Č. 7237.

Zabírání budov k účelům veřejným. — Řízení správní: I. * Pro zabírací řízení dle zák. z 12. srpna 1921 č. 304 Sb. neplatí zásada koncentrační. — II. * Podle § 1 odst. 3 bodu 3 zák. č. 304/21 jest ze záboru vyloučen plouže takový byt, který již v době pro zábor rozhodné jest jediným trvalým bytem vlastníka. — III. * Podle § 1 odst. 3 bodu 1 zák. č. 304/21 jsou ze záboru vyloučeny jen takové místnosti, které správě budovy nebo hospodářského celku v rozhodné době již skutečně slouží; nestačí pouhý úmysl vlastníkův místnosti k účelům takovým věnovati.
(Nález ze dne 26. dubna 1928 č. 10758).
Věc: Hedvika K. v N. (adv. Dr. Engelbert Nápravník z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací o zabrání nemovitostí k účelům veřejným.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V roce 1871 zakoupil Hugo kníže z T. deskové statky C. a N., patřivší svého času bratru jeho JUDru. Rudolfu knížeti T. Oba tyto statky přešly později dědictvím na syna Hugonova, Alexandra T. Během hospodaření na těchto statcích přibyly ke statku n-ckému z části koupí, z části směnou, různé pozemky, zapsané v poz. knize obce N. Nájemní smlouvou z 28. února 1920 pronajal Alexandr T. zámeckou budovu n-ckou, budovy vedlejší a další ještě pozemky k zámku přilehlé kuratoriu hospodyňské školy v N. na dobu 20 let.
V roce 1922 zahájila st-lka, dcera zemřelého JUDra. Rudolfa knížete T., proti Alexandru T. u krajského soudu v Ml. Boleslavi spor, jímž na základě dohody, uzavřené mezi otcem jejím a Hugonem knížetem T., se domáhala vrácení obou jmenovaných deskových statků. Spor ten ukončen rozsudkem nejv. soudu z 15. ledna 1924, jímž žalobnímu žádání stl-činu vyhověno a žalovaný uznán povinným oba jmenované statky st-lce odevzdati do vlastnictví. Na základě tohoto rozsudku vloženo pak v říjnu 1924 vlastnické právo k oběma těmto statkům pro st-lku do zemských desk.
Podáním z 1. března 1925 obrátilo se kuratorium hospodyňské školy v N. na zsp-ou v Praze se žádostí, v níž, poukazujíc na veř. účel školy a internátu s ní spojeného, jakož i na to, že nová vlastnice nechce nájemní smlouvu, uzavřenou s dřívějším majitelem, prodloužiti, domáhalo se toho, aby pro tuto školu zabrán byl ve smyslu § 1 zák. č. 304/21 zámek v N. s pozemky, s veškerým příslušenstvím. Když pak při komis. jednání z 30. března 1925, konaném za účasti stran, zástupce kuratoria na vyzvání úřadu svoji žádost specifikoval tak, že se domáhal toho, aby kromě budovy čp. 1 v N. byly zabrány také tyto parcely: č. kat. 199, 324, 322 (park, přiléhající k budově), č. kat. 325 (dvůr za budovou), západní polovina č. kat. 200 (zelinářská zahrada), vyhověla zsp výměrem ze 3. června 1925 žádosti kuratoria a pro účel jí naznačený zabrala proti st-lce požadované nemovitosti tak, jak je zástupce kuratoria při komisi specifikoval.
K odvolání st-lčinu zrušilo žal. min. nař. rozhodnutím výměr prvé stolice, pokud jím vysloveno bylo zabrání západní poloviny č. kat. 200 (zelinářské zahrady školy), v ostatním však odvolání zamítlo jako bezdůvodné, pokud se týče pro nedostatek legitimace st-lčiny k jejímu vznesení, a napadený výměr potvrdilo.
Pojednávaje o stížnosti, vycházel nss z těchto úvah:
