Pojištění osob samostatných na případ invalidity, stáří a smrti.Podle zpráv denního tisku skončila před nedávnem komise při ministerstvu sociální péče pověřená vypracováním osnovy zákona o pojištění osob samostatně výdělečně činných svůj elaborát, který byl předložen sociálně-politickému výboru Národního shromáždění. Jde tu o osnovu zákona velmi pozoruhodného. jímž má býti uzavřen kruh zákonů sociálně pojišťovacích. Až dosud jest postaráno sociálním pojištěním na případ invalidity, stáří a smrti o osoby v cizích službách zaměstnané (u nás pojištění pensijní a nedávno uzákoněné sociální pojištění dělnictva) a na tyto též omezuje se zpravidla všechno' sociální pojištění v jiných státech. Ale právě naše osnova ukazuje, že není pojmovým znakem sociálního pojištění, že objektem tohoto druhu sociální péče jsou výhradně zaměstnanci. Ovšem jest podstatný rozdíl mezi pojištěním zaměstnanců a osob samostatných. Pojištění zaměstnanců spočívá totiž na dvou základních myšlenkách. Předně: zaměstnavatel jest povinen přispívati na zmírnění bídy svých zaměstnanců v jejich invaliditě a stáři a pozůstalých v případě jich smrti, ne však individuelně, nýbrž ve formě veřejné dávky do společného fondu k tomu účelu zřízeného. A za druhé; zaměstnanci (pojištěnci) přispívají příspěvky svými a svých zaměstnavatelů solidárně na ty ze svých řad, u nichž nastane případ škodný. V této solidaritě spočívá též základní pojistně technický princip: příspěvky za jednoho pojištěnce odváděné by nestačily ku krytí jeho renty, příspěvky všech však zajišťují renty potřebných.Jest zřejmo, že u pojištění osob samostatných odpadá ona prvá myšlenka, která byla — jak víme — hlavní hybnou pákou v bojích a zavedení pojištění zaměstnanců. U osob samostatně výdělečné činných není totiž nikoho, kdo by mohl býti volán k povinnosti přispívati z toho titulu, že jejich pracovní schopnosti byly vynaloženy v jeho prospěch. Osoby tyto pracovaly totiž právě jen ve svůj prospěch. Zbývá tedy jen ona druhá myšlenka sociálního pojištění: solidarita pojištěnců ku krytí nároků. A v ní jest hledati ratio legis pojištění osob samostatných.Kdežto tedy u pojištění zaměstnanců jde o to, vyssát část národních důchodů premiemi zaměstnavatelů (kteří si je zakalkulují do ceny zboží) ve prospěch určité vrstvy národa, která nemá zasahovati do hospodářských poměrů ostatních. Obnosy totiž, které si dnes samostatně výdělečná osoba ukládá pro sebe na stáří či neschopnost pracovní, odvede do pojišťovny, resp. o ně zmenší svoje soukromé úspory. Pouze uvnitř této vrstvy budou přesuny důchodů plynoucí ze zmíněného principu solidarity.Zajímavou jest otázka vymezení okruhu osob do tohoto pojištění zahrnutých. Při uzákonění pojištění zaměstnanců byla zde vždy určitý zájmová skupina osob domáhajících se pojištění, třída občanstva daná svým sociálním postavením. Výrazy »zaměstnanec«, »dělník«, »soukromý úředník« jsou názvy takových snadno představitelných skupin obyvatelstva. Osoby samostatně výdělečně činné však netvoří takovou skupinu.Pojem ten dán je vůbec negativně t. j. docházíme k němu vyloučením osob zaměstnaných v cizích službách. Jest patrno, že tato veliká skupina občanstva, jest vzájemně pojena jedině snad zájmem na zachování individualistického řádu společnosti. Společný zájem na veřejném opatření pro případ stáří a invalidity mají jen některé její kategorie, kategorie hospodářsky slabších, drobných podnikatelů. A tu kladla se úloha vésti hranici mezi těmito drobnými a mezi velikými, pojištění nepotřebujícími. Hranice hledala se v počtu zaměstnanců, jichž pojištěný k provozování svého podniku používá a ve výši daně z příjmu, ale bez úspěchu. Konečně přiklonila se komise k názoru zahrnouti do pojištění všechny osoby samostatně podnikající. Působila tu patrně vedle obtížnosti vésti hranici též ona myšlenka solidarity co nejširšího svazku, snaha totiž, aby i ti velicí podnikatelé, kterých je ostatně malá menšina, pojati byli do pojistného souručenství. Proto stanovena jest v osnově pojistná povinnost pro všechny osoby v Československé republice — mladší 60 let — , které jakožto podnikatelé platí všeobecnou daň výdělkovou nebo daň pozemkovou. Jinak jest osnova vybudována analogicky jako zákon o pojištění pensijním a o pojištění sociálním s tím podstatným rozdílem, že zavádí jednotné premie a jednotné pojistné dávky. Zkušenost ukáže, zdali tato úplná uniformita, která uvaluje stejné břemeno na továrníka-milionáře jako na chalupníka z Podkarpatská a slibuje mu za to stejné požitky, se osvědčí. — Také sporná otázka invalidity, kde dlouho nemohlo dojiti ku shodě mezi zájmovými kruhy živnostenskými a. zemědělskými, byla, jak se zdá, již rozřešena podle analogie pojištění dělnického a pensijniho s podmínkou trvalosti invalidity a vlivu její na výnos pod¬ niku. — n —