Fr. Jelínek: Homosexualita. Nákl. Obelisku v Praze 1924. Cena 22 Kč. — Tato knížka informuje o probému již starém, vykládá pojmy, názvy, uvádí historii i současný stav řešení jeho u nás i jinde; informuje-li správně nechci oceňovat a podává-li něco nového nebo nějakým novým způsobem, také ne. Není také mým úkolem, abych rozbíral teorii problému: jeho výklad a tvrzení o přirozenosti těchto jevů; jen tolik bych podotkl, že ani přirozenost nějakého jevu sociálního, nemusí nutit společnost, aby se proti němu neubránila. Pokud se týče schválení ethického, totiž rozhodnutí, zda je takováto láska mravná nebo ne, možno i souhlasit s kladným názorem autora s tou výhradou však, že ethické hodnocení v tomto směru je naprosto subjektivní.
Konečně musí se autor v této knize dotknout otázky právnické totiž: zrušit nebo nezrušit § 129 tr. z.: O tomto bodě pojednává v kapitole »Theologický paragraf«, v němž přimlouvá se za zrušení. Důvody pro to uvádí podle petice v Německu z r. 1922 a důvody, jež rozhodly i dříve ve Francii a ty jsou: 1. § 129 odporuje zásadě právního státu, jenž má trestati jen tam, kde byla porušena práva. Skutky proti tomuto § nejsou rušena práva třetí osoby;
2. vyšetřováním vzniká teprve pohoršení, které se má právě zameziti;
3. § ten nemá ceny proto, že jen málo případů je možno prokázati a přivésti před soud;
4. jedná se zde o omyl zákonodárcův, jenž pravděpodobně nevěděl, že zvrácené pohlavní cítění je vrozeno;
5. homosexuelní styk nemůže býti lidstvu ku škodě, alespoň ne větší, než heterosexuelní;
6. § 129 vyhání mnoho lidí země, podporuje mužskou prostituci, vyděračství a j.
K důvodu ad 1.: Stát chrání svými ustanoveními také zájmy a práva, jichž subjektem není nikdo třetí jako přímo súčastněný, a jež chrání společnost jako celek, a v tom případě se redukuje na důvod ad 5. uvedený. Důvody ad 2. a ad 3. jsou sice pragmatické, ale i tak sluší se na ně vzíti ohled. Posoudit důvod ad 4. uvedený může jen odborník; při důvodu ad 5. uváděném bylo by záhodno uvést nejenom bezprostřední škodu materielní, nýbrž i dosah těchto styků pro celé generace, a uvážit, zda přece nějaký interes veřejnosti na důsledcích jejich není. Jisto je však v každém případě, že tresty stanovené § 130 jsou přílišné a jistě neúměrné škodě, jež snad vznikla. Ad. 6.: Domnívám se, že některé následky § 129 by zůstaly (prostituce) i po zrušení jeho, ovšem v daleko menším měřítku a byla by potom proti nim možná pravidelná právní ochrana, ostatně zde by musela promluviti praxe.
Naproti tomu sluší zdůrazniti, že není povinností státu trestati hříchy, lze-li tady o nich mluviti, čili že naše zákonodárství, nastoupilo-li již v jiných věcech (zák. o pohl. chorobách) obdobného druhu cestu abolice, musí ji dodržeti i v těchto věcech, chce-li dostáti zasadě jednotnosti, a musí přenechati tyto normy mravní autonomii jednotlivce, pro níž mluví celý myšlenkový vývoj posledních století. To je snad z nejpádnějších důvodů pro zrušení. Ovšem zbývá zde přece vždy jistý zájem veřejnosti na stycích homosexuelních a jak tento zájem ochránit, aby při tom stát nemusel hrát úlohu inkvisitora, a nezasahoval do práv jednotlivce, jež naše doba uznává za přirozená, — to by jistě bylo předmětem dalších diskusí, jichž by se musili zúčastniti i přímo zainteresovaní i nestranní odborníci.
Z. R.