Univ. prof. Dr. Emil Ott

Vzpomínáme-li dnes prof. Otta ve »Všehrdu«, vybavuje se mimovolně otázka: Čím byl Ott nám, mladší české generaci právnické, z níž mnozí zastihli jej již jen na sklonku jeho učitelské činnosti, neb pouze jako examinátora, mnozí pak nesešli se s ním v žádné 7. těchto jeho funkcí? — Musíme se přiznati, že jen pomalu chápali jsme jeho význam.
Na fakultě předcházela jej úcta jakožto seniora sboru profesorského a učence, jehož vynikající vlastnosti vědecké byly, jak jsme věděli, všeobecně uznávány a jemuž se za to dostalo mnohých poct, věděli jsme, že jest přísným, ale spravedlivým examinátorem.
A teprve ponenáhlu uvědomovali jsme si, že onen vysoký stařec s bílým plnovousem, jenž přes svůj pokročilý věk byl stále tak obdivuhodně čilý, byl nejen vynikajícím vysokoškolským učitelem, nýbrž osobností, jakých bylo v národě málo. Poznávali jsme, jak suverenního ovládáni látky tak rozsáhlé a obtížné, jakého daru intuice bylo třeba k tomu, že Ott několik týdnů po publikování nových zákonu procesních mohl již o nich na fakultě přednášeti, a že počal vydávali svůj »Soustavný úvod« ještě dříve, než zákony ony počaly působiti. A v přednáškách i ve svém díle nepodával snad jen subjektivní theoretické názory universitního profesora, nýbrž v mnohém směru vytýčil přesně způsob, jak by zákony ty praktikovány býti měly a předpověděl, jak praktikovány budou. Věc to daleko obtížnější u zákonů upravujících právo formální, než jest tomu v právu hmotném, neboť při zákonech procesních lze mnohdy předem těžko si představiti, jak bude vypadati používání jich v praksi. že jeho názory došly potvrzení praksí, jest tím skvělejším důkazem vzácných vlastností jeho vědecké činnosti, že jedná se zde o zákony, které denně byly používány sty ba tisíci právníků rozmanitých národností a povolání, že rokem 1898 nastal vzhledem ku předchozímu stavu v procesním právu rakouském úplný přelom, a že nebylo lze hledati souvislosti s právy cizími, která byla zde daleko menší než na př. v procesu trestním.
Činnost Ottova jest činností tvůrčí, jako málokterého jiného vysokoškolského učitele. Jednoho činu Ottova dlužno vzpomínati zvláště nyní: Toho, jak se postavil před vydáním »Novelly o úlevách soudních« proti tomu, aby byla obmezena přípustnost opravných prostředků pro nároky menší hodnoty. Toto zasáhnutí jeho, jinak zajisté konservativce, jeví se nám dnes tím sociálnější a pokrokovější, vidíme-li že mnozí, mající plná ústa pokroku, souhlasí beze slova protestu s tím, jsou-li obmezována práva individuální a svobody občanské, nikoli snad na prospěch nějaké idey neb vyššího principu, nýbrž namnoze na prospěch pouhého pohodlnějšího neb »zjednodušeného« úřadování, neb úspory rozpočtové, povahy zpravidla dosti problematické.
Dostalo se mu mnoha hodností a poct, jako málokterému jinému českému učenci. A zde objevuje se nám váha jeho osobnosti: Velmi mnohé z jeho funkcí a vyznamenání zanikly s pádem monarchie, a byly mezi nimi hodnosti, z nichž mnohé samy o sobě dodávaly nositeli jich vynikajícího postavení v životě veřejném, a přece ztráta jich významu Ottova nedotkla se ani dost málo. Přes své vysoké stáří nepřestával sledovat i nejnovější vývoj československého práva procesního, účastni] se mnohých anket, mimo jiné působil i při stylisaci naši ústavy, a vždy překvapoval neúnavnou svěžestí ducha a nevyrovnatelným ovládáním látky až do doby nejposlednější. Ukázalo se zde, že vnější pocty nemohou osobnosti skutečně vynikající k jejímu pravému významu ničeho dodati. Ott zůstal i bez nich tím, čím byl: jedním ze zakladatelů moderní české vědy právní a vychovatelem řady právnických generací. je.

Citace:

Univ. prof. Dr. Emil Ott. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1925, svazek/ročník 6, číslo/sešit 4, s. 120-121.