Č. 7156.

Státní občanství (Slovensko): 1. * Žena maďarského státního příslušníka nestává se vzhledem k ustanovení § 16 zák. č. 236/1920 čsl. státní občankou, i když by v její osobě byly splněn v všechny podmínky § 1 č. 4 cit. zák. — Domovské právo (Slovensko): II. Není pojmového rozdílu mezi »domovským právem« a »příslušnosti do svazku obce«. — III. Domovský list nezakládá dom. práva, nýbrž osvědčuje je jen.
(Nález ze dne 17. března 1928 č. 6404). Prejudikatura: Boh. A 5879/26.
Věc: Ludmila T. v R. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Z podnětu řiditelství pošt v Bratislavě, majícího pochybnost o tom, zda st-lka, pošt. úřednice, je čsl. státní občankou a její dom. list, vydaný obcí R. platný, bylo v této věci politickými úřady konáno šetření, na jehož podkladě pak min. vnitra nař. výnosem vyslovilo, že státní a dom. příslušnost st-lčinu nelze posuzovati samostatně a nelze na jmenovanou použiti ustanovení §§ 1 a 4 zák. č. 236/20, že naopak st-lka sleduje ve státní příslušnosti svého manžela a dle něho dlužno ji považovati za státní občanku maďarskou a že dom. list, vydaný v R. je proto neplatný.
O stížnosti uvážil nss takto: Stížnost ve věci státního občanství st-lčina namítá, že st-lka je čsl. státní občankou podle § 1 bodu 4. a § 16 zák. č. 236/20, ježto byla ustanovena čsl. státní úřednicí. — K námitce této sluší uvésti: St-lka je z území Slov., na němž v příčině nabývání a pozbývání státního občanství platí ustanovení zák. čl. L:1879, recipovaného do právního řádu republiky čsl. zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. Tento zák. článek stanoví v § 5, že cizinka nabývá stát. občanství čsl. provdáním za čsl. státního občana. V § 7 pak praví, že čsl. státní občanství muže, získané přijetím do státního svazku, vztahuje se na jeho manželku a nezletilé dítky, jsoucí pod jeho otcovskou mocí. Podle § 26 cit. zák. vztahuje se propuštění muže z čsl. státního svazku i na jeho manželku. Konečně ztratí-li muž čsl. státní občanství pobytem v cizině po určitou dobu, vztahuje se tato ztráta i na jeho manželku s ním v cizině se zdržující (arg. § 32 cit. zák). Z ustanovení těchto je vidno, že spočívají v otázce státního občanství provdané ženy na zásadě, že táž sleduje svého manžela v jeho státní příslušnosti, čili na zásadě, že provdaná žena nemůže samostatně státního občanství čsl. ani nabýti, ani pozbýti. St-lka provdala se za Dra. Ladislava T., který je — jak sama doznává — maďarským státním občanem. St-lka v řízení správním též přiznala, že tento její manželský svazek je dosud platný. Dovolává-li se tudíž st-lka pro svoje tvrzení, že se stala čsl. státní občankou, ustanovení § 1, bodu 4 a 16 zák. č. 236/20, jest vzhledem k předpisu § 3 cit. zák., stanovícímu, že dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství, pokud tímto zák. se nemění, zůstávají nadále v platnosti, nutno zkoumati, zda zmíněná již zásada zák. čl. L:1879 v otázce státního občanství provdané ženy stížností dovolávanými předpisy doznala skutečně změny v tom smyslu, že provdaná žena i v době, po kterou její manželský svazek platně trvá, může samostatně nabýti stát. občanství jiného státu. Zabývaje se touto otázkou, dospěl nss k názoru, že zásada, na níž spočívají ustanovení §§ 5, 7, 26 a 32 zák. čl. L:1879 v příčině státního občanství provdané ženv, předpisy zák. č. 236/1920 stížností dovolanými změny nedoznala. Neboť stanoví-li se v bodě 4 § 1 zák. č. 236/20, že státními občany čsl. jsou ode dne 28. října ti, kdož před tímto dnem měli právo domovské v některé obci býv. mocnářství Rak.