Č. 7185.

Občanství státní: Není nezákonné, vyřídí-li min. vnitra opční prohlášení, podané po publikaci rozhodnutí konference velvyslanců z r. 1920 o Těšínsku atd. ve Sbírce zák. a nař. odkazem na právní moc rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto opční prohlášení téže osoby, podané před publikací onoho rozhodnutí konference velvyslanců ve Sbírce zák. a nař., avšak po uplynutí roční lhůty od data onoho rozhodnutí konference velvyslanců.
(Nález ze dne 28. března 1928 č. 7604.)
Prejudikatura: Boh. A 6991/27.
Věc: Richard W. v K. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím z 23. listopadu 1922 vyslovilo min. vnitra, že odmítá prohlášení st-lova, učiněná dne 28. srpna a 11. září 1922, jimiž se st-l domáhá toho, aby jeho původní žádost za přiznání čsl. stát. občanství, podaná dne 27. prosince 1921, byla považována za opční prohlášení, ježto zmíněnou původní žádost, od jejíhož projednání ostatně st-l dle prohlášení z 9. května 1922 upustil, nelze ani co do způsobu ani co do obsahu považovati za opční prohlášení, a výše uvedená prohlášeni, pokud by sama měla býti považována za opci dle čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, byla učiněna teprve po uplynutí lhůty k výkonu opčního práva dle cit. rozhodnutí stanovené a dnem 28. dubna 1922 prošlé.
Dne 5. února 1926 učinil st-l u osp-é v Novém Jičíně podání, v němž uvedl, že se narodil 25. června 1894 v Mor. Ostravě, přísluší od svého narození do S., okres Bílsko, bydlí v Kopřivnici od 7. února 1913, a prohlásil, že na základě rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 optuje pro čsl. stát. občanství. Nař. rozhodnutím odkázalo min. vnitra st-le ke svému pravoplatnému rozhodnutí z 23. listopadu 1922, jímž st-lova opční prohlášení z 28. srpna a 11. září 1922 byla jako opožděná odmítnuta.
Rozhoduje o stížnosti, vycházel nss z těchto úvah:
Jest nesporno, že opčním prohlášením, které bylo předmětem nař. rozhodnutí, domáhal se st-l obsahově téhož právního nároku, jakého se domáhal i svými prohlášeními, o nichž bylo rozhodnuto výnosem žal. úřadu z 23. listopadu 1922, a že skutkový podklad, o nějž se st-lova prohlášení opírala, byl v obou případech týž. Též právním základem st-lových nároků bylo v obou případech rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 jež v čl. III. odst. 2 stanoví, že osoby starší 18. let, získávající plným právem polskou nebo čsl. státní příslušnost ve smyslu odst. 1, budou míti možnost během jednoho roku, počínajíc »dnešním« dnem, optovati pro příslušnou čsl. nebo polskou státní příslušnost. Rozdíl mezi oběma případy jest jen v tom, že v době, kdy st-l podal svá opční prohlášení, o nichž bylo rozhodnuto výnosem žal. úřadu z 23. listopadu 1922, nebylo zmíněné rozhodnutí konference velvyslanců ve sbírce zák. a nař. uveřejněno, kdežto v době, kdy podáno bylo st-lovo opční prohlášení, jež bylo předmětem nař. rozhodnutí, bylo cit. rozhodnutí konference vl. vyhláškou z 18. prosince 1924 ve sbírce zák. a nař. pod č. 20 z r. 1925 již publikováno.
Z tohoto rozdílu dedukuje st-l jednak, že publikací cit. rozhodnutí konference velvyslanců ve sbírce zák. a nař. stal se původní mezinárodní akt normou vnitrostátního právního řádu a že st-l nabyl tak stihatelného nároku na uznání svého práva opčního, čehož před publikací zmíněného rozhodnutí konference nebylo, jednak že lhůta, stanovená čl. III. odst 2 rozhodnutí pro výkon opčního práva počala běžeti dnem publikace cit. rozhodnutí, t. j. dnem 11. února 1925, a v době podání st-lova opčního prohlášení nebyla ještě proběhlá. V těchto směrech jest dle názoru st-lova rozdíl mezi právním stavem, za něhož byla opční prohlášení podávána, nejde tu o idem a nemohl se proto žal. úřad dovolati právní moci svého dřívějšího rozhodnutí.
V konkrétním případě netřeba řešiti otázku, zda skutečností, že vl. vyhláškou z 18. prosince 1924 bylo rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 ve sbírce zák. a nař. publikováno, stalo se toto rozhodnutí vnitrostátní právní normou, mohoucí dle svého obsahu zakládati individuelní nároky právně stihatelné, neboť žal. úřad ve svém rozhodnutí z 23. listopadu 1922 neodmítl uznati st-lovo opční prohlášení z důvodu, že není normy vnitrostátního právního řádu, o niž by nárok na výkon opčního práva mohl býti opírán, nýbrž proto, že opční prohlášení st-lova nebyla uplatněna ve lhůtě, jež pro prohlášení ta rozhodnutí konference velvyslanců stanovilo. Stačí proto zkoumati, zda publikací konference velvyslanců vl. vyhláškou č. 20/1925 nastala změna právního stavu co do časové hranice, v níž bylo možno dle cit. rozhodnutí konference velvyslanců opční právo uplatňovati.
V tomto směru dovodil však nss v nál. Boh. A 6991/27, že skutečnost, že rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 bylo vyhláškou z 18. prosince 1924 publikováno ve sbírce zák. a nař. teprve dne 11. února 1925, nemá vlivu na určení, od kdy jest počítati jednoroční opční lhůtu, jejíž počátek jest positivním předpisem čl. III. odst. 2. rozhodnutí konference velvyslanců stanoven dnem 28. července 1920. Je-li však dle tohoto názoru i po té, kdy rozhodnutí konference velvyslanců bylo vl. vyhláškou z 18. prosince 1924 ve sbírce zák. a nař. uveřejněno, počítati lhůtu pro opční prohlášení dle čl. III. odst. 2 cit. rozhodnutí již ode dne 28. července 1920, kdy rozhodnuti ono se stalo, nelze důvodně tvrditi, že co do časové hranice, v níž bylo možno opční právo dle cit. rozhodnutí konference uplatňovati., nastala publikací tohoto rozhodnutí ve sbírce zák. a nař. změna právního stavu proti onomu, jaký tu byl v době před zmíněnou publikací. Jest proto základ, z něhož stížnost čerpá svou námitku proti přípustnosti postupu, jak jej v nař. rozhodnutí provedl žal. úřad, právně mylný, a s ním padají i konsekvence, jež z něho stížnost proti nař. rozhodnutí vyvozuje.

Citace:

MIŘIČKA, August. Osnova československého zákona trestního. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1922, svazek/ročník 61, číslo/sešit I., II., III, s. 17-27, 49-64, 81-87.