č. 7026.
Učitelstvo: * Nárok na připočtení 10 roků pro výměru výslužného podle § 29, odst. I. zák. č. 274/19 má učitel nár. školy — za splnění podmínek tam uvedených — i při přeložení na dočasný odpočinek. (Morava).
(Nález ze dne 13. ledna 1928 č. 188).
Věc:Antonie G. jako opatrovnice Karla G. ve Št. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran započtení 10 roků pro výměru výslužného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Karel G., učitel ve Št., churavěl od roku 1920 těžkou neurastenií, pro kterou musil býti dne 22. března 1921 dán do léčení zem. ústavu pro choromyslné ve Št. Z toho důvodu byla mu několikráte udělena, resp. prodloužena zdrav. dovolená. — Na základě posudku zdrav, oddělení zsp-é v Brně z 12. února 1922 byl Karel G. výnosem zšr-y v Brně z 28. června 1922 z moci úřední pro nezpůsobilost ke službě pro tělesné vady přeložen na dočasný odpočinek. Dalším výnosem z 31. července 1922 byly pak G-lovi poukázány odpočivné požitky.
Podáním z 20. července 1922 zažádala st-lka s poukazem na § 29 zák. č. 274/1919 za připočtění 10 roků do pense jejího manžela. — Výnosem z 31. října 1922 vyslovila zšr, že nelze vejiti na námět řiditelství chlap, školy ob. a obč. ve Št. z 1. září 1922 stran započtení dalších 10 roků pro vyměření pense, poněvadž Karel G. byl dán toliko na dočasný odpočinek.
Podáním z 5. prosince 1922 zažádala Antonie G., aby její manžel byl dán na trvalý odpočinek a aby mu podle 274/1919 sb., § 29 par. zák. bylo připočteno 10 roků. — Rozhodnutím z 20. listopadu 1923 dala zšr Karla G. z moci úřední na trvalý odpočinek, ježto podle posudku zdrav, oddělení zsp-é ze 20. července 1923 nelze očekávati, že by jmenovaný mohl ještě delší dobu nepřetržitě vykonávati službu; zároveň bylo vysloveno, že jeho pens. požitky se tím nemění.
Podáním z 24. května 1924 zažádala st-lka jako kurátor Karla G. o započtení 10 roků pro výměru pense jejího manžla podle § 29 zák. par. — Rozhodnutím ze 7. října 1924 započetla zšr Karlu G. ve smyslu § 29 zák. č. 274/1919 10 roků do výslužby a poukázala mu od 1. prosince 1923 příslušné zvýšené požitky odpočivné.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto z důvodů rozhodnutí zšr-y, ježto vynesení zšr-y z 31. července 1922 a z 20. listopadu 1923 nebyla vzata v odpor, nabyla tedy zatím právní moci, a zšr jednala správně, nepřihlížejíc k ustanovení § 29 zák. č. 274/19 ani z úřední povinnosti, ani když se ustanovení toho kurátorka svým podáním z 20. července 1922 dovolávala, neboť úřední lékaři teprve dne 25. září 1924 zjistili nevyléčitelnou duševní chorobu učitele G. Poněvadž učitel G. od 1. srpna 1922 nebyl v činné službě, nemůže mu býti vyměřena pense podle zák. č. 394/22.
O stížnosti uvážil nss takto:
Žal. úřad odůvodňuje svoje zamítavé vyřízení st-lčina odvolání dvojím způsobem a to 1.) formálně, poukazem na právní moc výnosů zšr-y ze 31. července 1922 a ze 20. listopadu 1923, 2.) materielně, a) poukazem na důvody rozhodnutí zšr-y, b) poukazem na to, že úřední lékaři teprve dne 25. září 1924 zjistili nevyléčitelnou duševní chorobu Karla G. ad 1.) O tento důvod nař. rozhodnutí po právu opříti nelze, poněvadž ani výnos z 31. července 1922, ani výnos z 20. listopadu 1923 nemá povahu »rozhodnutí« stran nároku podle § 29 zák. č. 274/19.
