Č. 7096.

Církevní věci. — Samospráva obecní: Politický úřad může podle § 102, resp. 103 obec. zříz. česk. zastaviti výkon opatření obecních orgánů, aby zvonů, které jsou sice vlastnictvím obce, které však byly věnovány a jichž bylo užíváno výhradně k rituelním účelům církve katolické a které byly podle ritu katolického posvěceny, bylo užíváno taky k účelům církve československé.
(Nález ze dne 24. února 1928 č. 26528/27.)
Prejudikatura: Boh. A 1661/22 a j.
Věc: Městská obec Č. B. proti ministerstvu vnitra o používání zvonů na městské věži při pohřbech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Starosta města Č. B. nařídil příkazem z 5. ledna 1921 měst. úřadu k žádosti majitele pohřebního ústavu »Concordia« za použití zvonů na městské věži při pohřbu Jana K., příslušníka čsl. církve, zemřelého dne 3. ledna 1921, aby městský úřad, »čeho třeba v té věci zařídil, poněvadž žádostem za zvonění vyznavačů kterékoli církve obec vyhovuje.« Ke stížnosti biskupské konsistoře, v níž bylo žádáno, aby opatření toto bylo zrušeno, poněvadž bylo jím zasaženo do výhradného disposičního práva, jež ke zmíněným zvonům přísluší úřadům církve římsko-katolické, zrušila osp v Č. B. na základě ustanovení §§ 102 a 103 ob. zříz. toto opatření starostovo jako protizákonné a rozhodla, že disposiční právo na zvony na měst. věži v Č. B. přísluší úřadům církve řím.- kat.
Odvolání podanému obcí zsp — pokud nař. výměrem zrušeno bylo opatření starosty města — nevyhověla, poněvadž opatření to podle svého obsahu spadalo do působnosti měst. rady a nikoli starosty města; v ostatním však výměr ten zrušila pro vadné řízení, poněvadž o věci nebylo dosud vyvoláno rozhodnutí měst. rady. Do rozhodnutí toho podala v prvém bodu rekurs obec.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra rekursu tomu z těchto důvodů: Šest zvonů, o něž se jedná, umístěno jest na měst. věži u katedrálního kostela (knihovní vložky č. 254). Věž ta spolu se zvony náleží vlastnictvím obci č.-b-cké. Jak ze spisů patrno, zvony ty byly však věnovány bohoslužebným úkonům církve řím.-kat. Není sice o tom dokladů listinných, skutečnost ta však jest zřejmou z toho, že zvony ty pocházejí vesměs ze 17. nebo 18. století, a že používalo se jich denně za souhlasu, event. bez odporu obce až do dnešní doby k vyzvánění při slavnostech a službách božích řím.-kat. církve, k rannímu, polednímu a večernímu vyzvánění, jakož i při pohřbech jejích příslušníků a při jiných církevních úkonech. Zvonů těch používala tedy církev řím.-katolická od nepamětných dob ke svým náboženským úkonům. Na tom nemění ničeho okolnost, že zvonů bylo použito i při pohřbech příslušníků jiných církví, ježto se tak stalo beze souhlasu orgánů církve řím.-kat. a toliko ojediněle. Účel a povaha zvonu patrny jsou z ryze katolických nápisů rytin, emblémů a věnování, jimiž je obec, event. dárcové, dali opatřiti. Zvony ty byly také dříve, než jich církev řím.-kat. počala užívati, posvěceny dle jejího ritu, čímž staly se věcmi věnovanými náboženskému kultu řím.-katolickému, čili res sacrae. Tímto určením dostaly se však jako předměty věnované bohoslužbě do oboru vnitřních záležitostí církevních, jež dle § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. přísluší spravovati orgánům církevním. Toto disposiční právo orgánů církevních — plynoucí nikoli z práva vlastnického nebo vůbec majetkového — není právem soukromým, nýbrž jest — jako výron i státem uznané pravomoci příslušných orgánů církevních — právem povahy veřejné, uznaným i zákonodárstvím státním. Proto nelze disposiční právo, jejž si obec osvojuje, opírati o skutečnost, že zvony, o něž jde, jsou jejím vlastnictvím, nýbrž přísluší jedině orgánům církve řím.-kat., k jejímž náboženským úkonům zvony ty slouží, rozhodovati, k jakému účelu smí jich býti používáno. Jestliže tudíž starosta učinil opatření, kterým zasáhl svémocně do působnosti orgánů církevních, vybočil tím z mezí pravomoci obce. Zákaz výkonu inhibovaného opatření starostova z dozorčí moci státní správy jest tudíž v ustanovení § 103 česk. obec. zříz. odůvodněn.
