Č. 7371.

Vyvlastnění: I. * Ustanovení § 365 o. z. o. nebylo zrušeno čl. V stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. — II. * I tam, kde je možno potřebu, pro niž se žádá za vyvlastnění podle § 365 o. z. o., ukojiti dobrovolným výkupem, není vyvlastnění vyloučeno, vyžadoval-li by tento dobrovolný výkup takových nákladů, jež by s hlediska hospodářství, jemuž vyvlastnění má sloužiti, činily výkup neracionelním. — III. * K žádosti o vyvlastnění pozemku za účelem zřízení lomu na dobývání štěrku pro okresní silnici není třeba přiložiti detailní projekt lomu ve smyslu §§ 13 a násl. zák. z 18. února 1878 č. 30. ř. z. — IV. Předmětem vyvlastnění může býti také pouhé právo užívací.
(Nález ze dne 23. června 1928 č. 17335.)
Prejudikatura: Boh. A 5945/26 a j.
Věc: František C. v P. (adv. Dr. Roland Plech z Vrchlabí) proti ministerstvu veřejných prací stran vyvlastnění štěrkovny.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Výrok: Zsp v Praze nálezem z 20. prosince 1924, vyřizujíc příslušnou žádost osk v H., uznala na základě § 365 o. z. o., § 19 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. česk. a § 15. zák. z 31. května 1866 č. 41 z. z. česk., že st-l František C. a jeho matka Marie C. v P. jsou povinni ke zřízení štěrkového lomu pro okr. silnice odstoupiti část svých pozemků za náhradu, která bude stanovena soudem až vyvlastňovací nález nabude moci práva.
K odvolání shora jmenovaných vlastníků změnilo žal. min. nař. rozhodnutím v odpor vzatý nález a uznalo, že František C. a Marie C. jsou povinni trpěti, aby osk v H. na dílcích pozemků v P., vyznačených na připojeném plánu, směla k štěrkování svých okr. silnic zříditi a provozovati štěrkový lom a používati jich k umístění drtiče kamenů, baráků ke skládání dobytého štěrku a jiným podobným účelům, které s provozováním štěrkového lomu nutně souvisejí, avšak vesměs jen na dobu nejdéle 2 let, a to za náhradu, kterou — nedojde-li k dohodě — ustanoví soud.
O stížnosti uvážil nss:
Na prvém místě bylo se nss-u zabývati námitkou, že ustanovení § 365 o. z. o., o něž žal. úřad rozhodnutí své opřel, bylo článkem V stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. zrušeno a že od vydání tohoto zák. byla přípustnost vyvlastnění omezena na případy upravené zákony speciálními. Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Ustanovení čl. V cit. stát. zákl. zák. zní: »Vlastnictví jest nedotknutelno; vyvlastnění proti vůli vlastníka může nastati jen v oněch případech a tím způsobem, jak to zákon určuje.« Slovy »jak to zákon určuje«, nemohou býti rozuměny jen zákony, jež v budoucnosti budou vydány, nýbrž i zákony plativší v době vydání onoho stát. zákl. zák. je tedy nepochybno, že také po vydání cit. stát. zákl. zák. je vyvlastnění přípustno v oněch případech a oním způsobem, jak je určují o. z. o. a příslušné zákony speciální. Předpis § 365 o. z. o.: »Vyžaduje-li toho obecné dobro, musí člen státu za přiměřenou náhradu postoupiti i úplné vlastnictví k věci,« bylo zdůrazněno též Nejv. rozhodnutím z 5. února 1834 (dekret dvor. kanceláře z 10. února 1834 (dekret dvor. kanceláře z 10. února 1834 Sb. zák. pol. sv. 62 č. 20), dle něhož »proti vůli vlastníka do soukr. vlastnictví zasaženo býti nesmí, nečiní-li to nutným prokázané zájmy veřejné.« Článek V. cit. stát. zákl. zák. nezrušuje ani neomezuje ustanovení § 365 o. z. o., a to ani výslovně ani mlčky. Že § 365 o. z. o. byl ve starším zákonodárství přikládán vždy význam, že oprávnění politických úřadů naříditi vyvlastnění založeno jest právě tímto ustanovením obč. zákoníka, plyne z četných předpisů zákonných, tak na příklad z dvor. dekretu z 2. května 1818 Sb. zák. prov. Čechy sv. 3 č. 106, z § 9 železn. koncesního zák. ze 14. září 1854 č. 238 ř. z., z § 98 hor. zák. Stejné stanovisko zaujalo však zákonodárství také po vydání stát. zákl. zákonů, jak se podává z ustanovení § 15 říš. zák. vodního. Ježto pak mezi čl. V cit. stát. zákl. zákona a § 365 o. z. o. není vůbec rozdílu, nelze nalézti podklad pro názor stížnosti, že ustanovením stát. zákl. zák. byl § 365 o. z. o. zrušen, resp. pozměněn tak, že má od té doby ráz pouhého zákona rámcového, a že ode dne účinnosti tohoto stát. zákl. zák. nemůže vyvlastnění býti již povolováno za pouhého odvolání se na § 365 o. z. o. samý, nýbrž pouze na základě zvláštního zákona, upravujícího vyvlastnění pro určitý případ (srovn. Budw. A 2672/04).
