Č. 7191.

Zabírání budov k účelům veřejným. — Vojenské věci: I. I po vydání zák. č. 225/1922 a 118/1924 lze místnosti pro soukromé ubytování voj. gážisty zabrati podle zák. č. 304/1921, pokud toho žádá veř. zájem. — II. Pouhá dočasná přestávka v užívání místností za živn. provozovnu sama o sobě ještě neznamená, že stran místností těch neplatí vylučovací důvod podle § 10, odst. 3. č. 1 zák. č. 304/ 1921.
(Nález ze dne 31. března 1928 č. 3418.) Prejudikatura: Boh. A 2215/23.
Věc: Jaroslav a Terezie P. v Nitře proti ministerstvu veřejných prací o zabrání místností podle zák. č. 304/1921.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 20. srpna 1925 prohlásil župní úřad v Nitře na základě šetření provedeného dle zák. č. 304/1921, že byt v domě č. . . . v Nitře, sestávající z kuchyně, 2 pokojů a sklepu, jenž zabrán byl již dle zák. č. 332/1919, resp. zák. č. 180/1920 pro Františka K., v němž dle spisů provozovala jeho manželka živnost modistskou, přiděluje se ve smyslu § 13 zák. č. 304/1921 kapitánu Karlovi P., a poznamenal v dů-odech svého rozhodnutí, že st-lé budou míti pro sebe dostatečný byt ve 3 místnostech přilehlých, které po vystěhování vdovy L-ové se uprázdní, a že dle zák. nelze bráti zřetele k jejich námitce, že zabraného bytu potřebují jako dílny pro svou živnost.
Odvolání, jež st-lé jako vlastníci řečeného domu proti tomu podali, zamítlo min. veř. prací nař. výnosem, pozměnilo však z moci úřední zabírací nález v tom smyslu, že se uvedený byt zabírá pro Karla P. dle zák. č. 304/1921.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Na sporu je především, mohl-li žal. úřad dle zákona č. 304/1921 zabrati dotčené místnosti pro byt voj. gážisty, kdyžtě pozdějšími zvláštními zákony č. 225/1922 a č. 118/1924 upraveno bylo zvlášť zaopatřování bytů pro tyto státní zaměstnance, a když jedná se o zabrání pro soukromý byt gážistův a nikoliv pro účel veřejný. Otázky tyto nutno dle náhledu nss-u zodpověděti kladně. Dle § 1. odst. 1 zák. č. 304/1921 možno zabírati místnosti nejen k tomu cíli, aby přímo sloužily nějakému účelu veřejnému, ale možno tak učiniti též pro soukr. účely obytné, pokud toho žádá veř. zájem. Z toho plyne, že možno dle uvedeného zák. zabrati i místnosti potřebné pro soukr. byt voj. gážisty, je-li jen v zájmu veřejném, aby dotčený gážista měl přiměřený byt v místě, kam službou byl přikázán. Z okolnosti, že pozdějšími zákony stanoveny ještě jiné způsoby, jak lze zajistiti neb zabrati soukromé byty pro voj. gážisty, nelze ještě dovozovati, že zák. č. 304/1921 nelze po vydání těchto zákonů již použíti, jde-li o ubytování voj. gážisty, nýbrž nutno míti za to, že zásadně možno podle každého z uvedených zákonů opatřili byt pro voj. gážistu, jsou-li jen dány předpoklady pro toto opatření v tom kterém zákoně vytčené. Neprávem proto namítá stížnost, že v daném případě vůbec nebylo přípustno pro zabrání použiti zákona č. 304/1921, nýbrž že mohlo se tak státi jen za podmínek svrchu cit. zákonů pozdějších, a rovněž bezdůvodně vytýká, že úřad nebyl oprávněn dle zák. č. 304/1921 opatřovati soukromý byt osobě vojenské, kdyžtě nepopírá, že je v zájmu veřejném, aby ona osoba měla v místě soukromý svůj byt.
Stížnost vytýká dále, že místnosti jsou ze zabrání vyloučeny dle odst. 3 bodu 1 cit. zák., ježto byly a mají dále býti živn. provozovnou, jež úřadem nesmí býti zabírána. Žal. úřad neuznal, že by šlo o živn. provozovnu vyloučenou ze zabrání, poněvadž jednak v době zahájení zabíracího řízení místnosti ony účelům živn. nesloužily, jednak pro ně ani použity býti nemohly, ježto st-lé netvrdí, že by k proměně jich na dílny bylo uděleno povolení dle § 4 zák. č. 225/1922. Proti posléze uvedenému důvodu namítá stížnost, že dotčených místností mohlo a může bytí užíváno za dílnu bez takového povolení, ježto byly dosud částí bytu používanou za domácí dílnu modistskou, a také v budoucnosti budou používány za domácí dílnu krejčovskou. Námitku tuto shledal nss důvodnou, neboť dle § 5 bodu 1 zák. č. 225/1922 skutečně zapotřebí povolení dle § 4 pro ony části bytu, jichž majetník bytu, nemající bytu jiného, potřebuje jako domácí dílnu pro výkon svého řemesla.
Zbývá tudíž uvážiti ještě, zda úřad mohl místnosti zabrati, jestliže v době zahájení zabíracího řízení fakticky v nich žádná živnost provozována nebyla, ježto dřívější majitelka živnosti již se vystěhovala a nová majitelka živnosti dosud do nich svou živnost nepřenesla.
Dle § 1 odst. 3 bodu 1 zák. č. 304 z r. 1921 jsou ovšem ze záboru vyňaty místnosti, jež »slouží« jako provozovny živnostenské; jak však nss v nál. Boh. A 2215/23 vyložil, neklade zákon požadavek, aby sloužení ono bylo nepřetržité, nýbrž dlužno míti za to, že místnosti, jež jednou pro účely uvedené v bodu 1 byly věnovány a používány, lze zabrati jedině tehdy, když místnosti ty byly buď výslovně neb konkludentními činy jejich majitele svému dosavadnímu určení odňaty.
Pouhé dočasné přerušení používání místností za živn. provozovnu neopravňovalo tedy ještě samo o sobě úřad k úsudku, že vylučovací důvod uvedený v odst. 3 bodu 1 cit. zák. odpadl, nýbrž mělo ještě býti zkoumáno, nastalo-li přerušení ono z důvodu, že místností oněch nemá na dále býti používáno jako živn. provozovny. Žal. úřad spokojil se však se zjištěním, že v době zahájení zabíracího řízení v místnostech oněch fakticky živnost se neprovozovala, a již na základě této okolnosti k zabrání přikročil, aniž uvažoval, nejde-li o pouhé přechodné přerušení provozu ve smyslu hořejších vývodů. Poněvadž vada ta byla způsobena mylným právním názorem žal. úřadu, bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 7191. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 514-516.