nicméně dlužno poukázati na některé zvláštní případy, které při zcizení nepřišly řádně k výrazu. Je to především otázka zavazení soudním výrokem a pak otázka t. zv. vlastnické hypotéky.
O zavazení soudním výrokem mluvili jsme již výše (str. 117) a podotkli jsme, že zřízení soudcovského zástavního práva (§ 88 a n. ex. ř.) není přípustno, poněvadž exekuce je omezena na vnucenou správu (§ 97 ex. ř., § 8 z. z.). Zbývá tedy zřízení služebnosti cesty nezbytné soudem dle § 3 zákona ze dne 7. července 1896 č. 140 ř. z. Krčmář (1. c. str. 32) vyslovuje mínění, že k takovém zřízení je zapotřebí souhlasu Pozemkového úřadu. Toto mínění je jistě odůvodněno tím, že ke zřízení zástavního práva k pojištění náhrady za, zřízení cesty nezbytné je zapotřebí schválení Pozemkového úřadu, má-li náhrada váznouti na zabrané nemovitosti. Rozhodnější je důvod, že soud musí si vyžádati souhlasu příslušného správního úřadu, dotýká-li se zřízení cesty nezbytné veřejných zájmů (§§ 9 odst 4, 4 odst. 3 cit. z.). Takovým správním úřadem je i Pozemkový úřad, a t. zv. »veřejný zájem« je dán tím, že se zřízení služebnosti nezbytné cesty dotýká veřejného zájmu co do provádění pozemkové reformy. Případ § 7 věta 1 cit. zákona je pravidelný případě závazku ke zcizení nějakého statku, kde druhá strana je povinna uzavříti příslušné právní jednání, jímž pilní svoji povinnost.
II. Při zavazení padá nadmíru na váhu otázka t. zv. vlastnické hypotéky, která u nás zavedena byla třetí novelou k občanskému zákoníku. Máme zde na mysli ustanovení §§ 37, 38, 39, 40, 41 cit. novely. Tak zv. vlastnická hypotéka není žádnou hypotékou, nýbrž je buď zajištění pořadu pro novou hypotéku na místě hypotéky zaniklé (§ 37), anebo vklad zástavního práva s výjimkou, že zástavní právo dosavadní bude vymazáno; a že toto nové právo vstoupí na jeho místo (§ 38—41). K zajištění pořadu není zapotřebí schválení Pozemkového úřadu, ale ovšem ke vkladu nové hypotéky schválení zapotřebí je, poněvadž tento vklad je zavazením ve smyslu § 7 z. z. Ve druhém případu totiž ke vkladu zástavního práva po rozumu §§ 38—41 třetí dílčí novely je zapotřebí ihned k tomuto vkladu schválení Pozemkového úřadu, neboť i pro podmínečná zástavní práva je zapotřebí zmíněného schválení.101
III. Další případy zavazení, které mohou býti sporné, jsou případy vzaté z práva dědického: substituce (fideikomisární), pak služebnosti užívání, požívání, služebnosti bytu atp. Substituce Zavazení. Vlastnická hypotéka. Nájemní a pachtovní smlouva.
fideikomisárný (§ 608 obč. z.) je zvláštní způsob ustanovení dědice102 a nespadá proto pod ustanovení § 7 z. z. Institut je vlastníkem, má prostě povinnost šetřiti věc samu, ale nemění se tím niktrak jeho formální nárok na ochranu vlastnického práva (§ 613 obč. z.). Zřízení služebností posledním pořízením jako legátů ve prospěch určitých osob dává těmto osobám po smrti zůstavitelově nárok (jak se praví »osobní«) na zřízení příslušné služebnosti, legatářům však před zřízením služebnosti žádný nárok ze služebnosti nepřísluší (§ 684 obč. 2.).103 Služebnost musí býti zřízena zvláštním právním jednáním obtížené osoby (§ 481 obč. z.), a k tomu je zapotřebí schválení Pozemkového úřadu. Při odkazech služebností na zabraných nemovitostech máme stejný postup jako při odkazech nemovitostí zabraných.
§ 24. Pokračování. Nájemní a pachtovní smlouva.
I. V německém právním názvosloví rozeznává se »Bestandvertrag« jako pojem širší a pak jeho speciální případy: »Mietvertrag« a »Pachtvertrag«. V českém právnickém názvosloví máme jediný český výraz: nájemní smlouva; pro ten případ nájemní smlouvy, jejímž účelem je hospodaření nájemcovo, užíváme počeštělého německého výrazu »smlouva pachtovní« a rozeznáváme pak dvojí význam smlouvy nájemní: ve smyslu »Bestandvertrag« a ve smyslu »Mietvertrag«. V původním textu § 7 z. z. použito bylo výrazu »pronájem« ve smyslu prvém, širším jen z jazykového purismu. Tuto stilistickou »opravu« káře zcela právem Krčmár I. c. str. 32, že bude nutno obtěžovati Pozemkový úřad žádostmi o souhlas k Jednáním zcela nepatrným, jako je pronájem zámku na letní byt, pronájem neužívané kolny za skladiště atp. Výtka tato je jistě oprávněna. Ale v novém textu nastalo »zlepšení« další; mluví se tam totiž výslovně o pachtu a nájmu. Tím tedy chyba původního znění § 7 z. z. je ještě jasněji vyslovena. Situace je nyní taková, že ku pronájmu stodoly na přechodné uložení obilí je zapotřebí schválení Pozemkového úřadu a bez svolená nemůže se nájemce domáhati splnění smlouvy!
II. Rozsah zkoumání a schvalování pachtu a pronájmu je dán nejen § 7 z. z., nýbrž i § 1 h. z., a proto může Pozemkový úřad určovati, jakým způsobem má pachtýř hospodařiti. »Připomenouti je ještě, že propůjčení bytu zemědělským dělníkům i jiným im partem salarii nespadlá pod nynější široký text § 7, ježto vůbec nejde o pronájem« (Krčmář 1. c. str. 32). Srov. dekret dv. k. z 14. listopadu 1784 č. 360 sb. z. s., zákon ze dne 30. ledna 1920 č. 82 sb. §§ 1 a 8, nařízení ze dne 24. dubna 1919 č. 223 sb. Jinak platí o splatnosti smluvních závazků to, co řečeno bylo výše na str. 119. Studie druhá §§ 25—26.
§ 25. Kdo má povinnost vymoci souhlas Pozemkového úřadu?
Jak jsme výše pravili, týká se § 7 z. z. přípustnosti plnění vlastníkova. Ten, kdo má povinnost zciziti, rozděliti, pronajmouti, zavaziti nějakou nemovitost, musí učiniti vše, aby splniti mohl (§§ 1297, 1298 obč. z.),104 proto musí učiniti též kroky, aby zcizení atd. Pozemkovým úřadem byla schválena, jinak je práv druhému kontrahontu z nastalé škody (§ 1295 obč. z., cf. 878 obč. z. in fine). Je nutno připomenouti, že vlastník, není-li nic jiného smluveno, je povinen bez průtahu zakročiti o souhlas Pozemkového úřadu, a má podání příslušné instruovati tak, aby bylo úplné a aby v něm byly určeny všechny okolnosti, důležité pro příznivé rozhodnutí Pozemkového úřadu. Může býti smluveno, že souhlas má si opatřiti nabyvatel dotčeného pozemku, a pak je jeho smluvní povinností, aby opatřil si souhlas co nejdříve. Osoba k zakročení povinná musí učiniti tak bez průtahu a se vší bedlivostí, jinak je práva z náhrady škody. Může nastati případ, že jen jedna strana je s to podati příslušné podání Pozemkovému úřadu; v tomto případě bude velmi aktuální otázka, zda tato osoba může býti soudem doháněna k plnění této povinnosti. Není překážky, aby soudce rozhodl dle žalobního petitu a povolil příslušnou exekuci (§§ 353, 354 ex. ř.). O spoluvlastnících viz výše § 22 této studie.
§ 26. Vliv souhlasu Pozemkového úřadu na plnění. Bezpodmínečný souhlas Pozemkového úřadu má dle našeho mínění ten význam, že při provedeném zcizení vystupují pozemky ze souboru zabraných nemovitostí. Zda stávají se pozemky volnými, či zda stávají se součástkou jiného souboru, (protože pozemky tyto jsou svobodným majetkem dle § 4 z. z.), rozhodují okolnosti majetkové nového vlastníka propuštěných pozemků. Myslím, že můžeme upustiti od bližšího důkazu. Text zákona nenechává nás v pochybnosti; zábor není žádným reálním břemenem, které by spočívalo na onom pozemku. Když toto si uvědomíme, nemůžeme ani rozhodnouti jinak, než jak jsme právě rozhodli.105 Znovu musíme upozorniti na to, abychom nepřeceňovali významu a rozsahu tohoto souhlasu. Souhlasu je zapotřebí jen ku právním jednáním uvedeným v § 7 z. z., k ostatním nabývacím způsobům vlastnictví souhlasu zapotřebí není.
Plní-li se se souhlasem Pozemkového úřadu, stává se nabyvatel vlastníkem, plní-li se bez něho, nenastává změna vlastnictví, poněvadž soluční právní jednání je neplatné, a proto nelze mluviti o derivativním nabývání vlastnictví disposicí dřívějšího vlastníka (§ 424 obč. z.).106 Nabyvatel nestává se vlastníkem a stát může při převzetí zabraného souboru příslušný pozemek od něho s úspěchem Kdo vymáhá souhlas P. úř.? Vliv jeho na plnění.
vindikovati. Nabyvatel nemá ani t zv. titulu dle § 1461 obč. z., ovšem vydržením dle § 1477 obč. z. nabývá práva vlastnického. O t. zv. knihovním vydržení viz níže ve studii následující.
Nesmíme zapomínati, že oba smluvníci mohou býti bonae fidei, že pozemky zcizované nejsou zabrány, a teprve po letech může přijíti stát a uplatniti své nároky. Vzhledem k tomu, že při hranici statků 150 až 250 ha je dána neustálá možnost změny zabraného majetku ve volný a naopak, a vzhledem na neurčité postavení pozemků díle § 3 lit. a) je ovšem taková možnost lehce dána, že teprve po letech potáhne se Pozemkový úřad k pozemkům, kterých někdo po celou generaci pokojně užívá. Tím ranili jsme však instituci pozemkových knih, tuto naši chloubu, na životním nervu. Nikde úpadek legislativy není patrný tak, jako zde.
II. To, co jsme pravili o zcizení, platí i o zavazení, avšak domnělý hypotékární věřitel má mnohem chabější postavení než domnělý vlastník, poněvadž z úhradového kapitálu dle § 9 z. z. mu nepřísluší žádná náhrada.107 Jeho hypotéka je ničí a nemá významu. Jeho postavení je tím bolestnější, že ani dodatečným propuštěním obligovaného pozemku ze záboru nenastane konvalidace, leč dodatečným uznáním dlužníkovým,108 ale přes to věřitel může ztratiti výhodný pořad časový (§§ 29, 53, 110 kn. ř., §§ 216, 246, 286, 288 ex. ř., § 49 odst. 2 konk. ř.). Je zde možnost dvojí: buď bude se žádati ke každému zavazení jakékoliv nemovitosti o souhlas Pozemkového úřadu, anebo věřitel hypotekární vezme na se risiko eventuální neplatnosti hypotéky. V prvém případu je věc neproveditelná, poněvadž Pozemkový úřad, místo aby prováděl pozemkovou reformu, musil by schvalovati a zkoumati smlouvy a vyšetřovati poměry. Pro množství látky by strany mohly čekati léta na vyřízení. Tím by ovšem možnost hypotekárního úvěru stala se úplně ilusorní. Ve druhém případu bude ovšem věřitel požadovati zvláštní risikovou premiii buď nominálně zvýšenou úrokovou měrou anebo sníženým kursem při emisních ústavech hypotečních. V obou případech značí to konec laciného hypotékárního úvěru. Dnes se tíživost hypoték nepociťuje, ale v nedlouhé době pocítí nedostatky tohoto zákona, nikoliv však velkostatky, ale drobní držitelé půdy, poněvadž úvěrní trh nečiní rozdílů. Ba může se státi, že drobní usedlíci budou míti drahý a velkostatek laciný úvěr, poněvadž tento bude povolován Studie druhá § 27.
dle souhlasu Pozemkového úřadu, kdežto onen bude spojen s risikem pro hypotékami věřitele.
III. Nejistota vnáší se i do smlouvy pachtovní a nájemní, jenže zde jde o útvary časově omezené a pak je vždy větší pravděpodobnost, že pachtýř a nájemce budou moci věci hospodářsky využitkovati.
§ 27. Původní ustanovení § 7 z. z.
I. Není to snad jen historická vzpomínka, která nás svádí k tomu, abychom pojednali též o původním znění § 7. Vede nás k tomu úvaha zcela praktická. Zákon ze dne 11. března 1921 č. 108 sb. nabyl účinnosti dne 9. dubna 1921. Poněvadž neobsahuje ustanovení o zpětné působnosti, jest právní jednání, uzavřená za platnosti původního § 7 posuzovati dle původního znění (§ 5 obč. z.), to znamená, že právní povinnosti, založené v době platnosti této normy, i nadále jest dle této normy posuzovati, pokud nějakým solučním jednáním nebo ipso jure nepozbyly platnosti. Tu může nastati případ, že soluční jednání jest posuzovati dle nového práva,109 tento případ nazývá Tilsch (Obč. právo § 93) nepravým zpětným působením. Nemusí býti vždy zpětné působení vysloveno a. přece jest povinností posuzovati dle nového právního řádu; záleží zde vždy na obsahu ustanovení. Přihlédneme-li k tomu blíže, shledáváme, že plnění těchto povinnosti posuzuje se dle lnového práva a že dáváme původním povinnostem jen obsah dle sol učních jednání, jimiž se obligační právní jednání ruší.110 Celá obtíž spočívá v rozhodnutí, dle jakého práva posuzovati Je soluční právní jednání, je-li obligační právní jednání nedotčeno.
II. Pro náš případ platí proto tolik: právní jednání, uvedená v § 7 z. z. a předsevzatá za doby platnosti původního znění § 7 z. z., jest posuzovati dle tohoto znění. V § 7 z. z. jsou uvedeny jen právní jednání soluční, ovšem toto soluční právní jednání může býti rázu trvalého (plnění povinností propachtovatele). Plnění do 9. dubna 1921 neprovede,má je posuzovati dle nového znění § 7 z. z. Poněvadž pak platnost nebo neplatnost obligačních právních jednání závisí na dovolenosti plnění, má ovšem takové ustanovení též zpětnou působnost. Zásada tato vyslovena je v § 880 obč. z.111 Bezúčinná právní jednání.
III. V tomto oddílu zmíníme se jen o tom případu, že před platností byla uzavřena smlouva bez schválení Pozemkového úřadu a smluvní povinnost byla splněna před 9. dubnem 1921.
V původním znění § 7 z. z. bylo řečeno, že právní jednání, tam označená, vyžadují úředního souhlasu, a že nemají bez tohoto souhlasu proti státu právních následků. Co se významu druhého obratu týče, máme výklad velmi jasný v komentáři Krčmářově a vzhledem na jeho poměr k tomuto zákonu musíme považovati tento výklad za správný. Krčmář (l. c. str. 24) praví, že tento obrat značí totéž, co relativní neplatnost dle zákona odpůrčího, a obrat »bez právních následků« je jen překladem slova »unwirksam« (§ 1 starého odpůrčího zákona z 16. března 1884 č. 36 ř. z. a § 27 konkurs. ř. § 1 odpůrčího řádu cís. nař. 10. prosince 1914 č. 337 ř. z.).112 Tím má tedy býti vyjádřeno, že plnění mezi zúčastněnými stranami je pravoplatné (tudíž i smlouva obligační byla platná), ale stát není tímto plněním vázán, a stát se může táhnouti k osobě plnící tak, jako kdyby nebyla bývala plnila. Jinak řečeno: záborový právní poměr tímto plněním nedoznal změny, vlastník, zcizivší svoji zabranou nemovitost, zůstává i nadále vůči státu v povinnostech i právech vlastníka zabírané nemovitosti, jen on je povinen na tomto pozemku hospodařiti řádně, jen on je legitimován požadovati náhradu dle § 9 z. z., pozemek i přes zcizení zůstává součástí souboru zcizitelova atd. Tak může se státi, že jiná osoba než knihovní vlastník je subjektem práv a povinností záborových, že pozemek náleží do souboru jiné osoby než knihovního vlastníka. Stát k tomuto novému knihovnímu vlastnictví nemůže přihlížeti a proto může převzíti i tento zcizený majetek. Nový knihovní vlastník vstupuje do té míry do záborového právního poměru, že musí strpěti odebrání pozemku. Podobně posuzovati je intabulovanou hypotéku. Initabulací hypotekární dlužník učinil zadost své povinnosti zřízení hypotéky (§ 1373 obč. z.) a další passivní chování vlastníkovo (strpění prodeje atd.) není solučním právním jednáním v tomto smyslu. Proto intabulované hypotéky před 9. dubnem 1921 na zabraných nemovitostech nutno posuzovati dle starého znění a ne dle nového znění § 7 z. z. Stát však k této hypotéce nemusí vůbec přihlížeti, byla-li intabulována bez jeho schválení.
Pachtovní smlouva má býti do 9. dubna 1921 plněna dle starého znění a od té doby dle znění nového (§ 7 z. z.), poněvadž plnění propachtovatelovo je rázu trvalého.
IV. Je sice nesporno, že původně § 7 z. z. obsahoval rozpor mezi výrazy »vyžaduje úředního souhlasu« a »nemá proti státu právních Studie druhá § 28.
následků«, je též nesporno, že postupem času nedalo by se zjistiti, ke kterému souboru vlastně nemovitosti náleží, ale nicméně původní změní připojovalo se logičtěji k ostatním ustanovením záborového zákona. Je přece známo, že důvěra v knihy veřejné neplatil pokud jde o otázku záboru (§ 16 z. z.), a tu se může snadno státi, že zcizován bude pozemek, o němž nikdo neví, že je zabrán. Původní text § 7 hájil aspoň právního jednání mezi stranami a vůči všem osobám mimo stát, ale nové ustanovení ruší úplně toto jednání a podlamuje tak úplně důvěru v právní řád. Nové ustanovení mělo by jen tehdy oprávnění, kdyby změněno bylo ustanovení § 16 z. z.113
Není bez zajímavosti zjistiti motiv tohoto nového ustanovení. Dle důvodové zprávy stalo se tak, aby se zabránilo podloudným prodejům zabrané půdy, hlavně na Slovensku. Ale na Slovensku je už několik let platné podobné ustanovení, že půda bez úředního souhlasu vůbec nesmí býti zcizována (§ 4 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 sb.). Mělo-li toto ustanovení tak nepatrný praktický účinek, bude míti asi i nový text § 7 z. z. též malý význam pro zamýšlený účel, ale bude míti nepříjemné následky pro celý nemovitostní právní obchod.
§ 28. Záborový zákon a ostatní omezení právní disposice s půdou.
Vedle dvou změní § 7 z. z. máme ještě další ustanovení, omezující volnou disposici s půdou. Je to zákon ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb., dále citovaný zákon ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. Prvý týká se nemovitostí zapsaných do desk zemských, a omezuje tedy svoji působnost jen na země staré, a druhý týká» se veškeré půdy na Slovensku.114
I. Zákon ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. týká se, veškeré půdy, zapsané do desk zemských, bez zřetele, zda půda tato je soustředěna na veliký majetek pozemkový či nic. Naproti tomu § 7 z. z. týká se jen pozemků, které jsou součástí souboru zabraných nemovitostí, ale bez rozdílu, zda jsou zapsány do knih pozemkových, obecných, či do desk zemských. Ostatní omezení volné disposice s půdou.
Omezení disposice dle cit. zákona z 9. listopadu 1918 č. 32 sb. jmenuje se obstavení. Toto obstavení není totožné s prozatímním opatřením dle exekučního řádu (§ 378, 379, 382 ex. ř.).115 V tomto obstavení nejde vůbec o žádný exekuční prostředek, ale vlastník nemůže pozemek bez svolení Pozemkového úřadu (dříve min. zemědělství) platně:
a) zciziti; zákon praví jen mezi živými, to značí, že sukcesse mortis causa je nedotčena, ale jen: pro ten případ, kde není žádného solučního právního jednání inter vivos, proto je tímto zákonem dotčena výplata legátů nemovitostí, do desk zemských zapsaných, poněvadž v tomto případě zcizení se děje solučním právním jednáním inter vivos;
b) zastaviti a reálné zatížiti; zákon má na mysli zřízení hypotéky, služebnosti aneb reálného břemena);
c) na nemovitost deskovou nemůže býti zřízeno zástavní právo exekuční (§ 88 ex. ř.). Rozsah tohoto zákona oproti § 7 z. z. je užší, neobsahujeť:
α) dělení nemovitosti mezi spoluvlastníky,
β) pronájem a propachtování pozemků, naproti tomu případy sub a)—c jsou obsaženy též v záborovém zákonu.
Sankce v obou případech je nyní stejná: neplatnost onoho jednání. Pokud zákon z 9. listopadu 1918 č. 32 sb. nebyl derogován § 7 z. z., platí dosud, t. j. platí vzhledem na pozemky deskové, které ne jsou součástí souboru zabraných nemovitostí. O kvalitě těchto pozemků můžeme se snadno z knih pozemkových přesvědčiti, ovšem ne co do otázky, zda jsou zabrány.
Na Slovensku je veškerá půda vyloučena z volné disposice a sice tak, jako dle § 7, jenže s tou úchylkou, že dělení dle § 4 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. je přípustno. Sankce v obou případech stejná; neplatnost.
II. Takový je poměr obou právních předpisů k § 7 z. z. ve znění zákona ze dne 11. března 1921 č. 108 sb. Ale — jak jsme výše pravili — musíme právní jednání v § 7 uvedená a provedená před 9. dubnem 1921 posuzovati dle původního znění § 7, a proto musíme určití vzájemný poměr též k tomuto dnes derogovanému ustanovení § 7. Dle původního ustanovení § 7 mělo splnění platnost, ale stát nemusil k němu přihlížeti, dle cit. zákonů splnění bylo však neplatné. Je přirozeno, že ustanovení cit. zákonů platila v zemích starých co do půdy deskové a na Slovensku co do veškeré půdy až do 9. dubna 1921. Tedy právní jednání, týkající se půdy deskové, uvedená výše sub a—c, jsou neplatná bez zřetele, zda jde nad to o půdu zabranou či ne, naproti tomu právní jednání sub α a β jsou platná, ale je-li desková půda zároveň zabraná, jsou proti; státu bezúčinná (po 9. dubnu 1921 i tato právní jednání Jsou neplatná, jde-li o půdu zabranou). Studie druhá § 28, 29.
Na Slovensku, mimo ovšem dělení, žádné právní jednání, uvedené v § 7 z. z., už od 16. prosince 1918 bez schválení úředního není platné, ať jde o jakoukoliv půdu, od 9. dubna 1921 je zapotřebí schvalovati též dělení nemovitostí, které tvoří součást souboru zabraných nemovitostí.
Tím máme stanovenu konkurenci zákonných předpisů po 9. dubnu 1921: § 7 z. z. nového znění, § 7 z. z. starého znění, zákon o obstavení půdy velkostatkářské s § 4 zák. o mimořád. opatřeních na Slovensku.
III. Konečně musíme se zmíniti o přechodných ustanoveních a to všech tří zákonů, o deskových, slovenských a zabraných pozemcích.
a) Přechodná ustanovení zmíněných dvou zákonů o statcích deskových a půdě slovenské jsou obsažena v tom, že plnění mi základě smluv před účinností těchto norem (přede dnem 13. listopadu po př. 16. prosince 1918) uzavřených, nemají se zapisovati po účinnosti těchto zákonů do knih pozemkových, t. j. plnění taková jsou nemožná a tím jsou. i ona starší právní jednání neplatná, což plyne z toho, co jsme pravili o konkurenci starého a nového § 7 z. z.
b) Přechodná ustanovení § 7 z. z. jsou obsažena v § 18 z. z. (ve znění zákona ze dne 11. července 1919 č. 387 sb.). Text prvého (nezměněného) odstavce zní; »Smlouvy o zcizení, pronájem a zavazení zabraného majetku, uzavřené po 28. říjnu 1918, jsou proti státu bezúčinny, nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření.« Ve druhém odstavci, pak hledí se k půdě deskové a slovenské: právní jednání, schválená dle zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. a dle zákona ze dme 10. prosince 1918 č. 64 sb., jsou proti státu i dle záborového zákona účinná,116 t. j. stáj je vázán povinnostmi, které pro něj vyplývají ze splněných smluv. Poněvadž však, jak dle zákona z 9. listopadu 1918 č. 32 sb., tak dle zákona z 10. prosince 1918 č. 64 sb. schvaluje stát příslušné jednání soluční, je za to míti, že toto schválení, dané před účinností záborového zákona, platí i pro tem případ, že plněno bylo po 9. dubnu 1921, kdy k platnosti podobných solučních jednání se výslovně žádá schválení Pozemkového úřadu. Stalo-li se však schválení před účinností záborového zákona »s výhradou příští zákonné úpravy právních poměrů k půdě velkostatků« (§ 18 odst. 3 z. z.), je třeba nového schválení dle § 7 z. z. Plnění bez tohoto nového schváleni je posuzovati před 9. dubnem 1921 podle toho, co řečeno je výše v § 27. III. a po 9. dubnu 1921 dle výkladu v § 19 této studie.
Příslušné obligační smlouvy možno platně plniti vzhledem na stát i bez schválení Pozemkového úřadu neb jiného příslušného právního orgánu, jestliže jednání podobná byla nutná vzhledem na řádné hospodaření. Podmínky tohoto ustanovení jsou: Omezení disposice s půdou. Exekuce na zabraný majetek.
a) smlouvy, uvedené v § 18 z. z., uzavřeny byly v době před 24. dubnem 1919 (po té nutno schvalovati všechna podobná jednání);
b) splnění těchto smluv vyžaduje řádného hospodaření, nežádá se však, by splněno bylo do 24. dubna 1919, i pozdější plnění těchto smluv je účastno této výhody. Pozemkový úřad však zkoumá, zda plnění bylo nutné vzhledem na řádné hospodaření.
Ustanovení tato mají význam co do půdy zabrané a nepodléhající zákonům z 9. listopadu 1918 č. 32 a z 10. prosince 1918 č. 64 sb., tedy a) co do půdy nedeskové a mimo Slovensko, b) na Slovensku co do dělení půdy, c) při půdě pák deskové co do dělení mezi spoluvlastníky a co do nájmu a pachtu, d) co do zabrané půdy bez omezení, pokud jde o plnění před účinností oněch dvou zákonů z r. 1918.117 V zákonech se nerozlišuje přesně mezi obligačními a solučními právními jednáními, ani § 18 z. z. nečiní přesného rozdílu. Po tom všem, co však bylo řečeno, domnívám se, že jde v tomto případu o jednání soluční a nikoliv obligační.
IV. Z těchto výkladů je patrno, že máme různá se křížící ustanovení, omezující obchod nemovitostní. V zájmu přehlednosti a bezpečnosti právního obchodu nutno však usilovati o to, aby konečně provedena byla unifikace všech těchto rozptýlených ustanovení zákonných. Je to v zájmu úvěru a jistoty vůbec, ale chceme-li býti demokratickými, musíme míti zákony demokratické: jasné, stručné a každému lehce srozumitelné. Nelze toho vždy docíliti, ale maxima má býti regulativním principem naší legislativě.
V. § 29. Exekuce na zabraný majetek.
I. V § 8 záborového zákona je řečeno: »Na zabraný majetek lze vésti exekuci jedině vnucenou správou.« Ustanovení toto je důsledkem myšlenky, která ovládá zábor: zabrané nemovitosti možno zciziti neb obtížiti jen se svolením Pozemkového úřadu a jen k účelům pozemkové reformy. K tomu se přidružily motivy hospodářské: že exekuce vnuceným prodejem měla by za následek velmi nízké výtěžky dražebního podání a tak značila by pohromu jak pro dlužníka, tak i pro věřitele.118 Omezení toto je ovšem dalekosáhlého významu pro veškerý úvěr nemovitostní. Úkojová možnost dosavadního věřitele hypotekárního je dosti omezena a najmě pro úroky dlužné, jakož i splátky anuitní je situace velmi nepříznivá.119 Studie druhá §§ 29, 30.
Zpravidla jsou předmětem exekuce nucené správy reální výtěžky dotčené nemovitosti. Modifikace tohoto pravidla nastává tehdy, když na nemovitost byla uvalena úřední správa (§ 16. odst. 2 h. z.), pak předmětem exekuce nejsou reální výtěžky příslušné nemovitosti, ale pouze čistý výnos, každoročně vykázaný ve vyúčtování, schváleném Pozemkovým úřadem, který má býti vydán oprávněné osobě (t. j. exekutovi v našem případu), který však může býti zadržen z toho důvodu, že je ho třeba k zajištění řádného chodu hospodářství v příštím hospodářském roce (§ 16 h. z.). Předpokladem řádně vedené exekuce bude, aby exekut byl skutečně osobou oprávněnou dle § 16 h. z. Ostatně jde zde vlastně o peněžní pohledávku »oprávněné« osoby na vydání čistého výnosu, a proto bylo by snad vhodněji připustiti exekuci na pohledávku (§ 290 a násl § 294, 303, 308, 316, 317 ex. ř.). Dle textu § 16 odst. 2 h. z. je však sporno, zda takový exekuční protředek je přípustný, či zda »čistý výtěžek« považuje se za plody zabrané nemovitosti, na níž možno vésti exekucí jedině vnucenou správou. Exekuce povolená na nemovitost domněle volnou, dle z. z. však zabranou, je posuzovati podle § 7 z. z.: exekučně vložená hypoteka (§ 88 ex. ř.) je neplatná, prodej dražbou nucenou je neplatný a udělení příklepu (§ 183 ex. ř.) bez právních následků, neboť právní důvod tohoto nabytí vlastnictví je neplatný, neboť exekuce vztahovala se na věc, která tomuto způsobu exekuce nepodléhá. Při tom nutno upozorniti na rozpor mezi z. z. a ex. ř.: dle ex. ř. lze vésti exekuci na inventář (§ 252 ex. ř.) jen spolu s příslušnou nemovitosti a tento inventář se označuje též v udělení příklepu (§ 183 ex. ř.), dle z. z. je však exekuční prodej jen co do nemovitostí neplatný, nikoliv však co do movitostí. Zrušiti exekuci z toho důvodu, že vztahovala se pouze na inventář, nelze, poněvadž exekuce vedena byla na nemovitost i s inventářem a, teprve později vyšlo najevo, že exekuce byla částečně neplatná. Zde vidíme ohromný zásah záborového zákona do našeho práva soukromého. Pro jistotu bude se odporučovati, aby ke každé exekuci nucenou dražbou získáno bylo povolení Pozemkového úřadů. Toto zatížení agendy je jen důsledek nedokonalosti zákona. Vnucená správa končí se, kromě důvodů uvedených v exekučním řádů, uplynutím výpovědní lhůty dle § 12 n. z. (§ 22 náhradového zákona), nebo vložením vlastnického práva pro stát nebo pro nabyvatele §§ 28, 32 n. z.).
II. Při exekuci zajišťovací je přípustná jedině vnucená správa (§ 370, § 374 ex. ř.). Jiná je otázka, zda je možno vymoci si prozatímní opatření na zabraných nemovitostech. Jde o případy §§ 381, 382, 384 ex. ř. Správa nemovitosti dle § 382 č. 2 je nesporně přípustná, neboť jde zde o analogické opatření jako při vnucené správě. Pochybnost mohl by vzbuzovati případ § 382 č. 6. Zde povoluje se poznámka knihovní, jejíž význam je stanoven v § 384 odst. 3 ex. ř. Poznámka tato je zrovna tak přípustná, jako je přípustná poznámka zamýšleného zcizení po rozumu § 53 kn. ř.; nejde zde o žádný přímý Exekuce. Přejímání půdy státem.
zákrok do sféry majetkové exekutovy, jde pouze o zajištění určitého pořadu. Na přípustnost, této poznámky musíme souditi a maiori ad minius; když připouštíme mocnější exekuční prostředek dle § 382 č. 2 ex. ř., musíme připustiti i slabší prostředek dle č. 6.