Jako další nezákonnost vytýká stížnost nař. rozhodnutí, že prý vychází z nesprávného výkladu ustanovení § 365 o. z. o. Toto ustanovení, poněvadž jde o výjimku ze základního principu nedotknutelnosti vlastnictví, dlužno prý vykládati co nejrestriktivněji, a poněvadž zákon, uváděje, kdy vyvlastnění jest výjimečně přípustno, použil slov: wenn es das allgemeine Beste erheischt«, tedy výrazu daleko silnějšího než pouhého »verlangt« nebo »erfordert«, a tedy výrazu znamenajícího nutnou potřebu, možno prý ustanovení toho použíti jen tam, kde vyvlastněného objektu, resp. přiměřené náhrady za něj nelze získati z volné ruky buď vůbec neb aspoň ne jinak než s vynaložením nedostižných obětí.
Tuto námitku ve znění do slova stejném přednesl st-l již ve svém instančním rekursu. Na námitku tu odpověděl žal. úřad ve svém rozhodnutí poukazem na to, že provedením vyvlastnění bude možno zásobovati okr. silnice štěrkem na dohlednou dobu nákladem značně nižším než dosud, a že dosažení takovéto úspory vyžaduje obecné dobro nejen z příčiny, že jde o hospodaření s penězi okresními, tedy veřejnými, nýbrž i z důvodu, že menší náklad usnadňuje častější a vydatnější úpravu okr. silnic v zájmu veř. chůze a vozby. Tímto odůvodněním tedy žal. úřad vyslovil právní názor, že k přípustnosti vyvlastnění jest sice třeba, aby potřeba, jejíž uspokojení má se vyvlastněním dosáhnouti, sloužila obecnému dobru, že však intensita této potřeby nemusí býti taková, že by teprve nutnost vynaložení nedostižitelných obětí na její ukojení vyvlastnění vylučovalo, naopak, že dlužno za kriterion dostatečné intensity této potřeby uznati, jestliže se v hospodaření s veř. penězi docílí značných úspor a zároveň se veřejnoprávnímu subjektu umožní, úkoly jemu svěřené a sloužící obecnému dobru plniti dokonaleji.
Nss přiklonil se k názoru hájenému žal. úřadem, neboť názor ten kryje se celkem s názorem, jejž nss tento vyslovil již v obdobných případech. Tak poukazuje se na nál. Boh. A 5945/26, kde uznán sice zásadně správným názor, že vyvlastnění jest vyloučeno tam, kde expropriant má možnost potřebu svoji ukojiti bez vyvlastnění, zejména soukromým výkupem, že však zásada tato neplatí absolutně. Bylo poukázáno na to, že ona možnost, ukojiti veř. potřebu soukromým výkupem, bude, absolutně vzato, zpravidla dána, že by však potom použití práva expropriace stalo se ilusorním a že by tak zmařen byl úplně výsledek, jehož chtěl zákonodárce docíliti. Proto dospěl tedy nss k názoru, že dlužno zákon vykládati tak, aby se ho dalo rozumně použíti, z čehož vyplývá, že ona možnost opatřiti si potřebný pozemek dobrovolným výkupem, může býti jen tenkráte překážkou vyvlastnění, jestliže tímto dobrovolným výkupem veř. potřeba nejen objektivně bude plně ukojena, nýbrž i když opatření pozemku toho může býti racionelně provedeno. Názor, jejž nss v tomto nálezu vyslovil pro takový případ, kde ukojení potřeby spočívá bezprostředně v získání pozemku, platí ovšem stejnou měrou tam, kde vyvlastněný pozemek má sloužiti jen nepřímo k získání materiálu, nutného k ukojení potřeby takové. Také v tomto případe bude vyvlastnění vyloučeno teprve tehdy, dá-li se materiál, potřebný k ukojení veř. potřeby, opatřiti výkupem z volné ruky způsobem racionelním, čili jinými slovy, zákonná potřeba pro přípustnost vyvlastnění bude již tam dána, kde jinaké opatření zmíněného materiálu jevilo by se s hlediska veřejného hospodářství neracionelním, tedy kdyby vyžadovalo nepoměrně vyššího nákladu. Bylo tedy názor žal. úřadu v tomto směru uznati za správný a námitku stížnosti proti němu brojící za bezdůvodnou.
Jako další nezákonnost vytýká stížnost, že podle norem, jichž se žal. úřad dovolal, možno vyvlastniti jen právo vlastnické, nikoli však také pouhé právo užívací, jak se stalo v daném případě. Zde stačí však poukázati na výslovné a jasné znění § 365, kde se praví, že člen státu za podmínek tam uvedených jest povinen odstoupiti i plné vlastnictví k věci (selbst das vollständige Eigentum einer Sache), čímž zákon jasně naznačil, že táž povinnost stíhá expropriáta také ohledně všelikých jinakých, méně úplných práv k věci, tedy jistě také ohledně práva užívati pozemku k dobývání štěrku.
