NPD documents search: Všehrd, 8 (1927) - Dr. Miroslav Boháček: Ademptio legati.

Literatura.

Dr. Miroslav Boháček: Ademptio legati. Příspěvek k nauce o zrušení odkazů podle práva římského. »Knihovna spisů právnické fakulty university Komenského v Bratislavě«, sv. 10. 1925. 8°. Stran 165. - Ademptio legati jest jednostranný projev, jímž zůstavitel odnímá singulární majetkový prospěch (v širším smyslu) tomu, jemuž jej byl před tím testamentární disposicí zůstavil. Boháček ve své precisní a neobyčejně poutavé práci vyšetřuje kritickou metodou, co platilo o tomto právním jednání v klasickém právu, jak se vyvíjelo, a co z něho učinili kompilátoři. V klasickém právu byla ademptio legati právní jednání přísně formální, učiněné buď v témže testamentu neb codicilis testamento confirmatis (které se s testamentem pokládaly za jeden testament), jež vyžadovalo opačné formy, korespondující s formou, jíž byl původní legát nařízen. Byly tedy pro formy legátů vindikačních damnačních, sinendi modo, per praeceptionem příslušné formy adempce legátů. Praetorské právo, hledíc vyhověti pokud možná vůli zůstavitelově, odnímalo účinnost takovým legátům, jimž odporovaly pozdější projevy neb jednání zůstavitelova, jež však iure civili nemohla dosáhnouti platnosti ať pro nedostatek formy neb vadnost obsahu. To mohlo se za platnosti iuris civilis a iuris honorarii státi jedině per exceptionem a to zpravidla per exceptionem doli; iure civili nařízení legátu trvalo ve své účinnosti. Právo praetorské tímto prostředkem dosahovalo prakticky týchž účinků jako formální ademptio. Myšlenku vyhověti vůli zůstavitelově vypůjčilo si právo praetorské z práva fideikomissů, vyznačujícího se naprostou bezformálností. Kompilatoři, odstranivše rozdíly mezi právem civilním a honorárním, rozdíly mezi čtyřmi druhy odkazů a připodobnivše legáty fideikomisům (prvý průlom do striktní a klassické formálnosti legátů znamená S. C. Heronianum) a přetvořivše právo procesní, povýšili výklad skutečné vůle zůstavitelovy na právní princip. Tím podřídili adempci případy, jež jí v klassickém právu nebyly, totiž t. ř. tacita ademptio (dobrovolné zcizení odkázané věci zůstavitelem a vydobytí odkázané pohledávky) a případy translace legátu, pro něž platila právní pravidla jiná.
Boháčkova práce, opřená o neobyčejně důkladné studium literatury, vychází při řešení problému z rozdílů klasické konstrukce různých druhů legátů, speciálně vindikačního a damnačního. Tím dospívá k samostatným řešením, zejména pozoruhodnému novému řešení kontroverse D. 34, 4. 3, § 7 a D. 34, 5, 10, 11). Pozoruhodné jsou též výklady Boháčkovy legátů itineris, ususfructus, o konkurenci legátu otroka s manumissí a výklad legátu pecoris. Práce jest zároveň cenným příspěvkem k nauce o interpolacích a o pracovních methodách kompilátorů. »Ein leises Grauen eines Romanisten,« tato slova unikla péru Partschovu při studiu kterýchsi interprolovaných míst Pandekt; a práce Boháčkova dává Patschovi plně za pravdu. Práce se zabývá čistým právem římským a to patrně proto, že právo testamentů, legátů a fideikomissů jest právo typicky římské a nenalézá v právích řeckém a orientálních, k nimž se také romanistika v poslední době při studiu jiných otázek o pomoc obrací, obdoby.
Mladý docent university Karlovy se uvedl mezi vysokoškolské učitele prací významnou hodnou zralého muže a lze od něho při rozsáhlé jeho erudici a dosavadních výsledcích vědecké práce pro obor romanistiky, u nás pohříchu zanedbávaný, očekávati mnohou cennou práci.
—d—

Citace:

Dr. Miroslav Boháček: Ademptio legati. . Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1927, svazek/ročník 8, číslo/sešit 7, s. 221-222.