III. Záborový zákon nezmiňuje se nikterak o konkursu a z toho musíme souditi, že záborem nebylo konkursní řízení dotčeno. Proto prodej zabraných nemovitostí dle § 115, 116 konk. ř. nevyžaduje schválení Pozemkového úřadu; soudní dražbu nemovitostí dle §119 konk. ř., též exekuční prodej nemovitosti dle § 120 odst. 2 konk. ř. musíme však připustiti, neboť jinak účelu konkursního řízení nemohlo by se dosáhnouti. Tuto okolnost jest si dobře zapamatovati.
VI. Přejímání zabraného majetku státem.120121
V záborovém zákonu § 5 je řečeno: »Záborem uvedeným v § 1 nabývá Československá republika práva, zabraný majetek přejímati a přidělovati (§§ 10 a 11)« Ke provedení tohoto ustanoveni byl vydán zákon ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. o převzetí a náhradě za majetek pozemkový (zákon náhradovým zkráceně n. z.). Přejímání týkají se §§ 1—34, 70, 76 dotčeného zákona, kdežto §§ 35—52, 59—69 týkají se placení náhrady, §§ 53—58 týkají se převzetí inventáře a §§ 72—75 zaměstnanců, §§ 77—78 přídělu půdy, ostatní ustanovení jsou rázu finančně-právního. V tomto oddílu promluvíme jen o ustanoveních, týkajících se řízení přejímacího vzhledem na majetko- právní poměry zúčastněných stran.
§ 30. Kdo je subjektem povinnosti strpěti přejímání zabrané půdy státem?
Předem podotknouti jest, že § 5 z. z. mluví o zabraném majetku, ale slova majetek a nemovitost užívá se v záborových zákonech střídavě (srov. § 1 z. z., nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb., § 1 h. z. atd.). Vzhledem na ustanovení §§ 1 a 2 z. z. je jasno, že jde jen o půdu zabranou a nikoliv o příslušenství (§ 294 obč. z. i. f.); o příslušenství platí ustanovení zvláštní.
a) Subjektem této povinností je předem vlastník zabraných pozemků (arg. § 2 z. z. soubory nemovitostí náležejících vlastnicky jediné osobě nebo atd.), neboť jeho pozemky se zabírají a nyní přejímají. Důvodem pro toto tvrzení je dále ustanovení Studie druhá § 30.
§ 2 n. z. o vyrozumění vlastníka (k tomu srov. § 31 n. z.). Z těchto ustanovení je patrno, že vlastník musí státu ustoupiti.
b) Dalšími osobami jsou osoby hospodařící na přejímaných nemovitostech. Toto je patrno z ustanovení § 12 n. z., neboť jim doručovati jest výpověď. Ale z předcházejícího oddílu víme, že osoba fakticky hospodařící nemusí býti totožná s osobou, mající povinnost hospodařiti řádně. Případy takové divergence jsou dány v těch případech, kde plnění proti státu jest bezúčinné. Ale o těchto plněních víme taktéž, že stát nemůže k nim přihlížeti a že musí přihlížeti k subjektu hospodaření tak, jako by se plnění nebylo stalo (viz str. 131), z čehož se nám však podává závěr, že stát může považovati za hospodařící osoby pouze ony, které mají též povinnost hospodařiti řádně. Omezení toto je obrátiti i na vlastníka: vlastník Je jen potud subjektem této povinnosti, pokud je jeho vlastnické právo proti státu účinné (§ 7 z. z. pův. znění).
c) Výklady tyto mají zapotřebí poněkud doplnění. Nejen tyto osoby, ale všechny ostatní osoby, pokud dle záborového a náhradového zákona nejsou vyňaty, jsou povinny ustoupiti Státu. Ale mezi osobami, jmenovanými v předcházejících dvou odstavcích, a osobami těmito je rozdíl: ony osoby musí ustoupiti státu, ačkoliv jsou dle občanského práva, chráněny, tyto osoby však musí ustoupiti, poněvadž jich hospodaření je bezprávné, neboť tímto hospodařením porušují nějakou povinnost právním řádem jim uloženou (osoby prvého druhu žádné povinnosti neporušují). Proto musí ustoupiti státu pouhý držitel, který není vlastníkem, z téhož důvodu, z něhož musí ustoupiti vlastníku. Proto musí ustoupiti státu i držitel bonae fidei, poněvadž stát, převzav pozemek, může se k němu táhnouti z důvodu § 369 obč. z. Tyto osoby nelze nazvati subjekty povinnosti, aby strpěly přejímání pozemků státem, poněvadž stát se k nim netáhne z důvodů § 5 z. z. a §§ 1—34 n. z., ale z důvodu ustanovení občanského práva. Z toho se tedy podává,, že Pozemkový úřad měl hy se domáhati vydání půdy žalobou a to bud reivindikací (§ 369 obč. z.), anebo konfesorní (§ 523 obč. z.), ale Pozemkový úřad je zúčastněn privilegia dv. dekr. ze dne 14. března 1806 č. 758 sb. z. s., poněvadž je správním úřadem, následkem čehož může naříditi odnětí pozemku v řízení správním,122 ale osoba, která namítá, že jí přísluší právní ochrana, která zábor vylučuje, může se bránit pořadem práva (§ 31 n. z.), pak ovšem otázka rozhodnutí přechází zúplna na soud. Případ tento může nastati jedině tehdy, když někdo jiný tvrdí, že mu přísluší vlastnické právo, proto zcela správně mluví § 31 n. z. jen o žalobě vlastnické.123 Kdo ustupuje státu?
d) Mezi oběma těmito případy jsou ony, kde plněno bylo, ale stát dle § 7 z. z. původního znění neuznává tohoto plněná, kdy plnění je proti státu bezúčinné a kdy stát táhne se k nemovitosti tak, jakoby byla součástí souboru (případ zcizení a dělení), anebo k nárokům osoby třetí nepřihlíží, ač věc je součástí souboru (případ zavazení). V tomto případu je sice osoba tato — dle obvyklé mluvy — oprávněna hospodařiti na tomto pozemku, ale stát k jejímu hospodaření nemá přihlížeti. Osoba tato vzhledem na stát, provádějící svým orgánem — Pozemkovým úřadem — pozemkovou reformou nemá žádného nároku na to, aby mohla býti ponechána v hospodaření, následkem toho nemá ani nároku na výhody hospodařící osoby dle §§ 1—34 n. z. Neustupuje státu z důvodu § 5 z. z., ale z důvodu § 7 z. z. původního znění. Omezujeme-li však hledaný subjekt jen ustanovením § 5 z. z., shledáváme, že zmíněné osoby, hospodařící bez souhlasu Pozemkového úřadu, nejsou subjektem zmíněné povinnosti a že jest je čítati v okruh oněch ostatních osob, které jsou generálně určeny svojí negativní povinností, o níž jsme mluvili v odstavci předcházejícím. Ale od oněch osob liší se opět tím: ony osoby hospodaří bezprávně vzhledem na každého vlastníka, tyto osoby vzhledem na vlastníka hospodaří dle práva, ale stát z nedostatku náležitostí § 7 z. z. k tomu nepřihlíží. Potáhne se tedy stát k takovým pozemkům, nikoliv z důvodu žaloby reivindikační a negatorní, ale z nedostatku náležitostí § 7 z. z., a toto určuje se jedině v řízení správním. Proti tomuto výroku správnímu nelze odporovati žalobou dle § 31 n. z., neboť vlastnictví třetí osoby se uznává, ale nepřihlíží se k němu.124
Máme tedy čtyři druhy osob, které jsou přejímáním postiženy: z nich jsou subjekty povinnosti ustoupiti státu osoby jmenované sub a) b), k nim se blíží osoby uvedené sub d), poněvadž státu ustupují z důvodu ustanovená záborového zákona, ale ne z důvodu § 5, leč 7 z. z.; osoby, naznačené sub c), musí státu ustoupiti z toho důvodu,, že se stál stává vlastníkem. Tím se nám podařilo přesně omeziti subjekty této povinnosti.
K tomu je podotknouti; ustupuje-li státu vlastník jako takový, mluví zákon prostě o převzetí (§ 26 n. z.), ustupuje-li hospodařící osoba, nazývá tuto okolnost skutečným převzetím (§ 12 n. z.). Poněvadž v prvém případu jde o knihovní vklad, lze snad mluviti o knihovním převzetí. Studie druhá § 31, 32.
§ 31. Vyrozumění vlastníka. Poznámka zamýšleného převzetí.
I. Vlastník zabraných pozemků má býti vyrozuměn, že stát přejímá dotyčné nemovitosti. Úřední význam pro toto vyrozumění je »oznámení« (§ 2 n. z.). Pozemkový úřad. vyrozumí vlastníka prostřednictvím soudu, v jehož knihách jsou zapsány nemovitosti přejímané (§ 2 náhr. z.).125 Tedy u deskových nemovitostí příslušný sborový soud I. inst., u ostatních zpravidla okresní soud, v jehož obvodu jest ona nemovitost, výjimečně sborový soud I. instance, jde-li o nemovitosti v obvodu jeho sídla. Jsou-li přejímané nemovitosti zapsány v knihách u několika soudů, podá Pozemkový úřad oznámení toliko u jednoho z nich dle své volby, ostatní soudy budou vyrozuměny tímto soudem (§§ 2 a 3 n. z.).126Vyrozumění Pozemkového úřadu je doručiti jako žalobu soudem, který byl Pozemkovým úřadem o doručení požádán. (§ 3 n. z.127, §§ 106, 108 c. ř. s.)
Soud, dožádaný Pozemkovým úřadem, nařídí u příslušné knihovní vložky, u něho vedené, poznámku zamýšleného převzetí z moci úřední. Jsou-li vložky přejímaných pozemků zapsány v knihách u jiných soudě, vyrozumí soud dožádaný zúčastněné soudy a ty ihned nařídí z mocí úřední příslušnou poznámku (§ 3 odst. 2 n. z.).128 Z toho se podává, že podání Pozemkového úřadu na soud knihovní musí obsahovati:
a) označení soudu dožádaného a zúčastněných soudů,
b) označení pozemků přejímaných spolu s vložkami v nichž jsou zapsány (§ 8 n. z. viz níže),
c) označení vlastníka zabraných těchto nemovitostí.
Zkoumání soudů omezuje se pouze na otázku příslušnosti a na tu okolnosti, zda žádost Pozemkového úřadu odpovídá knihovnímu stavu (§ 94 č. 1 kn. z.), naproti tomu soudy nejsou povolány, aby zkoumaly, zda pozemky jsou zabrány. Strana má býti vyrozuměna o povolené poznámce, ale nemá proti tomu žádného opravného prostředku129 (§ 3 odst. 3 a 4 n. z.), bylo-li vyrozumění opomenuto, nevadí to právní moci tohoto zápisu (viz níže § 33 I.). Nemůže strana tedy pořadem práva uplatňovati, že pozemky nejsou zabrány. Námitky proti tomu vznášeti může jen v řízení správním. Jest litovati, že vlastníku nebyl dopřán opravný prostředek proti rozhodnutí soudnímu, t. j. pokud soud má zkoumati podání Pozemkového úřadu. Jest toho litovati tím více, poněvadž vzhledem na §§ 126 až 130 kn. ř. Význam poznámky zamýšleného převzetí.
je nulidní stížnost po rozumu § 16 nesp. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 vyloučena.130
Poznámka má obsahovati vyjmenování všech pozemků, nepřejímají-li se všechny pozemky ve vložce zapsané (§ 8 n. z.). Patrně má obsahovati označená jednotlivých parcel dle jich katastrálního čísla. Přejímají-li se všechny pozemky téže katastrální obce zapsané v jediné knihovní vložce, dostačí v poznámce označení, katastrální obce a té okolnosti, že se přejímají všechny pozemky. Poznámku je zapisovati na list podstaty statkové (A).131
II. Normální cesta vyrozumění vlastníka byla by ta, že Pozemkový úřad zažádá u soudu o poznámku zamýšleného převzetí, soud vyhoví léto žádosti, povolí poznámku a vyrozumí o tom výměrem Pozemkový úřad, vlastníka a ostatní, proti nimž směřuje tato poznámka (§ 123 č. 1 kn. ř.). Než náhradový zákon ustanovil, že Pozemkový úřad oznamuje vlastníku zamýšlené převzetí la soud je jen doručujícím orgánem. Z toho se podává, že Pozemkový úřad má dodati soudu oznámení jmen vlastníků. Poznámku zamýšleného převzetí má soud provésti z moci úřední, nemusí tedy Pozemkový úřad zvláště o to žádati. Ale o povolení poznámky zamýšleného převzetí má soud vyrozuměti zúčastněné strany, mezi nimi vlastníka a stát do rukou Pozemkového úřadu (§ 123 č. 1 kn. ř.). Proti tomuto usnesení není opravného prostředku, pokud je kladné, proti zamítavému má Pozemkový úřad právo rekursu (§ 3 odst. 4 n. z.)132
Oznámení Pozemkového úřadu dle § 2 n. z. nedoručuje soud jen beze všeho, nýbrž má spolu vyzvati vlastníka, aby se u téhož soudu do 30 dnů ode dne doručení písemně vyjádřil, zda uplatňuje u nemovitostí ku převzetí určených své právo podle § 11 z. z., jinak že se bude míti za to, že souhlasí se zamýšleným převzetím. Toto vyzvání musí se státi zvláštním soudním výměrem, který se doručí vlastníku spolu s oznámením Pozemkového úřadu.
III. Vyjádření vlastníka soud pak dodá Pozemkovému úřadu bez usnesení. Z toho se podává závěr, že proti vyzvání nepřísluší vlastníkovi žádného opravného prostředku pořadem práva (jak výslovně je řečeno v odst. 4 tohoto §). V řízení správním ovšem možno se brániti proti nároku Pozemkového úřadu na přejmutí nemovitostí, najmě je možno uplatňovati námitku, že ony pozemky zabrány nejsou.133 Toto je zcela důsledné, neboť o záboru nerozhoduje soud, leč správní úřad.
§ 32. Význam poznámky zamýšleného převzetí.
I. Poznámka zamýšleného převzetí má význam poznámky zamýšleného odepsání pozemku dle § 3 odst. 3 zák. ze dne 6. února Studie druhá § 30.
§ 2 n. z. o vyrozumění vlastníka (k tomu srov. § 31 n. z.). Z těchto ustanovení je patrno, že vlastník musí státu ustoupiti.
b) Dalšími osobami jsou osoby hospodařící na přejímaných nemovitostech. Toto je patrno z ustanovení § 12 n. z., neboť jim doručovati jest výpověď. Ale z předcházejícího oddílu víme, že osoba fakticky hospodařící nemusí býti totožná s osobou, mající povinnost hospodařiti řádně. Případy takové divergence jsou dány v těch případech, kde plnění proti státu jest bezúčinné. Ale o těchto plněních víme taktéž, že stát nemůže k nim přihlížeti a že musí přihlížeti k subjektu hospodaření tak, jako by se plnění nebylo stalo (viz str. 131), z čehož se nám však podává závěr, že stát může považovati za hospodařící osoby pouze ony, které mají též povinnost hospodařiti řádně. Omezení toto je obrátiti i na vlastníka: vlastník Je jen potud subjektem této povinnosti, pokud je jeho vlastnické právo proti státu účinné (§ 7 z. z. pův. znění).
c) Výklady tyto mají zapotřebí poněkud doplnění. Nejen tyto osoby, ale všechny ostatní osoby, pokud dle záborového a náhradového zákona nejsou vyňaty, jsou povinny ustoupiti Státu. Ale mezi osobami, jmenovanými v předcházejících dvou odstavcích, a osobami těmito je rozdíl: ony osoby musí ustoupiti státu, ačkoliv jsou dle občanského práva, chráněny, tyto osoby však musí ustoupiti, poněvadž jich hospodaření je bezprávné, neboť tímto hospodařením porušují nějakou povinnost právním řádem jim uloženou (osoby prvého druhu žádné povinnosti neporušují). Proto musí ustoupiti státu pouhý držitel, který není vlastníkem, z téhož důvodu, z něhož musí ustoupiti vlastníku. Proto musí ustoupiti státu i držitel bonae fidei, poněvadž stát, převzav pozemek, může se k němu táhnouti z důvodu § 369 obč. z. Tyto osoby nelze nazvati subjekty povinnosti, aby strpěly přejímání pozemků státem, poněvadž stát se k nim netáhne z důvodů § 5 z. z. a §§ 1—34 n. z., ale z důvodu ustanovení občanského práva. Z toho se tedy podává,, že Pozemkový úřad měl hy se domáhati vydání půdy žalobou a to bud reivindikací (§ 369 obč. z.), anebo konfesorní (§ 523 obč. z.), ale Pozemkový úřad je zúčastněn privilegia dv. dekr. ze dne 14. března 1806 č. 758 sb. z. s., poněvadž je správním úřadem, následkem čehož může naříditi odnětí pozemku v řízení správním,134 ale osoba, která namítá, že jí přísluší právní ochrana, která zábor vylučuje, může se bránit pořadem práva (§ 31 n. z.), pak ovšem otázka rozhodnutí přechází zúplna na soud. Případ tento může nastati jedině tehdy, když někdo jiný tvrdí, že mu přísluší vlastnické právo, proto zcela správně mluví § 31 n. z. jen o žalobě vlastnické.135 Kdo ustupuje státu?
d) Mezi oběma těmito případy jsou ony, kde plněno bylo, ale stát dle § 7 z. z. původního znění neuznává tohoto plněná, kdy plnění je proti státu bezúčinné a kdy stát táhne se k nemovitosti tak, jakoby byla součástí souboru (případ zcizení a dělení), anebo k nárokům osoby třetí nepřihlíží, ač věc je součástí souboru (případ zavazení). V tomto případu je sice osoba tato — dle obvyklé mluvy — oprávněna hospodařiti na tomto pozemku, ale stát k jejímu hospodaření nemá přihlížeti. Osoba tato vzhledem na stát, provádějící svým orgánem — Pozemkovým úřadem — pozemkovou reformou nemá žádného nároku na to, aby mohla býti ponechána v hospodaření, následkem toho nemá ani nároku na výhody hospodařící osoby dle §§ 1—34 n. z. Neustupuje státu z důvodu § 5 z. z., ale z důvodu § 7 z. z. původního znění. Omezujeme-li však hledaný subjekt jen ustanovením § 5 z. z., shledáváme, že zmíněné osoby, hospodařící bez souhlasu Pozemkového úřadu, nejsou subjektem zmíněné povinnosti a že jest je čítati v okruh oněch ostatních osob, které jsou generálně určeny svojí negativní povinností, o níž jsme mluvili v odstavci předcházejícím. Ale od oněch osob liší se opět tím: ony osoby hospodaří bezprávně vzhledem na každého vlastníka, tyto osoby vzhledem na vlastníka hospodaří dle práva, ale stát z nedostatku náležitostí § 7 z. z. k tomu nepřihlíží. Potáhne se tedy stát k takovým pozemkům, nikoliv z důvodu žaloby reivindikační a negatorní, ale z nedostatku náležitostí § 7 z. z., a toto určuje se jedině v řízení správním. Proti tomuto výroku správnímu nelze odporovati žalobou dle § 31 n. z., neboť vlastnictví třetí osoby se uznává, ale nepřihlíží se k němu.136
Máme tedy čtyři druhy osob, které jsou přejímáním postiženy: z nich jsou subjekty povinnosti ustoupiti státu osoby jmenované sub a) b), k nim se blíží osoby uvedené sub d), poněvadž státu ustupují z důvodu ustanovená záborového zákona, ale ne z důvodu § 5, leč 7 z. z.; osoby, naznačené sub c), musí státu ustoupiti z toho důvodu,, že se stál stává vlastníkem. Tím se nám podařilo přesně omeziti subjekty této povinnosti.
K tomu je podotknouti; ustupuje-li státu vlastník jako takový, mluví zákon prostě o převzetí (§ 26 n. z.), ustupuje-li hospodařící osoba, nazývá tuto okolnost skutečným převzetím (§ 12 n. z.). Poněvadž v prvém případu jde o knihovní vklad, lze snad mluviti o knihovním převzetí. Studie druhá § 32.
1869 č. 18 ř. z. a poznámky vyvlastnění dle § 20 zák. ze dne 18. únor 1878 č. 30 ř. z. (§ 9 n. z. — viz níže ad II. a III.). Dále je nutným předpokladem pro vklad práva vlastnického pro stát (viz dále § 33), po uplynutí třicetidenní lhůty od zápisu této poznámky jsou vyloučeny žaloby vlastnické proti státu a proti osobám, jimž se dostalo nemovitostí těch přídělem (§ 31 n. zák. — viz níže ad IV.), není-li dosud do knih vložena poznámka záboru, může býti dána hospodařící osobě výpověd jen po zápisu poznámky zamýšleného převzetí (§ 23 n. zák. — viz dále § 35), jen po zápisu poznámky je možno dáti výpověď nájemci nebo osobě oprávněné ke služebnosti bytu (§ 21 n. zák. — viz níže § 33).
II. Poznámka zamýšleného převzetí má stejný význam jako poznámka vyvlastnění (§ 9 n. z.). Tato poznámka je uvedena v § 20 žel. z. vyvlastňovacího ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z. Poznámka vyvlastnění odnímá veřejnou víru knihám pozemkovým do té míry, že nikdo nemůže se omlouvati neznalostí té okolnosti, že pozemek má býti vyvlastněn. V našem případu značí pak, že nikdo nemůže namítati, že nabyl práva k pozemku přejímanému, spoléhaje na knihovní stav a že má nyní státu ustoupiti. Ale v tomto směru nemá poznámka valného významu, neboť co do záboru neplatná veřejná víra knih pozemkových (§ 16 z. z.) a bez schválení Pozemkového úřadu jsou právní jednání proti státu bezúčinná (§ 7 z. z. starého znění), po př. jsou vůbec neplatná (§ 7 z. z. nového znění). Udělí-li však Pozemkový úřad po provedené poznámce svůj souhlas k právnímu jednání, které odporuje zamýšlenému převzetí, jest Pozemkový úřad tímto svolením vázán (arg. § 28 n. z.).137
III. Přejímá-li Pozemkový úřad jen část knihovního tělesa, má poznámka zamýšleného převzetí význam a) poznámky vyvlastnění, b) poznámky zamýšleného odepsání nemovitostí (§ 9 n. z., § 3 odst. 3 zákona ze dne 6. února 1869 č. 18 ř.)138 O prvém významu bylo již promluveno, zbývá ještě promluviti o tomto druhém významu. Poznámka zamýšleného odepsání nemovitosti má jen význam, že pozdější nabytí knihovního práva na knihovní těleso nemůže býti bezbřemennému odepsání na závadu, to má již větší význam, neboť vztahuje se i na práva, kterých někdo nabyl po provedené poznámce se svolením Pozemkového úřadu. Na př. práva zástavního se nabude se svolením Pozemkového úřadu před odepsáním, ale po provedené poznámce zamýšleného převzetí, pak nemůže dle § 3 odst. 3 cit. zákona, z r. 1869 knihovně oprávněný ničeho namítati proti provedenému odepsání přejímané částice, najmě nemůže se domáhati poměrného odškodném z náhradového obnosu po rozumu § 9 z. z. Pokud se týče Poznámka zamýšleného převzetí.
věřitelů knihovních předcházejících poznámce zamýšleného převzetí (§ 11 n. z.), O tom viz níže § 36.
IV. Největší význam poznámky zamýšleného převzetí spočívá ve zmíněném již ustanovení § 31 n. z. Ustanovení toto zní »Po uplynutí 30 dnů od výkonu poznámky zamýšleného převzetí nelze se domáhati žalobou uznání práva vlastnického k nemovitostem převzatým ani vůči státu ani vůči osobám, jimž se dostalo nemovitostí těch přídělem. Nerozhoduje při tom, zda proveden byl ihned po uplynutí této lhůty vklad práva vlastnického čili nic.«
V § 30 této studie zmínili jsme se o tom, které osoby mohou podávati tuto žalobu. Výklady tyto musíme nyní poněkud doplniti. Poznámka zamýšleného převzetí může směřovati jedině proti t. zv. knihovnímu vlastníku (§ 94 č. 1 kn. ř.) a nikoliv proti t. zv. naturálnímu vlastníku. Knihovní vlastník nemůže se domáhati uznání svého vlastnictví, poněvadž Pozemkový úřad, dožaduje se poznámky zamýšleného převzetí, uznává právě jeho vlastnictví. Zbývá tedy naturální vlastník, jenž nabyl vlastnického práva, ale dosud do knih zapsán není. Případy takového naturálního vlastnictví jsou: a) okkupace opuštěných pozemků, neboť i pozemek v knihách pozemkových možno opustiti a tím dáti možnost osobám třetím, aby se pozemku toho zmocnily; opuštění němí zcizením, a proto je dovoleno a nespadá pod ustanovení § 7 z. z. nového znění,139
b) pozemky vyvlastněně přecházejí pouhou expropriací do vlastnictví státu, země, chce nebo jiné osoby (§ 365 obč. z., § 9 lit c. min. nař. ze dne 14. září 1854 č. 238 ř. z., §§ 98, 103 hor. zák. ze dne 23. května 1854 č. 146 ř. z., §§ 19, 34 zák. z 18. února 1878 č. 30, § 1 zákona z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n., § 31 zák. čl. LV. 1868 platného na Slovensku).140 Bude-li tedy poznámka zamýšleného převzetí dle § 9 bez omezení vložena na celé knihovní těleso, ač část mezi tím expropriací přešla do vlastnictví osoby třetí, bude musiti nový vlastník nicméně lhůtu tuto dodržeti a žalobu dle § 31 podati, poněvadž jinak jeho právo zaniká a záleží jen na dobré vůli Pozemkového úřadu, zda chce uznati expropriaci a intabulaci dovoliti.
c) nabytí vydržením následkem 30, po př. 40letého skutečného držení §§ 1468—1477, 1498 obč. z.141 Studie druhá § 32, 33.
Tyto osoby ad a)— c) jmenované musí podati do 30 dnů od provedené poznámky zamýšleného zcizení žalobu na uznání svého vlastnického práva. Žalobní petit jídle na uznání vlastnického práva, nikoliv na vydání věci. Žaloba »na uznání vlastnického práva« může býti dvojí: žaloba na zjištění, že Y je vlastníkem sporné věci, anebo žaloba o vklad žalobcova práva do knih pozemkových (§§ 32 lit. b 38 lit. a. kn. ř., § 1498 obč. z.142 Randa, 1. c. o této žalobě (na plnění) praví: »aby mu bylo přiřknuto právo vlastnické«, zákon náhradový však mluví v § 31 o »uznání«, a tu jsme právě na rozpacích, máme-li toto uznání pojímati jako »přiřknutí« či jako zjištění dle § 228 c. ř. s. Obojí názor je možný. Žaloba o zjištění může býti podána i proti Pozemkovému úřadu, kdežto žaloba o přiřknutí bude moci býti podána jen proti knihovnímu vlastníku, poněvadž jedině on je legitimován vydati listinu vkladní, která má býti suplována rozsudkem vydaným dle žalobní žádosti. Při žalobě o zjištění dostačí odvolání na poznámku zamýšleného převzetí, a soud nemůže požadovati další náležitosti dle § 228 c. ř. s. Tím je také změněno poněkud ustanovení § 228 c. ř. s. pro tento speciální případ.
Jen tyto osoby mohou se domáhati uznání svého vlastnického práva proti knihovnímu vlastníku a státu, nikoliv však osoby, kterým plněno bylo bez schválení Pozemkového úřadu dle § 7 z. z. původního znění. Jak výše jíž bylo řečeno, osobám takovým Pozemkový úřad nepopírá jich vlastnického práva, ale neuznává ho, proto žaloba o uznání vlastnického práva dle § 31. n. z. nemá žádného významu. To tím více, poněvadž může přijíti v úvahu jedině určovací žaloba proti Pozemkovému úřadu, ježto soluční jednání musilo býti do 9. dubna 1921 provedeno; nebylo-li provedeno, je plnění neplatné a trestné (zákon ze dne 11. března 1921 č. 108 sb.) a tudíž žaloba o plnění vyloučena.
V. Byla-li žaloba zavčas podána a zvítězí-li žalobce na základě rozsudku jakéhokoliv (§§ 390, 395, 396 c. ř. s.), má to ten následek, že vysouzená nemovitost vystupuje ze souboru dotčených zabraných nemovitostí a musí býti na základě tohoto rozsudku vymazána z příslušné vložky a zapsána vlastníku do nové vložky. Tento případ nastává tehdy, vysoudí-li se pouze část knihovního tělesa. Z toho se nám však podávají i důvody pro zjištění toho případu, vysoudí-li se celé knihovní těleso. V tomto případu provede se zápis nového vlastníka na listu B, ale zároveň se musí poznámka převzetí z knih vymazati z moci úřední. Bylo-li mezi tím vloženo vlastnické právo pro stát nebo pro osobu třetí (§§ 26, 28 n. z.), nutno tento vklad vymazati.
VI. Opačný případ je ten, že žaloba nebyla podána do 30 dnů po provedené poznámce zamýšleného převzetí; tím je prekludováno jakékoliv žalobě vlastnické proti státu neb nebyvateli dle § 28. Vlastník zmíněnou knihovní poznámkou svého vlastnického práva Poznámka zamýšleného převzetí.
nepozbývá a také může až do převzetí státem býti žalován kteroukoliv osobou třetí o uznání práva vlastnického. V tom směru právní poměr mezi dosavadním knihovním a naturálním vlastníkem se nemění, ale stát může se k nemovitosti táhnouti právem vlastnickým, třebas osoba třetí tuto nemovitost vysoudila na knihovním vlastníku žalobou, podanou však po uplynutí zmíněné lhůty. Toto tvrzení je důsledkem poslední věty § 31 n. z. Tento účinek poznámky byl zaveden z toho důvodu, aby proti státu nemohly třetí osoby nastupovati se svými nároky vlastnickými. Má tedy poznámka zamýšleného převzetí po uplynutí třicetidenní lhůty do jisté míry význam jako vklad po rozumu § 1500 obč. z. (cf. dv. dekr. 27. března 1846 č. 951 sb. z. s.), ale jen v tom případě, když na základě této poznámky proveden byl vklad práva vlastnického dle § 26 nebo § 28 n. z. Byla-li však vymazána, nemá toho významu.
VII. Nebylo-li tedy vydržení dosud vykonáno, přetrhuje se lhůta vydržecí touto poznámkou, ale nová lhůta počíná běžeti teprve od vkladu práva vlastnického dle § 26 a 28 n. z. Od poznámky zamýšleného převzení běží lhůta vydržecí, nebyl-li vklad proveden do konce vydržecí lhůty (viz násl. paragraf). Byla-li poznámka vymazána dle § 7 n. z., nenastalo žádné přetržení vydržení a vydržení běží dále. Trvání této poznámky není omezeno časově, a tak může si stát touto poznámkou zabezpečiti absolutní ochranu záboru proti všem osobám třetím (s výjimkami) uvedenými v § 28 n. z.).
VIII. Byla-li v knihách zapsána poznámka zamýšleného převzetí, může Pozemkový úřad žádati, aby pro stát bylo vloženo právo vlastnické. Lhůta žádná stanovena není. Vklad může se učiniti ihned po provedené poznámce zamýšleného převzetí, najmě nemusí se vyčkati zmíněné třicetidenní lhůty pro preklusi žalob vlastnických (arg. § 31 n. z.), dále není zapotřebí výpovědi hospodařící osobě dle § 12 a násl. n. z. Vklad nemusí býti zapsán do určité doby od provedená zápisu poznámky zmíněné a proto jest vydržení (§ 1478 obč. z.) i proti poznámce zamýšleného převzetí propustiti.143 Tím máme stanovenu nejzazší lhůtu pro vklad práva vlastnického pro stát. Tato usucapio libertatis fundi — jak možno s korekcí latinské terminologie říci — je možná jen co do části souboru a nikoliv pro soubor celý. Soubor jako celek zůstává podroben záboru a tím i poznámce zamýšleného převzetí, součástky jeho mohou vydržením práva vlastnického býti vyloučeny ze souboru.
§ 33. Knihovní převzetí půdy zabrané státem.
