Neurčité odsouzení, jež je předmětem jednání trestní sekce Druhého právnického sjezdu, budí v poslední době dosti živý zájem. Třeba to vítati, neboť jest nezbytno přiblížiti »právní přesvědčení lidu« instituci, která do té míry se odchyluje od zděděných právních představ. Prof. Köhler v Prager Taghlattu z 25. prosince 1924 odmítá neurčité odsouzení v československé osnově trestního zákona, poněvadž špatné chování, které trest prodlužuje, není trestuhodným zločinem a poněvadž vězeňský soud, který má určovati trvání trestu, není vyzbrojen obvyklými garanciemi soudního rozhodování. Autor se obává, že zločinec, který by zasloužil trest jednoho nebo 1½roku, může býti držen v káznici až 8 let. Při tom patrně přehlédl, že podle § 67 výrok trestu se omezí na určení zákonné sazby, jde-li o zločin, na který ukládá zákon žalář nejméně jednoho roku a nejvýše osmi let. Zákonnou sazbou dlužno však podle § 40 rozuměti sazbu od jednoho roku do tří let nebo od dvou do osmi let anebo sazbu uvedenu na prvém místě zvýšenou podle § 71, nikoli sazbu od jednoho do osmi let. — jsou-li výhledy Köhlerovy hodně beznadějný, nazírá Dr. Antonín Ráliš v Přítomnosti ze dne 19. února 1925 velmi optimisticky na možnost uspokojivého uskutečnění neurčitého odsouzení. Nevím sice, odkud čerpá poznatek, že trestanec tráví v reformatories prvý čas v samovazbě a výrok, že omezeni neurčitosti odsouzení rámcem minima a maxima má znemožniti simulaci, je mi nejasný, sluší však přiznati, že americká zařízení jsou popsána svěže a přehledně naznačeny sporné body. Vhodnost neurčitého odsouzení je na konec zcela závislá od prostředků, jimiž bude stát disponovali k jeho uskutečnění. — ř.