Č. 7074.

Občanství státní (Podk. Rus):* Nárok podle § 40 zák. čl. L:1879 na opětné přijetí do státoobčanského svazku přísluší jenom tomu, kdo propuštěním nebo nepřítomností pozbyl státního občanství československého.
(Nález ze dne 11. února 1928 č. 2572). Prejudikatura: Boh. A 6229/27.
Věc: Emanuel K. v B. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle obsahu správních spisů byl st-1 do r. 1912 státním občanem uherským a příslušel dom. právem do Mukačeva, načež v r. 1912 v důsledku 10letého pobytu v cizině podle § 31 zák. čl. L:1879 pozbyl svého dosavadního stát. občanství i dom. práva a v r. 1916 byl naturalisován ve Spojených státech sev.-amerických. — Navrátiv se z Ameriky, zajistil si přijetí do dom. svazku v městě Berehově a žádal o opětné přiznání stát. občanství čsl. podle § 40 zák. čl. L: z r. 1879. — Min. vnitra žádosti té nař. rozhodnutím nevyhovělo.
Stížnost neuznal nss důvodnou.
St-1 výslovně žádal o přiznání čsl. stát. občanství na základě ustanovení § 40 zák. čl. L:1879, podle něhož toho, kdo propuštěním nebo nepřítomností pozbyl svého uher. stát. občanství, vrátil se na území koruny uherské a byl přijat do některé tuzemské obce, resp. opatřil si zajištění přijetí, jest na jeho žádost opět přijat do uh. stát. svazku. Žal. úřad odepřel vyhověti st-lově žádosti z toho důvodu, že nebyl nikdy čsl. stát. občanem a že nemohl tudíž tohoto stát. občanství pozbýti. St-l naproti tomu připouštěje, že nebyl nikdy čsl. stát. občanem, dovozuje svůj nárok na přiznání čsl. stát. občanství podle § 40 zák. čl. L:1879 z toho. že byl občanem území býv. státu uher., kteréžto území připadlo čsl. republice, a domnívá se proto míti nárok na opětné přiznání příslušnosti toho území, na němž měl dříve právo občanské.
Stanovisko stížnosti nemá však opory v zákonných předpisech. Podle § 3 zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. zůstaly v platnosti dosavadní předpisy o nabývání a pozbývání stát. občanství, pokud tímto zákonem nebyly změněny, pročež bylo by hleděti také k dotyčným ustanovením zák. čl. L:1879 s případnými změnami zák. č. 236/1920 přivoděnými jako k normám dosud platným. Ovšem při výkladu a používání tohoto zák. článku jako normy státu čsl. nutno míti na zřeteli, že se staly součástí právního řádu jiného státu, nového materielního obsahu. Ustanovení zákona toho, upravující nabývání a pozbývání stát. občanství uherského, nutno jest na území státu čsl., kde onen zák. čl. dříve měl platnost jako zákon uherský, vztahovati na nabývání a pozbývání stát. občanství čsl. (srovn. nál. Boh. A 6229/27). Zásada ta platí ovšem i o ustanovení § 40 cit. zák. čl., a jestliže tedy tento předpis podle svého původního znění propůjčoval býv. stát. občanu uher., který propuštěním nebo nepřítomností tohoto stát. občanství pozbyl, nárok na opětné udělení tohoto uher. stát. občanství, jest nepochybno, že v rámci právního řádu čsl. jest nárok z uvedeného předpisu plynoucí vztahovati na stát. občanství čsl.
Nárok ustanovením § 40 cit. zák. čl. normovaný jest však podle znění i patrného úmyslu předpisu toho nárokem na znovunabytí dřívějšího stát. občanství (repatriaci) a zjevným účelem uvedeného předpisu jest zabezpečiti osobám, které propuštěním nebo nepřítomností stát. občanství ztratily, právní možnost, aby svého dřívějšího stát. občanství zase zpět nabyly, když důvod, pro nějž ke ztrátě stát. občanství došlo, později opět odpadl. Tedy jen obnovení toho státoobčanského svazku, ve kterém žadatel dříve již byl, čili jinými slovy, opětné nabytí stát. občanství, které žadatel dříve již měl, jest předmětem a obsahem onoho nároku, a nemůže proto nárok na přiznání stát. občanství čsl. podle § 40 býti důvodně vznesen osobou, která nikdy státním občanem čsl. nebyla.
Dovolává-li se st-l toho, že v době před odchodem do ciziny, byl občanem území býv. státu uher., jež připadlo státu čsl., čímž snad chce tvrditi, že stát. občanství jest podobně jako dom. příslušnost vázáno místně na onu část stát. území, kde má občan své dom. právo, stačí k tomu podotknouti, že stát. občanství uher. se vztahovalo na celé území býv. státu uher., a nemůže proto okolnost, že st-1 před svým odchodem do ciziny měl dom. příslušnost na nynějším území státu čsl., míti pro otázku nároku na přiznání stát. občanství podle § 40 zák. čl. L:1879 právní relevanci.
Že mezi nárokem na znovuudělení stát. občanství podle § 40 a někdejší dom. příslušností žadatele není nijaké souvislosti, plyne zřejmě z toho, že ustanovení § 40 činí uplatnění nároku na repatriaci závislým na tom, že žadatel si prve opatří, resp. zajistí dom. právo v některé (kterékoliv) obci státu, jehož občanství chce znovu nabýti. Nemůže tedy st-1 ani z okolnosti, že kdysi měl dom. právo v obci, ležící v území býv. státu uher., které nyní přísluší k státu čsl., pro svůj tvrzený nárok na udělení státního občanství čsl. nic dovozovati.

Citace:

č. 7074. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 278-280.