I. Dle § 26 nabývá stát práva vlastnického vkladem jeho do knihy pozemkové. Nutným předpokladem tohoto vkladu je zápis poznámky zamýšleného převzetí. Poznámka, Studie druhá § 33.
tato nabývá ihned moci práva, jakmile byla zapsána do knih pozemkových, není třeba doručiti vlastníku usnesení, jímž se povoluje zápis poznámky zamýšleného zcizení (§§ 123 č. 1, 125 kn. ř.). Moci práva nabývá ihned proto, poněvadž proti usnesení tomuto není propuštěn žádný opravný prostředek (§ 3 odst, 4 n. z.)144
Není však nutno, aby stát složil náhradní obnos k soudu (§ 47 n. z.) ani v tom případu, jde-li o převzetí za náhradu145 (arg. § 29 n. z.), aniž je k tomu třeba svolení třetí osoby, která jinak schvaluje disposice vlastníkovy (§ 30 n. z.).
II. Převzetí znamená knihovní vklad práva vlastnického pro československý stát, čili jinými slovy, nabytí vlastnického práva dle ustanovení záborového a tohoto náhradového zákona na základě vkladu do knihy pozemkové (§ 431 obč. z.). Vlastnického práva nabývá se bez zřetele na osobu předchůdcovu a bez zřetele na to, zda půda převzatá byla zabrána čilí nic, neboť poznámka zamýšleného převzetí vylučuje po uplynutí třicetidenní lhůty veškeré žaloby vlastnické proti novým nabyvatelům. Dle obvyklé nomenklatury možno v tomto případu mluviti o nabývání originárním.146 Tímto rozšiřuje se ustanovení § 431 obč. z., které platí jen co do derivativních způsobů nabývacích, i na originární způsoby nabývání.
Proti našemu tvrzení, že převzetí dle § 26 n. z. je originární nabytí vlastnictví, lze uvésti § 1 z. z., že zabrané pozemky musily býti ve vlastnictví toho, jenž státu ustupuje, ale přejímající stát nebo osoba třetí neodvozují svojí aktivní legitimace k vlastnické žalobě z té okolnosti, že knihovní předchůdce byl vlastníkem, t. j. byl aktivně legitimován k žalobě vlastnické, ale z toho, že do knih byla zapsána poznámka zamýšleného vlastnictví, která uplynutím třicetidenní lhůty vyloučila jakoukoliv žalobu proti státu, převzavšímu řečenou nemovitost. Poznámka povoluje se bez souhlasu vlastníkova a bez jeho disposice.
Toto tvrzení vyžaduje však korektivy. Definitivně nabývá stát vlastnictví po uplynutí třicetidenní lhůty; provede-li se však vklad pro stát před uplynutím této lhůty, je až do uplynutí jejího nejisto, zda stát nabude práva vlastnického tímto vkladem. Máme tedy určitou lhůtu pro plný význam této poznámky zamýšleného převzetí. Z toho důvodu bude se odporučovati, aby v případech méně jasných Pozemkový úřad přejímal knihovně pozemky teprve tehdy, až uplyne zmíněná lhůta. Stát nabývá uplynutím této lhůty a vkladem vlastnického práva definitivní ochrany reivindikační. Jeho Knihovní převzetí zabrané půdy.
správní posice je zcela jiná než předchozího knihovního vlastníka. Nemůže se zde dovolávati toho, že stát je chráněn v tomto připadla jako každý bezelstný nabyvatel dle § 431 obč. z., poněvadž na dobré víře státu nesejde a stát nenabývá zde v důvěře v knihy veřejné. Není proto připuštěn důkaz, že stát nenabyl práva v důvěře v knihy veřejné.
III. Ke vkladu vlastnického práva vyžaduje se listiny vkladní. Listinou vkladní může býti též výrok správního úřadu (§ 33 lit. d) kn. ř.), jenž je soudně vykonatelný.147 Dle § 26 kn. ř. musí se žádostí o vklad předložen býti v originále výměr Pozemkového úřadu, že stát přejímá vlastnictví k dotčeným nemovitostem. Listina tato, obsahující výrok Pozemkového úřadu, musí býti opatřena pečetí úřední a podpisem přednosty nebo zmocněného zástupce (dv. dekret z 19. dubna 1799 č. 466 sb. z. s.), není však zapotřebí legalisace tohoto podpisu; přirozeně nemůže se vyžadovati vkladní doložky po rozumu § 32 lit. b). Z ustanovení § 26 kn. ř. jde najevo, že vkladní listina. tato musí obsahovati nemovitosti, o něž jde, a dále důvod právní — t. j. normu — o níž se, tento způsob vkladní listiny opírá. Taková tabulární listina je úplné novum v našem právním řádu, poněvadž dosud jsme znali vklad vlastnického práva nabytý derivativně, a zde jde o vlastnické právo, nabyté originárně. Z toho důvodu nejsou ustanovení o veřejných listinách jen tak použivatelná v našem případě; musíme právě §§ 33 a 38 kn. ř., jakož i §§ 432 a násl. obč. z. doplniti ustanovením dle § 26 n. z.
Soud zkoumá tuto žádost jako kteroukoliv jinou žádost co do formálních i materiálních náležitosti listiny vkladní, co do vykonané poznámky zamýšleného převzetí zkrátka má zkoumati všechny okolnosti, uvedené v § 94 kn. ř., a není snad omezen co do zkoumání dle posledního odstavce řečeného ustanovení. Neshledá-li žádných závad, povolí vklad pro stát Československé republiky s odvoláním se na § 1 z. z. a § 26 n. z.148 Tím je přechod vlastnického práva na stát vykonán a vklad tento po uplynutí zmíněné třicetidenní lhůty není naříkatelný dle § 61 a násl. kn. ř., proto je zcela na místě, aby se zvláštním způsobem vyznačil tento vklad v knihách pozemkových.
Pokud se týče zkoumání knihovního stavu, je snad vhodno podotknouti, že soud bude zkoumati, zda příslušná poznámka zamýšleného převzetí do knih byla vepsána a zda označení nemovitostí odpovídá knihovnímu stavu označení dosavadního vlastníka v listině obsaženo ani býti nemusí, ale označen musí býti »důvod«, t. j. normy, o něž se tento vklad opírá, a tím jsou zákonné Studie druhá §§ 33, 34.
normy zákona záborového (§§ 1, 5) a zákona náhradového (§ 26), dále odvozené normy: výrok Pozemkového úřadu, obsažený v této tabulární listině, a poznámka zamýšleného převzetí. Z toho důvodu bude se musiti vkladní listina odvolávati na tuto poznámku, aby tak určen byl nesporně vztah tohoto vkladu s onou poznámkou. Je-li tento vztah jinak z listiny patrný, nemusí býti ještě nad to formálně vytčen.
IV. Stává-li se stát vlastníkem, znamená to, že má proti všem osobám nárok, aby byl ponechán v pokojně držbě a mohl věci díle své libosti užívati v mezích práva, ostatní pak osoby jsou povinny zdržeti se jakéhokoliv zásahu na dotyčnou věc, pokud vlastník nemá povinnosti, aby tento zásah strpěl. Zákon praví, že »dnem výkladu práva vlastnického přecházejí držení, užitky a nebezpečí — na stát« (§ 29 n. z.). Toto znění je poněkud objasniti. Držba značí, že někomu přísluší právní ochrana dle § 339 obč. zák., jejímž předpokladem je pokojná držba věci, ř. j. pokojné užívání věci k vlastním účelům, čili převedeno na základní pojem povinnosti: druhé osoby chovají se tak, jako by byly povinny nerušiti osoby jiné v užívání nějaké věci, z toho se pak podává povinnost, že osoby tyto nesmí svémocně toto své chování měniti (svémocné rušení § 339 obč. z.). Subjektem této povinnosti může býti i vlastník dotčené věci. Změna vlastnictví nepřivádí změnu držby, ale Pozemkový úřad může naříditi vyklizení pozemku dosavadním držitelem (po př. dle ustanoveních o výpovědi § 12 n. z.) a ujmouti se držby jménem státu. Tímto aktem nabývá stát po rozumu § 339 obč. z. držby pokojné a možnosti užívati těchto pozemků buď sám, anebo prostřednictvím jiných. Zápisem nabývá stát nároku na držbu, ale nikoliv držby samotné.
Přechod užitků je vázán výpovědními lhůtami a proto možno říci, že stát nabývá vkladem jako takovým jen oněch užitků, které přísluší vlastníku na statku přímo nehospodařícímu (pachtovné, nájemné atp.). Obratem držba a užitky chtěli patrně redaktoři vyjádřiti to, co v římském právu označovalo se jako commodum rei (§ 3 inst. 3, 23, 1, 10 D 50, 17).149 Dosavadní uživatel byl bonae fídei possessor (§ 329 obč. z.) a náleží mu všechny užitky, které až do dne vkladu oddělil, jakož i užitky civilní zapravené, které byly splatné přede dnem vkladu (§ 330 obč. z.). Užitky posléze jmenované jsou různé peněžité renty, které s převzatým pozemkem souvisí jako reální právo (§ 1 z. z., § 29 n. z.). Přechod nebezpečí znamená, že stát stíhá každé zhoršení věci vlastníkem nezaviněné, a že stát je povinen platiti náhradový obnos, i když objekt se mezitím značně zhoršil. Máme tedy obratem »držení, užitky a nebezpečí« vyjádřenu řeholi římského práva: cuius periculum eius est commodum, Knihovní převzetí. Nabytí vlastnictví podle § 28 n. z.
a to celkem konformě s její formou v našem právu (§ 1048 obč. z.), neboť vklad nemovitostí zastupuje tradici u nemovitosti. Modifikace jsou dány tou okolností, že není v našem případu dáno derivativní leč originární nabývání práva vlastnického.150
V. Doposud jsme mluvili jen o knihovních objektech, ale nesmíme zapomínati, že do souboru mohou patřiti též objekty neknihovní. K tomu je zapotřebí, aby tabulární listina, mající náležitosti §§ 432 a 433 obč. z., uložena byla u soudu (§ 434 obč. z.), u něhož se vedou knihy nedeskových pozemků oné katastrální obce, v jejímž obvodu leží ona nemovitost (§ 24 III. nov. nař. ze dne 26. března 1916 č. 87 ř. z.).151 Ale uložení u soudu není chráněno veřejnou vírou jako zápis do knihy pozemkové a nemůže tomuto uložení předcházeti poznámka zamýšleného převzetí. Z toho důvodu domnívám se, že nelze v tomto případu mluviti o originárním nabytí státem, nýbrž jen o derivativním, že stát je tudíž vystaven všem útokům, jimž vystaven byl jeho předchůdce. Pro malý praktický význam se o tomto případu dále nešíříme.152
§ 34. Nabytí vlastnictví dle § 28 n. z.
Několikráte uváděný § 28 prvý odstavec n. z. zní takto: »Rozhodl-li Pozemkový úřad již dříve o přídělu, směně nebo zcizení převzatých nemovitostí do vlastnictví osob jiných, není potřebí provésti dříve příslušný vklad práva vlastnického pro stát, a soudy převedou na návrh Pozemkového úřadu právo vlastnické přímo na nabyvatele Pozemkovým úřadem jim označené.« Zákon nazývá osobu, dosáhnuvší vlastnictví dle § 28 n. z., nabyvatelem, a tuto terminologii zachováme i my a budeme v následujících řádcích užívá ti slova »nabyvatel« jako terminus technicus pro vlastníka dle § 28 n. z. Rozebereme-li přesně toto ustanovení, shledáme, že obsahuje vlastně dva právní předpisy.
A. Citované zákonné místo mluví o přídělu, směně nebo zcizení. Směna a zcizení spadají však pod význam zcizení v širším Studie druhá §§ 34, 35.
slova smyslu. Zcizení pak v širším slova smyslu užívá § 7 z. z. 153 Dle znění § 28 musilo býti příslušné právní jednání vlastníka zabraných nemovitostí schváleno před knihovním převzetím před poznámkou nebo po poznámce zamýšleného převzetí (srov. výše str. 119). Tato část § 28 n. z. má jen potud význam, že o vklad na základě takového právního jednání bylo žádáno jedině po povolené poznámce zamýšleného převzetí. (Žádosti, podané před povolenou poznámkou zamýšleného převzetí jest posuzovati dle § 7 z. z.) Soud musí vyhověti řádně instruované žádosti, knihovním pak odepsáním zcizených nemovitostí vystupují tyto ze souboru zabraných nemovitostí, ač poznámka zmíněná je zapsána. Tato část ustanovení § 28 n. z., která se zmiňuje o zcizení, vztahuje se hlavně na ta zcizení, k nimž Pozemkový úřad bez výhrady svolil, anebo aspoň si nevyhradil ponechání pozemků v souboru, který má býti převzat.
Máme zde tedy pravidelné nabytí vlastnictví vkladem na základě nějakého právního jednání mezi nabyvatelem a zcizovatelem a není důvodu, proč bychom měli na tento případ jinak pohlížeti, než na jakékoliv nabytí na základě smlouvy nabyvatelovy s dosavadním vlastníkem. Je to případ derivativního nabytí vlastnictví (§§ 423, 424, 431 obč. z.), a budeme i na náš případ takto pohlížeti. Poznámka zamýšleného převzetí nemá zde proti nabyvateli prekluse žaloby vlastnické. S tím také souhlasí úplně znění § 31 n. z., kde je výslovně řečeno: »ani vůči států, ani vůči osobám, jimž se dostalo nemovitostí těch přídělem.« Tak i dle výslovného znění § 31 n. z. je žaloba vlastnická v našem případu propuštěna na nabyvatele. Z toho se dále podává, že takový nabyvatel není zúčastněn privilegií výpovědních a ostatních, které má stát nebo osoba dostavší půdu přídělem, proto také neplatí zde odstavec druhý § 28 n. z. O směně zvláště viz dále § 35 I.
B. Osoba, které byla půda přidělena dle zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb., má postavení podstatně jiné. Neodvozujeť svého práva vlastnického od svého předchůdce, ale opírá se o přiděl půdy. Nebylo zde jednáno s ustupujícím vlastníkem, ale stát rozhodl, že nabyvateli se má dostati půdy přídělem. Proto je zcela vhodno, že takovému nabyvateli se dá stejné postavení se státem, poněvadž opírají oba své vlastnické právo o stejný správní akt, o stejnou skutečnost, je pak zcela nerozhodno, zapíše-li se do kmih pozemkových stát, nebo přímo osoba třetí. S tím souhlasí i zmíněný § 31 n. z., který výslovně dává nabyvateli přidělené půdy stejné privilegované postavení jako přejímajícímu státu.
Držitelem nestává se nabyvateli pouhou skutečností zápisu, zrovna tak, jako se jím nestává stát, ale Pozemkový úřad může úředním aktem uvésti nabyvatele v držbu, neučiní-li toho, může nabyvatel věc vindikovati (§ 366 obč. z.); svémocně se však v držbu uvázati nemůže (§ 339 obč. z.) Ustanovení §§ 35 a násl. žel. z. Výpověď. skutečné převzetí.
expr. jsou rázu singulárního, které nelze rozšiřovati na náš případ. Potud je jeho postavení slabší než státu.154
Přechod užitků upravuje se dle skutečného převzetí (srov. § 29 dle navrhovaného znění osnovy novely).
§ 35. Výpověď. Skutečné převzetí.
I. Hospodařící osoba, ať vlastník či nevlastník, ustupuje státu po výpovědi jí dané (§ 13 z. z.). Můžeme tudíž ve spojitosti promluviti o tom, jak ustupuje státu osoba hospodařící na souboru zabraných nemovitostí. Zákonný výraz pro tuto okolnost je skutečné převzetí.
Výpověď hospodařící osobě možno dáti po rozumu § 23 n. z.: a) když byla provedena v knihách poznámka záboru (§ 16 z. z.), anebo
b) poznámka zamýšleného převzetí (§ 3 n. z.), ale srov. § 19 n. z.155,
c) když vloženo bylo právo vlastnické pro stát (§ 26 n. z.) anebo pro osobu, které byla nemovitost přidělena neb směnou zcizena (§ 28 n. z.).
Výpověď možno dáti, provede-li se současně jedna z poznámek, uvedených ad a) b).156
K těmto případům je zapotřebí malého vysvětlení. Případu uvedenému ad c) musí předcházeti poznámka zamýšleného převzetí, až na případ směny. Směna může se státi bez zřetele na zamýšlenou pozemkovou reformu na každém zabraném majetku beze vší spojitosti s přejímáním půdy. Je proto zcela nepochopitelno, proč zcizení směnou je zde zvlášť jmenováno. Míří-li tím toto ustanovení na § 24 přídělového z., dlužno textování označiti za málo vhodné, poněvadž § 24 př. z. týká se přídělu půdy a nikoliv zcizení. Má-li však na mysli půdu nezabíranou, která se zcizuje dle § 24 př. z. směnou za půdu zabranou, je též výraz nesprávný, neboť zákon náhradový dle své preambuly vztahuje se jen na půdu zabranou. Máme zde zřejmý stylistický poklesek při redakci, a dosah tohoto ustanovení zůstává nám naprosto tajný. Dle mého mínění činila by praxe nejlépe, kdyby omezovala toto ustanovení na směny dle přídělového zákona a sice na rozsah směn dle § 24 př. z.
II. Výpověď znamená: a) jednostranné prohlášení věřitele vůči dlužníku, stanovící splatnost pohledávky, b) výpověď může dáti i dlužník a stanoviti tak buď splatnost nebo ukončení svého závazku (§ 1020, 1021 obč. z.), c) konečně značí výpověď ukončení nějakého právního poměru jednostranným prohlášením jedné strany Studie druhá § 35.
(§ 1114,1116, zde výpovědí míní se lhůta výpovědní cf. 1117 a 1120, 1158—1160 obč. z.). Blíže se těmito rozdíly nebudeme zabývati. Zpravidla mělo se za to, že vypověděti možno jen smluvní povinnosti a že jen při smlouvách možno mluviti o výpovědi v technickém slova smyslu.157 Přihlížíme-li však k tomu, že u každého právního poměru máme osobu povinnou a osobu oprávněnou a že právní poměr nemusí se vždy opírati o smlouvu, shledáváme, že není principiálního důvodu, proč omezovati výpověď jen na smluvní povinnosti.
I v našem případu je výpověď tohoto rázu. Pozemkový úřad má právo požadovati na vlastníku zabraných nemovitostí, by mu byly nemovitosti odevzdány, aby je mohl převzíti (§ 5 z. z., § 2 n. z.). Tento právní poměr je dán, jakmile nastal zábor, ale doba splatnosti této povinnosti je ponechána volnému uvážení Pozemkového úřadu. Náhradový zákon užívá výpovědi v technickém smyslu však jen pro ten případ; že osobě, hospodařící na zabrané půdě, stanovena byla doba splatnost, kdy nastává její povinnost, aby přestala hospodařiti na zabrané půdě a přenechala, hospodářské využitkování půdy státu. Toto stanovení splatnosti má na mysli náhradový zákon, když mluví o výpovědi.
Splatnost nenastává ihned prohlášením Pozemkového úřadu, ale určitou dobu po doručení prohlášení, a to nejméně 6 měsíců (§ 12 n. z. t. zv. doba výpovědní). Z moci úřední může Pozemkový úřad zkrátiti dobu výpovědní (t. j. lhůtu po dané výpovědi), jestliže na nemovitostech, jež mají býti převzaty, bylo úředně zjištěno špatné hospodaření, a když pro krátkost doby, ve které převzatá půda má býti přidělena, není záhodno uvaliti úřední správu (§ 13. n. z.).
III. Musíme si přesně uvědomiti poměr oznámení § 2 n. z. a výpovědi dle § 12 n. z. Oním stanoví se, že vlastník má ustoupiti státu na jednostranný jeho úkon převzetí dle § 26 n. z., touto doba, kdy osoba hospodařící má státu ustoupiti. Nenastane-li žádná změna hospodaření na zabraném a převzatém pozemku, není zapotřebí žádné výpovědi. Není proto výpovědi třeba, »rozhodl-li se Pozemkový úřad převzíti spolu s určitými nemovitostmi také závazky a práva ze smluv pachtovních« (§ 14 č. 4 n. z.), což ovšem platí jen pro ten případ, že na pozemku zmíněném nehospodařil sám vlastník, nýbrž pachtýř. Dále přirozeně není výpovědi třeba, »jestliže na nemovitostech ku převzetí určených hospodaří již osoby, jimž mají se pozemky tyto dostati přídělem.« (§ 15 n. z.) Samozřejmě na půdě státem obhospodařované výpovědi netřeba (§ 14 č. 1 n. z.). Výpověď hospodařící osobě.
Ustanovení §§ 12 a násl. jsou ustanovení podpůrná a platí jen tehdy, není-li mezi osobou hospodařící a Pozemkovým úřadem nic smluveno (§ 14 č. 2). V kladném případu rozhoduje úmluva mezi osobou hospodařící a Pozemkovým úřadem. O významu této úmluvy viz níže.
IV. Komu jest dáti výpověď? Z § 14 č. 3 n. z. jde najevo, že patrně jen osobám, které mají povinnost na zabraném majetku řádně hospodařiti (§ 6 z. z.). Výjimečná je výpověď dle § 21 n. z. Uvedené místo mluví sice jen o nájemcích a pachtýřích, ale němí příčiny, proč tuto rozlišovati mezi neoprávněncem nájemcem a mezi neoprávněným vlastníkem. Ostatně ustanovení toto je nesprávně konstruováno. Dle § 7 z. z. původního znění a § 6 z. z. zůstává subjektem povinnosti řádně hospodařiti zcizitel, pronájemce, propachtovatel, bylo-li jednáno bez schválení Pozemkového úřadu. Důsledně proto jemu se má doporučovati tedy i výpověď, ale § 14 č. 3 n. z. praví, že výpovědi není třeba; má toto ustanovení ráz trestní sankce. Konečně dlužno podotknouti, že dle nového znění § 7 z. z. celé ustanovení § 14 č. 3 n. z. je antikvováno, a proto je doručovati výpověď osobám, které jsou povinny dle § 6 z. z. na zabraných pozemcích řádně hospodařiti, což plyne právě z ustanovení §§ 6 a 7 z. z., neboť dle záborového zákona je »hospodařící osoba« jen ta, která má povinnost na něm řádně hospodařiti. Doručování této osobě je také zcela logické, poněvadž osoba tato musí se přesně dozvěděti, kdy tato její povinnost se končí, a je to také v zájmu státu, aby tento termín byl přesně stanoven.158
V. Jak se výpověď doručuje? Výpověď doručuje se hospodařící osobě a to do vlastních rukou (§ 18 odst. 2, § 4 n. z.) okresním soudem (nemusí vždy býti také soudem knihovním), v jehož obvodu jsou nemovitosti (§ 18 n. z.).159 Jsou-li nemovitosti výpovědí postiženě v obvodu několika soudů, jest příslušný ten okresní soud, v jehož obvodu má osoba hospodařící své řádně bydliště, jinak okresní soud, v jehož obvodu jest podstatná část nemovitostí (§ 18 odst. 1 n. z.). Příslušnost soudu bydliště není určena přesně. Patrně má se tomu rozuměti tak: je-li více soudů příslušno raititone rei sitae, je z těchto soudů příslušný onen, v jehož obvodu má hospodařící osoba své bydliště, nemá-li osoba tato v obvodu žádného soudu, příslušného ratione rei sitae, svého bydliště, je příslušným ze soudů, jinak již příslušných, onen, v jehož Studie druhá § 35.
obvodu leží podstatná část nemovitostí. Zákon praví, »podstatná« a nikoliv větší část nemovitostí a uvádí příkladem »dvůr a pod.«; z toho se dá souditi, že tím míní se středisko zemědělského závodu. Je-li závodů více, má patrně Pozemkový úřad právo volby mezi soudy jinak příslušnými.160
Soud nemůže zkoumati pravdivost údajů této výpovědi; má zkoumati jedině svoji příslušnost a pak předpoklady, uvedené v § 23 n. z. (zápis poznámky záboru nebo zamýšleného převzetí, vklad vlastnického práva pro stát atd.). Bylo by tedy snad vhodno, aby soud mohl na krátkou dobu naříditi rok k výslechu zúčastněných strany leč tomu odporuje ustanovení § 18 odst. 2 n. z.
Proti výpovědi je možný dvojí opravný prostředek:
a) v řízení správním
α) byla-li dána výpověď obvodovou úřadovnou k Pozemkovému úřadu bez odkládacího účinku (17 n. z.),
β) dal-li výpověď Pozemkový úřad k nejvyššímu správnímu soudu,
b) proti usnesení soudnímu o doručení výpovědi »k nadřízenému soudu«,161 tedy ke sborovému soudu I. inst. (§ 20 n. z.). Tento opravný prostředek je přípustný, »že nebylo šetřeno ustanovení tohoto (sc. náhradového) zákona.162
Máme-li stanoviti, kdy je přípustný prvý a kdy druhý opravný prostředek, musíme vymeziti »ustanovení náhradového zákona«. Ustanovení zákona náhradového týkají se mnohého, co s výpovědí nesouvisí. Porušení těchto povinností nebude patrně možno tímto rekursem uplatňovati. Budou to tedy asi jen ta ustanovení tohoto zákona, týkající se přípustnosti výpovědí. Ustanovení těchto není mnoho a lépe by bylo, kdyby v zákoně důvody rekursní byly vypočítány. Ve svém nynějším znění je § 20 n. z. jen důkazem pokleslé techniky legislativní.163 »Ustanovení tohoto zákona« redukují se na příslušnost soudu (§ 18 n. z.), že nebylo doručeno do vlastních rukou (§ 18 n. z.), že vypovězená osoba není osobou hospodařící po rozumu § 6 z. z. (arg. § 12 n. z. »osobám na něm hospodařícím«), Právní prostředky proti výpovědi. Vyhlášení výpovědi.
že nebyla provedena poznámka zamýšleného převzetí, záboru, po př. vklad vlastnického práva na převzaté nemovitosti (§ 23 n. z.) (dle osnovy novely dostačí žádost o poznámku). Nelze se brániti proti výpovědí rekursem soudním, že pozemek není zabrán; tuto námitku možno uplatňovati jen v řízení správním. Proti doručené výpovědi může si stěžovati pořadem práva jedině osoba hospodařící (§ 20 n. z.), tedy nikoliv vlastník. Proti zamítavému usnesení přísluší patrně stížnost též Pozemkovému úřadu, ač zákon přiznává opravný prostředek jen hospodařící osobě. Je to jen obvyklé opomenutí redakční, které osnova novely neopravuje.
V řízení správním lze uplatňovati námitky proti výpovědi z jiných než tuto vylíčených důvodů, a domnívám se, že opravný prostředek v řízení správním má tehdy místo, pokud není příslušný soud po rozumu § 20 n. z. K tomu je legitimována osoba hospodařící i vlastník.
Soudní rekurs nutno podati do 14 dnů ode dne doručení u soudu, výpověď doručivšímu, ke sborovému soudu I. instance, jenž rozhodne s konečnou164 platností v řízení nesporném165 (20 n. z.).
Vlastník jako takový o výpovědi má býti vyrozuměn. Náhradový zákon užívá sice obratu, že výpověď doručuje se také vlastníkovi, ale v jádře je to pouhé vyrozumění, neboť lhůta k vyklizení nemovitosti jde od toho dne, kdy doručena byla hospodařící osobě. Vlastníku dle kontextu § 18 odst. 2 není třeba doručovati vyrozumění do vlastních rukou. O doručení výpovědi hospodařící osobě vyrozumí soud úřad Pozemkový. Tu obsahuje § 18 odst. 2 velmi nepěknou stilisaci: »Soud doručí ihned výpověď Pozemkovému úřadu s označením dne doručení osobě hospodařící.« Pozemkový úřad sobě ničeho nevypovídá!
Výpověď, kromě výpovědi z bytu po rozumu § 21 n. z., uveřejní soud na soudní desce a na návrh Pozemkového úřadu uveřejní též v úředním listě. Vyhláška musí obsahovati:
1. Označení, že jde o výpověď danou státem za účelem skutečného převzetí (a contr. převzetí knihovního dle § 26 n. z.) dle § 13 záborového zákona,
2. označení nemovitostí, výpovědí postižených, podle jejich místního názvu (číslo parcelní?),
3. označení počátku a skončení doby výpovědní (§ 24 n. z.).
V tomto jediném případě je stanoveno v těchto zákonech řízení do jisté míry ediktální, což učiněno zajisté ze správného předpokladu, Studie druhá § 35, 36.
že jde v tomto případu o tak závažnou věc, kterou nutno správným řízením řádně zjistiti. Je proto litovati, že téže opatrnosti nebylo dbáno i při přejímání knihovním dle § 26 n. z. Ale toto netýká se tak přímo hospodářských poměrů, a proto zákonodárci neshledali za nutno se tím blíže zabývati, a důležitý účinek poznámky zamýšleného převzetí měl by býti doprovázen stejnou publicitou jako méně závažná výpověď.
VI. Je-li hospodařící osobou vlastník, může se výpověď sloučiti s vyrozuměním vlastníka o zamýšleném převzetí (§ 19 n. z.), což bude jen tehdy možno, když soud knihovní je současně soudem výpovědním. Jinak nutno učiniti vlastníku zvláštní oznámení o zamýšleném převzetí a zvláště mu doručiti výpověď.
Vlastníku doručuje se tedy a) soudem knihovním166:
1. oznámení o převzetí pozemku (§ 2 n. z.),
2. usnesení o provedené poznámce zamýšleného převzetí (§ 2 n. z., § 123 kn. ř.),
b) soudem výpovědním,
3. výpověď, je-li sám osobou hospodařící, anebo vyrozumění o výpovědi osobě hospodařící (§ 18 n. z.).
Osobě hospodařící, od vlastníka rozdílné, doručuje se pouze výpověď.
Dovolili jsme si podati stručný přehled ustanovení o tom, za jakých podmínek, komu a kým lze dáti výpověď. Nelze nakonec nepotlačiti úsudku, že náhradový zákon nestanovil přesných ustanovení, jak výpověď nutno dáti a jak konečně upraviti vzájemné nároky, ale zákon libuje si v nepřesných rčeních.167 Zákon má v prvé řádě formálně stanoviti právní povinnosti s úplnou jasností a přesností a dále — zákonodárce je i politikem — přihlížeti k tomu, quod ajequum et justum sit. Ale náhradový zákon zanedbal jak stránku formálně-právní, tak i materiálně-hospodářskou, řečenou maximou legislativní. Není naším úkolem zabývali se touto stránkou zákona a učinili jsme své povinnosti zadost, když jsme vytkli vady formálně-právní. VII. Zvláštní je výpověď, daná nájemci a osobě oprávněné ke služebnosti bytu po rozumu § 21 n. z. Předpokladem této poznámky je zápis poznámky zamýšleného převzetí.168 Nerozhoduje, zda byla nájemní smlouva zapsána do knihy pozemkové. Mimo to platí všeobecné a zvláštní předpisy o výpovědních lhůtách ke zrušení nájemného poměru. Vypovězená osoba.
§ 36. Právní postavení hospodařící osoby vypovězené.
I. Aby nám problém jasněji vynikl, budeme pojednávati o tom případu, kde jde o osobu rozdílnou od vlastníka. Jak již řečeno, výpověď nemá přímého vztahu s knihovním převzetím dle § 26 n. z., a proto není třeba dáli výpověď, má-li hospodařící osoba i nadále hospodařiti na přejatých nemovitostech. Podotknouti dlužno, že nemovitost úředně spravovaná je obhospodařována státem, a proto není zapotřebí pro skutečné převzetí dávati výpověď (§ 14 č. 1 n. z.). Může tedy ev. výpovědní lhůta býti zkrácena, jsou-li zde dány podmínky úřední správy, uvedené v § 13 n. z.
