Literární zprávy.Julius Makarewicz: Instygator w dawnem prawie polskiem. Zvl. ot. z Archivum Towarzystwa naukowego we Lwowie. 1922. Profesor trestního práva na lvovské universitě, autor velkého díla o dějinách trestního práva polského v XVI. až XVIII. stol.,1 napsal zajímavou studii o instigatorovi v dějinách polského práva. Výraz instigator, odvozen od latinského instigare (pobízeti, podněcovati), označuje osobu, která dává iniciativu ku zahájení procesu civilního neb trestního, řízení disciplinárního neb ku řízení před soudem finančním (sad skarbowy). V pramenech polských nazývá se tato osoba: instygator et actor, strona instygujaca, v procesech náboženských instigator officii episcopatus. Nejčastěji zastupuje instigator zájem veřejný a jest veřejným funkcionářem. Mezi těmito veřejnými funkcionáři nejvýznačnější místo zaujímá instigator královský (instigator officii nostri, instigator Regni, koronny, narodowy). Jako prokurator fisci pohání před královský soud v žalobách o důchody královské, před soud sněmovní pohání ve sporech o uznání práva vlastnického na statcích královských neb o vrácení korunních klenotů, svěřených státním dignitářům Inter causas fisci poháněl instigator před hlavní tribunál (trybunal główny) pro nezaplacení kvarty (daně), a inter causas officii poháněl před tento soud pro zpronevěru dávky vodní, před soud finanční (trybunal skarbowy) pohání pak pro nezaplacení veřejných dávek vůbec. Má účast i ve finanční komisi státní.Instigator královský může ve všech těchto případech vystupovati také jako strana pohnaná. Zdá se, že instigator byl osvobozen ode všech soudních poplatků jako prokurátor fisci. Dopustil-li se instigator nedbalosti (zvl. t. zv. contumacia instigatoris), musel nésti škodu ze svého majetku.Instigator královský vystupoval také jako strana ve sporech trestních před soudem sněmovním a to především jako žalobce při velezradě (crimen laesae maiestatis), při zločinech proti státu, proti veřejnému pořádku a p. Když umenšila se kompetence sněmovních soudů ve sporech trestních a přešla na hlavní tribunál a na soudy hradské (sądy grodzkie), zmenšila se i kompetence královského instigatora. Úkolem instigatora ve sporech bylo, aby instigator dával iniciativu k obžalobě. Materiál důvodový sbíral buď soud hradský neb soud sněmovní. Instigator pak na jeho podkladě činil návrhy na odsouzení. (Autor tu rozbírá jednotlivé způsoby řízení při různých zločinech).Královský instigator měl iniciativu také v disciplinárních řízeních proti nedbalým úředníkům neb městům pro špatnou jich správu.Vedle instigatora královského (korunního, instygator koronny) byl ještě instigator velkého knížectví Litevského. Oba společně se zvali »instygatorowie obojga narodów«. Jich kompetence však nebyla rozdělena podle zemí, nýbrž byla stejná. Střídali se pak oba v úřadě svém po šesti měsících. Měli ku pomoci viceinstigatory.Od dosud vylíčeného institutu instigatora královského lišil se úředník, jsoucí při každém soudě a mající rovněž název instigator (instigator indicii). Úkolem těchto úředníků bylo dbáti o pořádek při soudních řízeních a o to, aby všechny soudní poplatky byly řádně zaplaceny do t. zv. »skrzynki«. Instigatoři ti mohli i exekučně zakročiti proti stranám. Při hlavním tribunálu byli čtyři instigatoři toho druhu: dva instigatoři »securitatis« a dva »skrzynkowi«.U soudu hradského (sąd grodzki) instigator nazýval se »starościński« nebo »urzędowy«. Měl postavení vůči starostovi stejné jako korunní vůči králi. Náležel mu úkol »securitatis« i úkol »skrzynki«. Vystupoval kromě toho jako subsidiární žalobce v trestních sporech o menší pokuty státní t. zv. causae civiles, ve kterých mohl vystoupiti každý s obžalobou (na vzor římských actiones populares). Výminečně vystupuje jako žalobce samostatný v případě banditismu a in recenti crimine. Instigator u soudu hradského vystupoval do popředí také v tom případě, nestaral-li se soukromý žalobce o vykonání vyneseného rozsudku vězení ve věži.Soudní instigator byl vždy druhořadou osobou v úřední hierarchii a když r. 1792 zřízen byl »sąd ziemański« na místě soudů hradských a zemských, byl zařazen mezi písaře a soudní sluhy.Nebylo tudíž, jak z vylíčeného patrno, v polském právu jednolité organisace úřadu instigatora na vzor státního zástupce v moderním zřízení soudním.Prof. Makarewicz líčí institut instigatora v dějinách práva polského toliko od 16. stol. Ačkoliv právo polské mělo platnost až do konce 18. stol. jako takové a ačkoliv dnes polští učenci snaží se při nové kodifikaci jak občanského, tak trestního práva navázati na toto právo, přece nelze neučiniti výtku právě recensované rozpravě: obíráme-li se líčením starých institutů právních, vždy má býti naším úkolem vylíčiti celkový historický vývoj. A tato výtka dala by se rozšířiti i na velké dílo prof. Makarewicza o trestním právu. Zajisté mnohý institut by tu lépe vynikl, kdyby byl vylíčen v celkovém svém vývoji.Rr.Polskie prawo karne (Część ogólna). 1919.