Č. 7234.

Řízení správní. — Cesty: I. * Je-li rozhodnutí správní ztíženo tak těžkou vadou (nesprávná citace použitého ustanovení zákona, nesprávné poučení o opravném prostředku), že strana pro tuto vadu bez své viny nemohla poznati pravou povahu rozhodnutí a dala se jí ke své újmě svésti s náležité cesty obranné, je vyšší stolice, rozhodujíc o opravném prostředku, povinna k vadě takové hleděti. — II. O rekursních lhůtách podle česk. konkurenčního zákona silničního a podle česk. zák. o techn.-hospodářské správě silnic.
(Nález ze dne 25. dubna 1928 č. 10.491).
Prejudikatura: Boh. A 3234/24, 5612/26.
Věc: Obec B. (adv. Dr. Rud. Rabel z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o příspěvek na stavbu obecní silnice.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Na základě nál. Boh. A 5612/26 vydal žal. úřad nové rozhodnutí — nyní naříkané —, kterým usnesení osk ze 16. srpna 1922, pokud jím obec B. byla uznána povinnou ke konkurenčnímu příspěvku v částce 10000 Kč na stavbu silnice D.—B. podle § 6 zák. o správě silnic, pozměnil v ten smysl, že obci B. se ukládá příspěvek o stejné výši nyní podle § 37 zák. z 31. května 1866 č. 41 z. z.
Rozhoduje o stížnosti proti tomu podané, uvážil nss takto:
Rozhodnutím ze 16. srpna 1922 uznala osk v B. stěžující si obec povinnou konkurenčním příspěvkem na stavbu obecní silnice z D. do B. podle § 6 zák. o správě silnic, a zsv rozhodnutím z 27. února 1925, opíraje se o předpis § 8 zák. č. 46/1864, usnesení to potvrdil. Nálezem Boh. A 5612/26 zrušil nss toto rozhodnutí pro podstatnou vadu řízení, kterou shledal v tom, že žal. úřad vycházel ze skutkového předpokladu spisy nedoloženého, totiž že jde o stavbu silnice okresní. Bylo tedy věcí žal. úřadu, aby skutkový předpoklad, na němž založil své rozhodnutí z 27. února 1925 a který nss neshledal spisy doloženým, dodatečně a nezávadně zjistil. To se však nestalo a — jak se zdá — nebylo vůbec možno. Vydávaje rozhodnutí dnes naříkané, zaujal žal. úřad stanovisko zcela odlišné, neboť vychází nyní po skutkové stránce z předpokladu, že jde o silnici obecní, po stránce právní pak posuzuje věc podle ustanovení § 37 z. z. o správě silnic č. 41/1866.
Stížnost obrací se proti tomuto postupu výtkou nezákonnosti a formuluje námitku v ten smysl, že žal. úřad osobuje si přes jasné znění zákona kompetenci k rozhodování podle § 37 cit. zák. ve stolici prvé, ačkoli podle tohoto ustanovení zákonného je toliko instancí odvolací. Nss nemohl této výtce plně přisvědčiti. Rozhodnutí ostk v B. ze 16. srpna 1922 nelze se zřetelem k jeho dispositivnímu obsahu pojímati jinak, než jako rozhodnutí podle § 37 česk. zem. zák. z 31. května 1866 č. 41 z. z. o technicko-hospodářské správě neerárních silnic. Osk ovšem toto své rozhodnutí neopřela o uvedený předpis — na kterém rozhodnutí tohoto obsahu objektivně jedině může spočívati — nýbrž dovolala se »§ 6 zák. o správě silnic«, který, jak žal. úřad správně rozpoznal, na daný případ vůbec se nehodí. Tato nesprávná citace svádí a — jak z obsahu instančního odvolání stěžující si obce zřejmě plyne — vskutku svedla dnešní st-lku k nesprávnému pojetí onoho rozhodnutí.
To bylo patrně i příčinou, proč st-lka ve správním řízení opravném nevznesla námitku, která by po případě mohla býti významná a kterou právě na základě ustanovení cit. § 37 uplatňuje teprve ve stížnosti k tomuto soudu podané, tvrdíc, že ke konkurenci podle tohoto ustanovení zákonného měla, jako další konkurent, býti přibrána i obec H.
Je-li však rozhodnutí správní stiženo tak těžkou vadou, že strana nejen z něho nemohla poznati, o jaké rozhodnutí vlastně běží, nýbrž byvši jeho obsahem uvedena v omyl o jeho povaze, dala se ke své újmě svésti se správné cesty obranné, je vyšší stolice, rozhodujíc o opravném prostředku stranou podaném, povinna k vadě takové hleděti a to tím spíše, ježto i nss by k ní podle § 6 odst. 2 zák. o ss z úřední povinnosti byl povinen přihlížeti. (Srovn. nál. Boh. A 851/1921.)
Rozhodnutí osk obsahovalo však mimo nesprávnou a k omylu svádějící citaci použitého ustanovení zákonného, ještě také nesprávné poučení o lhůtě odvolací, poučivši stranu, že lhůta tato jest čtrnáctidenní, jakou ji stanoví § 8 konkur. zák. siln. z r. 1864, kdežto podle ustanovení § 37 zák. o techn.-hospodářské správě siln. z r. 1866, jehož v pravdě bylo použito, lhůta tato jest třicetidenní. Tím byla vada, svrchu vytknutá, ještě zveličena.
Žal. úřad však nepostřehl těchto závažných vad a místo, aby vady tyto odčinil a straně náležitou obranu umožnil, rozhodl ve věci samé. V tom shledal nss podstatnou vadu řízení, ku které musil tím spíše přihlížeti, ježto strana v řízení správním nemohla ji vytýkati.

Citace:

č. 7234. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 601-603.