II. Při smlouvě pachtovní němí výpovědi zapotřebí, přebírá-li stát spolu s pozemky propachtovanými i smluvní povinnosti propachtovatelovy (§ 14 č. 4 n. z.), ale »zachovává se mu právo, kdykoliv později výpovědí zrušiti poměr pachtovní podle předpisů tohoto zákona bez zřetele na smlouvu pachtovní.« Tato výpověď je však jiného rázu než výpověď dle § 12 n. z. Stát zde vypovídá svoji smluvní povinnost, a proto o přípustnosti této výpovědi rozhoduje soud, který může zkoumati, zda lhůta výpovědní byla dodržena, či zda tato lhůta byla řádně zkrácena dle § 13 n. z. Je tedy jen výpovědní lhůta této smluvní povinnosti zvláštním způsobem stanovena, jinak je to výpověď pachtovní smlouvy dle občanského zákona.169
III. Musíme si uvědomili, že vklad práva vlastnického lze provésti dříve, než uplyne doba výpovědní, a dle § 29 n. z. má stát ihned nárok na držbu a ihned může se jí svým orgánem ujati. V tom je zdánlivě nesrovnalost, neboť výše jsme pravili, že v § 29 n. z. byla převzata řehole právní: cuius periculum, ejus est commodum rei. Stát stává se držitelem, pokud se držby ujme, poněvadž dle obecného názoru při pachtovaných pozemcích má vlastník t. zv. držbu věci (§ 312 obč. z.) a pachtýř t. zv. držbu práva (§ 313 obč. z.170 může tedy stát i před uplynutím lhůty nabýti držby věci, kdežto hospodařící osoba zůstává i nadále v držbě práva.171 Užitky přísluší hospodařící osobě až do konce výpovědní doby (lhůty), ale Pozemkový úřad může z důvodů § 12 h. z. výpovědní lhůtu zkrátiti (§ 13 n. z.). O přípustnosti rozhoduje se pořadem správním.172 Byla-li osoba hospodařící zapuzena dříve než lhůta uběhla anebo aspoň než byla zkrácena, dopustil se úřední orgán excessu a je z toho osobně práv.173 Studie druhá § 37.
Posice hospodařící osoby je velmi nejistá, neboť neurčité jsou důvody, z nichž zkrácena může býti výpovědní doba (lhůta) a nad to stížnost k nejvyššímu správnímu soudu nemá jako taková odkládacího účinku. To všechno jsou okolnosti, které mohou míti špatný vliv na řádné hospodaření. Policejní předpis § 13, jímž má býti hospodařící osoba doháněna k řádnému hospodařeni, je právního státu nedůstojný. Demokracie značí přece právní stát par excelence a předpisy policejní se nesrovnávají s tímto ideálem.174
IV. Případ mnohem komplikovanější je dán, hospodaří-li dvě osoby současně, každá z jiného důvodu, na př. vlastník a pachtýř nebo vlastník a oprávněný ze služebnosti, jak výše bylo dovoděno. V tomto případu musí se výpověď doručiti vlastníku jako osobě hospodařící, vedle toho též vyrozumění o výpovědi dané pachtýři nebo oprávněnému ze služebnosti. Každá pak hospodařící osoba počítá svoji lhůtu výpovědní od toho okamžiku, kdy jí doručena byla výpověď, a každá má proti, své výpovědi samostatnou stížnost dle § 20 n. z.
Zákon neustanovuje, jak doručovati výpovědi vice osobám hospodařícím z téhož důvodu společně (§ 1175 obč. z., § 825 obč. z.). Patrně se má doručovati každému zvláště a lhůta výpovědní skončí, až projde poslednímu z nich. Každý z nich má samostatnou legitimaci ke stížnosti díle § 20 n. z.
§ 37. Právní postavení státu a nabyvatele, převzavšího nemovitosti.
I. Stát vkladem vlastnického práva stává, se vlastníkem převzaté nemovitosti, t. j. každá jiná osoba je povinna zdržeti se jakéhokoliv nakládání s věcí, pokud se neprokáže, že vlastník je povinen snášeti.175 Máme-li určiti právní postavení státu, bude naším úkolem stanoviti, které závazky přejímá s knihovním převzetím nemovitosti.
S knihovním převzetím nemovitostí přejímá stát dosud nevypověděné závazky vlastníkovy proti osobě pachtýřově. Dle názoru výše odůvodněného vstupuje stát ve smluvní povinnosti svého předchůdce s tím však rozdílem, že může kdykoliv pacht vypověděti dle §§ 12 a 13 n. z. Nájemní smlouva přechází na Knihovní břemena při převzetí.
stát, pokud nebyla vypověděna již před vkladem po poznámce zamýšleného převzetí. Zákon praví v § 21 odst. 2 n. z.: »Všeobecné a zvláštní předpisy, vydané o výpovědních lhůtách k zrušení nájemního poměru, platí pro výpovědi dle odst. 1.« Tedy předpisy §§ 1116—1121 obč. z., dále §§ 560 c. ř. s. Důsledek toho je, že nutno Rozeznávati nájemní smlouvu do knih vloženou od neknihovní smlouvy. Tuto vypověděti může stát dle § 1120 obč. z., ať byla uzavřena na dobu určitou či neurčitou. Při oné má stát postupovati dle § 560 c. ř. s.: byla-li uzavřena na dobu určitou dle č. 1, byla-li pak uzavřena na dobu neurčitou, dle č. 2. Je-li výpověď vyloučena, nemůže ji dáti ani Pozemkový úřad (zákon ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb.). Totéž platí o služebnosti bytu.
Na stát přecházejí dále t zv. veřejno-právní břemena (§ 29. n. z.), t. j. dávky, jež byl každý vlastník dotčené nemovitosti povinen odváděti státu, zemím, okresům a obcím a pozemek tvoří garanční fond, že závazkům těmto se dostojí. Tyto závazky přecházejí na stát beze všeho omezení.176
Hypotéky a ostatní knihovní břemena zanikají knihovním převzetím, pokud stát neučiní návrhu na převzetí (§ 26 odst. 3). Závady tyto mají se vymazati z moci úřední a proto musí Pozemkový úřad návrh na převzetí učiniti současně se žádostí o vklad vlastnického práva. Dle náhradového zákona §§ 26 a 70 nemá stát knihovní závady zpravidla převzíti a mají se proto z knih vymazati, výjimku tvoří hypotéky ústavů, které dle zákona smějí poskytovati hypoteční úvěr pouze na sirotčí jistotu (§ 70 n. z.). Též servituty mají se zpravidla vymazati, ale zákon dává Pozemkovému úřadu direktivu, že má k nim zvláště přihlížeti. Jsou to velmi důležité služebnosti, vznikající z poměru sousedského. U služebností, s nimiž je spojeno hospodaření, musí býti dána výpověď (§ 17 n. z.), ale výmaz může býti proveden i před koncem výpovědní lhůty (§ 26 ve spojení s § 23 n. z.). Tato okolnost povede někdy k nesrovnalostem, najmě při přídělu půdy před uplynulou lhůtou výpovědní. Důležito je si uvědomiti, že Pozemkový úřad nemusí činiti návrhu na převzetí služebnosti cesty nezbytné. Tato služebnost se musí vymazati, ale soud může na žádost interesované osoby povoliti vklad služebnosti cesty nezbytné na převzatém pozemku (zák. ze dne 7/VII 1896 č. 140). Tato okolnost charakterisuje velmi způsob této zákonodárné práce. Odepisuje-li se část knihovního tělesa, kterou stát přejímá, odepisuje se zpravidla bez břemen (§ 27 n. z.), pokud Pozemkový úřad neučiní návrhu dle § 26 odst. 3 n. z.
II. Dosud jsme přihlíželi k tomu, že stát přejímá zabrané nemovitosti do vlastnictví. Ale pozemky mohou přejíti přímo dle § 28 n. z. do vlastnictví osoby třetí, t. zv. nabyvatele. Právní situace tohoto nabyvatele je celkem stejná jako státu. Je vlastníkem, opírajícím se o důvod převzetí dle záborového zákona, přebírá ona Studie druhá §§ 38, 39.
břemena, o kterých stát určil, že mají býti převzata § 28 odst. 2 (§ 26 odst. 3 n. z.). Pokud se týče převzatých smluv pachtovních, není osoba tato legitimována k výpovědi dle § 14 č. 4 n. z. Neučiní-li tak Pozemkový úřad, může nabyvatel smlouvu tuto vypověděti jen dle ustanovení obecných (§ 560 c. ř. s. 1116—1121 obč. z.).
O přejatých závazcích platí toto: ony závazky, které dle rozhodnutí Pozemkového úřadu z knih pozemkových nebudou vymazány, přejímá nabyvatel tak, jako derivativní nástupce práva vlastnického. Ustanovení § 1048 obč. z. platí i v tomto případu.
Ujme-li se nabytel držby svémocně, je práv dle § 339 obč. z., a to nejen in possessorio co do rušené držby, nýbrž i in petitorio co do závazku k náhradě škody, způsobené hospodařící osobě tím, že nevyčkal konce lhůty výpovědní.
VII. Prodej inventáře.
Záborový zákon praví v § 12 z. z.: »Při převzetí zabraného majetku jsou vlastníci živého i mrtvého zařízení, jež až dotud sloužilo hospodaření na převzatém majetku, povinni prodati za plnou cenu poměrnou část tohoto zařízení státu.« K provedení tohoto ustanovení vydány byly §§ 53—58 n. z.
§ 38. Pojem inventáře177
Inventář spadá pod širší pojem příslušenství. Musíme si proto opětně připamatovati, co jsme v prvé studii § 11 pravili o příslušenství. Příslušenství je oddělitelná část věci, která je s věcí hlavní spojena volně. Vztah věci hlavní a vedlejší určuje § 294 obč. z., a inventář padá pod případ t. zv. zákonného příslušenství (ve studii I. § 11 II. uvedený případ c). V daném případu musíme usuzovati z určité faktické relace jisté věci k jiné věci bez zřetele na další teleologické úvahy na to, že dotyčná věc patří ku příslušenství věci hlavní, pokud není prokázán opak. Poněvadž případ t. zv. zákonného příslušenství je jen interpretační pomůckou, nutno případ tento doplniti případy uvedenými v § 11 II. a prvé studie, t. j. objektivním postulátem a tou okolností, že spojení musí býti trvalé. Z předešlého (str. 45) víme, že pří záboru musíme vycházeli z objektivního postulátu, proto tento objektivní postulát snáší se velmi dobře s uvedeným zákonným předpisem: je-li věc nějaká v takovém vztahu k nemovitosti, že dle obecných hospodářských pravidel lze za to míti, že slouží k hospodaření na oné nemovitosti, jest onu věc považovati za součást inventáře.178 Z předcházející studie Pojem inventáře. Povinnost prodati inventář.
víme také, že spojení věci hlavní a vedlejší nemusil provésti vlastník věci hlavní ani vedlejší, a toto je právě důležité pro naše výklady. Naší metodou možno vyložiti positivní předpisy zcela jednoduše, z čehož je tedy patrno, že naše konstrukce příslušenství je úplně správná.179
§ 39. Povinnost prodati inventář.
I. Subjektem této povinnosti je vlastník inventáře mrtvého i živého (§ 12 z. z., § 53 n. z.), tedy předmětů, jichž bylo používáno k hospodaření na zabraných pozemcích. Není nutno, aby osoba tato byla totožná s vlastníkem oné nemovitosti, ani s osobou hospodařící Nutno však žádati, aby spojení věci vedlejší s věcí hlavní bylo trvalé, t. j., aby věc sloužila trvale hospodaření na zabrané nemovitosti180 nemusí to býti výhradně ani stále, ale musí to býti trvale. Povinnost tato nevztahuje se ani na věci, kterých jen přechodně se používá k hospodaření na zábraně nemovitosti, ač třebas náleží vlastníku zabraných nemovitostí, na př. koně používají se k tahu v průmyslovém podniku a jen přechodně používá se jich také k polním pracím na zabraných nemovitostech, ani na věci, které slouží jen osobní potřebě hospodářově.
Povinnost prodati inventář stíhá kteréhokoliv vlastníka předmětů, náležejících do inventáře. V tom směru podobá se předpis onen expropriaci, která také stíhá kteréhokoliv vlastníka vyvlastněné věci. Z toho následuje, že Pozemkový úřad může inventář požadovati i od osoby třetí.
II. Vlastník má prodati poměrnou část inventáře.
Poměrnou část stanoviti jest vzhledem na celkový stav inventáře a nikoliv snad na část dotčenému vlastníku patřící (na př. inventář náleží osobě A, několik kusů náleží v něm osobě B, jest tedy prodati po případě všechny kusy, patřící osobě B, potud tvoří poměrnou část celého inventáře).
Pro celkový stav inventáře je rozhodná doba doručení výpovědí osobě hospodařící (§ 55 odst. 1 n. z.)181 Co v tu dobu patřilo do inventáře, to může Pozemkový úřad požadovati.
Poměrná část inventáře neznačí inventář zbytečný nebo přebytečný182 dle kontextu § 53 n. z. značí poměrná část inventáře onu část, která sloužila hospodaření na nemovitostech, které stát přejímá, na př. zabraný majetek tvoří dva dvory s inventářem, z nich převezme stát jeden, a vlastník inventáře, pokud je. příslušenstvím dvora převzatého státem, je povinen tento inventář státu prodati. Přejímá-li se část hospodářského závodu, je povinen vlastník inventáře prodati poměrnou část inventáře, která se stanoví Studie druhá § 39.
poměrem potřeby používati inventář na převzatých pozemcích a poměrem potřeby na nepřevzatých nemovitostech k celému inventáři vzhledem na obhospodařování celého závodu zemědělského.
III. Vlastník je povinen »prodati« (§ 12 z. z.), což znamená, že je povinen s Pozemkovým úřadem jako orgánem státním uzavříti smlouvu trhovou. Tato povinnost trvá ode dne doručení výpovědi hospodařící osobě (arg. § 55 odst. 1 n. z.)183 a končí měsíc před skutečným převzetím majetku (§ 53 odst. 2 n. z.). Myslí se zde na pravidelný případ, že výpovědní lhůta trvá šest měsíců, ale nepraví se nic o skutečném převzetí dle § 13 n. z. Dle toho nemusil by vlastník inventář prodati, je-li lhůta výpovědní zkrácena až na měsíc nebo méně. Ve stanovené lhůtě je vlastník povinen prodati, ale Pozemkový úřad není povinen koupiti (§ 53 n. z.).184
Ke smlouvě náleží souhlasný projev vůle stran, t. j. souhlasný projev normy, jíž mají býti strany vázány.185 Je-li jedna strana povinna, k takovému projevu vůle a neučiní-li této povinnosti zadost, může její projev býti nahrazen výrokem soudním (§ 367 ex. ř.), jako tomu je u smluv přípravných (§ 936 obč. z.).186 Máme zde nucené kontrahování. Ustanovení podobné není v našem právu novinkou; viz § 3 žel. reg. (nař. 13 května 1921 č. 203 sb.), poštovní řád z 22. září 1916 č. 317 ř. z. § 3, telegrafní řád z 18. dubna 1905 č. 64 ř. z., zákon o veřejných skladištích ze dne 28. dubna 1889 č. 64 ř. z. § 9, § 5 zák. 22. července 1919 č. 438 sb. a § 2 č. 1 nař. 25. října 1920 č. 612 sb. o soustavné elektrisaci. Nepatří sem však § 482 tr. z., § 10 adv. ř., § 35 not. ř. z 28. července 1871 č. 75 ř. z. V uvedených případech je strana jedna povinna smlouvu uzavříti a nikoliv povinna prostě plniti na požádání strany druhé.187 Zákonná citovaná ustanovení přihlížejí ovšem jen ke konečnému hospodářskému výsledku, t. j. k plnění sírany prvé, ale tato nomenklatura není pro nás rozhodna, máme-li stanoviti normativně povinnosti stran. Ale nesmíme zapomínati, že u nuceného kontrahování v jádře je stejná povinnost jako u smlouvy přípravné: povinnost uzavříti smlouvu.
Takto musíme pohlížeti na zákonná ustanovení § 12 z. z. a §§ 53—58 n. z., a tento, výklad souhlasí úplné s tím, co řečeno Smlouva trhová vlastníka inventáře se státem.
bylo v odstavci prvém: vlastník inventáře je povinen uzavříti se státem trhovou smlouvu a dle této smlouvy plniti. Zákon náhradový podobně jako citovaná ustanovení zákonná těchto dvou povinností přesně nevyjadřují a přihlížejí jen ke konečnému výsledku, a stejně s ostatními zákonnými předpisy nerozeznává přesně povinnosti vlastníka uzavříti smlouvu od povinnosti plniti dle uzavřené smlouvy, proto, jak hned uvidíme, mají §§ 56, 57 n. z. dvojí význam.
IV. Nedohodne-li se vlastník se státem a trvá-li stát na prodání inventáře, nahrazuje se nedostatek smluvního konsensu výrokem soudním a sice místně příslušného okresního soudu (t. j. soud, v jehož obvodu jsou součástky požadovaného inventáře) v řízená nesporném. Dožádání soudu o rozhodnutí nemusí se stati ve lhůtě stanovené v § 53 n. z. Do rozhodnutí je přípustný rekurs ke sborovému soudu I. stolice, jenž rozhodne s konečnou platností (§ 56 n. z.). Ustanovení § 56 má dále ten význam, že soud má tímto řízením rozhodnouti o diferencích, které povstaly co do rozsahu předávání inventáře, když byla smlouva platně uzavřena a jen v některých směrech byla nejasna. Toto rozhodnutí je ovšem jiného rázu než rozhodnutí prvé. V prvém případu stanoví soud, že vlastník inventáře uzavírá se státem smlouvu trhovou, ve druhém ani jedna ani druhá strana nepopírají, že smlouva byla uzavřena; :ale jich mínění se rozchází co do výkladu smlouvy a soud stanoví zde autentický obsah smlouvy. Takto možno stanoviti obsah smlouvy, i když uzavření smlouvy bylo nahrazeno výrokem soudním. Z toho je nejlépe viděti, že ustanovení § 56 n. z. má dvojí význam.188
Není-li nic jiného smluveno o ceně trhové, má se za to, že stanovena byla obecná cena (§ 57 n. z., § 305 obč. z.), to znamená, že ve smluvním konsensu stran nemusí býti zvláště o ceně nic stanoveno. Tím tedy doplňuje § 57 n. z. § 1054 obč. z. Ke smlouvě trhové dle § 12 z. z. tedy dochází, smluvily-li se strany co do předmětu zcizovaných, pokud není projevena diference co do ceny trhové, je-li však diference, pak se žádná smlouva neuzavírá. V tomto případu smlouva dosud uzavřena nebyla, a proto musí býti soudem též nahrazen chybící konsens stran a cena nemusí v něm býti určena číselně, nýbrž jen odkazem na obecnou cenu předmětů, která bude po případě určena soudním odhadem. Nebylo-li, diference co do ceny trhové a obě strany buď neprojevily svého mínění anebo spokojily se s prohlášením, že platiti má obecná cena předmětů, pak je smlouva trhová platně uzavřena (§ 1056 obč. z.). Nastane-li diference co do výše obecné ceny, stanoví se obecná cena, soudním odhadem. Přítomnost zmocněnce Pozemkového úřadu je předepsána. Odhad provádějí dva odhadci (§ 57 n. z.).
V. Byla-li smlouva uzavřená v mylném domnění, že vlastník inventáře je povinen uzavříti smlouvu trhovou, nutno případ tento posuzovati takto: Vlastník inventáře, uzavíraje smlouvu trhovou Studie druhá §§ 39, 40.
s Pozemkovým úřadem, plní svoji povinnost stanovenou § 12 z. z. § 53 n. z., je tedy jeho jednání solučním jednáním a náleží proto takové uzavření smlouvy pod pojem placení; platí-li pak někdo, nejsa povinen, může žádati plnění zpět, t. j. domáhati se zrušení smlouvy189 čili dle názvosloví občanského zákoníka »vrácení věcí« (§ 1431).
VI. o tom, jak plniti smlouvu trhovou, máme částečná ustanovení. V zákoně máme stanovenu dobu, kdy stát může se dožadovati, aby uzavřena byla smlouva trhová, ale není stanoveno, kdy má plniti vlastník inventáře. Z ustanovení však o řádném hospodaření (§ 6 z. z.) a ustanovení o skutečném převzetí (§ 12 n. z.) soudíme, že vlastník má plniti při skutečném převzetí zabrané nemovitosti státem anebo nabyvatelem, jemuž se dostalo půdy přídělem. Plniti jest státu, nabyvateli pak musí býti nárok na plnění postoupen od státu, a pokud jde o převzetí závazků státních, je třeba schválení prodatelova (§ 1405 obč. z.). Cena trhová má se platiti spravidla hotově a to při přejímal inventáře, k plnění předchozímu dění žádná strana povinna (§ 1052 obč. z., §§ 8, 42 č. 4 ex. ř.). To platí jak o kupujícím státu, tak i o prodávajícím vlastníku inventáře. Výjimečně může se díti placení také jiným způsobem. Jestliže totiž vlastník inventáře převzal a plnil závazky ze smluv služebních a zaopatřovacích, může Pozemkový úřad placení ceny trhové obrátiti v úhradu těchto závazků (§ 74 č. 3 n. z., viz studie IV. § 8 II.). Případ tento bude jen tehdy možný, jestliže vlastníkem inventáře je osoba hospodařící na přejímaných pozemcích a jde-li o zaměstnance na těchto pozemcích zaměstnané. Na jiné zaměstnance tohoto případu použiti nelze.
VII. Důsledky naší konstrukce jsou velmi dalekosáhlé. Smlouvě této lze odporovati ze všech důvodů, z nichž možno vznášeti odpor proti smlouvám úplatným vůbec. Předně přichází v úvahu omyl (§ 871 a násl. obč. z.), pak správa (§ 922 a násl. obč. z.) a zkráceni přes polovinu ceny (§ 934 obč. z.). Plniti jest smlouvu tuto tak jako úplatné smlouvy vůbec, tedy platí zde § 918 obč. z., najmě může prodatel žádati, aby předměty byly odebírány a cena trhová zaplacena při skutečném převzetí. Nebude-li inventář převzat a cena trhová zaplacena v tu dobu, může buďto žádati plnění a náhradu škody, anebo stanoviti Pozemkovému úřadu po př. jeho nástupci (nabyvateli) krátkou lhůtu k dodatečnému plnění s tím, že od smlouvy ustupuje, projde-li tato lhůta marně (§ 918 obč. z.).190 Zákaz zcizení inventáře.
Bylo-li plněno omylem, možno plněné žádati zpět (§ 1431 obč. z.)191 Toto bude najmě praktické v těch případech, určen-li inventář jen hromadně a hromadně-li se pinií (ne úhrnkem § 1049 obč. z.); tu snadno může se státi, že omylem bylo plněno.
§ 40. Zákaz zcizení inventáře.
Poněvadž vlastník inventáře je povinen prodati inventář státu, je tudíž povinen prodati jediné státu a ne jiným osobám. Z toho by plynulo, že smlouva taková, uzavřená s osobou třetí, je neplatná, poněvadž porušuje se tím zákonný zákaz (§ 879 obč. z.), ale n. z. tak daleko nešel a stanovil, že smlouvy takové nejsou neplatné, ale však jsou proti státu bezúčinné, pokud Pozemkový úřad nedal k takovému zcizení svého schválení (§ 55 n. z.). Je zde tedy konformní ustanovení § 7 z. z. původního znění, a co do výkladu tohoto ustanovení můžeme se prostě odvolati na výklad výše podaný (viz § 27 této II. studie). Podotknouti dlužno, že i výměna předmětů inventárních podléhá tomuto ustanovení, ale tak, že nový předmět stává se součástkou inventáře a starý jím nepřestává býti, a stát může zcizené předměty požadovati i od osob třetích, t. j. může žádati, aby s ním uzavřely smlouvu trhovou. Tím postavení státu blíží se postavení vlastníka, ale státu nepřísluší reivindikace.
Projde-li lhůta § 53 n. z., odpadá nárok státu na uzavřeni smlouvy trhové, a inventář je proto volně zcizovatelný. Kdy lhůta prošla, budě možno bezpečně zjistiti teprve tehdy, až pozemky budou skutečně převzaty. V praxi však toto skutečné převzetí bude spadati v jedno s koncem lhůty výpovědní, a proto zpravidla bude moci vlastník předměty inventární volně zcizovati v posledním měsíci lhůty výpovědní (§ 55 odst. 2 n. z.).
Dodatek. Podobného rázu je předpis § 24 h. z. Nájemce, jehož pacht končí, má přenechati inventář za těchto podmínek:
a) Pozemkový úřad ho k tomu vyzve;
b) nájemce nepotřebuje tohoto inventáře pro jiný svůj hospodářský závod (ať vlastní či spachtovaný);
c) vyzvání musí se státi měsíc před skončením pachtovního poměru;
d) proti vyzvání může si nájemce stěžovati do 14 dnů k okresnímu soudu, jenž v nesporném řízení svým rozhodnutím nahradí nedostatek smluvního konsensu;
e) smluvními stranami jsou nájemce a jeho nástupce v hospodááření;
f) nesouhlasí-li strany s přejímací cenou, určí se tato soudním odhadem. Studie druhá § 41.
VIII. Propouštění pozemků ze záboru jich vlastníkům.
Zákonná ustanovení, týkající se této povinnosti, jsou: § 11 z. z., §§ 3, 5, 6 n. z. Ustanovení § 11 z. z. zní: »Osoby, jehož majetek se tímto zákonem zabírá, po případě jejich dědicové, mají právo, aby tím byla z majetku jim zabraného přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2, pokud možno dle jich volby. Osobám těmto lze propustiti ze záboru i větší výměru, hledíc k tomu, jaká jest potřeba půdy na jednotlivých místech, hledíc k její jakosti a k tomu, čeho žádá účelné hospodaření, zřetel na zemědělský průmysl, zásobování měst i jinaké zřetele všeobecného blaha. Ze záboru nesmí býti propuštěno více než 500 ha půdy (§ 2).«
§ 41. Kdo může žádati propuštění?
Zákon nevyjadřuje se jasně, pravě: »osoby, jichž majetek se tímto zákonem zabírá, po případě jich dědicové.« Byl učiněn pokus interpretovati toto místo tímto způsobem, že jen osoba, která byla vlastníkem v době, kdy zábor nastal, resp. její universální nástupci mohou žádati propuštění ze záboru.192 Ale výklad tento vedl k nesrovnalostem, a proto bylo nutno připouštěti analogický výklad slova »dědicové« na případy t. zv. odstupních smluv,193 jak praví Krčmář, na anticipovanou sukcesi. Ale výklad tento nedá se držeti. Při zcizovaných nemovitostech dle § 7 z. z. s bezvýjimečným schválením Pozemkového úřadu nastává nejen převod vlastnictví, nýbrž pozemek nad to vystupuje ze souboru zabraných nemovitostí, a proto nemůže se v tomto případu vztahovati toto ustanovení na částečné zcizení. Příklad nám to jasně osvětlí: osoba A je vlastníkem pozemků ve výměře 300 ha, z toho zcizí se svolením Pozemkového úřadu 100 ha osobě B, která vlastní již 200 ha půdy dosud nezabrané, dále 200 ha osobě C, která je vlastníkem 100 ha půdy. Tím soustředí se v rukou osob B i C v každém případě více než 250 ha, máme zde tedy dány dva soubory zabraných nemovitostí dle § 4 z. z. V tomto případu by i dle Krčmáře měl B i C nárok na propuštění půdy z každého souboru zvláště. Když v tomto případu má singulární nástupce právo dle § 11 z. z., není proč nedávati mu toto právo též, přejde-li naň celý soubor. Tento příklad ukazuje nám jasně cestu k řešení naší otázky: K žádosti za propuštění půdy ze záboru je legitimován vlastník zabraného souboru.
Toto řešení je velmi jednoduché a odpovídá ustanovením o souboru zabraných nemovitostí a o záboru, najmě je tato konstrukce Legitimace knihovní vlastníka k žádosti o propuštění pozemků.
práva ustanovením, podávajícím se z §§ 7 a 4 z. z., že soubory nejsou nezměnitelné a pozemky mohou svoji příslušnost k souborům měniti. Dále neodporuje toto ustanovení té okolnosti, že pozemky mohou býti vyloučeny ze souboru i bez souhlasu Pozemkového úřadu (na př. vydržením). Proto v literatuře nebyl akceptován názor Krčmářův194, ani praxe — pokud je mi známo — se názorem Krčmářovým neřídí.
Dle druhého odstavce § 7 z. z. je možno, že pozemek, zcizený se souhlasem Pozemkového úřadu, zůstává součásti souboru zabraných pozemků zcizovatelových. V tomto případu je tak postupovati, jakoby onen pozemek nebyl býval zcizen, ovšem jen co do výkonu nároku na propuštění pozemků ze záboru. Propustiti lze ovšem jen část pozemků, které jsou dosud vlastnictvím oprávněné osoby.195
Stal-li se převod vlastnictví na zabraných pozemcích do 9. dubna 1921 bez souhlasu Pozemkového úřadu (resp. dle § 18 odst. 2 z. z.), nepřihlíží Pozemkový úřad k tomuto zcizení a považuje pozemek onen i nadále za součást souboru zabraných pozemků zcizovatelových. Takovým zcizením nenastala prostě žádná změna souboru zabraných nemovitostí.
Rozdělí-li se soubor se svolením Pozemkového úřadu mezi dosavadní spoluvlastníky, tu soubor dosavadní se rozpadl, neučinil-li Pozemkový úřad výminky příslušné. Převyšuje-li výměra pozemků každého nového vlastníka zákonný rozměr 150 po př. 250 ha, je dáno tolik souborů, kolik, je vlastníků. Na př. 360 ha rozdělí se mezi tři spoluvlastníky A, B, C rovným dílem po 120 ha, každý z nich vlastní si nad to 140 ha pozemků, má tedy po rozdělení každý zvláště úhrnem 260 ha půdy. Tu je nespornou že soustředil každý z nich ve svých rukou více než zákonnou výměru, a proto máme zde dány tři soubory. Nezbude-li naproti tomu žádnému novému vlastníku po dělení zákonný rozměr pozemků, nemáme žádného souboru a pozemky ony jsou volné.196
Z citovaného již § 3 n. z. jde najevo, že k žádosti legitimována je osoba, která je v knihách pozemkových jako vlastník zapsána. Nastane-li diskrepance mezi knihovním zápisem a vlastnickým právem, je ovšem legitimován jen vlastník,197 ale Pozemkový úřad postupuje v tomto případě dle ustanovení o poznámce zamýšleného převzetí (srov. §§ 3 a 6 n. z.). Tato poznámka povoluje se jen proti osobě, která je v knihách pozemkových jako vlastník zapsána (§ 123 kn. ř.), a není-li tato osoba vlastníkem, je postupovati dle § 71 kn. ř. Postup ten odpovídá tou měrou ustanovení Studie druhá § 42.
knihovního řádu, že nejsme oprávněni v tomto případu dovolávati se analogie § 16 z. z. a usuzovati, že publica fides pozemkových knih v tomto případě nemá platnosti. Tedy i osoba zapsaná v knihách pozemkových, ač není vlastníkem, je v rámci § 71 kn. ř. legitimována uplatniti nárok na propuštění ze záboru.
Soud vyzve vlastníka usnesením, aby se do třiceti dnů ode dne doručení písemně vyjádřil, zda uplatňuje u nemovitostí, ku převzetí určených, své právo podle § 11 z. z., jinak že se bude míti za to, že souhlasí se zamýšleným převzetím. Vyjádření vlastníkovo dodá soud bez usnesení Pozemkovému úřadu (§ 3 n. z.).
§ 42. Více vlastníků souboru zabraných nemovitostí.
Nebudeme stopovati další řízení u Pozemkového úřadu a poukazujeme v tom směru na výborný článek Krejčího, často již citovaný. Náš zřetel obrátíme ke zvláštnímu případu, kdy soubor zabraných nemovitostí náleží více osobám. Případy jsou takové:
a) spoluvlastníci,
b) manželé nerozvedení,
c) rodiče a) děti dle § 4. z. z.
