Č. 7184.

Domovské právo: * Ustanovení § 4, odst. 1 novely z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. nevztahuje se na ztrátu svéprávnosti nastalou po nabytí nároku na přijetí do domovského svazku podle § 2 této novely.
(Nález ze dne 28. března 1928 č. 7440.)
Prejudikatura: Boh. A 622/20.
Věc: Obec B. proti zemské správě politické v Praze (za zúč. obec D. adv. Dr. Ludv. Janowitz z Prahy) o domovskou příslušnost Dominika G. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v B. zamítlo usnesením z 22. prosince 1924 žádost obce D. podanou po rozumu zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. o přijetí Dominika G. do domovského svazku, poněvadž schází předpoklad § 2 cit. zákona, totiž svéprávnost Dominika G., jenž jest od 25. září 1909 pod opatrovnictvím.
Z tohoto usnesení se odvolala obec D., uvádějíc jmenovitě, že G. zdržuje se v B. od svého narození (od r. 1867) nepřetržitě, aniž od dom. obce dostal nebo žádal nějakou podporu a že vydržel si dom. právo v B., ježto byl svéprávný, již v roce 1906. Pod kuratelu byl dán teprve roku 1909. Městský úřad v B., jemuž toto odvolání bylo dáno k vyjádření, se vyslovil, že uznává, že G. bydlí od svého narození v B., avšak již od svého dětství je všeobecně znám jako slabomyslný. Třeba že G. do roku 1909 byl svéprávný a mel nárok na přijetí, přece nelze prý dáti za pravdu obci D., ježto opomenula použiti dobrodiní zák.
Po té osp v T. rozhodnutím z 24. října 1926 na základě § 6 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. vyhověla odvolání obce D. a rozhodla, že Dominik G. nabyl nároku na přijetí do dom. svazku obce B. a tudíž nyní do obce B. dom. právem přísluší, poněvadž po dosažení svéprávnosti po 10 let předcházejících žádosti o přijetí dobrovolně a nepřetržitě v obci B. se zdržoval, aniž připadl na obtíž veř. chudinskému zaopatření a tím splněny jsou zákonné podmínky pro přijetí do dom. svazku obce B.
Zsp v Praze nevyhověla nař. rozhodnutím odvolání obce B. a podotkla k námitkám obce B., že. osobu, byť i slabomyslnou, nutno považovati za svéprávnou, dokud na ni není uvaleno opatrovnictví. Poněvadž G. dle spisů bydlí od narození r. 1867 až podnes nepřetržitě v B. a nepřipadl na obtíž veř. chudinskému zaopatření, měl roku 1909 již nabytý nárok na přijetí do dom. svazku obce B. Že obec D. tento nárok uplatnila teprve roku 1924, není vzhledem k tomu, že G. se dosud v B. zdržuje (§ 4 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.), závadou. Okolnost, že jmenovaný byl dle udání obce B. částečně vydržován z milosti svého zaměstnavatele, nelze považovati za veř. chudinské zaopatření.
Toto rozhodnutí napadá obec B., namítajíc, že G. pozbyl r. 1909 svéprávnosti a že tudíž, i kdyby správné bylo, že do té doby nabyl již nároku na přijetí do dom. svazku, nárok tento opomenutím včasného uplatnění po rozumu § 4 zák. č. 222/1896 zanikl. Neboť třeba že tento paragraf praví, že může se nárok nabytý podle § 2 v případě vzdání pobytu nebo nedobrovolného opuštění území obce uplatniti toliko do určité lhůty (2, resp. 5 let), dlužno ustanovení tomu rozuměti jedině tak, že paragraf ten, v němž je řeč toliko o případu nejčastějšim, totiž o vzdání pobytu a opuštění území obce, má přes to na mysli všechny předpoklady stanovené pro vydržení dom. práva a tudíž i svéprávnost. Pozbyl-li G. svéprávnosti, znamená to totéž, jako kdyby se vzdal pobytu.
O stížnosti uvážil nss toto:
Podle § 2 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. nemůže obec pobytu odepříti výslovné přijetí do dom. svazku tomu státnímu občanu, který po dosažení svéprávnosti po deset let předcházejících žádost o přijetí dobrovolně a nepřetržitě v obci té se zdržoval (odst. 1), aniž připadl na obtíž veř. chudinskému zaopatření (odst. 5). Paragraf 4, o jehož výklad je spor, zní: »Vzdal-li se státní občan svého pobytu v obci, ve které podle § 2 tohoto zák. nabyl nároku na přijetí do svazku dom., neb opustil-li nedobrovolně území této obce, může tento nárok býti přiveden k platnosti od oprávněnce samého neb od jeho nástupce v právu domovském toliko ve dvou letech, od jeho obce dom. pak v pěti letech po tom, co v obci oné přestal pobývati.«
Stížnost netvrdí, že G. nenabyl nároku na přijetí do dom. svazku obce B. po rozumu § 2 cit. zákona, nýbrž tvrdí jen, že nárok ten zanikl, jelikož G. pozbyl roku 1909 svéprávnosti, což znamená tolik, jako kdy- by se vzdal pobytu v obci, a obec neuplatnila nároku toho ve lhůtě stanovené §em 4. Nss nemohl dáti stížnosti ve směru tom za pravdu.
Paragraf 4, mluvě o promlčení nároku nabytého ve smyslu § 2, výslovně vypočítává případy, kdy nárok ten se promlčuje, totiž, vzdal-li se oprávněnec svého pobytu v obci aneb opustil-li nedobrovolně území této obce. Tvrdí-li tedy stížnost, že nutno pod toto ustanovení § 4 subsumovati ztrátu všech předpokladů, za kterých se vydržuje dom. právo po rozumu § 2, a tudíž i ztrátu svéprávnosti, jest názor ten v přímém rozporu s jasným zněním § 4, jež nepřipouští žádných pochybnosti.
Kdyby byl zákonodárce chtěl promlčení vztáhnouti na ztrátu všech předpokladů, za kterých se dom. právo vydržuje, byl by ve smyslu tom znění § 4 upravil. Než zákonodárce zřejmě tak učiniti nechtěl, nýbrž omezil promlčení jenom na případy, které jsou v souvislosti s pobytem v obci, což vysvítá i z tendence novely č. 222/1896. Novelou tou zavedena proti dřívějšímu stavu nová instituce, t. zv. vydržení dom. práva. Novelou tou měl býti trvalý pobyt uveden v jakýsi soulad s dom. právem, měla býti aspoň částečně odstraněna nesrovnalost spočívající v tom, že dom. obci v případě chudinského zaopatření velmi často připadly na obtíž osoby, jež již s touto dom. obcí nebyly v žádném styku a tam již celou řadu let nebydlily, po případě, které tam vůbec nikdy nebydlily. Tomuto odůvodněnému přetížení dom. obcí měla býti zmíněnou novelou zjednána odpomoc. Proto také zmíněná novela mluví o promlčení toliko při změně pobytu.

Citace:

Č. 7184. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 503-504.