NPD documents search: Všehrd, 6 (1925) - Delegace zákonodárné moci v moderní demokracii

LITERATURA

Delegace zákonodárné moci v moderní demokracii. Napsal JUDr. Jaroslav Krejčí, tajemník ústavního soudu. Praha 1924. Nákladem vlastním, v komisi fy Jan Košatka Praha-III. Stran 127. Na příkladech starších demokracií, francouzské a americké, i nejmladších, německé,, rakouské a československé, řeší autor otázku, jak dalece jest přípustno ve státech s rigidními ústavami přenášení moci zákonodárné na orgány moci výkonné, či vlastně pokud cestou obyčejného zákonodárství orgány moci výkonné mohou býti nadány pravomocí vydávati normy, jež mohly by měniti i zákony neb upravovati materie zákonem dosud neupravené. — Studií touto pokračuje autor v diskusi, rozvinuvší se u nás vzhledem k nálezu ústavního soudu z 7. listopadu 1922, a řeší otázku tu obšírněji než tak dosud učinil na širokém podkladu literatury předmětu se týkající i praxe parlamentární a soudní. Zkoumá, jak zásada, kterou hájí i pro právo československé, o nepřípustnosti udíleti výkonné moci výše zmíněná oprávnění uplatněna je v jiných demokraciích.
Rozebírá positivní předpisy ústavních listin, upravujíci poměr mezi zákonem a nařízením, vykládá, jak předpisy ty interpretuje ústavněpravní theorie, prakse parlamentární i oněch orgánů, které jsou povolány zkoumati ústavnost zákonů.
Nejdříve obírá se autor právem francouzským, kterážto stať jest také z jeho spisu nejrozsáhlejší.
V prvé řadě líčí, jak se k dané otázce staví literatura a reprodukuje názory předních francouzských theoretiků ústavního práva, z nichž jest zřejmo, že vyskytují se v této otázce názory všech odstínů, od oněch, jež připouštějí měrou značně rozsáhlou, aby legislativa zmocnila výkonnou moc k vydávání předpisů měnících dosavadní zákony, až k oněm, jež staví se na stanovisko zcela opačné, při čemž vyskytují se zde ještě názory sprostředkující mezi těmito protichůdnými stanovisky. Prakse parlamentární poskytovala vládě opětovně více méně rozsáhlá zmocněni, avšak vždy dálo se tak s vědomím, že postup takový není v duchu ústavy, že však okolnosti vnější (válka, pokles franku na jaře 1924) nutí k tomu, aby byla opuštěna normální cesta vydáváni všeobecných norem sborem zákonodárným.
Pro právo německé řeší autor danou otázku zejména vzhledem k zmocňovacím zákonům poválečným a vykládá, jak zvláště vlivem théorie a zejména právnického sjezdu v Bambergu zaujal i říšský sněm stanovisko, že zákony zmocnění taková udělující, musejí býti usneseny ve formě vyžadované pro zákony ústavní.
V republice Rakouské působením theoretických názorů Kelsenových a pod. jeho vlivem stojícího ústavního soudu moc nařizovací značně omezujících i sbor zákonodárný staví se na stanovisko, že zmocňovací zákony rázu výše zmíněného, znamenají změnu ústavy.
Ve Spojených státech severoamerických vzhledem k právomoci řádných soudů zkonmati ústavnost zákonů, mají v této otázce rozhodnutí soudní největší důležitost a z nich ovšem v prvé řadě nálezy nejvyššího soudu. Autor líčí v této partii zvláště, jak nejvyšší soud staví se k dané otázce a reprodukuje obšírně nejdůležitější zásadní rozhodnuti tohoto soudu, ze kterých jest zřejmo, že tento tribunál připouští pouze, aby výkonná moc vydávala pouze předpisy podružného rázu, které zákonodárce sám upravovati nemůže.
Právem československým obírá se autor naposledy a to poměrně velmi stručně, chtěje snad, aby řešení otázky podávalo se předem z toho, jak problém tento jest řešen v právech cizích. Rozebírá § 6 a 55 ústavní listiny a dochází pro naše právo k výsledku, který sám již několikráte vyslovil, že totiž § 55 připouští pouze nařízení prováděcí ve vlastním smyslu, jež nemohou měniti zákonů ani upravovati obory zákony dosud neupravené.
Na to uvádí, co o sporné otázce bylo psáno v literatuře domácí i cizí, uváděje na podporu svého názoru, zejména posudky vyžádané svého času revuí Parlament. Praksí českoslov. parlamentu se autor nezabývá, uváděje pouze, že jest v příkrém rozporu se stanoviskem ústavního soudu. Následuje na to »celkový přehled«, v němž vlastně obsaženo jest vymezení dané otázky.
Bylo by velmi záslužným, kdyby studie dala opět podnět k tomu, aby se i u nás uvažovalo o poměru mezi zákonem a nařízením, tak jak se v prvých létech republiky vyvinul.
Neboť nutno uznati, že čsl. parlamentní prakse jest v tomto ohledu velmi laksní a že zmocnění udělují se namnoze bez nutkavé příčiny, a že kruhy vládni neb parlamentární vůbec ani nenapadá, aby si jen položily otázky, zda ten který zákon jest ve shodě s ústavou. Ať uvádějí se jakékoliv důvody pro přípustnost zmocňovacích zákonů (a mysíme, že důvody dosud uvedené nejsou přesvědčující ani s hlediska naší ústavy, ani z principu demokracie vůbec), jest jisto, že stanovisko zastávané stoupenci zmocňovacích zákonů vede ve svých důsledcích k úpadku parlamentarismu a ke zhoršení zákonodárné techniky vůbec a k vyřazení zákonodárného sboru z řešeni úkolů, které jemu a jen jemu příslušejí.
Docházíme pak ke zjevu, jenž u nás stává se bohužel pravidlem, že není téměř zákona, jenž mohl by býti aplikován sám o sobě, takže se vlastně zákonodárství přesunuje ze zákonů do prováděcích nařízení, aniž by proto mluvily nutkavé důvody.
Tomu zabrániti jest jedním z předních úkolů demokracie a dlužno proto snahu, uvésti výkonnou moc v meze ústavou jí vykázané, jen vítati. je.

Citace:

Delegace zákonodárné moci v moderní demokracii. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1925, svazek/ročník 6, číslo/sešit 5, s. 159-160.