-Uher. mimo území republiky čsl. a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. státu, nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku, nelze ještě z toho dovozovati, že podle tohoto předpisu může manželka cizozemce ustanovením skutečnou úřednicí čsl. státu samostatně nabýti též čsl. státního občanství, když jí v tom právě překáží zásada zmíněnými již předpisy normovaná, že provdaná žena samostatně státního občanství nabýti nemůže. To ostatně vyciťuje stížnost sama a dovolává se proto též § 16 zák. č. 236/20, domnívajíc se, že tento paragraf, resp. jeho poslední věta zmíněnou zásadu prolamuje a že provdané ženě přiznává právní schopnost nabýti též samostatně státní občanství způsobem vytčeným v cit. již bodě 4 § 1 cit. zák. Ale v tom je stížnost na omylu. Zákon č. 236/20 zásadu tu právě v § 16 zachovává. Předpis tohoto paragrafu stanoví totiž v 1. větě výslovně, že manželky sledují své muže a děti do 18 let své rodiče, podle § 5 tohoto zák. ve všech případech, na které se tento zákon vztahuje. Upírá tedy i toto ustanovení provdané ženě právní schopnost nabýti samostatně státního občanství čsl. některým ze způsobů v zákoně tom normovaných. Neboť praví-li se v poslední větě tohoto paragrafu, »toto ustanovení nevztahuje se však na případy § 1 č. 4 a § 15«, nelze předpis ten snad vykládati tak, že zákonodárce měl v úmyslu přiznati manželkám cizích státních příslušníků právní schopnost nabýti samostatně státního občanství čsl. způsobem uvedeným v bodě 4 § 1 zák., ježto ustanovení této věty nepraví nic jiného, než že v případech § 1 bodu 4. manželky nesledují své muže a děti do 18 let své rodiče podle ustanovení § 5 zák., čili že odchylky v tomto paragrafu od dříve platných ustanovení neplatí v případě § 1 : 4 zák. Neplatí-li však v případech bodu 4 § 1 zák. č. 236/20 odchylky od dřívějšího právního stavu normované §em 5 zák. toho, pak ovšem platí předpisy dřívější. Odchylky normované § 5 zák. č. 236/1920 záleží pak ve příčině státní příslušnosti v tom, že rozvedená manželka, kdyby státní příslušnost jejího manžela se změnila, nesleduje ho již v jeho nové příslušnosti (arg. § 35 zák. čl. L:1878) a že naproti tomu dítky, nacházející se pod mocí otcovskou sledují otce v jeho státní příslušnosti až do své zletilosti (arg. § 7 zák. čl. L:1879). Že toto pojímání předpisu § 16 je správné, o tom svědčí též zpráva ústavního výboru tisk 2284 odst. k § 16, z níž je též vidno, že ustanovení § 1 bodu 4 nemělo býti nějakou všeobecnou normou o nabývání stát. občanství, nýbrž že do návrhu zák. bylo vsunuto teprve ústavním výborem výhradně za tím účelem, aby dán byl právní podklad pro získání státního občanství těch osob, které byly dříve státními úředníky s úředním sídlem mimo oblast čsl. republiky (úředníci ministerští ve Vídni) a které po převratu podle fakticky praktikované zásady § 1 bodu 1 staly se dnem převratu cizozemci, přes to však byly pak převzaty do státní služby čsl. republiky. Když tedy žal. úřad v nař. rozhodnutí vyslovil, že na st-lku nelze použiti ustanovení § 1 bodu 4 zák. č. 236/20 a že též sleduje ve státní příslušnosti svého manžela (§ 16 cit. zák.), podle něhož dlužno ji považovati za státní občanku maďarskou, neporušil zákon. St-lka namítá ovšem dále, že ani své původní dom. příslušnosti v R. provdáním za Dra. Ladislava T. ve smyslu obč. zák. nepozbyla a dovozuje to takto:
Při řešení této otázky nutno rozeznávati mezi pojmem »domovské právo« a pojmem »patření do svazku obce«, ježto i zákon mezi těmito pojmy rozeznává. § 5 stanoví: »Každý státní občan musí patřiti do svazku některé obce. Obecní svazek a z toho vyplývající příslušnost může se považovati za zaniklou jen v tom případě, když dotyčná osoba vstoupila do svazku jiné obce.« Z toho plyne: a) že pojem »patření« do svazku obce je pojmem generálním a pojem »příslušnost«, totiž dom. právo, je pojmem specielním, takže kdo patří do svazku obce, ten má v ní i právo domovské, ne však naopak, b) že obecní svazek a z toho vyplývající dom. právo zaniká jen v tom případě, když dotčená osoba přestoupí do svazku jiné obce, ne však, když si získá jinou (vedlejší) příslušnost. Mezi zmíněnými dvěma pojmy rozeznává prý pak i § 6 cit. zák. článku. — Že pak vedle původní příslušnosti možno nabýti i jiné příslušnosti, vysvítá prý i z § 7, který praví: manželka sleduje domovské právo manželovo a to i jako vdova podrží, dokud nenabude samostatně domovského práva. Rozšiřuje se prý tedy tímto paragrafem dom. právo manželčino tím způsobem, že k svému původnímu dom. právu dostane ještě jedno ex jure mariti, takže patří do svazku původní obce, poněvadž z něho do svazku jiné obce nepřestoupila a má vedle toho dom. právo manželovo a toto podrží i při ovdovění a to i v případě, když se znovu provdá přes to, že sleduje dom. právo druhého manžela a ztratí je te- prve, když nabude dom. práva samostatně. Ale nss vyslovil již v nál. Boh. A 5879/26 právní názor, že není pojmového rozdílu mezi »domovským právem« a »příslušností do svazku obce«. Na názoru tom setrvává i nyní. Za tohoto právního stavu však padají veškeré vývody stížnosti o zmíněný domnělý pojmový rozdíl opřené a jest stížnost také v této části bezdůvodná. Stížnost konečně vytýká, že žal. úřad nebyl oprávněn zrušiti z úřední moci představenstvem obce vydaný dom. list, ježto podle § 12 zák. čl. XXII: 1886, když se žádá přijetí do svazku obce bez osídlení, rozhoduje o tom bez dalšího odvolání obec a je prý tedy věcí obce, koho přijme do svazku obce a koho ne, a adm. úřady prý nejsou oprávněny rušiti rozhodnutí obce. Než výtku tuto činí stížnost neprávem. Podle § 17 zák. čl. XXII: 1886 jest dom. list pouhým certifikátem o dom. příslušnosti, tudíž pouhým listinným průkazem o tom, že ta která osoba skutečně požívá dom. práva v dotyčné obci. Předpokládá tedy listina ta již existující dom. právo určité osoby, nezakládá ho však. Již tím je dáno, že listina taková musí odpovídati skutečnému stavu jak po stránce věcné, tak po stránce právní. V dom. listě st-lčině potvrzuje představenstvo obce R., že st-lka má v obci dom. právo podle § 4 a 16 zák. č. 236/20 a nál. Boh. A 2503/23. Než § 4 zák. č. 236/1920 jedná o nabytí čsl. státního občanství opcí a pokud by snad představenstvo obce R. mělo touto citací na mysli ustanovení § 1 bodu 4 téhož zák., neměnilo by to na věci nic vzhledem k předchozím vývodům. § 16 cit. zák. obsahuje pak všeobecné ustanovení toho smyslu, že manželky sledují muže a děti do určitého věku své rodiče ve státním občanství, případně dom. právu. Nál. Boh. A 2503/23 jedná pak o zákonnosti zrušení st-lčina služ. poměru ve službě poštovní, vysloveného rozhodnutím min. pošt z 10. července 1922. Když nyní žal. úřad nad to ještě vyslovil — a to, jak bylo dovoženo, právem—, že st-lka není čsl. státní občankou, pak neodpovídal zmíněný dom. list skutečnému stavu ani po stránce věcné, ani po stránce právní a když tento skutečnému stavu neodpovídající dom. list nebyl odstraněn orgány §§31 a 89 zák. čl. XXII: 1886 k dozoru nad činností .obcí, případně představenstev obcí v takovýchto věcech v prvé řadě povolanými, totiž okresním úřadem, případně zastupitelstvím obce, pak ovšem nelze právem tvrditi, že žal. úřad jako nejvyšší úřad dozorčí nad činností zmíněných orgánů nebyl by oprávněn prohlásiti zmíněný dom. list za neplatný.

Citace:

č. 7156. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 445-449.