K těmto případům je podotknouti, že všichni vlastníci dle ustanovení § 11 mají dohromady nárok na propuštění 150 ha, po př. 250 ha a to jen jednou z daného souboru, což vyjádřeno je právě v § 11 z. z. slovy »osoby, jejichž majetek se tímto zákonem zabírá.«198 V tom tkví vlastní význam tohoto obratu. Oznámení a soudní vyzvání dle §§ 2, 3 n. z. nutno doručiti do rukou každé yýše jmenované osoby (§ 106 c. ř. s., §§ 11, 75 č. 1, 417 č. 2, 429 c. ř. s.), poněvadž zde máme analogii se společenstvím ve sporu.199 Může tedy kterákoliv z osob výše jmenovaných pro sebe uplatniti nárok na propuštění. A nyní musíme rozeznávati:
ad a) Každý spoluvlastník uplatní pro sebe nárok na propuštění ze záboru, a Pozemkový úřad rozhodne, jakou půdu propustí;200 není vázán návrhy, muže mezi nimi volně rozhodovati,201, ale může propustiti i půdu nežádanou. Žádá-li jen jeden spoluvlastník, je mu povinen Pozemkový úřad vyhověti a propustiti žádanou výměru, ale nemůže určovati, kdo má býti vlastníkem, a proto, žádá-li třebas jen jeden, propustiti jest půdu všem dosavadním spoluvlastníkům (plyne to z ustanovení § 6 n. z.). Nelze tedy tvrditi, že spoluvlastník nežádavší pozbývá spoluvlastnického práva na propuštěný pozemek.202 Poměry mezi spoluvlastníky, Propouštění pozemků ze záboru a více vlastníků.
kteří chtějí společenství zrušiti, posuzovati jest dle § 834, 841, 842 obč. z. (srov. §§ 1205 a násl. a § 1215 obč. z.) a nikoliv v řízení správním. Z toho se však podává závěr, že vyjádření jednoho spoluvlastníka dle § 11 z. z. a § 3 n. z. je ku prospěchu i škodě všem ostatním spoluvlastníkům.
ad b) Vyjádří-li se jen jeden manžel, aby mu půda byla propuštěna ze záboru, není toto prohlášení ani ku prospěchu ani ke škodě druhému manželi, Pozemkový úřad má propustiti ze souboru zabraných nemovitostí zákonnou výměru jen přihlásivšímu se manželu a to jen z jeho nemovitostí. Nemají-li zákonné výměry, propustí se mu všechny, ale druhý manžel nemá nároku na zbytek, jestliže se včas nepřihlásil. Přihlásili-li se oba manželé zavčas, mají dle mého názoru oba nárok na propuštění a Pozemkový úřad má mezi přihláškami právo volby la může propustiti půdu jednomu nebo druhému manželovi.
ad c) Podobně se věc má s rodiči a dětmi, jenže zde nespravedlnost tohoto ustanovení více bije do očí. Pozemkový úřad volně rozhodne, kterou část propusti, a tím i komu ji propustí. Jest otázka, přidělí-li půdu jen jednomu, mají-li ostatní vlastníci nárok proti němu? Nemají. Nárok na náhradu škody není dán, poněvadž žádná právní norma nebyla porušena, žaloba z obohacení též ne, poněvadž zde není žádného bezdůvodného obohacení, neboť jmění osoby, jíž byly pozemky propuštěny, se nezvětšilo. Vzhledem k tomu, že Pozemkový úřad za převzaté pozemky poskytuje celkem velmi nízkou náhradu, může snadno nastati případ nepříznivého posunu jmění mezi sourozenci. Co tu pak bude rodinných hořkostí a sporů! Je-li naší praxí oblíben interpretační prostředek slušnosti, má-li naše praxe zálibu v maximě: jus est ars boni et aiqui, pak zajisté shledá, že naše interpretace § 4 z. z. odpovídá zcela slušnosti. Neřídili jsme se při našich konstrukcích tímto pravidlem, ale v konečném výsledku se s ním srovnáváme.
§ 43. Propuštění ze záboru.
Zákon záborový v § 11 užívá obratu přiděliti. Výraz přidělovati je však terminus technicus přesně ohraničený § 1 zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 (zákon přídělový). Z toho je tedy patrno, že zde jde o jiný význam slova přidělovati, a máme zde jen obvyklou nepřesnost názvosloví.203 Proto je lepší obrat volený ve druhé větě zmíněného paragrafu — propuštění ze záboru. Budeme taktéž ve shodě s literaturou204 užívati tohoto názvu.
Propuštění ze záboru znamená, že dotčené pozemky přestávají býti součástkou souboru zabraných nemovitostí. Jich vlastník není subjektem povinností a práv záborových. Jak známo, soubor zabraných nemovitostí zprostředkuje i t. zv. právní jednota, což není Studie druhá §§ 43, 44.
nic jiného, než knihovní těleso (viz I. studie §§ 13, 21, 27). Když pozemky propuštěné tvoří s nepropuštěnými t. zv. právní jednotu, je nutno tuto jednotu zrušiti a propuštěné pozemky zapsati do nové vložky.205 Tvoří-li propuštěné pozemky o sobě knihovní těleso, není třeba nové vložky zřizovati.
Pro jednoduchost tohoto případu omezíme své výklady prozatím jen na tento případ. Je-li v této knihovní vložce zapsána poznámka záborová (§ 16 z. z.), má se patrně z knih vymazati k návrhu buď Pozemkového úřadu neb vlastníka, dá-li dostatečný průkaz. Není-li zapsána poznámka záborová, nemění se nic na knihovním stavu, a tak z knih nebude patrno, že ono knihovní těleso bylo ze záboru propuštěno. Tak tomu bude, pokud nebyla do knih pozemkových zapsána poznámka zamýšleného převzetí, t. j. pokud Pozemkový úřad neoznámil vlastníku, že zahajuje řízení o převzetí oněch nemovitostí (§§ 2, 3 n. z.).
Je-li v knihách zapsána poznámka zamýšleného převzetí, vymaže se poznámka tato na návrh Pozemkového úřadu (§ 7 n. z.). Nějakého dalšího řízení zapotřebí není, poněvadž knihovní těleso se nemění.
Složitější je případ, odepisují-li se propuštěné pozemky a zřizuje-li se pro ně nová vložka knihovní. Stane-li se odepsání před zápisem poznámky zamýšleného převzetí, nutno zříditi novou vložku díle zákona ze dne 6. února 1869 č. 18 ř. z., a to zpravidla dle § 1, poněvadž není příčiny odepisovati bez břemen. Propustí-li Pozemkový úřad zahnané pozemky na základě řízení dle §§ 3—6 n. z., není nutno zřizovati novou vložku, spíše odepsati se mají pozemky převzaté dle § 26 resp. 28 n. z. Ostatně je to věcí účelnosti toho kterého případu, jak se propuštění v knihách provede. Dle náhradového zákona není nutno zřizovati novou vložku propuštěných pozemků, jen poznámka zamýšleného převzetí má se omeziti na pozemky nepropuštěné (§ 7 n. z.). Proto bude v tomto případě nutno vyjmenovati všechny pozemky přejímané. Postup bude takový: Pozemkový úřad oznámí prostřednictvím knihovního soudu převzetí, soud zapíše z moci úřední poznámku s označením katastrální obce a okolnost, že celé knihovní těleso se přejímá (§ 8 n. z.), vlastník přihlásí se do 30 dnů o propuštění pozemků. Pozemkový úřad propustí pozemky dle žádosti a navrhne soudu, aby omezena byla poznámka na nepropuštěné nemovitosti, a soud provede pak omezení poznámky uvedeným způsobem.
Takto omezená poznámka působí jako poznámka zamýšleného odepsání nemovitostí (§ 9 n. z.). To znamená, že odepisovati se mají nemovitosti poznámkou opatřené (§ 3 z. o dělení knihovních pozemků), čemuž odpovídá i § 29 n. z. Následkem toho má soud poté vyzvati knihovní soud, jakož i »věřitele a oprávněné« usnesením, doručeným jako žaloba, souhlasí-li s odepsáním bez závad Převzetí bez náhrady.
(§ 11 n. z.). Vyjádření pak dodá soud Pozemkovému úřadu po př. soudu, který má rozvrhnouti přejímací cenu (§ 47 n. z.), jinak se k pohledávkám těmto při rozvrhu náhradového obnosu nepřihlíží (§ 11 n. z.). Z toho je patrno, že knihovní břemena mají i nadále váznouti na propuštěných pozemcích a že depurace je jen potud možná, pokud nároky byly uhrazeny v rozvrhu náhradové sumy dle § 47 n. z. (§ 469 obč. z.). Z toho se však podává, že pro propuštěné pozemky nemá se zřizovati nová vložka, naopak odepsati se mají přejímané pozemky.
IX. Poskytnutí náhrady.
Předpisy zákonné sem hledící jsou: § 9 z. z., §§ 35—52, 59—71 n. z., nař. ze dne 26. list. 1920 č. 630 sb., nař. ze dne 21. ledna 1921 č. 53 sb.
§ 44. Převzetí bez náhrady.
Dle těchto předpisů je stát povinen poskytnouti náhradu ve všech případech, pokud výjimečně nenastává převzetí bez náhrady čili t. zv. konfiskace. Konfiskace tato týká se jen vlastníka zabraných nemovitostí, osob třetích však se toto ustanovení netýká (§ 9 odst. 2 z. z.). V záborovém zákonu uvedeno bylo 7 případů konfiskací,206 z nich recipovány byly prováděcím nařízením divá případy: a) statky bývalé panovnické rodiny habsbursko-lotrinské (§ 35 n. z.), b) majetek nadací, spočívajících na právech ze šlechtictví, zrušeného zákonem ze dne 10. prosince 1918 č. 61 sb., »bylo-li příslušným k tomu ministerstvem, jako nadačním úřadem vysloveno, že určitá nadace se zrušuje« (§ 36 n. z.). Majetek příslušníků nepřátelských států sem nepatří. (Srov. k tomu čl. 256, 297 smlouvy versaillské, čl. 208, 267 smlouvy St.-Germainské.) Toto jsou ustanovení, která pro nás nemají tak dalece žádné důležitosti.
Případ konfiskace pro majetek nesprávně nabytý restringován byl na případ selské půdy bezprávně svedené a na případy podobné. O tom má býti vydán zvláštní zákon (§ 35 odst. 2 n. z.). Jsou mi známy z praxe případy, na něž míti toto ustanovení. Pokud vím, lze rozlišovati dva případy. V jedněch udržela se místní tradice, že prý kdysi patřila ta či ona půda rustikalistům, přeměněna byla v půdu dominikální a učiněna součástkou velkostatku. Ve druhém případu je sice známo, jak velkostatek půdy nabyl, ale smlouva ta považuje se za smlouvu, k níž byly rustikalisté v době vyvážení reálního poddanství přinuceni buď násilím anebo lstí. Reálný podklad těchto obou případů je různý, velmi Studie druhá § 45.
často jde o smír mezi velkostatkem a bývalými poddanými, kde dosud společná občina (les, pastvina) se rozděluje do vlastnictví velkostatkáře a do vlastnictví obce (rustikální, dělo-li se rozdělení před vyvážením), nebo do vlastnictví obce jako obecní statek (dělo-li se po vyvazení). Dělení toto bylo na Moravě dosti časté, a sám jsem měl příležitost prostudovati nejeden spis, týkající se tohoto dělení.
Od doby této úpravy uplynulo více než šedesáte let, nastalo tedy vydržení, leč že by dovedli bývalí rustikalisté prokázati, že smlouva smírčí byla uzavřena omylem, týkajícím se podstatné vlastnosti osoby nebo předmětu (§ 1385 obč., z.), nebo podvodem neb donucením (§ 870 obč. z.)207 a že držitel těchto pozemků není dobré víry (§ 1477 obč. z.). Tento důkaz však stěží se podaří. K tomu není zapotřebí však nového zákona. Je-li však držitel dobré víry, pak nelze tuto smírčí smlouvu zvrátiti; to bude hlavně důležité v případech, nabyl-li někdo v důvěře v knihy veřejné. Měl-li by míti slibovaný zákon význam, musil by důvěru v knihy veřejné zvrátiti. Zákonodárce je suverénní, ale lidé mají důvěru v právní řád jen potud, pokud to, co se jim dnes zaručuje, zítra se zase nebéře. Zde může zvrácení důvěry v knihy veřejné rozvrátiti nemovitostní úvěr a tím poškodit nejen půdu »panskou«, nýbrž i »selskou«. A konečně není důvodu, proč chrániti zvláště bývalé rustikalisty a nikoliv bývalé dominikalisty.
Není sice úkolem psáti zde úvahy de lege ferenda, ale náhodné konkrétní znalosti podnítily pisatele, aby podal tuto malou kritiku slibovaného zákona.208
§ 45. Stanovení náhrady.
I. Ve všech případech, pokud není výslovně dopuštěna konfiskace, má stát, přejímaje zabraný objekt, poskytnouti náhradu. Náhrada se stanoví bud dohodou anebo rozhodnutím Pozemkového úřadu.
Budeme se zabývati nejprve dohodou a uvědomíme si, jakého druhu je smlouva tato. O tom, že je to smlouva, není sporu dle znění příslušného ustanovení § 44 odst. 2 n. z. Dohoda sjednává se mezi Pozemkovým úřadem a vlastníkem. Pozemkový úřad přejímá zabrané nemovitosti a tím se zavazuje platiti náhradový obnos (§ 9 z. z.), vlastník má nárok, aby mu zaplacen byl tento obnos; mezi stranami je tedy nesporně stanoveno, že náhrada se musí platiti, sporná je jen výše sumy náhradové. Tato spornost odstraňuje se řečenou dohodou, a proto má smlouva tato povahu smíru po rozumu § 1380 obč. z. Platí tedy o této smlouvě vše, co dle občanského práva platí o smíru.209 Nerozhodnuto je pro kvalitu Stanovení náhrady.
této smlouvy, že placení náhradového obnosu, touto smlouvou sjednaného, upraveno je zvláštním způsobem (§§ 59 a násl. n. z.). Smlouva musí býti sjednána písemně a podepsána předsedou Pozemkového úřadu (§ 44 odst. 2).
II. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o náhradovém obnosu Pozemkový úřad dle směrnic, stanovených v zákoně náhradovém. Zásada je, že náhradou (přejímací cenou) za převzatý pozemkový majetek jest cena jeho, vyplývající z průměru cen docilovaných v letech 1913 až 1915 při prodeji statků z volné ruky v rozloze přes 100 ha (§ 41 odst. 1 n. z.). Ke zjištění této ceny stanoveny byly pevné a závazné směrnice nařízením ze dne 21. ledna 1921 č. 53 sb., směrné ceny, též základní zvané, které lze za určitých předpokladů zvýšiti až o 70% nebo přiměřeně snížiti (§§ 3—6 cit. nařízení), při čemž říditi jest se směrnicí § 43 n. z. věta prvá a odst. 3. Pozemkový úřad nemusí užíti základních cen a oceniti přejímané objekty individuálně dle §§ 41—45. Tyto ceny jsou cenami základními. Tabulky zmíněným nařízením publikované neplatí, pokud se týče vinic mimo Slovensko (§ 10 odst. 2 cit. nař.), ovocných stromů, drátěnek v chmelnicích (§11 odst. 2 cit. nař.), dále budov a příslušenství budov hospodářského a lesního průmyslu210 (lihovarů, pivovarů, cukrovarů, škrobáren, cihelen, mlýnů, pil atd. § 12 cit. nař.). Tyto věci mají se oceniti dle § 41 odst. 3 n. z. Nehledě k těmto výjimkám, jsou předepsány výjimky:
a) dle § 42 n. z. má býti základní cena při souborech větších než 100 ha postupně snižována o 5—40%.211 K tomu je připomenouti, že jedna osoba může míti jen jeden soubor a nikoliv souborů více, třebas má více hospodářských závodů;
b) »celková přejímací cena při celých statcích nemá býti zpravidla vyšší než nabývací cena po 1. lednu 1900« (§ 43 odst. 2)212 Nemáme nikde přesně naznačen pojem statku. Dle běžné mluvy značí statek dvojí: jednak hospodářský závod, jednak hospodářský podnik. U velkostatků užívá se mnohdy pojmu statku ve smyslu dřívějšího patrimoniálního panství. Není proto jisto, co se výrazem »celý statek« míní. Nejlépe bylo by interpretovati obrat »celý statek« jako hospodářský podnik, což ovšem není konformní pojem se souborem zabraných nemovitostí (viz I. studii §§ 22, 27). Dle kontextu tohoto ustanovení je sporno, zda vztahuje se vůbec na všechny statky, anebo jen na ty, které byly nabyty po 1. lednu 1900. Mluví-li se však o nabývací ceně, je patrno, že to může býti jen konkrétní nabývací cena, která byla za určitý, nyní přejímaný statek zaplacena, a proto týká se toto ustanovení jen oněch statků, které byly nabyty po 1. lednu 1900.213 z textu je patrno, že stanovena je nejvyšší normální mez náhrady a že může býti placena na př. i nižší náhrada a to zvláště tehdy, je-li nabývací cena vyšší Studie druhá § 45.
než cena stanovená § 41 odst. 1 a nař. z 21. ledna 1921 č. 53 sb. Nad normální mez této náhrady lze jíti, je-li vyšší cena odůvodněna užitečnými investicemi, pokud investice takové v den převzetí celkovou cenu nemovitostí podstatně zvyšují (§ 43 odst. 2 n. z.);
c) cena základní má býti zvýšena o investice — najmě provedené po 24. dubnu 1919 — pokud užitek jich v době převzetí ještě trvá nebo pravděpodobně se dostaví, jestliže investice ty jedině sledovaly, aby docílena byla (větší výnosnost nebo udržen byl dobrý stav majetku při intensivním způsobu hospodaření. Investice takové mají býti oceněny dle nákladů stavebních nebo pořizovacích s odpočtením příslušného úmoru dle počtu a druhu zařízení (§ 43 n. z.).214 Ustanovení tato odpovídají celkem § 331 obč. z., náklady dle § 332 obč. z. se nenahrazují. To je zcela správné, poněvadž hospodařící osoba je bona fide. (O poměru hospodařící osoby k vlastníku viz níže.)
III. Přejímací cena stanoví se pro každé knihovní těleso zvláště, a to i pro ten případ, byla-li cena určena dohodou mezi vlastníkem a Pozemkovým úřadem (§ 45 n. z.). Toto ustanovení je velmi účelné, neboť jinak nemohl by soud provésti rozvrhu náhradového obnosu (§ 47 n. z.). (Dle osnovy novely je oddělené oceňování zapotřebí jen tehdy, nebudou-li knihovní věřitelé uspokojeni z přejímací ceny.)
IV. Pozemkový úřad vyrozumí o přejímací ceně vlastníka převzatých nemovistostí, knihovní věřitele a oprávněnce prostřednictvím soudu, jenž je příslušný rozvrhnouti přejímací cenu a to dle předpisů o doručování žalob (§ 44 odst 1 n. z.). Vyrozumění toto má se státi, i když sjednána byla přejímací cena dohodou mezi vlastníkem souboru a Pozemkovým úřadem. Vyrozuměn má býti a) vlastník, b) hypotekární věřitel, c) oprávněnci knihovní, jimiž jsou: osoby oprávněné ze služebností (§ 481 obč. z.), z reálných břemen (§ 298 obč. z.), z práva zpětné koupě (§ 1070 obč. z.), z práva předkupního (§ 1073 obč. z.), ze smlouvy nájemní a pachtovní (§ 1095 obč. z., § 9 kn. ř.), pokud tato oprávnění jsou zapsána do knihy pozemkové. O vyrozumění rozhoduje jediné faktum zápisu do knihy pozemkové bez ohledu na to, zda právní jednání bylo proti státu účinné či nic. Vyrozumění stane se soudním usnesením, Stanovení náhrady. Rekurs.
které má patrně obsahovati poučení o opravných prostředcích, ač v zákoně to není řečeno.
Od doručení řečeného soudního usnesení běží každé z osob výše uvedených lhůta třicetidenní ke stížnosti do rozhodnutí Pozemkového úřadu (§ 46 odst. 1, k tomu § 17 nesp. pat.). Je proto možná stížnost, i když sjednána byla náhrada s vlastníkem, vlastník však v tomto případu ke stížnosti legitimován není. Formální předpisy jsou tyto: stížnost jest podati pro obvod vrchního zemského soudu v Praze k zemskému soudu v Praze, pro obvod vrchního zemského soudu v Brně k zemskému soudu v Brně, na Slovensku k sedriálnímu soudu v Bratislavě. Dle znění zákona nemusí vždy rozvrhovací soud, jenž doručil řečené vyrozumění Pozemkového úřadu, ležeti v obvodu soudu, k němuž se vznáší stížnost, neboť příslušnost soudu, doručujícího vyrozumění Pozemkového úřadu, je určena tím, »že v jeho knihách je zapsána podstatná část nemovitostí« (§ 47, srov. § 18 n. z.; příslušnost v obou případech není stejně stanovena!), naproti tornu příslušnost rekursního soudu je určena tím, že v jeho obvodu »jest větší část převzatého majetku« (§ 46 odst. 1 n. z.). Podstatná a větší část není totéž, jak jsme si dovolili dovoditi výše (str. 154).
Stížnost podati jest ve dvou stejnopisech »přímo soudu«, čímž míní se asi příslušný zemský nebo sedriální soud, poněvadž i dále mluví se o rekursním soudu krátce »soud« (§ 46 odst. 2 n. z.). 215 Soud rekursní zkoumá nejprve, zda stížnost byla včas podána, ne-li, zamítne ji z moci úřední (§ 46 odst. 4 n. z.). V kladném případu doručí stížnost (t. j. jeden ze stejnopisů) Pozemkovému úřadu, aby se do 14 dnů o ní vyjádřil. Nato rozhodne o stížnosti v senátě dle zásad řízení nesporného (důležitý v tom směru § 2 č. 6 nesp. p., že soud nemusí se omeziti na okolnosti stranou uvedené, ale má uvážiti okolnosti mu známé). Z rozhodnutí lze podati stížnost k vrchnímu zemskému, po př. tabulárnímu soudu (§ 46 odst. 5 n. z., § 11 nesp. p.); dle okolností nebude ani rozklad vyloučen (§ 9 nesp. p.). V rekursu lze uváděti nové okolnosti (§ 10 nesp. p.). Proti rozhodnutí druhé stolice, jímž potvrzeno bylo rozhodnutí prvé stolice, není dalšího opravného prostředku, ani v případu § 16 nesp. p.216 217 Materiálné podmínky stížnosti jsou, »že při oceňování nesprávně bylo přihlíženo k předpisům tohoto zákona, neb že nesprávně použito bylo stupnic vyhlášených vládou« (§ 46 odst. 2 n. z.). Předpisy míní se ustanovení 41—45 n. z., o nichž byla řeč výše. dále stupnice, stanovené nařízením ze dne 21. ledna 1921 č. 53 sb. (tak výslovně osnova novely). Při tom musíme rozeznávati dva případy: Studie druhá § 46.
a) v daném případu nebylo použito závazných cenových stupnic; ceny přejímané půdy stanoví se odhadem dle § 41 odst. 3, při čemž za základ se béře cena statků v rozloze přes 100 ha v letech 1913—1915 s rektifikací § 43 n. z. (investice, celkové statky, znehodnocení budov). Průmyslové objekty patrně mají býti oceňovány dle »osobitých vlastností převzatých nemovitostí« (§ 43, věta prvá n. z.), ale bližší označení nám chybí, poněvadž směrnice § 41 odst. 1 možno použíti jen na takové průmyslové objekty menšího rozsahu, které bývají součástkou statků od 100 ha výše (palírny ovoce, menší lihovary, mlékárny atp.), ale na velké objekty průmyslové, které jsou jen pertinencí souboru zabraných nemovitostí (I. studie, § 23), neb u nichž jen právní jednota sprostředkuje jich souvislost se souborem zabraných nemovitostí, nelze této směrnice použíti a jest je oceniti dle obecné ceny v době převzetí (§§ 304, 305 obč. z., srov, § 19 nař. ze dne 25. července 1897, č. 175 ř. z.). Podobně jest tomu u všech objektů, které tvoří sice část souboru zabraných nemovitostí, které však nelze čítati k hospodářskému podniku (viz I. studii, § 27);
b) v daném případu bylo použito závazných stupnic, ale použito nesprávně, bud že se nepřihlíželo k rektifikací stanovené v § 43 n. z., anebo že se nepřihlíželo k ustanovení cit. nařízení, anebo že jich bylo použito v případu, kde jich použito býti nemělo, najmě pokud se týče investice dle § 43 n. z. Soud může ovšem platnost tohoto nařízení zkoumati, nejsa vázán leč zákonem (§§ 98, 102 úst. list.).218
Konečně dlužno upozorniti na § 42 n. z. Při stoupajícím rozměru souboru má postupně klesati cena přejímací. V tom směru soud vzhledem na ustanovení § 2 č. 6 nesp. p. není vázán údaji a rozhodnutím Pozemkového úřadu, ale svými průvodními prostředky zjistí, zda v tom případu je dán soubor rozsahu Pozemkovým úřadem zjištěného. Rozhodnutí soudní nemění ovšem nic na rozhodnutí, že ten nebo onen pozemek tvoří součást souboru zabraných nemovitostí, což zjišťuje se v řízení správním. Soudní rozhodnutí týká se jen vyměření náhrady.
§ 46. Rozvrh náhrady.
I. Příslušným je soud, v jehož knihách je nemovitost zapsána. Jsou-li nemovitosti, jedním rozhodnutím Pozemkového úřadu anebo dohodou přejímané, zapsány v knihách, vedených u různých soudů, je příslušný z těchto soudů onen, v jehož knihách je zapsána podstatná část nemovitostí (dvůr, převážná část pozemků a pod., § 47 n. z.). Soud nemusí býti vždy okresní soud, může jím býti i sborový soud I. inst. což bude zvláště důležito při deskových statcích, a tak koncentruje se řízení náhradové v historických zemích hlavně u zemských soudů v Praze a v Brně. Rozvrh náhrady.
II. Soud zahájí rozvrhové řízení na návrh Pozemkového úřadu a provede jej dle zásad řízení nesporného.219 Soud nařídí rozvrhový rok. Není sice žádná lhůta předepsána, ale nesmí se tak státi před skutečným převzetím státem (§ 47 odst. 2 n. z.). O nařízeném roku rozvrhovém se vyrozumí: 1. Pozemkový úřad, 2. vlastník převzatých nemovitostí, 3. úřady, které jsou povolány k tomu, aby vymáhaly veřejné dávky a daně, 4. všechny osoby, pro něž váznou na nemovitostech převzatých nějaká práva.220 Osoby tyto obešlou se každá zvlášť doručením usnesení soudního dle § 6 nesp. p., mimo to vyhlásí soud nařízený rok na soudní desce s vyžíváním, aby ohlásily své nároky osoby ze smluv služebních a zaopatřovacích (§ 47 odst. 3 n. z.).
Podle tohoto předpisu bude na soudu, aby vyrozuměl také osoby, pro něž jsou knihovně zapsána práva na základě právních jednání bezúčinných proti státu dle §§ 7 a 18 z. z. pův. znění, po případě i osoby, jichž zápis je neplatný (§ 7 z. z. nové znění). Teprve při rozvrhu samém bude na soudu, aby rozhodl, pokud dlužno při něm k právům těm přihlížeti.221 V tom směru je rozhodné ustanovení § 213 ex. ř. ve spojení s § 2 č. 5 a 6 nesp. p. Soudce má v tomto případu na rozdíl od exekučního řádu povinnost z moci úřední zjišťovati pravoplatnost přihlášených nároků a proto nelze při rozvrhovém roku tomto mluviti o námitkách v technickém smyslu § 213 ex. ř. Soudce nesporný bude zkoumati, zda může dosíci rozhodnutí svými prostředky, anebo zda bude nutno poukázati sporné strany na pořad práva (§ 5 č. 7 nesp. p., § 231 ex. ř.). Toto je velmi důležité, poněvadž o účinnosti právních jednání proti státu (§ 7 z. z. pův. znění) budou rozhodovati soudy. Nebudeme se však dále zabývati na tomto místě formálními předpisy.
III. Na rozdíl od exekučního řádu není zde osob, které by měly nárok, aby povinnosti vlastníkovy vůči nim převzaty byly novým nabyvatelem (§ 150 ex. ř.). Dnem zápisu práva vlastnického pro stát dle § 26, resp. pro nabyvatele dle § 28 n. z. zanikají na základě výmazu, provedeného z moci úřední, veškeré závady knihovní, pokud Pozemkový úřad jich výslovně nepřevezme (§ 26, odst. 3 n. z.). Právní poměr se mění: nárok těchto osob nesměřuje k určitému pasivnímu chování vlastníka obtížené nemovitosti, ale na výplatu sumy z náhradového obnosu. Podobá se tedy tento nárok t. zv. právu úkojovému exekučního řádu (§§ 104, 135, 190, 218 ex ř.).
Okruh osob, jimž přísluší úkojové právo, je určen ustanovením Studie druhá § 46.
§ 47 odst. 3 n. z., a jich pořadí určuje se dle § 216 ex. ř. a §§ 49—51 n. z.
Jsou to:
1. Stát a veřejné korporace pro daně a veřejné dávky v rozsahu § 216 č. 2 ex. ř. srov. § 29 n. z.;
2. osoby, mající privilegované nároky ze smluv námezdních (§ 216 č. 3 ex. ř. § 49 n. z.);
3. útraty úřední správy dle zákona 12. února 1920 č. 118 (§ 60 odst. 2 n. z. § 120 č. 4 ex. ř.); k tomu viz výše str. 108.
4. a) knihovní věřitelé a oprávněnci v pořadí jich knihovního zápisu (§ 216 č. 4 ex. ř.);
4. b) s těmito konkurují nároky osob ze smluv námezdních a zaopatřovacích počítajíc k tomu pravidelně poskytované pense a dary z milosti, a to v pořadí buď knihovního zápisu, anebo, nejsou-li knihovně zajištěny, v pořadí, které by jim příslušelo podle data smlouvy nebo písemného sdělení o poskytnutém prvém platu, neb, není-li listiny, podle prvního platu, ale vždy za privilegovanými hypotekárními věřiteli, jmenovanými v § 70 n. z. (§ 50 n. z.);
5. starší, rozuměj dosud nepromlčené daně a veřejné dávky, které nepožívají privilegovaného pořadí § 216 č. 1 ex. ř. a nebyly zajištěny zástavním právem knihovním, pak osobní daně a dávky veřejné, vlastníkem nemovitosti dluhované (§ 51 n. z. § 217 ex. ř.);
6. vlastník nemovitosti (§ 59 n. z.).
ad 1. Daně a dávky veřejné jsou na prvém místě, poněvadž náklady s přejímáním spojené jdou na vrub Pozemkového úřadu.
ad 2. Pololetí počítá se ode dne převzetí (§ 49 n. z.), čímž rozuměti jest knihovní převzetí dle § 26 n. z.222
ad 4. Knihovními věřiteli vyrozumívají se hypotekární věřitele a rozsah jich nároků určuje se dle § 216 č. 4 ex. ř. Knihovní oprávněnci jsou ostatní osoby, jichž práva jsou do knih zapsána (služebnosti, reálná břemena, právo předkupní a zpětné koupě, nájemní a pachtovní smlouva § 9 kn. ř.). Služebnosti a reálná břemena mají se oceniti dle průměrné hodnoty jejich v letech 1913—1915 (§ 48 n. z.), odpadá tedy zvláštní oceňování dle § 21 nařízení ze dne 25. července 1897 č. 175 ř. z.223 Pokud se týče práva předkupního, nelze použíti ustanovení § 133 ex. ř.; právo to zaniká a to bez náhrady (anal. § 150 ex. ř., § 1076 obč. z.). Podobně i při právu zpětné koupě.
Nároky ze smluv nájemních a pachtovních, které byly zapsány do knih pozemkových, nutno posuzovati jako služebnosti (§ 1121 obč. z.). Ale nájemce a pachtýř, jemuž dána byla výpověď dle § 12 n. z., nemá nikdy nároku, aby smlouvu převzal stát nebo nabyvatel dle § 28 n. z., je povždy poukázán jen na úkoj Rozvrh náhrady. Hypotéky.
z náhradového obnosu. Ocenění hospodářského významu pachtovní a nájemní smlouvy pro pachtýře a nájemce stane se dle hodnoty, kterou by smlouva taková měla v letech 1913—1915. Při tom nutno pohlížeti k čistému zisku pachtýřovu a nikoliv k cenám plodin v letech 1913—1915.224
Hypotéky jsou stejně na tom jako při exekuci, jenže je dáno Pozemkovému úřadu na vůli, zda chce převzíti hypotéku či nic. Probíráme dosud případy, že Pozemkový úřad nepřebírá žádného závazku. Všichni hypotekární věřitelé nepřevzatí nabývají práva úkojového, pozbývajíce práva hypotekárního. Mimořádné je ustanovení o kaučních hypotékách (§ 14 kn. ř. § 211 ex. ř.), že zbytek nevyčerpaný má se složiti úročně (§ 224 ex. ř. viz též §§ 220, 221 ex. ř.). Tu může povstati spor, jak úrokovati jest tento zbytek. Oceňování simultánních hypoték má se díti dle § 222 ex. ř. a nař. z 10. července 1897 č. 174 ř. z. Zvláštní ustanovení je o hypotekárních pohledávkách § 70 n. z. Jsou to pohledávky ústavů a fondů, jež dle zákona smějí poskytnouti hypoteční úvěr pouze na sirotčí jistotu (hypoteční banky, regulativní spořitelny, sirotčí pokladny, pojišťovny a pod.). Hypotéky takové mají privilegované pořadí před nároky osob jmenovaných v § 50 n. z.