ad 2. a) Také o tento důvod nelze nař. rozhodnutí opříti, když rozhodnutí zšr-y ze 7. října 1924, na jehož odůvodnění se tu nař. rozhod- nutí odvolává, prostě přiznalo započtení 10 roků s účinkem od doby trvalého pensionování, resp. od 1. dne měsíce následujícího po datu tohoto rozhodnutí, aniž se vůbec zmiňuje o tom, proč se účinky tohoto zápočtu vížou k době trvalého pensionování a ne již k době dočasného kvieskování. ad 2. b) Tvrzení žal. úřadu, že úřední lékaři teprve 25. září 1924 zjistili nevyléčitelnou duševní chorobu Karla G., neodpovídá plně obsahu spisů. Uvedeným odůvodněním ovšem projevuje žal. úřad právní názor, že nárok na připočtení 10 roků podle § 29 odst. 1 zák. č. 274/1919 je dán teprve při trvalém pensionování, nikoliv již při pouhém kvieskování. Tento názor však nemá, jak stížnost správně vytýká, opory v zákoně. Podle § 66 věty prvé cit. mor. zák. o právních svazcích učitelstva může dání na odpočinek býti buď stálé nebo dočasné. Zákon tu nepraví, kdy jest přikročiti k tomu a kdy k onomu způsobu dání na odpočinek; třebas ovšem podle povahy věci trvalé pensionování zpravidla bude na místě, je-li nezpůsobilost učitele k službě podle § 58 trvalá, kdežto dání na dočasný toliko odpočinek (kvieskování) bude na místě, je-li nezpůsobilost ta jen dočasná, není podle znění cit. zák. přece vyloučena možnost, že by úřad mohl učitele, třebas je zjištěna jeho trvalá nezpůsobilost, přesto pouze kvieskovati.
Podle § 29 odst. 1 zák. č. 274/19 (kterýžto zák. v § 26 odst. 1 zachoval co do podmínek dávání učitelů do výslužby v platnosti zákony zemské), »připočte se učiteli, oslepne-li nebo trpí-li duševní chorobou aniž toho úmyslně zavinil, takže jest neschopen vykonávati další službu nebo jakoukoliv živnost, pro výměru výslužného k jeho započítelné době služební 10 let.« Zákon tu nerozeznává výslovně mezi trvalým pensionováním a dočasným kvieskováním, ač mu ovšem rozdíl tento (arg. § 26 odst. 1 zák. 274/19 a § 66 mor. zák. o právních svazcích učitelstva, resp. § 50 česk. a § 77 slez. zák. o právních poměrech učitelstva) byl zajisté znám; naopak mluví zákon jen zcela povšechně o »neschopnosti vykonávati další službu nebo jakoukoliv živnost« a o připočtení »pro výměru výslužného«.
Výslužné a to stejné výměry však má učitel jak pensionovaný, tak kvieskovaný a neschopnost shora zmíněného způsobu může, ba — pokud jde o neschopnost k výkonu služby — musí býti dána jak při pensionování, tak při kvieskování, jen s tím rozdílem, že pro pensionování bude zpravidla nutno, aby nezpůsobilost bylo lze pokládati za trvalou,
kdežto pro kvieskování stačí nezpůsobilost jen dočasná, totiž taková, o níž — třeba toho času činí postiženého k další službě nezpůsobilým, — lze míti za to, že pomine. Poněvadž pak dále jak oslepnutí, tak duševní choroba může býti stavem také jenom přechodným a ani oslepnutí ani duševní choroba nevylučuje nutně a za všech okolností možnost vyléčení, nelze shledati, proč by — když zákon tak výslovně neustanovil — výhody § 29/1 nemohl býti účasten také učitel toliko kvieskovaný, pokud jen je po čas kvieskování neschopen k další službě nebo jakékoliv živnosti; kdyby ovšem nezpůsobilost ta později pominula a kdyby učitel po př. byl ve smyslu § 66 věty druhé mor. zák. č. 18 z. z. z r. 1870 opět k službě povolán — odpadla by ovšem také opatření podle § 29 odst. 1 zák. 274/19.
Proti tomuto výkladu nelze se důvodně dovolávati toho, že zákon požaduje nezpůsobilost k »další službě«; neboť tím je jenom žádáno, aby postižený byl v době, o kterou jde, nezpůsobilý k další službě, kterýžto stav ovšem podle § 58 zák. č. 18/1870 musí býti dán také při pouhém kvieskování; není tím však řečeno, že by v rozhodné době musilo býti jisto, že ona nezpůsobilost je trvalá, naopak nutno za nezpůsobilého k »další« službě v rozhodné době pokládati i toho, kdo toho času je k další službě nezpůsobilý, při němž však není vyloučeno, že nezpůsobilost ta později by mohla pominouti.
Nelze tedy ani shora uvedený právní názor žal. úřadu uznati za shodný se zákonem.