Ostatními námitkami vytýká stížnost celou řadu vad řízení.
Stran námitky, že během řízení nebyl předložen detailní projekt —, nemusil se nss zabývati otázkou, zda ustanovení cit. zák. železn. mělo v daném případě vůbec býti analogicky použito či nikoli, neboť i kdyby zde analogie vůbec byla přípustná, pak mohlo by jí býti použito jedině tam, kde cit. zákon železniční má předpisy, jež povahou svou mohou míti platnost také pro jiná řízení expropriační, nikoli však tam, kde jde o předpis přizpůsobený právě jen specielnímu řízení železničnímu. Leč právě ustanovení § 11 a násl. cit. zák., kde mluví se o předložení t. zv. detailního projektu a o řízení, jež o tomto projektu má býti prováděno, jsou dána zřejmě jen pro specielní řízení železniční, To jest patrno z ustanovení min. nař. z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z., jímž jest upraveno řízení o stavbě železnic a kde právě t. zv. detailní projekt má specielní význam zároveň pro řízení stavební. Na rozdíl od předběžného projektu, o němž pojednává § 2 tohoto nař., a generálního projektu, jehož předložení jest dle § 6 téhož nař. třeba k dosažení povolení definitivní trasy, ukládá se v § 13 předložení detailního projektu ve stadiu, kde podnikatel domáhá se již stav. povolení. Těchto oddělených stadií není při jinakém podnikání a proto také nelze použíti předpisů upravujících tyto jednotlivé fáze na jiná řízení vyvlastňovací. Plyne ovšem z povahy vyvlastňovacího řízení vůbec, že expropriant musí úřadu udati účel, k jehož ukojení vyvlastnění se domáhá, a přesně udati objekt, jehož vyvlastnění žádá, aby tak úřad mohl poznati, že veř. zájem skutečně žádá, aby tento účel byl ukojen, resp. aby byl ukojen v plném rozsahu, a dále, zda k ukojení tohoto účelu jest požadovaného objektu vůbec, resp. v požadovaném rozsahu zapotřebí, a půjde-li o vyvlastnění k účelu zřízení nějaké provozovny — jako v daném případě — bude aspoň zpravidla třeba předložiti jakýsi »projekt«. Avšak pro vyhotovení takovéhoto projektu nebudou směrodatny předpisy §§ 13 a násl. cit. zák. č. 30/78, nýbrž projekt takový bude dostatečný, jakmile z něho bude lze poznati ony momenty, jak právě byly uvedeny. Jestliže tedy osk uvedla na jedné straně silnice, jež vytěženým štěrkem mají býti zásobovány a množství štěrku k tomu potřebného, na druhé pak předložila přesný plánek požadovaných ploch, učinila v daném případě, kde šlo o primitivní zařízení, jakým jest provoz štěrkovny, požadavkům shora uvedeným plně zadost.
Pokud stěžovatel poukazem na ustanovení § 16 cit. zák. č. 30/78, jakož i dalšími námitkami samostatnými vytýká nedostatečné vyšetření skutkového základu nař. rozhodnutí, dlužno předem poukázati na to, že nař. rozhodnutí jest založeno na místním šetření, provedeném za přibrání státního technika jako úředního znalce. Nedostatečnou odbornou kvalifikaci tohoto znalce k zodpovědění jednotlivých otázek, o nichž během komisionelního jednání podal svůj posudek, st-l během tohoto jednání nevytýkal, ač k tomu možnost měl, když se ho zúčastnil nejen osobně, nýbrž i svým právním zástupcem. Ale pak byla námitka tohoto obsahu již v odvolání proti nálezu prvé stolice nepřípustná a stejně jest nepřípustná i ve stížnosti k tomuto soudu podané.
Námitka, že nebyla dostatečně vyšetřena rentabilita zřízení štěrkového lomu na st-lových pozemcích, ježto zjišťování mohutnosti kamenné vrstvy spočívá na pouhých dohadech, jest ovšem přípustná, neboť jí snaží se st-l dovoditi, že obecné dobro nežádá toho, aby vyvlastněním byl opatřován lom, z něhož nebude lze krýti ani potřebu, pro niž jest vyvlastnění žádáno. Nss však neshledal námitku tu důvodnou.
Bezdůvodná jest také námitka, že nebyla řádně zjištěna bonita melaphyru, vyskytujícího se na pozemcích st-lových.
Nss shledal však, že nař. rozhodnutí trpí vadností v jiném směru. Jest totiž dáti stížnosti za pravdu, že nebyla řádně provedena ona kalkulace, jíž bylo třeba k tomu, aby mohlo býti spolehlivě posouzeno, zda osk dobýváním štěrku z pozemků st-lových docílí skutečně oněch značných úspor, jak ve své žádosti tvrdila.
Další vadu řízení shledal pak nss v tom, že se úřad nevypořádal dostatečnou měrou s námitkou, že provoz projektovaného lomu bude ohrožovati sousedství.
Poněvadž tedy nař. rozhodnutí i po této stránce zůstalo vadným, bylo je zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 7371. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 859-863.