Renty, zabezpečené hypotékou, jsou podrobeny předpisu §§ 211 odst. 2, 219 ex. ř.
ad 4. b) Pohledávky osob, jmenovaných v § 50 n. z., požívají přednostního práva úkojového, které má ráz generální hypotéky, dosud našemu právu neznámé. Pohledávky tyto jsou v pořadí za hypotékami § 70 n. z., ale mohou býti v pořadí lepším než ostatní hypotéky. Hypotéky v § 70 n. z. vyčerpávají zpravidla t. zv. první hypotéku, a následkem toho stávají se t. zv. druhé hypotéky dubiosními. Otázkám zaměstnanců věnujeme zvláštní studii, a proto se o tom na tomto místě nebudeme šířiti.
IV. Rozsah těchto nároků určuje se podle stavu v den skutečného převzetí státem. Poněvadž den knihovního převzetí a den skutečného převzetí není totožný (viz §§ 12, 23, 26 n. z.), bude nutno zjistiti přesně den skutečného převzetí, t. j. den, kdy vypršela lhůta výpovědní, což se lehce zjistí dotazem u soudu výpovědního (§ 18 n. z.). Stalo-li se převzetí bez výpovědi (§ 14 č. 2 n. z.), Studie druhá § 46.
nutno prokázati příslušnou dohodu, a v případu § 14 č. 4 n. z. rozhoduje, kdy ustoupil spoluhospodařící vlastník; neměl-li vlastník postavení spoluhospodařící osoby, pak rozhoduje knihovní převzetí.225 Když soud zjistí tento den, má zjišťovati, zda nároky knihovně zajištěné, a to dle stavu zápisu poznámky zamýšleného převzetí (§ 47 odst. 3 n. z.), po právu pozůstávají, a zda jsou proti státu účinný. Soud má vyčerpati všechny prostředky nesporného řízení, a nepodaří-li se získati tím bezpečného podkladu pro rozdělení náhradového obnosu, má interesenty s jejich spornými nároky poukázati na pořad práva. Spornost může pozůstávati na př. v tom, že pozemek, jenž je obtížen hypotékou, nebyl v době zřízení hypotéky zabrán státem, a následkem toho hypotéka, zřízená bez náležitostí § 7 z. z., je platná, resp. proti státu účinná, nebo že nárok ze smlouvy služební po právu nepozůstává, nebo že dosud nevymazaná hypotéka byla již zaplacena atp.226 Rozhodujícími jsou tedy dva dni: den poznámky zamýšleného převzetí a den skutečného převzetí.
Den poznámky zamýšleného převzetí je rozhodný pro zodpovědění otázky, zda osobě má vůbec býti přiznán nárok úkojový, a den skutečného převzetí pak pro rozsah nároku úkojového. 227 Nelze smlčeti, že této konstrukci, vyvozené z § 47 odst. 2 a 3, n. z., neodpovídá zcela § 23 n. z., poněvadž poznámka zamýšleného převzetí může býti zapsána až po skutečném převzetí. Přihlédneme-li však blíže, shledáme, že není zde žádného odporu. Závady, váznoucí na nemovitosti — kromě oněch, které výpovědí pominuly — zůstávají váznouti až do poznámky zamýšleného převzetí a musí respektovány býti při rozdělování náhradové sumy. Pachtýř ovšem v tomto případě pozbývá svého nároku dle § 1121 obč. z., což je veliká nesrovnalost, ale na nesrovnalosti nejsou zákony pozemkové reformy nebohaté. Upozorniti jest však na velmi neurčité zabezpečení nároků majetkových těchto osob, jichž hospodářská činnost znamená v našich krajinách velmi často nejintensivnější hospodaření.228
V. Náhradový obnos, stanovený Pozemkovým úřadem (§ 43 n. z.) nebo soudním rozhodnutím (§ 46 n. z.), tvoří fond, z něhož se mají uhraditi úkojové nároky oprávněných osob. Při tom musíme si uvědomiti, že cena přejímaných nemovitostí stanoví se dle průměrné ceny pozemků v letech 1913—1915, ale že mají se k tomu Náhrada za investice.
připočítati investice, jestliže jedině sledovaly, aby docílena byla větší výnosnost nebo udržení byl dobrý stav majetku při intensivním způsobu hospodaření, a jestliže jich užitek v době převzetí (t. j. skutečného) ještě trval, anebo pravděpodobně se dostaví (viz výše § 45 II. c). Investice takové mají se zvláště oceniti a to dle nákladu stavebních neb pořizovacích s odpočtením příslušného úmoru dle počtu let a druhu zařízení (§ 43 n. z.).
Toto ustanovení je velmi důležité, abychom na základě něho mohli se dopíditi nároků hospodařící osoby na náhradu impensí. Není sice nikde v náhradovém zákonu stanoveno, jak mají se nahraditi impense na věc učiněné, a ustanovení § 43 dává pouze směrnici pro stanovení náhradové sumy. Je však stanoveno, že impense mají se oceniti zvláště ne dle směrnice § 41 n. z., a proto bude vhodno a slušno, aby této zvýšené náhrady dostalo se oné osobě, která náklad učinila, což se může dovoditi z ustanovení o pořádné držbě (§ 331 obč. z.), o jednatelství bez příkazu (§ 1035 a n. obč. z.) a z ustanovení o obrácení věci v cizí prospěch (§ 1041 obč. z.) a konečně ze zásady oficiálnosti, dle níž soud má v tomto případě postupovati (§ 2 č. 5 nesp. p.). Toto bude obzvláště praktické při propachtovaných pozemcích, kdy pachtýř, důvěřuje ve smlouvu, na dlouhá léta uzavřenou, učinil mnohé a nákladné investice, které podstatně zvýšily výnosnost půdy. Ale zároveň viděti jest, jak nesrovnalé je ustanovení § 23 n. z.: pachtýř, jemuž pachtovní smlouva výpovědí § 12 n. z. vypršela před poznámkou zamýšleného převzetí, nemá žádného nároku na náhradu impensí.229
V praxi bude se odporučovati, aby ocenění impensí dálo se specialisovaně a ne hromadně, aby ocenění nemovitostí stalo se bez zřetele na impense, a pak impense dle § 43 odst. 1, aby stanoveny byly zvláště; tím ušetří se mnoho práce a zamezí se mnohému nákladnému a svízelnému sporu. Pro soud bude to sice značiti s počátku větší zatížení, ale pro budoucno je v tom veliká ekonomie soudní práce a hlavně zvýší se tím pocit právní bezpečnosti, těmito zákony ne vždy dostatečně respektovaný.230 Studie druhá § 47, 48.
VI. Po provedeném roku rozvrhovém rozhodne soud usnesením o rozvrhu přejímací ceny. Doručiti se má usnesení toto Pozemkovému úřadu, vlastníku a »knihovním věřitelům«; osobám těmto přísluší právo »stížností« do 14 dnů (§ 52 n. z.). Ustanovení toto je ve dvojím směru neurčité. Předně není jasno, co míní »knihovními věřiteli«, zda pouze hypotekární věřitele, jako na jiných místech (§§ 11, 44, 59, 69 n. z. § 18 nař. o náhr. knihách ze dne 26. listopadu 1920, č. 630 sb.), anebo »osoby, pro které na zabraném majetku váznou práva,« jak správněji se vyjadřuje § 9, odst. 2. z. z. Kloním se k tomuto poslednímu mínění, poněvadž není žádného důvodu, proč omezovati právo rekursu jen na hypotekární věřitele. Jde v tomto případu jen o nepřesnou dikci zákona. 231
Druhá nejasnost spočívá ve slově »stížnost«. Je tím míněn rekurs anebo opravné prostředky, jmenované v § 9 nesp. p.? Míní-li však zákon stížností rekurs, mluví o stížnosti k nadřízenému soudu (§§ 20, 46, 76 n. z. srov. § 11. úvěrového zákona ze dne 11. března 1920, č. 166 sb.), a proto je za to míti, že § 52 n. z. připouští všechny opravné prostředky § 9 a násl. nesp. p.
§ 47. Náhradový obnos při převzetí bez náhrady.
Nemáme dosud žádného přesného ustanovení o tom, jak naložiti jest s oprávněnými osobami při převzetí bez náhrady. Pouze v druhém odstavci § 9 z. z. máme řečeno: »Při převzetí zabraného majetku jest postupovati tak, aby osoby, pro které na zabraném majetku váznou práva, jakož i osoby, které mají proti dosavadnímu vlastníku právo z poměru služebního, zaopatřovacího a pachtovního, nebyly zkráceny.« Ustanovení toto nevztahuje se však pouze na převzetí bez náhrady, nýbrž stanoví zásadu, jak náhradová suma má býti rozvržena na oprávněné osoby. Zde stanovena jest jen všeobecná zásada, kterou rozvádějí a přesněji upravují §§ 41—52 n. z. Jsou tedy rozhodný pro stanovení náhrady a jejího rozvržení jedině ustanovení náhradového zákona a nikoliv ustanovení záborového zákona, jichž můžeme použiti jen jako interpretační pomůcky. Náhradový zákon mluví sice v §§ 41—52 n. z. o náhradě při převzetí za náhradu (viz marg. rubriku části III. b.) a nikoliv o konfiskacích. Místo, které jedná ex professo o konfiskaci, zní v příslušné části takto: »Předpisy o poskytování náhrady vlastníku převzatých nemovitostí dle tohoto zákona neplatí...« (§ 35 n. z.). Z toho se tedy podává, že při konfiskaci jedině vlastníku nemá se dostati náhrady, ale osoby, jmenované výše pod číslem 1—5 (§ 46 III. této studie), mají úkojový nárok zachován. Musí se tedy převzetí konfiskovaného majetku díti stejným způsobem jako převzetí majetku nekonfiskovaného a stanoven musí býti náhradový peníz, jedině vlastník nemá nároku na vyplacení přebytku. Řízení však Náhradový obnos pří převzetí bez náhrady. Placení přijímací ceny.
není změněno, a proto nutno postupovati v obou případech stejně, stejně nutno oznamovati vlastníku převzetí, stejně nutno jej obesílati ke všem soudním rokům jako vlastníka, majícího nárok na náhradu. Není to bezúčelné, neboť vlastník i konfiskovaného majetku má různé nároky proti třetím osobám, které lze v tomto řízení náležitě osvětliti a tím předejíti dalším sporům.
§ 48. Placení přejímací ceny.
I. Nutno rozeznávati osoby (uvedené výše pod čísly 1—5) s ukojovými nároky, pak vlastníka. Jakmile nabylo rozvrhové usnesení (§ 47 n. z.) právní moc, nastává splatnost úkojových nároků (§ 60 n. z.). Dlužníkem je Pozemkový úřad, t. j. stát, pokud byly pohledávky k placení přikázány. Placení děje se dvojím způsobem: buď hotovými, nebo zápisem do náhradové knihy jako dluh státu (§ 60 n. z.)
A. Hotově mají se zaplatiti:
1. pohledávky veřejnoprávní (t. j. daně a veřejné dávky);
2. pohledávky z poměru služebního (§ 49 n. z., t. j. pohledávky zaměstnanců na přejímaných nemovitostech na mzdu za posledního půl roku před převzetím);
3. útraty úřední správy;
4. zadrželé úroky a umořovací splátky hypotekárních dluhů, pokud požívají stejného pořadí s kapitálem; byly-li jako samostatná pohledávka vtěleny do knihy pozemkové, mění se v pohledávku kapitálovou;
5. zadrželé renty, výživné a zaopatřovací požitky, t. j. již splatné dosud nepromlčené lhůty.
B. Úkojové nároky z pohledávek kapitálových, váznoucích na nemovitostech, mají býti zaplaceny tím, že se zapíší jako dluh státu do náhradové knihy. Zde nastává změna důvodu pohledávky (§ 1376 obč. z.): stará úkojová pohledávka zanikla a nová vstoupila na její místo. Při tom poukázati jest na § 64 n. z. o náhradových bankách. Tyto banky nejsou však dlužníky, jsou jen personae solutionis causa adjectae232 (§ 1404 a násl. obč. z. § 12 nař. 26. listopadu 1920, č. 630 sb.), ale mají plnou moc vypověděli onen dluh státu (§ 69 n. z.)233 a tím stanoviti splatnost závazku státu co do kapitálu (splacení nastane buď hotovými nebo dluhopisy náhradové banky).
Zúročení úrokových nároků počíná ihned jich splatností a to dle předpisů občanskoprávních (§ 1333 obč. z.) a v předepsané výši 5% až do zápisu do náhradové knihy (zákon ze dne 15. května 1885, č. 77 ř. z.). Úrokovou míru pohledávky, zapsané do knihy náhradové, určuje stát (anal. § 18 nař. z 26. listopadu 1920, č. 630 sb.). Studie druhá § 48, 49.
C. Další způsob placení je výplata valuty umořitelnými dílčími dluhopisy v kursu pražské bursy (§ 18 cit. nař.) v dobu výplaty. Takto se mají platiti jen pohledávky, které mohou býti zapsány do náhradové knihy (arg. § 69 n. z. na konci). Tyto dílčí dluhopisy mohou býti vydávány náhradovými bankami jen po souhlasu Pozemkového úřadu a ministerstva financí, které vyslechne předsedu Pozemkového úřadu a zástupce náhradových bank (§ 18 cit. nař.). Zde nastává změna v osobě dlužníkově; dlužníkem není stát, leč náhradová banka.
D. Jistiny dočasných závazků (na př. zaopatřovacích nebo alimentačních) možno zaplatiti tím způsobem, že k návrhu Pozemkového úřadu vypočtou se soudním znalcem dle zásad pojistné matematiky a obnos kapitálový takto stanovený vyplatí se za souhlasu všech účastníků (t. j. věřitele, dlužníka, po př. zástav, věřitelů) určité pojišťovně, která převezme jako dlužník placení příslušných závazků (§ 68 n. z.).
Toto je postavení osob, jmenovaných výše při nárocích na rozvrh přejímací ceny pod čísly 1—5.
II. Méně příznivé je postavení vlastníkovo:
I. Úkojový nárok jeho je splatný dnem pravoplatnosti rozvrhového usnesení (§ 60 n. z.), ale zúročení nastává již ode dne, kdy právoplatně určena byla cena přejímací (§§ 59, 44—46 n. z.). Úroková míra je 3%.234
Platiti může Pozemkový úřad buď hotově anebo zápisem do knihy náhradové. Tato nová pohledávka je 3% zúročitelná a umořitelná 0.5% splátkami ročně. Se strany vlastníkovy je nevypověditelná, ale náhradová banka, která provádí pokladní službu v těchto závazcích jménem státu (§ 64 n. z.), může vypověděti pohledávku čtvrtletně a zaplatiti ji buď hotově anebo dílčími úpisy235 (§ 61 n. z.)
Placení dílčími úpisy děje se za těchto modalit: Dílčí dlužní úpisy jsou dlužní úpisy náhradové banky a název jich je »Výkupní listy«. Svědčí sice též majiteli a jsou též umořitelné, ale liší se tímto:
a) zúročení jich je 3% (dle osnovy novely ev. 4%),
b) výplatní valuta vlastníkovi nečítá se dle kursu na pražské burse, ale dle jmenovité hodnoty (§ 61 n. z.).
Když toto vše uvážíme, shledáváme, že při tomto způsobu placení dostane se vlastníku ve skutečnosti ne cena průměrná v letech 1913—1915, nýbrž suma, rovnající se asi 60%—70% této ceny. Počítáme-li, že pravděpodobně konečně ustálí se cena pozemků asi na čtyřnásobném obnosu cen uvedených let, vidíme, že vlastník ve znehodnocených korunách čs. dostane fakticky jen 15%—16.5% průměrné ceny pozemků v letech 1913—1915, což je ovšem jen Placení náhrady. Náhradové knihy a banky.
skrytá konfiskace, ale z toho je zároveň patrno, jak veliký význam mají rektifikace, připuštěné § 43 n. z., najmě oceňování investic. Nízká cena tato je velmi dvousečnou zbraní, snad předvídal president Masaryk obtíže, které z toho vzniknou, když se vyslovoval proti takovému stanovení náhrady.236
§ 49. Náhradové knihy a banky.
Náhradové knihy znamenají nový typ veřejných knih u nás. Jsou to soupisy náhradových pohledávek a práv k nim se vztahujících (§ 62 n. z.).
Náhradová kniha je knihou veřejnou, vedenou dle zásad práva knihovního (§ 63 n. z.). Platí tudíž i zde zásady knih pozemkových, vedených dle zákona ze dne 25. července 1871 č. 95 ř. z. (§ 9 nař. z 26. listopadu 1920 č. 630 sb.). Sporno je, zda platí předpisy tohoto zákona i na Slovensku a Podkarpatské Rusi, či zda tam platí nař. min. spravedlnosti z 15. prosince 1855 č. 222 ř, z. V zákoně náhradovém není totiž řečeno, dle kterého zákona mají býti vedeny knihy náhradové, jen v cit. nař. z 26. listopadu 1920 č. 630 sb. je citován pouze rakouský knihovní zákon. Vláda nebyla zmocněna, aby vydala k tomuto ustanovení § 63 n. z. další ustanovení, z toho tedy nutno pro obor materiálního práva soukromého usuzovati, že na Slovensku a Podkarpatské Rusi nutno se říditi tamějším právem, poněvadž pouhým nařízením nelze měniti zákonných předpisů. Náhradové knihy jsou vedeny u zemských soudů (resp. sedrií) v Praze, v Brně, v Bratislavě, Košicích a Užhorodě (§ 62 n. z.).
II. Složení náhradové knihy je takové: Náhradová kniha skládá se ze svazku vložek a sbírky listin (§ 63 n. z.); integrující součástkou knihy pozemkové tvoří účet náhradové pohledávky, který vede náhradová banka (§ 64 n. z.).
Pro každého náhradového věřitele zřídí se samostatná vložka, i více pohledávek možno zapsati do jediné vložky (§ 2 cit. nař.). Vložka skládá se z listu náhradového věřitele a náhradové pohledávky (list A) a z listu závad (list B) (§ 63 n. z.). List A má dvě oddělení, označená římskou číslicí; na listu A oddílu I. zapisuje se náhradový věřitel, změny v omezení v jeho osobě, a jde-li o vázaný majetek, mají býti zapsány též osoby, jež jsou oprávněny bráti důchody z náhradové pohledávky všeobecně, jakož i jméno dočasně oprávněné osoby (najmě u jmění beneficiátního). V oddílu II. zapsány jsou náhradové pohledávky s veškerým příslušenstvím, a to pohledávky slovy a číslicemi, údaje o splatnosti a vypověditelnosti, jméno náhradové banky a veškeré změny a omezení, týkající se náhradových pohledávek, kromě pravidelných umořovacích splátek. Na list B zapíší se zástavní práva a břemena vydobytá na náhradové pohledávce a jejich úrocích, jakož i omezení a změny, vztahující se na osobu věřitelů nebo jejich pohledávku (§ 3 cit. nař.). Studie druhá § 49.
III. Podstatu knihy náhradové tvoří nikoliv pozemky, leč pohledávky náhradových věřitelů proti státu. Pohledávka tato vzniká zápisem do knihy náhradové — před tím je to nárok úkojový — a věřitelem je ona osoba, která je do knih pozemkových zapsána (§ 4 kn. ř.). Ke vkladu této pohledávky do knihy náhradové je zapotřebí vkladní listiny. Listinou takovou je rozvrhové usnesení soudní, poněvadž věřitelé mají nárok, aby jich pohledávky byly zapsány do knihy náhradové, pokud jim dle § 60 n. z. nebyl přiřknut nárok na zaplacení hotovými (§ 33 lit. d) kn. ř.). I pohledávka vlastníka převzaté nemovitosti vkládá se na základě rozvrhového usnesení, třebas závazek Pozemkového úřadu je alternativní (§ 61 n. z., §§ 906, 907 obč. z., § 12 ex. ř.).
Do téže vložky lze zapsati více pohledávek a to buď po rozumu § 5 zem. z. o zákl. knih pozem., anebo po rozumu § 4 odst. 2. cit. zák. (§ 2. odst. 2. cit. nař.). Podle prvé alternativy možno spojiti více pohledávek v jedno knihovní těleso (§ 3 kn. ř.), podle druhé tvoří každá pohledávka samostatné knihovní těleso.
Pohledávku náhradovou možno cedovati, ale cesse v tomto případu je perfektní teprve provedeným vkladem nového věřitele (§ 4 kn. ř.), až do té doby má cessionář pouze nárok, aby mu byla pohledávka postoupena. Ke vkladu je zapotřebí listiny o postupu pohledávky (§ 26 kn. ř.) se všemi náležitostmi vkladní listiny (§§ 26, 27, 31, 32 kn. ř.). Pohledávku náhradní lze cedovati i částečně (§ 74 kn. ř., zákona ze dne 23. května 1883 č. 82 ř. z.) a při tom šetřiti je ustanovení zákona ze dne 6. února 1869 č. 18 ř. z.
Nový věřitel je chráněn veřejnou věrou knih pozemkových,237 t. j. může v dobré víře zcela spoléhati na obsah knih náhradových a na úřední výpis z účtu náhradového, vedeného u náhradové banky a tvořícího součást náhradové knihy (§ 14 cit. nař.). Nabývá věřitelského práva v tom rozsahu, jak z obou těchto záznamů je patrný. Tím je zavedena podstatná změna proti knihovnímu právu a zdůrazňuje se oproti momentu formálnímu moment materiální.
Práva osob třetích, která se zřizují na náhradové pohledávce, nutno zapsati do náhradové knihy, před zápisem není pohledávka náhradová takovým právem obtížena (§§ 451, 481 obč. z. § 4 kn. ř.). V praxi bude se vyskytovati zástavní právo a právo požívací, jiné obtížení bude méně časté. I právo koupě zpětné (§ 1070 obč. z.) a právo předkupní (§ 1072 obč. z.) možno zapsati do knihy náhradové. I věřitelé knih náhradových jsou chráněni veřejnou vírou knih pozemkových, a proto pozdější zmenšení náhradní pohledávky proti nim neplatí.238 Zástavní právo toto má zcela povahu podzástavního práva zřízeného na hypotekární pohledávce, a proto může dlužník plniti věřiteli náhradovému jen se svolením věřitele podzástavního Náhradové knihy a banky.
(§ 455 obč. z.). Toto svolení bude si musiti vyžádat náhradová banka, anebo musí se jí oznámiti se souhlasem obou stran způsob placení; je-li nejisto, komu se má platiti, jest složiti peníz placený k soudu (§ 1425 obč. z.).
Vedle vkladů jsou ovšem přípustný záznamy (§ 35. kn. ř.) a knihovní poznámky (§ 20 kn. ř.). K těmto poznámkám přistupuje nová poznámka výpovědi náhradové pohledávky (§§ 69 a 70 n. z. § 4 cit. nař.). K výpovědi je legitimována náhradová banka a věřitel dle § 70. n. z. (t. j. privilegovaný hypotekární věřitel); z toho je usuzovati, že tuto poznámku je posuzovati jako poznámku výpovědi hypotéky (§ 59 kn. ř.) a že odnímá knize náhradové veřejnou víru (§ 60 kn. ř.). To znamená, že pozdější věřitelé a oprávněnci nemohou se odvolávali na to, že o zamýšlené výpovědi nevěděli.
Byla-li náhradová pohledávka zaplacena anebo uvolněna (§ 67 n. z.), má býti pohledávka tato z knih náhradových vymazána, při čemž dbáti jest však práv osob třetích (§ 4 cit. nař. § 51 kn. ř.).
Exekuci na zaknihovanou pohledávku lze vésti týmž způsobem jako na hypotekární pohledávky (§ 11 cit. nař., §§ 320—324 ex. ř.). Již výše jsme viděli, že i v jiných případech náhradovou pohledávku nutno hodnotiti podobně jako hypotekární pohledávku. Z toho všeho můžeme právem usuzovati na to, že zde máme nový typ knihovně zajištěných pohledávek bez práva zástavního.
IV. Zvláštní ustanovení platí o spoluvlastnících a spoluoprávněncích. Náhradové pohledávky zapíší se pro každého spoluvlastníka zvláště (§ 66 n. z.), t. j. stav je týž, jako když společná věc se zcizí a podíly mají se vyplatiti (§ 840, 843 obč. z.). Každý spoluvlastník obdrží náhradovou pohledávku, rovnající se poměru jeho podílu k úhrnu těchto podílů se srážkou závazků, na ni váznoucích. Tímto rozdělením pohledávek náhradových nemá býti dotčen společnostní poměr (§ 1175 obč. z.) bývalých spoluvlastníků, pokud jde o vzájemnou vázanost při nakládání s podíly jejich a o vzájemný zákaz zcizení (§ 364-c) obč. z.). Toto je význam ustanovení § 66: »Předpisy, jimiž dřívější spoluvlastníci byli navzájem vázáni při nakládání svými podíly, trvají dále a poznamenají se v náhradové knize.« Nakládáním rozuměli jest nejen zcizení, nýbrž i braní užitků (úroků) a splátek kapitálových. Příslušná ustanovení společnostního poměru jest třeba poznamenati do knihy náhradové. Zapisují se tedy do náhradové knihy skutečnosti, které nejsou předmětem zápisu do knih pozemkových. Podobně jest naložiti s pohledávkami spoluvěřitelů hypotekárních a s jinými nároky spoluoprávněnců. Zde může působiti obtíže solidární oprávnění (§ 892 obč. z.). Tato pohledávka náhradová má se dle § 66 n. z. zapsati pro každého solidárního věřitele plnou sumou zvláště, ale u každé je poznamenati, že je s příslušnými vložkami solidární pohledávkou. Na veřejnou víru náhradových knih nemá to žádného Studie druhá § 50.
vlivu, poněvadž z účtu náhradové banky — součástky to knih náhradových — je patrno, zda pohledávka byla zaplacena či ne. Ovšem vzhledem na široké ustanovení § 66 bude nutno přihlížeti též k vnitřnímu poměru mezi věřiteli (§ 895 obč. z.) a poměr tento v knihách poznamenati; není-li zvláštní úmluvy, není třeba ničeho poznamenati.
V. Náhradová pohledávka je dle toho, co bylo řečeno, knihovní pohledávka, pro niž nevázne žádná hypotéka, naopak tato pohledávka tvoří sama knihovní těleso. Tímto zaknihováním nestává se však tato pohledávka nemovitostí (§ 299 obč. z.) a proto platí o těchto náhradových pohledávkách předpisy o movitostech, po př. právech obligačních vůbec.
VI. Dle osnovy novely nemají náhradové knihy míti ráz veřejných knih jako knihy pozemkové, nýbrž mají to býti pouze zvláště kvalifikované zápisy náhradových bank. Jinak předpisy náhradového zákona se nemění. Jest nutno však vyčkati, jaké prováděcí nařízení bude k těmto předpisům, stanou-li se zákonem, vydáno. Jisto je tolik, že tím odstraňuje se tento jedinečný útvar právní. Podotknouti jest, že dle § 64 osnovy novely mají výpisy z účtů náhradových bank, potvrzené Pozemkovým úřadem, býti exekučním titulem.
§ 50. Privilegovaní věřitelé dle § 70 n. z.
I. Již výše jsme se zmínili, (str. 159), že určité hypotekární pohledávky přejímá Pozemkový úřad na srážku přejímací ceny. Jsou to pohledávky ústavů a fondů, jež dle zákona smějí poskytovati hypoteční úvěr pouze na sirotčí jistotu. Těmto privilegovaným věřitelům zůstává zachována původní hypotéka na převzatých nemovitostech. Bude-li ono knihovní těleso rozděleno, přechází hypotéka jich poměrným dílem (vzhledem na cenu) na zapsané nemovitosti v nových jednotlivých vložkách, pokud se Pozemkový úřad neshodne s věřitelem na jiném způsobu placení. Máme zde úplnou odchylku od ustanovení § 1 zákona z 6. února 1869 č. 18 ř. z., neboť dle § 70 n. z. nepřechází tato hypotéka jako simutánní, ale rozprodává se na tolik dílů, kolik nových knihovních těles bylo utvořeno. Pořadí musí zůstati zachováno, což značí, že nové knihovní těleso nemá býti poměrně více zatíženo předchozími břemeny než zatížen byl celek.
Tato hypotéka vázne na nemovitostech ve prospěch náhradové pohledávky, kterou má onen ústav proti státu. Pohledávka těchto ústavů je inkorporována dvakráte: jednou v knize pozemkové, po druhé v knize náhradové. Hypotéka a pohledávka nemusí se shodovati (§ 469 obč. z.), a proto nemusí se ani obsah náhradové knihy (účet náhradové banky) a obsah pozemkové knihy shodovati. Ale náhradová kniha je vedena dle zásad knihy pozemkové, a tu platí zásada, že nikdo nemůže se omlouvati neznalostí stavu knihovního (§§ 443, 468, 527, 928, 1398 obč. zák.) a z toho plyne i důležité omezení Privilegováni věřitelé podle § 70 n. z.
§ 469 obč. z. pro tento případ: rozhodným pro obsah hypotéky je nejen obsah pozemkové knihy, nýbrž i náhradové knihy. Není však určeno, v jakém poměru jsou jednotliví hypotékární dlužníci k částečnému splácení náhradové pohledávky, a tu je za to míti, že jich hypotekární závazky se zmenšují poměrně se zmenšením náhradové pohledávky.239
Dále přísluší těmto privilegovaným věřitelům právo výpovědi hypotekární i náhradové pohledávky, kterou musí náhradová banka zaplatiti dle původní smlouvy zápůjčkové, uzavřené s bývalým vlastníkem převzaté nemovitosti.
Vyplatí-li náhradová banka dluh státu nikoliv hotově, nýbrž dílčími dluhopisy, je toto právní jednání považovati za datio in solutum (§ 1414 obč. zák.), pohledávka privilegovaného věřitele oproti státu zanikla plněním na místě placení, tím zanikla též hypotéka zachovaná dle § 70 n. z. Vzhledem k tomu, že plnění se děje tím způsobem, že na místo staré pohledávky nastupuje nová, je toto právní jednání zároveň podříditi ustanovením o novaci (§§ 1410, 1377, 1378 obč. zák.). Zachování hypotéky podle § 70 n. z. i pro tuto novou pohledávku odporuje zřejmě ustanovením § 70 n. z.: hypotéka má zůstati zachována výjimečně jen privilegovaným věřitelům, ale dílčí dluhopisy zní doručiteli a privilegovaný věřitel může je kdykoliv prodati a pak by proti § 70 n. z. stala se hypotekárním věřitelem osoba zcela jiná, neprivilegovaná.
V praxi asi tyto otázky nebudou míti valného smyslu, poněvadž ony hypotéky budou sloužiti k zajištění pohledávek dle úvěrového zákona ze dne 11. března 1920 č. 166 sb. z. a n. proti nabyvatelům půdy, a jen v těch případech budou patrně Pozemkovým úřadem přejímány (§ 4 [najmě odst. 3.], § 6, § 7 úvěr. zák.).240
Nedohodne-li se Pozemkový úřad s tímto privilegovaným věřitelem, musí jeho hypotéku převésti na přídělovou půdu. V tomto případě musí Pozemkový úřad chtě nechtě přidělovati půdu obtíženou hypotékou a nabyvatel přidělené půdy je hypotekárním dlužníkem, neboť osobním dlužníkem je stát: potud je odchylka od § 1408 obč. zák. Toto je ovšem krajní případ, nedocílí-li se dohody mezi Pozemkovým úřadem a věřitelem dle § 70 n. z. a tento věřitel neposkytne nabyvateli žádného úvěru.
II. Dalším privilegiem těchto ústavů je, že jim nemohou předcházeti neknihovní úkojové nároky osob jmenovaných v § 50 n. z. (viz výše str. 178), což souvisí s ustanovením § 70 n. z., že nemají míti horšího pořadí než měly původně.
