Č. 7253.

Vojenské věci: * Předpis § 4 zák. čís. 195/1920 o požitcích neaktivních gážistů při mobilisaci, ve válce a při demobilisaci vztahuje se i na gážisty-legionáře, kteří se vrátili do vlasti po 1. lednu 1920.
(Nález ze dne 2. května 1928 č. 7348).
Věc: František M. v H. proti ministerstvu spravedlnosti stran mobilitních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l nastoupil, konaje soudní službu jako soudce pro obvod kraj. soudu v H., voj. službu válečnou dne 4. srpna 1914 jako poručík v poměru evidence, upadl do ruského zajetí dne 22. března 1915 a přihlásil se 14. srpna 1918 do čsl. armády na Rusi, v níž byl povýšen dne 4. května 1919 na praporčíka, 13. září 1919 na poručíka justiční služby, a to s platností od 1. května 1919. Dne 23. dubna 1920 vrátil se do vlasti a byl s účinností k 1. dubnu 1920 jmenován kapitánem ruských legií soudní služby. Dne 30. června 1920 byl demobilisován a nastoupil civilní službu soudní opětně dne 26. června 1920. Dekretem mno (kancelář čsl. legií) z 20. května 1920 byl mu přiznán ve smyslu zák. č. 462/ 1919 charakter legionáře, a byla mu započtena legionářská služba, celkem 5 roků a 3 měsíců.
Výměrem presidia vrch. zem. soudu v Praze z 18. listopadu 1920 byly st-li u provedení zák. č. 462/19, 457/19 a 541/19 přiznány od 1. října 1918 služební požitky podle VII/1 hodn. třídy, od 1. září 1919 pak požitky VII/2 hodn. třídy s tím, že tyto požitky, které se vyplatí jako plat mobilitní, se zastavují koncem prosince 1919. Od 1. května 1920 se přeřaďuje do 1. stupně VI. hodn. tř., a poukázány mu požitky této třídy od 1. července 1920. Dodáno, že služ. požitky za dobu od 1. ledna 1920 do konce června 1920 budou st-li vyměřeny a poukázány dodatečně ve smyslu výn. min. sprav, z 5. srpna 1920, jakmile dojde tam uvedené prov. nař.; vzhledem k tomu, že mu za tuto dobu byly vypláceny dřívější služ. požitky, nebudou mu zatím poukázány k výplatě doplatky, vyplývající z tohoto dekretu za dobu do konce prosince 1919.
K žádosti st-lově z 5. září 1924 za poukázání doplatků za dobu od 1. ledna 1920 do 30. června 1920, a po provedeném šetření stran výše voj. požitků st-li za tuto dobu vyplacených, bylo výměrem presidia vrch. zem. soudu v Praze z 11. května 1925 stanoveno, že úhrn civ. požitků za tuto dobu měl činiti 10932 Kč, poněvadž však úhrn voj. požitků za tuto dobu skutečně vyplacených činil 8265 Kč 81 h, byl st-li ve smyslu § 4 zák. č. 195/20 a § 4 vl. nař. č. 440/21 přiznán na mobilitních požitcích civilních za tuto dobu celkem peníz 2666 Kč 19 h. Současně byl v tomto směru účtárně vrch. zem. soudu vydán poukaz a podotčeno, že nutno bráti zřetel na civ. požitky, které byly st-li za dobu od 1. ledna do konce června 1920 již skutečně vyplaceny, a na požitky vyplývající z úpravy, provedené výměrem z 18. listopadu 1920.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná a v podstatě vytýkající, že ustanovení zák. č. 195/20 nelze užíti na příslušníky zahraničního vojska, nýbrž jen na příslušníky čsl. vojska v republice, takže st-l předpisu § 4 nepodléhá, byla nař. rozhodnutím zamítnuta; v odůvodnění byla námitka, že ustanovení § 4 cit. zák. se na st-le nevztahuje, vyvrácena poukazem na znění zákona, z něhož vysvítá, že § 4 platí pro veškeré neaktivní gážisty čsl. vojska.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané nss uvážil:
Dle § 4 zák. č. 195/20 obdrží neaktivní gážisté, zařádění do hodn. tříd, při mobilisaci a ve válce, pak při demobilisaci tytéž požitky jako akt. gažisté, za to však podrží ze svých civ. požitků, jsou-li ve státní službě, jen rozdíl, o který civ. požitky převyšují požitky vojenské. Tímto se pozměňují příslušná ustanovení zák. z 28. června 1878 č. 59 ř. zák.
Spor je v daném případě vzhledem k vývodům stížnosti pouze o to, zda lze tohoto zák. ustanovení užiti i stran důstojníků-legionářů, kteří v den účinnosti zák., t. j. dne 1. ledna 1920 (§ 24) se ještě nevrátili do vlasti, za dobu od 1. ledna 1920 až do dne návratu, což stížnost popírá, hájíc stanovisko, že cit. § 4 se vztahuje pouze na příslušníky čsl. vojska v republice, nikoli však na legionáře za dobu, po kterou dleli za hranicemi republiky. — Toto stanovisko stížnosti nelze uznati správným.
Zák. z 19. března 1920 č. 195 Sb. jest nadepsán »o úpravě služ. požitků čsl. vojska« a obsahuje všeobecnou úpravu stran všech příslušníků čsl. vojska, bez rozdílu, zda jsou legionáři či příslušníky t.zv. domácího vojska, a to ode dne účinnosti zákona, t. j. od 1. ledna 1920. Jen tam, kde příslušnost k té neb oné kategorii má míti určitý vliv na služ. postavení, jako při zařazení do plat. stupnic a hodn. tříd, rozlišuje zákon výslovně mezi příslušníky domácího vojska a legionáři (§§ 6 a 7); z toho pak plyne, že ustanovení tato jsou rázu výjimečného, a že tam, kde takové rozlišování se neděje, platí dotyčné ustanovení všeobecně a vztahuje se tudíž i na důstojníky-legionáře, byť i v době účinnosti zákona dleli mimo hranice čsl. republiky. Paragraf 4, jehož dosah jest předmětem dnešního sporu, nedává dle své textace nejmenšího podnětu k tomu, aby se vykládal ve smyslu stížností hájeném, a nejde při něm o nějaké výjimečné ustanovení, nýbrž naopak o předpis všeobecný, nesený zcela v duchu všeobecné úpravy zákonem č. 195/20 vůbec intendované, takže nelze ani mluviti o nějakém analogickém použití jeho v nař. rozhodnutí, nýbrž žal. úřad tento předpis právem přímo aplikoval na spornou věc.
Okolnost, kterou st-l vůči tomuto stanovisku uplatňuje, že totiž požitky důstojníků-legionářů byly vypláceny až do dne návratu dle platného systému ruských legii, jest rázu čistě faktického, která pro právní posouzení nemá významu, nehledě k tomu, že dle § 4 cit. zák. jest lhostejno, na jakém podkladě byly voj. požitky vypláceny, a záleží pouze na jejich výši.
Ani další námitka, že zákonodárcům bylo známo, že ruské legie do 1. ledna 1920 nebyly ještě dopraveny do vlasti, a že proto se cit. § 4 na legionáře-důstojníky až do jejich návratu nemůže vztahovati, není důvodnou, neboť, aby taková výjimka z platnosti zák. stran určitých osob mohla býti uznána, musela by v zákoně — jak uvedeno, zcela všeobecného znění —, výslovně býti stanovena. — — — —

Citace:

č. 7253. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 632-634.