Nova et vetera. V minulém ročníku »Všehrdu« v čís. 5. (str. 128 až 129) bylo vzpomenuto zavedení nových ratifikačních formuli při československých mezinárodních smlouvách a tamtéž bylo stručně, jak je vůbec možno na dvou stranách tekstu, kriticky upozorněno, s čím na nich s hlediska juristického nelze souhlasiti. Sluší tudíž odkázati čtenáře na tuto zprávu, aby nebylo třeba věc znovu opakovati.
Kritika tato vyvolala odezvu. Dr. Jan Opočenský, archivář ministerstva zahraničních věcí, zastal se nové stylisace a napsal o ní velmi obšírný a zajímavý článek, 1 v němž zejména v poznámkách polemisuje s naší kritikou. Je třeba prozatím podati několik málo poznámek k této otázce, jež není nikterak ojedinělá v našem právním řádě, jak by se snad zdálo nezasvěcencům a je nad to zostřována nedostatkem tradice v obnoveném našem státě. Dotkl se jí též výstižně univ. prof. Weyr v článku »Archaismy v právním řádě« (Lidové Noviny 13. srp. 1924), v němž se postavil na stanovisko, že pro moderní smlouvy obchodní je nutno dbáti rázu smluv doby jak moderní, tak i staré, z níž přejímáme, zvláště jestli »znění jejich v nejednom směru příčí se našemu právnímu řádu«. A právě toto pozměněné nazírání na stát hraje ve stylisaci smluv roli velmi důležitou. Jde tu především vskutku o pluralis majestaticus a nelze jej popříti odkazem na neznalost vývoje ratifikačních formulí a že ho užívají některé republiky, když na př. Spojené Státy severoamerické píší singulárně. Trochu nejasně působí, proč zaujala Zahranič. Polit. odmítavé stanovisko ke kladnému stanovisku našemu a nenalezla odporu k stanovisku prof. Spiegla, zcela negativnímu. Pokud jde dále o invokační formuli »Jménem rep. čs.« obhajuje ji Zahr. Pol. poukazem, že nastoupila na místo dřívější sakrální formule (na př. In nomine individuae Trinitatis) a že jí z nových států užívá také Polsko. U nás je něco podobného vyloučeno, při tom není možno souhlasiti s výkladem o obmezené moci našeho presidenta, tak jako nikdy nepřipustí se srovnání mezi úřadem jeho a soudcovským, když onoho pověřuje přímo ústava, a tohoto jeho dekret.
Nejdůležitější otázkou je nesporně formule »všem, kteří tento list čísti nebo čtouce slyšeti budou«. Pokud jde o participium absolutivum (čtouce), lze jeho oprávněnost ponechati na vrub filologů, ač obvykle nesmíme si něco podobného dovoliti, nechceme-li se prohřešiti proti gramatickým pravidlům nynější češtiny. Odůvodnění, že vskutku formule tato byla vyhrazena smlouvám soukromoprávním, nelze žel vtěstnati do vymezené této odpovědi. Prozatím budiž poznamenáno, že nelze obecně pokládati každou smlouvu za veřejnou proto, že ji sjednal panovník a také není možno tudíž takořka transplantovati staré formule do našich poměrů, právních názorů zcela od středověku a počátku novověku odlišných. Zde ovšem zbývá pro právního diplomatika půda úplně nezpracovaná. Pokud jde o salutační formuli, musíme si přiznati, že je »... pozdravení« formule vlastně církevní, odkudž přešla do vyhlášek universitních.
Tolik k článku Zahraniční Politiky. Bude radno také s hlediska juristickohistorického zkontrolovati vývody Bittnerovy, jichž Zahr. Pol. užila měrou hojnou a k věci vrátiti se ještě jednou se stanoviska jiného ve spojitosti s komplexem otázek souřadných.
Dr. František Čáda.

1. *) Zahraniční politika roč. III. str. 809—818 a 876—882. Nadpis článku zní: »Ratifikační formule československá«, nevystihuje však plně obsahu, protože autor předeslal v něm delší úvod historický a kromě toho by bývalo radno nadepsati jej »Ratifik. formulář čs.«, aby nevznikla mylně domněnka, že jde tu o jedinou formuli. Pokud šlo o stránku právní, pomáhal dru Opočenskému min. r. dr. R. Křovák. — Poznámky tohoto článku jsou leckdy osobně zahraceny. Lituji toho tím spíše, že má kritika byla naprosto vzdálena přídechu osobního a prosím zároveň, aby i v této odpovědi, kde by snad ostřeji vyzněla, nebyla pojímána osobně, nýbrž byla gradace čítána na vrub věcné polemiky, nikoliv pisatele. F. Č.