  1. Weyr, Zur Lehre von den konstitutiven u. deklaratorischen Akten Öster., Zeitschrift für öffentliches Recht, III. roč. 1917, str. 536.
  2. Vzhledem na neurčitou nomenklaturu zákona, která byla dle Krčmáře, I. c., str. 18, úmyslně volena, nutno použíti též takového neurčitého výrazu.
  3. Srov. Svoboda, 1. c. čís. 2. str. 1. Hora Václav, tamtéž čís. 3. str. 1. Stieber, 1. c. str. 181.
  4. Randa, Besitz str. 107, 117, 151.
  5. Na vysvětlenou, cituji ze svého Vlastnictví a vlastnického práva str. 51: »Právní norma předpokládá moc toho, jemuž ochrana je poskytována, a to moc nad nějakou věcí, ale tato moc je právní skutečností a nikoliv právem. Nemá práva, poněvadž má moc, ale moc jeho požívá právní ochrany, poněvadž tato moc je právní skutečností. A v tom je právě zásadní rozdíl! Jsou-li takové náležitosti přivlastnění dány, praví zákon, že vlastnictví bylo nabyto. Ale tu musíme si zase připomenouti, že nebylo nabyto žádného práva, nýbrž byl dán určitý stav, který je předpokladem právní normy, o níž právě jednáme. Nevím, proč nazývati tento stav právem subjektivním, když při správném rozboru zjistíme, že zde jde o pouhou právní skutečnost. Značí tedy průkaz »vlastnictví« po rozumu § 369 obč. z., že prokázati se musí, že způsoben byl určitý stav, jehož zákonný název je vlastnictví. Neprokazuje se stav sám, leč. jeho způsobení, což má některé důležité důsledky. — Randa. Právo vlastnické str. 276.
  6. Text novelisovaného § 7 zní: »Zcizení, dělení, zavazení, pacht a nájem zabraného majetku vyžaduje svolení Pozemkového úřadu a je bez něho neplatné.« Tím se však v problému našem nic nezměnilo.
  7. Stieber, 1. c. str. 216.
  8. Praxe si pomáhá tím, že velice široce vykládá ustanovení § 11 odst. 2. č. 1. zák. ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n. o Pozemkovém úřadě; výklad ten nese se tím směrem, že všechny pozemky latifundisty jsou zabrány, pokud jich nepropustí Pozemkový úřad. Stanovisko toto odporuje zákonu záborovému, ale obsahuje i odpor; jak mám zjistiti soubor zahraných nemovitostí, nevím-li, která půda tvoří tento soubor? Z toho, že má někdo 250 ha půdy, nemohu usuzovati na soubor zahrané půdy. Jak možno zjišťovati dodatečně, zda jde o zabranou půdu? Někdo má na př. 230 ha lesní půdy. 4 ha zahrad a 20 ha patří k průmyslovým závodům, jichž pertinencí je též les. Je možno zde mluviti a souboru zabrané půdy? Dle záborového zákona nikoliv, ale dle praxe ano, a to vede pak k zabírání průmyslových objektů, které s pozemkovou reformou nijak nesouvisí. Na to nikdo nepomyslet že tím podlamuje se úvěr.
  9. Thon, Rechtsnorm und subjektives Recht, str. 221 a 222. Viz mé Vlastnictví a vlastnické právo str. 21 a str. 25.
  10. Ostatně v občanském zákoníku není pojem práva jednoznačný; tak značí buď statek hospodářský §§ 19, 22, 298, 354, 1228, 1342, nebo nárok žalobní 88, 321, 322, 425, 451, aneb faktum disposice §§ 314, 1471, 1484, sociální vztahy §§ 15, 1458, částečně 1459, normu §§ 307, 308, 859, 1459, 1481, nebo je to jiný výraz pro subjekt § 26 atd.
  11. K problému tomu zaujal jsem stanovisko ve svém Vlastnictví a vlastnickém právu, které je tomu předmětu skoro výhradně věnováno.
  12. Praví-li Krčmář, l. c. str. 20: » není řečeno, že by osoby, které v době záboru měly právo na zabraném majetku hospodařiti, záborem tohoto práva pozbyly, a že na místo tohoto práva vstoupila povinnost, hospodařiti řádně,« může se to vztahovati jen na nárok žalobní, ale nárok žalobní netýká se práva hospodaření, leč toho, že porušena byla povinnost nezasahovati do způsobu, jak nějaká osoba nakládá s věcí. Má-li se to týkati práva subjektivního, v t. zv. materiálním smyslu (onoho »Wollendürfen«), pak nutno připamatovati, že toto subjektivní právo značí s hlediska právní normy nepovinnost, tedy něco mimo právní řád se nalézajícího, a tohoto negativa nemohou ovšem pozbýti. Nejde zde o dvojí zápor, který by dal klad, tedy v našem normativním hledisku povinnost. Je proto ve svém výsledku poznámka Krčmářova logicky správná, ač vychází z jiných předpokladů než tato práce.
  13. U lesů považuje se za užitek dřevo kácené dle lesnického plánu, dříví získané nad to však náleží k substanci (arg. § 511 obč. z. cf, Krainz I. str. 730), a nenáleží proto poživateli.
  14. Krainz I. str. 732. Ani z § 516 obč. zák. nelze na toto právo usuzovati.
  15. Co do otázky, kdo je povinen vynakládati péči na věc samu., aby tato nesla užitky, panuje dosti značná neujasněnost. Civilisté opírají se o tu řeholi právní, že »servitus in iaciendo consistere nequit«, kterou považovali za princip vykládací a třídící na positivním řádu nezávislý, ačkoliv zde jde jen o positivní předpis římského práva (srov. Hofmann, (Gerichtszeitung 1870 Das Wesen der Servituten str. 158). Dle Hofmanna pozůstává služebnost jen z negativního závazku vlastníkova a ostatních osob, poněvadž služebnost omezuje vlastnictví, které dle jeho názoru je neomezeným panstvím nad věcí. Ostatní vzájemné závazky vlastníka a oprávněného ze služebnosti jsou dle názoru Hofmannova závazky obligatorními. Mínění Hofmannovo přejal Krainz, I. str. 717. Rozlišování toto nemá žádného praktického významu a teoreticky je pochybené, ač jádro je správné, neboť nás poukazuje na rozdíl obligačních a solučních právních jednání, ale na ten v doktríně se klade poměrně malá váha, a soluční právní jednání vykládá se jiným způsobem. Srov. Unger, I. str. 516, Stubenrauch, k § 483 obč. z.
  16. Randa, Erwerb der Erbschaft str. 92—95; Randa, Eigentumsrecht str. 382; Unger, Erbrecht str. 165 a 172; Tilsch, Dědické právo str. 55 a násl.
  17. Vzhledem k našemu stanovisku, jinde odůvodněnému, bylo by podotknouti, že Randovo mínění je proto správné, poněvadž jen uživateli fideikomisu, přísluší reivindikační žaloba, kdežto t. zv. vrchní vlastnictví nedá se žádným právním nárokem vymeziti a je proto pouhým prázdným pojmem. Ne tak se má věc při lénu (§ 359 obč. z.), dědičném pachtýři (§ 1122 obč. z.), pozemku úročném (tj 1123 obč. z.), právu k povrchu (§ 1125 obč. z.), ale tyto právní poměry nejsou dnes aktuální a proto o nich mlčíme.
  18. K pojmu viz Svoboda, Nabývání věcných práv k nemovitostem a stavbám, nezapsaným do knih pozemkových. Sborník. 1917 str. 383 a násl. týž. Nové právo k povrchu, Právník, 1913 str. 113n., Kasanda, Právo ke stavbě, tamtéž str. 701. a násl.
  19. O nucené správě Neumann, Commentar zur Exekutionsordnung str. 330, Pollak, Zwangsverwaltung str. 17, Schubert-Soldern, Zwangsverwaltung str. 85 a násl.
  20. Krčmář, 1. c. str. 21.
  21. Randa, Náhrada škody str. 24.
  22. Randa, Náhrada škody str. 14. Burckhard, Elemente des Priv. Rechts str. 249 (System sv. II.). Krasnopolski, Obl. Recht str. 159 a násl. Hasenöhrl, Obl. Recht II. str. 145 a násl. Krainz II. str. 102 a násl. Unger, Öster. Privatr. II. str. 228 a násl. Prušák, Vztah příčinný (Sborník věd právních a státních 1904 str. 1 a násl.).
  23. Krainz l. str. 733.
  24. Tomu nasvědčuje i demonstrativní výpočet obsahu této povinnosti v § 2 hosp. z. pod číslem 1.—8., k tomu připojeno je ustanovení o vedení knih a archivech (9), ač sem, přesně vzato, nepatří.
  25. Stupecký, Versio in rem str. 136. Pavlíček, Žaloby z obohacení str. 130. Krasnopolski, Obl. R. str. 367. Piersche, Bereicherungsklagen str. 220 a násl. Wellspacher, Versio in rem str. 129 a násl.
  26. Nelze použíti § 1042 ani když ustanovení toto vykládáme v ten rozum, že pravidlo to platí »rovně pro případnosti, že někdo záležitosti jiného z omylu jako svoje spravuje, a pro případnosti, že někdo k záležitostem cizím v úmyslu bezprávem přistoupil jako ke svým« (Stupecký l. c. str. 165). Ani zde není nic vynaloženo k užitku vlastníka (týž str. 171).
  27. Případ § 332 obč. z. nepřichází v úvahu, poněvadž hospodařící osoba náklady voluptuosní učiniti povinna není dle § 6 z. z. a §§ 1 a 2 h. z. O obou případech viz Krainz II. str. 343 a cit. Leist, Das erlaubte umberufene Eingreifen in fremde Vermögensangeilegenheiten.
  28. Tilsch, Občanské právo str. 162.
  29. Tilsch, Občanské právo str. 155. Pavlíček, Žaloby str. 150.
  30. Toto neurčité znění neřeší otázku jasně. Máme dva případy a) osoba hospodařící nedá se zjistiti, na př. při konkurenci osob hospodařících, nedá se zjistiti pokud ta či ona osoba hospodaří, b) osoba hospodařící je zjištěna, ale nelze jí doručiti rozhodnutí dozorčího orgánu; Pouze tento druhý případ řeší toto ustanovení, jak patrno ze slov »opatření na účet hospodařící osoby«. Není však nijak stanoveno, jak si má Pozemkový úřad počínati v prvém případu. Máme zde opětně jedno opomenutí této zákonodárné práce.
  31. Srov. Schey, Obligationsverhältnisse 3. seš. str. 441 n. Krasnopolski, Obligationsrecht str. 352. Krainz, II. str. 278.
  32. Srov, Krejčí, Komentář str 72. — I obvyklé názvosloví tomu odporuje, poněvadž jsme zvyklí říkati »hrubé opomenutí«, ale ne »hrubé přestoupení«.
  33. Krčmař 1. c. str. 20 praví: »Právní posice tím utvořená, jež je zároveň právem a povinností, není nic, co by v právních ustanoveních bylo něčím nezvyklým, novým.« To je sice pravda, ale jen do jisté míry. Můžeme vyjádřiti každou povinnost jako právo (srov. mé Vlastnictví a vlastnické právo str. 11) a to je ono subjektivní právo v materiálním slova smyslu, které má asi Krčmář na mysli. Ale pak právo není nic než nepovinnost. Krčmář uvádí pro své tvrzení příklad: volební právo — volební povinnost. Analysujeme-li však tyto pojmy, přicházíme k úsudku, že mezi těmito dvěma pojmy není přímé logické relace a že tudíž nemohou se stavěti vedle sebe resp. konstruovati v pojmovou rovnici. Volební právo značí určitě kvalifikovaný úkon (právní skutečnost), která podmiňuje povinnost státního orgánu tento úkon přijati, sdělili jinému atd., až prohlásiti volbu a provésti konstituování příslušného representativního tělesa. Povinnost značí, že někdo má příslušný úkon provésti. Tedy obsah je náhodně stejný, ale formálně jsou zde dány zcela jiné logické relace. Předně ono právo je právní skutečností nějaké povinnosti x, kdežto tato povinnost volební opírá se o právní skutečnost y. Že ona právní skutečnost (právo) kryje se s obsahem právní povinnosti, je něco zcela náhodného, pro pojmovou konstrukci zcela nerozhodného, neboť musíme přesně rozeznávati konstrukce pojmů, vyjadřující právní, povinnosti, od konstrukcí pojmů, vyjadřujících právní skutečnosti. Nejlepším důkazem nerozhodnosti je právě náš případ: subjektivní právo (právně dovolené, nepovinnost) je negativní a povinnost je positivní, tedy pojmy nesouměrné.
  34. Krainz, I. str. 731, nejasně 716. Roz. nej. soudu ze dne 26. října 1898 (Gl. Ung. č. 352) pojímá § 515 spíše jako případ jednatelství bez příkazu.
  35. Zpráva komise panské sněmovny k novele obč. zák. str. 192. Krasnopolski, Obl. R. str. 406. Krainz II. str. 235.
  36. Nemůžeme říci, že dle § 6 z. z., poněvadž dle z. z. vlastník jako takový k ničemu povinen není. Je to důsledek nejasného předpisu § 6 z. z.
  37. Nejasné ustanovení toto zavdává ovšem stále příčinu ke kontroversím, srov. Stupecký 1. c., Pavlíček 1. c., Wellspacher, Versio in rem str. 129 a násl. Byl zde učiněn náklad pro jmění druhého, aniž zde byl prokazatelný úmysl jednali za druhého, neboť ten, kdo náklad učinil, plnil to, co mu sice v řízení správním bylo uloženo, ale nicméně ocitá se tím v právním poměru k druhé hospodařící osobě, neboť plnil povinnost, která příslušela této osobě. Poněvadž pák poměr mezi oběma hospodařícími osobami je posuzovati dle občanského práva a zde byla druhá osoba povinna k tomuto nákladní, je zde plněno jinou osobou, k čemu dle občanského práva povinna nebyla. Nepopírám. že v dosavadních výkladech § 1042 obč. z. takový případ uváděn nebyl, ale nebylo ho také třeba uváděti.
  38. Je nutno rozeznávati úředního správce dle § 14 h. z. a dozorčí orgán, činný dle §§ 8 a 13 h. z.; tohoto rozdílu nečiní Fr. Novák ve svém článku »O úředních správách dle zákona ze dne 12. února 1920 čís. 118 sb. o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém« (Pozemková reforma roč. III. str. 22). Oba spadají pod pojem dozorčího orgánu v širším slovu smyslu, jehož má na mysli § 5 h. z.
  39. Ohmayer G. Z. 1904 č. 34 má za to, že exekut je práv z veškerých závazků správcových, ale omezuje po dobu exekuce ručení pouze na výtěžky věcí, Ohmayer nerozlišuje dostatečně mezí přímým a nepřímým zastoupením, nerozeznávaje dostatečně formální a hospodářské stránky.
  40. Na př. Schubert-Soldern ve svém speciálním komentáři Zwangisverwaltung und dře Verwahrung und Verwaltung nach Exekutionsrecht 1903 str. 51, srov. dále Jellinek, System der subj. öff. Rechte 2. vyd. str. 251.
  41. Krainz II. str. 496, Krasnopolski, Obl. Recht str. 352.
  42. Výpočet viz přehledně Krasnopolski, Familienrecht str. 347, speciální případy uvádí Tilsch, Einfluss str. 64 násl. Pavlíček ve svém spise Das Piandbriefrecht str. 74 násl. Na tuto kuratelu míří asi Schuster-Bonnott, Öster. Zivilprocessrecht str. 661 p. 12. K tomu Ohmayer. Hypotek u. Zwangsverwaltung G. Z. 1904 č. 33.
  43. Walter, Das Exekutionsrecht str. 67. Reinhard v Sächsisches Archiv sv. 7 str. 481 cit. Kastner G. Z. 1904 č. 12, tento považuje správce za státní orgán a tedy za subjekt vnucené správy stát sám, což se mi však nezdá býti zcela správné.
  44. Sem spadá i zlepšení věci samé, aby se docílilo výtěžků úměrných její povaze a jakosti.
  45. Jak těžko bylo mnohdy teleologicky orientované jurisprudenci rozlišiti řádně materiální a formální zastoupení, o tom viz Stupecký, Versio in rem, str. 142 násl., pozn. 256.
  46. Srov. Ohmayer, Hypothek und Zwangsverwaltung, Gerichtszeitung 1905 č. 33, 34, Kastner, Zwangsverwaltung und Befriedigungsrecht, tamtéž 1904 č. 12, 13, Albert Ehrenzweig, Parteistetllung des Zwangsverwalters, Jur. Blatter 1906 č. 12. Neumann, Komentář, str. 361; naproti tomu Neumann, System der Exekutionsordnung str. 203, Schubert-Soldern 1. c., vyslovují mínění, že správce je přímým zástupcem exekutovým. Konstrukce všech těchto spisovatelů nejsou, bezvadné, poněvadž opírajíce se o zmíněný již pojem »interesse«, nemohou provésti řádného rozlišení formálního a materiálního hlediska, také subjektivisace exekvovaného jmění, jak ji do jisté míry připouštějí Ohmayer a Neumann, je pouze důsledkem zmíněného nedostatečného rozlišování. Citované znění § 14 odst. 2. h. z. přejímá pak úplně toto mínění a zostřuje je ještě více. Ač tedy zákon obě hlediska výslovně směšuje, musíme je nicméně obě přesně rozlišovati. Je právě úkolem právní vědy, aby, opírajíc se o kriticky přesně stanovené předpoklady, stanovila přesný obsah norem právních, i když text jednotlivých paragrafů není přesný. Jsou ustanovení materiálem, která tříditi a uspořádati má věda právní.
  47. K tomuto mínění kloní se Veith ve svém komentáři str. 190 pozn. 2. k § 14 h. z.
  48. Tento problém si neuvědomil Fr. Novák (Pozemková reforma II. str. 22). Je zcela nerozhodno, zda poměr mezi hospodařící osobou a úředním správcem je poměr »soukromoprávní« aneb »veřejnoprávní«, zda úřední správce je úřední osobou či nic. Ale poněvadž v literatuře často zaměňuje se pojem »soukromoprávního zastoupení« s pojmem »přímé zastoupení«, mám za to, že Novák chce tím vysloviti mínění, že hospodařící osoba není právně odpovědna z úřední správy.
  49. Randa, Vlastnictví str. 111, 112, 192, 193, Eigentumsrecht str. 372.
  50. Jinak řeší tuto otázku Kohler, Zur Lehre von den Pertinenzen (Ihering’s Jahrbücher sv. 26 str. 74) a to pro ten případ, když hospodařící nevlastník je povinen doplňovati inventář. Kohler usuzuje na přímé zastoupení vlastníka. Konstrukce tato souvisí bezprostředně s Kohlerovým názorem na pertinence, které konstruuje vlastně jen s hlediska žaloby vlastnické. Srov. k tomu l. c. str. 76.
  51. Podotknouti jest, že exekuce na předměty podrobené nucené správě je vyloučena, připuštěna je jen exukuce na čistý výtěžek správy (§ 16 odst. 2 h. z.).
  52. »Ostatní výdaje majetku« neomezují se jen na závazky, které vzniknou za úřední správy, nýbrž i na závazky starší (platy a dotace dle § 3 h. z., anuity hypoteční, pachtovní).
  53. Srov. Pražák, Spory o příslušnost I. str. 107, 114 a násl.
  54. Pražák, Spory I. str. 119, 121.
  55. Pozemkový úřad může se spokojiti s touto legitimací, když rozhoduje, komu se má dostati čistého výtěžku.
  56. Případ tento může vyvolati dosti teoretických sporů, ale v praxi nebude asi příliš častý, a proto se také do dalšího nepouštíme a odkazujeme zde na citované spisy Stupeckého, Pferscheho, Wellspachera a Pavlíčka (u tohoto viz str. 93 a násl.).
  57. Viz Schey, Obligationsverhältnisse str. 647. Velmi přesné rozdíly, které autor na tomto místě činí mezi přímým a nepřímým zastoupením, ukazují i pro náš případ, že zde jde o zastoupení nepřímé.
  58. »Jmenovitě tedy veřejné dávky a daně, pachtovné, úrazové a nemocenské pojištění, platy a dotace a dary podle § 3, úroky neb anuity z pohledávek hypotečních a pod.«
  59. Analogie je dána některými podstatnými podobnými rysy: závazek placení cizího dluhu, rozdíly: závazek není smluvní leč ex lege, dále stát neplatí ze svého jmění, leč z cizího. Rozdíl tento je nepodstatný, stojíme-li na formálním stanovisku právní a ne hospodářské odpovědnosti. § 1042 míří na závazky mimosmluvní.
  60. Srov. Schey, Obligationsverhältnisse, Krainz, II. str. 282 p. 14, nepřesně Krasnopolski, Obl. R. str. 359.
  61. Stupecký, Versio in rem str. 164—166 a str. 142. Stupecký vykládá tuto žalobu jako žalobu z obohacení, pojem obohacení rozšiřuje no tento případ správně Pavlíček, Žaloby z obohacení str. 130.
  62. Sem náleží i závazky dle § 3 h. z.
  63. Zákon má na mysli hospodařící osobu, srov. Krejčí, Komentář str. 79.
  64. Jinak in principe řeší tuto otázku Pražák, Spory o příslušnost 1. str. 92 a násl.; ovšem dle Pražáka lze říci, že otázka přípustnosti pachtovní smlouvy týká se podstaty poměru, který je předmětem činnosti úřední (l. c. str. 102) a tudíž patří rozhodnouti o otázce této úřadu správnímu.
  65. Srov. Krainz, II. str. 348. Tento však neodpovídá na tuto otázku. Krasnopolski, Obl. Recht str. 361 tomu nasvědčuje. Tento zdůrazňuje přímé zastoupení, ač pamatovati by bylo i na zastoupení nepřímé. Srov. Lemayer, Gerichts-Zeitung 1869 č. 86 a C. civ. art. 1375.
  66. Ustanovení zní: »Je-li několik osob na zabraném majetku, může vykonávati práva, uvedená v paragrafu tomto, pouze osoba jedna (spoluvlastník, spoluuživatel, důvěrník).« Výrazy spoluuživatel a důvěrník jsou typickými příklady nepřesného názvosloví. Co to značí důvěrník? Právnická naše mluva užívá pro podobné případy výrazu zmocněnec. Je důvěrník něco jiného než zmocněnec? A což tedy spoluuživatel? Míří se tím na služebnost užívání (usus)? Či míní se tím vůbec osoby, které pobírají užitky z věci?
  67. Správně zdůrazňuje tento charakter úředního správce Fr. Novák v cit. článku (Pozemková reforma roč. II. str. 22) a vyvozuje to z ustanovení §§ 17, 18 h. z., k tomu je dodati i § 5 cit., který není žádným důsledkem §§ 17, 18 h. z.
  68. Pražák, Právo ústavní III. str. 434, Spory o příslušnost I. str. 256. Novák, str. 23. Viz. §§ 98 a 102 úst. listiny, v § 92 cit. slibuje se zavedení syndikátní žaloby i pro správní úředníky a odpovídá čl. 12 zákona z 21. prosince 1867 č. 145 ř. z. O tom, že státní orgán, překročiv meze svého representativního okruhu jedná na vlastní a ne státní vrub a že jej stíhá právní odpovědnost, viz Kelsen, Hauptprobleme der Staatsrechtslehre str. 655.
  69. Pražák, Spory o příslušnost I. str. 144.
  70. Schopnost má dle mého mínění přistupovati k požadavku odborného vzdělání. Jmenuje-li Pozemk. úřad na př. neschopnou osobu, ale odborně vzdělanou, je to porušení úřední povinnosti, ale ne překročení kompetence, naproti tomu jmenuje-li na pf. profesora klasické filologie, který celý svůj život žil v městě, je to překročení kompetence. Srov. roz. nej. soudu ze dne 12. října 1921. Rv. II. 216/21. Juristenzeitung 1922 č. 131. — Míra odborného vzdělání není stanovena, viz Novák l. c.
  71. Má zníti správně § 9 odst. 1 věta 2, viz Krejčí. Komentář str. 19.
  72. Krainz I. str. 342. Randa, Eigentum str. 197, týž, Vlastnictví str. 71. Steinbach, Comentar zu den Gesetzen über die Anfechtung, 2. vyd. str. 18. Unger, Priv. Recht II. str. 173 násl. — Právo je zde pojímati ve smyslu formálním. Materiální právo, které mají na mysli cit. spisovatelé, nemá pro právní řád žádného významní, jen poskytnutá právní ochrana je právně relevantní.
  73. Krainz, I. str. 158.
  74. Krčmář, l. c. str. 31, Krejčí, Kom. str. 19 omezují § 7 jen na zást. právo konvetionální. O výhradách Krčmářových níže.
  75. Krčmář, 1. c. str. 27.
  76. Stieber, l. c. str. 257. Veith, l. c. str. 70, 71.
  77. Vedle vlastníka přichází v úvahu poživatel, propachtující pozemky, které má v požívání. Jiné případy v úvahu nepřicházejí.
  78. Právní jednání dle § 1 ř. z. o anrondování hranic lesních 7./6. 1883 č. 93 říš. z. a dle prov. zem. zákona mor. 13./2. 1884 č. 32 zem. z. podléhají ovšem ustanovení § 7 z. z. Zákony pak z 7./6. 1883 č. 94 ř. z. a 13./2. 1887 č. 31 jsou z části vzhledem k zákonu ze 17./7. 1919 č. 421 sb. z. a n. obsoletní. K tomu viz slezské zem. z. 28./12. 1887 č. 12, 13, 14 ex. 1888 a 7./11. 1912 č. 66 zem. z.
  79. Notáři a zákon z 11. března 1921 č. 108 sb. České právo roč. 3 str. 9, k čemuž žel kloní se i praxe nej. správ. soudu. (Nález nej. správ. soudu ze dne 27. září 1931 č. 11859, ze dne 19. října 1921 č. 13131 uveřejněno v Souboru legislativy a judikatury odd. admin. u hesla pozem. reforma § 7. z. z.)
  80. Kaňka v cit. článku poukazuje na postup advokátů a notářů v otázce sepisování smluv, týkajících se půdy zabrané. Je sice pravda, že advokáti (§ 9 adv. ř.) a notáři (§§ 5, 34 not. ř.) nemají sepisovati smluv neplatných, neboř smlouva po odepření souhlasu Pozemkového úřadu stane se úplně neplatnou. Proto nemají advokáti a notáři smlouvy takové beze všeho sepisovati a to tím více, poněvadž při sepisování smluv u advokáta a notáře nejde jen o jednání obligační, ale i přímo soluční (Vkladní listina). Pouhé obligační právní jednání lze uzavříti bez souhlasu Pozem. úřadu, ale notář i advokát musí strany řádně poučiti a do smlouvy z opatrnosti dáti příslušný dodatek. Tohoto bohužel Kaňka řádně nerozlišuje. Postup, jak se má notář zachovati, je dle něho tento: notář má tam, »kde má sepsati listinu notářskou, žádati u Státního pozemkového úřadu, aby mu dle obdoby výnosu min. spravedlnosti ze dne 19. července 1910 č. 24820 doručen byl i zvláštní výměr k založeni do prvopisu spisu notářského a zažádá na základě uděleného mu souhlasu o připojení schvalovací doložky na předkládanou listinu.« Poněvadž však obligační právní jednání zpravidla předcházejí sepsání listiny u advokáta neb notáře, není tím naše stanovisko o různosti obligačního i solučního jednání dotčeno. Jinak pro praxi stanovisko Kaňkovo úplně vyhovuje.
  81. S výjimkou smlouvy podnájemné, ale té sic díle přesného znění § 7 ustanovení toto netýká. — Na právo podzástavní nelze vztahovati ustanovení § 7. — Srov. k tomu § 18 z. z., kde mluví se o právních jednáních obligačních.
  82. Naproti tomu není proti právnímu předpisu, ukládá-li Pozemkový úřad nabyvateli různé povinnosti, jak pozemku jest použiti. Srov. rozh. nej. správ. soudu nález ze dne 19. října 1921 č. 13131, 27. září 1921 čís. 11859, ze dne 19. října 1921 č. 13131, uveřejněné v Souboru legislativy a judikatury 1921 odd. admin. u hesla »Pozemková reforma« § 7 z. z.
  83. Srov. Krčmář, l. c. str. 25.
  84. Nemůže býti v této studii probrán celý problém učení o t. zv. právním důvodu a probrati kriticky velikou literaturu příslušnou. Při bližším rozboru pojmu kausy shledalo by se, že za tím skrývají se vlastně tři různé pojmy, konstruované z různých principů: 1. t. zv. causa finalis, 2. hospodářský postulát, určující obsah závazku, 3. norma právní, která in concreto se jeví jako určitá povinnost právní. Teleologická právní věda nemůže dospěti k tomuto rozlišení. Rozdílu ad 1. a 2. nepostřehuje proto, poněvadž pojímá vztahové vlastnosti jako inhaerentní (viz výše str. 15) a rozdíl ad 2. a 3. je dán jen s hlediska normativního. Tím máme stanoveno jádro problému detailní řešení musíme však pominouti a prosíme čtenáře, by si další úsudky vyvodil sám. Literatura problému tohoto tak nepojímá. Viz Randa. Vlastnictví str. 170 násl., Eigentumsrecht str. 282 n., Besitz str. 384, 466. — Pavlíček, Žaloby z obohacení str. 1 a násl. — Krčmář, O smlouvě námezdní str. 85 a násl. — Unger II. str. 8—13, 357—364. — Krainz I. str. 618—626, II. str. 129. — Hasenöhrl, Obl. R. I. 364 n. — Hoffmann, Die Lehre vom titulus und modus adquirendi str. 80 n., najmě str. 100. — Exner, Tradition 74 n. Publizitätsprinzip str. 90. — Sohm, Der Gegenstand str. 10. — Velmi charakteristický je článek E. Tilla »Versuch einer Rechtfertigung der Theorie vom titulus u. modus adquirendi« ve Festschrift zu Jahrhundert-Feier dles A. B. G, B. II. str. 383 a násl. Till odůvodňuje účelnost nauky této, ale nevysvětluje dogmaticky předpisů obč. zák. — Ve svém Vlastnictví jsem se letmo na str. 51 dotkl tohoto problému, jehož jsem sl však řádně neuvědomil. Tolik je správno, že kausa bývá někdy pojímána jako objektivisovaný účel normy, t. j. správně vyjádřeno — postulát.
  85. Weyr, Zur Lehre von den konstitutiven und deklaratorischen Akten str. 540. — Soustava státního práva čs. str. 32.
  86. Ať již přímo nebo nepřímo přes jinou primérní normu.
  87. Soluční právní jednání nepředpokládají vždy obligačního právního jednání, neboť se mohou jimi rušiti i konkretní subjektivní závazky ex lege. Zde omezujeme se jen na soluci obl. právních jednání, aniž se pouštíme do dalšího řešení problému.
  88. Záměna tato je velmi zřetelně patrna ze článku A. Rappaporta »Über die Bedeutung des Titels«, viz poznámku následující.
  89. Srov. Randa, Eigentumsrecht str 282 a násl. Zajímavé jsou vývody Hoffmannovy, Zur Lehre str. 98 a 99, 100, 125, ale zaměněn je postulát a norma. A. Rappaport v cit. Festschrift (Über die Bedeutung des Tidels für die Gültigkeit der Eigentumsübergabe nach dem A B Q B) II. str. 404. Jiného názoru Strohal Die Gültigkeit des Titels als Erfordernis wirksamer Eigentumübertragung, Názor Randův je však u nás panující.
  90. Srov. Exner, Tradition str. 78, počátek odstavce k pozn. 106. Místo to nám zcela dotvrzuje tuto záměnu, námi vytčenou.
  91. Srov. Exner, Tradition str. 82. Hoffmann, Zur Lehre str. 96. Sohm, Gegenstand str. 10, k tomu, viz Wilutzki, Archiv für B. R. sv. 28 str. 55 a 58. Randa, Vlastnictví str. 171, Strohal Die Gültigkeit es Titels als Erfordernis wirksamer Eigentumsubertragung, Jut. Blätter 1891 str. 56, v plném znění vydána přednáška tato knižně. — Soluční smlouva může býti také smlouvou obligační, na př. při zavazení zástavou služebností. Dosavadní doktrína rozlišovala tyto dvě stránky tím způsobem, že považovala soluční funkci za věcně právní a obligační funkci za obligačně právní, (srov. na př. Krainz I. str. 717). Rozlišení toto není správně vymezeno, poněvadž negativní povinnosti počítá k věcně- právnímu poměru, kdežto positivní povinnosti k obligačně-právnímu poměru. S teleologického hlediska, které je vodítkem Krainzovým, nedá se to odůvodniti. Velmi se blíží naší konstrukci Strohal, Eigentum an Immobilien str. 27 a násl.
