Č. 7073.

Zaměstnanci veřejní. — Četnictvo: * Četnická (a vojenská) služba, která byla základem pro přiznání četnické pense, není započítatelná pro nabytí nároku na výslužné z titulu civilní státní služby, do níž bývalý četník po svém pensionování vstoupil.
(Nález ze dne 9. února 1928 č. 3121). Prejudikatura: Boh. A 4938/25, 5424/26.
Věc: Ludvík F. v A. (adv. Dr. Otto Stránský z Prahy) proti ministerstvu pošt a telegrafů (min. kom. Dr. Jak. Skála) o pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutí vyslovil žal. úřad v pensijní věci st-lově toto: »Stížnost pošt. akcesisty v. v. Ludvíka F. do opatření řed. pošt v Košicích z 3. července 1925, kterým mu při odchodu do výslužby nepřiznáno výslužné, nýbrž pouze odbytné, se zamítá jako bezdůvodné. Pro nabytí nároku na výslužné má F. započítatelná celkem 3 léta 9 měsíců, a to podle § 1 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. 1 rok 3 měsíce služby pragmatické a podle zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. přiznaných 5 válečných půlletí (2 roky 6 měsíců). Nepragmatická služ. doba, kterou si zakoupil podle nař. z 25. ledna 1914 č. 20 ř. z. pro výměru výslužného, v počtu 10 let 8 měsíců 3 dnů nezakládá podle výslovného ustanovení tohoto nař. nároku na výslužné a to ani sama o sobě ani ve spojení se službou jinou. Za službu voj. a četnickou byl již opatřen výslužným četnickým, takže veškeré nároky z těchto služ. poměrů vyplývající byly zmíněným výslužným konsumovány. Dostalo se tudíž st-li právem pouze odbytného ve smyslu § 3 zák. č. 74/1896 ř. z.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Není sporu o tom, že st-l byl v době svého pensionování čsl. státním pragmatikálním úředníkem, a že tudíž jeho poměr k státní správě sluší posuzovati ve všech jeho relacích dle norem platných pro tuto kategorii státních zaměstnanců, t. j. dle služ. pragmatiky z r. 1914 a dle předpisů s ní souvisejících. Dle § 60 služ. pragmatiky jest posuzovati nárok úředníka na výslužné (odbytné) podle zákonů do té doby platných se změnami, které vyplývají ze služ. pragmatiky. Dle § 1 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. mají civilní úředníci státní, kteří jsou zařazeni v určitou třídu hodnostní, v zásadě nárok na výslužné až po 10 letech služby bez přerušení vykonaných, nenastal-li případ zmíněný v § 2 cit. zák., opravňující úřad za určitých předpokladů naložiti s úředníkem, majícím nejméně 5 let takové služby, jako by byl 10 let služby skutečně odsloužil. Jinak mají takoví úředníci toliko nárok na odbytné ,(§ 3 cit. zák.). Činí tudíž zákon nárok na výslužné závislým na určitém času služebním. Jakým způsobem se pak určuje čas služební ve smyslu služ. pragmatiky, stanoví tento zák. v § 9, určuje, že služ. čas pragmatikální počíná při novém neb opětném ustanovení dnem skutečného nástupu a při bezprostředním přestupu z jiného služ. poměru dnem zproštění. Z této poslední věty vysvítá, že zákon zde staví proti sobě čas ztrávený ve služ. poměru pragmatikálním proti době ztrávené v jiném než pragmat. poměru ke státu.
Ze souvislosti uvedených předpisů je nepochybno, že nárok na výslužné úředníků podrobených služ. pragmatice jest podmíněn v zásadě 10letou, výjimečně 5letou službou pragmatikální, čítanou od skutečného nástupu této služby, a v případě, že jde o přestup z jiné nepragmatikální služby státní do služby pragmatikální, ode dne sproštění oné služby nepragmatikální. Že by pak taková služba nepragmatikální měla význam pro získání nároku na výslužné, ze zákona odvoditi nelze, nýbrž pravý opak plyne ze srovnání předpisu § 60 služ. pragm., mluvícího o nároku, s výslovným ustanovením § 61 téhož zák, určujícím směrnice pro výměru výslužného. (Srovn. nál. Boh. A 4938/1925.) Zabývá se tedy § 61 služ. pragmatiky toliko otázkou výměry výslužného a nikoli, jak stěžovatel mylně za to má, otázkou nároku na výslužné.
Pokud jde o dobu ztrávenou ve smluvním poměru k poštovní správě, doznává st-l sám ve své stížnosti, že doba tato není započítatelnou pro nárok na pensi, nýbrž toliko pro výměru výslužného. Soustřeďuje se tudíž spor na otázku, lze-li st-li do doby, zakládající nárok na výslužné, započísti služ. dobu, na jejímž základě byla st-li jakožto četnickému invalidovi poukázána invalidní pense.
Podle toho, co shora dovoženo ve příčině služ. pragmatiky (§§ 60, 61) a zák. č. 74/1896 (§§ 1, 2), jest pro započtení takové služby třeba zvláštního předpisu, který by toto započtení nařizoval, jako to činí na př. zák. č. 457/19 ve příčině vál. pololetí.
Na tuto otázku odpovídá zák. ze 4. července 1923 č. 153 Sb., pojednávající o služ. poměrech četnictva a to ve smyslu záporném. Paragraf 16 tohoto zák. stanoví v odst. 1, že gážisté ve výslužbě, vstoupivší do jiné nežli četnické státní služby, nebo do služby jí na roven postavené, vyjímajíc službu za denní nebo týdenní plat, aneb remuneraci, pozbývají nároku na výslužné podle tohoto zák. 1. dnem toho měsíce, ve kterém se počíná nárok na plat z nové služby. Paragraf 17 pak stanoví v odst. 1, že vystoupí-li osoby označené v předcházejícím paragrafu ze služeb v témž paragrafu zmíněných bez nároku na trvalé zaopatření, nabudou zase nároku na výslužné, které měly před vstupem do zmíněné služby, a v odst. 2, že, je-li výslužné ze zmíněné služby menší nežli původně vyměřené četnické výslužné, přísluší rozdíl mezi oběma požitky na účet rozvrhu civ. pensí. Z toho vyplývá, že četnická doba (incl. voj.), která byla základem pro výměru četn. pense, nezakládá nárok na pensi pragmatikálních úředníků. (Srovn. nál. Boh. A 5424/ 1926).
Dovolává-li se st-l na podporu svého domnělého nároku výn. min. fin. z 11. března 1886 č. 692, činí tak neprávem, neboť výnos ten byl vydán na základě zák. z 25. července 1871 č. 83 ř. z., a z 26. února 1876 č. 19 ř. z., tedy na základě právního stavu dřívějšího, jenž byl nově modifikován shora cit. zákonem ze 4. července 1923 č. 153 Sb.
Pokud konečně st-l odvozuje svůj nárok na pensi z toho, že byl dán do výslužby, je námitka ta zřejmě bezdůvodná, neboť je možné i pensionování s odbytným (§ 3 zák. č. 74/1896), jako je tomu právě u st-le. St-l tu zřejmě zaměňuje pensionování s nárokem na pensi.

Citace:

č. 7073. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 276-278.