O stížnosti nss uvážil:
Stížnost vychází z právního názoru, že pro otázku disposičního práva ohledně sporných zvonů rozhodným jest jedině vlastnictví zvonů, a že akt posvěcení dle katol. ritu nemá pro obor státní žádných právních účinků. Nss vyložil však již ve svém nálezu Boh. A 1661/22, že věnování věci k bohoslužebným účelům církve řím.-kat., t. j. rituelní akt konsekrační na základě předchozího souhlasu vlastníka, jímž věc určuje se k bohoslužebným účelům církve katolické, má zásadně právní význam i pro obor práva státního aspoň potud, že i stát respektuje a uznává určení věci pro bohoslužebné účely věnované a že se tímto svým určením dostává ona věc bohoslužbě věnovaná do sféry vnitřních záležitostí církevních, které dle ustanovení § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. přísluší spravovati orgánům vykonávajícím církevní moc úřední. Podle tohoto právního názoru, na němž nss trvá i v dnešním případě, je tedy okolnost, že zvony jsou — jak nesporno — vlastnictvím obce, bez významu. Záleželo by jedině na tom, zda bohoslužebným účelům církve katolické byly skutečně věnovány.
Je nesporno, že byly dle ritu této církve vysvěceny, a je nepopřeno, že se tak stalo se souhlasem obce. Je také nepopřeno, že zvony mají rytiny, emblemy a věnování, opatřené obcí, resp. dárci jich, obsahu ryze katolického, a že jich bez odporu obce od nepaměti bylo používáno nejen při pohřbech, nýbrž i k vyzvánění při slavnostech, službách božích, jakož i při jiných církevních úkonech církve řím.-kat. Jestliže za tohoto stavu úřad vzal za prokázáno, že zvony byly věnovány bohoslužebným účelům církve kat., nelze závěr ten shledati vadným. Na tom nic nemění okolnost obcí zdůrazňovaná, že bylo jimi vyzváněno i o pohřbech nekatolíků. Stížnost sama doznává, že se tak dělo bez souhlasu orgánů církevních; z toho, že obec svémocně zvony bohoslužebným účelům církve katolické jednou věnovanými disponovala, nelze přirozeně vyvozovati, že jí příslušelo právo jimi disponovati, neboť právní stav věnováním založený nemohl svémocnými akty obce jednostranně býti měněn. Pokud pak úřad zjišťuje, že se tak dělo jen ojediněle, není ani tento závěr vyvrácen stížností, která uvádí konkrétně jen dva případy, kdy se tak stalo. Vzhledem k tomu jeví se také bezpodstatnou námitka nedostatečného věcného vyšetření skutkové podstaty, kterou obec patrně chce vytýkati, že úřad opomenul vyšetřiti, že vyzvánění i při pohřbech nekatolíků není novotou, nýbrž dálo se již také v dobách dřívějších. Rovněž nemá významu okolnost, že v knize, do níž se zapisují poplatky za zvonění o pohřbech, není záznamů o náboženském vyznání nebožtíků, kdyžtě nedostatek ten připouští stejně úsudek, že takových záznamů nebylo vůbec třeba, poněvadž podle právního stavu věnováním zvonů daného bylo jích používati jenom při pohřbech příslušníků církve katolické, takže poznamenávání vyznání nebožtíků nebylo vůbec potřebí.
Poněvadž tedy úřad právem vzal za prokázáno, že sporné zvony byly věnovány bohoslužebným účelům církve katolické, a z toho právem vyvodil, že disposice s nimi přísluší výhradně orgánům této církve, je nař. rozhodnutí, kterým se opatření starosty obce z 5. ledna 1921 jako nezákonné zrušuje, ve shodě se zákonem.

Citace:

č. 7096. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 318-320.