  92. Srov. Randa, Vlastnictví str. 244, 247, jenž však oba případy dosti přesně nerozlišuje; E. Adler, Publizitätsprinzip str. 21 formuluje sám problém nesprávně, naproti tomu Strohal Eigentum an Immobilien str. 34 a násl., sice problém velmi výstižné formuluje, ale při řešení jeho nedovede dosti přesně rozlišiti obligační a soluční právní jednání a vidí jen učení o titulo a modo aquirendi a proto jeho závěry nejsou uspokojivé. Strohal kloní se k mínění, že důvod § 26 kn. ř. míří na soluční právní jednání. Srov. rozh. nejv. soudu ze dne 9. března 1898 č. 3347 (Glaser-Unger č. 57), ze dne 3. ledna 1900 č. 19056 (Glaser-Unger č. 831), ze dne 8. května 1900 č. 6308 (Glaser-Unger č. 993). Srov. dále rozh. ze dne 8. června 1900 č. 7991 (Glaser-Unger č. 1042), v němž však rekursní soud nedovedl rozlišiti mezi obligačním a solučním právním jednáním, a proto správný důvod zamítajícího usnesení nevyjádřil, teprve revisní soud správně rozhodl; ze dne 24. června 1900 č. 10364 (Glaser-Unger č. 1094), ze dne 8. ledna 1901 č. 51 (Glaser-Unger č. 1256), ze dne 3. května 1910 R. V. 604/19 (Glaser-Unger č. 5051), Velmi zajímavé je rozhodnutí ze dne 10. května 1911 R. III. 166/11 (Glaser-Unger č. 5471), které správně rozlišuje obligaci a soluci, jenže pojímá soluci jako pouhé faktum a ne jako právní jednání; dále rozhodnutí ze dme 12. srpna 1913 R. V. 1077/130 (Glaser-Unger č. 6543), plenisis. usnesení ze dne 20. června 1915 č. 276/15 präs. (Glaser-Unger č. 7492), ze dne 9. listopadu 1915 R. II. 737/15 (Glaser-Unger č. 7650).
  93. Strohal, Eigentum an Immobilien str. 30 žádá k tomu též žádost o vklad, viz však též str. 36, 41.
  94. Srov. Neumann, Komentář k § 406 c. ř. s. (str. 1114 a násl.), Horáček v Právníku 1898 str. 860 a násl. (Hovorna) 1899 str. 720. — Ott, Nové řízení soudní II. str. 247. — Krainz, I. str. 424.
  95. Srov. rozh. nej. soudu ze dne 15. října 1919 Rv. I. 424/19 Vážného sb. rozh. soudu civ., čís. 295.
  96. Srov. Randa, Vlastnictví, str. 88.
  97. Krainz, II. str. 609, srov. 535. Unger, Erbnecht str. 185.
  98. Toto stanovisko bylo zdůrazniti proti míněním sem tam se vyskytujícím, jako by rozdělení pozůstalosti mezi dědice dle nařízení zůstavitelova nevyžadovalo úředního souhlasu. V tom směru je pravdivé mínění Krčmářovo (1. c. str. 31), že k poslednímu pořízení o rozdělení věcí pozůstalostních není zapotřebí úředního souhlasu, jako ho není potřebí k ostatním právním jednáním obligačním. Proti Krčmářovi namítá Dobr. Krejčí (Časopis 1921, str. 15), že i dle posledního pořízení nutno dělení prováděti s úředním souhlasem. Ale v tomto případě nejde o žádné dělení, a tedy k němu není zapotřebí schválení, jako že ho není zapotřebí k uzavření smlouvy trhové; k plnění však smlouvy této je souhlasu třeba. Srov. Stieber, Právník 1919, str. 216, 257, — Veith, str. 70, — Unger, Erbrecht, str. 188, násl.
  99. Ingenence soudu je pouhá solemnisace právního jednání, Ott, Rechtsfürsorgeverfahren, str. 90, 130.
  100. Jinak řeší problém Strohal, Eigentum an Immobilien, str. 108.
  101. Tomu neodporuje konstrukce vlastnické hypotéky v literatuře; srov. Exner, Hypotekenrecht II., str. 654 a násl. — Klang, Bemerkungen zu den sachenrechtlichen Bestimmungen der Zivilnovellen, str. 160 a násl. — Zpráva justičního výboru panské sněmovny XXI. sese 1912, čís. 78, příloh str. 63 a násl. — Stieber Vlastnická hypotéka, Sborník věd práv. XX., str. 161 a násl.
  102. Unger, Erbrecht, str. 92.
  103. Unger, Erbrecht, str. 272.
  104. Randa, Náhrada škody, str. 25.
  105. O otázce této bylo dosti psáno. Viz Krčmář l. c., str. 25—31, Stieber, Právník 1919, str. 216, Krejčí, Časopis 1921, str. 12.
  106. Nerozlišuje však mezi obligačním a solučním právním jednáním, což je příčina celé literatury o této kontroverse, srov. výše str. 122.
  107. Kdežto domnělý vlastník má potud výhodnější postavení, že může se domáhati zavčas, aby mu jeho nároky z náhradního obnosu byly zajištěny a neztrácí priority, poněvadž jde teprve za hypotekárními věřiteli.
  108. Unger II. str. 163. Unger však nerozeznává »žádného jednání« a »jednání neplatného«; tento rozdíl zdůrazňuje zcela správně Tilsch Obč. právo § 214. Vklad neplatné hypotéky má své právní účinky (§§ 63, 64 kn. ř. §§ 469, 526, 1443, 1446, 1500 obč. z.) potud, pokud nebyl vymazán (§ 61 kn. ř.). Randa, Besitz str. 77—79. Srov. zajímavé poznámky Scheyovy, Obl. Verhältnisse, str. 155, jenž ukazuje na jednostrannost konstrukce Ungerovy.
  109. Otázka časového pořadu norem je velmi málo vyjasněna; srov. Tilsch, Obč. právo §§ 88—93, — Planiol, Traité de droit civil. I. §§ 240 a násl. — Unger I., str. 113 a násl. — Burghardt II., str. 178, s obsáhlou citací literatury. — Srov. Krainz I., str. 43. — Viz též velmi důkladnou práci Pfaff-Hoffmannovu, Exkurse I., str. 107 až 350. — Práce tyto vybíjejí se o otázku nezodpověditelnou: co je to nabyté právo? Otázka je nezodpověditelná proto, poněvadž se tím myslí subjektivní právo, které je pro právní řád zcela irrelevantní.
  110. Na př. smluveny 10% úroky, novým zákonem přípustny jsou úroky jen 6%, tedy od účinnosti nového zákona je dlužník povinen plniti jen 6% úroky.
  111. Kaňka v citovaném článku dopouští se chyby, že nerozlišuje obligační a soluční jednání; důsledek toho by byl, že smlouvy, uzavřené před 9. dubnem 1921, dlužno plniti bez zřetele na státní schválení jen s výhradou bezúčinnosti proti státu.
  112. Srov. něm. konk. řád z 10. II. 1877 a odpůrčí zákon z 21. června 1879; k tomu vysvětlivky (str. 25), které rozeznávají přesně »Unwirksamkeit« a »Ungiltigkeit«, toto je neplatnost vůbec, ono je relativní neúčinnost proti věřitelům.
  113. Na případy tyto pamatuje Kaňka v cit. článku, ale jeho závěr je příliš optimistický.
  114. Zákon z 9. listopadu 1918, č. 32 sb. zní: »§ 1. Každé zcizení mezi živými, jakož i zastavení a reální zatížení smluvní i exekuční, statků, zapsaných do desek zemských, bez svolení úřadů pro správu zemědělskou, jest neplatné. § 2. Zápisy do zemských desk o právních jednáních, uvedených v § 1, jež pocházejí ze smluv. datovaných před platností tohoto zákona, jsou nepřípustny.« Zákon nabyl účinnosti dne 13. listopadu 1918. Zákon ze dne 10. prosince 1918, č. 64 sb., v příslušném ustanovení zní: »§ 4. Každé zcizení i pronájmy mezi živými, jakož i zastavení a reálné smluvné a exekuční zatížení nemovitosti; bez souhlasu orgánu, který vláda Čs. republiky k tomu určí (Pozemkový úřad), je neplatné. Zápisy do pozemkových knih o výše uvedených právních jednáních, které pocházejí ze smluv, datovaných před. platností tohoto zákona, jsou nepřípustné.« Zákon nabyl účinnosti dne 16. prosince 1918.
  115. Veith, str. 57.
  116. Stanovená roční lhůta naříkací, se strany státu, nemá pro nás již významu.
  117. K tomu viz Krejčí, Kom. str. 33. Stieber, 1. c. str. 254 počítá z důvodu tohoto přechodného ustanovení počátek záboru na den 29. října 1918. Uvědomíme-li si celý záborový právní poměr, shledáme, že z tohoto přechodného ustanovení takto souditi nesmíme. Stručný přehled ustanovení je výstižně podán u Hory v Českém právu, roč. I., č. 3. Ustanovení ta se mezi tím komplikovala ještě více druhou novelou k táborovému zákonu.
  118. Legislativní motivy uvádí Krčmář, l. c. str. 34 a 35.
  119. Pro krátkou dobu promlčení. Upozorňuje na to Hora v Českém právu, I., č. 3.
  120. K tomu viz můj článek v Právníku 1921.
  121. Mezi tiskem předložila vláda osnovu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329, sb. z. a n., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový, tisk čís. 3368 posl. sněm., I, vol. období, 4. zasedání. V dalším cituji zkráceně jako »osnova novely«.
  122. Lépe bylo by, kdyby náhradový zákon měl podobné ustanovení, jako §§ 35, 46 zák. ze 14. února 1878, č. 30 ř. z. arg., též § 9 lit. c., min. nař. ze dne 14. září 1854, č. 228 sb. Randa, Besitz, str. 165, Pražák, Das Recht der Enteignung, str. 234.
  123. Podle osnovy novely se rozšiřuje v § 31. n. z. právo žalobní i na ostatní práva věcná, a má pak reformovaný § 31. n. z. význam dvojí: a) v textu vylíčený, b) že stav právní proti státní se ustaluje teprve 30. dnem po zápisu poznámky zamýšleného převzetí, pro všechny právní poměry, kdežto dosud působí poznámka zam. př. proti vlastníkům nekn. až po 30 dnech, kdežto pro ostatní právní poměry působí ihned.
  124. Výrok správního úřadu by měl výslovně označiti. že přejímají se pozemky X souboru zabraných nemovitostí, mezi nimi i pozemky Z, patřící vlastníky osobě N, z toho důvodu, poněvadž převod vlastnictví je proti státu bezúčinný.
  125. Nejsou-li objekty zapsány v knihách pozemkových, je příslušný onen soud, v jehož obvodu jsou ony nemovitosti. Navrhuje se v osnově novely § 2a.
  126. Podobně u objektů neknihovních, osnova novely § 2a, § 3a.
  127. Po př. § 3a podíle osnovy novely.
  128. U objektů neknihovních navrhuje osnova novely § 3a, místo poznámky, vyhlášení na soudní desce.
  129. Podobně u objektů neknihovních, § 3a osn. nov.
  130. Srov. Bartsch, Das alllg. östern. Grundbuchgesetz; jiného mínění jest Krainz, I. str. 668.
  131. Srov. Bartsch, Grundbuchgesetz, str. 636.
  132. Podobně u neknihovních objektů, § 3a osn. nov.
  133. Srov. k tomu Krejčí, Některá pochybná ustanovení zákona záborového, Časopis 1921, str. 8—10.
  134. Lépe bylo by, kdyby náhradový zákon měl podobné ustanovení, jako §§ 35, 46 zák. ze 14. února 1878, č. 30 ř. z. arg., též § 9 lit. c., min. nař. ze dne 14. září 1854, č. 228 sb. Randa, Besitz, str. 165, Pražák, Das Recht der Enteignung, str. 234.
  135. Podle osnovy novely se rozšiřuje v § 31. n. z. právo žalobní i na ostatní práva věcná, a má pak reformovaný § 31. n. z. význam dvojí: a) v textu vylíčený, b) že stav právní proti státní se ustaluje teprve 30. dnem po zápisu poznámky zamýšleného převzetí, pro všechny právní poměry, kdežto dosud působí poznámka zam. př. proti vlastníkům nekn. až po 30 dnech, kdežto pro ostatní právní poměry působí ihned.
  136. Výrok správního úřadu by měl výslovně označiti. že přejímají se pozemky X souboru zabraných nemovitostí, mezi nimi i pozemky Z, patřící vlastníky osobě N, z toho důvodu, poněvadž převod vlastnictví je proti státu bezúčinný.
  137. Osnova novely navrhuje, aby stejný význam měla vyhláška dle § 3a, což je přece jen trochu smělá analogie, jíž některé předpoklady chybí.
  138. Viz poznámku předcházející.
  139. Randa, Vlastnictví, str. 107 a 196; jiného mínění je Krainz, Gerichtszeitung 1867, str. 404, System 1., str. 690, Adler, Publizitätsprincip, str. 73.
  140. Srov. s tím: Randa, Vlastnictví, str. 196, 126 a násl. Eigentumsrecht, str. 186 a násl.
  141. Randa Vlastnictví, str. 196, ostatní případy naturálního vlastnictví, které udává Randa, nemají pro nás významu. Adler, Publizitätsprincip, str. 56 a násl., popírá sice nabytí vlastnictví vydržením u tabulárních objektů, ale přiznává, že osoba věc vydrževší, může ji od kohokoliv požadovati, je tedy vlastníkem. Viz Strohal, Eigentum an Immobil., str. 18.
  142. Randa, Vlastnictví str. 151.
  143. Uplyne-li 30 resp. 40 let od poznámky zamýšleného převzetí, může podati s úspěchem žalobu o vydržení osoba, která měla nemovitost jako poctivý držitel, nejsouc knihovním vlastníkem.
  144. Podle osnovy novely § 3 a) a pak § 26 nahrazuje u neknihovních objektů vyhláška soudní poznámku zamýšleného převzetí.
  145. Prakticky ovšem bude asi Pozemkový úřad postupovati tím způsobem, že oprávněné osoby uspokojí dle §§ 45—52, 60—70 n. z. Krejčí, Komentář str. 169.
  146. Randa, Vlastnictví str. 93 a násl. Krainz, I. str. 567. Pražák, Das Recht der Enteignung str. 48. Strohal, Eigentum an Immobilien str. 133 a násl.
  147. Randa, Vlastnictví str. 243.
  148. Formuli uvádí Veith str. 226: »Podle výnosu Pozemkového úřadu ze dne .... č. j vkládá se s odvoláním na § 1 záběrového zákona a § 26 zákona náhradového právo vlastnické pro stát republiky Československé.«
  149. Petražycki, Die Lehre vom Einkomen sv. 2. § 3. Dernburg, Pandekten sv. 2. str. 69 a cit. Mommsen, Erörterungen sešit I. str. 1. Srov. § 1048 obč. z. Krainz, II. str. 148. Ehrenzweig, System Obl. R. str. 384.
  150. Tyto nejasnosti vytkl jsem ve svém článku v Právníku 1921 a také osnova novely mění text § 29 v ten rozum, že »užitky a povinnosti« přecházejí dnem, jenž následuje po posledním dni výpovědi. Toto je úplně správné. Je též velmi vhodno, že se osnova novely na tomto místě nezmiňuje o držbě, neboť tuto nabývá stát skutečností skutečného ovládnutí nemovitostí.
  151. Svoboda, Nabývání věcných práv k nemovitostem a stavbám, nezapsaným do knihy pozemkové, Sborník věd právních a státních 1917 najmě str. 411.
  152. Osnova novely unifikuje převzetí knihovních a neknihovních objektů tím, že vyhlášku soudní díle § 3 a) staví na roveň poznámce zamýšleného převzetí a podle navrhovaného znění § 31 má býti žaloba vlastnická taktéž vyloučena po 30. dni od vyhlášení zamýšleného převzetí. Zde musilo však důsledně ustanovení § 30 rozšířeno býti též v ten rozum, že i žaloby ostatních oprávněnců z t. zv. věcných práv jsou vyloučeny uplynutím zmíněné třicetidenní lhůty.
  153. Srov. Krčmář 1. c. str. 3.
  154. Dle novely nemůže Pozemkový úřad samovolné však se ujmouti držby, neboť je k tomu zapotřebí soudní exekuce.
  155. Dle osnovy novely dostačí, aby p poznámku záboru nebo zamýšl. převzetí bylo u knih. soudu zažádáno § 23.
  156. Jen tehdy možno, je-li soud výpovědní současně soudem knihovním cf. § 3 a 18, 19 n. z.
  157. Cf. Krainz, II. str. 167, Ehrenzweig, Obl. Recht str. 81, 320, Schey, Obl. Verh. str. 102 a str. 106 p. 38, Immerwahr, Die Kündigung (1898), Crome, Bgl. Recht, II., str. 109, Krasnopolski, Obl. R. str. 61, Hasenöhrl Obl. Recht, II. str. 613 n.
  158. Tento legislativní důvod neuznala však osnova novely a navrhuje toto znění pro § 14 č. 3: »jde-li o vlastníky, pachtýře nebo jiné osoby hospodařící neb užívající majetek zabraný a jsou-li právní jednání, zakládající držbu jich práv k zabranému majetku proti státu bez právních následků (bezúčinná) nebo neplatná díle §§ 7 a 18 zábor. zákona.« Toto ustanovení má jen tehdy smysl, rozeznáváme-li neplatné a ničí právní jednání jako Tilsch Obč. právo § 214.
  159. Zákon užívá obratu »vypovězené« nemovitosti, což je nesprávno, neboť nemovitost se nevypovídá.
  160. Dle osnovy novely je toto doručení výpovědí nutné jen nájemcům a pachtýřům hospodářských jednotek jako statků, dvorů a pod., jinak postačí výpověď bez udání jmen pachtýřů a nájemců, uveřejněná na soudní desce okresního soudu, v jehož obvodu přejímané nemovitosti leží. Den vyhlášení rovná se dnu doručení výpovědi. Proti soudnímu usnesení, povolujícímu vyvěšení výpovědi na soudní desce, není opravného prostředku § 18a. Příslušným je vždy soud ratione rei sitae, následkem toho bude se soud výpovědní podle § 18a lišiti od soudu výpovědního podle § 18.
  161. Osnova novely správně podotýká, že stížnost musí bytí podána u soudu I. instance.
  162. Osnova novely navrhuje znění: »že nebylo šetřeno ustanovení části Ic, tohoto zákona.«
  163. Dle navrhované změny mají soudy rozhodovati, zda výpovědní lhůta byla řádně stanovena (§§ 12, 13 n. z.), zda výpovědi nebylo třeba (§§ 14, 15), dále, že výpověď nebyla na soudní desce vyhlášena (§ 24), pak o případech v textu uvedených.
  164. Dle osnovy novely je přípustný další opravný prostředek.
  165. T. j. dle všeobecných zásad, obsažených v §§ 1—19 pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. Na Slovensku podobných všeobecných ustanovení není, a proto rozhodl nejvyšší soud: kde okresný súd nebude mať opory v samom zákone, nech postupuje dla zásady, vyjádrenej v kromkolvěk nespornom — na Slovensku platnom — pokračování, ktorú k dosaženiu zákonem sledovaného ciela za najvhodnějšim uzná (zásadní rozhodnutí ze dne 14. března 1921 R. III. 41/21, Právný Obzor 1921 str. 149).
  166. Nejde-li o knihovní objekty, je dle osnovy novely § 2 a) příslušný soud rei sitae.
  167. Některé vady navrhují se k opravě osnovou novely, ale přece základ nejistoty, totiž poměr mezi skutečným a knihovním převzetím, není přece vyřešen.
  168. Dle osnovy novely dostačí podaná žádost.
  169. Dle osnovy novely je řešení v textu jedině přípustné, viz navrhovaný text § 20.
  170. Nezabýváme se blíže tímto problémem, ač kritické posouzení celé nauky o držbě přineslo by mnoho nového a mnohá neplodná kotroverse byla by odstraněna.
  171. Tomuto řešení odpovídá i navrhovaná změna § 29.)
  172. Dle osnovy novely má o tom rozhodovati soud.
  173. Zastával jsem názor, že Pozemkový úřad může ve správním řízení naříditi vyklizení převzaté nemovitosti a opíral jsem se jednak o to, že proti vypuzení z držby po výpovědní lhůtě nemá hospodařící osoba stížnosti k nej. správnímu soudu, neboť správní řízení porušeno nebylo, aniž má možnost stěžovati si pořadem práva. Vláda v motivech osnovy zastává však názor, že Pozemkový úřad musí žalovati pořadem práva na vyklizení nemovitosti a navrhuje proto, aby soud k návrhu Pozemkového úřadu nařídil exekuční vyklízení nemovitosti, jakmile uplyne lhůta výpovědní, a tam, kde se výpovědi nedává (§ 14 č. 2, 3), jakmile bylo vlastnické právo dle § 26 resp. 28 vloženo pro stát nebo nabyvatele. Tím je tato kontroverse vyřešena.
  174. Tyto výtky jsou částečně odčiněny osnovou novely.
  175. Srov. moje Vlastnictví a vlastnické právo str. 56.
  176. Dle navrhované změny mají přejíti dnem skutečného převzetí.)
  177. Srov. Kohler. Zur Lehre von den Pertinenzen, Iherings Jahrbücher sv. 26, str. 1 a násl.
  178. S tím se také dobře srovnává zákonné rčení »zařízení, jež až dosud sloužilo hospodaření na zabraném majetku«. (§ 12 z. z.) Naproti tomu je nepřesný obrat v § 53 n. z. »zařízení, sloužícího k hospodaření na převzatém majetku«, poněvadž hospodaření na převzatém majetku slouží jiný inventář. Obrat tento je však významný pro stanovení toho, co je to poměrná část inventáře.
  179. Srov. Krejčí, Komentář str. 27.
  180. Viz Krejčí, 1. c.
  181. Jinak Krejčí, Komentář str. 27.
  182. Krčmář, l. c. str. 50.
  183. Před tím může zcizovati volně osobám třetím a proto nelze nijak konstruovati povinnost ke kontrahování se státem.
  184. Krčmář, 1. c. str. 50, Krejčí, Komentář str. 26.
  185. Proto nelze vůli tuto pojímati jako chtění ve smyslu psychologickém, tato psychologická vůle může býti snad podkladem konstrukce této odvozené normy.
  186. Schey, Obl. Verhältnisse str. 173, Hasenöhrl, Obl. Recht I. str. 670, Krainz, II, str. 57, Ehrenzweig, Obl. Recht str. 132, Krasnopolski, Obl. Recht str. 74.
  187. Ehrenzweig, Obl. Recht str. 136. Jinak Thur, Brgl. Recht, Allg. Teil II. str. 495.
  188. Srov. § 24 h. z., kde je tento dvojí význam lépe rozlišen.
  189. Teleologicky orientovaná jurisprudence nedovedla tento právní poměr zcela bezvadně konstruovati, srov. Pavlíček, Žaloby str. 272, str. 7. Ehrenzweig, Obl. Recht str. 667, týž, Wert als Gegenstand der Bereichenung G. Z. 1892 str. 35 a násl.
  190. Srov. Ehrenzweig, Obl. Recht str. 190; Lenhoff, Positive und negative Vertragsverletzungen gegenseitiger Verträge, Zentralblatt sv. 35, str. 385 n.
  191. Pavlíček Žaloby z obohacení str. 272 n.
  192. Krčmář, l. c. str. 46.
  193. Kotěra, Právní povaha odstupní smlouvy. České právo III. str. 17, II. str. 53, Grossmann, Der Übergabsvertrag Not. Zeitung 1916 č. 27.
  194. Stieber, Právník 1919 str. 252, Krejčí, Právník 1921 str. 69—70. (K výkladu § 11 záborového zákona.)
  195. Jinak díle § 5 osnovy novely, kde takové pozemky možno čítati na vrub tohoto nároku vlastníkova.
  196. Tím bylo by doplniti výklady Krejčího, Právník 1921 str. 73.
  197. Krejčí, 1. c. str. 70.
  198. Srov. Krčmář, 1. c. str. 46.
  199. Ott, Soustavný úvod ve studium nového řádím soudního I, str. 167.
  200. Stieber, Právník 1919 str. 252.
  201. Tak výslovně se navrhuje v § 5 dle osnovy novely.
  202. Jak se domnívá Krejčí, Právník 1921 str. 105.
  203. Krejčí, Právník 1921 str. 101, Stieber, Právník 1919 str. 254.
  204. Krčmář, l. c. str. 45, Krejčí, 1. c., Stieber, 1. c.
  205. Na tuto okolnost upozorňuje zcela správně Svoboda, České právo I. 2. str. 4.
  206. Linhart, Zabrání velkostatků bez náhrady. Naše doba 1920 (roč. 27) čís. 4—6. Krejčí, Komentář str. 172 a násl.
  207. Krasnopolski, Obl. str. 257.
  208. Stanovisko republikánské strany podává Marcha, Jak se bude postupovati při parcelaci panské půdy?
  209. Srov. Krasnopolski, Obl. str. 254 n., Krainz, I. str. 458 n.
  210. Cena budov hospodářských je v oněch tabulkách vypočítána.
  211. Dle osnovy novely stupnice snížena na 10/00 až 30%.
  212. Po 1. srpnu 1914 dle osnovy novely.
  213. Dle osnovy novely po 1. srpnu 1914.
  214. Oficiální text praví sice: »Zejména budiž vzat zřetel při oceňování na investice provedené po 24. dubnu 1919« tím však nevylučuje investice, provedené před tímto datem; srov. § 43, odst. 3, § 4 nař. z 21. ledna 1921 č. 53 sb. Tato kontroversa je částečně odstraňována osnovou novely, která rozhodné datum posunuje na den 1. srpna 1914 a přiměřeně mění poslední odstavec § 43, takže možno přihlížeti k investicím starším, pokud je nemohla osoba hospodařící zúplna využitkovati až do doby převzetí půdy státem. Osnova novely vynechává uvedený způsob oceňování a z toho bylo by souditi, že se mají oceniti dle své nynější hodnoty. Tato ustanovení jsou vhodně doplněna § 43 a osnovou novely o nárocích nájemce (pachtýře) na náhradu impensí, nárokům těmto má se však jen tehdy přihlížeti, jsou-li ohlášeny při sepisování protokolu o oceňování převzatých nemovitostí, vlastníku se dává možnost, aby o těchto nárocích se vyjádřil.
  215. Tak výslovně dle osnovy novely.
  216. Na Slovensku platí plenární rozhodnutí nejv. soudu ze dne 14. března 1921 R. II. 41/21 Právny Obzor 1921 str. 149.
  217. Dle osnovy novely je revisní rekurs vždy připuštěn i proti potvrzujícímu rozhodnutí II. stolice, ač nejsou dány náležitosti § 16 nesp. pat.
  218. Weyr. Soustava československého práva státního str. 265.
  219. Osnova novely navrhuje, aby s rozvrhem náhradního obnosu bylo sečkáno u nemovitostí, které nejsou zapsány v knihách pozemkových, vedených na našem území, až příslušná vložka bude u našich soudů vedena § 47a. Nelze tedy tohoto ustanovení použíti na objekty neknihovní, o nichž nemáme žádných ustanovení.
  220. Dle osnovy novely nutno vyzvati též pachtýře a nájemce.
  221. Krejčí, Komentář str. 195.
  222. Dle textu 2. odst. § 49 n. z. navrhovaného osnovou novely je tím rozuměti však den skutečného převzetí § 29.
  223. Srov. Stieber, Uhražovací kapitál služebností a reálných břemen najmě str. 31 a násl.
  224. Dle náhradového zákona musíme činiti rozdíl mezi nájemcem (resp. pachtýřem), jehož právo do knih bylo zapsáno, a mezi nájemcem (resp. pachtýřem), jehož právo nebylo do knih zapsáno. Prvý nemá žádného nároku proti státu, druhý má nárok po rozumu § 1121 obč. zák. Dle § 47 odst. 3 pak § 50a osnovy novely má býti knihovní i neknihovní nájemce (pachtýř) na roven postaven a to: a) oba přihlašují své nároky k rozvrhovému roku, b) oběma nepřísluší nárok na ušlý zisk pro předčasné zrušení smlouvy, c) oběma přísluší jen nároky na prokázané přeplatky na nájemném nebo vedlejších dávkách, d) oba mají nárok na náhradu impensí, pokud je přihlásili do protokolu o oceňování podle § 43a, e) pořadí těchto nároků ad d) je za nároky knihovních věřitelů, osob věcně oprávněných a za nároky podle § 50.
  225. Tak patrně i dle § 14 č. 3 n. z.
  226. Jiný případ uvádí osnova novely § 50a, odporuje-li vlastník nárokům nájemce (pachtýře).
  227. Krejčí, Komentář str. 22 pozn. d).
  228. Pachtýř, jenž nemá své právo zapsáno v knihách pozemkových, není chráněn, což odpovídá všeobecnému ustanovení § 1120 obč. zák. Poměr pachtýřů, ať jsou jich práva v knihách pozemkových zapsána či ne, upravuje zvláště osnova novely § 43a, 50a. Tím odčiněna je i v textu vytknutá nesrovnalost.
  229. Osnova novely však odstraňuje tuto nesrovnalost.
  230. Tato naše konstrukce potvrzena je § 43a odst. 2. osnovy novely, kde způsobem poněkud nepřehledným řešeny jsou tyto případy: Se souhlasem vlastníkovým možno přiřknouti nájemci náhradu těchto impensí: a) nájemce (pachtýř) nebyl nucen učiniti ty které investice; b) nájemce byl povinen tak učiniti, ale učinil je se zřetelem na celou dobu pachtovní; c) investice (a, b) jsou toho rázu, že se o ně zvyšuje náhradový obnos dle § 43; e) tyto impense nutno zvláště oceniti a tvoří pohledávku nájemcovu (pachtýřovu). Nesouhlasí-li vlastník, rozhodne se pořadem práva § 50a. Nároky musí býti do protokolu, sepsaného o oceňované přijímané nemovitosti, ohlášeny jinak jsou prekludovány. Souhlasu vlastníkova, aby nájemci nahražena byla hnojivá, zapotřebí není, nárok tento se neuplatňuje v rozvrhovém řízení § 43a odst. 3, 4.
  231. Dle znění osnovy novely nepřísluší toto právo stížnosti nájemci (pachtýři) jako takovému.
  232. Srov. Hellwig, Verträge zu gunsten Dritter str. 42 a násl.
  233. Dle osnovy novely přísluší toto právo jedině státu.
  234. Dle osnovy novely může býti zvýšena na 4%.
  235. Právo výpovědi přísluší státu a stát ji zaplatí dílčími dluhopisy, ale tím se stát zbavuje tohoto dluhu. (Osnova novely.)
  236. Zlepšení navrhuje osnova novely zvýšením úrokování na 4%.
  237. Randa, Vlastnictví, str. 207 a n.; Exner, Publicitätsprincip, str. 84; §§ 63, 64 kn. ř. § 1500 obč. z.
  238. Exner, Hypotekenrecht str. 448; Krainz, I. str. 806, 843.
  239. Tuto kontroversu odstraňuje osnova novely změnou ustanovení o náhradových bankách.
  240. Upozorniti jest na rozdíl mezi § 6 úvěr. zák. (úvěr se strany věřitelovy nevypověditelný, pokud dlužník plní převzaté povinnosti) a § 70 n. z. (zůstává zachováno smluvené právo výpovědi), v praxi rozdíl tento nebude zpravidla vaditi, poněvadž oni privilegovaní věřitelé mají smluvené právo výpovědi dáno dle stanov celkem v rámci § 6 úvěr. zák.
Citace:
Zábor. Pozemková reforma. Pět civilistických úvah o záboru velkého majetku pozemkového a o tom, co se záborem souvisí. Brno: Barvič a Novotný, 1922, s. 80-193.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).