Č. 7009.

Domovské právo. — Chudinství. — Zdravotnictví: * Předpisem § 17 č. 4, odst. 2. zák. č. 230/1922 nebyly derogovány předpisy §§ 28 a 29 dom. zák. z r. 1863 o regresním nároku obce pobytu vůči obci domovské na náhradu nákladu poskytnutého chudým příslušníkům této obce.
(Nález ze dne 3. ledna 1928 č. 28.285/27.)
Věc:Obec D. proti zemské správě politické v Praze stran náhrady ošetřovného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Osp v T. uložila výměrem z 11. března 1926 s poukazem na § 77 č. 1 a 4 odst. druhý zák. č. 236/22 stěžující si obci, aby obci T. nahradila náklad, který ji vznikl pomocí při slehnutí Marie B., bytem v T. a příslušné dom. právem do D. Zsp v Praze nař. rozhodnutím odvolání stěžující si obce nevyhověla, ježto byly splněny podmínky §§ 28 a 29 dom. zák. a § 12 chudinského zák. ze 3. prosince 1868 č. 59 z. z. česk., odůvodňující nárok: obce pobytu na náhradu zmíněných výloh. K námitce rekursu, že výlohy ty má nésti obec pobytu, podotklo nař. rozhodnutí, že dle § 17 č. 4, bodu 2. zák. č. 236/22 zachovává se výslovně obci pobytu právo žádati na obci domovské podle ustanoveni cit. zákonů náhradu nákladu vzešlého s porodem cizích chudých příslušnic.
O stížnosti nss uvážil:
Jest mimo spor, že Marie B. jest příslušnicí stěžující si obce, že jest chudá a že obci pobytu, T. pomocí při slehnutí B-ové vznikly náklady 70 Kč. Na sporu jest otázka, zdali náklady tyto, jež vyplatila obec T. pomocnici porodní, jest povinna stěžující si obec jako obec dom. Marie B-ové nahraditi obci T.
Dom. zákon z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. — §§ 1 a 22 — označuje obce domovskou za onu obec, jíž náleží povinnost opatřiti své chudé; jest tedy závazek opatřiti chudé i nárok na toto opatření výronem práva domovského. Chudé, bydlící mimo obec domovskou, neponechává zákon bez ochrany, ukládaje obci pobytu v § 28 všeobecně povinnost poskytnouti přespolním chudým potřebnou pomoc a v § 29 zvláště v případě onemocnění, vše to však s výhradou regresního nároku vůči obci, kde takový chudý má právo dom., nebo vůči těm, kteří dle práva občanského neb jiných zákonů jsou pomocí tou povinni. Mezi potřebnou pomoc dle cit. §§ 28 a 29 třeba nepochybně čítati též nutné přispění báby při porodu.
Z těchto předpisů, s nimiž jest ve shodě i chudinský zákon ze 3. prosince 1868 č. 59 z. z. česk. (§§ 1, 3, 12 a 15), plyne pro daný případ závazek stěžující si obce, jakožto dom. obce Marie B., nahraditi obci T. požadovaný náklad za pomoc při porodu B-ové skutečně vynaložený. Odůvodnil tedy žal. úřad správně výrok svůj těmito normami. Vývody stížnosti vznesena na spor otázka, zdali zákonem ze 13. července 1922 č. 236 Sb. regresní nárok obce pobytu nebyl vyloučen.
Stížnosti třeba přisvědčiti, že ustanovení odst. 2. č. 4 § 17 tohoto zák. se vztahuje jen na případ č. 4 — na dodání desinfekčních prostředků při porodech chudých žen. To zřejmo jednak z jeho zařadění pod č. 4, jednak z jeho znění: »jde-li o příslušnici cizí, zachovává se obci právo, žádati náhradu tím (scilicet dodáním desinfekčních prostředků) vzešlého nákladu dle příslušných zákonných ustanovení.«
Z této okolnosti nelze však usuzovati na to, že zákon chtěl v ostatních případech pomoci poskytované chudým přespolními, o nichž jedná v §§ 15, §§ 16 a 17, vyloučiti regres obce pobytu.
Zákon č. 236/1922 dle svého obsahu i nadpisu upravuje přesun výkonu zdrav, policie s obcí na stát. Opatření pak, jichž provádění a úhradu nepřevzal a jež nadále obec ze svých prostředků konati jest povinna, uvedl zákon v §§ 15 a následujících. Z tohoto předmětu zákona podává se i jeho účel: vymeziti hranici mezi zdrav, funkcemi státu a obcí. Tomu svědčí i vládní návrh, tisk 3676, str. 33.
Pro názor, že zákon změnil dosavadní předpisy, chudinské, zejména §§ 28. a 29. zák. dom., pokud jde o regres obce pobytu proti obci domovské, není podkladu. Nečiní tak ani výslovně ani derogační normou § 28., jež všeobecně zbavuje účinnosti dosavadní předpisy, jež jsou s tímto zákonem v rozporu. V § 15. neustanovuje nic jiného, nežli že »obec jest povinna postarati se o to, aby chudým rodičkám dostalo se při porodu bezplatné pomoci«, t. j. přispění porodní pomocnice na útraty obce. Toto ustanovení není v rozporu s cit. §§ 28 a 29 dom. zák. jenž ukládá rovněž obci (pobytu) i vůči přespolním chudým povinnost bezplatné pomoci a ošetření v případě potřeby.
Z toho, že zákon v případu § 17 č. 4, odst. 2 regresní právo obce pobytu výslovně vytknul, nelze ještě souditi, že toto právo, normované dom. zákonem, chtěl vyloučiti v případech, o nichž mluví v §§ 15, 16 a v ostatních případech § 17 a tím přivoditi dalekosáhlou změnu předpisů práva domovského. Takovouto změnu nejen že verbis expressis nikde nevyslovil, změna taková vymykala.by se i z rámce tohoto zák., jenž, pak shora vyloženo, sleduje jedině účel vymeziti hranici mezi policejně zdravotními funkcemi státu a funkcemi obcí v oboru veř. zdravotnictví. Nelze proto přikládati ustanovení § 17 č. 4, odst. 2 jiný význam, než onen, že chtělo vysloviti, že i dodání desinfekčních prostředků pro chudé rodičky jest aktem individuelní péče chudinské, zakládající regres obce pobytu dle příslušných zákonných ustanovení (§§ 28. a 29. dom. zák.).

Citace:

č. 7009. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 147-149.