Nejširší námitka, kterou se bylo nss-u zabývati na prvém místě, jest námitka, že celé řízení jest vadným a zmatečným proto, že ani v žádosti kuratoria, na jejímž základě bylo řízení vyvlastňovací zahájeno, ani ve výměru z 5 března 1925, jímž zavedení tohoto řízení bylo povoleno, nebyly požadované pozemky přesně označeny. Že neúplnost tato přivodila zmatečnost celého řízení, dovozuje st-lka jednak z toho, že sdělením zahajovacího výměru vzchází pro vlastníka podle § 4 cit. zák. dalekosáhlé omezení disposičního práva se zabranými nemovitostmi a že proto musí přesně věděti, kterých nemovitostí se zahájené řízení zabírací týká, jednak prý bylo touto nejasností st-lce, resp. jejímu zástupci znemožněno opatřiti si před komis, jednáním dostatečnou informaci o požadovaných nemovitostech, což prý jest tím závažnější, když zástupci tomu nebylo v tu dobu dovoleno nahlédnouti do spisů.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Pokud se tu st-lka dovolává ustanovení § 4 odst. 1. cit. zák., měla možnost — zdál-li se jí výměr z 5. března 1925 nejasným a chtěla-li si zachovati volnost disposice ohledně nemovitostí, na něž se po jejím názoru výměr ten vztahovati neměl — brániti se proti němu samostatným odvoláním k min-u veř. prací (srov. nál. Boh. A 1258/22) a nebyl-li výměr ten snad úplným, t. j., neobsahoval-li všechny pozemky, jež později byly vyvlastněny, pak prostě v tu dobu nebylo její disposiční právo s pozemky tam neuvedenými omezeno. Nelze však vytýkanou neúplnost uznati za takovou podstatnou vadu řízení, jež by st-lce byla znemožnila, neb aspoň valně ztížila její obranu. Nedostatek přesného označení požadovaných pozemků nahradil zástupce školy při komis, řízení, hned ještě, než jednání o žádosti bylo zahájeno. Tímto dodatečným vymezením žádosti bylo pro dané zabírací řízení učiněno zadost požadavku řádného řízení, a to proto, že řízení podle zák. č. 304/21 není ovládáno maximou koncentrační, kteráž jakožto výjimka ze zásad, ovládajících pravidelné řízení adm., musila by v zákoně býti jasně vytčena, což však se v zák. č. 304/ 21 nestalo ani výslovně, ani snad implicite v ustanovení § 3 odst. 3, kteréžto pouze stanoví, že nedostavení se strany k řízení přes řádné pozvání není překážkou provedení řízení toho. Z toho plyne, že st-lka nebyla povinna pod sankcí prekluse již při komis, jednání přednést! všechny svoje námitky, naopak měla možnost i po skončené komisi potřebnou informaci si opatřiti a další námitky uplatniti. To ostatně st-lka v daném případě též učinila, neboť ve svém instančním odvolání vznesla řadu nových námitek a žal. úřad nezamítl je z důvodu prekluse, nýbrž vyřídil je meritorně. — — — — — — —
Proti přípustnosti záboru zámku čp. 1 uvádí st-lka, že prý převzavši teprve během zabíracího řízení disposici nad svými statky, určila zámek n-ský za sídlo správy svých statků, čímž jest prý splněna podmínka § 1 odst. 3 bodu 1 cit. zák. Ani v tomto bodě nelze dáti stížnosti za pravdu. Podle cit. zákonného předpisu jsou ze zabrání vyloučeny jen takové místnosti, jež trvale slouží správě budovy nebo správě hospodářského celku, k němuž budova náleží. Z tohoto znění zákona plyne, že nestačí tu projev vlastníka, že určuje zabírané místnosti za sídlo správy svého hospodářského celku, nýbrž jest třeba, aby zde správa ta byla skutečně již trvale provozována. Musí tedy v době záboru osoba správou takovou pověřená v místnostech těch správu tu již vykonávati. Tato náležitost však dle vlastního doznání st-lčina v daném případě splněna není. — — — — — — — —
Zbývá zabývati se námitkou, že st-lce měl býti v zabíraném zámku ponechán potřebný byt pro ni a její rodinu. Tuto námitku mohla by st-lka důvodně opírati jedině o ustanovení § 1 odst. 3 bodu 3 cit. zák. Leč náležitosti tohoto ustanovení v daném případě splněny nejsou. I podle tohoto předpisu jest ze zabírání vyloučen pouze jediný trvalý byt vlastníka, tedy byt, který vlastník v době záboru skutečně jako svůj jediný byt užívá. St-lka však sama doznává, že v zámku dosud nikdy nebydlela.

Citace:

č. 7237. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 607-609.